Texty: Řádky europoslankyně Zuzany Roithové věnované Suchdolskému festivalu.

Řádky europoslankyně Zuzany Roithové
věnované Suchdolskému festivalu

Rok se s rokem sešel a opět je tu suchdolský divadelní festival. Slíbili jsme vám, že se tyto letní divadelní večery stanou dobrou tradicí a zatím slib držíme.
Loni jsem neformální patronát přijala v atmosféře, kdy v Praze vrcholila veřejná diskuze o podpoře či nepodpoře divadel. Vnímala jsem zápal a práci suchdolských ochotníků jako něco, co osobně podpořit téměř musím, nejen protože mohu, ale protože nám divákům nabízejí vzácné koření pro náš prázdninový čas na Suchdolsku a protože si velice vážím ochotníků.
Slovo ochotník pro mě neznamená ani tak amatér (ostatně: kdo dnes udělá hranici mezi světem „herců a neherců“?), jako spíš dobrovolník. Člověk, který ochotně a dobrovolně věnuje svůj čas a úsilí tomu, aby šířil slovem a gestem zábavu a poznání.
Ochotníci jsou v době všudypřítomné invazivní zábavy jakýmisi legendárními rytíři, kteří bez bázně a hany a také bez větších prostředků bojují s lopatkami masmediálních ventilátorů chrlících nenáročné (a to jak pro stránce autorské, tak konzumní) filmy, songy a také VIP-ikony showbyznysu. Nemyslím, že by suchdolští a další přizvaní ochotníci něco chtěli na této situaci měnit, ale tím, že nemění sami sebe, nabízejí nám – pouhým příznivcům, nikoli tvůrcům divadla – možnost jednou za čas vypnout televize, satelity, přehrávače i sebe a vyjít za příběhy bez počítačové animace, bez zvukových efektů, bez dablérů hvězd a bez možností střihu. Vyjít si do „našeho“ divadla pod širým nebem a radovat se z kulturního zážitku ve společenství sousedů a přátel.