Databáze českého amatérského divadla

Texty: Publikace, Malované opony divadel českých zemí, 2010 / žy Ohlas vydání / 02 Deník Referendum 27. 12. 2010 / Zemančíková Alena: Čas oponou trhl a změněn svět

Alena Zemančíková: Čas oponou trhl a změněn svět
Deník Referendum 27.12.2010 08:00

Národní informační a poradenské středisko pro kulturu v Praze vydalo reprezentativní knihu Malované opony divadel českých zemí. Kniha poskytuje estetické potěšení svým zpracováním, ale také podněty k přemýšlení o tom, jak se mění svět kolem nás.

Čas oponou trhl a změněn svět – píše Jan Neruda ve své Romanci o jaru 1848 a tahle jeho metafora, která vešla do obecného jazyka a zlidověla, odkazuje k oponě jako součásti divadla-světa (i divadla světa), k čemusi všeobecně známému, sdílenému a srozumitelnému.

Situace vypadá takto: jsme v prostoru své každodennosti a před námi je iluze. Často je (v Nerudově době, ale i později) malovaná, ale i pokud není, je alespoň ze sametu a se střapci a řasením. Přemysl Rut píše ve své úvaze oponách, že kdyby se nehrálo, mohl by koneckonců náhradou nastoupit pán s dostatečně dlouhým ukazovátkem a program nahradit.

Pak ale opona padá (nebo se zvedá) – a změněn svět, na jevišti se děje něco jiného než na oponě a něco znepokojivějšího než v životě publika, byť se to může jeho životu podobat. Je změněn svět, obraz se mění v drama.

Národní informační a poradenské středisko pro kulturu v Praze vydalo jako součást projektu Uchování a prezentace kulturního dědictví českého a světového divadla, podpořeného grantem Finančních mechanismů evropského hospodářského prostoru/Norska reprezentativní knihu Malované opony divadel českých zemí. Jejímu vydání předcházela dlouhodobá vyhledávací a dokumentační práce Jiřího Valenty, který malované divadelní opony s pomocí svých spojenců na radnicích, v muzeích, archivech a zejména v ochotnických spolcích a obecně mezi lidmi spjatými s amatérským i profesionálním divadlem často doslova vyhrabal ze zapadlých skladišť, zadních traktů, hospodských sálů, různých spolkových domů a jiných koutů, o nichž ostatně píše ve své předmluvě.

Publikace však zahrnuje i opony zámeckých divadel, reprezentativních divadelních domů, v nichž dnes hrají profesionální divadla, připomíná i opony, které se nezachovaly, uvádí několik modernistických realizací, mezi nimiž nejzvučnějšími jmény mezi autory jsou Václav Boštík jako autor naštěstí zachované opony Orlovny z Poříčí u Litomyšle (1937), Zdeněk Sýkora a Václav Mirvald jako tvůrci geometricky pojednané železné opony divadla v Lounech (1963), která byla při rekonstrukci v devadesátých letech dvacátého století odvezena do sběru, Jiří Suchý jako autor opony pro divadlo Semafor v Dejvicích, která je hravým odkazem k oponě Národního divadla. Státní opera má jednu z posledních malovaných opon u nás od Antonína Střížka z roku 2002, byla pořízena pro inscenaci Kouzelné flétny a je příležitostně používána i dál. (I když teď ji asi dlouho neuvidíme, ministr kultury hodlá Státní operu podrobit rekonstrukci a modernizaci a na několik let zavřít).

Jednotlivé opony jsou v knize pojednány tematicky a seřazeny do kapitol, namátkou: Alegorické výjevy, Múzy, Mýty české historie, Krajina, Obrazy domova, Veduty vesnic, Život na venkově – a další. Zastoupena jsou i loutková divadla, opony železné, a na závěr opony, které je těžko někam zařadit a přesto – nebo právě proto jsou zajímavé.

Mezi ně patří i na závěr (s jistou dávkou ironie) uvedená opona Budilova divadla v plzeňské aréně Na Obcizně. Opona je z roku 1888(!), ale vypadá téměř tak, jako by ji vytvořil některý z výtvarníků Osvobozeného divadla: je celá sestavena z reklamních cedulí plzeňských firem. Za jejím konkrétním, grafickým designem ovšem nestojí výtvarný názor. Jan Císař v komentáři píše, že Budilova společnost měla tehdy velké finanční potíže a přízni publika se příliš netěšila. Budil se zřejmě jejím prostřednictvím snažil získat finanční prostředky – ale považme, v roce 1888, v době, kdy vrcholila doba alegorií a apoteóz umění a múz – té praktičnosti!

Neuvěřitelný soubor malovaných opon z českých zemí dokumentuje, jak každá ves, v níž byl divadelní spolek, každý spolkový a lidový dům chtěli mít to svoje „Národní“. V Plzni na Letné to dokonce nad svou oponu výslovně napsali: Sami sobě. Úsilí ozdobit látku, která odděluje hlediště od jeviště, malovaným výjevem, svědčí o snaze dát divákům na vědomí, že jsou v prostoru idejí a to, co se za oponou bude odehrávat, se jim bude ukazovat. V divadle s oponou nejsou diváci do hry zatahováni, vše se jim předvádí, jejich účast je konzumentská. Malovaná opona se zvedá vždy před začátkem představení a padá po jeho konci – přestavby a změny kulis se odehrávají za oponou neutrální, která má jednodušší funkci zakrýt, co nemá být publiku známé, a připravit další výjev.

Je zajímavé, jak slovo opona proniklo do jazyka, ačkoliv opona sama o sobě není nutnou součástí divadla. Stalo se metaforou oddělení dvou prostor, různých světů, ale také symbolem čehosi posvátného i zakázaného. Chrámová opona zakrývá svatostánek, ale železná opona odděluje dva nesmiřitelné prostory tak, aby nebylo možno mezi nimi přecházet, ale také aby z jednoho do druhého nebylo vidět.

Soubor malovaných opon divadel českých zemí, namalovaný akademickými malíři i profesory kreslení, regionálními mistry, ale i malíři pokojů a nadanými ochotníky poskytuje výmluvnou zprávu o národní, regionální i zcela lokální kulturní identitě, o touze po evropanství i strachu ze světa, o národních mýtech a mýtech historických, o atmosféře doby, v níž je opona malována (na oponě Oskara Brázdy v Žatci z roku 1945 se voják mění v zedníka). Některé jsou neuvěřitelně krásné (městečko Hory Matky Boží vymalované na oponě v naivní perspektivě, nad níž by Paul Klee stál v úžasu), jiné patetické (těch Přemyslů Oráčů, Praotců Čechů, výjevů z Rukopisů!) i národně sentimentální (Havlíček se loučí s rodinou, Komenský se loučí s vlastí). Sebrány do jediné knihy a doprovozeny komentáři odborníků i pamětníků jsou jedinečným kulturním činem.

Česká národní kultura se o divadlo opírala a péče, jakou věnovala oponám, je o tom dalším důkazem. Publikace je ovšem také inspirací k úvahám o národní definici, o vztahu „obalu a obsahu“. A koneckonců i o moderní úctě – nebo neúctě, a pochopení – či nepochopení – tohoto jedinečného odkazu, které vedly k uchování – nebo zničení – jednotlivých opon.

Získat příspěvek tzv.„norských fondů“ je administrativně obyčejně náročné a není možné ho získat na cokoli: na živé umění fondy určeny nejsou. Díky redakci Vítězslavy Šrámkové a Bronislava Pražana, dokumentačnímu a organizačnímu úsilí Jiřího Valenty a zasvěceným textům odborníků z různých oborů (Jaroslav Blecha, Jan Císař, František Černý, Alice Dubská, Rudolf Felzmann, Josef Herman, Milan Kreuzziger, František Laurin, Jan Novák, Josef Petráň, Lydie Petráňová, Věra Ptáčková, Jan Randák, Přemysl Rut, Milan Uhde, Tomáš Vlček) však kniha nevypovídá o něčem mrtvém, zakonzervovaném.

(Kéž by byly všechny opony alespoň zakonzervované!) Není to publikace památkářská. Kniha poskytuje estetické potěšení svým zpracováním (fotografie Ivo Mičkal, grafika Martin Taller), uměnovědnými informacemi výtvarnými a divadelními, ale také podněty k přemýšlení o tom, jak „změněn svět“ a „kam, kam padlo lidstvo staré“.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':