Databáze českého amatérského divadla

Texty: Lázňovská, Lenka: Jiráskův Hronov jako fenomén (2000-2009) In: Almanach 80. JH, 2010, s. 7-10.

Jiráskův Hronov jako fenomén

Lenka Lázňovská

Označíme-li něco jako fenomén, máme tím zpravidla na mysli, že jde o něco mimořádného, jedinečného. Slovo řeckého původu však původně ve filozofii označovalo jakýkoliv jev, později Kant rozlišil fenomén smyslově přístupný od věci o sobě, kterou lze poznat pouze rozumově. Zásadním způsobem ke zkoumání fenoménu přispěl E. Husserl ve své fenomenologii. Ta se chce zabývat tzv. čistými fenomény, to znamená nezkreslenými našimi předpoklady.
Nepochybně z řady důvodů, z nichž na prvém místě stojí fakt, že jde o nejstarší kontinuálně trvající festival na území ČR (povšimněte si, že záměrně vynechávám přívlastek divadelní), bychom vystačili s tezí, že jde o jev mimořádný, jedinečný. Tradice sama o sobě nevysvětluje, proč se Jiráskův Hronov těší stále takové pozornosti mezi divadelníky. Plná hlediště Jiráskova divadla, sálu Josefa Čapka a jiných prostor, v nichž se hraje, dělají vrásky na čelech pořadatelů, neboť skloubit program tak, aby se dostalo plus minus na všechny zájemce, je čím dál tím větším rébusem. Pamatuji se na zvláštní dotaz chorvatského souboru, zda jsou diváci do Hronova nějak účelově sváženi. Možná, že si říkali: „Ti Češi jsou ale rafinovaní, co všechno neudělají pro to, aby byli nejlepší.“ Chápu, že Chorvati, a nejen oni, znají běžnou optiku divadelních festivalů na celém světě, kde „narváno“ zpravidla není. Dá se to dobře zařídit při jednom představení denně, ale při čtyřech je to už problém pro každého pořadatele. Ve školním roce si všude vypomáhají s nabídkou pro školy. Ani to nemusí klapnout, zejména když se jeden rok školy tzv. zklamou. Své o tom vědí pořadatelé Divadelního Děčína. Jiráskův Hronov je uprostřed léta, v době dovolených, takže žádné školy, a přesto jsou sály plné. Nebo snad je tento termín naopak výhodou? Částečně asi ano, řada divadelníků počítá s kouskem své dovolené právě pro Jiráskův Hronov. Podle statistik z posledních let je největší zájem o první víkend a pak o středu. Ve středu se totiž setkávají ti odjíždějící s těmi právě dorazivšími.
Dílny a semináře doprovázející festivaly najdeme všude. V takovém rozsahu jako při JH však nikoliv. Pořadatelka finského divadelního festivalu v Mikelli byla před několika lety počtem patnácti dílen více než překvapena. Říkala, že zná řadu zahraničních festivalů, ale nikde není taková příležitost ke vzdělávání jako na JH. Pro korektnost je třeba k tomu přidat ještě jednu zvláštnost. Život v dílnách je jeden velký kemp, spaní ve spacácích na zemi a bydlení v báglu. S plesovými šatičkami tam příliš neuspějete. Přece se nehlásí jenom ti mladí a mladší. Tento jev vedl dokonce k tomu, že tradiční od 70. let používané označení Klub mladých divadelníků se změnilo na Klub (nejen) mladých divadelníků. Po roce 2000 zájemců přibývá, byť organizační podmínky mají své nepřekročitelné limity. Opět pouze tradicí festivalu to vysvětlit nelze. Více to podle mého názoru souvisí s jevem zásadně potěšitelným, totiž se vzrůstajícím zájmem o amatérské divadlo. Ročně vznikají, popř. obnovují svou činnost desítky divadelních souborů. Nezapomeňme na demografický charakter České republiky, v níž vysoce převažují malá sídla do pěti tisíc obyvatel. Ta jsou živnou půdou pro amatérské divadlo, které tady nachází nejpříznivější podmínky pro svou existenci.
Zvláštností Jiráskova Hronova je také počet profesionálních divadelníků, kteří na festivalu spolupracují jako lektoři dílen, Problémového klubu, jako redaktoři, případně si vyrazí na pár dnů, aby se podívali. Jsou mezi nimi umělečtí šéfové divadel, vysokoškolští a středoškolští kantoři, uznávaní teatralogové, divadelní kritici, herci, scénografové a pozor – různých generací. Nejde tedy jen o odcházející generaci. Např. mezi lektory tzv. Problémového klubu sedí legenda české teatrologie profesor Jan Císař, mladý šéf Katedry divadelní vědy FFUK Petr Christov, o generaci starší šéf činohry Národního divadla v Brně Jakub Korčák. Tento zájem je tak viditelný, že ředitel Evropského servisního centra pro amatérské divadlo v Lingenu Norbert Rademacher prohlásil, že Hronov je v srpnu hlavním městem českého divadla. Norbertovi děkuju, ale až tak slavné to zase není. Proč jezdí na Hronov, vysvětloval mnohokrát umělecký šéf Divadla v Příbrami a vysokoškolský učitel, režisér Milan Schejbal. Říká vždy, že si energií, s níž se mezi amatéry setkává, dobíjí divadelní sezonou značně vyčerpané baterky. Stálým příznivcem Jiráskova Hronova je od počátku devadesátých let dramatik a spisovatel docent Milan Uhde. Přijel sem jako ministr kultury, později jako předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a svou účast slíbil i letos. Nechybějí zde nikdy ani představitelé a zástupci Ministerstva kultury ČR, byť samozřejmě Pavla Dostála divadelníci snad ani jako ministra nevnímali. Mnoho let byl jedním z nich a řada jeho inscenací, zejména pocházejících z dílny Studia Divadla O. Stibora v Olomouci (Výtečníci, Princ a chuďas a další), patří do zlaté pokladnice českého amatérského divadla. Profesionálové jako porotci, lektoři a kritici ostatně festival provázejí od jeho počátků. Vzpomeňme si na legendárního profesora s bílou šálou A.M. Brousila, Klementinu Rektorisovou, Antonína Baštu, Jarmilu Černíkovou-Drobnou, Františka Štěpánka, Richarda Mihulu, Milana Obsta, Soňu Pavelkovou, Václava Kotvu. Milana Fridricha a mnohé další příznivce festivalu v divadelním nebi. Nevím, zda jsme si na tento jev nezvykli a už ho ani nevnímáme jako něco neobvyklého. Je faktem, že do Hronova jezdí především ti z profesionálů, kteří z amatérského divadla vzešli. Platí to pro řadu uvedených jmen (Schejbal, Christov, Korčák). Jen tímto spojením to však opět vysvětlit nelze. To by muselo platit i pro festivaly amatérského divadla v zahraničí. Citovaná slova pana Rademachera budiž v této souvislosti vnímána jako důkaz, že to takto nefunguje. Jiráskův Hronov má jedno kouzlo, které patrně osloví i návštěvníky, kteří se za divadelníky nepovažují. V loňské anketě MF Dnes „uveďte největší kulturní zážitek roku“ tehdejší ministr kultury Václav Riedelbauch, odpověděl: „Inscenace ND Hry o Marii a atmosféra festivalu Jiráskův Hronov. Muzikant V. Riedelbauch byl na Hronově poprvé a strávil zde necelý jeden den. Přesto ještě v prosinci téhož roku si na tento zážitek vzpomněl.
Je pravda, že Jiráskův Hronov v roce 1991 radikálně změnil svou koncepci. Z festivalu činoherního a hudebního divadla založeného na tradiční divadelní konvenci, na němž vystupovaly soubory vybrané z krajských postupových přehlídek pořádaných tehdy krajskými kulturními středisky, se změnil na amatérskou divadelní žatvu. Je třeba dodat, že už od druhé poloviny 80. let byl festival touto žatvou neoficiálně. V uzavřeném, tzv. studijním programu sem pronikaly další divadelní druhy a žánry, jako bylo dětské divadlo, loutkové divadlo, divadlo poezie, netradiční divadlo apod. Vždy čeští amatéři záviděli svým slovenským kolegům, kteří takovou žatvu v Martině měli už od 60. let. Režim v Čechách a na Moravě byl prostě o něco tužší než na Slovensku. Změna koncepce byla tedy vyvrcholením dlouhodobé snahy, avšak přišla v době mimořádně riskantní. Na počátku 90. let se zhroutila celá síť tzv. kulturně-výchovných zařízení, která dosud postupový systém garantovala. Ve všech krajích bylo třeba najít nové pořadatele, postavit novou činoherní přehlídku a udržet v té době městem vůbec nepodporovaný Šrámkův Písek. Pravděpodobně až historie jednou úplně ocení, co se tehdy podařilo. Systém se nezhroutil, podařilo se vybudovat Divadelní Třebíč a Písek neskončil v propadlišti. Obrovským přínosem byla ekonomická podpora celostátních přehlídek poskytovaná ministerstvem kultury. Pomohla také existence celostátního odborného servisu (Informační a poradenské středisko pro kulturu). Postupně začala systém podporovat i veřejná správa jako taková (obce, okresní úřady, později kraje). Dnes vedle tradičních oborů existuje postupový systém také ve studentském divadle (s vrcholem na Mladé scéně v Ústí nad Orlicí), celostátní činoherní přehlídka má dvojnásobný rozsah (Divadelní Děčín), existuje samostatná přehlídka pantomimy a pohybového divadla. Proč to připomínám? Pojetí Jiráskova Hronova jako divadelní žatvy je nepochybně jedním z faktorů, který zvyšuje zájem divadelní veřejnosti. Myslím si však, že je stále na stole otázka, nakolik je žatva věcí všech druhů amatérského divadla. Divadelníci se brání tomu, a já je chápu, aby jednotlivé celostátní přehlídky byly jakýmsi předstupněm Jiráskova Hronova a nominace na něj byla hlavním oceněním. Hronov je pouze příležitostí navíc. Nemyslím si, že je to málo. Umožňuje posoudit divadelní sezonu jako celek, ukazuje na trendy, proměny divadelního jazyka. Někdy se setkávám s argumentem v neprospěch Jiráskova Hronova jako divadelní žatvy, že v programové skladbě převažuje činoherní divadlo. Sečteme-li počty souborů = inscenací, které se ucházejí o Divadelní Děčín, Mladou scénu, Popelku Rakovník, Krakonošův divadelní podzim, nemůžeme nedojít k faktu, že jich je mnohem víc než těch ostatních. Logicky tak v programu JH dominují. Jiráskův Hronov je prostě pravdivým zrcadlem, nikoliv výkladní skříní.
Je pravda, že Jiráskův Hronov je nejznámějším českým divadelním festivalem v zahraničí, ale není festivalem mezinárodním. Podtitul „se zahraniční účastí“ znamená, že převažují inscenace českých souborů a že zahraniční jsou zde jako hosté. Jediným skutečně mezinárodním festivalem amatérského divadla v ČR je pražský MB Apostrof. Tomu se daří, také proto, že může nabídnout Prahu a termín na začátku prázdnin, uvádět opravdu kvalitní inscenace. Některé z nich daly Praze přednost před Hronovem. Tradice pro cizince mnoho neznamená. Já si ale vůbec nemyslím, že by Hronov měl chápat snažení Akrama Staňka, programového ředitele Apostrofu, jako svou konkurenci. Na to je Česká republika příliš malá a rivalita by nikomu nic nepřinesla. To vůbec neznamená, že zahraniční soubory hostující na JH nejsou kvalitní. Hronov přinesl řadu inscenací označovaných na mezinárodní úrovni jako špičkové. Za všechny chci připomenout Medvěda litevského souboru Aglija, nonverbální divadlo pánů z italských Jižních Tyrol, loňské vystoupení ruského souboru A. Gondarčuka s koláží z ruských Bylin. Letos uvidíme poprvé v ČR tzv. dokumentární divadlo. Hronovu zůstane naopak prvenství v tom, že právě sem už v roce 1990 přijeli první zahraniční lektoři ze zemí za bývalou železnou oponou. Byli to Dánka Bodil Larsen a Rakušan s roztomile česky znějícím jménem Franz Horcicka. V loňském roce tady poprvé pracovala třída složená ze seminaristů z několika zemí. Dvacet let po Listopadu jsme se však stále nenaučili přijímat zahraniční soubory jako možnost srovnání, jako informaci o tom, jak se hraje amatérské divadlo jinde. Podvědomě očekáváme, že přivezou něco na Oscara (jako by české inscenace neměly výkyvy), a pokud nikoliv, tak se nám zdá, že zabírají místo českým představením. Moc tomu nerozumím. Navíc, nebudeme-li přijímat, to znamená, neotevřeme-li svůj Jiráskův Hronov, nemůžeme čekat ani otevřenou náruč jinde. Festivalů v zahraničí sice není málo, ale světová konkurence je obrovská. Od poloviny 90. let (naposledy tam byla brněnská Ruská sirota) se české soubory nedostávají do výběru prestižního světového festivalu v Monaku a chybějí i na jiných festivalech. Možná, že české divadlo je opravdu světové, ale zápecnictví mu rozhodně neprospěje.
Úvodem jsem naznačila, že bych chtěla věcně pojmenovat, jaký typ jevu je Jiráskův Hronov. Velmi často se k Hronovu váže pojem Mekka českého amatérského divadla. Neutuchající zájem o něj toto spojení podporuje. Jistě tušíte, že ona Mekka je pouze obrazné pojmenování. JH je vyvrcholením uplynulé amatérské divadelní sezony a směřuje k němu úsilí mnoha souborů, především z oblasti činoherního divadla. Zahrát si na Hronově je navíc příležitostí ukázat se a získat pozvání na domácí i zahraniční hostování. Řekněme tedy, že je to marketingově dobrý podnik, na němž zajímavé inscenace mohou jen získat.
Proč je o Jiráskův Hronov takový zájem? Podle mého názoru se na tom příznivě podílejí dvě skutečnosti. Obě souvisejí s tradicí. Tou první je historická tradice, a to dokonce dvojitá. Jiráskovo divadlo bylo postaveno také z darů a příspěvků ochotníků z celé republiky a už při jeho otevření řekl Max Lederer, že patří všem. Tuto část tradice lze považovat za demokratickou a českému amatérskému divadlu moc sluší. Druhou polovinou této tradice tvoří jev v mezinárodním kontextu naprosto mimořádný. Je jím kontinuita činnosti souborů. Rarity, jako jsou sto- a víceleté soubory, nejsou ničím ojedinělým. Každý takový divadelní kolektiv si vede kroniku a nová nastupující generace, která se učí od starších členů, se s fenoménem Jiráskův Hronov nemůže minout. Neznám činoherní soubor městský či venkovský, a to bez ohledu na to, zda se v současné době zajímá o přehlídky či nikoliv, který by případnou účast na Jiráskově Hronově nepovažoval za svého „Oscara“ a diplom nevystavoval na čestném místě. Tento zájem o festival se přenáší na celé společenství českého amatérského divadla. Chci tím říci, že se tím nakazí i soubory mladé či bez novodobé tradice, aniž bych tento zájem na druhé straně přeceňovala. Mladé a mladší divadelní kolektivy si rády zahrají, ale určitě vůči JH nechovají posvátnou úctu. To platí i pro hronovské rituály, jako je vítání na schodech Jiráskova divadla. Zlatým teletem Hronov není. Proto také říkám, že pojmenování Mekka beru jen s nadsázkou. K plusům festivalu lze přičíst onen už probraný fakt, že hrát před plným sálem a získat nové kontakty je dobrým podnikem.
Také druhá tradice souvisí s historií. Od prvního ročníku koncipovala pořádající Ústřední Matice divadelních ochotníků československých tento festival jako prestižní celorepublikový výběr. Festival nikdy nebyl místní záležitostí. Od počátku byla účast na něm motivací pro soubory i jednotlivce a jako výběrový nastavoval nejen zrcadlo, ale také přinášel dramaturgické a režijní impulzy a byl rozhodující pro formování hodnotících kritérií pro amatérské divadlo jako takové. Od počátku byl tak školou českého amatérského divadla, což se zhruba o dvacet let později projevilo i v jeho koncepci ustavením Klubu mladých divadelníků.. Všechny přirozeně zajímalo, co se hraje a jak a co se považuje za dobré divadlo. Hronov byl prostě tím místem, kde se formovalo naše ochotnické a amatérské divadlo. Na tom nic nezměnily ani všechny dobové excesy cloumající s divadlem sem a tam. A že jich bylo. Od tzv. progresivní dramaturgie, po zobrazení pracujícího člověka až po dedikaci různým výročím včetně státních a stranických. Pořád si myslím, že politický skandál kolem jinak pěkné inscenace Majakovského Horké lázně Jiřího Poláška a Metry Blansko na posledním předlistopadovém JH byl symbolickým završením jedné etapy. Majakovský určitě nebyl zakázaným autorem a stejně to režim nevydýchal.
Jiráskův Hronov byl, je a zůstane součástí českého amatérského divadla jako osobité části české kultury. Je bytostně spojen s jeho charakteristickými rysy, těží z jeho tradice a také ze své vlastní. Mnohé, co na něm dnes oceňujeme, vložili do jeho základního kamene už otcové zakladatelé. Važme si toho a udělejme všechno pro to, aby vzkvétal.

Související Osobnosti

Související Přehlídky

Související Pojmy

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':