Texty: CÍSAŘ, Jan: Meze Hronova 2010 - Richard 3. Amatérská scéna 2010, č. 5, s. 26 - 30.

Otázka, jak vnímat a reflektovat celek post-postmodernistického scénického tvaru, se s plnou silou znovu vynořila nad představením Richard 3 (nikoliv Richard 3.) souboru Tichý Jelen z Roztok. Shakespearova slavná postava i divadelní hra, v níž Richard III. vystupuje, je tu inspirací ke scénickému tvaru, v níž jsou loutka a prostředky loutkového divadla nápaditě využity k podobenství cesty k moci dlážděné vraždami. Richard stoupá výš a výš od klece ke kleci, ale do nejvyšší se nedostane, protože mu narostl hrb, jenž mu nedovolí do ní vstoupit; padá mrtev k zemi. A tohle všechno hráli na JH tři dámy ze současného baru, zpívající opakovaně píseň o černé kočce Míce, co tě drápem skolí... Nemíním tvrdit, že mně bylo úplně jasné, proč a k čemu tato „barová“ rovina v představení je. Ale: vycházím-li z toho, že Shakespearův Richard III. hraje svou hru o moc s cynismem, jenž nepostrádá ironických a sarkastických rysů, pak si musím položit otázku, zda touhle, řekněme barově-kabaretní rovinou nemá do představení vniknout jakási připomínka, že ta černá Míca provází každého z nás životem, aby nás zasáhla v netušeném okamžiku. A jestli to nakonec není jakýsi ironický smysl celého scénického tvaru. Také to lze chápat jako morytát v jakémsi současném rámci místo tradičního jarmarečního hávu.