Databáze českého amatérského divadla

Texty: STROTZER, Milan: Proměny amatérského divadla v posledním desetiletí (2000–2009). In: Almanach 80. JH, 2010, s. 11-18.

Zaznamenat zúplna proměny tak košatého a mnohotvárného organismu, jakým je amatérské divadlo, by snad mohl zvládnout tým badatelů. Jeho studie by vydala na dosti objemnou knihu. Následující řádky jsou pouze pohledem toho, kdo se amatérským divadlem zabývá dlouhodobě, kdo ho sleduje, seč je to možné v celé jeho šíři, kdo se mu profesně věnoval i ve sledovaném období prvního desetiletí třetího milénia.

Kapitola 1. | Kvantita

Úvodem by bylo žádoucí uvést, jak početná je amatérská divadelní obec, kolik existuje divadelních souborů, zda došlo ke kvantitativní proměně a jakým směrem. Bohužel, přesná data chybějí vlivem toho, že neexistuje žádná zákonná ohlašovací či registrační povinnost, která by umožňovala průběžně sledovat počty amatérských divadelních kolektivů. Nezbývá, než se spolehnout na tzv. odborný odhad, podložený sběrem dat pro vydání adresářů amatérského divadla (1993, 2001), statistikami počtu souborů a jednotlivců zúčastňujících se postupových přehlídek, vytěžováním dat z příslušných odborných periodik apod. Tento odhad poukazuje na existenci nejméně dvou tisíc divadelních souborů (uskupení) a nevylučuje, že jich může být daleko více, a to až o třetinu.
Pokud jde o kvantitativní proměny amatérských divadelních kolektivů, dostupné zdroje vypovídají, že v posledním desetiletí došlo k zvýšení jejich počtu. Poukazují na to četné zprávy o obnově činnosti divadelních spolků, které po dlouhá léta nepracovaly, či o vzniku zcela nových souborů. Zejména však nastal boom v oblasti tzv. studentského divadla, kde je nárůst nejvíce patrný. Začal již v posledním desetiletí minulého milénia a dodnes rozhodně neustal.
Dokladem narůstající divadelní aktivity je mj. statistika, která vypovídá o základně, z níž jsou vybírány soubory a jejich inscenace do hlavního programu Jiráskova Hronova (JH). V roce 2003 jsem v článku o zdrojích výběru programu 73. JH pro přehlídkový zpravodaj napsal: „Uvedená čísla zachycují jen pomyslný vrchol ledovce a jeho úpatí. Podíváme-li se do kraje pod ním a spočteme-li inscenace a vystoupení jen cca stovky systémových přehlídek na krajské úrovni, dostaneme se k číslu 870.“ V roce 2009 jsme napočítali již více jak tisíc inscenací a vystoupení.
Zvláštním jevem a dokladem zvyšující se aktivity v minulém desetiletí je hned několik amatérských divadelních uskupení, v nichž pod společným názvem a institucionálním zastřešením existuje několik většinou nesourodých divadelních souborů či tvůrčích týmů. Vedle konglomerátu divadelních aktivit a souborů, jakým bylo již v předchozím desetiletí Divadlo Jesličky ZUŠ Na Střezině v Hradci Králové, se objevily další. Jmenujme alespoň ty, které se výrazně zviditelnily na postupových přehlídkách či Jiráskově Hronově. Nesporně mezi ně patří Malá scéna Zlín, která se během druhé poloviny uplynulé dekády profesionalizovala, dále dvěstědvacetičlenný Ty-já-tr Praha, který v poslední sezoně uvedl na celostátních přehlídkách, rakovnické Popelce a Divadelním Děčíně, hned tři zajímavé inscenace vytvořené třemi různými kolektivy (Horkého Pohádky do kapsy, Dürrenmattova Franka pátého a Birinského Raskolnikova). V roce 2010 patrně kulminovala činnost konglomerátu Divadlo Exil Pardubice, který bylo možné potkat s šesti různými inscenacemi na pěti krajských přehlídkách (Geraldiho Zlomatka na Wintrově Rakovníku, Marberovo Na dotek na Lounském divadlení, Vančurovo Rozmarné léto a Brdečkův Limonádový Joe na přehlídce Zlom vaz v Ústí nad Orlicí a České Třebové, Schwabovy Prezidentky v Červeném Kostelci a autorská hra Divadla Tří Bombardéři na Audimaforu v Kostelci nad Orlicí). K největším uskupením náleží Plzeňská neprofesionální scéna a její Divadlo Dialog, zastřešující v současnosti jedenáct divadelních souborů.
Nelze v této souvislosti opomenout Údivadlo DDM Kopřivnice, podobný konglomerát studentských divadelních souborů v Jihlavě, o. s. Thália Vyškov, Divadlo Prkno Veverská Bítýška, ZUŠ Jaroměř, ZUŠ Ostrov a rozsahem své činnosti také Rádobydivadlo Klapý, byť se jedná o sourodější směřování.


Kapitola 2. | Kvalita

Po pojednání o kvantitě se logicky nabízí nahlédnout proměny amatérského divadla z hlediska kvalitativního. To je pro subjektivní povahu hodnocení umění dost tenký led, na který se neodvažuju vstoupit bez obav, abych se řádně nevymáchal. Pokusím se vkročit na místa, která se mi jeví jako dostatečně pevná.
Při prvním povšechném ohlédnutí a srovnání s tím, co bylo před deseti a dvaceti lety, popřípadě ve dvou dekádách předchozích, se mi nevyjevují nějaké propastné kvalitativní rozdíly. V průběhu oněch čtyř desetiletí, která jsem intenzivně prožil s amatérským divadlem, tu vždy bylo možné registrovat tři základní typy divadelních kolektivů. Jednak soubory, pro něž je divadlo především prostředkem k setkávání se, u nichž převládají funkce socializační nad estetickými. Tato skupina byla a patrně je dodnes tou nejpočetnější. Vedle ní existovala, a není tomu ani dnes jinak, poměrně početná skupina souborů, povětšinou měšťanského typu, u níž se snoubí funkce socializační s uměleckými ambicemi. Občas z této platformy vzešly zdařilé inscenace, které však paradoxně popíraly smysl amatérské divadelní činnosti v možnosti být jedinečnou a objevující. Základem pomyslného úspěchu tu byla a je snaha osvojování ověřených a zažitých inscenačních postupů a principů profesionálních scén. Třetí typ souborů, vždy menšinový, reprezentuje tu část amatérských divadelních tvůrců, pro něž je divadlo prostředkem vyjádření názorů, pocitů, postojů a stanovisek, a to seč možno neotřelými prostředky, které mají schopnost zaujmout a oslovit diváky. Tento typ souborů tu byl v minulosti a nechybí ani dnes. Představoval vždy živnou půdu divadelního dění a lze s potěšením konstatovat, že tomu je tak i v současnosti.
Typologie je to velice zjednodušená, mohla by být rozšířena o skupiny souborů nacházející se na pomezí jednotlivých typů či nahlédnuta z jiných zorných úhlů. Nicméně mám za to, že se takto pojaté rozvrstvení v zásadě nezměnilo a platí nejméně čtyřicet let. Stejné je to s efekty dosahovanými usilováním souborů toho kterého typu. Nutno poznamenat, že z hlediska kvality amatérské divadelní činnosti nelze ten který typ divadelního kolektivu a jeho usilování, natož pak výsledky práce, stavět nad jiný. Každý plní svou nezastupitelnou funkci, tu společenskou, tu suplenta profesionální scény, tu hledání nových cest a možností.
Takto vzato, by se mohlo zdát, že z hlediska kvalitativního je stav setrvalý. Účast českých souborů na nejrůznějších zahraničních festivalech bývá označována jako úspěšná, někdy dokonce jako bezkonkurenční, z čehož lze vyvodit stav setrvale dobrý. Jen ojediněle jsem měl příležitost být svědkem, že tomu tak bylo. Vícekrát jsem se zúčastnil jako pozorovatel zahraničních festivalů, na nichž žádný náš soubor nehrál, a díky tomu vím, že o bezkonkurenčnosti hovořit nelze. Ostatně nejednou jsme se o tom mohli přesvědčit i doma, např. na Jiráskově Hronově. Tím nechci zpochybňovat kvality našich předních souborů, jen poukázat na to, že je amatérské divadlo jako celek v neustálém pohybu, a to i tam, kde bychom to příliš neočekávali.

Opustíme-li první povšechné ohlédnutí a podíváme-li se pozorněji, zda přece jen nedošlo v posledních letech v českém amatérském divadle k nějakému kvalitativnímu posunu, zjistíme jich hned několik. Ukažme si je na Jiráskově Hronově coby celostátní mezidruhové přehlídce amatérského divadla, kde je to nejzřetelnější. Mějme přitom na paměti, že hronovský vzorek není odrazem celku amatérského divadelního dění, ale víceméně té části, reprezentovanou soubory, které jsem ve výše uvedené typologii označil na druhém a třetím místě.
Jednou z proměn je ta, již by šlo ve stručnosti označit heslem „od dramatických básníků k autorské tvorbě“. Zatímco v první polovině uplynulé dekády byl poměr inscenací vzniklých na základě textů dramatických autorů a inscenací založených na původních autorských textech a dramatizacích literárních předloh takřka vyrovnaný, pak ve druhé polovině dekády, přesněji od roku 2005, se výrazně proměnil. Převaha autorských textů a dramatizací neustále narůstala od přibližného poměru 1:2 až po 1:4 v roce 2009, kdy bylo v hlavním programu uvedeno pouze 6 her dramatických autorů a naproti tomu 24 původních autorských prací a dramatizací.
Druhá výrazná proměna nastala nejviditelněji v polovině minulého desetiletí, konkrétně v roce 2005. Lapidárně ji lze označit „od tématu k pocitu“. Již v letech předešlých bylo možné vysledovat tendenci odklonu od témat společenských, přesněji celospolečenských, a tíhnutí k zaobírání se tématy osobnostními. Nicméně, téma tu hrálo stále dominantní roli. Tentokrát se proměna jeví právě jako reakce na určující postavení tématu. Tvůrci svými inscenacemi (představeními) záměrně nevyjadřují stanoviska, nýbrž své pocity ze světa, v kterém žijí, a to začasté jako prosté konstatování. Ta proměna se logicky děje ruku v ruce s odmítáním inscenovat hotové textové předlohy vytvořené dramatiky a ubíráním se cestou vlastní autorské tvorby, jejímž prostřednictvím lze snáze osobitě vyjádřit subjektivní stavy a pocity.
Ony proměny, které jsem se snažil pojmenovat v předchozích řádcích, úzce souvisejí a přímo vedly ke škále divadelních i paradivadelních projevů do té doby nebývalé. Nejde tu jen o širokou paletu divadelních druhů, žánrů či poetik, tu samo sebou přináší koncepce JH jako mezidruhové přehlídky. Jde tu o rozvrstvenost a rozrůzněnost ve všem všudy, v používaných inscenačních principech a postupech, v užití osobitých znakových systémů, ve způsobech, jak je interpretovat atp. Nelze v těchto souvislostech nevidět i projevy rozvolnění druhové příslušnosti či druhové a žánrové synkreze při tvorbě inscenací. Tato diferenciace či disperze se postupně prohlubovala po celé minulé desetiletí a v jeho posledních letech, zdá se, kulminovala. Tak značné rozrůznění divadelního jazyka patrně nezaznamenala žádná ze sedmi předchozích dekád hronovské přehlídky.
Konfrontace nejrozmanitějších divadelních a paradivadelních projevů na festivalové půdě vedla na jedné straně ke kontroverzním postojům části hronovského publika, a to zejména v letech 2003–2005, aby na druhé straně hned rok nato bylo stejné publikum vstřícnost sama. Výstižně a zároveň varovně to vyjádřil Vladimír Mikulka v přehlídkovém zpravodaji: „...stejné publikum přijímá Dentální rapsodii či Když tančila... jako málem nejlepší hronovské inscenace, aby se vzápětí bavilo na absurdní hříčce plzeňského Pachýře, která divákům rozhodně nic neusnadňuje. Je to tolerance, ze které jde na mne tak trochu strach.“ V témže roce 2006 se hrála Jiráskova Lucerna, k níž by hronovské publikum před několika lety zaujalo nesmířlivý postoj. Tentokrát ji přijalo a ocenilo nemalým potleskem. Myslím, že i tento rys tolerance lze označit jako jistou proměnu v amatérském divadle. S výkladem, o čem ta proměna vypovídá, obezřetně posečkám.
Programová skladba JH 2007 obnažila, více než kdy jindy, jistou specifickou stránku kvalitativní proměny amatérského divadla. Nejméně polovina souborů zařazených do hlavního programu zjevně neusilovala o tzv. celovečerní představení. Poměrně značný počet inscenací byl založen na principech a postupech scénování, vycházejících z praktik uplatňovaných v současném divadle hraném dětmi a především v dramatické výchově dětí. Na stránkách Zpravodaje JH a v Problémovém clubu zaznělo znovuoživené téma „dramatická výchova versus výchovná dramatika“. Dlouhodobé cílené působení v této oblasti, spjaté sice tak či onak s divadlem, bylo zaměřeno především na aspekty pedagogické. Zejména role vzdělavatelská na nejrůznějších úrovních, včetně vysokoškolského studia, přinášela v průběhu let efekty, které se nutně promítaly a promítají do dalších oblastí a druhů divadla.
Divadlo hrané dětmi (dětské divadlo) se inspirovalo zahraničními vzory a nastoupilo v 70. letech 20. století radikální cestu tzv. dramatické výchovy (výchovné dramatiky), akcentující především pedagogické funkce. Pokud nemělo dětské divadlo ustrnout v netvořivých praktikách, zavedených klišé a kýči, byl to patrně krok nevyhnutelný, leč zároveň ošidný v razantním uplatňování funkcí výchovných jako dominantních. Navzdory této víceméně jednostranné a tudíž jednodušší cestě, vedoucí k proměnám dětského divadla, se objevovaly výrazné, vpravdě divadelní počiny, vycházející z premisy rovnocennosti aspektů pedagogických a estetických. Reprezentantem této linie dětského divadla byla po poměrně dlouhou dobu především Mladá scéna Gottwaldov v čele s pedagogem, režisérem a hercem Antonínem Navrátilem. Jakmile „Navrátilova gottwaldovská éra“ skončila, byli jsme svědky zřetelného odklonu od divadla k výchově a inscenací, které by bylo možné posuzovat estetickými měřítky, ubývalo. Snad jediným, kdo dlouhodobě přicházel s inscenačními výsledky, v nichž byly divadelnost a efekty výchovné dramatiky v rovnováze, bylo Hudradlo ze Zlivi v čele s Miroslavem Slavíkem, ojediněle pak soubory vedené Věrou Dřevíkovskou z Prahy, Jiřinou Lhotskou z Mělníka, Irenou Konývkovou z Ostrova, Věrou Pánkovou z Olomouce, Janou Štrbovou z Děčína a některými dalšími.
Frekvence divadelních počinů v této oblasti stále slábla. Už se zdálo, že z poměrně početně silného zázemí, jaké dětské divadlo má, se nelze tak honem něčeho výraznějšího dočkat, pokud nenastane kýžená rovnováha v přípravě vedoucích dětských divadelních kolektivů. V uplynulé dekádě k takovému uvědomění došlo, a aniž by to byl výsledek snažení ve smyslu nabytí oné rovnováhy mezi funkcemi výchovnými a estetickými (k tomu povede dlouhá cesta), dostavil se výsledek, který lze považovat za blýskání na lepší časy. Vedení dětského kolektivu se ujala v Karlových Varech herečka Hana Franková. Její Studio Divadla Dagmar a pedagogické školy dalo o sobě vědět nejedním zajímavým počinem. Toto snažení bylo korunováno inscenací Já, Holden, vycházející z motivů a témat románu J.D. Salingera (JH 2009). Profesor Jan Císař v Amatérské scéně č. 5/2009 v článku Hronov postalternativní? práci souboru charakterizoval slovy: „...všechny scénické prvky tvoří vyváženou a promyšlenou strukturu. Je to režírované divadlo, je to inscenace, v němž se tvorba autorky scénáře a režisérky Hany Frankové pojí organicky s její činností zkušené pedagožky dramatické výchovy, která pojem dramatický dovedla v této inscenaci k bodu, v němž scénická divadelní interpretace herectvím otevírá přes literaturu vstup do komplexního prožitku lidských osudů, jenž obsahuje a sděluje více než slova. Ostatně: nic více a nic méně je i smyslem tradičního činoherního herectví, jež se potkává pod vedením režiséra s autorovým textem.“

Pojednání o kvalitativních proměnách amatérského divadla v uplynulém desetiletí si na tomto místě dovolím uzavřít odkazem na příspěvek profesora Jana Císaře Proměny jazyka amatérského divadla a jedním trumfem navrch. Ten trumf je z rodu autorského. Ne že by se nic takového v minulosti nepřihodilo (např. Pavel Dostál, Jan Antonín Pitínský), ale poslední dekáda vše přebila. Řeč je o původních autorských hrách, které vznikly na půdě amatérského divadla, prokázaly své nesporné kvality na postupových přehlídkách a úspěch korunovaly na Jiráskově Hronově. Tím však jejich pouť po divadelních jevištích neskončila, ale pokračovala na scénách profesionálních.
Autoři ze souboru V.A.D. Kladno, skryti pod pseudonymy Kazimír Lupinec a Soňa Štemberová, byli v minulé dekádě první, jejichž hra Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka vstoupila na profesionální jeviště, a sice na klubovou scénu pražského Divadla ABC v režii Milana Schejbala, posléze na jeviště Mladé scény Zlín v režii Petra Nýdrleho. Kmenový autor souboru Nejhodnější medvídci z Hradce Králové René Levínský napsal pro svůj soubor pod pseudonymem Samuel Königgratz hru Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou. Netrvalo dlouho a hra se ocitla na repertoáru pražského Divadla v Dlouhé v režii Hany Burešové a poté se dočkala filmového zpracování v režii Pavla Göbla a Romana Švejdy. Do třetice všeho dobrého: hra Martina Františáka a členů souboru Jana Honsy z Karolinky Doma se po svém slavném uvedení na Jiráskově Hronově dostala rovnou na jeviště Národního divadla v Praze v režii Michala Dočekala (premiéra 21. 6. 2007).



Kapitola 3. | Přehlídky

Devadesátá léta předchozího století byla ve znamení vytváření či snahy o udržení možností prezentace, poměřování a odborné reflexe výsledků práce amatérských divadelních souborů a jednotlivců prostřednictvím postupových přehlídek v jednotlivých druzích a oblastech divadla a recitace. Pokud se někde nacházela v pokrytí, ať z hlediska demografického či druhového, bílá místa, podařilo se je zacelit v minulém desetiletí. Vznikla ustálená síť krajských a celostátních (národních) druhových přehlídek s návazností na Jiráskův Hronov, festival amatérského divadla završující každoročně divadelní sezonu amatérského divadla.
Pro dotvoření účelné a systémové sítě bylo přikročeno k realizaci dvou podstatných kroků. V roce 2003 byla v rámci již existující vícedruhové přehlídky Náchodská prima sezóna vytvořena půda pro samostatnou celostátní přehlídku studentského divadla, od roku 2009 konanou v Ústí nad Orlicí pod názvem Mladá scéna. Souběžně byl od roku 2003 nově koncipován Šrámkův Písek jako celostátní přehlídka netradičního divadla s možností účasti souborů bez věkového omezení, souborů experimentujících, ubírajících se cestou výsostně netradičních divadelních i paradivadelních postupů, tj. objevujících neověřené možnosti divadla, vycházejících z různých druhů umění, oscilujících na jejich pomezí atp. O rok později se vymezení Šrámkova Písku, respektive jeho druhové označení zjednodušilo na přehlídku experimentálního a následně experimentujícího divadla.

Systém postupových přehlídek se v současnosti ustálil v této struktuře:
• Krakonošův divadelní podzim, národní přehlídka venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou;
• Tanec, tanec..., celostátní přehlídka scénického tance mládeže a dospělých v Jablonci nad Nisou;
• Popelka, národní přehlídka činoherního divadla pro děti v Rakovníku;
• Jednoaktovky SČDO, národní přehídka jedoaktových her v Holicích (bienale);
• Kaškova Zbraslav, národní přehlídka jednoaktových her v Praze-Zbraslavi (bienale);
• Národní přehlídka seniorského divadla ve Znojmě (bienale);
• Pohárek SČDO, národní přehlídka divadelních monologů a dialogů ve Velké Bystřici;
• Otevřeno, celostátní přehlídka pantomimy a pohybového divadla v Kolíně;
• Divadlo jednoho herce SČDO, národní přehlídka v Kaznějově (bienale);
• Divadelní Děčín, celostátní přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla v Děčíně;
• Šrámkův Písek, celostátní přehlídka experimentujícího divadla v Písku;
• Dětská scéna, celostátní přehlídka dětského divadla a recitace v Trutnově;
• Wolkrův Prostějov, celostátní festival poezie v Prostějově;
• Mladá scéna, celostátní přehlídka studentských divadelních souborů v Ústí nad Orlicí;
• Loutkářská Chrudim, celostátní přehlídka amatérského loutkářství v Chrudimi;

S výjimkou Otevřeno v Kolíně předchází všem celostátním (národním) druhovým přehlídkám krajské (oblastní) postupové přehlídky, v oblasti dětského divadla a recitace navíc kola obvodová. Výběr pro Jiráskův Hronov je prováděn prostřednictvím celostátních (národních) přehlídek.
Všechny celostátní (národní) přehlídky jsou příležitostí k odborné reflexi inscenací a vystoupení, většinou formou rozborových seminářů. Na všech klíčových přehlídkách (viz tučně označené), ale i na dalších jsou pořádány tematické semináře a dílny.
Příležitost uplatnit inscenace se divadelním souborům skýtá nejen v místech působení a v jejich okolí, na přehlídkách postupových, ale také na sotva spočitatelném množství přehlídek organizovaných v každém větším městě, začasté však i v docela malých obcích. Minulé desetiletí se stalo přímo přehlídkovou líhní nebývalého rozsahu. Pro srovnání stačí nahlédnout do kalendářů akcí zveřejňovaných v časopise Amatérská scéna před deseti lety a nyní (viz www.amaterskascena.cz). Zdá se, že se občanská společnost má v tomto ohledu čile k světu.


Kapitola 4. | Paměť

V celé historii českého amatérského divadla nenalezneme období, v němž by bylo vykonáno tolik pro zachování paměti tohoto fenoménu – nejstarší umělecké aktivity, jako v minulém desetiletí a v několika letech předcházejících.
V roce 1998 byl vydán knižně pod názvem Cesty českého amatérského divadla – Vývojové tendence první ucelený pohled na dějiny českého amatérského divadla od formování české divadelní kultury až po současnost. Zpracoval jej kolektiv teatrologů vedený profesorem PhDr. Janem Císařem, CSc. O rok později vyšla knižně Bibliografie českého amatérského divadla zahrnující 2020 bibliografických záznamů a 129 vyobrazení titulů publikací a časopisů, odkazů na texty historické, teoretické, dokumentační i instruktivní a metodické. Obsahovala též soupis časopisů a publikací souvisejících s festivaly a přehlídkami. Bibliografii připravil Jiří Valenta s kolektivem spolupracovníků.
Projekt, jehož cílem bylo zachytit minulost i současnost amatérského divadla, pokračoval pod vedením PhDr. Vítězslavy Šrámkové knižním vydáním dvoudílného Místopisu českého amatérského divadla. Jeho první díl, hesla A–M, vyšel v roce 2001 a postihl divadelní život 2705 míst. V roce 2002 byl vydán druhý díl, hesla N–Ž, a zaznamenal stopy působení divadelních souborů v dalších 3609 obcích, městech a jejich městských částech, přičemž jen heslo Praha by vydalo na samostatnou knihu.
Vydání místopisu poukázalo na to, že se v českých zemích hrálo divadlo téměř v každé obci, často i v těch nejmenších vesničkách, a je dokladem nezměrného významu amatérského divadla pro jejich kulturní rozvoj a společenský život. V teatrologii unikátní encyklopedickou práci připravili PhDr. Vítězslava Šrámková a Jiří Valenta se širokým okruhem spolupracovníků.
Uvedené publikace vydané Národním informačním a poradenským střediskem pro kulturu (NIPOS) Praha se staly základem Databáze českého amatérského divadla umístěné na internetových stránkách www.amaterskedivadlo.cz. Materiál je v ní nově strukturován, doplňován a zpřesňován. Jednak vlastním badatelským výzkumem, jednak – a podstatně – z informací externích spolupracovníků. Slovy zpracovatelů: „Databáze je rozsáhlé, bohatě strukturované dílo encyklopedického charakteru, které postupně zpracovává více než dvousetletou historii i současnost českého amatérského divadla formou slovníkových hesel souborů, osobností, míst, v nichž se hrálo divadlo, přehlídek a jejich ročníků. Hesla jsou vzájemně provázána sítí vazeb a vybavena obrazovou a textovou dokumentací, bibliografií a odkazy na archivy, v nichž jsou uloženy další materiály. /.../ Databáze je koncipovaná jako otevřená, nezaměřuje se pouze na zaznamenání historie, ale i na aktuální amatérské divadelní dění.“ Její zakladatelé PhDr. Vítězslava Šrámková a Jiří Valenta získali na sklonku roku 2007 Cenu ministra kultury „za přínos k rozvoji české kultury“ s přihlédnutím k realizaci tohoto projektu i předchozím pracím věnovaným historii amatérského divadla v České republice.

Významným edičním počinem v minulém desetiletí se pro zachování paměti amatérského divadla stala série třech knih vydaných z podnětu někdejšího ministra kultury Pavla Dostála. Tituly Pódia z krabičky (NIPOS Praha 2005), Divadla svítící do tmy (NIPOS Praha 2006) a Divadla svítící do tmy II (NIPOS Praha 2007) nesou ve svých podtitulcích označení „nesoustavné nahlédnutí do historie malých / autorských neprofesionálních scén 60. / 70. / 80. let 20. století. Nejedná se o teoretické studie, ale o zachycení atmosféry oněch třech desetiletí prizmatem neprofesionálních malých scén, tzv. divadel malých forem a autorských divadel, o zachycení jejich historie a významu. První díl této trilogie doprovodilo 5 CD s nahrávkami stovky písní z autorské tvorby malých scén. Knihy jsou dílem kolektivu teatrologů a pamětníků. O jejich zpracování a vydání se zasloužila redakce Mgr. Lenky Lázňovské, PhDr. Vítězslavy Šrámkové a PaedDr. Františka Zborníka za redakční spolupráce Jany Štefánkové.

Rezervoáry paměti amatérského divadla a současně organizátory jeho aktuálního dění a také poskytovateli servisu byla a jsou periodika. V uplynulém desetiletí doznalo nejedno z nich výrazné proměny jak obsahové, tak formální. Nejpatrnější je to na časopise Amatérská scéna, dvouměsíčníku pro amatérské divadlo a umělecký přednes. Časopis přinášel co možná nejkomplexnější informace o tom, co se v této oblasti událo, poskytoval servis v oblasti dramaturgické, legislativní, technicko-organizační aj. Zprostředkovával zkušenosti ze života souborů a zajišťování jejich existence, reflektoval zahraniční dění a zkušenosti, monitoroval činnost souborů a připomínal jejich výročí, včetně jubileí tvůrčích osobností etc., etc. Na stránkách časopisu či v jeho příloze lze nalézt odborné teatrologické statě i celé publikace vycházející na pokračování. V repertoárové příloze bylo otištěno 51 původních divadelních her a dramatizací vzniklých na půdě amatérského divadla. Prostřednictvím přílohy, bulletinu d´ARTAMAn, se čtenářům dostávalo informací o připravovaných přehlídkových, vzdělávacích aj. akcích. Amatérská scéna, jejímž vydavatelem je NIPOS-ARTAMA Praha, se v posledním desetiletí za redakčního vedení Mgr. Lenky Lázňovské a následně PhDr. Milana Strotzera stala jedinečným nejucelenějším zdrojem informací o amatérském divadelním dění v ČR.
Na přelomu let 2009/2010 se podařilo navíc vytvořit nový potřebný a smysluplný informační a vzdělávací portál www.amaterskascena.cz. Portál je účelnou uživatelskou bází pro soustředěné získávání informací, ať již pro aktuální potřebu amatérských divadelníků (a nejen jich), ale i pro ty, kteří se chtějí zabývat předmětnou oblastí hlouběji (studenti v oboru, badatelé). Uživatelé zde mj. naleznou vše, co bylo otištěno na stránkách časopisu od roku 2000, s výjimkou textů her otištěných v repertoárových přílohách a částečně toho, co je obsahem posledního ročníku.
Podobnou proměnu lze zaznamenat u dalších periodik, jakými jsou Tvořivá dramatika (vydává NIPOS-ARTAMA ve spolupráci se Sdružením pro tvořivou dramatiku a KVD DAMU), Loutkář (Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář) a Divadelní hromada, zpravodaj amatérských divadelníků, loutkářů a recitátorů ve východních Čechách, na pomezí Moravy a v části Sudet (Středisko amatérské kultury IMPULS Hradec Králové ve spolupráci s VSVD). Pro oblast scénického tance vznikl nový časopis pam pam („my“, sdružení pro taneční a pohybové divadlo ve spolupráci s NIPOS-ARTAMA). K informovanosti přispívaly oborové bulletiny Kormidlo – bulletin pro dětské estetické aktivity, loutkářský Vykřičník (oba NIPOS-ARTAMA), ale také Dobré divadlo dětem, občasník vydávaný o. s. stejného názvu.

Významným počinem pro uchování paměti se stalo zřízení Muzea českého amatérského divadla v Miletíně. Impulz k tomu dal Divadelní soubor Erben v Miletíně již v roce 2002. Majitel místního zámku pan Ondřej Stýblo nabídl prostory, byl proveden sběr exponátů v severovýchodních Čechách a zpracován scénář (Jiří Valenta). Po posouzení scénáře skupinou významných českých teatrologů byly v roce 2005 zahájeny práce na instalaci expozice a v roce 2006 činnost muzea zahájena vernisáží první části expozice. O rok později se podařilo otevřít její druhou část. V letech 2007–2008 realizovalo muzeum putovní výstavu Malované opony, která zprostředkovala návštěvníkům zachovaná díla tvůrců, jimiž bylo v minulosti vítáno publikum v divadelních sálech. Informace o oponách sebral, do Databáze českého amatérského divadla zařadil a výběr pro výstavu pořídil Jiří Valenta. V roce 2009 vyšel tiskem atraktivní průvodce muzeem. Jeho autor Jiří Valenta rozhodně nešetřil slovy v názvu „Putování od maškar k divadlu z libosti, přes ochotnické hnutí k divadlům svítícím do tmy, až k amatérskému divadlu dneška“. V současnosti vrcholí práce, jejímž výsledkem bude zprostředkování malovaných opon formou obsáhlé publikace.


Kapitola 5. | Otazníky

V časopise Amatérská scéna od 1. čísla ročníku 2010 vychází na pokračování seriál Mgr. Lenky Lázňovské o amatérském divadle v zahraničí. V každém dílu věnovanému jedné zemi se autorka zabývá i otázkami organizovanosti amatérského hnutí. Hned v prvním čísle je z tohoto zorného úhlu nahlíženo německé amatérské divadlo. Má jednu silnou organizaci (BDAT – Bund deutscher amateur Theater), která je díky své velikosti s doložitelnou početnou členskou základnou čítající asi 2 miliony osob, což je zhruba 2,5 procenta obyvatel, respektovaným partnerem státním a zemským institucím. To ji umožňuje čerpat nemalé prostředky z veřejných zdrojů ve prospěch hnutí, které zastupuje.
U nás se po listopadu 1989 zdála být reálnou snaha vybudovat obdobnou jednotnou organizaci, ale vývoj se ubíral opačným směrem. Vedle existujícího Svazu českých divadelních ochotníků (SČDO) vznikly další organizace proklamující celostátní působnost, a sice Amatérská divadelní asociace (ADA), Volné sdružení východočeských divadelníků (VSVD), Sdružení divadelních aktivit a dal.), a tak namísto účelného sjednocení došlo k tříštění sil. V minulém desetiletí si zástupci některých, zejména těch nejaktivnějších občanských sdružení uvědomovali naléhavou potřebu vytvoření jednotné organizační paltformy, která by mohla být respektovaným zástupcem a mluvčím celého amatérského divadelního hnutí v ČR. Dne 14. 10. 2006 ve Vysokém nad Jizerou podepsaly tři organizace amatérského divadla – SČDO, VSVD a Občanské sdružení divadelních ochotníků (se sídlem v Ústí nad Orlicí) – smlouvu, jíž vytvořily svaz občanských sdružení pod názvem Matice českých divadelníků. Občanská sdružení, která se stala členy matice, i nadále uplatňovala svou právní subjektivitu. Matice, která by měla být „nástrojem k jednotícímu partnerství k vnějšímu jednání o budoucnosti i současnosti českého amatérského divadla“, se obrátila na další občanská sdružení s výzvou ke vstupu do vytvořeného svazu. Její nabídka však nedoznala odezvy. Pokus o vytvoření silné opory pro hájení zájmů amatérských divadelníků ztroskotal na nezájmu a nechuti k organizovanosti.
Rezignace na sdružování přináší pro amatérské divadelní hnutí jistá rizika. Nemám přitom na mysli případné katastrofické scénáře vyvolané nepříznivými ekonomickými podmínkami či politickou krátkozrakostí. Mám na zřeteli možnosti systémového vzdělávání amatérských divadelníků. V celé své historii mu české ochotnické (amatérské) divadlo věnovalo značnou péči, a to prostřednictvím někdejší spolkové činnosti, která byla po roce 1948 umrtvena z politických důvodů. Posléze se péče o vzdělávání chopily státem konstituované instituce, a opět tu bylo nemálo vzdělávacích příležitostí, tentokrát zprostředkovaných někdejšími krajskými a okresními kulturními středisky, a také tzv. lidovými konzervatořemi a dalšími organizacemi. Ze zcela jiných, nicméně rovněž politických důvodů byly tyto možnosti vzdělávání a systematické péče zatraceny jako přežitek bývalého režimu. Stalo se tak téměř plošně. Světlou výjimkou je dodnes Královéhradecký kraj a jeho Středisko amatérské kultury Impuls. Na chvíli se držela Praha a posléze se přidaly Pardubice.
Není určitě náhodou, že se na Královéhradecku a v těsném okolí daří amatérskému divadlu více než kde jinde. Jestli totiž něco amatérskému divadlu u nás chybí, je to podle mého soudu dostatečná suma systematicky (ne jednorázovými semináři) poučených režisérů a dalších tvůrčích osobností, alespoň taková, jakou české amatérské divadlo disponovalo před listopadem 1989. Dlouhodobé opakované Kurzy praktické režie NIPOS-ARTAMA, rozsáhlá péče královéhradeckého Impulsu, dílčí podíl občanských sdružení na vzdělávání amatérských divadelníků (SČDO, ADA), další ojedinělé pokusy např. v jižních Čechách ani semináře a dílny Jiráskova Hronova, Loutkářské Chrudimi, Šrámkova Písku (v Šumperku), Dětské scény v Trutnově a dalších přehlídek nemohou nahradit systematickou soustavnou péči institucí, které byly, až na uvedené výjimky, zrušeny. Ona rezignace na sdružování mj. ústí do nemožnosti vyvinout tlak na znovuobnovení např. krajských článků obdobných královéhradeckému Impulsu, tj. docela malých zařízení, která by se systematicky věnovala vzdělávacím aktivitám ve svém regionu, ale také odborně fundovanému organizování krajských přehlídek atp. Bylo by možné pokračovat dalšími riziky, setrvám u toho jednoho, neboť jsem přesvědčen, že je pro další bytí a zachování dobré úrovně našeho amatérského divadla klíčové.
Otazníků vyvstalých v minulém desetiletí bychom nalezli celou paletu, např. stírání hranic mezi profesionálním a amatérským divadlem; tendenci k malým obsazením a naproti tomu realizace monstrózních projektů nebývalého rozměru; nezlomnou situaci v oblasti činoherního divadla pro děti, které je ve své většině trvale popelkou mezi všemi dalšími druhy a oblastmi divadla; hraní si na vlastním písečku, ať výsostně ochotnickém a naproti tomu jakoby profesionálním; proměny v odklonu od přímé i nepřímé profesionální pomoci dramaturgické, režijní, scénografické divadelním souborům a naproti tomu podílení se, zvláště herců, na realizaci inscenací amatérských souborů etc., etc. To všechno jsou jevy (snad s výjimkou činoherního divadla pro děti), které jsou v pohybu. Nechme je rozhýbat, abychom pak mohli cosi relevantního vyvozovat.
Deset let je z hlediska vývoje divadelního organismu velice krátké údobí. Nicméně, i za tak krátkou dobu se může vytvořit cosi zásadního pro další bytí. Myslím, že se cosi zásadního stalo a souběžně, bohužel, nestalo. Snažil jsem se to postihnout v řádcích výše, vědom si toho, jak kuse a také veskrze subjektivně.

Související Osobnosti

Související Přehlídky

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':