Databáze českého amatérského divadla

Texty: RICHTER, Luděk: 19. Přelet nad loutkářským hnízdem.... Amatérská scéna 2009, č. 6, s. 29 - 32.

19. Přelet nad loutkářským hnízdem...

Luděk Richter

...přeletěl letos vskutku rychle. Zkrácen o jeden den (v pátek 6. 11. byla jen schůze UNIMA), omezil se na sobotu s pěti představeními a propůjčením ceny Erik a neděli s čtyřmi představeními. Nechme stranou organizaci přehlídky a pojďme rovnou k programu. Loni jsem psal cosi o tom, že amatérští loutkáři se na Přeletu neztratili. A ač bych nerad vypadal jako zaujatý fanda, musím letos přitvrdit a konstatovat, že amatéři Přelet kvalitativně zachraňovali. Smutný byl tentokrát pohled na scénu statutárních divadel, zřizovaných městy.
Konžert aneb Výchova dítek v Čechách amatérského odchovance Jiřího Jelínka v statutárně profesionálním pražském Minoru považuji za šlápnutí vedle. „Příběh“ (?) o třech kamarádech (sourozencích?), kteří jsou dle programu dynamičtí, ale na scéně to moc vidět není, je mírně řečeno nepřehledný. Žužina pořád jen jí, Karel spí, Kamil spát nechce, mají strýčka vrátného, kterého zdraví děti, až ho uzdraví, pak ten nespavý začne uklízet svůj pokoj tím, že vše nahází k spavému, přivalí se jakási smetišťní koule, což je ona žravá Žužina zapatlaná obaly od dobrot, a když se má umýt, notuje si se zpívajícím umývadlem a záchodovou mísou. To je tak vše, co jsem si zapamatoval. Teenagery snad může ona naschválná prdlost bavit, ale děti se jen celou dobu ptají kdo to je, co to dělá a proč to dělá a zasmějí se snad jen při kratičké etudě škádlení se pod peřinou.
Snad Jirka nepřestane být mým kamarádem, napíšu-li, že se vydává na slepou cestu, když nahrazuje jiskření svého slovně výtvarně akčního humoru až bombastickou scénografickou ambaláží, kterou mu statutární profesionální divadlo je schopno pořídit, ale ta je zcela nefunkční. Vyrobit stěnu s čtrnácti obličeji jen proto, aby jedinkrát na deset vteřin projela jevištěm, nebo koupelnovou stěnu s umývadlem a záchodovou mísou, aby si užily jeviště o dvě minuty déle, působí jako nepochopitelné narušení rovnováhy mezi vloženou energií a získaným účinkem. K překvapení diváků inscenace po dvaceti minutách končí pozváním na taneční koncert, který nastane po přestávce. Problém je, že texty (snad i dobré) pěti či šesti písniček, v tom mumraji zanikají, občas v nich zajiskří slovní fórek, občas zaskřípe falešný vokál, rozhodně se však nerozptýlí pochybnost, co že to vše má za smysl. Jak jsou dítka v Čechách vychována si musím ještě nechat projít hlavou.
Na Sůl nad zlato hradeckého Draka (premiéra na přehlídce nejlepších loutkářských inscenací !?) se, jak je zvykem, slétli všichni snobové v Praze přítomní, takže se tu dali poprvé a naposledy zahlédnout i někteří pedagogové a studenti bývalé loutkářské katedry, ba i jeden pracovník ARTAMA.
Žel, inscenace se zcela míjí s obsahem i smyslem zpracovávané pohádky. Sůl se tu sice zmíní a Maruška je kvůli ní vyhnána, ale proč, je těžko říci. Jsme totiž v hudebním království, kde jde jen a jen o to, aby královská rodina perfektně odkoncertovala novou vladařovu kompozici před publikem jim poddaných aristokratů, které představuje osm loutek ve dvoupatrových ložích vpravo a vlevo; jsou to jediné loutky v této inscenaci, projevují se pouze klapáním pusami a jejich hlasy jdoucí z reproduktorů nám příliš nepomáhají poznat, kdo právě mluví. Když je Maruška pro svůj obdiv k soli vyhnána (což se zdůvodní oslím můstkem do-re-mi-fa-sol...), požádá o práci v kuchyni (není to poznat, ale později se dozvídáme, že v jiném království) a oba kuchaře, dvě nezařaditelné dámy a nakonec i prince zfanfrní do swingování (prince navíc i do sebe). Králi nechybí sůl, ale sólistka. A když už je ze zbývajících dvou dcer, jež nahrazují pěvecké umění diskotékovou show, zoufalý natolik, že se mu zasteskne po Marušce, ta to tak nějak vycítí, objeví se i se svou kuchyňskou kapelou a může přijít svatba. Jiří Vyšohlíd tu sice opět skvěle rozehrává svou pověstnou schopnost hudebně rozehrát všechno na světě (stačí vzpomenout si na sklínky či činelky v Strakonickém dudákovi) a naučit tomu i své kolegy, ale to nestačí přebít základní koncepční omyl: snahu sloučit neslučitelné a zkřížit nezkřížitelné, dvě věci, které si vzájemně nepomáhají. Hradecká Sůl je naschvál, jakými se, bohužel, naše jeviště hemží už řadu let. Ne, není to módní postmoderna. Jen poměrně rozšířená víra, že stačí najít jakékoli kopyto a pohádku na ně narazit a je hotovo. Připočteme-li nečekané přehrávání některých rolí, padá na diváka znalého dřevního Draka smutek.
Nezávislé profesionální skupiny se prezentovaly čtyřmi inscenacemi. Své dny je psychotická inscenace absolventa katedry alternativního a loutkového divadla Karla Kratochvíla z Prahy na námět Samuela Becketta. Inscenace jednoho herce, jenž obnažen do půli těla a se svíčkou nejprve v ruce, pak v zubech vede coby žena Winnie „dialog“ se svým partnerem Willym. Ten je prvou třetinu jen imaginární, ve zbytku se několikrát objeví v podobě jakési téměř nehybné rukavice, z které vycházejí krátké výkřiky hlasem chechtacího pytlíku. Snad je tu jakési hluboké vnitřní téma žel nesdělené a nepříliš kontaktní. (Jen na okraj: nad jakým hnízdem že to přelétáme?)
To Anička Duchoňová ve spolupráci s Petrem Polem (respektive soubor Vyrob si své letadýlko Praha) v inscenaci Království barevností ani množstvím prostředků neskrblí. Pitoreskní příběh o holčičce, která touží dostat se pod zem, odkud přicházejí rostliny, hraje s protagonistou hudební skupiny Jablkoň Michalem Němcem. Kdo viděl její La Kantýnu, bude vědět, oč jde: velmi barevné, tentokrát až rozkošňoučké loutky kladných hrdinů, zejména květinek, řada zajímavých, byť ne zcela funkčních nápadů, jako je klobouk trávník na hlavě, jímž se ony květinky prostrkují, lehce přioděná herečka, hojný hudební doprovod. Nemohu se však zbavit nepříjemného pocitu kýče a koketního mrckování a místy až lascivnosti nejen v projevu herečky, ale i v jednotlivých dějových motivech. Nevím, zda jsou děti fascinovány předváděným vysemeňováním se květinek nebo návodem, jak svést čmeláka; já při tom mám poněkud trapný pocit exhibice, jež se hranicemi vkusu příliš nezabývá. Mnohým se to může líbit, ale od toho je kýč kýčem, aby se líbil. Nijak zvlášť se nedbá ani na logiku příběhu, postav či prostoru, takže si divák může lámat hlavu, jaký smysl má to, že se některé podzemní scény odehrávají v okénku osmihranné krabice, jiné v zcela otevřené krabici a další zcela mimo ni, kdo jsou oba vypravěči, když jeden z nich se představí jako inspicient volající na scénu postavy, ale vzápětí jedná jako tatínek, nebo jak spolu souvisejí jednotlivé motivy této rádobypoetické féerie. Víra, že možné je cokoli a lze rezignovat na jakoukoli logiku a dělat si, co chci, je rozšířená, ale nejsem si jist, zda i oprávněná.
Inscenace Polévka stydne aneb Vzlety Mistra Leonarda pražského Cirkusu Žebřík podle knihy Charlese Nicolla si bere za námět život Leonarda da Vinci. Sympatická je tím, že inscenátorům zjevně o něco jde a nechtějí nás jen ohromovat či citově vydírat. Je tu spousta zajímavých a slušně udělaných jevištních nápadů, dobře udělaní maňásci, jimiž se dokonce i hraje. Ději však chybí zřetelné téma, směřování, cíl, který by hlavní postava měla, jehož řešení bude divák zvědavě očekávat a stane se tak hybným tahem inscenace. Téma, naznačené v druhé části titulu i v párkrát připomenutém motivu touhy po létání, není vypracované tak, aby se stalo skutečným tématem, jež by bylo motorem všeho dění. Není vytvářeno Leonardovým jednáním, Mistr se o něm jen párkrát slovy zmíní, nechá však létání vyzkoušet jiné, a nevypadá to, že by to bylo to, co určuje jeho život, aniž je zřejmé kdy, proč a v jaké podobě se mu jeho sen nakonec vyplnil. Naopak je toto téma zasuto mnoha epizodami z jeho života. Výsledkem jsou životopisné črty, v nichž se dozvídáme řadu namátkou vybraných informací o renesančním géniovi, ne však příběh provázaný sjednocujícím tématem; jen dílčí nesouvisející informace, ne motivy a situace, které by utvářely smysl děje, jeho téma. Svádění Leonardovy (budoucí) matky jeho chlípným (budoucím) nemanželským otcem je jistě efektní a vděčné, ale je to jen biografický fakt, jenž o Leonardových vzletech neříká nic. Opakující se motiv homosexuality Leonardova okolí i jeho samého je rovněž lechtivý, ale jaký vliv má na jeho vzlety a touhu po letu? Zdůrazňovaný motiv hebkého, krásného hranostaje je mnohoslibný, stává se dokonce jakýmsi leitmotivem, ale ani on s tématem nesouvisí a vyvrcholí a vymizí už vtipným zapojením do vznikajícího portrétu Dámy s hranostajem kdesi v druhé třetině inscenace. Pitva mladé ženy je nápaditě provedená, ale v celku příběhu a vzhledem k tématu nemá žádnou funkci a je jen dalším korálkem jednotlivostí z Mistrova života.
Aristoteles v Poetice praví, že „úkolem básníka není podávat, co se skutečně stalo, nýbrž to, co by se stát mohlo a co je možné podle pravděpodobnosti nebo nutnosti. Proto je poezie věc filosofičtější a vážnější než historie; báseň totiž líčí věci spíše obecně platné, kdežto dějepisectví jednotlivosti.“ Jinak řečeno: historie (včetně té životní), to jsou do jisté míry nahodilé „obrázky ze života“. Básnictví, rozuměj i umělecká próza, drama, divadlo, to je to, co se udát musí, aby to sdělilo nějaký význam. Přejede li nás auto, je to tragická náhoda, součást naší historie. Přejede li nás auto, protože spěcháme koupit akcie expandující automobilky, je tu už jistý zárodek tématu.
Hanka Voříšková z Chocně a Muziga z Vysokého Mýta poctivě přiznávají, že za hraní berou peníze, a hlásí se k nezávislým profesionálním skupinám. Inscenace či přesněji komponovaný pořad V širém poli hruška vychází z muziky a zpěvu manželů Vedralových, jejichž každou druhou či třetí píseň Voříšková ilustruje svým svébytným výtvarně divadelním doprovodem. Slovo ilustruje je tu použito v jeho kladném významu: předváděný děj víceméně věrně odráží obsah písně, ale zároveň ji i konkretizuje, zpřesňuje, dokresluje, interpretuje, komentuje, rozvádí a mnohdy i posouvá. Náš zájem se tedy neupíná k tomu, jak dopadne jednání postav, které o něco usilují; většinou vidíme už reflektovaný výsledek a zajímá nás, co nám o tom, co jsme se dozvěděli ze slov písně, sdělí inscenátorka. (Jsou tu však i dvě čísla, kde muzika tvoří jen doprovod samostatné akce: jednak v scénce Věrnosť o sběrateli dívčích věnečků, jednak v kouzelnickém výstupu, kde na Hančině klobouku rostou a zase mizí střapaté smrky.) Kartonové knížky s obrázky (mimochodem ta ve Věrnosti kopíruje problém nedávno vydané knížky Panáčkové: tam, kde vidíme na dvojstranách současně dvě fáze minimalistickým posunem rozvíjeného děje, je tento princip oslaben), kruhová soustředná točna z vlnitého papíru, papírové figurky a proti nim brutálně skutečný nůž, rozřezávající svislou papírovou desku na dvě kry, z nichž k sobě marně natahují ruce milenci to je divadelní svět Hanky Voříškové. Minimalismus podložený třemi věcmi: výtvarně situačním citem, důkladným promyšlením technologické stránky a především hravou tvořivostí.
Nejzajímavější pro čtenáře Amatérské scény by měly být inscenace amatérské. Jenže o všech třech se už na stránkách časopisů a zpravodajů mířících k amatérům napsalo už téměř vše. Dodejme tedy ke konstatování, že všechny tři byly ozdobou Přeletu a zachraňovaly prestiž českého loutkářství, jen pár slov o tom, jak se vyvinuly od národních přehlídek.
Šípková Růženka plzeňského Divadla v Boudě potvrdila loutkovodičskou bravuru marionetářského souboru i jeho vynalézavost, jdoucí někdy až na úkor inscenované pohádky, jež se mezi mnoha vtípky (jakkoli vesměs dobře udělanými) v podstatě ztrácí. K dobru věci byla sice poněkud oslabena megerovitost princezny v samém závěru, ale základní vlastnosti obou hlavních hrdinů se, žel, nezměnily. Princ je i nadále přihlouplý ňouma, který nerozezná princeznu od krále a k osvobozujícímu polibku jej musí dostrkat Kašpárek a princezna je i nadále rozmazlená megera (po mamince?), kterou zajímá jenom to, jaké dostane dárky. Čímž je zpochybněno deklarované hlavní téma (kde je ta láska, jež překoná i zlou sudbu?) a s ním i poslání pohádky vůči dětem. Takřka nesnesitelně dlouhé zůstávají přestavby, nadto každá v jiném stylu: nejlepší je ta, v níž na otevřené scéně projíždějí panely, za nimiž dojde k proměně, následně musíme nekonečné minuty sledovat pochodujícího vojáka, poté poslouchat výkřiky zeza opony či natahované chrápání.
Turnovští Čmukaři okouzlili svou inscenací Za každým rohem Jeskyňka letošní Chrudim i Hronov a také na Přeletu předvedli svůj dobrý standard. Jenže divadlo je kobyla ošidná či vznešeněji řečeno součin mnoha aspektů a okolností daného okamžiku, a tak se může jedna a tatáž inscenace představení od představení lišit dle nálady herců, publika, velikosti prostoru a desítek dalších okolností. Na Přeletu hráli Čmukaři ve velkém prostoru, byla zde řada malých dětí, diváci povětšinou nebyli sousedští fandové, kteří již dopředu tuší, co od Čmukařů čekat, vstupní jelenovo pokývání hlavou se nepodařilo přesně načasovat a usadit a tak hned na začátku se nezdařilo navázat kontakt a získat divákovu důvěru. A najednou se jako pod zvětšovacím sklem objevily slabinky, které inscenace má. Nejen náběhy k šaržírování v některých rolích či nelogičnost ústupu Jeskyněk v okamžiku, kdy zjistí, že děti nejsou doma (proč by odcházely, jsou li ve skutečnosti pojišťovacími agentkami?), ale hlavně příliš lineární stavba celku, v němž se jen aditivně přidávají nové a nové epizody, aniž se rozvíjí a řeší nastolený problém (domnělé úsilí vlka, ježibaby a především Jeskyněk zmocnit se dětí, o němž záhy zjistíme, že problémem není) a tím se ztrácí tah inscenace a zadělává na nevýrazný závěr (tentokrát bylo jelenovo „A to je konec“ opravdu zapotřebí). Do pozadí se tak dostaly klady inscenace, k nimž patří brilantní zvládání řady rolí oběma dámami a osobitý humor projevovaný v autorském textu i inscenačním provedení. I díky nim však patřila inscenace navzdory slabší kondici k tomu nejlepšímu, co Přelet nabídl.
Pravidlo divadelní nevyzpytatelnosti platí nepochybně i o Krvavém kolenu pražského Tate Iyumni. Doslechl jsem se o jeho slabším představení na Hronově (samozřejmě tom „pro porotu“) a byl jsem zvědav, zda to, co jsme viděli na Chrudimi, bylo jen nahodilý záblesk či vyhaslé hvězdy svit. Nebyl. Krvavé koleno má několik drobných problémů, k nimž patří stínoherní retrospektiva babičky, píšící svůj deník, jež narušuje jinak čisťounký řád jevištních prostředků, které chronologicky vyprávějí příběh domu loutkami, zatímco stínohra je vyhrazena temnému a tajemnému vyvolávání krvavého kolena dětmi na dvorku. Mimo řád žánru stojí mluvící kočky, v něž se proměňují i dvě postavy: zatímco celý příběh je alegorický horor, v němž pohádkové je pouze metaforické zhmotnění hrozícího zla do krvavého kolena. Mluvící kočky jsou čistě pohádkový zázrak, nadto mimo pravidla hry (nikdo přece nemůže vstoupit do kumbálku druhého člověka). A závěrečná vizualizace krvavého kolena coby ruky v červené rukavici je nejen lexikální protimluv (koleno ruka), ale hlavně svou přílišnou konkrétností, uchopitelností a zároveň i bezmocností ruší hororový pocit temné, hrůzné nejistoty, číhající na naši chybu. Nemluvě o tom, že hlavní hrdinové by nad ním neměli vítězit silou, nýbrž být chráněni kumbálkem své lásky. Rozhodně je však Krvavé koleno naplněno napětím i posláním, které je činí pozoruhodným činem. Výsostně loutkářskými obrazovými prostředky vytváří působivou, hororovou atmosféru a zároveň poetickou groteskou předává silné téma, které se pod rukama souboru postupně vybrušuje. Práce s loutkou možná není zcela dokonalá, ale vyvažuje ji dobře rozvržený sled výtvarně sdělných obrazů. Kdo Krvavé koleno neviděl, měl by to napravit.
Abych nezapomněl. Loutkářský Oskar tedy Erik byl pro tento rok propůjčen libereckému Naivnímu divadlu za inscenaci Pohádka o Raškovi, která o jediný hlas zvítězila nad Krvavým kolenem. Podivujete-li se, proč nebyla tato inscenace na Přeletu, odpověď zní: dala přednost svým obchodním závazkům v zahraničí. Ptáte-li se, jak tedy mohla dostat Erika, odpověď je rovněž jednoduchá: Erik není cena Přeletu, nýbrž cena za nejlepší loutkářskou inscenaci posledního roku a kde jinde by se měla předávat než na Přeletu, jenž je přehlídkou nejlepších loutkářských inscenací.

Související Ročníky přehlídek

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':