Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2001, č. 1, s. 21 - 23, rozhovor připravil Jaroslav Provazník.

Nejvíc ze všeho mě bavila a baví dramatická výchova

Psal se rok 1971. Evu Machkovou jsem ještě osobně neznal, ale o její existenci jsem už věděl z vyprávění Hanky Budínské. Rok 1971 byl totiž rokem první národní přehlídky dětských divadelních souborů ve Žďáru nad Sázavou - té, na niž navázala dlouhá a slavná série národních a celostátních (federálních) přehlídek v Kaplici, dále v Prachaticích a v Ústí nad Orlicí a která vede přes zábřežskou odbočku až k dnešní Dětské scéně v Trutnově. Za tou první národní přehlídkou už tehdy stála Eva Machková, odborná pracovnice divadelního oddělení Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti (ÚDLUT), redaktorka dotud nevídaného periodika Divadelní výchova, která okolo sebe shromažďovala tvořivé vedoucí dětských divadelních a loutkářských souborů, která navazovala kontakty se zahraničím, zejména s britskými učiteli dramatu a horlivě překládala materiály o dramatické výchově ze Západu.
Psal se rok 1981. Ve starém klubu v Kaplici zasedla ke klavíru Zdena Josková, jedna z těch, bez nichž si lze jen stěží představit Kaplická divadelní léta, a Jaromír Sypal, patron kaplických přehlídek, pronášel slavnostní řeč. Tehdy Eva Machková, „ústřední metodička“ pro dramatickou výchovu a dětské divadlo v tehdejším divadelním oddělení Ústavu pro kulturně výchovnou činnost (pokračovatel ÚDLUT a předchůdce dnešní ARTAMY), slavila své padesátiny a já jsem si v duchu říkal - a nebyl jsem sám -, že je to ohromné, čeho všeho se jí podařilo dosáhnout, co všecko stihla pro dramatickou výchovu udělat. Do Kaplice jsme tehdy jezdili jako do unikátní rezervace, kde není třeba hrát trapné hry o tom, co se smí nebo nesmí nahlas říkat, ale kde se od samého počátku hovořilo otevřeně, jasně a zřetelně - k věci a o podstatě věcí. (Ona to vůbec není náhoda, že první otevřený dopis ministrovi školství o tom, že naše školství či přesněji děti a učitelé potřebují dramatickou výchovu jako sůl, byl napsán a odeslán ještě dost hluboko před památným Listopadem - v červnu 1989...)
Psal se rok 1991. Eva Machková, která si právě užívala první měsíce důchodu, mně, tehdy „ústřednímu metodikovi“ pro dramatickou výchovu a dětské divadlo v ještě stále exitujícím ÚKVČ (který se brzy přetransformuje v ARTAMU), odevzdala rukopis knížky Drama v anglické škole. Netušil jsem, že to bude jen začátek publikační smršti, kterou Eva Machková chystá. Vzápětí totiž následovaly: Metodika dramatické výchovy (důkladně revidovaná publikace Zásobník dramatických her a improvizací, která se - vedle Her pro šest smyslů Hany Budínské - stala doslova dramatickovýchovným bestselerem; počítám-li to dobře, Metodiky se od těch dob vydalo a prodalo snad patnáct tisíc výtisků, ne-li víc...), Evou Machkovou koncipovaná a realizovaná publikace Malý průvodce dramatickou výchovou v mateřské škole a skripta DAMU Improvizace s příběhem v angloamerickém dramatu. Netrvalo dlouho a vyšel překlad Wayovy základní knihy Rozvoj osobnosti dramatickou improvizací, který měla Eva Machková už dávno připravený v šuplíku, a pak už to byl Úvod do studia dramatické výchovy (kterému předcházela přehledná interní publikace pro studenty KVD DAMU Struktura výchovné dramatiky a příprava učitele) a nejnovější skripta Volba předlohy pro dramatickou výchovu. A to se ani neodvažuji vypočítávat stati, které Eva Machková napsala především pro různé časopisy, v 90. letech hlavně pro Tvořivou dramatiku, a které slouží jako učební materiály pro studenty dramatické výchovy a pro frekventanty kurzů dramatické výchovy po celé republice...
Píše se rok 2001 a Eva Machková, byť dávno v důchodu, je stále v centru dramatickovýchovného dění - jako pedagog katedry výchovné dramatiky, kterou v roce 1992 na DAMU založila a které několik let šéfovala, jako lektorka a porotkyně celostátních i regionálních přehlídek dětských souborů, jako členka odborné rady pro dramatickou výchovu a dětské divadlo (kterou mimochodem kdysi založila a vybudovala pod názvem „Ústřední poradní sbor“ při ÚKVČ), jako autorka a redakční spolupracovnice Tvořivé dramatiky... A tak si vedle gratulace ke kulatým narozeninám troufám Evě Machkové adresovat i několik ryze pracovních otázek, které se zdaleka netýkají jen minulosti.

Jak a v čem se podle Tebe posunula dramatická výchova jako obor od dokumentu Schola ludus, kterým Sdružení pro tvořivou dramatiku zahájilo svou činnost v únoru 1990?

Na tuto otázku jsem dost obšírně odpovídala v loňském Deníku Dětské scény, teď to shrnu do několika bodů.
Zásadní změna spočívá v tom, že došlo k zavádění dramatické výchovy do škol, základních i středních, a to do vyučování jiným předmětům, jako samostatného předmětu povinného i volitelného, do kroužků i družin, a dá se říct, že se ve všech ohledech osvědčuje - pokud ji učí kvalitní učitel, a těch přibývá. Podíl na tom má jak projekt Obecné školy, tak také mnoho osvícených ředitelů a profesorů střední škol, řada učitelek mateřských škol a mnozí další - dosud však spíš jedinci než celé velké skupiny určité školské profese. A ve školské (ale i divadelnické) odborné veřejnosti jsou stále rozšířeny různé omyly - ztotožňování dramatiky či dětského divadla s divadlem jako takovým, názory, že je to nicnedělání a „válení se po koberci“, ztráta času a tak podobně. Stále ještě tisk a další média nejeví zájem. Bohužel ještě dnes leckde učí pedagogové z libosti, kteří tyto dojmy opravňují, i jiní, kteří to sice dělají dobře, ale nedovedou smysl svého počínání jiným vysvětlit a zdůvodnit. Důležité však je, že se dramatická výchova dostala na vysoké školy: na DAMU i JAMU, na řadu pedagogických fakult, stala se běžnou součástí výuky na SPgŠ (i když i tady o kvalifikaci a kvalitě některých pedagogů lze s úspěchem pochybovat).
Stále platí, co se konstatovalo začátkem roku 1990, že dramaturgie dětského divadla a přednesu nemá nic společného s dramatikou pokleslou - pokud ovšem jde o soubory pracující systematicky a s ambicemi dělat dobré divadlo, a jejichž vedoucí mají pro tuto práci kvalifikaci, oficiální či neoficiální. Pokleslá dramatika se ale objevuje v posledních letech i na regionálních přehlídkách, neboť v okresech a krajích chybí metodická práce a předběžný výběr, proto chybí i obecnější povědomí, jaké nároky lze na dětské soubory klást a jaké jsou na ně porotami kladeny. Často se objevují soubory, jejichž vedoucí jsou vlastně chudáci - netuší totiž, do čeho jdou. Ve špičkách, které obstojí alespoň na regionální úrovni se ctí, se od roku 1990 let dramaturgie i inscenační praxe značně obohatily a rozkošatily. Nesrovnatelně bohatší je zejména škála žánrů i výrazových prostředků.
Podařilo se vydat o dost víc knížek, takže už nejde jen o jednotlivé tituly, ale o literaturu oboru, existuje i specializované periodikum - Tvořivá dramatika.
Těch změn (a dalo by se ve výčtu pokračovat) je tedy sice na pohled dost, ale ještě daleko, daleko víc je třeba udělat.

Jak vidíš současný stav českého dětského divadla? V Amatérské scéně jsi napsala, že je „v přerodu“. Můžeš to konkretizovat?

Konkretizovala jsem to vlastně už v tom článku o Dětské scéně 2000. V pozitivním slova smyslu přerod charakterizují dva výrazné rysy: nástup „starších dětí“, teenagerů, v posledním ročníku už velmi výrazný (jistý podíl na tom má, myslím, i existence osmiletých gymnázií). Z toho vyplývají úvahy, zda by pro soutěže a přehlídky v tomto oboru nebylo dobře uvolnit věkovou hranici, která přežívá z dob dělení dětí a mládeže na pionýry a svazáky, striktního oddělení školy základní a střední. Myslím si, že tato potřeba začíná být velmi naléhavá. Druhá věc, která mne velmi těší (ač mnoho lidí tak trochu zaráží), je tendence, aby se doposud veselé, humorné, laskavé a útěšné dětské divadlo začalo vyrovnávat i s tématy vážnými, s nelaskavými a neútěšnými stránkami života. V realitě se děti podílejí na životě, který má různé stránky, a čím budou starší, tím víc se na něm budou podílet. Tím víc také budou potřebovat vědět, do čeho jdou a jak se s tím dá nakládat. Dospívá celá naše společnost, nabídněme dětem a dospívajícím aspoň v divadelní fikci poznání, co to dospělost je. S tím souvisí i problém chlapců v dramatické výchově: nezlomíme to přes koleno, neumluvíme je, aby se vzdali svých zájmů a postojů a šli si s námi hezky hrát. Nepůjde to jinak, než vzít jejich postoje a zájmy v úvahu a nabídnout jim, co budou ochotni a schopni přijmout. Nutno říct, že na tyto úvahy nejspíše slyší studentky nebo začínající vedoucí a učitelky, mnohem méně pedagožky s delší praxí.
A konečně přerod vidím i v něčem, co mě začíná trápit a co vidím jako dost nešťastné. Jako by vedoucí souborů (teď mám na mysli výslovně divadelní činnost dětských skupin) chtěli víc, než dokážou, a jako by dokázali o hodně méně, než od nich očekávají lektoři, porotci, ale i ostatní dospělí diváci-kolegové.
Ráda bych věděla, čím se vedoucí souborů podílejí na stavu, kdy končíme přehlídku s bilancí „dva soubory dobré či výborné, dva tři průšvih jak Brno, ostatek nevýrazný průměr či značné dramaturgicko-inscenační problémy“. Obávám se, že českým dětským divadlem „obchází strašidlo jízdního řádu“. Mám na mysli onen dávný, E. F. Burianovi připisovaný bonmot (do háje už v této zemi s bonmoty!), že zdramatizovat se dá i jízdní řád. Jako by značný počet vedoucích sahal do knihovny jen po literatuře, pídil se jen a jen po tom, o čem to je, a ne také, jak to je uzpůsobeno. A jako by si nekladli otázku, zda a co je v ní dramatického a zda vůbec oni sami „vidí“ a jsou schopni realizovat na jevišti její situace.
Ale možná že vina je i na těch, co se dívají - jako by netrpělivě čekali, že něco spadne z nebe a že to bude geniální. Jako by neuvažovali o tom, že každý z vedoucích je kdesi na cestě, že právě došel k určitému milníku, a má-li jít dál, je třeba pochopit, kudy vede jeho osobní cesta, a hlavně - kudy vede cesta jeho dítek. Jako by mnozí porotci a lektoři (zvláště z řad profesionálů, kteří k dětskému divadlu právě „přičichli“) viděli v hodnocení inscenace příležitost řešit zajímavý teoreticko-kritický problém, a člověk, který ho přinesl, jako by u těchto úvah tak trochu zavazel. Často se mi v těchto situacích vybavuje zkušenost z doby, kdy jsem chodila o holi či o berlích: je velký rozdíl, jestli ti někdo řekne „ty špatně chodíš“, anebo „tobě se špatně chodí“. Jako by dnes příliš mnoho kritiků dětského divadla říkalo to první, a ono by to chtělo spíš to druhé - podívat se na věc očima toho, komu se nezadařilo, ne očima diváka-kritika, který si nepřišel na své. Možná to vidím až příliš černě, ale musím se přiznat, že pár debat či poznámek tohoto typu mě pěkně dopálilo, a vlastně už nemám chuť u toho dál pobývat.

Co z dnešního pohledu pokládáš za rozhodující pro rozvoj dětského divadla a dramatické výchovy? Co obor dnes podle Tebe nejvíc potřebuje?

Dnes rozhodně nechybí možnosti se vzdělávat nárazově či dlouhodobě, na státních školách či v kurzech a seminářích, s domácími i zahraničními lektory. Je tu i literatura, časopis... Z organizačních a institucionálních věcí by bylo potřeba v té či oné podobě obnovit aspoň krajskou, když ne okresní metodickou práci, aby přestalo platit, že všechno, ale docela všechno je dovoleno, a má býti snad i oceněno. Je to věc ovzduší, obecného povědomí, kladení nároků na druhé a následně i na sebe. Vznik krajů je ten správný moment - Parlament to tak určitě nemyslel, ale měli bychom využít situace, aby něco vzniklo a bylo to tu - pak už se to tak snadno nezruší.
Ale co, myslím, chybí nejvíc, aspoň mně to chybí velmi, to je pocit partnerství všech, kteří se na věci podílejí, což se týká zejména dětského divadla. Bývalo v Kaplici, že jsme všichni - vedoucí souborů, seminaristé, lektoři, porotci, pořadatelé - byli jen různými údy téhož těla. To zmizelo. Určitě už dnes těžko může vzniknout jen jedno „tělo“, lidí v dramatické výchově je hodně a jejich zájmy jsou různé - divadlo, školní dramatika, handicapovaní, nejmladší generace..., ale partnerství by aspoň uvnitř těchto skupin mělo znovu vzniknout. Řada předpokladů k tomu je, jen jako by do toho někdy vstupovaly nepříjemné tóny konfrontační. V takové atmosféře se tvořivosti nedaří!

A závěrem poněkud osobní otázka, i když…Která role - metodik, porotce, teoretik, pedagog... - , kterou jsi hrála nebo hraješ v dramatické výchově Ti nejvíc sedí, a která Tě naopak nebaví či nebavila?

Těžko říct. Sice "vším jsem byla ráda", ale jak kdy a jak v čem. Vede to spíš „napříč profesemi“, jak se dnes říká. Velmi nerada vzpomínám na poslední zhruba desetiletí práce ve funkci metodika, protože k mým vlastním oborům - dramatické výchově, dětskému divadlu a přednesu a k divadlu dospělých pro děti - mi hodili na krk ještě amatérské loutkářství. Nejen že toho bylo hodně, ale ještě ke všemu mezi loutkáři vládly krajně nepříjemné poměry a já měla tahat kaštany z ohně, o zvlášť vydařených papaláších kolem Loutkářské Chrudimi ani nemluvím... Kdybych to řekla krátce, když jsem v roce 1989 s úlevou odcházela do důchodu, cítila jsem se o dvanáct let spíš starší než teď.
Ráda pracuji s lidmi, docela ráda jsem organizovala, pokud to bylo vyvažováno prací v klidu a pokoji - psaním, čtením, studováním. Často jsem byla chválena za píli, ale já jsem si tím spíš odpočívala od neustálého shonu a nutnosti řešit pět věcí naráz. Fakulta je v tomto směru vlídnější, a i když mám současně několik ročníků, práci si mohu líp organizovat a víc se na ni soustředit. Měla jsem ráda přehlídky, ale po nich jsem vždy padla únavou. Ráda učím, vedu semináře a konzultace, ráda vedu diplomky, protože tím se cosi (možná zatím málo zřetelného) rodí. Méně ráda souvisle přednáším, nerada se handrkuji s posluchači o termíny a splnění úkolů. Mám ráda mladé lidi, jedince či ročníky, ale jak kdy a jak v čem, mám ráda dálkaře, a také ne tak docela všechny a vždycky. Zkrátka život nikdy není jen o té namazané straně krajíce. Nejvíc ze všeho mě bavila a baví dramatická výchova, a mohu to dělat v nejrůznější podobě.
Otázky položil Jaroslav Provazník

Související Osobnosti

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':