Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2001, č. 2, s. 45 - 46, Jarmila Doležalová.

DANA A SILVA, SILVA A DANA

Brněnské dětské divadlo a dramatická výchova – jistě se mnohým vybaví jména – Dana Svozilová a Silva Macková. Dana a Silva, Silva a Dana – mnozí je znají jako lektorky, učitelky a profesorky, vždy krásné, milé a chytré. Každá je jiná, nikdo si je nikdy nepletl, každému je velmi brzy zřejmé, že se setkal s osobnostmi.
Pokusím se stručně, bez emocí, jen pomocí výčtu fakt, popsat více než třicetiletou historii této dvojice – jejich vzájemné spolupráce. Je to pro mne velmi těžké, stále se nemohu vyrovnat s tím, že o Daně Svozilové budu psát v minulém čase. Byla mou učitelkou, rádkyní, posléze kolegyní, ale hlavně mne 13. únor 2001 připravil o přítelkyni. O to těžší je takové bilancování pro Daninu nejbližší spolupracovnici a kamarádku, pro Silvu Mackovou. Domnívám se, že pokud se najdou dva lidé, kteří spolu vychází nejen lidsky, ale jsou schopni se doplňovat ve své profesi, vzájemně se obohacovat a ještě přenášet získané poznatky na ostatní, je to rovno téměř zázraku. Jsem ráda, že jsem mohla být „u toho“.
Dana a Silva se poznaly na Střední všeobecně vzdělávací škole v Brně na Slovanském náměstí. Silva přivedla Danu do PIRKA, dětského divadelního souboru, který vedla její maminka Jindra Delongová. Obě hrály vypravěčky v její dramatizaci knihy J. Trnky Zahrada ( 1970 inscenace obdržela jednu ze dvou cen na 40. Jiráskově Hronově), dále účinkovaly v představeních Škola hrou (1971) a Dopis chudých do nebe (1972 – obojí podle J.A. Komenského). V té době se také Silva a Dana staly vedoucími mladších dětí v souboru PIRKO.
Od roku 1973 se obě významně podílely na práci divadelního souboru Kolektiv. Ten vznikl, jak se dočtete v knize Cesty českého amatérského divadla, z odrostlých členů PIRKA a patřil k častým účastníkům národního festivalu zájmové umělecké činnosti malých forem – Šrámkův Písek. Postupně to byla tato představení: 1973 – Město (texty J. Svozil, hudba J. Mayall), 1975 – Odysseia (podle Homéra), 1977 – Doktor Ox (podle J. Verna), 1979 - Malujeme pohádky (podle M. Macourka) a 1983 – Měsíc nad řekou (podle F. Šrámka).
Vedle vymýšlení, šití, malování, hraní a režírování v „liberálním spolku“, jak Kolektiv nazýval pan Ivan Vyskočil, věrný a nejinspirativnější porotce Šrámkova Písku, se stačily starat o rodinu a nastudovat s dětmi v PIRKU vlastní dramatizace. Dana má dceru Petru (1977 – nyní doktorandské studium v Ateliéru dramatické výchovy DIFA JAMU) a Terezu (1981 – studuje psychologii), Silva dceru Radku (1977 – dramatická výchova) a syna Filipa (1979 – architektura). Silva inscenovala v roce 1975 Sandburgovy Pohádky z bramborových řádků, Dana v roce 1981 Andersenovy pohádky. Nesmíme zapomenout na Dvouletý dálkový kurz dramatické výchovy, který pořádal v letech 1977-1979 Ústav pro kulturně výchovnou činnost ve svém školícím středisku v Solenicích. Spolu asi s dvaceti učiteli a vedoucími dětských divadelních souborů ho absolvovaly i Dana a Silva.
Dana Svozilová (rozená Synková) po ukončení studia divadelní vědy a sociologie začínala v Krajském kulturním jako metodička pro umělecký přednes a dětské divadlo, později byla zaměstnaná v Krajském domě pionýrů a mládeže. Silva Macková (rozená Delongová) vystudovala český jazyk a pedagogiku, také na brněnské filozofické fakultě, a po krátkém působení ve školní družině pracovala v estetickém oddělení Městského domu pionýrů a mládeže v Lužánkách. Dana přišla do Lužánek až v září 1989. I přes do té doby odlišná pracoviště se jim podařilo zorganizovat „lidovou konzervatoř“ – dvouletý Kurz dramatické výchovy (1983 –1985), prosadit dopolední výukové programy – lekce dramatické výchovy pro školy, lektorovat semináře, psát články a metodické materiály a také nastudovat několik divadelních inscenací s dětmi v PIRKU.
Z jejich vzájemné spolupráce vzešla Hra na delfína (1985 – podle E. Lamberta) a Je to jenom hra (1985 – podle Železnikovova románu Bojkot).
Daninou zásluhou jsme mohli vidět Můj deštník je jako balón (1987- podle E. Perociové) a Na jednom stromě (1992).
Pod Silviným vedením vznikla představení Plovoucí ostrov (1990 – podle J. Verna), Ztracený chlapec (muzikál podle pohádky B. Němcové napsal J. Svozil, hudbu K. Cón), a Tristan a Isolda (1996 – podle J. Bédiéra).
V dobách, kdy se vášnivě diskutovalo o vzájemné vazbě dětského divadla a dramatické výchovy, Dana a Silva svou prací potvrzovaly, že obé patří k sobě, může se vzájemně inspirovat, doplňovat a obohacovat, poznatky z přípravy divadla jsou cenné pro dramatickou výchovu, cesta od tématu k divadelnímu tvaru může být i výchovným procesem apod. Jistě k těmto názorům přispěla i jejich vlastní zkušenost se všemi složkami divadla.
Osobně si myslím, že hlavní přínos jejich společné práce je především pedagogický. Jako tvůrci divadelních představení nesledovaly nikdy vlastní umělecké ambice, přesto jejich inscenace byly vždy silným citovým zážitkem. Dávaly přednost společnému hledání, nejen v ověřování nových způsobů práce a možností ovlivňování dramatické výchovy a divadla (např. pro představení Je to jenom hra našly inscenační klíč v běžných dětských hrách, kde je jedinec ve znevýhodněné situaci), ale ke hledání byly přizvány i děti jako partneři. Považuji za nejcennější hlavní princip jejich pedagogické práce – dialog. Domnívám se, že právě tento přístup ke zkoumání, prověřování a pochopení umožňuje vidět problémy hlouběji a z dalších úhlů.
Od roku 1990, kdy vzniká v Centru volného času Lužánky, Středisko dramatické výchovy , věnuje Dana a Silva všechen čas dramatické výchově. Pomáhají koncipovat osnovy DV pro školy, pracují ve Sdružení pro tvořivou dramatiku, učí na Akademickém gymnáziu a v Ročních kurzech DV pro učitele, v roce 1992 zajišťují specializační studium DV na filozofické fakultě MU a hlavně otevírají denní studium na divadelní fakultě JAMU – vzniká Ateliér dramatické výchovy. V červnu 1997 dostává Dana za své jméno písmenka PhD. – obhajuje první doktorskou disertaci v oboru dramatické umění – dramatická výchova. V roce 2000 je Dana vedoucí Ateliéru DV a Silva se stává proděkankou pro studijní záležitosti.
Letos měly obě, Silva v únoru a Dana v červnu, slavit významné životní jubileum. Silvě se v únoru slavit ani trochu nechtělo a Dana už zůstane „věčně mladá“. Snad je pravdivý výrok římského básníka: „Koho bozi milují, umírá mlád“.
Poslední divadelní představení, které Dana a Silva společně připravovaly, byla obnovená premiéra Zahrady. Jejich téměř nadlidské úsilí a trpělivost s námi, kteří jsme zkoušky pojímali spíše jako abiturientské večírky, bylo korunováno úspěchem – po třiceti letech od prvního uvedení jsme Zahradu zahráli v původním obsazení v září 1999 na oslavě 50. výročí vzniku souboru PIRKO, a diváci byli nadšeni.
Nevím, co napsat na závěr. Našla jsem haiku:
Svět – kapka rosy.
Je to snad kapka rosy,
A přece – přece –
(Issa)
Jarmila Doležalová

Související Osobnosti

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':