Texty: Provazník: Jaroslav: Pan učitel Mlejnek. Hromada 2006, podzim

Pan učitel Mlejnek (*8. 11. 1921)
Psal se rok 1977 - pamatuji si na to docela přesně -, když jsem se poprvé osobně setkal s Josefem Mlejnkem. A ironií osudu rovnou v roli porotce! (Prsty v tom měla samosebou Eva Machková, která tehdy šéfovala dětskému divadlu v celostátním měřítku a jeho národní přehlídce v Kaplici.) Já coby dramatickovýchovný - ani ne třicetiletý - zelenáč jsem měl hodnotit (!) práci pana učitele Mlejnka. Jak to tak bývá, těm, co toho ještě moc neumějí a věci ještě moc nerozumějí, se kritizuje vůbec nejsnadněji. A tak i já jsem se tehdy zpupně pozastavoval nad tím, jak je to možné, že někdo, kdo v předchozím roce předvedl na s dětmi Kaplickém divadelním létě skvělou inscenaci Létající třída, která všechny oslnila spontánností a schopností dětí improvizovat přímo před diváky, příští rok přijede na přehlídku se zcela ”tradiční” hrou, nota bene jakéhosi neznámého sovětského autora. Teprve postupně, při dalších a dalších setkáních s panem učitelem Mlejnkem, se mi začalo ”rozsvěcet”. Teprve časem jsem objevoval, že to nebyla žádná náhoda, že Josef Mlejnek moc dobře věděl - tehdy, stejně jako tolikrát předtím a tolikrát potom, - co a proč s dětmi dělá. A to i s rizikem, že každý nový pokus nemusí být veřejností přijat s otevřenou náručí. Protože důležité pro něj bylo vždy neustálé hledání a prioritou bylo to, co divadelní práce dá dětem v jeho souboru.
Probírat se tím, co vše Josef Mlejnek pro dramatickou výchovu stihl udělat, je fascinující. Ale ještě úžasnější je jeho schopnost, vůle a chuť neustále na sobě pracovat, inspirovat se u kolegů i v jiných oborech. (Dodnes si vzpomínám, s jakým zaujetím mně pan učitel Mlejnek vyprávěl někdy na přelomu 70. a 80. let na kaplickém náměstí o tom, jaké podněty může dramatickovýchovné práci s dětmi nabídnout orffovská škola v podání Ilji Hurníka a Petra Ebena.) Pro tohle tvrzení mám přinejmenším dva hmatatelné důkazy, dostupné nepamětníkům i dnes:
Prvním je ”deník vedoucího dramatického kroužku” Děti, hry a divadlo, který vydala v roce 1972 Eva Machková jako 5. svazek Knihovničky Divadelní výchovy. Dodnes je to čtení nejen poučné, ale přímo dobrodružné. Josef Mlejnek tu barvitě, otevřeně a pokorně (!) popisuje, jakými zákrutami, odbočkami i slepými uličkami vedla jeho cesta k přirozenému dětskému projevu na jevišti, ke smyslu divadla hraného dětmi a k tomu, co je pro něj při této práci nejdůležitější, totiž to, aby byla založená na tvořivé dětské hře. Jsem přesvědčený o tom, že pro nejednoho mladého vedoucího dětského divadelního souboru nebo učitele dramatické výchovy by četba deníku Děti, hry a divadlo mohla být i dnes nedocenitelnou inspirací a také vzpruhou.
A pak je tu další práce Josefa Mlejnka, jeho kniha Dětská tvořivá hra. Dnešní učitelé dramatické výchovy znají Dětskou tvořivou hru z vydání z roku 1997, tedy z vydání druhého, přepracovaného (které mimochodem už muselo být dotištěno znovu, v roce 2004). Měl jsem to štěstí, že jsem u přípravy tohoto druhého vydání mohl být, a tak jsem z bezprostřední blízkosti mohl sledovat, v čem spočívaly změny, které Josef Mlejnek udělal v této své “metodičce”, která poprvé vyšla v roce 1981 v hradeckém Krajském kulturním středisku. Všem, kdo tento zásobník dramatických her, který je dnes bestsellerem, používají jako jednu ze základních dramatickovýchovných příruček a berou ji jako samozřejmost, doporučuji, aby si vzali k ruce první vydání této knihy a obě verze porovnali. Zjistí, že se tu oproti prvnímu vydání objevily nejen zcela nové dramatické texty (včetně scénářů dvou vynikajících inscenací Josefa Mlejnka - pohádek Ilji Hurníka Čert s houslemi a Havlíčkova Krále Lávry; a kdyby byla ta kniha nafukovací, měly by tu být přinejmenším ještě Cesta kolem světa za 77 dní, Hadrový panáček, Létající třída, a především Vandr do světa), ale že se podstatně proměnila také úvodní pasáž, v níž Josef Mlejnek vysvětluje svoje pojetí dramatické výchovy.
Vyprávět Východočechům, co všechno znamená Josef Mlejnek pro divadlo v jejich regionu, je zbytečné. (A jako rodák z Nového Bydžova jsem hrdý na to, že aspoň kouskem svého života se mohu k východním Čechám počítat.) Ale dovolím si připomenout něco, na co se dnes - v době, kdy se dramatická výchova stala součástí základního školního dokumentu, Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání, a kdy se v řadě škol zabydluje - už trochu zapomíná: že Josef Mlejnek je osobnost, bez níž si divadlo s dětmi (a také pro děti!) a dramatickou výchovu jako celek vůbec nelze představit. Spolu s Miloslavem Dismanem, Hanou Budínskou a Jindrou Delongovou stál na samém počátku moderní české dramatické výchovy. A aktivně - svými inscenacemi, původními hrami, překlady, semináři a dílnami, metodickými publikacemi a články - ovlivňoval její vývoj bezmála půl století. Kdo nevěří, komu se zdá, že přeháním, ať si zalistuje přinejmenším Divadelní výchovou, Ochotnickým divadlem, Amatérskou scénou, Mladým loutkářem a jeho pokračovatelkou Mladou scénou nebo Československým loutkářem. Ostatně ledacos napoví třeba jen letmý pohled do prvního čísla Tvořivé dramatiky z roku 2001, kde lze najít soupis inscenací Josefa Mlejnka uvedených na celostátních, národních a jiných významnějších přehlídkách a dílnách, a soupis knih a publikací, které Josef Mlejnek vydal, a jeho článků - alespoň těch, které se mi tehdy podařilo objevit. A dám krk na to, že ten seznam není ani zdaleka úplný. I to o něčem podstatném svědčí.
Jaroslav Provazník