Databáze českého amatérského divadla

Texty: DOUDOVÁ, Adéla, Divadelní tradice města Hronova, s. 87-92. In: Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška. Sborník příspěvků na sympoziu. Miletín 2010, 120 s., obr.

DIVADELNÍ TRADICE MĚSTA HRONOVA, PŮSOBENÍ DIVADELNÍHO SOUBORU MISTRA ALOISE JIRÁSKA V LETECH 1948–1989 A SITUACE AMATÉRSKÉHO DIVADLA V HRONOVĚ PO ROCE 1989
Adéla Doudová

Téma konference nahlédnu skrze dějiny ochotnického divadelnictví města Hronova, které je od 30. let 20. století neodmyslitelně spjato s celorepublikovým ochotnickým hnutím díky festivalu Jiráskův Hronov. Na základě tohoto příspěvku, který má podobu spíše historicko-přehledovou, si lze také udělat elementární představu o dramaturgických, organizačních a institucionálních proměnách městských spolků a souborů podobného typu nebo o ochotnickém životě na menším městě. Zaměřím se vždy především na nejaktivnější soubor dané doby, zmíním ale i některé další divadelně činné spolky.
Hlavním předmětem mého zájmu je období mezi lety 1948–1989, zejména působení největšího hronovského ochotnického souboru Mistra Aloise Jiráska, které jsem podrobně zpracovala v diplomové práci. Pro potřeby sympozia popíši i předchozí etapu, kde vycházím především z poznatků a závěrů diplomové práce paní Renaty Lelkové z roku 1988, která obsahuje podrobný soupis pramenů a literatury. Činnost po roce 1989 zatím nikdo nezpracoval ani nebyly žádným způsobem zkompletovány dostupné materiály.

Počátky ochotnického divadla v Hronově
První pokusy o provozování ochotnického divadla v Hronově lze datovat s největší pravděpodobností do roku 1827, kdy Antonín Knahl spolu s několika sousedy sehrál hru Jana Nepomuka Štěpánka Berounské koláče. Jelikož k tomuto představení nebylo vystaveno vrchnostenské povolení, byl Knahl vyšetřován. Další žádosti o povolení hrát skončily neúspěchem.
Teprve roku 1847 nový vrchní na náchodském zámku Otto Erich povolil ochotníkům sehrát dvanáct představení ve prospěch chudých. Mezi povolenými se objevily opět Berounské koláče, které znovu režíroval Antonín Knahl a stejně jako o dvacet let dříve maloval také kulisy a líčil herce.
Ojedinělým písemným dokladem o další ochotnické činnosti je článek Marka Tellera v německy psaném časopisu Bohemia z 10. prosince 1848, kde autor referuje o hronovských dobročinných představeních v české řeči. Podle článku byly sehrány mimo jiné texty Jana Nepomuka Štěpánka Loupežníci na Chlumu a Čech a Němec či Divotvorný klobouk Václava Klimenta Klicpery.
V padesátých letech devatenáctého století se v Hronově hrálo divadlo nejvíce o svátcích, když přijeli domů studenti. Zřejmě v roce 1857 si ochotníci zřídili v přízemním zděném hostinci U Habrů vlastní scénu. Jeviště bylo velmi malé a dekorace primitivní. I přesto představení navštěvovalo velké množství lidí a mezi ochotníky přicházeli stále noví lidé.
Další etapu vývoje hronovského divadelnictví vymezuje Renata Lelková roky 1861–1917 a uvádí, že tato generace místních ochotníků se vyznačovala vzestupem úrovně repertoáru a byla ovlivněna především osobností Aloise Jiráska. V průměru hráli čtyři až šest představení za rok a výdělek odevzdávali i nadále na dobročinné účely. Režijního vedení se tou dobou ujal Adolf Prouza, později vedl zkoušky i Alois Jirásek.
Oficiálně byli ochotníci vedeni jako spolek od roku 1871, kdy si nechali na příslušném úřadě schválit stanovy. O rok dříve si v zahradě hostince U Habrů zřídili provizorní letní scénu nazývanou Aréna a v poschodí stejného domu si v roce 1872 vybudovali nové jeviště. Z dalších let existuje velmi málo pramenů. Z pamětí Marie Středové například víme, že v roce 1901 byla k oslavám padesátin Aloise Jiráska odehrána jeho divadelní hra Vojnarka.
Činnost ochotníků v tomto období nebyla příliš intenzivní. Aktivně však fungovaly dramatické odbory dalších spolků ve městě, nejvíce Národně sociálního spolku Barák a Dámského odboru Národní jednoty Severočeské. Změna nastala až roku 1904, kdy přešel do vedoucí režisérské funkce Spolku divadelních ochotníků František Prachař. Proveden byl v této době Tylův Jan Hus s realistickou scénou a poprvé se hrála Jiráskova Lucerna. V roce 1907 byla postavena nová budova hotelu Slávie, na jejímž jevišti setrvali ochotníci deset let. V prvních válečných letech činnost spolku stagnovala, znatelně ožil v roce 1917, kdy si samo obecenstvo vynucovalo provozování divadla. Iniciativu převzal František Šulc a uvedl devět her převážně komediálního charakteru. Výjimkou byla Její pastorkyňa Gabriely Preissové (1918). Proběhlo opětné stěhování do hotelu U mostu, který poskytoval pro divadlo lepší podmínky. V prvních desetiletích dvacátého století v Hronově začalo fungovat také dělnické divadlo, u něhož zprvu převažovaly veselohry a zpěvohry. S blížící se hrozbou války se v dramaturgii začaly objevovat i realistické hry s dělnickou tematikou.

Od vzniku Československé republiky do února 1948
První hrou po skončení války byla Oblaka Jaroslava Kvapila, v následujících letech stojí za zmínku Jiráskova Kolébka (1919) nebo Stroupežnického Naši furianti (1920).
Počátkem 20. let se v Hronově poprvé oficiálně jednalo o postavení vlastní divadelní budovy. 18. května 1925 převzalo starost o záležitosti výstavby Družstvo pro postavení Jiráskova divadla a architekt Jindřich Freiwald bezplatně vypracoval projekt. Snaha ochotníků sehnat co nejvíce peněz se projevila ve volbě titulů. Nejúspěšnějšími byly operety Dům u tří děvčátek Alfreda Marii Willnera a Taneček panny Márinky Julia Brammera. Dne 26. srpna 1928 byl slavnostně položen základní kámen divadla a na počest v Sokolských sadech odehrána Lucerna, stejně jako při slavnostním otevření divadla 28. září 1930. Po tomto představení proběhla diskuse na téma využití divadla pro konání ochotnického divadelního festivalu. „Již za čtrnáct dní se konala schůze Ústřední matice divadelních ochotníků českých, kde bylo rozhodnuto o konání každoročních ochotnických festivalů pod názvem Jiráskův Hronov.“ První Jiráskův Hronov proběhl 17.–23. srpna 1931. Členové hronovského spolku vždy napomáhali při jeho organizaci a zároveň, jakožto domácí, měli motivaci k tomu, aby se ho účastnili jako vystupující.
28. února 1932 bylo zrušeno Družstvo pro postavení Jiráskova divadla a finanční závazky přešly na ochotnický spolek. Proto i nadále v repertoáru převažoval výdělečný komediální žánr.
Zajímavými hrami nasazenými v následujících letech byly Gogolova Ženitba (1933), Šrámkovo Léto (1935), Langerova Jízdní hlídka (1935), Tylova Paličova dcera (1936). Nejčastěji režírovali Rudolf Kudrnáč, František Krtička a František Kvíz.
I nadále ochotnické divadlo v Hronově provozovaly další spolky, nejvíce Vzdělávací spolek Metuje, Tělocvičná jednota Sokol, která nacvičovala loutková představení, a Dělnická tělovýchovná jednota, jejíž dramatický odbor se v roce 1932 přejmenoval na Spolek dělnických divadelních ochotníků.
Za nacistické okupace lze v Hronově sledovat vzestup počtu inscenací. Dramaturgie už však zčásti podléhala německé cenzuře, ochotníci byli nuceni nazkoušet například hru Františka Zavřela Valdštejn. V letech 1942 a 1943 hronovský ochotnický spolek nastudoval celkem dvacet pět her provedených v devadesáti dvou představeních.

Období socialistické společnosti
Zásadní proměnu organizačního i repertoárového charakteru přinesl rok 1948. Po únorových událostech došlo k rozpuštění spolku a vedení divadla převzal akční výbor Národní fronty. Dne 25. března 1948 byly sloučeny Spolek divadelních ochotníků a Spolek dělnických ochotníků, někteří bývalí členové museli z kádrových důvodů odejít.
Roku 1950 přešlo Jiráskovo divadlo do rukou lidosprávy a spolek byl přiřazen k závodnímu klubu Bavlnářských závodů Mistra Aloise Jiráska. V padesátých letech působil v Hronově ještě divadelní soubor při Šmeralových závodech. V roce 1959 došlo ke spojení obou skupin a od té doby existoval v Hronově pouze jeden oficiální divadelní soubor závodního klubu Mistra Aloise Jiráska.
Osobností, která ovlivnila poválečný vývoj ochotnického divadla v Hronově nejvíce, byl Josef Vavřička, který zde zavedl moderní styl režijní práce. Dbal na jasnou koncepci, detailní výklad textu, na dobrou jevištní mluvu a intenzivní práci s hercem. Přivedl k divadlu mladé lidi a snažil se soustavně rozvíjet jejich talent. Vavřička také navázal na tradici hronovských ochotníků v uvádění her Aloise Jiráska. Do roku 1958 připravil inscenace Pan Johanes (1949 a 1955), Skaláci (1950) a Lucerna (1951).
Zařazovány do repertoáru byly v malé míře i tendenční a budovatelská dramata nízké kvality. Bývalý člen dělnického spolku Josef Jirák inscenoval hry Boženka přijede Karla Dvořáka (1950) a Mordová rokle Miloslava Stehlíka (1952). Josef Vavřička, který též sestavoval pásma ke komunistickým výročím, připravil inscenaci hry místního autora Stanislava Kratochvíla Světlo do tmy (původním názvem Tvrdší než skála) a sovětskou hru Kremelský orloj Nikolaje Pogodina (1955).
Výjimečně s ochotníky vystupovali i profesionální herci. V 50. letech to byli například Vlasta Burian, Ljuba Hermanová a František Černý v inscenaci hry Nebe na zemi (režie Josef Švorčík, 1951) Jiřího Voskovce a Jana Wericha nebo Otýlie Beníšková v ústřední roli Matky ve stejnojmenné hře Karla Čapka (režie Jan Vavera, 1955). Ve druhé polovině 50. let v Hronově hostoval také profesionální režisér Vítězslav Bartoš, jenž se zasloužil o uvedení do té doby téměř nehraného Jiráskova Emigranta. Představení dokonce vysílala Československá televize v přímém přenosu z pražského Radiopaláce 4. září 1956.
Přelom padesátých a šedesátých let znamenal v profesionálním i amatérském divadle rozšíření tzv. malých jevištních forem. Tyto tendence se v souboru Mistra Aloise Jiráska téměř neprojevily. Generační složení bylo natolik různorodé, že by členové jen stěží hledali společná témata a způsoby vyjádření. Vliv poetiky malých forem, zejména divadla Semafor, se však v Hronově přeci jen odrazil. Pod hlavičkou závodního klubu Mistra Aloise Jiráska založili Lubomír Červený, Tomáš Bartoň a Miroslav Houštěk skupinu asi dvaceti mladých lidí, kteří sestavovali kabarety a satirická pásma z vlastních textů, písní a básní. Obsah kabaretů a divácký zájem o ně se brzy nelíbil nadřízeným orgánům, a tak byla skupina po několika sezonách nucena činnost ukončit.
V letech 1955–1970, kdy vykonával Vavřička pozici krajského metodika pro divadlo a spolupracoval jako režisér s ochotníky v Hradci Králové, převzal post vedoucí režijní osobnosti souboru Miroslav Houštěk. Jeho hlavní přínos spatřuji ve snaze vybírat nejen lety ověřené nebo oficiálně doporučované tituly, ale nalézat i zajímavé současné texty či netradičně aktualizovat starší. Takovými případy bylo například drama americké autorky Ketti Fringsové K domovu se dívej, anděle (1958), biblický apokryf o potopě světa Artura Marii Swinarského Ararat (1966) nebo dramatizace prvorepublikového románu Ignáta Herrmanna Kondelík a Vejvara (1968), kde se navzdory nepřízni režimu vystupovalo v sokolských krojích a zpívaly se sokolské písně.
Od roku 1970 nesměl z politických důvodů Miroslav Houštěk režírovat nebo přesněji řečeno být oficiálně jmenován na plakátech. V této době obnovil spolupráci s hronovskými ochotníky Josef Vavřička, a tak s Houšťkem, krytým jiným jménem nebo kolektivní režií pracovali současně. Přišli někteří mladí herci, což souboru prospělo i z hlediska výběru možných her k uvádění. Znatelný byl naturel mladých ochotníků v inscenacích Nestroyovy hry Lumpacivagabundus aneb Ludrácký trojlístek (1970) a Molièrova Chudáka manžela (1986), u nichž kritika kladně přijala Vavřičkovu režii i úroveň hereckých výkonů.
V osmdesátých letech se oba režiséři pokoušeli o moderní výklady a dramaturgické úpravy Jiráskových her. Docházelo k velké redukci dobových reálií a historických popisů i množství postav, ponechány byly pouze základní dramatické situace. Takto například pojal Vavřička Jana Roháče (1983) nebo Houštěk Otce (oficiálně uvedena režie kolektivní, 1986).
Cenzura a omezení se na repertoáru projevovaly spíše sporadicky. Nutno ale dodat, že divadelníci o politických tlacích věděli a částečně podléhali autocenzuře. Obecně lze říci, že dramaturgie v této době nevybočovala až na výjimky z republikového standardu a vyznění mnoha inscenací bylo tendenční nebo naopak záměrně apolitické. Patrný posun lze sledovat v Houšťkově volbě Gubarevovy hry Sarkofág inspirované výbuchem jaderné elektrárny v Černobylu. V roce 1989, zřejmě i díky uvolňující se politické atmosféře, začalo být v Hronově divadlo vnímáno jako prostředek k vyjádření otevřených občanských postojů.

Činnost po roce 1989 a současnost
Po roce 1989 aktivita souboru výrazně klesla. S rozšířením nabídky volnočasových aktivit a nových možností seberealizace ubyl počet zájemců o soustavnou ochotnickou činnost a téměř nedošlo ke generační obměně.
Jako režisér i nadále funguje Miroslav Houštěk, jediný nástupcem je prozatím Miroslav Lelek, který se v minulosti prosadil jako všestranný herec. Od roku 1999 vystupují místní ochotníci pod názvem Divadelní soubor Jiráskova divadla.
V roce 1995 vznikla ze starších členů souboru skupina nazvaná Seniorské divadlo, režisérem všech inscenací byl Miroslav Houštěk. Jako prvního uvedli senioři Čechovova Medvěda, který zvítězil na festivalu seniorského divadla v Plzni. Účastnili se řady zahraničních festivalů i se dvěma dalšími inscenacemi Kořistníčky a Klubkův sen. První jmenovanou byl do podoby koláže převedený druhý obraz hry bratří Čapků Ze života Hmyzu a výňatky z knihy Jana Karafiáta Broučci. Pod názvem Klubkův sen se skrýval úryvek ze hry Williama Shakespeara Sen noci svatojánské.
Ačkoliv nové politické poměry přinesly svobodu projevu a množství uměleckých impulsů (nová dramata, překlady, žádné zákazy apod.), hronovští na ně nezareagovali. Nepočítáme-li inscenace Seniorského divadla, Molièrova Zdravého nemocného (režie Miroslav Houštěk, 2003) a pohádku Kopretinka Vladimíra Čorta (režie Miroslav Houštěk), byly všechny hry již uvedeny v některém z předchozích období. V případě Miroslava Lelka lze důvod volby spatřovat v tom, že konkrétní komedie dobře znal z doby, kdy v nich sám účinkoval. Dnes k nim alespoň přidává písničky s vlastními texty a činí tak inscenace zajímavějšími pro diváky. Lelek režíroval s úspěchem Nestroyova Lumpacivagabunda (2001), Charleyovu tetu Jevana Brandona Thomase (2004), Shakespearovy Veselé paničky Windsorské (2006) a Goldoniho Poprask na laguně (2010). Miroslav Houštěk se vrátil ke Slaměnému klobouku (1993 a 1996), dále připravil Andersenovu Sněhovou královnu (2006), Jiráskova Pana Johanese (1990) a Lucernu (1994, 2006 a 2010).
Jelikož do souboru zatím nastálo nevstupují mladí herci a ani neexistuje nástupnická režisérská osobnost, zůstává otázkou, nepřeruší-li se poté, co současní členové přestanou být aktivní, mnohaletá a soustavně budovaná tradice ochotnického divadla v Hronově.
Případní další badatelé mají ztíženou práci tím, že dodnes neexistuje jakýkoliv systematicky utříděný archiv souboru nebo alespoň místo, kam by se ukládaly programy, plakáty, fotografie a podobné prameny.

Literatura:
CÍSAŘ, Jan a kol. Cesty českého amatérského divadla. Praha : IPOS-ARTAMA, 1998.
LELKOVÁ, Renata. Dějiny ochotnického divadla v Hronově (do r.1948). Diplomová práce, Pedagogická fakulta v Hradci Králové. Hradec Králové : Pedagogická fakulta, 1983.
ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava–VALENTA, Jiří. Místopis českého amatérského divadla A–M. Praha : IPOS, 2001.
VALENTA, Jiří a kol. Bibliografie českého amatérského divadla. Praha : IPOS-ARTAMA, 1999.
HLADKÝ, Ladislav–HOUŠTĚK, Miroslav–FETTERS, Aleš. 150 let Aloise Jiráska – divadelní tradice Hronova. Hronov : Občanské sdružení KRUH, 2001.
HLADKÝ, Ladislav. 170 let ochotnického divadla v Hronově. Náchod–Hronov: Okresní muzeum v Náchodě a Hronovské kulturní středisko, 1996.
www.amaterskedivadlo.cz


Mgr. Adéla Doudová
Narodila se v Ústí nad Orlicí, v současné době žije v Hronově. Zde se také rozvinul její zájem o divadlo. Později vystudovala hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři pod vedením Hany Maciuchové a Jana Novotného. V roce 2010 úspěšně zakončila magisterské studium oboru Teorie a dějiny dramatických umění na Univerzitě Palackého v Olomouci. Ve své diplomové práci podrobně zachytila historii největšího hronovského ochotnického spolku Mistra Aloise Jiráska mezi lety 1948–1989 a výrazně tak doplnila doposud zpracovávaná předchozí období.

Související Osobnosti

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':