Databáze českého amatérského divadla

Texty: Praha, POST SKRIPTUM - historie - L. Pivoňka a kol.: DOMA je doma. Vydáno 2006.

POST SCRIPTUM

Ludvík Pivoňka a kol.




Drobečky klavíru
vypadlé z not
herců známé kroky
lampičky diváků blikají
z obnošených bot
- a v tmách

Tak to jde celé roky
popsané listy papíru

Potleskem chvěje se
Kráska v hledišti
ty v mátohách
unikáš do nebe
ještě výš
- k mrakům

Tolik starostí
hodně let odvahy
ostych roli nesnese
- někdy i strach
z hloupostí
zpocené podlahy

Je to láska?
Důvěrnost povahy?

Jak mrně otvíráš opony
taháš za provaz
na kulisy padl
jevištní prach
na nové těšíš se
vřískáš radostí
- celý nedočkavý zas

Ty v roli jsi král
barevný kostým
knoflíky odjinud
role stala se děvkou Tvou
co laská
- v duši pohlazení

Nic lepšího nepoznáš
krásnější už nic pak není
- všechno v životě jsi hrál

Klaníš se hluboko:
šťastný, že tu můžu být
- že jsem
s milenkou Divadlo
- hereckým rámusem.


CDAF
Květen 2007






DOMA JE DOMA
aneb


stručné dějiny divadla BLAF
1970 –1981

a

divadla POST SCRIPTUM
1982 - 2007

a také spřátelených souborů Gong a Old Fellows




ÚVOD



Šedesátá léta. Bylo nám čtrnáct let a historie šla právě kolem. Ta nejlepší hudba, linoucí se z tuzemských rádií – Houpačka, Kolotoč, Zelená vlna hvězdy, i big beat z Rádia Luxemburg, česky zpívané country písně, alternativní divadelní scény, komické dvojice Š G, S Š, L S, Š V, V W (bohužel posledně uvedené, v té době naše nedostižné vzory, jsme poznávali pouze prostřednictvím jejich scénářů a filmů ), Nárožný uvádí Rangers, atd., apod., etc… Toužili jsme se stát K P či P K, ale to nevyšlo zjevně proto,že nemáme příjmení začínající na Š, V či S..

Na skautském táboře v Miletíně vymýšlíme s Ludvíkem Pivoňkou první skeče, hrané anekdoty a transformujeme Horníčkovy Hovory H na naše Hovory přes kozu ( tu na řezání dlouhých kulatin, proměnivší se na chvíli v řečnický pult ), první hrané anekdoty a první „humorné“ scénky u táborových ohňů. Při posledním táborovém ohni jsme již táhli autorsky i herecky celý program sami.

Ono vůbec osudové setkání s Ludvíkem Pivoňkou ovlivnilo celý můj život. On z buržoazní rodiny; já, takříkajíc dělnického původu - on více méně, spíše více než méně aktivní - já víceméně, spíš více než méně líný; on zručný na všechno - já nezručný skoro na nic. I na spoustu věcí v životě jsme měli a dosud máme rozdílný názor. Ale co se týče kumštu, na ten jsme měli a máme názor takřka identický. Dobře jsme se doplňovali přes onu různost myšlení a smýšlení.

Po táboře jsme spolu začali navštěvovat skoro všechna divadelní představení v Praze. Byli jsme okouzleni pokračovatelem Jeana-Baptisty Deburau – mima Fialky; poprvé a naposledy jsem usnul v Národním divadle při opeře Giuseppa Verdiho Simon Boccanegra na něhož jsme dostali lístky od Luďovy maminky; tleskali jsme dojetím, když Horníček ve hře Rozhodně nesprávné okno z díla Utajované housle přerušil monolog a počkal na pozdního návštěvníka až se usadí s tím, že jednání je dlouhé a on, pozdní návštěvník, by musel dlouho stát. Když jsme zjistili při druhé i třetí repríze, že pozdě a na stejném místě chodí ten samý člověk, tak jsme se na Horníčka zlobili, že je to podvod. Dnes již jsem mu odpustil, protože vím, že i legrace či přerušování a získávání si Jeho Veličenstva diváka se musí přesně dávkovat. A děláme to také, i když on to uměl podstatně lépe. Chodili jsme také do kavárny Slávia očumovat jak zde tvoří naše vzory a zkoušeli jsme to také. Upřímně řečeno marně. Ve Slávii jsme nenapsali, pokud mi paměť dobře slouží, vůbec nic.

Poté jsme nakazili divadlem Honzu Říčaře a Martina Fořta. Honza Říčař se na mě, byť byl mladší, také dost podepsal. Naučil mě kouřit ( nezapomenu na jeho lekce se sušeným dubovým listím, zabaleným do novin 50 metrů za skautským táborem, protože blíže to bylo trestné), pít pivo a mluvit sprostě. On mi také vysvětlil, že děvčata nejsou od toho, aby poslouchala naše rádoby intelektuální řeči po cestě z divadla. Už bylo také načase. Rodiče již pomalu začínali pochybovat o mé sexuální orientaci, protože veškerý volný čas jsem trávil s Pivoňkou. Takže na děvčata jsem začal pošilhávat s pocitem mrnění a začal se plahočit za tajemstvím jejich linií, záhybů a štěrbin. Asi to bylo také tím, že jsme byli chlapecký oddíl. A také jsme dlouho byli divadlem ryze mužským. První ženou – průkopnicí souboru - se stala Hanka Večeřová, která letos v dubnu, bohužel, zesnula.

Honza vnesl mezi nás, rádobydvadivadelníky, zemsky zrnitý a zemitý pohled na svět a tomu odpovídající humor.


Posledním členem byl Martin Fořt, alias Frigo. Frigo proto, protože jakoby z oka vypadl Buster Keatonovi. On sám byl příznivcem „těžké“ klasiky. Proto také, díky naší neschopnosti brát věci vážně, neobnovil svou činnost v navazujícím spolku Post skriptum. Fořt měl ambice hrát klasické divadlo, a to klasicky. Naposled jsem slyšel, že staví továrnu na výrobu léčiv na Sibiři. Inu chemik otužilec. Škoda ho. Skvostný herec. Prostě upřednostnil své pekuniární zájmy. My zvolili cestu zájmů pekuliárních.

Po nuceném přerušení činnosti souboru BLAF (vojna, studium, svatby – zde se otcové zakladatelé projevili jako standardní samci a preferovali a preferují své rodiny – a já se ostatně našim manželkám dodnes divím, že s takovými pošuky vydržely až do těchto slavnostních chvil) se již tři ze čtyř zakladatelů dohodli na pokračování divadelní činnosti a soubor nazvali Post skriptum – tedy pokračování po napsaném, přeneseně vykonaném, přehraném, vymyšleném, prokecaném, přežitém – něco, co následuje po pubertálním a adolescentním BLAFu. Správně by asi mělo být Post scriptum, ale já latinu ve škole neměl. Také se díky divadlu usmířily dvě znepřátelené klukovské skautské party: Sovy a Bobři. Paradoxem zůstává, že já a Luďa jsme původem bobři – než nás prodali do Sov. A tak jsme z bobrů udělali herce. Ti se tak stali stavebním kamenem nově vznikajícího Post skripta.

O historii i současnosti, ale i o tom co jsme dokázali či o tom co jsme nezvládli, se ve faktografické genezi dočtete dále. Ale ještě jednoho člověka bych v úvodu této publikace chtěl zmínit. Je to člověk jehož si nesmírně vážím za to co v životě prožil, za to čeho dokázal na kolbišti amatérského divadla, za to co lidí přivedl a stále přivádí ke knížkám - čímž ovšem nemyslím vkladním. Nebýt těchto lidí, lezli bychom po stromech s mobilem v jedné a s klávesnicí v druhé ruce. Díky, Lili Šafaříková, přeji hodně zdraví !!!

Ze zmiňovaného období mi zůstala celá řada kamarádů - přátel a známých, se kterými se společně setkáváme při různých sportovních a kulturních akcích, či jen tak na pokecu v hospůdce u piva. Víme o svých kladech a záporech, takže se již za ta léta společně prožitých akcí i dovolených nemůžeme překvapit. Vy dobře víte o kom z vás je řeč. A také na devadesát devět procent vím, že když mi bude nejhůř, zajedu na Okoř za jedním pánem dnes již s vlasy zralého sedlčanského hermelínu, ale srdcem skautíka komika – on mě podrží.

Závěrem mi dovolte vám všem poděkovat za to, že jste. Že jste tací jací jste a že jsem byl - a doufám, že ještě dlouho budu - mít tu čest s vámi prožít další nevšední, ale i obyčejné radosti;třeba jen ze setkání s každým z vás – například u příležitosti nové premiéry. A ty, co mě příliš nemusí, mohu ubezpečit, že s přibývajícím věkem budu ještě náladovější, protivnější a ubrblanější než dosud. Promiňte mi, ale takový jsem byl vždy a již se asi nezměním.

A této publikaci přeji, aby – až bude zažloutlá stářím – nezůstala pamětníkům ve vzpomínkách jenom legendární Říčařova svíčková, ale aby stále a pořád existoval soubor Post skriptum, založený čtyřmi, dnes již trochu senilními dědky, kteří byli každý jiný a přesto tak stejní a měli to neuvěřitelné štěstí, že se potkali na tom správném místě a ve správném čase.


Váš Oto Kovařík, ředitel a podrádce družiny Havranů












DOMA JE DOMA


Pár slov úvodem

Vážení a milí kamarádi. Při příležitosti dvacátého pátého výročí se Vám dostává do rukou malý dárek v podobě katalogu historie divadla Post scriptum, rozšířeného o historii spřátelené hudební skupiny Old Fellows a členů divadla Gong. Uvedené údaje jsou shromážděny z poznámek různých pozůstalostí a relikvií členů souboru, leckdy i z hlav, zatížených sklerotickými vzpomínkami, o kterých nás kolegové přesvědčili, že se opravdu staly.
Navíc: k některým hrám a jednotlivým etapám vývoje divadla nejsou dostupné údaje.
Čili: jestli se Vám tu a tam něco nezdá, není to Vaše vina, ani náš zlý úmysl, ale pouze nedostatek informací.
Proto: buďte shovívaví.



Co bylo před Post scriptem


Otcové zakladatelé, dnes úspěšně stárnoucí Oto Kovařík, Ludvík Pivoňka, Jan Řičař a Martin Fořt, se v pátek 23.10.1970 rozhodli, že založí divadlo. Podle začátečních písmen skautských přezdívek vznikl název BlaF a téhož dne byl jmenován ředitelem souboru Oto Kovařík, kterému to po zásluze zůstalo dodnes.
Do souboru byli přizváni další tři kamarádi jako technici. V listopadu byla napsána první polovina scénáře „Myš Maš“. Zkoušelo a hrálo se ve skautské klubovně v Praze 10, Dětské ulici č.41 na Solidaritě. Čtrnáct dnů před vystoupením byla generálka první části, druhá byla sestavena a secvičena až dopoledne před oním slavným podvečerem. Vražedné termíny a hrnoucí se nedostatek času byly od té doby každodenními jevy divadla jako původci budoucích nervových obtíží jinak výtečných herců.
V sobotu 19.12.1970 v 16.15 hod. bylo zahráno první představení divadla Blaf! Večer od 19.15 bylo zahráno druhé a zároveň poslední celovečerní představení. To vystoupení zahájil Martin pověstným: „taháš za jinej provaz“, když Milan místo otevření – oponou pouze cloumal. Hra „Myš Maš“, jejíž první polovina trvala hodinu a půl, měla mezi kamarády diváky zasloužený úspěch. A na dobrovolném vstupném se do klobouku vybralo neuvěřitelných 150 korun!!!
V lednu 1971 O.K. a L.P. napsali podle staré divadelní aktovky „Host do domu, hůl do ruky“ scénář „Dřšťky aneb trable s husou“ a hra se ihned začala zkoušet. Bohužel, v průběhu roku 1971 přišel soubor o klubovnu, a tím o možnost zkoušet. Zároveň zmizela ona posvátná, nápisy polepená, bedna s vybavením souboru (dva reflektory vyrobené z plechovek od okurek, sametová opona, hadry a několik zásuvek, kterým se hrdě říkalo rozvodný panel). V tomto roce založili naši kamarádi hudební skupinu Fellows. Jan Šebor - kapelník, kontrabas, zpěv, Tomáš Bulis – kytara, Miroslav Chochola – housle, harmonika, zpěv, Jiří Příhoda mandolína, zpěv, Pavel Bocan – dvanáctistrunná kytara, zpěv, Jaroslav Šťastný – banjo. Dne 27.3.1971 sepsalo divadlo Blaf s Fellows dohodu o spolupráci. Smlouva nebyla nikdy vypovězena a platí dodnes. A tak členové divadla BlaF v letech 1971-72 čtyřikrát konferovali a uváděli tuto hudební skupinu, která se díky divadlu a jeho neobyčejnému vlivu na občanský vývoj ve federativní republice stala známou.
BlaF se marně snažil najít náhradní prostory pro zkoušení. Vznikaly nové nápady, což je vzhledem k našemu neutuchajícímu nadšení typické pro všechny členy divadla dodnes.
Při ochotnickém spolku v Domě Barikádníků zůstaly další dva scénáře: „Pasťák“ (autor: O.K.) a hra z jiné planety.
Oto odešel na vojnu a honil na hranicích děvčata a agresory, Ludvík skautíky v čs. Lesích, Martin se hnal za chemickou kariérou a Honza honil něco zcela jiného – dodnes není jasné co. Z výše uvedeného vyplývá, že sdružení BlaF přestalo pravidelně pracovat, zejména v roce 1979. Rozpadla se i skupina Fellows odchodem některých členů na vojnu.

Od roku 1976 se opět projevily snahy obnovit činnost divadla. V listopadu byl napsán scénář „Dlouhé nosy“ (L.P.), v říjnu 1977 scénář „Fronhof“ (L.P.), v březnu 1978 „Tři bedny“ O.K, J.Ř., L.P.) a v říjnu 1978 byl dokončen scénář „Muž v síti“ (L.P., J.Ř., M.F., S.P.). Podle této hry vznikl později scénář „Skořepiny“.
Přestože divadlo formálně neexistovalo, jeho členové vyvíjeli další kulturní aktivity: byli zakladateli neformálních uměleckých seancí Brandeum a Okořeum.
Na první, tzv. Brandýské moderně“ (později Brandeum), sehráli členové divadla BlaF čtyři kratší autorská představení: „Blesk Demby“, „Pornaktovka“, „Pan Rubinstein v Praze“ a němohru pro koncert na klavír a housle.
Na druhém Brandeu 29.9.1981 členové souboru sehráli světově originální premiéru divadlo-automat: „Do hlubin Koh-i-noorovy duše aneb sociální drama z počátků formování dělnické třídy“ a další autorský vkusný kus: „Z pohádky do pohádky“
Počátek novodobé historie divadelního souboru BlaF/Post scriptum se zrodil v Sovětském Svazu.
V květnu 1981 byl pozván Ludvík Pivoňka studenty Otou Kovaříkem a Josefem Nitrou do Lvovského ruského těátru Sovětské armády ke shlédnutí hry V. Šukšina z března 1979: „A poutru oni prosnulis…“, v režii V. Melnikova. Program stál 10 kopejek a hercům nebylo rozumět, protože mluvili rusky.
V Choceradech 5.9.1981 s pomocí Mirky Kovaříkové dopřeložili O.K., L.P. a J.Ř. scénář „A po ránu se probudili…“; ale to už je další kapitola slavné historie souboru.



Založení divadelního souboru Post scriptum a první hry


Název Post Scriptum (po Blafu) vytvořil ředitel souboru, otec zakladatel a Pterodaktyl v jedné osobě – Oto Kovařík. V září 1981 byla učiněna dohoda mezi vedením divadla a naším zřizovatelem, kterým se stal SZK ROH VHMP pod vedením Mariny Ljubkové (později Aleny Kulhánkové) v Michalské ulici č. 12, v domě „U Zlatého melounu“. Čtyři otcové zakladatelé rozšířili soubor o další členy, kteří byli vybíráni podle typu na hru „A po ránu se probudili,…“. Na první čtené zkoušce 29.10.1981 bylo sestaveno jádro souboru, které existuje dodnes. Sháněly se dekorace, kostýmy, první reflektory; Jarda Krajník vyrobil první bednu. V lednu 1982 pak byly sepsány pětibodové zásady souboru a oficiálně založeno nové divadlo Post scriptum, se základním členským příspěvkem 30-ti korun. Tříčlenné vedení divadla si v prvním bodě zásad demokraticky zajistilo absolutní moc při výběru her, vedení divadla, přijímání a uvolňování členů souboru.
První veřejná generálka hry, napsané podle povídek Vasilije Makaroviče Šukšina (1929-74) „A po ránu se probudili,…“ byla v klubu „5.května“ dne 20.5.1982. O čtyři dny později proběhla předváděčka pražského kola pro Národní přehlídku ve Svitavách. Oficiální československá premiéra hry byla dne 7.6.1982 a do prázdnin proběhlo ještě jedno představení. Hra měla dvacet více či méně povedených repríz, včetně druhé předváděčky v Gongu (8.4.1983), na záchytné stanici U Apolináře (30.6.1983), na amatérské přehlídce v Sadské (26.11.1984) nebo v Psychiatrickém ústavu v Bohnicích (říjen 1982). Největším úspěchem v historii souboru byla účast na XI. Národní přehlídce ruských a sovětských divadelních her ve Svitavách, kde jsme obsadili celkově druhé místo a získali cenu za režii, scénu a herecký projev souboru. Hráno bylo ve vyprodaném sále Lidového divadla v úterý 1.11.1983 od 19.30 hod. Ve finále soutěže bylo celkem 8 souborů, z toho dva ze SSSR a vítěz Stanislavského poháru ze Slovenska. Šestičlenná porota pod vedením zasl. um. Milana Friče (šéf činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích) ohodnotila výkon souboru jako „do zlatava vyzrálé jablko.“
I další odezvy na tuto hru byly příznivé: „... autorsky originální a silně působivý obraz alkoholem narušeného vědomí osmi jedinců z jednoho rána na záchytce, kreslený jakoby pastelkami, ale s konturami zřetelnými a širšími …“, (Jar. Kabíček, Amatérská scéna 1/84).
Tato naše první hra byla hrána od roku 1982 do roku 1986. Poslední představení bylo 17.11.1987 v kulturním domě Sparta, kde si poprvé a naposled zahrál i sám režisér. Později (5.prosince 1991) byla hra opět uvedena v pozměněném obsazení v Gongu a ještě 31.5.2001 při příležitosti dvacátého výročí založení Post scripta a třicátého výročí založení divadla BlaF.
Největším přínosem scénáře V. Šukšina pro náš soubor je věta: „DOMA JE DOMA“. Od té doby musí být tato věta uvedena v každé hře divadla Post scriptum.
Na přelomu roku 1989/90 hraje několik členů ve filmu Zd. Trošky „Zkouškové období.“
Bezprostředně po nastudování první hry se začaly zkoušet další hry: „Vyprodaný režisér“ (O.K., L.P.). etuda „Podzemka“ inspirovaná pohybovým divadlem (L.P.) a hra od V. Klicpery „Tři hrabata najednou“. Tato hra se hrála 7.7.983 v jediném provedení na nádvoří domu „U Melounu“ v rámci Pražského kulturního léta.
V létě 1983 se několik povedených herců souboru účastní natáčení nesmrtelné komedie Zdeňka Trošky „Slunce, seno, jahody“ a v roce 1984 filmu „Poklad hraběte Chamaré“, později filmu „Slunce, seno a pár facek“.
V roce 1984 byl přepsán scénář hry „Na mostě – Muž v síti“ z roku 1978 pod názvem „Skořepiny“ (M.P., L.P.). Premiéra se konala v domě „U Melounu“ v neděli 11.6.1984 a opět následovaly divadelní prázdniny. S touto hrou jsme se bez většího úspěchu zúčastnili Pražské přehlídky tvorby amatérských divadelních souborů (10.4.1985 – Žižkovské divadlo). Hra podle poroty neměla pokrokovou myšlenku. Přesto byla hra šestnáctkrát reprízována, naposledy 7. června 1986 na fotbalovém hřišti pod Okoří za účasti traktoru malorolníka Sváti Knotka. Nezapomenutelnými se stali školáci M. Chochola a M. Zábojník – v kraťasech a s aktovkami na zádech. Snového malíře mistrně ztvárnil J. Krajník v hlavní roli.
V letech 1984/85 vznikly další autorské scénáře „Žilibyli“ ze života našich předků (O.K.) a „Továrna na židle“ (L.P.)
13.12.1984 odchází na několikaletý zasloužený odpočinek ke hradu Okoř režisér prvních divadelních her. Tím se uzavírá i první kapitola souboru Post scriptum. Toto údobí bylo pro soubor velmi důležité. Upevnilo se kamarádství jednotlivých členů, které trvá dodnes. Byly položeny základy pro další činnost, ať již profesionální (spolupráce se Zdeňkem Troškou, Magdalenou Pivoňkovou aj.) nebo zájmové. V zimě r. 1986 hrálo několik členů našeho souboru ve filmu Magdaleny Pivoňkové „Když v ráji pršelo“ a později v televizní pohádce „Kouzelný bolehoj“ (1997).
V roce 1982 se uskutečnil první pravidelný výjezdní pobyt divadelního souboru, který proběhl 27.-29. srpna v Choceradech. Od roku 1985 se soubor každoročně schází na divadelních Vánocích.
5.12.1987 byla „U Melounu“ uskutečněna pro děti známých a příbuzných první dramatizovaná Mikulášská besídka s pohádkou, kde Pavel Štěpán hrál tříhlavého draka, bohužel se mu však při představení všechny nenafoukly. Druhá Mikulášská v domě „U Melounu“ byla 4.12.1988.
Na Okoři se realizovaly kulturní akce – Okořea. První v červnu 1987, kde se mimo jiné zapsaly do srdcí návštěvníků nezapomenutelná vystoupení Mirka Zábojníka s básněmi z počátku formování dělnické třídy, členů Post scripta aktovkou „Rychlé šípy“ nebo Krajníkova odborná přednáška „O pohlavní činnosti trpaslíků“. Druhé Okořeum se konalo v červnu 1990 a o třetím se stále ještě nic neví.
O našem amatérském souboru je 9. a 10.5.1986 v zahraničním vysílání ČS. rozhlasu rozhovor s Ondřejem Typoltem a Dájou Bínovou. Je připomenuta hra „Na počátku byla nuda“, napsaná slovenským spisovatelem Jurajem Váhem a uvedená o Vánocích 1985. V poznámkách souboru je připomínána pod názvem „Stvoření světa“ v režii a úpravě Karla Bednáře. O této hře se však nedochovaly žádné další poznámky.
V roce 1986 odchází ze závodního klubu Marika Ljubková (jedna z představitelek Šukšinovy „Zajímavé ženy“) a vedení klubu se ujímá Alena Kulhánková.



Zlatá doba divadla


Převzetím uměleckého vedení souboru Martinem Wolfem došlo k dalšímu rozvoji divadla. Po krátkém období uměleckého těkání se soubor nadchl pro svěží text hry napsané na motivy kalifornských novel Johna Steinbecka „Na Plechárně“ a „Sladký čtvrtek“ spojené v jeden celek pod názvem „Brej den, pane doktor“.
Premiéra se odehrála 13. listopadu 1986 ve vyprodaném „Melounu“.
I když se směla podle amerických dědiců autorských práv tato hra uvádět pouze v maďarštině, a jen ve dvanácti reprízách, vepsala se třiatřiceti představeními zlatým písmem do dějin divadla. V řadě drobných rolí se vystřídaly snad všechny hvězdy souboru. O party svůdných, polonahých kněžek lásky z bordelu „U medvěda“ se dokonce vedly mezi děvčaty líté boje. Chytlavé melodie Antonína Hrona a Františka Širla i nápadité texty Martina Wolfa si tehdy zpíval snad celý Postřekov. Zejména Kovaříkův dojemný debil Rosa se nesmazatelně vryl do srdcí všech jeho tehdejších podřízených. Není tedy divu, že sám profesor Císař napsal: „… šlo spíše o přírodní úkaz než o divadlo, ale bylo to zábavné, chuchrající si ve své poloze a živé…“ (Divadelní Třebíč 3/1992). Dokonce i jinak obávaný kritik Jakub Korčák se vyjádřil: „… sál se dobře bavil autentickými hereckými kreacemi, improvizačním rozehráváním situací, slovním humorem i samorostlou autostylizací. Steinbeckův text byl spíše záminkou spontánního bytí svobodné jevištní existence...“ Nadšená porota odměnila tuto hru porcelánovými hrníčky za nejlepší scénu (Petr Růžička, Martin Wolf) a nejlepší herecký výkon (role Mackieho – M.Wolf).
V roce 1994 napsal Mirek Chochola pokračování této úspěšné hry pod názvem „Doma je doma“ s mottem „Brej den, pane Steinbeck - a nezloběj se - doma je doma“. Bohužel tato hra nebyla nikdy nazkoušena – vlastně ani dopsána.
Rozjetý vlak už nešlo zastavit. Následuje neméně úspěšná snová hra „Vzpomínám“ napsaná Josefem Nitrou na základě jeho útržkovitých vzpomínek na film F. Felliniho „Amarcord“. Březen 1988 – opět další světová premiéra autorské hry souboru!
Členové souboru však kulturně nezaháleli ani v jiných oborech. Například na vernisáži výstavy obrázků L.Pivoňky v domě U Melounu byla dne 12.1.1988 uskutečněna jedinečná multijazyková odborná přednáška našich herců (čeština, angličtina, ruština, francouzština, němčina a finština).
V roce 1989 přichází z Braníka Pavel Linhart s vynikajícími herci Rudou Slivkou, Danem Šedivákem a Alenou Švarcovou. V tomto roce uvádí obdobně intelektuálně zaměřenou hru „Loquis“ od Viktora Šlajchrta, oslovující zejména vzdělané publikum, o které soubor nikdy neměl nouzi. Teprve nyní, s dostatečným odstupem, můžeme vzhledem k nadcházejícím událostem plně pochopit a docenit ústřední myšlenku hry: „Revoluce požírající vlastní děti“.
Po úspěšném debutu v divadle se Pavel Linhart pokusí ještě uvést hru „Pan Kaplan má třídu rád“, kterou sám zdramatizoval podle knihy O.Rosse a kterou uvedl do podoby hraných zkoušek. U toho zůstalo.
V roce 1990 byl učiněn ještě jiný pokus, a to s nazkoušením hry „Arest“ od Pavla Landovského.
Dne 29.4.1991, po rozpuštění státního podniku PÚ VHMP, ukončil soubor činnost v Michalské ulici na Starém Městě a přestěhoval se 13.6.1991 do Gongu v Praze 9. Novým zřizovatelem divadla se stal Obvodní úřad městské části Praha 9 za podpory Dany Mrkvičkové z Gongu. Hladký přechod pod křídla Gongu se uskutečnil díky úsilí paní Charvátové a paní Duchkové, bez kterých by soubor neměl kde zkoušet a také by nepoznal skvělé herce z Gongu.
Po sloučení obou souborů zaniká amatérská scéna Gong a Post scriptum je obohaceno o další výjimečné zjevy: Lili Šafaříkovou, Helenu Zajícovou, Danu Rücklovou a Frantu Kasíka. Pavel Mrkvička z Gongu se zapojuje do činnosti našeho souboru a pokouší se nastudovat Hrabalovu „Příliš hlučnou samotu“, která však není dozkoušena.
Na prknech, která znamenají Gong, jsou díky kolektivní režijní aktivitě a za vydatného úsilí Ondřeje Typolta uvedeny v roce 1991 druhé premiéry „Šukšina“ a „Steinbecka“. Obsazení bylo doplněno o nové vynikající herce.



Mikuláš, čerti a Post scriptum


Samostatnou kapitolou historie divadla jsou drobné, zkraje nenápadné, dobročinné akce: „Mikulášské nadílky až do domu“, pod vedením vždy pozdně-večerně chodícího „Mikuláše“ Jiřího Příhody s jeho čertovsko-andělskými kumpány ze souboru.
Divadlo na tuto tradici navázalo původně nenáročnými komponovanými programy, které zahrnovaly spievanky, jednoaktovou pohádku a Mikulášskou nadílku. Bez nároku na honorář byla chudým pražským dětem a rodičům poskytnuta střecha nad hlavou, kulturní zážitek i trocha cukrovinek. Mohli aspoň na chvíli zapomenout na nadcházející zimní útrapy pozdně socialistických a raně kapitalistických Vánoc. Vskutku dojemné bylo sledovat, jak některé z těch nevinných děcek poprvé na vlastní oči spatřilo čerta, draka, vodníka, Pytláka nebo Chocholu.
Všem pohádkám předcházely povinné hudební vložky, ve kterých se prezentovaly zbytky kdysi slavné kapely Old Fellows (Jiří Příhoda a Miroslav Chochola,…), odvážně aranžované lidové písně typu „Když jsem já sloužil,…“ nebo „Když jsem já sloužil,…“
První divadelní pohádka vznikla v roce 1987 a nesla název: „Pohádka o poslední princezně“. Zřejmě v ní šlo o jakousi královskou dceru a lze předpokládat, že dobro nakonec zvítězilo nad lží a nenávistí. K jejímu autorství se nikdo nehlásí, zřejmě ze skromnosti. Jedinou dochovanou vzpomínkou z této pohádky je maska původně tříhlavého draka, kterému šla nafouknout pouze jedna z hlav. Oč těžší role pro Pavla Štěpána, o to snazší práce pro pohádkového rytíře.
Druhá pohádka, uvedená o rok později, měla profesionální pojetí. „Jak se Jakub naučil bát“ byl pohádkový horror nepřístupný dětem do osmnácti měsíců a starcům se slabým srdcem. Kromě scénické hudby (Fr.Širl) a odborné choreografie (O.Kovařík) byla autorem založena příjemná tradice takzvaného
„divadelního zázraku“(M. Wolf). V každé další pohádce měl být uplatněn nějaký divadelní trik, který by posouval jinak dramaticky nevalné hříčky do roviny divadelního novátorství. Hned v této pohádce byla kupříkladu dokonalá iluze rybníka vytvořená chemickou reakcí suchého ledu s vodou (M.Fořt). Při scéně s rybníkem se sice efekt páry nedostavil, ale hned v dalším obraze bylo jeviště i celé hlediště zahaleno neproniknutelnou mlhou, ze které se ozývalo jen chroptění herců, pláč dětí a nadávky režiséra promíchané výkřiky maminek.
Třetí pohádka (1989), napsaná na motivy oblíbených televizních „Krkonošských pohádek“, nesla název: „Jak Trautnberk prodával Krakonošovo počasí“ (M.Wolf). Kromě úžasného obsazení (Trautnberk-Chochola, Anče-Brandtnerová, Kuba-Kovařík a hajnej-Řičař) přinesla hra i řadu omračujících triků. Uveďme například naturalisticky pojaté špatné počasí nebo přirozeně se pohybujícího obřího Krakonoše Wolfa na podivných chůdách, zakrytých dlouhým pláštěm.
Další nesmazatelná dvojice přiblblých čertů Vorákules (O.Kovařík) a Burčák (J.Řičař) se objevila v následující pohádce „Čertův švagr“ (Němcová-Wolf).
V prosinci 1991 trnuly děti hrůzou tváří v tvář strašnému Bažiňákovi (F.Kasík), s rozpětím až 4,8 metrů, v podivuhodné pohádce „O šíleně tlusté princezně“ (M.Wolf). Smutnou skutečností zůstává, že původně hlavní trik s pneumatickým pohonem objemu princezny (H.Zajícová) technici nezprovoznili a diváci se museli spokojit s klasickou divadelní licencí.
Po roční pauze se v roce 1993 vrací na scénu pohádka a s ní i dvojice sympatických blbů Vorákules a Burčák (jak jinak než v původním obsazení Kovařík-Řičař) ve volném pokračování „Čertovské pohádky“ (M.Wolf). Přímo na scéně byla použita některá kouzla, realizovaná pouze filmovými triky (ubrousku prostři se, zneviditelňovací čepička, aj.).
Pohádkovská historie mistrovských zkratek Martina Wolfa pokračuje do dnešních dnů. Původní nezištná představení se stala základem profesionalizace tohoto žánru v našem souboru.



Pohádkové Post scriptum


Divadelní soubor se přestěhoval z Gongu na Prosek. Nejprve do klubu v Jablonecké ulici a později do „Pavany“ v ulici U mateřské školy.
29.6.1993 má premiéru hra podle povídek Stephena Leacocka „Líkok a my, aneb vysvětlím ti stručně, oč tam jde“, uváděná jako přednáška s živými herci v režii a podle scénáře Lili Šafaříkové. V sále postřekovské hospody „U nádraží“ byla před stovkou diváků hra uvedena 23.10.1993. O této události bylo v místním regionálním tisku uvedeno: „…představení začalo jako zoologický seminář prokládaný jednotlivými scénkami. Tedy v podobném duchu, jako jsou vedena představení Cimrmannova divadla. Jednotlivé povídky byly vcelku dobře zpracovány, jak režijně, tak herecky. Bylo velmi odvážné od souboru Post scriptum vyjít na prkna, co znamenají svět, zrovna s Leacockem. Jeho humor, ryze anglický, je mnohdy pro kontinentálního diváka těžko srozumitelný. Témata povídek se točí kolem obyčejných problémů všedního dne, o kterých by málokoho napadlo napsat příběh nebo ono téma zdramatizovat. Přesto se pražští ochotníci zhostili úkolu s chutí a odvahou. Ostrovní chladný a suchý humor zvládli tak, že se dá v jejich podání celkem snadno pochopit.“ (J.Kohout).
24.9.1994 uvedl soubor „Legendu o založení proseckého kostela“, hranou dvakrát v zahradě Pavany jako loutkové divadlo s živými herci. Hra poněkud upřesnila historii Proseka a jeho obyvatelé od té doby s členy našeho souboru nemluví. Činí tak bez výjimek.
16.5.1996 uvedl soubor hru „Když ptáčka lapají“ v režii J. Řičaře. Jednalo se o dramatizaci knihy „Poupata rozkvétají v máji“ – taškařici o třech jednáních podle libreta Lili Šafaříkové. V této hře si zahrál i Petr Vršek, který se v roce 1999 vydal na profesionální dráhu. Za vydatné pomoci přípravy a režijního vedení M. Pivoňkové složil napodruhé úspěšně zkoušky na DAMU.
V roce 1995 se ujímá uměleckého vedení souboru Kateřina Boušová (tehdy ovšem ještě Fialová) režií v pořadí deváté pohádky „Poslední drak“, uvedené v prosinci v rámci Mikulášských pohádek.
V červnu 1997 je pod jejím vedením uvedena premiéra humorné fresky ze života v Moskvě dvacátých let „Ivan Vasilijevič“, kterou podle knihy Michaila Bulgakova již v roce 1986, tedy s předstihem 11 let, jasnozřivě upravili O.Typolt a O.Kovařík. Přestože se tato hra, jako mnoho jiných v dějinách souboru, hrála pouze jednou, i ona se zapsala do dějin nesmazatelným dojmem originálně ztvárněného programu Kateřiny Lichvanové. Trojím složením se vytvaroval do podoby jakéhosi kapesníčku.
Rok 1998 byl ve znamení zkoušek hry „Příliš hlučná samota“, pod vedením zkušeného Pavla Mrkvičky. Ani tato hra nespatřila světla divadelních reflektorů.
Každým rokem na Vánoce byly pod vedením Kateřiny Boušové uváděny nové pohádky „Poslední drak“ (1995) a „Kocour v botách“ (1996 – v této se projevil Montgomery jako akční herec soustavou skoků a nechtěných pádů). Dále to byly pohádky „O zakleté princezně“ (1997), „Zapomenutý čert“ (1998), „O zamilovaném čertovi“ (1999), „Jak Jaromil ke štěstí přišel“ (2000), „Loupežníci a zlá princezna“ (2002).
V pohádce „O zakleté princezně“ zahrály významnou roli obří karty, vyrobené na míru Jitkou Jindřichovou, a člověče nezlob se Terezy Fialové – obé téměř v životní velikosti, . V rámci pohádek se opět pravidelně scházejí někteří členové bývalé skupiny Old Fellows a tvoří improvizovanou hudbu k pohádce „O zakleté princezně“. Této improvizaci se od té doby říká „Combo Jiřího Příhody“ (Jiří Pytlák Příhoda, Miroslav Chochola, Jan Šebor a Tomáš Paganini Pelikán).
Na sklonku roku 2000 sehrál soubor díky kontaktům Jitky Jindřichové tři komerčně úspěšná představení pohádky „Jak Jaromil ke štěstí přišel“ – od té doby soubor platí daně.
Posledním velkým dramatickým počinem souboru v tomto období bylo nastudování hry O. Wilda „Jak je důležité míti Filipa“ v režii Kateřiny Boušové. Jednalo se o hru, která byla nazkoušena v rekordně krátkém čase – dle údajů režisérky na šesti zkouškách a jednom soustředění u Typolta. Tato hra byla v premiéře uvedena 22. května 2000 a po mnoho dalších let byla nosným představením divadla Post scriptum, přestože se hrála pouze čtyřikrát.
Záměr Kateřiny Boušové obsadit Jitku Veselou v připravované hře „Vinetou“ v roli „Tulení ploutev“ již nebyl uskutečněn, protože hra byla napsána jen v rozsahu prvních dvou scén.



Občanské sdružení


U příležitosti Mezinárodního dne žen byl náš divadelní spolek 8.3.1995 zaregistrován na Ministerstvu vnitra jako „Občanské sdružení přátel divadla Post scriptum“ pod zkratkou OSPDPS se sídlem v Pavaně, kde máme jednou týdně k dispozici zkušebnu.
První valnou hromadou 8.12.1994 byly devatenácti členy souboru schváleny stanovy Občanského sdružení – a ty platí dodnes. Na této valné hromadě se m.j. jiné přijalo tajné usnesení, ze kterého namátkou uvádíme: Bod č 6: Schvaluje guláš a pověřuje Jana Řičaře, aby dále po dobu funkčního pověření připravoval guláš. Bod č. 13: Nařizuje všem členům, bez ohledu na věk, pohlaví, rasu, národnost, náboženské vyznání a sociálně-společenské postavení, si mezi sebou tykat a oslovovat se křestním jménem, přezdívkou nebo prostě „občane, občanko“.
V r. 2000 se stává hlavním účetním souboru Drahomíra Kovaříková, která nahradila ve funkci hospodáře L. Oseckého (1988-2000) a O. Typolta (1985-1988). Od r. 2000 pravidelně žádáme (s výjimkou r. 2006) odbor kultury O.Ú. Praha 9 o příspěvky na jednotlivá představení. Od června 2003 platí soubor za čtvrteční zkoušky v prostorách Pavany řádný nájem.



Post Scriptum a současnost

Přelomovým mezníkem v dramaturgii divadla Post scriptum se stalo dvacáté výročí souboru, které se uskutečnilo 31.5.2001 v prostorách domu U zlatého Melounu v Michalské ulici na Starém Městě za účasti mnoha desítek bývalých i současných členů a za neutuchajícího zájmu mnoha příznivců a sponzorů našeho divadla. Při této příležitosti byla provedena třetí obnovená premiéra představení „… a poránu se probudili“ – opět v režii L.Pivoňky, a to v původním obsazení z r. 1982, doplněná o novou zajímavou ženu. Tím se splnil i celoživotní sen Kateřiny Boušové zahrát si v této světoznámé hře. K oslavě byl vydán katalog stručných dějin divadla Post scriptum 1970-2001, jehož přepis jste právě v předcházejících kapitolách dočetĺi. Otcové zakladatelé připravili k výročí jedinečnou filmovou výpověď, která se stala základem filmového sestřihu „Doma je doma – aneb otcové zakladatelé vzpomínají“ v režii Magdaleny Pivoňkové. K výročí divadla byl v červnovém tisku „Devítka“ uveden obsáhlý článek, pojednávající o této oslavě. Byla zde uveřejněna fotografie při předávání „Oskara“ Lili Šafaříkové za zřetelnou a hlasitou nápovědu a za

neutuchající nadšení pro ochotnické divadlo. Další Oskary při příležitosti výročí byly uděleny v oboru herectví – J.Krajník, v oboru ředitel – ředitel O.Kovařík a v oboru scénografie – M.Wolf.
Ohlédnutí za dosavadní bohatou tvorbou a košatou činností dodalo souboru novou krev do žil. Jedním z podstatných impulsů se stal zjev Jana Dubědy, který svojí uměleckou kreativitou rozšířil hudební obzory souboru.
V lednu 2001 se L.Pivoňka vrhl s plnou vervou na profesionální dráhu a vytvořil návrh scény k divadelní hře „Záměna“ v režii Ladislava Smočka, za který mu producenti do dneška dluží. Tím uzavřel svou profesionální dráhu a od té doby se opět věnuje pouze amatérské tvorbě.
29.3.2001 zahajuje M.Pivoňková režijní úpravu pohádky K. Boušové „O zamilovaném čertovi II.“ s hudbou J.Dubědy, ve které není Jakub jako Jakub. Pohádka byla uvedena s jedinečnou princeznou Johankou Bobiny Pokorné v hlavní roli. Ztvárnění této postavy bylo ovšem pro ni tak vyčerpávající, že po osmi představeních odchází na zasloužený odpočinek a pohádka je stažena z repertoáru souboru. Žádná z ostatních pohádek, uváděná naším souborem, nepřesáhla tento počet repríz.
1.7.2001 byla zahájena práce na scénáři „Sedm zbytečných“ (L.P., M.P., O.K., J.Ř.,později J.Duběda), který byl v lednu 2002 v Choceradech dopsán ve formě tří variant divadelních námětů pod názvem „Kleptomani“. Ani tento pokus nebyl realizován.
13.12.2001 jsme oslavili v Titaniku (Krč-Modrý pavilón) divadelní Vánoce. Zde byla uskutečněna světová premiéra filmového dokumentu M.Pivoňkové „Řepice“.
V květnu 2003 proběhla na nádraží v Zubrnici pro ČSAD Ústí nad Labem komponovaná inscenace, ve které, vedle profesionálních herců, vystoupili někteří členové souboru, a to v historických rolích – zejména nezapomenutelný císař Franz Josef na mostě.
V srpnu 2003 se otcům zakladatelům (O.K., L.P., J.Ř.) podařilo při natáčení druhého dílu „Kameňáku“ Zdeňka Trošky pozvednout dějovou linii filmu tím, že vstoupili svými osobitými kreacemi zeměměřičů do příběhu, aby za pomoci přítele M. Baláže v závěru filmu jednoho ze svých řad utopili (L.P.). Tím si definitivně uzavřeli cestu k natáčení dalších navazujících dílů.
28.3.2004 byla uskutečněna předpremiéra hry „To si teda přehnal“ v sále Lidové školy umění na Proseku v režii Oty Kovaříka. Josefem Nitrou a Otou Kovaříkem, se supervizí Martina Wolfa, mistrovsky upravený text pana Gogola přispěl k úspěchu hry, se kterou soubor úspěšně vyjíždí po celé vlasti, aby se do léta 2007 uskutečnilo neuvěřitelných 26 představení. Vynikající pěvecké výkony hlavních protagonistů a neopakovatelná hudba Jana Dubědy dala vzniknout první komerční CD nahrávce autorské muziky. Díky své režijní naivitě prosadil Oto Kovařík do hry věci dříve nemyslitelné, jako např. balet nebo stádo ovcí pana Starikova. Také přivedl na divadelní svět novátorský počin – upoutávku na další hru. Tato upoutávka se stala nedílnou součástí představení. Zároveň se ovšem stala nepřítelem dramaturgických plánů souboru. Upoutávka na divadelní kus „Trautnberk vrací úder“ vyvolává dodnes dotazy, kdy bude konečně uvedena tato hra. Dalším významným počinem bylo přijetí mistra Aleše Hustolese do souboru. Tento Pražanům známý umělec, s erudicí sobě vlastní, navrhl neopakovatelným výtvarným mistrovstvím osobité průchozí skříně, tak aby se v nich mohli objevovat protagonisté jednotlivých postav, jako např. Jitka Jindřichová v roli obecné manželky.
První čtená zkouška další připravované pohádky pro dospělé „Trautnberk vrací úder“ (M.Wolf) proběhla 7.10.2004 za režijního duetu M. Wolfa a L.Pivoňky. V průběhu prací byla hra zpochybněna v použití autorských práv. Proto se oba režiséři vydali do Kérkonoš za paní dr. Marií Kubátovou. Při výborném čaji a obložených mísách získali autorská práva na použití jmen Kuba, Anče, Trautnberk a Hajnej. Pohádka, plná kouzel a dramatických zvratů, se dostala do finální podoby na soustředění „U Vodičky“. Novátorské počiny použité v této pohádce se staly základem velké diskuse v souboru, aby pak i tato hra byla následně před svým uvedením stažena z repertoáru.
Naštěstí díky „pečlivě“ uspořádanému depozitáři, byla bez obtíží obnovena Steinbeckova hra „… brej den, pane doktor“ v původních kulisách. Tato druhá premiéra se pod opětovným vedením autora textu Martina Wolfa konala v Gongu dne 13.6.2006. Do léta 2007 se pak uskutečnilo neopakovatelných 12 představení.



A dnes – 8.6.2007

V současné době zkouší soubor pod vedením J. Řičaře hru pod pracovním názvem „Když ptáčka lapají“ (upravené představení z roku 1996). První polovina se zkouší, druhá polovina se za vydatné pomoci Jany Dohnalové ještě přepisuje. Premiéra této hry s hudbou Jana Dubědy je plánovaná letos na podzim. Snad.




Historie v datech
Čísla v závorkách udávají doložený počet diváků.

1968-1970 – prehistorické období scének otců zakladatelů u táborových ohňů
BLAF OLD FELLOWS

23.10.1970 – Založení souboru Blaf
19.12.1970 – dvě představení Myš Maše (odpolední a večerní)
leden 1971 – zkoušení hry Dršťky aneb Trable s husou
27.3.1971 – sepsána smlouva o spolupráci s Old Fellows
8.4.1971 – společné vystoupení v Domě strojírenství Smíchov
14.5.1971 – společné vystoupení v Miramáre – Praha 10
1971 – společné vystoupení Slovanský dům
1971 – společné vystoupení v restauraci V Rybníčkách
1971 – společné vystoupení v sále SLZ na Smíchově
březen – říjen 1983 napsán scénář „Muž v síti“ – základ budoucího scénáře „Skořepiny“
9.12.1978 – Brandýská moderna – scénky divadla BlaF:
- Pornaktovka
- Blesk Demby
- Pan Rubinstein v Praze
- Němohra – koncert pro klavír a housle
POST SCRIPTUM

1980

První práce na Šukšinovi, úvahy o založení divadla

1981

květen 1981 – návštěva představení ve Lvově „A poránu se probudili…“ (V.Šukšin)
5.9.1981 – dohotoven překlad scénáře „A poránu se probudili“, Chocerady
září 1981 – Založení amatérského souboru Post scriptum - dohoda se státním podnikem VHPM. Zřizovatelem souboru se stal oficiálně SZK ROH VHMP v Michalské ulici č. 432/12. Vedoucím klubu byla pí. Marina Ljubková. Domovská scéna „U Zlatého melounu“ v Michalské ulici na Starém Městě.
26.9.1981 – Brandeum – scénky divadla BlaF:
- Z pohádky do pohádky
- Do hlubin Koh-i-noorovy duše aneb sociální drama z počátků formování dělnické třídy
29.10.1981 – první čtená zkouška Šukšina – „U melounu“ v úzké chodbičce zvané „Galerie“

1982

leden1982 – sepsány vnitřní regule divadla, divadelní soubor oficiálně zahajuje svoji činnost
3.3.1982 – potvrzen statut souboru přijetím organizačního řádu a sepsána zřizovatelská dohoda
1.4. 1982 – Oto Kovařík oficiálně jmenován ředitelem – vedoucím souboru P-S.
20.5.1982 – první veřejná generálka Šukšina v klubu „5. května“ v Praze 2
24.5.1982 – druhá předváděčka Šukšina – předváděčka pražského kola pro Národní přehlídku ve Svitavách
7.6.1982 – premiéra Šukšina „A poránu se probudili“ v Michalské ulici „U melounu“, v místnosti zvané „Krbová“
červenec 1982 – představení Šukšina „U Melounu“
říjen 1982 – práce na nerealizovaném scénáři „Vyprodaný režisér“ (Ota, Jan, Ludvík)
říjen 1982 – představení Šukšina – léčebný ústav v Bohnicích
listopad 1982 – svatba Perryho v klubu „U melounu“
listopad 1982 – neúspěšný pokus o nastudování autorské scénky „Podzemka“

1983

jaro 1983 – nastudování hry „Tři hrabata najednou“ – V.K.Klicpera
14.2.1983 – představení Šukšina – „U melounu“
8.4. 1983 – představení Šukšina v divadle Gong, Pražská přehlídka celovečerních her amatérských souborů
23.4.1983 – první výjezdní zasedání souboru – Hradišťko U Typolta
30.6.1983 – představení Šukšina na protialkoholní léčebně – Apolinářská 4, Praha 2
6.7.1983 – veřejná generálka hry „Tři hrabata najednou“ na nádvoří „U zlatého melounu“
7.7.1983 – premiéra a zároveň derniéra hry „Tři hrabata najednou“, hraná při příležitosti Roku českého divadla v rámci Pražského kulturního léta
13.9.1983 – představení Šukšina – „U melounu“
27.9.1983 – představení Šukšina – „U melounu“
6.10.1983 – představení Šukšina – areál VŠZ v Suchdole, Praha 6
20.10.1983 – veřejná zkouška Šukšina – „U melounu“
24.10.1983 – představení Šukšina – „U melounu“
28.10.1983 – představení Šukšina – „U melounu“
1.11.1983 – představení Šukšina na Národní přehlídce ruských a sovětských divadelních her ve Svitavách – vyprodaný sál „Lidového divadla“ (cca 500 diváků – odevzdáno 285 hlasovacích lístků)
5.11.1983 – slavnostní vyhlášení výsledků ve Svitavách a převzetí ceny za nejlepší režii a scénu a pro soubor za nejlepší mužské herecké výkony
14.12.1983 – první Mikulášská souboru „U melounu“


1984

1.2.1984 – představení Šukšina – K.D. Slunečnice, Praha 4
leden 1984 – červen 1984 – zkoušky a výroba dekorací autorské hry „Skořepiny“
leden 1984 – výroba beden v truhlárně „U Perryho“
15.2.1984 – představení Šukšina – kulturní dům Opatov (63)
21.2.1984 – představení Šukšina – VŠ Suchdol (87)
16.4.1984 – zkouška „Skořepin“ (a několik dalších) v ZDŠ U Vršovického nádraží v Praze 10
10.6.1984 – celodenní velká zkouška „Skořepin“ v klubu „U melounu“ – večer předpremiéra (50)
11.6.1984 – premiéra „Skořepin“ v tzv. krbovce „U melounu“ (74)
6.9.1984 – zahájení nové sezóny – zkouší se autorské etudy „Židle“
22.9. 1984 – Pásmo scének, zpěvu a tance (O. Kovařík, Jan Řičař) – Písek – (akce byla organizovaná pro absolventy „Prázdninové školy tance“ Alešem Hušákem – dnešní řed. Sazky). Dosud nepřekonaný rekord pádlujících 312 diváků při ukázce Pterodaktyla.
9.10.1984 - představení Šukšina - „U melounu“ (73)
30.10.1984 – představení „Skořepiny“ - „U melounu“ (79)
31.10.1984 – představení „Skořepiny“ – kulturní dům Opatov (51)
13.11.1984 – představení Šukšina - „U melounu“ (41)
14.11.1984 – představení Šukšina – Tesla Strašnice, Čáslavská 5 (56)
26.11.1984 – představení Šukšina v Sadské – jako hosté v rámci amatérské přehlídky. Zde vznikl termín „udělat z představení Sadskou“ – používaný pamětníky dodnes.
29.11.1984 – představení Šukšina – Modrý pavilón, Krč (30)
3.12.1984 – představení „Skořepiny“ - „U melounu“ (49)
7.12.1984 – povinná návštěva všech členů souboru v divadle E.F.Buriana na představení Šukšina (překlad a režie Josef Palla, scéna Miloň Kališ; hráli: Větrovec, Pavlata, Chmelík, Saic, Vágner, Oliva, Richter, Kopřiva, Ornest, Stašová, Trávníček a další). V programu je chybně uvedená „Československá premiéra 9.11.1983“ – tu drží náš soubor o rok a půl dříve.
13.12.1984 – představení „Skořepiny“ – Modrý pavilón, Krč (33)




1985

4.1.1985 – představení Šukšina - K.D. Sparta
22.1.1985 – představení Šukšina – Hrdlořezy
23.1.1985 – představení Šukšina – kulturní dům Slunečnice
22.2.1985 – představení „Skořepiny“ (nedoloženo místo konání)
26.2.1985 – představení „Skořepiny“ – k.d. Sparta
5.3.1985 – představení Šukšina – Horní Počernice
12.3.1985 – představení „Skořepiny“ – kulturní dům Slunečnice (někde uváděno 18.3)
26.3.1985 – představení „Skořepiny“ – „U melounu“
4.4.1985 – představení „Skořepiny- Horní Počernice (někde uváděno 24.4.)
10.4.1985 – představení „Skořepiny“ - Žižkovské divadlo, XI. Pražská přehlídka tvorby amatérských divadelních souborů
27.6.1985 – představení „Skořepiny“ - „U melounu“
28.6.1985 – představení Šukšina - „U melounu“
7.-8.9.1985 – soustředění u Pěkných na chatě
7.10.1985 – představení „Skořepiny“ – Modrý pavilón, Krč
7.11.1985 – představení Šukšina – Kulturní středisko Domeček, Horní Počernice
2.12.1985 – představení Šukšina (nedoloženo místo konání)
19.11.1985 – představení „Skořepiny“ - „U melounu“
21.12.1985 – Vánoční večírek „U melounu“ – představení inscenace „Na počátku byla nuda“

1986

jaro 1986 – druhé představení „Na počátku byla nuda“ (nedoloženo místo konání)
jaro 1986 – třetí představení „Na počátku byla nuda“ (nedoloženo místo konání)
5.4.1986 – vedení divadla rozeslalo svým členům (celkem 27 členů souboru) dopis, apelující na morální rozpad souboru s následnými sankcemi:
- účast na zkouškách povinná, pokuty za pozdní příchod nedomluvené s režisérem:
- 15 minut 5 Kč
- 30 minut 10 Kč
- 45 minut 15 kč
- 60 minut a absence 20 Kč
- zapomenutí scénáře 10 Kč
9.4.1986 – představení Šukšina - kulturní dům Sparta, Praha 9, SSM Tesla Hloubětín
18.4.1986 – představení Šukšina – kulturní středisko Šeberov – Hrnčíře
7.6.1986 – představení „Skořepiny“ – fotbalové hřiště pod Okoří
13.6.1986 – představení „Skořepiny“ – Počernice
9.11.1986 – veřejná generálka Steinbecka – pravděpodobně „U melounu“

1987

16.3.1987 – představení Steinbecka – Braník
24.3.1987 – představení Steinbecka – „U melounu“
6.4.1987 – představení Steinbecka – Litochleby
9.4.1987 – představení Steinbecka – Hrdlořezy
21.4.1987 – představení Steinbecka – Havana
29.4.1987 – představení Steinbecka – Klub mládeže Amfora MV SSM, ul. M. Pujmanové 874, Pha 4
31.5.1987 – představení Steinbecka – kulturní středisko Domeček v Lesním divadle Horní Počernice
13.6.1987 - Okořeum
17.6.1987 – představení Steinbecka – Havana
29.6.1987 – představení Steinbecka – „U melounu“
léto 1987– vedení divadla předalo svým členům další dopis, apelující na morální rozpad souboru s hrozbou rozpuštění souboru – souhlas se sankcemi podepsalo 16 členů souboru (např. trojnásobná neúčast na zkoušce - ztráta role; při více absencích - vyloučení ze souboru; přísný zákaz pití alkoholu apod.)


5.-6.9.1987 – soustředění – Hradišťko „U Typolta“ – zkouška Bulgakova „Ivan Vasilijevič I.“ režie Hradilák. Představení bylo uvedeno až za deset let, v režii K. Boušové.
17.11.1987 – představení Šukšina – kulturní dům Sparta (někde uváděno 12.11.1987)
5.12.1987 – Mikulášská – „U melounu“ – představení první pohádky „O poslední princezně“ aneb „Jak si Honza vysloužil princeznu“
17.12.1987 – představení Steinbecka „U melounu“
21.2.1987 – Vánoční večírek „U melounu“

1988

22.1.1988 – představení Steinbecka – výběrové kolo XIV. otevřené divadelní tvorby pražských amatérských souborů – kulturní středisko Rampa, Braník
25.1.1988 – představení Steinbecka – přehlídka amatérských souborů „Divadelní konfrontace 1987-1988“ KM Rokoska (účast celkem 20-ti souborů)
3.-4.9.1988 – soustředění – Hradišťko „U Typolta“
21.9.1988 – představení Steinbecka – Aréna 99
6.10.1988 – představení Steinbecka – kulturní středisko Barrandov
3.10.1988 – premiéra Felliniho „Vzpomínám“ – „U melounu“
18.10.1988 – představení Felliniho – „U melounu“
25.10.1988 – představení Felliniho – „U melounu“
18.11.1988 – představení Steinbecka – Tuchoměřice
4.12.1988 – Mikulášská „U zlatého melounu“ – pohádka „Jak se Jakub naučil bát“
12.12.1988 – představení Felliniho – KS Rampa
20.12.1988 – Vánoce a představení Felliniho – „U melounu“

1989

16.1.1989 – představení Felliniho – KS Rampa, 1. spádové kolo XV. Pražské přehlídky tvorby amatérských divadelních souborů (do druhého kola jsme nepostoupili)
22.3.1989 – představení Steinbecka – kulturní dům Sparta
3.5.1989 – premiéra „Loquis“ – „U melounu“
2.-3.9.1989 – soustředění – Hradišťko „U Typolta“
17.10.1989 – představení „Loquis“
14.11.1989 – představení „Loquis“ – Rampa
28.11.1989 – představení „Loquis“ – „U melounu“
3.12.1989 – Mikulášská „U melounu“, pohádka „Jak Trautnberk prodával Krakonošovo počasí“

1990

22.9.1990 – Okořeum I.
prosinec 1990 – pohádka „Čertův švagr“ – „U melounu“
20.12.1990 – Vánoce „U melounu“

1991

1991 – sloučení s členy amatérského divadelního souboru Gong, obnovené premiéry Šukšina a Steinbecka
7.1.1991 – účast na natáčení filmu „Kačenka a strašidla“ – režie Polák
29.4.1991 – poslední zkouška „U melounu“
3.6.1991 – první zkouška v Gongu
26.9.1991 – představení Steinbecka II. – Gong
10.10.1991 – představení Steinbecka II. – (nedoloženo místo konání)
5.12.1991 – představení Šukšina II. – Gong
prosinec 1991 – pohádka „O šíleně tlusté princezně“



1992

8.5.1992 – představení Steinbecka II. – I. Národní přehlídka tradičního amatérského divadla –
„Divadelní Třebíč 1992“
prosinec 1992 - pohádka nebyla žádná

1993

29.6.1993 – premiéra hry „Líkok a my“ – zahrada Pavana
léto1993 – představení „Líkok a my“ – K.D. Praha 9 (Jablonecká)
23.10.1993 – představení hry „Líkok a my“ – Postřekov, hospoda „U nádraží“ (100)
prosinec 1993 – pohádka „Čertovská nepohádka“ – Pavana

1994

9.-10.4.1994 – představení Steinbecka II. – Postřekov, hospoda „U nádraží“
26.5.1994 – pohádka „Čertovská nepohádka“ – K.D. Prosek
24.9.1994 – premiéra „Legendy o založení proseckého kostela“ – zahrada Pavana, 12.00
24.9.1994 – derniéra „Legenda o založení proseckého kostela“ – zahrada Pavana, 16.00
2.12.1994 – pohádka „Čertovská nepohádka“ – Pavana (Mikuláš, pro OÚ Praha 9)

1995

25.3.1995 – pohádka „Čertovská nepohádka“ - Postřekov
3.6.1995 - Okořeum
4.-5.11.1995 – soustředění Hradišťko U Typolta
10.12.1995 – pohádka Poslední drak – Pavana

1996

13.14.4.1996 – soustředění Hradišťko U Typolta
12.5.1996 – veřejná generálka hry „Když ptáčka lapají“ - Pavana
16.5.1996 – premiéra hry „Když táčka lapají“ – zahrada Pavana
13.6.1996 – představení „Když ptáčka lapají“ – zahrada Pavana
14.-15.9.1996 – soustředění Hradišťko U Typolta
29.9.1996 – představení „Když ptáčka lapají“ - Pavana
19.10.1996 – představení „Když ptáčka lapají“ – Postřekov
20.10.1996 – pohádka „Poslední drak“ - Postřekov
7.12.1996 – pohádka „Kocour v botách“ – Internát v ul. Spojovací
8.12.1996 – pohádka „Kocour v botách“ –Pavana

1997

11.1.1997 – pohádka „Kocour v botách“ – sál obecního úřadu Libochovičky
29.5.1997 – premiéra a zároveň derniéra hry „Ivan Vasilijevič“ – Pavana
12-13.9.1997 – asi pohádka „Kocour v botách“ – Varnsdorf (nepodložené vystoupení)
28.9.1997 – pohádka „Kocour v botách“ - Prosek
14.12.1997 – pohádka „O zakleté princezně“ – Pavana

1998

21.5.1998 – pohádka „O zakleté princezně“ – (v rámci akce Prosecké máje)
léto 1998 – zkoušky „Příliš hlučná samota“ probíhaly ½ roku
9.-11.9.1998 – soustředění u Perryho – Horní Kořenov / Polubný
13.12.1998 – 2 x pohádka „Zapomenutý čert“ (15°° 17°°) – Pavana


1999

29.5.1999 – pohádka „Zapomenutý čert“ – Gong
19.6.1999 – společenská akce divadla „Dosnuby“ - Okoř
8.-10.10.1999 – soustředění „U Vodičky“ - Albrechtice
5.12.1999 – pohádka „O zamilovaném čertovi I.“ – Pavana
6.12.1999 – pohádka „O zamilovaném čertovi I.“ – tenisový klub Praha 10 – Záběhlice

2000

27.2.2000 – pohádka „O zamilovaném čertovi I.“ - Pavana
12.-14.5.2000 – soustředění u Typolta – zkouška „Jak je důležité míti Filipa“
20.-21.5.2000 – soukromé generálky „Jak je důležité míti Filipa“ - Pavana
25.5.2000 – premiéra hry „Jak je důležité míti Filipa“ – Pavana
25.6.2000 – představení „Jak je důležité míti Filipa“ – Pavana (hráno na šíř sálu)
19.10.2000 – představení „Jak je důležité míti Filipa“ – Prosek
2.12.2000 – představení „Jak je důležité míti Filipa“ - Gong
5.12.2000 – pohádka „Jak Jaromil ke štěstí přišel“ – tenisový klub Praha 10 - Záběhlice
7.12.2000 – pohádka „Jak Jaromil ke štěstí přišel“ – Pavana
10.12.2000 – pohádka „Jak Jaromil ke štěstí přišel“ – Hewlett Packard
12.12.2000 – pohádka „Jak Jaromil ke štěstí přišel“ – SAP ČR

2001

15.3.2001 – pohádka „O zamilovaném čertovi I“ – předváděčka pro M. Pivoňkovou
20-22.4. 2001 – soustředění Hradišťko U Typolta – zkouška „O zamilovaném čertovi II.“
22.5.2001 – představení „Jak je důležité míti Filipa“ – Gong (v rámci akce „Prosecké máje“)
31.5.2001 – derniéra obnovené premiéry Šukšina – „U Melounu“ – oslava 20-tého výročí divadla Post
Scriptum
1.12.2001 – pohádka „O zamilovaném čertovi II.“ – Sokolovna Únětice (150)
2.12.2001 – pohádka „O zamilovaném čertovi II.“ – Gong (80 platících diváků)
5.12.2001 – pohádka „O zamilovaném čertovi II.“ – tenisový klub Praha 10 – Záběhlice (65)
7.12.2001 – pohádka „O zamilovaném čertovi II.“ – pravděpodobně Pavana
17.12.2001 – pohádka „O zamilovaném čertovi II.“ – nedoložené představení

2002

9.2.2002 – pohádka „O zamilovaném čertovi II.“ – Řepice sál Obecního úřadu
10.2.2002 – pohádka „O zamilovaném čertovi II.“ – sál hotelu Na nové – Volyně (šeptající Ruda)
19.-21.4.2002 – soustředění Hradišťko U Typolta
21.6.2002 – divadelní mejdan na hřišti ve Statenicicích
4.-6.10.2002 – soustředění u Perryho
17.11.2002 – natáčení pořadu Zlatíčka (O.K., J.Ř., M.P.) – vysíláno 22.12.2002
15.12.2002 – pohádka „Loupežníci a zlá princezna“ – premiéra Pavana (30) – předváděčka

2003

27.2.2003 – pohádka „Loupežníci a zlá princezna“ – Horní Počernice
20.3.2003 – představení „Jak je důležité míti Filipa (neověřené představení)
25-27.4.2003 – soustředění „U Vodičky“ – zkoušky Gogola
29.5.2003 – představení „Loupežníci a zlá princezna“ – K.D. Prosek
31.5.2003 – dětský den – Zubrnice (ČSAD Ústí/L.)
23.8.-24.8.2003 – nazpívání písní Gogola - Koloveč
3.-5.10.2003 – soustředění „U Vodičky“ - Gogol
15.11.2003 – vznik názvu „To jsi teda přehnal“
3.12.2003 – Mikulášská nadílka bez představení pro Prahu 9 – Gong


2004

23.-25.1. – soustředění u Perryho
28.3.2004 – představení Gogola – LŠU Prosek (předpremiéra) (84)
1.4.2004 – představení Gogola – Gong (premiéra) (183)
28.5.2004 – představení Gogola – Jižní Čechy – hospoda „Sejpy“ – u Josefa Vyskočila (45)
29.5.2004 – představení Gogola – Jižní Čechy – Řepice – zahradní představení(112)
23.6.2004 – představení Gogola – Ženské domovy (78)
28.8.2004 – představení Gogola – Otaslavice (140)
18.11.2004 – představení Gogola – Gong (125)
listopad 2004 – představení Gogola – Prosek (35)
27.11.2007 – představení Gogola – Postřekov (75)
3.12.2004 – představení Gogola – Solidarita (85)

2005

30.1.2005 – představení Gogola – Červený Kostelec (285)
8.3.2005 – představení Gogola – Gong (cca 200)
11.-13.2.2005 – soustředění U Vodičky
18.3.2005 – představení Gogola – DDM Spektrum (přehlídka „Karlínská tříska“) (18)
16.4.2005 – představení Gogola – Týnec u Břeclavi (65)
13.5.2005 – představení Gogola – Zdiby (72)
18.5.2005 – představení Gogola – Gong (98)
18.6.2005 – představení Gogola – Varnsdorf (34)
17.9.2005 – představení Gogola – Jemnice (115)
3.11.2005 – představení Gogola – Gong (180)
1.12.2005 – představení Gogola – Gong (175)

2006

18.3.2006 – představení Gogola – Choceň (62)
9.5.2006 – představení Gogola – Gong (117)
21.-23.4.2006 – soustředění U Vodičky
13.6.2006 – představení Steinbecka – (obnovená premiéra) Gong (115)
3.10.2006 – představení Steinbecka – Gong (200)
6.10.2006 – představení Steinbecka – Prostějov (78)
7.10.2006 – představení Steinbecka – Otaslavice (83)
7.11.2006 – představení Steinbecka – Gong (230)
11.11.2006 – představení Steinbecka – Týnec u Břeclavi (70)
8.12.2006 – představení Steinbecka – Choceň (80)

2007

16.1.2007 – představení Steinbecka – Gong (190)
20.1.2007 – představení Steinbecka – Buštěhrad (60)
8.2.2007 – představení Gogola – Gong (135)
6.3.2007 – představení Gogola – Gong (120)
3.4.2007 – představení Steinbecka – Gong (135)
28.4.2007 – představení Steinbecka – Jemnice (15)
15.5.2007 – představení Steinbecka – Gong (125)
8.6.2007 – oslava 25.výročí divadla v restauraci U Slavíků v Korunní 23 na Vinohradech
12.6.2007 – představení Gogola – Gong (bude vyprodáno?)

Divadelní prázdniny


Přehled her uvedených souborem Post scriptum

Vasilij Šukšin: … a poránu se probudili …
Textová úprava: Oto Kovařík, Drahomíra Kovaříková
Režie: L. Pivoňka
Scéna: L. Pivoňka
Zvuk, světlo: T.Bulis, J.Příhoda, J.Císař
Inspice: V.Navrátilová-Císařová
Premiéra: 1982
Hráli: P.Štěpán, M.Chochola, J.Krajník, J.Řičař, M.Zábojník, J.Příhoda, O.Kovařík, M.Pěkný, L.Osecký, H.Večeřová, O.Typolt (alt. J.Kratochvíl), H.Labonková, J.Císař, M.Ljubková (alt. M.Pivoňková,) další alternace: (I.Moravcová, V.Navrátilová-Císařová, M.Holendrová )
Počet představení: 32
Pravděpodobný počet diváků: 2300

Druhá obnovená premiéra: 1991 v režii úpravě O.Typolta
Světlo,zvuk: Zdeněk Machač
Hráli: M.Bartl, O.Typolt, J.Krajník, J.Řičař, O.Kovařík, J.Nitra, L.Osecký, L.Šafaříková, I.Vychodil. R.Brandtnerová, R.Slivka, H.Zajícová, D. Wurstová-Bínová, O.Kopecká-Halouská
Počet představení: 1
Pravděpodobný počet diváků: 100

Třetí obnovená premiéra: 2001 v režii L.Pivoňky
Světlo,zvuk: Tomáš Matásek
Hráli: P.Štěpán, M.Chochola, J.Krajník, J.Řičař, M.Zábojník, J.Příhoda, O.Kovařík, J.Nitra, L.Osecký, K.Boušová, J.Veselá O.Typolt, J.Císař
Počet představení: 1
Vysoce pravděpodobný počet diváků: 120


V. Kl. Klicpera: Tři hrabata najednou
Režie: Ludvík Pivoňka
Scéna: M.Wolf, L. Pivoňka
Kostýmy: V.Navrátilová-Císařová, J.Šnajdrová-Kvasničková, O.Kopecká-Halouská
Premiéra a derniéra: 1983
Hráli: M.Wolf, J.Krajník, M.Chochola, M.Pěkný, J.Příhoda, P.Štěpán, L.Osecký, J.Císař, O.Typolt, O.Kovařík a další
Počet představení: 2
Pravděpodobný počet diváků: 60


L. a M. Pivoňkovi: Skořepiny
Námět: L.Pivoňka, scénář: L.Pivoňka. M.Pivoňková
Režie: L. a M. Pivoňkovi
Kostýmy a inspice: J.Šnajdrová-Kvasničková, O.Kopecká-Halouská
Světlo, zvuk: Antonín Hron
Premiéra: 1984
Hráli: J.Krajník, O. Kopecká-Halouská, M.Wolf, O.Kovařík, J.Řičař, J.Šnajdrová-Kvasničková, J.Kratochvíl, J.Příhoda, M.Pěkný, H. Fulínová-Labonková, P.Štěpán, M.Chochola (alt. L.Osecký), H.Večeřová, D.Wurstová-Bínová, M.Zábojník
Počet představení: 16
Pravděpodobný počet diváků: 900





Juraj Váh: Na počátku byla nuda
Textová úprava původní loutkové hry: K. Bednář
Režie: K. Bednář
Inspice: H. Labonková
Premiéra:1985
Derniéra: 1986
Hráli: J.Kratochvíl, O.Typolt, O.Kovařík, J.Řičař, O.Kopecká-Halouská, R.Brandtnerová, Z.Solařová, a další, celkem cca 10 postav, úvodní slovo: zasl. um. Radovan Lukavský j.h.
Počet představení: cca 3
Pravděpodobný počet diváků: 150

John Steinbeck, Martin Wolf: Brej den, pane doktor
Scénář: Martin Wolf podle Kalifornských povídek
Režie: O. Typolt, režijní spolupráce M. Wolf
Scéna: M.Wolf, P. Růžička
Hudba: A.Hron, Fr. Širl
Světla: J.Wágner
Inspice: H.Fulínová-Labonková
Premiéra: 1986
Derniéra: 1989
Hráli: M.Chochola, M.Wolf, J.Řičař, O.Kovařík, H.Večeřová, D.Wurstová-Bínová, J.Krajník, (alt. M.Zábojník), O.Typolt (alt.J.Kratochvíl), M.Hrubá, O.Kopecká-Halouská, Z.Solařová, D.Binková-Šmahová, L.Osecký, M.Pěkný, J.Příhoda, H.Labonková (alt. P. Chytilová-Hájková)
Počet představení: 17
Pravděpodobný počet diváků: 1000

Druhá obnovená premiéra: 1991
Druhá derniéra: 1994
Inspice: O.Kopecká
Hráli: O.Typolt, H.Zajícová, O.Kopecká-Halouská, M. Wolf, J.Řičař, O.Kovařík, J.Krajník, J.Veselá, K.Kocourová, Dana Rücklová, R.Slivka, F.Kasík, L.Osecký, J.Příhoda
Počet představení: 4
Pravděpodobný počet diváků: 300

Třetí obnovená premiéra: 2006 režie: M.Wolf – hraje se dodnes
Světla: J.Příhoda. T.Matásek
Inspice: J.Jindřichová
Hráli: R.Slivka, H.Zajícová, L.Knieradl-Peničová, R.Šilhart, J.Řičař, O.Kovařík, J.Krajník, Fr.Hlaváček, K.Boušová, J.Veselá, D.Šubertová, S.Kurpašová, J.Burian, L.Osecký, M.Prusková
Počet představení: 12
Přesný počet diváků: 1381

Josef Nitra: Vzpomínám …
Scénář: Josef Nitra (1987), spolupráce O. Typolt - na motivy vzpomínek F. Felliniho
Režie: O. Typolt
Hudba: A.Hron
Scéna: O. Typolt, M.Wolf
Světla, zvuk: J.Vágner
Kostýmy, inspice: H.Fulínová-Labonková
Housle: M.Chochola
Premiéra: 1988
Derniéra: 1989
Hráli: M. Chochola, D.Wurstová-Bínová, O. Kovařík, J.Řičař, J.Kratochvíl, Š. Hetzendorfová, M.Zábojník, D.Binková-Šmahová, L.Osecký, H.Večeřová, J.Vágner, O.Typolt, P.Štěpán, M.Wolf, J.Nitra, Z.Solařová
Počet představení: 6
Pravděpodobný počet diváků: 300


Loquis
Scénář: Viktor Šlajchrt, Hudba: Staří mistři
Režie: Pavel Linhart
Premiéra a derniéra: 1989
Hráli: J.Krajník, O.Kovařík, M.Chochola, O.Typolt, J.Šejhar, A.Švarcová, P.Chytilová, D.Šedivák, R.Slivka, O.Kopecká-Halouská, R.Brandtnerová, J.Příhoda, B.Přibyla, Z.Solařová
Počet představení: 4
Pravděpodobný počet diváků: 200


Líkok a my aneb Vysvětlím ti stručně oč tam jde
Přednáška s živými herci a přestávkou.
Podle povídek Stephena Leacocka: “Literární poklesky“ v povídkách: Strašlivý osud Melpona Jonese, Vlastním přičiněním, Halucinace pana Wlezleyho, ABC aneb matematika z lidské stránky, Jak jsme slavili svátek matek, Kterak si vypůjčit sirku, Vyložím ti stručně oč tam jde, Moje finanční kariéra, Doma je doma, U fotografa, Interwiev s velikým hercem
Režie: Lili Šafaříková a spol.
Premiéra a derniéra: 1993
Hráli: Fr.Hlaváček, Fr.Kasík, O.Kopecká-Halouská, O.Kovařík, L.Osecký, J.Krajník, D. Rücklová, J.Řičař, P.Skála, R.Slivka, O.Typolt, J.Veselá, M.Wolf , H.Zajícová, H.Večeřová
Počet představení: 3
Pravděpodobný počet diváků: 200

Legenda O založení proseckého kostela
Scénář: Lili Šafaříková, spolupráce na textu: M.Wolf
Režie: L. Šafaříková
Premiéra a derniéra: 24.9.1994
Hráli: Fr.Kasík, H.Zajícová, R.Slivka, L.Osecký, O.Kopecká-Halouská, P.Mrkvička, J.Veselá, J.Řičař,
Počet představení: 2
Pravděpodobný počet diváků: 100



Když ptáčka lapají („Larkin“)
Scénář: Lily Šafaříková podle knihy H.E.Batese: „Poupata rozkvétají v máji“
Režie: J.Řičař
Scéna: M.Wolf
Zvuk, světla: J.Příhoda
Kostýmy, masky, inspice: M.Gaidovšová
Nápověda: L.Šafaříková
Premiéra a derniéra: 1996
Hráli: O.Kovařík, D.Rücklová, R.Slivka, H.Zajícová, P.Vršek, T.Rücklová, T.Hofová, L.Osecký, M.Chochola, J.Veselá, Fr.Kasík, L.Stráská, M.Gaidošová, L.Šafaříková
Počet představení: 5
Předpokládaný počet diváků: 250


Michail Bulgakov: Ivan Vasilijevič
Scénář: O.Typolt, O.Kovařík, úprava textu: Kateřina Boušová-Fialová
Režie: Kateřina Boušová-Fialová
Asistent režie: Jitka Jindřichová
Kostýmy a program: Kateřina Lichvanová
Nápověda: Lili Šafaříková
Světlo, zvuk: Jiří Příhoda, Tomáš Matásek
Premiéra a derniéra: 1997
Hráli: M.Chochola, H.Zajícová (alt.J.Veselá), O.Kovařík, D. Rücklová, J.Řičař, P.Mrkvička, Fr.Kasík, R.Slivka (alt.P.Vršek), M.Gaidošová (alt. T.Hofová), L.Osecký, J.Příhoda (alt. O.Typolt), M.Kochová
Počet představení: 1
Pravděpodobný počet diváků: 50

O.Wilde: Jak je důležité míti Filipa
Překlad J.Z.Novák, úprava dialogů K. Boušová-Fialová
Režie: Kateřina Boušová-Fialová
Režijní spolupráce: M.Schwarzová
Inspice: Jitka Jindřichová
Scéna a kostýmy: kolektiv souboru
Světlo, zvuk: Tomáš Matásek
Nápověda: Lily Šafaříková
Premiéra: 2000
Derniéra: 2003
Hráli: O.Kovařík, R.Slivka, J.Řičař, L.Osecký, J.Nitra, J.Zlatník, H.Zajícová, K.Boušová, J.Veselá, D.Rücklová (záskok: R.Šilhart)
Počet představení: 6
Předpokládaný počet diváků: 300

N.V.Gogol: „… to si teda přehnal“
Scénář: Josef Nitra, spolupráce O.Kovařík
Režie: Oto Kovařík
Hudba: Jan Duběda a P.I.Čajkovskij
Scéna a výtvarná spolupráce: Aleš Hustoles, Milan Šnajdr
Supervize: Martin Wolf
Kostýmy: Jitka Vodičková
Inspice: Jitka Jindřichová
Pohyb na jevišti: Marie Maroušková
Technika, světla, zvuk: Tomáš Matásek, Jiří Příhoda, Jan Pivoňka
Technický poradce: Saša Novák a firma SAN
Premiéra: 2004 a hraje se dodnes
Hráli: R.Slivka, L.Knieradl-Peničová, R.Šilhart, H.Zajícová, J.Krajník, J.Řičař, O.Kovařík, L.Osecký, J.Jindřichová, K.Boušová (alt.J.Veselá), J.Burian, J.Nitra (alt.J.Šedina), a další v upoutávkách
Počet představení: 25
Přesný počet diváků: 2573 (započítáno 24 představení)

Pohádky:

1. Pohádka: O poslední princezně aneb Jak si Honza vysloužil princeznu
Scénář: Martin Wolf
Režie: Martin Wolf
Premiéra a derniéra: 1987
Hráli: M.Zábojník, D.Bínová-Wurstová,Š.Hetzendorfová, J.Krajník, J.Příhoda, J.Řičař, P.Štěpán, M.Fořt, O.Typolt, H.Večeřová, J.Nitra, D.Binková, L.Osecký
Muzikanti: Fr. Širl, M.Chochola, A.Hron, J.Příhoda
Počet představení: 1
Pravděpodobný počet diváků: 50
2. Pohádka: Jak se Jakub naučil bát
Scénář: Martin Wolf
Režie: Martin Wolf
Hudba: František Širl
Efekty: Martin Fořt
Choreografie: O. Kovařík
Premiéra a derniéra: 1988
Hráli: Š.Hetzendorfová, M.Wolf, M.Chochola, O.Kovařík a další
Počet představení: 1
Pravděpodobný počet diváků: 50

3. Pohádka: Jak Trautnberk prodával Krakonošovo počasí
Scénář: Martin Wolf
Režie: Martin Wolf
Choreografie: M.Chochola
Premiéra a derniéra: 1989
Hráli: M.Chochola, R.Brandtnerová, O.Kovařík, J.Řičař, M.Wolf, O.Typolt, K.Boušová-Fialová, L.Pivoňka, a další
Počet představení: 1
Pravděpodobný počet diváků: 50

4. Pohádka: Čertův švagr
Scénář: Martin Wolf
Režie: Martin Wolf
Premiéra a derniéra: 1990
Hráli: O.Typolt, O.Kovařík, J.Řičař, F.Votruba, O.Kopecká, A.Švarcová, K.Boušová-Fialová, R.Slivka
Počet představení: 1
Pravděpodobný počet diváků: 50

5. Pohádka: O šíleně tlusté princezně
Scénář: Martin Wolf
Režie: Martin Wolf
Premiéra a derniéra: 1991
Hráli: O.Kovařík, J.Řičař, Fr.Kasík, L.Šafaříková, H.Zajícová, K.Boušová-Fialová, M.Bartl, I.Vychodil, a další
Počet představení: 1
Pravděpodobný počet diváků: 50

6. Pohádka: Čertovská nepohádka (volné pokračování Čertova švagra)
Scénář: Martin Wolf
Režie: Martin Wolf
Premiéra: 1993
Derniéra: 1995
Hráli: O.Kovařík, J.Řičař, H.Zajícová, M.Chochola, O.Typolt, R.Brandtnerová, Fr. Kasík
Počet představení: 4
Pravděpodobný počet diváků: 200


7. Pohádka: Poslední drak
Scénář: Kateřina Boušová-Fialová
Režie: Kateřina Boušová-Fialová
Výprava: Tereza Fialová
Technik: Jiří Leschtina
Premiéra: 1995
Derniéra: 1996
Hráli: J.Řičař, O.Kovařík, L.Osecký, M.Gaidošová, L. Šafaříková, M.Chochola
Počet představení: 2
Pravděpodobný počet diváků: 100


8. Pohádka: Kocour v botách
Scénář: Jan Prokeš – na motivy francouzské pohádky
Režie: Kateřina Boušová – Fialová
Inspice: J.Jindřichová
Hudba: Combo JP
Zvuk, světlo: T.Matásek, J.Příhoda
Premiéra: 1996
Derniéra: 1997
Hráli: M.Chochola, T.Hofová, P.Vršek, R.Slivka, M.Gaidošová, O.Kovařík, Fr.Kasík, J.Jindřichová, L.Osecký, L.Šafaříková, J.Řičař
Počet představení: 5
Pravděpodobný počet diváků: 200


9. Pohádka: O zakleté princezně
Scénář: Kateřina Boušová-Fialová
Režie: Kateřina Boušová-Fialová, režijní spolupráce: Jitka Jindřichová
Výprava, světla: Tereza Fialová
Technik: T.Matásek
Premiéra: 1997
Derniéra: 1998
Hráli: P. Vršek, M.Gaidošová, O.Kovařík, J.Řičař, Fr.Kasík, P.Mrkvička, J.Veselá, H.Zajícová, R.Slivka, L.Osecký, J.Jindřichová
Muzikanti: M.Chochola, J.Příhoda
Počet představení: 2
Pravděpodobný počet diváků: 100


10. Pohádka: Zapomenutý čert
Scénář: Kateřina Boušová-Fialová (na motivy pohádek J. Drdy Zapomenutý čert a O hloupé havířce)
Režie: Kateřina Boušová-Fialová, asistent režie: J.Jindřichová
Technika: T. Matásek
Hudba: Ant.Dvořák
Premiéra 1998
Derniéra: 1999
Hráli: J.Řičař, H.Zajícová, R.Slivka, J.Veselá, O.Kovařík, P.Vršek, T.Hofová, J.Jindřichová, Fr. Kasík, L.Osecký, malá role: J.Poloučková
Muzika: J.Příhoda, T.Pelikán, M.Chochola
Počet představení: 3
Pravděpodobný počet diváků: 100


11. Pohádka: O Zamilovaném čertovi I.
Scénář a režie: Kateřina Boušová-Fialová
Asistent režie: Jitka Jindřichová
Scéna a kostýmy: Jitka Vodičková, R.Huková
Hudba: Jiří Příhoda
Zvuk, světlo: Tomáš Matásek
Premiéra: 1999
Derniéra: 2001
Hráli: R.Slivka, G.Vykysalá, J.Zlatník, J.Veselá, H.Zajícová (alt. J.Jindřichová), O.Kovařík, L.Osecký, J.Řičař, D.Rücklová, J.Nitra, P.Vodičková,
Počet představení: 4
Pravděpodobný počet diváků: 200


12. Pohádka: Jak Jaromil ke štěstí přišel
Scénář: Kateřina Boušová-Fialová
Režie: Kateřina Boušová-Fialová
Asistent režie: Jitka Jindřichová
Scéna a kostýmy: Jitka Vodičková
Technika: Tomáš Matásek
Hudba: Jiří Příhoda
Nápověda: Lili Šafaříková
Premiéra a derniéra: 2000
Hráli: J.Zlatník, J.Řičař, H.Zajícová, G.Vykysalá, R.Slivka, J.Veselá, J.Nitra, J.Jindřichová, R.Šilhart, V.Zlatníková, S.Boušová,O.Kovařík, P.Vodičková, L.Osecký,
Počet představení: 4
Pravděpodobný počet diváků: 200


13. Pohádka: O Zamilovaném čertovi II.
Scénář: Kateřina Boušová-Fialová, úprava M.Pivoňková
Režie: Magdalena Pivoňková
Scéna: Ludvík Pivoňka, Vladimír Pekárek
Kostýmy: J.Vodičková, (R.Huková)
Inspice: Jitka Jindřichová
Světlo, zvuk: Tomáš Matásek
Premiéra: 2001
Derniéra: 2002
Hráli: B. Pokorná, R.Slivka, R. Šilhart, K.Boušová, J.Veselá, H.Zajícová, J.Zlatník, O.Kovařík, O.Osecký, J.Řičař, J.Nitra, P.Máj, L.Pivoňka
Počet představení: 8
Pravděpodobný počet diváků: 400


14. Pohádka: Loupežníci a zlá princezna
Scénář: Kateřina Boušová-Fialová
Režie: Kateřina Boušová-Fialová
Scéna a výtvarná spolupráce na druhé verzi, která se nehrála: Aleš Hustoles
Kostýmy: J.Vodičková
Hudba: Jan Duběda
Světlo, zvuk: Tomáš Matásek
Premiéra: 2002
Derniéra: 2003
Hráli: R.Šilhart, O.Kovařík, J.Řičař, L.Knieradl-Peničová, R.Slivka, H.Zajícová, O.Typolt, J.Burian, J.Nitra, J.Krajník, L.Osecký
Počet představení: 3
Pravděpodobný počet diváků: 100





Post scriptum soutěží

Divadelní soubor se plánovitě vyhýbá různým soutěžím a přehlídkám. Vedení divadla je totiž přesvědčeno, že nelze náš soubor spravedlivě dramaturgicky a žánrově zatřídit do zaběhlých škatulek. Přesto jsme se na nátlak veřejnosti zúčastnili několika soutěží.

Svitavy – XI. národní přehlídka ruských a sovětských her (1983)

Na přehlídce byl soubor za představení „… a poránu se probudili“ oceněn celkově na druhém místě. V kategoriích režie, scénografie a herecký projev souboru získal hlavní cenu.
Předseda poroty: Milan Fridrich, zasl. um., šéf činohry Jihočeského divadla v Český Budějovicích
Tajemnice: Leona Primová, Ústav pro kulturně výchovnou činnost Praha
Členové: Břetislav Lelek, prom. sociolog, předseda poradního sboru pro amatérské divadlo Východních Čech, Libuše Zbořilová, vedoucí oddělení ZUČ, Krajské KS Brno, Rudolf Felzmann, režisér Divadla pracujících v Mostě, Romana Tůmová, akademická malířka Praha, Helena Beránková.

Pro dokreslení festivalu uvádíme divácké hodnocení představení po třech dnech festivalu :
Velvyslankyně – odevzdáno 164 lístků:
- výborně 109 hlasů (66%)
- dobře 46 hlasů (28,5%)
- špatně 9 hlasů (5,5%)
Hnízdo tetřeva hlušce – odevzdáno 186 lístků:
- výborně 118 hlasů (63%)
- dobře 48 hlasů (26%)
- špatně 20 hlasů (11%)
A po ránu se probudili – odevzdáno 285 lístků:
- výborně 156 hlasů (55%)
- dobře 103 hlasů (36%)
- špatně 26 hlasů (9%)
(Zpravodaj č.2 Národní přehlídky ruských a sovětských divadelních her ve Svitavách – 3.11.1983)


XI.Pražská přehlídka tvorby amatérských divadelních souborů
Žižkovské divadlo (1985)
Představení: „Skořepiny“

Komise odsoudila vyznění hry - v dané době to nebylo nikterak překvapující.
Citace z programu: „Z tragédie, na začátku vzniku scénáře, se stala lehká hra, v níž snílek a trochu klaun Josef Malíř naráží svým chováním na lhostejnost nebo nezávislost jiných. V letmé paralele rybáře, který kdysi běžel za svým ukradeným snem a který nyní částečně rezignovaně, částečně zmoudřele, nechá život plynout kolem sebe, se ocitá i Malíř. I on umí naslouchat sochám, umí se zamilovat do studeného kamene. Svým postojem a chováním však naráží na nepochopení druhých, kteří by rádi, aby i on byl jedním z nich. Teprve ztráta milované věci přivede Malíře zpět k sobě – teprve v posledních vteřinách hry snad pochopí – jak to všechno bylo a je; snad proto v porozumění usedá vedle rybáře, aby si s ním zazpíval stejnou písničku.“



Divadelní Třebíč (1992)
I.národní přehlídka amatérského tradičního divadla
Představení „Brej den, pane doktor“
Za účast získal každý člen souboru bílé ponožky s vyšitým Kašpárkem.

Porota:
Profesor dr.Jan Císař CSc., pedagog DAMU – předseda poroty
Jarmila Černíková-Drobná (dramaturgyně)
Pavel Havránek (režisér)
Pavel Purkrábek (scénograf)
Jakub Korčák (režisér)



Karlínská tříska (2005)

18.3.2005 se soubor zúčastnil přehlídky „Karlínská tříska“ s představením „To si teda přehnal“. Na nevyhovující pódium DDM Spektrum, vhodném tak pro tři recitátory, byl soubor vtěsnán s velkolepou scénou tří skříní, které přetékaly přes okraje jeviště. Za účasti 18-ti diváků byla naše divácky i komerčně úspěšná hra porotou hanlivě nazvána „kabaretem“. Kolektivním rozhodnutím souboru a vedením divadla bylo stanoveno: již nikdy více podobných soutěží!




Post scriptum bilancuje

Za dvacet pět let činnosti Post scripta prošlo souborem 101 členů. Bylo odehráno celkem 161 představení. Bylo uvedeno celkem 27 titulů, z toho 13 her pro dospělé a 14 pohádek.
Celkový počet návštěvníků na všech našich představení dosáhl neuvěřitelných 12.000 diváků.

Pořadí nejnavštěvovanějších her:
1. Steinbeck – předpokládaný počet diváků: 2900
2. Gogol – přesný počet diváků: 2573 (započítáno 24 představení)
3. Šukšin – předpokládaný počet diváků: 2520 (největší návštěvnost představení – Svitavy 500 diváků)
4. Skořepiny – předpokládaný počet diváků: 900
5. O zamilovaném čertovi II. – předpokládaný počet diváků: 400 (nejnavštěvovanější pohádka)

Herecké bodování

Počet odehraných představení:
1. Oto Kovařík – cca 160 představení
2. Jan Řičař – cca 150 představení
3. Ladislav Osecký – cca 140 představení

Počet hlavních ženských rolí:
1. Helenka Zajícová – 6 hlavních rolí
2. Dája Wurstová –Bínová –3 hlavní role
3. ostatní členky souboru – 2 hlavní role

Počet hlavních mužských rolí:
1. Oto Kovařík – 6 hlavních rolí
2. Miroslav Chochola – 5 hlavních rolí
3. Ruda Slivka – 3 hlavní role

Počet celkem odehraných ženských rolí:
1. Helena Zajícová – 15 rolí
2. Jitka Veselá – 12 rolí
3. Olina Kopecká-Halouská – 12 rolí

Počet celkem odehraných mužských rolí:
1. Oto Kovařík – 26 rolí
2. Jan Řičař – 22 rolí
3. Ladislav Osecký – 19 rolí

Počet režií:
1-2. Kateřina Boušová-Fialová – 9 režií
1-2. Martin Wolf – 9 režií
3. Ludvík Pivoňka – 4 režie

Počet profesionálních filmových rolí:
1. J.Řičař: (9bodů), 2. O.Kovařík (8 bodů), 3. K. Boušová, J.Kratochvíl, M.Wolf, (4 body)
Články a ohlasy




„Škoda to byla i v pátek v Gongu na Pražské přehlídce celovečerních her amatérských souborů. Už čtvrtý den se tu sešli příznivci tohoto žánru spíš v menším než větším počtu. Tentokrát jsme viděli divadlo Post Scriptum patřící ZV ROH VHMP, což je složitá zkratka pro Výstavbu hl. m.Prahy.
V besedě po představení se tři členové souboru přiznali, že sice svou společnou hru sepsali už ve třinácti letech, ale deset let jim trvalo, než se odvážili do divadelního světa.
Vstup na jeviště se jim, jak se zdá, vydařil. Ve zdramatizované povídce V. Šukšina A po ránu se probudili … dokázali svůj talent především přirozeným přednesem. Kladně lze vůbec hodnotit výběr dramatické látky, v níž jde o řadu téměř anekdotických výstupů, ale zároveň i o velmi vážné úvahy nad příčinami alkoholismu.
V několika epizodách se „klienti“záchytky svěřují sociologovi, co je vedlo do této instituce. Někdo je tu poprvé, jiný tu tráví každou neděli. Opilecká „okna“ jsou následkem jednorázového pití na žal a pití dlouhodobého.
Je pravda, že „opilecká šarže“ je herecky vděčná, ale přesto i v jiných momentech dokázali mnozí ze souboru, že zvládnou tragikomické role. Výsledkem bylo příjemné, leč k zamyšlení nutící představení. Je jen škoda, že jeho protagonisté mají možnost vystupovat přibližně jednou měsíčně (ve svém závodním klubu U zlatého melounu), a že tedy ztrácejí mezi jednotlivými představeními kontinuitu.“
(-šim-)



„Inscenací adaptace povídky Vasilije Šukšina „ A po ránu se probudili“ se představil třetí účastník přehlídky – divadlo Post scriptum SZK ROH Výstavba hl. m. Prahy.
V dramaturgii celé letošní přehlídky tento soubor volnou Šukšinovy předlohy vlastně doplnil o další kamínek mozaiku širokého námětového, myšlenkového i žánrového spektra současné sovětské dramatické literatury. Motto, které soubor zdůraznil v záhlaví své inscenace, upozornilo diváka, že Šukšinovým tématem je pohled do duše dnešního člověka. Autor k demonstrování tohoto pohledu zvolil prostředí protialkoholní záchytky, které svou drsností umožňuje hluboký ponor do nitra dramatických postav. Toto prostředí, kde se scházejí lidské trosky, by mohlo inscenátory strhnout k volbě naturalistických prostředků v herecké i režijní práci Soubor se tomuto nebezpečí vyhnul volbou nadsázky, která mnohdy přecházela až na hranici grotesky. Přitom výpovědi protagonistů se neustále pohybovaly na rozmezí komiky a tragiky.
Jenže pouze o výpověď příběhu shromážděných alkoholiků nešlo ani Šukšinovi a zřejmě ani inscenátorům. Potvrzuje to postava sociologa, který se snaží najít důvody alkoholismu, a to y důvody, jim se někdo vyčlení ze společnosti, aby ve své osamocenosti a omezené možnosti komunikace hledal řešení v alkoholu.
Kuriózní a na povrchu i zábavné situace, v nichž se jednotlivé osoby ocitly, jsou myšlenkovými metaforami vzájemně se doplňujícími a umocňujícími. Pak je na inscenátorech, aby dokázali dát diváku klíč k rozšifrování metafor, a tím umožnili proniknout k poselství autora. Zde už se v představení nedařilo vše sdělit. Jednotlivé retrospektivní epizody totiž povrchně převzaly grotesknost jednání vypravěčů a změnily se více na humorné příběhy, které nepřesnou pointací akcí i slov ztrácely na myšlenkové srozumitelnosti a údernosti.
Divadlo Post scriptum, ačkoli pracuje teprve dva roky, je kolektivem s dobrými předpoklady hereckými i režijními. Volba titulu svědčí o dramatické náročnosti a zvládnutí tragikomického půdorysu hry dokládá i možnost dalšího rozvoje v herecké technice.
Výraznou složkou inscenace bylo výtvarné řešení, které se jednoduchostí, oproštěností i konkrétností stalo dobrou rezonanční plochou pro charakterizaci postav a prostředí záchytky. Už méně důsledné bylo řešení některých reminiscenčních scén. Všechny klady inscenace by souboru měly být pobídkou k přesnějšímu vyjádření vnitřního náboje inscenovaného díla, protože divák očekává nejen předvedení příběhu, ale také sdělení myšlenkového poselství.“

(Rudolf Felzmann: „Odborná porota hodnotí“)
(Zpravodaj č.3 Národní přehlídky ruských a sovětských divadelních her ve Svitavách – 5.11.1983)

„Inscenační hledačství osvědčil rovněž soubor divadla Post scriptum Spojeného závodního klubu ROH Výstavba hlavního města Prahy,který se představil vlastní dramatizací povídky Vasilije Šukšina A po ránu se probudili. Mladý kolektiv předvedl dosti vyzrálý herecký projev a tvořivý přístup k málo známé látce. Jejich pokus objasnit příčiny negativního společenského jevu – alkoholismu – v podmínkách socialistické společnosti zůstal – v souladu s Šukšinovou předlohou – v rovině pouhého naznačení. Nápadité ztvárnění četných scén, v nichž soubor rozehrál sobě vlastní škálu vtipných hereckých akcí – v tom spočívaly klady inscenace, ale zároveň i vědomé omezení. Za nimi zůstalo ideové poselství hry poněkud málo sdělné a nevýrazné. Tato inscenace získala jednu z cen za výrazně funkční scénu.“

(Jaroslav Strouhal: „Ohlédnutí za festivalem“ 1983)
Ruská a sovětská hra trvalou inspirací našich ochotníků



„Autorsky originální a silně působivý obraz alkoholem narušeného vědomí osmi jedinců z jednoho rána na záchytce, kreslený jakoby pastelkami, ale s konturami zřetelnými a širšími (Vasilij Šukšin: A poránu se probudili – Divadlo Post scriptum SZK ROH Výstavba hl. m. Prahy)………. Jaké byly Svitavy 1983 po stránce herecké? I tady by bylo o čem se rozepsat. Viděli jsme vyrovnané výkony celých souborů i vynikající výkony jednotlivců, herectví tradiční i herectví opírající se o vnitřní autenticitu. Za znamení stojí fakt, že v obou směrech jsme byli svědky výrazných úspěchů. Sokolovské hornické divadlo a pražský soubor Post scriptum to myslím dokumentují dosti průkazně a jasně. První přesvědčil obecenstvo i porotu svou uvědomělou hereckou službou myšlence hry, kterou sděloval věrohodným vžíváním se předváděním psychologie především dvou hlavních postav, tety Rutsy a předsedy kolchozu Pavla Russu. Druhý soubor naopak v herecké práci vsadil na autenticitu typů mladého kolektivu, mužské role byly skutečně koncertem, v němž v neustálých proměnách zněly struny fyzické akce, gesta, mimiky i hlasu a jeho odstínů, také struna improvizace.“

(Jaroslav Kabíček: „Jedenácté Svitavy“ Amatérská scéna 1/1984 )
(Národní přehlídka ruských a sovětských divadelních her vstoupila do druhého desetiletí svého trvání)



„Vítám Vás k dalšímu vysílání pořadu „Tady a tam v Československu“. Ela Nová Vám přeje příjemný poslech.
Nejprve bych Vás ráda pozvala do historické části Prahy, konkrétně do Michalské ulice. Zde v jednom ze starých paláců najdeme jednou až dvakrát týdně amatérský soubor Post scriptum, který se řadí mezi četná amatérská divadla v naší zemi.
V současné době se těší amatérské scény podpoře veřejnosti, neboť kulturní a umělecká amatérská činnost dětí, mládeže i dospělých je klíčovým faktorem pro rozvoj tvořivých schopností a estetického cítění lidí a současně podporuje vztah ke kolektivní práci. Navíc mají amatéři v zásobě spoustu nadšení, spontánnosti a lepší přizpůsobivosti a díky tomu všemu jsou schopni zobrazovat všechny proměnlivé aspekty života naší společnosti a promtně reagovat na hlavní politické, kulturní a společenské události.
Počátky divadla Post scriptum nás zavedou do školních let čtyř chlapců, kteří začali hrát pro potěšení svých spolužáků a kamarádů. Hraní věnovali spoustu volného času a jejich tajným přáním bylo založení amatérského divadla. Jejich sen se splnil až v roce 1982, kdy se skupina mladých lidí, včetně oněch čtyř, rozhodla založit vlastní amatérské divadlo pod patronátem Závodního klubu ROH podniku Výstavba hlavního města Prahy, který vede paní Marina Ljubková.
Poté, co jsme si připomněli začátky souboru, jsem dva členy, Dáju a Ondřeje, požádala, aby Vás posluchače seznámili s jejich současnou divadelní činností.
Redaktorka: Jak se Vám daří pravidelně se scházet a sjednocovat zájmy všech členů, abyste dosáhli společného cíle – nastudování a uvedení hry, jejíž kvalita a provedení by se rovnala produkci profesionálních souborů?
Dája: Faktem je, že amatérské soubory mají pro svou práci těžší podmínky a je třeba hodně úsilí a nadšení, aby se jejich umělecké snahy realizovaly. Náš soubor je poměrně početný a různorodý, skládá se asi z 25 členů různých profesí. Jsou mezi námi architekti, obchodníci, technici, ekonomové, ženy v domácnosti, studenti, pracovníci kultury apod. Když se tito lidé rozhodli spojit v amatérské divadlo, dobře si uvědomovali, že budou muset obětovat spoustu volného času a vynaložit mnoho práce, protože budou muset skloubit tento svůj náročný koníček se svým povoláním a svou rodinou.
Na druhé straně jistě nemusím zdůrazňovat, že zájem publika a dosažené úspěchy stojí za všechnu tu námahu.
Redaktorka: Co můžete v současné době nabídnout svým divákům?
Ondřej: Nyní zahrnuje náš repertoár 4 hry. Stále uvádíme hru „… a po ránu se probudili“, která se odehrává v atraktivním prostředí protialkoholické záchytné stanice. Hra je napsána podle divadelních povídek známého sovětského autora, spisovatele Vasilije Šukšina. Vlastně jsme s touto hrou začínali a od té doby měla desítky repríz.
Druhou naší hrou, kterou však v současné ob neuvádíme, byla svérázná adaptace frašky klasika české divadelní tvorby Václava V. Klicpery „Tři hrabata najednou“.
Potom následovala naše první čistě autorská hra „Skořepiny aneb hra na mostě“ jejímiž autory jsou dva naši členové. Tato hra humorně až satiricky zobrazuje aspekty našeho každodenního života.
A poslední hra v našem repertoáru se jmenuje „Na počátku byla nuda“, napsal ji slovenský spisovatel 19. století Juraj Váh a pro naše divadlo ji upravil jeden člen souboru. Původně jsme uvedli tuto hru jako vánoční dárek pro děti a pro dospělé.
Dája: Ráda bych připomněla, že vedle těchto pravidelných představení jsme měli řadu dalších, dalo by se říci, experimentálních her. Účelem těchto her bylo vyzkoušet naše schopnosti v kolektivní práci. Snažíme se zdůrazňovat a rozvíjet osobní rysy a individuální výraz herců a také prosazovat jejich fantazii a nekonvenční přístupy. Každé představení by mělo být syntézou myšlení a měly by se v něm projevit individuální tvořivé schopnosti každého člena našeho souboru.
Kromě toho se poměrně často scházíme a pořádáme večírky, např. předvánoční nebo před prázdninami a tak se ještě lépe poznáváme.
Redaktorka: Takže Vaším uměleckým záměrem je dávat přednost tvorbě resp. adaptacím. A poslední otázka: Jaké jsou vaše plány do nejbližší budoucnosti?
Ondřej: Připravujeme premiéru nové hry, ale víc vám neprozradím, protože to bude překvapení.
Děkuji za rozhovor a ještě je snad třeba dodat, že amatérské divadlo Post Scriptum získalo za dobu svého působení řadu ocenění své umělecké činnosti na pražských i mimopražských přehlídkách amatérských divadel. Všem členům souboru přejeme, aby vytrvali v dobré práci, která publiku přináší kulturní hodnoty a pobavení.
Rádi také splňujeme jejich přání a vyřizujeme touto cestou poděkování celého souboru paní M. Ljubkové a ostatním členů, vedení klubu, kde toto divadélko účinkuje.

(Pořad byl vysílán 9. a 10. května 1986 v redakci zahraničního vysílání Československého rozhlasu)



„Honza, Jirka, Ota, Mirek, Láďa, Martin, … celkem je jich kolem dvaceti, připadá na ně zhruba stejný počet dětí. Sestava se už čtyři roky v podstatě nemění. V současné době jsou kompletní, pouze manželé Pivoňkovi, takto autoři nejnovější hry s názvem Skořepiny, absolvují toho času mateřskou dovolenou s dcerou Barunkou. Jejich zřizovatelem je ZV ROH Výstavby hl. m. Prahy, při této příležitosti děkují vedoucí klubu M. Ljubkové za pomoc a pochopení… Z tohoto důvodu je snad už zřejmé, že tentokrát nepůjde o pravidelnou páteční rubriku našeho listu; Post scriptum je totiž také divadlo.
- Hrát jsme začali na základní škole, asi v deseti – upřesňuje Honza – To byl prvopočátek našeho nažení: vystupovali jsme před spolužáky, dětmi z okolí, a ti se na nás pak průběžně vyptávají, jestli ještě budeme hrát. Tak jsme se střídavě scházeli a rozcházeli, až jsme před šesti lety dali dohromady Post scriptum. Pozvali jsme známé, kamarády; vlastně kdo tehdy přišel, dostal hned roli. Proč hrajeme? Tehdy jako školáci jsme se my „herci“rekrutovali z těch, kteří jaksi nebyli vynikající plavci nebo fotbalisti nebo počtáři, zato je bavilo dělat kašpary. To nám asi zůstalo -
Zatím nejúspěšnější inscenací souboru byla dramatizace Šukšinovy povídky …a poránu se probudili. Hráli ji v čs. premiéře, ve vlastním překladu a úspěšně se s ní představili na svitavské přehlídce. Pak následovaly další hry, většinou adaptace, až přišel druhý, současný kulminační bod souboru: autorská hra Skořepiny, sympatická generační výpověď, s níž se zúčastnili letošní přehlídky pražských amatérských souborů. Připravují inscenaci „Brej den, pane doktor“ (podle Steinbeckova románu Na plechárně), přes den jsou lékařem, ekonomem, architektem, studentkou a těší se na vánoce.
- Děláme si divadelní vánoce s nadílkou a se vším všudy – říká Martin – někteří z nás „horolezčí, pořádáme taky společná „pracovní soustředění“, no a co se týče Mikuláše … -

A proto si právě dnes se členy souboru povídáme. Protože už tři roky se Jirka stává Mikulášem, Ota, Mirek (někdy také filmový režisér Zdeněk, který si kamarády na oplátku půjčuje do komparsu) a další čerty, jedna z dívek andělem, a hrají tradiční výstup: pro své děti, pro děti sousedů kamarádů.
Zvykli jsme si, že děti zpravidla stojí v pozoru, bez dechu, jaksi v defenzívě – takže jsme se v jedné rodině nechali zaskočit. Protože jsme vešli do pokoje, tam byla až ke stropu navršená barikáda z nábytku, hraček a šatstva, na ní se kryli dva chlapečci s černou punčochou přes obličej a spustili na nás dávku ze samopalu,… Musím říci, že čerti tváří v tvář dětskému terorismu na chvíli selhali, těžko jsme je dostávali z úkrytu, aby splnili své výchovné poslání – vypráví Jirka.
Takže pro dnešek mají členové pražského souboru Post scriptum o publikum postaráno. A pro další dny vzkazují: „Přijďte do divadla, vstupné je symbolické.“

(-spa- Svobodné Slovo 5.12.1986)
.



„V sobotu 23.října se v sále postřekovské hospody „U nádraží“ konalo divadelní představení souboru Obecního úřadu Prahy 9 Post scriptum.
V režii L. Šafaříkové shlédli diváci volné zpracování povídek anglického humoristy Stephena Leacocka pod názvem „Vysvětlím Ti stručně o c jde…“
Představení začalo jako zoologický seminář prokládaný jednotlivými scénkami. Tedy v podobném duchu jako jsou veden představení Cimrmanova divadla. Jednotlivé povídky byly vcelku dobře zpracovány, jak režijně, tak herecky.
Bylo velmi odvážné od souboru Post scriptum vyjít na prkna co znamenají svět zrovna s Leacockem. Jeho humor, ryze anglický, je mnohdy pro kontinentálního diváka těžko srozumitelný. Témata povídek se točí kolem obyčejných problémů všedního dne, o kterých by málokoho napadlo napsat příběh nebo ono téma zdramatizovat. Přesto se pražští ochotníci zhostili úkolu s chutí a odvahou. Ostrovní chladný a suchý humor zvládli tak, že se dá v jejich podání celkem snadno pochopit.
V sále postřekovské hospody „U nádraží“ se sešla stovka diváků. Jak jsme se dozvěděli od starosty obce, ing. Josefa Kuneše, v Postřekově má ochotnické divadlo dlouhou tradici. S největší pravděpodobností s nástupem televize však divadelnictví u nich upadlo. Pokus o oživení v osmdesátých letech se nesetkal s úspěchem. Proto trvá i nadále snaha o obrození kulturního života v této rázovité chodské obci. V blízké budoucnosti by se postřekovská veřejnost mohla dočkat dalších návštěv amatérských divadelních souborů – pravděpodobně z Poběžovic a Horšovského Týna. Podle sobotního zájmu občanů by nemusela snaha o oživení kulturního dění být zase až tak marná.“

Jiří Kohout: „Stephen Leacock v Postřekově“ Místní listy
(Divadelní představení v rámci oživení kulturního života)




„Druhý den přehlídky úspěšně uzavřelo představení souboru Post scriptum z Prahy“Brej den, pane doktor“. Sál se dobře bavil autentickými hereckými kreacemi, improvizačním rozehráváním situací, slovním humorem i samorostlou autostylizací. Steinbeckův text byl spíše záminkou spontánního bytí svobodné jevištní existence, než předmětem interpretace. Vše se odehrávalo na funkční, dobře řešené scéně, v odpovídajících kostýmech před zaujatým publikem. Jak říká pan profesor Císař, šlo spíše o přírodní úkaz než o divadlo, ale bylo to zábavné, chuchrající si ve své poloze a živé. A vlastně – pozor nekritizovat! To k tomu totiž nepatří. Prožili jsme příjemné setkání se zajímavou skupinou lidí, která si našla patřičný textový základ pro sympatický happeningový „živočichopis“.

Jakub Korčák, člen poroty, „Porota k představením“
(Zpravodaj I. Národní přehlídky amatérského tradičního divadla V Třebíči, květen 1992)




„Prohlašuji na svou čest, že jsem vázu vyhrál na los č.7 (mimochodem je to moje šťastné číslo) zcela legálně. Tím chci vyvrátit podezření, že jsem byl se souborem Post Scriptum z Prahy domluven. A měl jsem radost.
Post scriptum: hodlám ji souboru vrátit, aby jim nechyběla při příštích reprízách. Ale oni ji nechtěli zpět!“

Václav Müller
(Zpravodaj I. Národní přehlídky amatérského tradičního divadla V Třebíči, květen 1992)


„Jak se stalo, že ses rozhodl dělat zkoušku na divadelní fakultu?“
„Stalo se to tak, že jsem byl na lyžařském zájezdu od knihovny, kde naše máma pracuje, a byla tam vedoucí paní Helenka Zajícová, něčím jsem ji zaujal a pozvala mne do amatérského souboru Post scriptum na Proseku, kde hrála. Bylo to v době, kdy mi mohlo být tak před maturitou. Tam jsem poprvé přičichl k divadlu. Bral jsem to jako prima zábavu. V té době bylo moje herecké sebevědomí takřka na nule, nicméně jsem v sobě našel špetku odvahy a zkusil to na DAMU v roce 1996. Na zkoušky jsem přišel absolutně nepřipravený a bez jakéhokoliv povědomí o herecké práci, potažmo divadle vůbec. Dopadlo to tak, že jsem tam stál sice vzpřímený, ale němý při pohledu na známé české herecké veličiny. Nezadařilo se a já to věděl. Začalo tedy hledání jiných profesí, kterým bych měl věnovat život (jazykozpytec, osvětlovač, elektroenergetik, produkční). Divadlo jsem nicméně provozoval dál. Začal jsem chodit do Studia moderní pantomimy pana Guta, hrál ve skupině Lalofobia s pár prima holkama, navštěvoval různé divadelní workshopy, například Teatr Novogofronta, a stále hrál v Post scriptu. Takže to bylo období doslova v pohybu, kde jsem se tak trošku asi obouchal, otřepal, oklepal a odhodlal se zkusit to na Damu znovu. Tentokrát se zadařilo. Děkuji tedy panu Schmidtovi, že si mě vybral do ročníku, a Heleně Zajícové za prima lyžovačku.“

Petr Vršek
(Úryvek z publikace „Legenda jménem Ypsilon“ vydané ke čtyřicátému výročí divadla – Praha 2004)
/Magdaleně Pivoňkové dodnes dluží dobrý oběd za pomoc při přípravě na přijímací zkoušky – pozn. red./



„Název první hry divadelního souboru Post scriptum končí třemi tečkami „A poránu se probudili…“ Poslední představení naopak třemi tečkami začíná „… to jsi teda přehnal“. Mezi těmi tečkami se však ještě skrývá řada dalších her, kterými tento kolektiv už třiadvacet let dělá radost stovkám lidí, kteří mají rádi dobré divadlo,……..
… Nepřehání nakonec jenom hrdina vaší hry, ale i vy? – Rozhodně ne,protože právě naše novinky sklízejí největší aplaus. Ve hře jsme využili prvky baletu, loutkového divadla i laterny magiky a další. Používáme kombinace forem, které patrně mají světový unikát. V naší hře fiktivní Vasil Nikolajevič Gogol spáchá sebevraždu a není se co divit.

(Úryvek z článku „Kde muži přehánějí“ – rozhovor s O.Kovaříkem v internetové „Žena In“18.11.2004)


„Navštívil jsem v Gongu divadelní společnost Post scriptum. To je divadlo nesmírně staré a letité, které sahá až někam do sedmdesátých let. Ty prazačátky jsou až někde kolem roku 1970. A viděl jsem tam velmi osobitý autorský přepis od Martina Wolfa „Brej den, pane doktor“, což není nic jiného, než Grand-lehárna – tedy dvě Steinbeckovy populární prózy: „Na Plechárně“ a „Zelený Čtvrtek“.
Ten přepis byl velmi vydařený; některé herecké výkony mě přímo uchvátili. Například Oto Kovařík v roli – tam se ta postava nejmenovala Haisel, ale Róza. Je to vysoce kontaktní divadlo. Nevím, kde se bere za ta léta – byla to stá repríza – pořád tak početné publikum. Je to vynikající a já jsem si myslel, že lepší Grand-lehárnu, než byla ona Pavlíčkova – kdysi v Divadle Na Vinohradech s Hanzlíkem a s dalšími hvězdami, neuvidím. A tady jsem viděl velmi osobitý přepis této hry.“
Vladimír Just
(Kritický klub Jana Rejžka, Český rozhlas, 17.5.2007)
Významné listiny

ZAKLÁDAJÍCÍ LISTINA SOUBORU POST SCRIPTUM

Vnitřní předpis souboru:
členem amatérského divadelního spolku Post scriptum se stává ten, kdo dobrovolně souhlasí s následujícími body:
1. Vedení divadla má bezvýhradné právo na výběr her, charakter a způsob realizace, obsazování rolí a jmenování dalších funkcí. Dále má vedení divadla rozhodující slovo při přijímání nových členů a jejich uvolňování.
2. Je žádoucí, aby každý člen zaplatil základní vklad do společného fondu, a to ve výši 30,- Kč, který bude použit k zabezpečení potřeb divadla. Protože se jedná o amatérský spolek, veškerý nárůst výdajů provozu bude společně rozdělen mezi jednotlivé členy rovným dílem bez rozdílu jejich funkcí. Ten, který dobrovolně nebo po rozhodnutí vedení divadla přestane být členem souboru, ztrácí nárok na vrácení částky, kterou vložil do společného fondu.
3. Každý člen souboru se spoluúčastní na technickém zabezpečení jednotlivých zkoušek a představení (úklid, osvětlování, montáž aj.).
4. Dle rozhodnutí režiséra a vedení divadla jsou zkoušky povinné. V souvislosti s tím je neomluvený člen na zkoušce či představení povinen zaplatit částku určenou vedením divadla. Omluvit se může každý do dvou dnů přede dnem zkoušky nebo představení u režiséra nebo vedení divadla.
5. Tento zápis je pro každého závazný a nahrazuje předběžnou slovní informaci.

Za vedení divadla: ředitel Oto Kovařík v.r.
Jan Řičař v.r.
Ludvík Pivoňka v.r. V Praze leden 1982


Překlad povolení ke hře „Brej den, pane doktor“:

Věc: „Sladký čtvrtek“ a „Na plechárně“ 1. srpna 1986
Děkuji za Váš dopis z 22.6. Tento dopis, zpětně podepsaný „Post scriptem“, je naším formálním povolením jménem Steinbeckovy pozůstalosti, aby mohli uvádět hru nazvanou „Kalifornské povídky“, kterou upravili ze „Sladkého čtvrtku“ a „Na plechárně“.
Toto povolení se udílí pouze za následujících podmínek. „Post scriptum neuvede více než 12 představení. Bylo vyrozuměno, že jsou amatérským souborem a nebudou si účtovat vstupné za představení. Není jim dovoleno jejich upravenou hru v jakékoli podobě publikovat. Není jim povoleno zaznamenat hru vizuálně, ani prostřednictvím audio kazety, nahrávačů apod. Nedovoluje se jim opakovat představení této adaptace v následujících letech. Jinými slovy je toto jednorázové, nevýhradní povolení „Post scriptu“ na 12 amatérských představení jejich adaptace pouze v maďarském jazyce. Jakákoliv jiná práva se jim neposkytují.
Prosím, vraťte 1 kopii tohoto dopisu podepsanou jménem „Post scripta“. Povolení je platné pouze na 1 rok od data tohoto dopisu. Je použitelné pouze v případě, že dostaneme podepsanou kopii dopisu od „Post scripta“.

S pozdravem
Julie Fallowfield

Plakáty, programy a scénografie

Výtvarné umění bylo již od začátku působení souboru na vysoké kvalitě a to díky F. Kreuzigerovi, prvnímu fotografovi a tiskaři programů divadla BlaF i prvních tří her divadla Post scriptum.
Kvalitní herecké výkony souboru přilákaly do řad Post scripta řadu dalších vynikajících světoznámých umělců. Jedním z nich je i zasloužilý Aleš Hustoles, který pro soubor, vzniklý před 25 lety, vytvořil konečně první logo. V současné době je tvůrcem propagačních materiálů ke hrám N.V.Gogola a J. Steinbecka.
Neméně důležitou součástí všech představení jsou i výtvarně hodnotné programy, které zajisté po několika staletích zaplní regály galérií. Za všechny uveďme alespoň tvorbu M. Wolfa, který v programu pro čtvrtou podivuhodnou pohádku „Čertův švagr“, uveřejnil na druhé straně letáku tolik žádanou společenskou hru v kostky „Cesta z pekla“. Jak se ovšem později zjistilo - nezaručuje cestu z pekla na svět. V programu pro pohádku „Jak Trautnberk prodával Krakonošovo počasí“ uvedl text písně „Když jsem já sloužil“ v původním znění, aby si ji konečně mohli zazpívat všichni účastníci představení najednou. Zásluhou Martina Wolfa se na mnoha dalších programech objevily i reklamy propagující nepropagovatelné.
Scénografie všech našich představení patří díky vynikajícím výtvarníkům, architektům, designerům a aranžérům v našem souboru ke světové špičce. Již v prvním vystoupení skupiny Blaf, ve hře Myš-Maš, působila největším dojmem tmavě modrá sametová opona, darovaná paní Kovaříkovou, neboť i ona hrála amatérské divadlo. O tuto oponu jsme přišli díky invazi sovětských vojsk, kdy jsme museli opustit klubovnu i s prvními dekoracemi – bednou.
Za scénu k Šukšinovi jsme získali první cenu ve Svitavách, ke Steinbeckovi první cenu v Třebíči a za originální průchozí skříně Aleše Hustolese ke Gogolovi jsme nedostali ještě vůbec nic..



Divadlo a poezie

Na několika programech se objevily i znamenité texty neznámé básnířky Magdaleny Pivoňkové uváděné pod známou značkou CDAF. Namátkou zde uvádíme text z programu ke hře „Skořepiny“:


Skořepiny
Magdalena Pivoňková


Neocitli jsme se najednou,
ani sami .
Připadají nám směšná
proroctví Zkušeností
(možná jimi i pohrdáme).

Stavíme se jako strašáci
do přecpané, nepoužitelné
Skořepiny dávno uletělých ptáků.

Hnízdíme.

A to všechno můžeme
na téhle Zemi
(známe přece tolik věcí)!

Ale často neumíme najít sami sebe.
A k tomu ať nám nikdo
nedopomáhá.



Co jsme chtěli nastudovat, někdy i nastudovali, ale nehráli
Zajímavým úkazem našeho souboru je poměr vynaloženého úsilí k uvedení hry do divadelního života. V následujícím přehledu jsou uváděny tituly, které se více či méně zapsaly do života našeho divadla. Je nutné zdůraznit, že zde není uváděn bezpočet dalších titulů; buď pouze přečtených nebo alespoň diskutovaných. A tak, započteme-li i pohádky uváděné naším souborem mnohdy pouze jednou, je poměr chystaných her a skutečně provedených her skoro jedna ku jedné:

O.Kovařík, L.Pivoňka: „Dršťky aneb trable s husou“ – scénář a zkoušky 1971

O.Kovařík: „Pasťák“ – scénář z roku 1971

L.Pivoňka: „Dlouhý nosy“ –scénář z roku 1976

L.Pivoňka: „Fronhof“ – scénář z roku 1977

L.Pivoňka: „Tři bedny“ – scénář z roku 1978

O. Kovařík: „Vyprodaný režisér“, 1982-83 – zůstalo pouze při zkouškách

L. Pivoňka: „Továrna na židle“ 1984 - pohybové etudy

O. Kovařík: „Žilibyli“ – zahájeny zkoušky, ze kterých zůstal v povědomí souboru – pračlověk „Pozdní příchod“ v podání Jiřího Příhody

Nodar Dumbadze: „Zákon věčnosti“, režii měl provést K. Bednář s odůvodněním: setkání spisovatele, kněze a drobného podvodníčka v nemocničním pokoji, kde ke střetu různých charakterů a názorů na svět.

Michail Bulgakov: „Bunša Hrozný“, textová úprava O. Typolt. O. Kovařík, režie Z. Hradilák j.h., plán uvedení podzim 1987 – hra byla uvedena K. Boušovou po deseti letech pod názvem „Ivan Vasilijevič“

Ludvík Pivoňka: „Kleptomani“, autorský text, plán uvedení 1988

Hana Večeřová, Daniela Bínová: „Alexandr Veliký – Makedonský“, autorský text, plán uvedení 1988

L. Rosten: „Pan Kaplan má svou třídu stále rád“, úprava textu a režie P. Linhart, plán uvedení 1989, proběhlo několik zkoušek

Miroslav Chochola: „Doma je doma“ (tragikomická hra se zpěvy a zápletkou) - motto: „… brej den, pane Steinbeck, a nezloběj se, doma je doma“ – nedopsané pokračování Steinbecka končící tajemně se tvářící Dorou, která záhadně pronese: „Něco by se třeba našlo.“ První čtené zkoušky.

Pavel Landovský: „Arest“ – zkoušky 1990, byly i kulisy a kostýmy (vojenská pyžama).

Bohumil Hrabal: „Příliš hlučná samota“ v režii Pavla Mrkvičky se zahájily zkoušky - 1990.

Stanislav Lem: „Podivný most profesora Tarantogy“, scénář a režie M Wolf, pokus o zkoušky. Ze hry se zachoval jedinečný scénář psaný celý rukou - 1996.

Kateřina Boušová: „Vinetou“ – námět a „Modche a Rezi“ – dramatizace knihy Ignáta Hermanna – povídky ze židovského prostředí. Vznikla jedna scénka pro H.Zajícovou a jedna pro O.Kovaříka a J.Řičaře. Zkoušky probíhaly v roce 2000.

Martin Wolf: „Trautnberk vrací úder“ – autorský text (se svolením paní Marie Kubátové),který se na soustředění U Vodičky nazkoušel do podoby celkového aranžmá.

Post scriptum sobě

Divadelní činnost spolku Post scriptum je velmi pestrá, stejně jako jsou rozmanití jednotliví členové sdružení, ať již minulí nebo současní. V následujících kapitolách jsou podrobněji popsány stěžejní etapy nebo činy našich spolupracovníků, spoluautorů, spoluherců a hlavně kamarádů.
Například Lily Šafaříková nás ve svých vzpomínkách přenese do zlaté éry divadelního ochotnictví na prknech, která znamenají Gong.
Mirek Chochola vyloví ze své stále živé hlavy vzpomínky na historii hudební skupiny Old Fellows.
Díky Jitce Jindřichové se nám zachovaly autentické záznamy zajímavých replik našich herců ze dvou představení – Steinbecka a pohádky Loupežníci - z let 2004 až 2007. Bohužel všechny její předcházející záznamy byly zničeny při povodních, požárech, orkánu Kyrill nebo byly ztraceny při nekontrolovaných výjezdech souboru uskutečněných bez její účasti, ovšem s jejími zapůjčenými scénáři se všemi režijními poznámkami. Díky této nenahraditelné ztrátě je naše kniha ochuzena o mnoho autentických událostí a výroků, přesto kapitola „Přežblepty“ je jednou z nejzajímavějších částí této knihy. Josef Nitra zavzpomíná zejména sám na sebe a Ludvík Pivoňka otiskne část svého chlapeckého deníčku. Martin Wolf nám zaznamenal zápis velmi zajímavého rozhovoru o obnovení hry Steinbeck a František Širl nás přenese do tvůrčího procesu při vzniku divadelní hudby.
A nakonec k tomu Jan Řičař něco řekne na konec.

Přežblepty
ŠPATNĚ SPRÁVNĚ
Brej den, pane doktor

Robert: od Medvěda vyhodili kunšofta ZVOKNEM vyhodili oknem
Ota: panu doktorovi by tydle slivky nechutnaly panu doktorovi by tenhle náš punč nechutnal
nebo panu doktorovi by tydle splácaniny nechutnaly
Ota: pro dvě plecháčky
Robert: vystrojíme si vejlet uděláme si vejlet a vystrojíme
doktorovi supermejdlo
Helenka: vyřiďte Mackiemu tomu šizuňkovi Ediemu
Robert: co dělaj chřestýši? Co dělaj holky?
Helenka: že se nastěhovali do tý starý BOUČKY boudy od rybí moučky
Helenka: levný, ale laciný slušivý, ale laciný
Lucie: dělala jsem jako uvaděčka jako prodavačka
Ota: co s tim budou dělat, s těma chobotnicema hvězdicema
Ruda: medúzy, korýše, CHŘESTÝŠE (odpověď na otázku: Prej
nakládáte do líhu různý mořský
potvory?)
Ota: toho byste měl ZKOUKAT toho byste měl zkoumat
Lucka: měla jsem jednou strejdu měla jsem jednoho strejdu
Robert: to holka mi do toho báru nesedne do toho bordelu
Lucka: pořád lepší za tři šupy než vůbec! Pořád lepší milovat za tři šupy
než nemilovat vůbec!
Robert: to si na ně posvítíš a sbíráš je jak mouchy a sbíráš je jak houby
Ota: mě děsně bolí hlava mě děsně bolí nohy
Robert: jsme BARDA jsme parta
Honza: manžestrový kotlíčky manžestrový knoflíčky
Robert: na žáby! Na mouchy!
Jitka V.: co je to ta OLGA, jak o ní pořád zpívali? Volga
Jitka V.: než PŘELOUSKLA komiks než přelouskala komiks
Robert: jemňoučká whistička
Honza: šprcavky
Robert: doktor nám platí pět žab za dolar doktor nám platí dolar za dvacet žab
Honza: a ještě mám pro tebe doktore a ještě mám pro tebe obchode
Robert: to je ten důvod, paní Doro. Edo, podej punč! Edie, podej punč
Robert: pani Doro, to by bylo děsný, vole
Robert: pani Róso paní Doro
Robert: až mu to dokapne tak mu to dojde
Až mu to doklapne
Robert: panenko marijavá panenko maria skákavá
Robert: kdyby ta bouda byla naše kdyby ta bouda byla pana doktora
Honza: doktor nevyžene nás, vlastně hokynář nevyžene nás...
Honza: kretén škrkounská krkoun jeden hokynářská
Ota: ženský, ty jsou malomocný chtěl říct „chudokrevný“, což v textu
ovšem taky není
Ota: hlavně bordelmámy
Honza: kdo mu rozflákal mikrofon a gramofon mikroskop a gramofon
Lucie: že tu štúdii štejně nikdy nenapíšete
Robert: nečeká, že jí nečím ochromíte ohromíte
Helenka: já mám taky jeden lístek jeden los
Lucka: dyť von je študovanej doktor
Helenka: Becky, ty se svlíkni a vypadni bez toho „svlíkni“
Robert: takhle si cáknu do ucha takhle si šáhnu na ucho
Takhle si šťouchnu do ucha
Honza: čekám na heslo čekám na pokyn
Robert: přece to teďka nebudeme balit přece to teďka nezabalíme
Honza: studuje ročenky prezidentů studuje životopisy amerických
studuje životopisy americkejch studentů prezidentů
Robert: my máme tady ve středu chlápka v našem středu žije chlápek
Robert: nyní přikročíme k zlatýmu HŘEBEJKU
Ruda: jasně je z toho poznávat váš styl jasně z toho poznávám váš styl
Robert: já a mí kámošové si KRADEME za čest
Honza: kam se POCITNEM?
Ruda: proč jste mi prodali mojí vlastní chalupu .. mě nechali vyhrát mojí vlastní boudu
Burian: prďte na to a jedeme dál nechte to bejt, hlavně když nám chutná

Loupežníci a zlá princezna

Ota: Proč bych si NEŠLEHNUL? Proč bych si nešlohnul?
Honza: v lese za lesem na zámku za lesem
Honza: mě nikdo ZA VOD NOSIT nebude mě nikdo za nos vodit nebude
Burian: Kde jen ta holka může bejt? U prince není... (to je jedno, kde má být, ale je to pro děti
Lucka: kde máš prince, LIMPE? Lumpe
Jitka V.: bude si brát zahradníčka kapradníčka
Jitka V.: jak já to jen provedu s těmi loupežníčky? Loupežníky
Jitka V.: z téhle chalupy se nehneš ani DO krok ani na krok
Jitka V.: ty malino jeden ošklivá
Honza: co si to dovolej? Co si to dovoluješ?
Ota: svoje výkupný si chytnu sám svoji kořist
Burian: hledejte si toho SVINCE sama! Hledejte si toho svýho prince sama!
Robert: tak ty bys mně chtěl fouknout princeznu? Mně princeznu nevyfoukneš!
Ota: nekoukej zapírat

Slovo JSME v podání Pepy Nitry: 1. JZME, 2. ZME, 3. SME (ale těžce)

Dialog ředitel – technik:

ředitel: Jak je dlouhej ten Bordel song, Jirko?
technik: No ten je hodně dlouhej, Oto.

„Myš Maš“

… „ příští pátek (30.10.1970) se již naplno rozjela činnost. Odvíjely se jednotlivé plány, byl sepsán první scénář. Zjistilo se, že je však zapotřebí osvětlovačů. Další pátek, byl přijat Zmizík se Skukem. Bonbón vyrobil první papírový reflektor, který však nedostačoval. Zmizík vyrobil další a Bonbón kotoučový. Za půl měsíce byla již napsána první část. Druhá část, která měla být převážně písničková, zatím nepokročila ani o krok. Byl listopad a my jsme chtěli již v prosinci provést své první vystoupení. I když byla již první část skoro nacvičena, nebyl k ní zvuk. Bylo zapotřebí magnetofonu. Kde ho narychlo sehnat? Trpaslík se nabídl, že by ho půjčil. Chýlilo se ke konci listopadu a tak jsme ho bez váhání přijali jako zvukaře. Čtrnáct dní před vystoupením jsme se v 7.°° ráno sešli v klubovně. Jela se jako generální zkouška první část, neboť druhá ještě nebyla. Většina dopoledne se trávila tím, že se nahrávalo. Vyzkoušela se první část programu, ale druhá nepostoupila ani o krůček kupředu, jen bylo jakž takž domluveno, co se v ní bude hrát. Byla vyzkoušena opona, osvětlení, část kostýmů. Snad při dobré vůli by se takto dalo jet, ale druhá půle byla katastrofální.
Nadešel onen den, sobota 19.12.1970. Sešli jsme se opět v 7.°° v klubovně. Vše jsme dopoledne připravili. Nepřišel Frigo a tak se zkoušení „Dvěstědvaceti voltů“ rozsypalo na popel. Zkusili jsme jen něco přejet z druhé části, kde Frigo neúčinkoval. Andy a Lišák si trochu nacvičili Mátohu Parohatou, byla sesmolena nová písnička: Číňan a Číňanka, kde se Skuk vytáhl se svými tělesnými proporcemi, neboť nádherně předvedl čínskou tanečnici. Bonbón přišel s návrhem, že by mohl vystoupit se skladbou Johnyho Cashe – Chlap Zuzanka. Návrh se přijal z nedostatku programu. Rozešli jsme se na oběd, jen obětavý Trpaslík zůstal v klubovně u aparatury. Ta se sestávala z jednoho magnetofonu, patřícího Traslíkovi, značka Uran, z jedné elektrofonické kytary, kterou si Andy půjčil od svého kamaráda, z rádia rodiny Lišáka, z pár reproduktorů, opony a nějakého šatstva.
V 16.15 začínalo představení, neboť klíče od Miramáre nám nebyly zapůjčeny, tak jsme byli donuceni započít o půlhodinku později. (Tato poznámka v deníku není uspokojivě vysvětlena - pozn. red.). Klubovna byla plná, přišli i lidé. Ponejvíce vlčata a náš oddíl, Derviš se postaral o dobrou propagandu. Jak jsme později zjistili, bylo pozvání i na agitačním středisku Skalka, kde to vůbec nemělo být. Frigo seděl u vchodu a vybíral, dalo by se říci, že hlídal klobouk, kam Bonbón předtím vhodil celých devět korun. Když doběhl Frigo těsně před začátkem představení k nám na jeviště i s kloboukem, bylo vybráno asi okolo padesáti korun. První půle měla úspěch i u těch malých, čemuž jsem se velmi divil. O přestávce jsme se občerstvili kofolama, které Andy a Lišák koupili těsně před představením. Papírky na dotazy rozdal Trpaslík, začali jsme připravovat Friga na druhou část programu – „Dvěstědvacet voltů“. Přišel na jeviště Atri a ten nám to rozmluvil, že vlčata jsou moc malí. Druhá půle byla jakžtakž sesmolena. Docela se jim to líbilo. Nastala přestávka mezi vystoupeními. Oddychli jsme si. Urovnali židle a duševně se připravili na další vystoupení. Začínalo v 19.15, ale ještě v sedm hodin bylo v sále klubovny málo lidí. Do začátku vystoupení se však zaplnila úplně celá klubovna. Začli jsme. Frigo nám oznámil, že jsme celkem vybrali stopatnáct korun i s prvním vystoupením. Hned na začátku se objevil trapas. Trpaslík začal tahat za jiný konec provazu. Opona s sebou cukala, ale nechtěla se otevřít. Do napjatého ticha se ozval Frigův hlas: „no jo, zase taháš za jinej provaz“. Ozval se smích. První půle byla vynikající a měla neobyčejně překvapující úspěch. Největší chybu, jakou jsme při zkoušení mohli udělat bylo, že jsme si nevyzkoušeli, jak dlouho bude představení trvat. První půle trvala jedna a půl hodiny. Kdybychom si to uvědomili dříve, mohli jsme druhou část úplně vypustit. Až k dotazům byla dobrá, ale potom to již nestálo za nic.
Po představení se všichni vrhli na jeviště a blahopřáli nám. Byli jsme z toho tak trochu šokováni. Osvěžili jsme se kofolou a rozešli se domů. Trochu jsme to poklidili a dohodli se, že zítra ráno to přijde Lišák a Trpaslík uklidit. Trpaslík si však nedal říct, zůstal tam do dvou hodin a všechno uklidil sám.

Ludvík (Bonbón) Pivoňka – opis z mého deníku 1970

Rowers Boys, Old Fellows, Kamarádi- trochu historie kultovní skupiny našeho mládí

Chtěl jsem toho napsat o skupině Old Fellows hodně, vždyť jsem pamětník. Před prázdnou stránkou mého PC jsem ale zjistil, že si vlastně nic nepamatuji. Dokonce ani některé osoby si nepamatuji skutečným jménem, ale jen podle přezdívek (proto je taky v textu používám). Omlouvám se tak všem, kterých se tato historie týká, pokud jsem na ně zapomněl, či změnil kalendářní souvislosti, či nedej Pánbůh, souvislosti interpersonální….
No, jak to tedy vlastně začalo…

Tenkrát, někdy kolem roku 1970, jsme se těšili ze skautských ideálů, hltali foglarovky, bavili se bezstarostným lovením Bobříků, Orlích per a snažili se žít Modrým životem. Ale náš Duben taky přišel! A najednou jsme zjistili, že jsou tu věci, tedy spíše opačné pohlaví, které v nás vyvolávalo skoro stejné, né-li lepší pocity i tělesné vjemy, než samotný skautský život. A začali jsme vzdorovat, reptat a hlavně si organizovat život podle našich stoupajících hormonálních hladin. Je ctí našich vedoucí, že to brzo rozpoznali a rozhodli se nás provést tím bláznivým obdobím jako minovým polem. Ve svých očích nás ostaršili a jako podle zákona zachování rodu skautského nám veřejně dovolili pořádat taneční večírky, samozřejmě se skautkami, a že některé stály za to. Když už jsme ale byli až moc přítulní a ploužáky při zhasnutém světle trvaly na vkus našich vedoucích moc dlouho, vytáhl Sup žolíka, na který jsme všichni slyšeli - rozhodl se založit kytarový kroužek. Jednu sobotu odpoledne se nás sešlo něco kolem 10 kytaristů. Naše nástroje nebyly valné úrovně. Sám jsem měl půjčenou kytaru od mého bratra, která byla vyrobena z překližky - stála tehdy 150 Kč. Navíc se jí kroutil krk, takže hrát bylo možno asi do 5 pražce, dále už byly struny tak vysoko, že nešly pořádně zmáčknout. Sup nám ukázal ladění a dva akordy D dur a A dur. Přes hodinu jsme řezali do kytar, ale kýženého muzikálního efektu dosáhlo jen málo z nás. Hlavně to ale odnesly prsty levé ruky, na kterých nám vyrostly bolestivé a krvavé puchýře. Hodně původních nadšenců odpadlo, ale zdravé jádro vydrželo a nepřestávalo pravidelně řezat do kytar, kdy hlavním důvodem výdrže byl fakt, že umět hrát na kytaru bylo ohromným lepidlem na holky. A že bylo co lepit!


V našem oddíle vzniklo tak kytarové seskupení a od rána do večera jsme mlátili do kytar a taky zpívali. Znali jsme skautské písničky a pár trampských odrhovaček. Nicméně všeobecně byla nouze o dobře hratelné, jednoduché a zpívatelné skladby. Bigbít jsme hrát neuměli, taneční hudby jsme si užívali na odpoledních čajích na Míráku. Vstup byl jen v kravatě a v kvádru, ale to pro nás tehdy moc nebylo. Byli jsme tak načichlí tou náhle vzniklou volností života v lese, že jakákoliv elektrifikace hudby nám byla odporná / nebo jsme na ni neměli? Z čista jasna se najednou objevila hudba, která byla jednoduchá, tedy dobře hratelná na kytary u táboráku, melodická, zpívatelná a hlavně v ní bylo něco tajuplně „zakázaného“, tedy v tomto případě amerického. Přišla přesně v době, kdy se na filmových plátnech proháněl Vinetou s Old Shatterhandem. Začala se prodávat Coca Cola. Můj brácha měl několik gramofonových desek s nahrávkami českých country kapel, mezi nimiž dominovaly Písně Amerického západu od Greenhornů, White stars a Spiritual kvintetu. Další pro nás bombou byla první deska Rangers. Najednou jsme měli koho kopírovat, stačilo si jen opsat texty a upravit si akordy a tóninu, a už jsme zase mydlili do kytar Jesse Jamese, Hardyho, Loď John B. Ve stejné době se objevila další bezvadná věc - magnetofon. První měl Ben s Čínou, tuším B42, dokonalý to nástroj k nahrávání naší produkce a k neustálému poslouchání, zda-li ta, či ona naše nahrávka se co nejvíce podobá originálu z gramofonové desky. Chtěli jsme ale něco víc. Podobat se svým vzorům i v nástrojovém vybavení. Limitem pro nás byli nejen peníze, ale hlavně naprostý nedostatek nástrojů pro tento druh hudby na trhu, zvláště pak 5ti strunného banja. Tedy instrumentu, který dělal bluegrass bluegrassem. A tak podle našich finančních možností postupně vykrystalizovalo nástrojové obsazení. Já jsem se snažil hrát na vypůjčené housle od Bena , Ben si pořídil 4 strunné tenor-banjo, na které pikoval k údivu ostatních jak na 5ti strunné. Horáček zakoupil zase kytaru - Gibsona, na kterou ale hrál jak na dobro, kdy místo slidu používal žárovku…
Ale už to fungovalo, nadšení a chuť byla obrovská. V dubnu 1970 byla tzv. Georgiada, kde byla vypsána i soutěž hudebních skupin. Hned jsme se přihlásili a byli přesvědčení o našem jasném vítězství. Místní skupina ovšem přišla k táboráku s basou a přesvědčivě zahrála několik písní od Rangers. Koukali jsme na to jak vytržení a pochopili jsme, že basa tvrdí muziku a dál to bez ní nepůjde. Také naše vystoupení bylo tehdy jen slabý odvárek. Skončili jsme v soutěži jako poražení, ale domu jsme jeli utvrzení, že je nutné sehnat basu. A taky jí sehnali. Ne hned, asi za 2 roky. Náhodně jsme ji objevili při výstavbě tábora Polygrafie a tak dlouho žadonili, že nám jí nakonec zapůjčili. Sice neměla tzv. duši (kus dřeva spojující přední a zadní stěnu těla basy), ale nám to v naší produkci nevadilo. Začali jsme si říkat „Rowers Boys“ a stali se ozdobou všech mejdanů s produkcí nacvičených asi 10ti převzatých písní. V tomto složení jsme absolvovali ještě poslední skautský tábor na Býkovce a najednou tu byl zákaz skautingu a my 16-tiletí se chtěli dál scházet a hlavně pokračovat v naší hudbě.
A začaly se dít jiné věci. Vše se barvilo na rudo a kolem se vyrojili podivní lidé se srpy a kladivy, s hvězdou na klopách. A začalo utahování oprátek. My jsme naštěstí byli mladí a dost naivní, ale těm co nás vedli ke skautským ideálům, šlo asi minimálně o dobrou práci. V naší klubovně se začala scházet komunistická ulička, odstranila naše nástěnky s bobříky, klubovnu vyzdobila rudými vlajkami a obrazy mocipánů, kteří na nás přiblble shlíželi při zkouškách. Komouši ale hlavně nehodlali v prostorách „Agitačního střediska“ tolerovat nějakou ideově pochybenou mládež, natož pak skupinu, která si dala anglický název „Old Fellows“ a hrála americkou hudbu. Dostali jsme nůž na krk, buď SSM nebo je s vaším hraním v prostorách klubovny utrum. Ani přesvědčování soudruhů, že naše hudba je hudbou chudé americké a černošské mládeže, dělníků a rolníků (kovbojů!) jim nestačilo. V pravidelných cyklech se nám jejich podezíravost a hněv vracel jak bumerang, až jsme rezignovali a podvolili se. Naštěstí to trvalo jen něco kolem roku ...
To už se ale naše sestava stabilizovala, zkoušelo se každou sobotu a neděli v klubovně, u Horáčka doma nebo v parku. Začali jsme pokukovat po možnosti vystoupit ve větším sále. První vystoupení se odehrálo v restauraci Luna, ve výčepu, kde jeden z našich příznivců měl zaměstnaného otce. Samozřejmě jsme chtěli sál mít ozvučený. Horáček zakoupil 4 ampliony. Z nich udělal dvě reprobedny, měli jsme asi 2 mikrofony, sepsali jsme sled písniček a před užaslými návštěvníky, řádně upravenými pivem, jsme v nikotinovém oparu opravdu vystoupili. Nicméně nás asi moc slyšet nebylo, dle některých to byl zážitek - pro nás velké ponaučení, že takhle už nikdy ne.
V té době jsme měli už i manažera, kterému jsme říkali Brácha. Jeho jedinou nevýhodou, vedle jinak nezničitelné psychické i motorické aktivity, byla vada řeči, tedy koktavost, která se zvýrazňovala jeho hlučným hysterionstvím a alkoholem, což nám začalo brzo lézt na nervy a nenápadně byl z našich řad odejit.
Žili jsme jenom pro country. Pravidelně navštěvovali vystoupení Greenhornů. Ti byli pro nás velkým vzorem. Kopírovali jsme jejich písně, sháněli přes Ivana Bartouška (dělal jim bedňáka) nahrávky koncertů. Vše došlo tak daleko, že jsme si dokonce zakoupili i podobné žluté košile, ve kterých jsme pak vystupovali.
Pravidelně jsme navštěvovali také úterní pořady Bonanza v sále Charitas na Karlově náměstí. Pořady zde uváděl Venca Limberk, vystupovaly zde skupiny jak výborné (Blizard), tak hrozné (Hope). To nás dovedlo k myšlence zde konečně vystoupit před pořádně ozvučeným velkým a zaplněným sálem. Ve žlutých košilí ve složení Ben - 4strunné banjo, Horáček- basa, Pete - kytara, Pytlák - mandolina (měl 12ti strunnou, aby bylo co ladit) a já hrál na housle. Repertoár byl tento: Folsom Prison Blues, Blízko Little Big Hornu, Datel, Singi, Nebij ženu v neděli, Cesta. Dodnes nevím, jestli to tenkrát byl také propadák, nebo sukces. Připadalo mi jen, že sál při našem vystoupení najednou ztichl, jako by nevěřil vlastním očím. No, výsledkem bylo pozvání na Country sallon do Peček. Jeli jsme na první štaci mimo Prahu! Řádně jsme secvičili repertoár a vyrazili. Jenže od nádraží k místnímu sálu jsme s údivem čučeli na vylepené plakáty, že v zde vystoupí známá pražská skupina Old Fellows. Rozklepali se nám nohy a rychle začali přemýšlet, kterými dalšími písněmi bychom měli nastavit repertoár, který byl tak na 45 minut. Naštěstí tam hrála ještě jedna skupina, která se s námi pravidelně střídala. My jsme ale byli hlavní tahák programu, kvůli kterému lidi přišli. Naštěstí hladina alkoholu u posluchačstva byla při našem příchodu na jeviště již značně vysoká a stále stoupala - a tak naše vystoupení mělo docela úspěch. Program jsme natáhli opakováním již hraných písní, což nikdo z přepitých lidí nezaznamenal a my jsme se tak s pocitem dobře odvedené práce v klidu vytratili zpět do Prahy.
A bolševik se zase ozval. Začal vadit anglický název a udělali z nás „Kamarády“. Naštěstí jsme většinu času pořád tlachali o kapele, vymýšleli jak jí vylepšit, ale potřebovali jsme nějaký countryovský hlas:
Ivan Bartoušek. Chodil se mnou na gympl a žil bohémský život (navíc dělal u Greenhornů). Když jsem ho několikrát slyšel zpívat ve 3 hodiny ráno při jeho mejdanových jízdách na sídlišti, byl na mé doporučení povolán ke zpívání v naší kapele. Zpíval dobře i výborně, jódloval, ale odmítal se naučit pořádně text a hlavně trpěl strašnou trémou, takže jsme často kvůli němu museli při vystoupení měnit repertoár, když odmítal opustit WC. Byla to škoda, protože hlas měl a má doopravdy krásný. Hezkou historku jsme s ním měli, když jsme si chtěli zahrát s Greenhorny. Jako předkapela. Údajně nám vyjednal slyšení u samého Vyčítala. Vypravili jsme se tam o přestávce jejich vystoupení v Sallonu Smíchov. Vidím to jako dnes: v malé zahulené místnosti, kde kolovala láhev s laciným vínem Metropol, seděli Greenhorni s krásnýma holkama na klíně. Do toho jsme tam přišli: „Pane Vyčítal, Ivan Bartoušek říkal, že bychom si mohli s Vámi zahrát….!?“ On si přehodil cigáro, přestal hníst boky sedící na něm dívčiny, podíval se na nás a svou neopakovaným poruchou řeči se zeptal: „A to je kdo?“ Ostatní se začali chechtat, my dále něco blekotali, chtělo se nám propadnout do země. Vyčítal ukončil naše trápení slovy: „to musíte za Oskarem“ (Oskar Hahn byl jejich manažer). Zase smích, což jsme už vůbec nechápali, otočili se, mazali domů a vícekrát se tam neobjevili.
To už si ale Ben zakoupil to správné 5tistrunné banjo, které už mělo správný zvuk do bluegrassu. Naše hraní dostalo zase nový rozměr. Hned jsme zařadili do repertoáru Banjo z Mlžných hor a pokračovali jsme v anabázi nejen po mejdanech, v hospodách, ale i v sálech. Přestali jsme cvičit a tak trochu zapomínali, že chlast a ženský jsou největší zhoubou hudebních skupin a začali první problémy. Ještě jsme slavně vystoupili na Portě, kde díky fantastickému antré speakera Kovaříka, který z nás udělal děti hrající bluegrass, jsme měli docela úspěch, dokonce si nás zamluvil manažer, který z nás chtěl udělat profesionální skupinu. Nabízel nám takové podmínky, že se nám z toho až točila hlava. Po rychle svolané schůzi kapely jsme ale došli k názoru, že to je úchyl a provokatér a odmítli jsme se s ním ve sjednanou dobu sejít. Nicméně někteří se pokoušeli dovolat na jeho číslo. Kdoví, co by bylo, kdybychom se na sjednanou schůzku dostavili……
Pak jsme ještě stihli náš velkolepý recitál v kulturním domě na Smíchově. Před vystoupením jsme ale zjistili, že máme nouzi o dostatek kvalitních nacvičených písní. Tehdy nás napadla spásná myšlenka, vyplnit přestávky mezi písněmi vystoupením divadla Blaf. Hned jsme se s nimi sešli, domluvili podmínky s uzavřením smlouvy na další spolupráci. Chlapci z Blafu se „vycpávání“ chopili moc dobře. Program dobře odsejpal, divákům se líbil, i pokladní musel být spokojen, že vyprodal celý sál našim známým, které jsme samozřejmě sami pozvali.
V našem domě, o 2 patra níž, zkoušela country kapela, kde hrál na banjo Jarda Štastný-Jantar. Někdy jsem je slyšel až k nám do bytu a hráli pěkně. S Jardou jsme se začali kamarádit a hlavně jsme hodiny dokázali diskutovat a poslouchat nahrávky našich bluegrasových oblíbenců. V naší kapele jsme byli všichni samouci, hudebně nevzdělaní. Co nám chybělo ve vzdělání a v ovládání nástrojů, to jsme nahrazovali srdcem. Jarda však byl z jiného těsta, minimálně o jednu třídu výš. Bohem nadaný banjista a výborný zpěvák vysokých ječáků. Na banjo hrál snad stejně jako Scruggs, měl to všechno do detailu okoukaný a odposlouchaný. Ani už nevím jak se to stalo, ale začal s námi hrát. Ben přešel k hraní na kytaru a zvuk kapely se stal asi nejlepší v celé naší historii. Do repertoáru jsme zařadili několik instrumentálek, kde dominovalo Jardovo banjo, především pak Vejvodovu Škodu lásky, s kterou jsme pak málem zbořili na Portě kulturák Na Smíchově. Pak jsme ještě několikrát vystoupili na Písních dlouhejch cest v Malostranské besedě, ale to už jsme začali být unavení vstupováním a čas šel dál.
Někdo se oženil, přišla vojna a najednou ze skupiny zůstalo torzo: Horáček, Jantar, Já a nově Vlas. To už ale bylo jen nevystupující seskupení neustále pilující vokály a sóla. Právě po této sestavě zůstalo také nejvíce nahrávek, které i po té době udivují vysokou kvalitou. Nicméně i toto seskupení se rozešlo a uzavřelo tak celou historii skupiny Old Fellows. Pouze někteří členové skupiny se věnují příležitostnému hraní v Combu JP…
Takže to je vše, co si o tom pamatuji. Nikdy už nedošlo k obnovení činnosti. Stále si ale bez nadsázky myslím, že to byl moc hezký kus našeho života.
Miroslav Chochola – Bob
Gong

Vše začalo v roce 1960 dokončením stavby Kulturního domu v Sokolovské ulici ve Vysočanech. Pamatuji si ten den, kdy jsem šla kolem a podívala se na informační tabuli. Stálo tam, že v budově bude probíhat výuka cizích jazyků, což mě nezaujalo tolik, jako to, že tam bylo přizváno i několik ochotnických divadelních souborů. Mezi jinými i divadelní soubor Gong, který dal později celému divadlu jméno. Sama jsem s tímto souborem spojila svou budoucnost a rozhodně jsem toho nikdy nelitovala. O jeho založení a dlouholeté vedení se zasloužil Karel Daněk. Mezi dalšími režiséry musím jmenovat Pavla Mrkvičku, Ivana Jandla (prvního českého nositele Oskara za herecký výkon v dětské roli ve filmu Poznamenaní) a jen pro dokreslení musím podotknout, že několik představení jsem režírovala i já sama. V divadle se vystřídalo mnoho talentovaných herců a divadlo vždy patřilo do srdce kulturního dění ve Vysočanech. Hry jako Strýček Váňa (A.P.Čechov), Večer tříkrálový (W.Shakespeare), Faust (J.W.Goethe), Cid (P.Corneille) či Slon (S.Mrozek) patřily k tomu nejlepšímu, co se v Gongu uvádělo. Doba nebyla divadlu vždycky nakloněná, takže jsme občas zkoušeli, kde se dalo, třeba v místní knihovně, kde jsem půjčovala, ale nikdy to nemělo vliv na kvalitu našich výkonů. Naopak, každá zkouška pro nás byla vytržením ze všech problémů běžného života. Sama nejvíc vzpomínám na hry jako Černá bedýnka (L.Aškenazy), Loupežník (K.Čapek), Osm Žen (R.Thomas) nebo Sedm výkřiků na moři (A.Casona), které jsem měla čest režírovat. Později jsem v Gongu dělala nápovědu, takže velmi dobře znám i další hry z tehdejšího repertoáru. Moc ráda jsem v několika hrách, Děvčata z Brook Waley (N.R.Nash) nebo Ruy Blas (V.Hugo), hrála s oběma mými dcerami Danou Rücklovou a Helenou Zajícovou, se kterými jsme později přešly do souboru Post scriptum. Spolu s námi se k souboru připojili i další herci z Gongu, který se jako divadelní soubor rozpadl, takže jsme neměli jinou možnost, než jít za hereckým uměním jinam. Spolu s námi tedy k Post scriptu přešel i Robert Šilhart, František Kasík a František Hlaváček.
Dnes je mi 81 let a divadlo již sleduji jen jako divák. Nenechám si však ujít příležitost zajít se na představení podívat do našeho Gongu. Našeho starého dobrého divadelního domova, kde jsem nalezla nejen spoustu vynikajících herců a režisérů, ale především dobrých přátel. Věřím, že místem pro všechny, které zajímá dobrá zábava i zamyšlení, bude divadlo Gong i dál.
Lili Šafaříková
Divadlo žije

S Otou Kovaříkem jsme si koupili knížku (tedy každý svou) se scénářem filmu Fredericka Felliniho Amarcord. Stejně jako dříve na filmovém plátně, zaujal nás i děj v psané podobě s nápadem, že mu ještě chybí divadelní forma. Každý to považoval za blbost, ale my jsme se narodili proto, abychom dělali blbosti, protože na ty se nezapomíná. Stejného názoru byl i Ondra Typolt, který se nabídl příští inscenaci režírovat. U Ondry na zahradě jsme pak velké dílo Felliniho vybrušovali za dramatických diskusí do dramatické podoby a podbarvili ho nesmrtelným tangem Melánie Oláriové. Amarcord (Vzpomínám) se tak zapsal do českého divadelnictví jako hra, na kterou skutečně každý rád vzpomíná.
Gogolova Ženitba nám dlouho nedávala spát. Ale, kde vzít text mimo hájemství Dilie. Od myšlenky nového překladu se přešlo na přepis, až jsem klasický kus přepisoval tak dlouho (celkem 8x), že z toho vnikla hra, ze které (tak jak to ostatně ve hře vyzní) by se Gogol fakt musel zastřelit. Jen pár kamínků zůstalo na kameni. Jedná se v podstatě o kolektivní dílo, ale namakal jsem se na něm pořádně. Ten podpis pod něm si už ze své skromnosti zasloužím. A písničky se mi také povedly. Některé mají obzvláště zdařilé texty. Přitom song Na Sicílii jsem složil v tvůrčím nadšení za necelé tři minuty na chatě u Vodičků v Albrechticích. A to nemluvím o notách Honzy Dubědy, který dal mé textové poezii hudební dokonalost.
Hra, která má v sobě všechno – operu, operetu, loutkohru, pantomimu, travestishow… a především nezapomenutelný balet, je skutečným průřezem nebývalých schopností našeho souboru. Josef Nitra
Jak jsem přišla k divadlu Post Scriptum

Moje první role byla kostra v pohádce „Kocour v botách“ v roce 1996. Byla to role pro kandrdase jako dělaná: kostra přišla, vyděsila a odešla. Mluvený text žádný. Dostala jsem tuto roli ne kvůli svým později potvrzeným nulovým hereckým schopnostem, ale proto, že nikdo jiný ze souboru se do té kombinézy prostě nevešel . Ten samý rok jsem na vánoční besídce poznala nezapomenutelného Pepu Nitru. Půjčil si můj oblíbený nožík-rybičku, zničil ho, a ač slíbil zakoupit nový, dodnes ztrátu nenahradil, což mě teď už ale až tak nepřekvapuje. Nikdo jiný zase neumí napsat text písničky za „necelé tři minuty“... Nebýt ovšem „autora kapitána Josefa Nitry“ a jeho verze Ženitby, těžko bych si vzadu za jevištěm toho Gogola už tolikrát zastřelila (vážně - to střílím já*) a těžko bych vyčítavě řvala na svého imaginárního manžela Kočkareva (mimo divadelní prkna jsem neprovdaná stará panna). Díky mým nulovým hereckým schopnostem jsem se propracovala k nejpotřebnější funkci nápovědy (že, J.Ř.?, že O.K.?), u které s láskou setrvávám dodnes. Funkce inspicienta a divadelního manažéra jsem samovolně přijala později. Jsem v nich ve své skromnosti neméně úspěšná, jako Pepa Nitra se svými 8 přepisy Ženitby – on ji přepsal pouze osmkrát. Ovšem kdo a kolikrát dostal dvě stovky diváků na představení „To jsi teda přehnal“ do Gongu? V Post Scriptu jsme si všichni rovni, ovšem někteří jsme si rovnější..., co Pepo Nitro, autore kapitáne? Podpis dodávám ve své skromnosti se všemi funkcemi. Mám vás všechny ráda (nejvíc ale Pepu Nitru, v jeho skromnosti taky).

Jitka Jindřichová, nápověda, inspicient, divadelní manažér a hérečka taky
*pokud ovšem neselže zbraň a Pepa Burian nemusí praštit pěstí do portálu


A znovu „Brej den, pane doktor“ po 20-ti letech

Přibližně přesně po dvaceti letech předvedl soubor divadla Post Scriptum obnovenou premiéru tohoto svého, kdysi veleúspěšného, představení.
Hra, motivovaná kalifornskými novelami Johna Steinbecka, vykresluje figurky z okraje lidské společnosti, kdesi na jihoamerickém předměstí, daleko od reklam a přetechnizovaného světa. Mezi trojicí povalečů ze smeťáku, holkami z vyčichlého bordelu, šejdířským hokynářem a zapomenutým biologem jiskří vtip, kamarádství a snad i láska. Vše orámované původními bluesovými písničkami slibuje odlehčenou podívanou, plnou gagů a chytrého slovního humoru.
Jak poznamenal zub času hluboce lidský text a jak původní obsazení ? Na to se, krátce po premiéře, zeptala naše redaktorka scénáristy, režiséra, výtvarníka a kdysi i představitele hlavní role, zasloužilého člena divadla P.S. - Martina Wolfa:
„Tak, jaké to bylo, vstoupit znovu do stejné řeky ?“
Abych se přiznal, vůbec se mi do toho nechtělo. I když té hře jsem věřil tehdy, a věřím i dnes. Vždycky přinášela dobrou náladu a smích, bavila nás a dokonce snad i diváky.
„A co vás tedy přimělo k jejímu – jak vy říkáte – rymejku ?“
Co ? Honza. Tedy Honza Řičař. Už asi rok pořád brmlal, že jako by se měl Steinbeck zahrát znovu, že to vlastně vůbec nebylo špatné, a tak podobně. Při každé příležitosti... A taky situace v divadle, kdy po půlročním zkoušení jedné úžasné autorské hry se zjistilo, že to nějak není ono a najednou nebylo co hrát.
„Promiňte, to mluvíte o hře Trautnberk vrací úder ?“
Ano. Byl to vynikající text, ta hra vypadala ze začátku velmi slibně, ale pak se nějak sesmekla... Námět byl zajímavý. Sebral figurky z kdysi oblíbeného televizního seriálu Krkonošských pohádek a nabídl volné pokračování příběhu stárnoucího intrikána Trautnberka a jeho věčného protivníka, kdysi mocného Krakonoše. Krakonoše semlely události dvacátého století a z mocného vládce hor se stala trapná pouťová atrakce. Proradný Trautnberk zase nestačil na lidskou hamižnost a úřednickou mašinérii a stal se vlastně bezdomovcem. A tak se ze dvou rivalů stanou na stará kolena dva pošetilí spojenci, kteří se zoufale, ale marně snaží získat zpět svou důstojnost.
„Ale pokud se nemýlím, to byla vaše hra, ne?“
Nemýlíte se, paní redaktorko.
„Raději tedy zpět ke Steinbeckovi. Nebál jste se původního obsazení ?“
Bál. A moje podmínka byla, že já v tom rozhodně hrát nebudu.
„Ale proč ? Hrál jste hlavní roli a myslím, že jste měl úspěch ?“
Děkuji. Ale podívejte se na mě dnes !
„Aha, už chápu.“
Naštěstí se od té doby v souboru objevil Robert Šilhart. Jeho Mackie, jak jste měla možnost vidět, je - při vší skromnosti – daleko lepší. Tedy pod mým vedením.
„A co další role ?“
U Rózy jsme neměli sebemenší pochybnost. Ota Kovařík tuto postavu kdysi stvořil a nikdo na světě by toho blba tak přesvědčivě a dojemně nezahrál. Honza Řičař měl svou roli Ediho také jistou, i přes jisté dialogové komplikace.
„Jaké myslíte ?“
Drobné výpadečky. Také roli šejdířského Hokynáře nemohl v souboru hrát nikdo jiný než veleúspěšný podnikatel pan Krajník. Ta postava mu prýštila přímo z nitra. Horší to bylo s Doktorem. Pan Docent Chochola by již dnes těžko někoho přesvědčil, že se do něj zamiluje mladá, krásná prostitutka. I když.....
No, Pro roli Madam Dory, byla Helenka Zajícová jako stvořená. Dokonce si prošla před dvaceti lety i rolí Suzy.
V konkurzu na roli Doktora nakonec zvítězil Ruda Slivka. A to jistě nejen proto, že byl jediným kandidátem.
„A co Suzy a Holky ? To mohl být ve stárnoucím souboru problém ?“
Mohl a jak praví Mackie – se ženskejma je dycky problém - ale nebyl. Měli jsme zkrátka štěstí na mladší herečky, ochotné se promenovat ve spodním prádle Dostaly i o trochu větší prostor, aby si divák užil.
„A hudba ? Tam jste nezměnili nic ?“
Zpočátku ne, ale ještě není všem reprízám konec. Stárnoucí bluesman Franta Širl snad nakonec přesvědčí svého kolegu minimalistu Tondu Hrona, že nová doba chce i nové přístupy a aranže , a že trochu přitvrdit a elektrifikovat je záhodno.
„Scéna a kostýmy byly původní ?“
Scéna se dochovala. Jen Perry si vyrobil (a patrně i nechal patentovat ) skládací přenosný bar. Také přibylo pár žertovných rekvizit. Potíž dělaly nafukovací žáby, ale pro Jitku Jindřichovou nic není problém. Co se týče kostýmů, Jedině Ota chtěl hrát Rózu v původním, ale nějak se za ta léta scvrkl. Tedy ten kostým.
„Tak vám tedy pěkně děkuji a přeji hodně repríz“
Hlavně tolerantní publikum. Děkuji za rozhovor.
Martin Wolf


Jak to bylo s písničkami „Brej den, pane doktor“

Někdy na podzim 1982 mi Martin W. řekl o tom, že píše scénář divadelní hry podle Steinbecka. Jeho záměrem bylo opatřit hru hudbou – písničkami, které by měly vazbu na děj, ale nebyl by to muzikál, spíš něco mezi filmem Limonádový Joe a Baladou pro banditu. A protože jsme se podle předlohy (Na plechárně jsem měl dobře načtené) a podle nálady, kterou jsme v těch letech žili, snadno shodli na převážně bluesové podobě písniček, přijal jsem s nadšením možnost podílet se na tom.
„Tondu znáš ze školy, ten už na tom dělá a tak přidejte ještě pár písniček a máme to pohromadě“. S těmito slovy mě Martin W. vpustil do tvůrčího kolektivu. Copak Toník, ten si poradil s hudbou i textem. Ostatně část tahal ze šuplíku. Brzo se ukázalo, že to v mém případě nebude tak jednoduché. Ale Martin měl v textu úvodní písně jasno, a když jsem mu řekl, kolik má mít sloka řádků a kolik je v řádce potřeba slabik, protože nejdřív vznikla hudba, vysypal text Modlitby – Pane náš, který je do dneška součástí tištěného programu. Původně píseň vznikla jako country waltz v tříčtvrťovém tempu. (Ještě to mám doma někde na kotoučáku.) Později jsme námět s Toníkem dotvořili do dnešní podoby jak v tempu, tak v harmonii. Toník přidal mezihry mezi slokami a bylo to.
O písni o Mackiem jsem měl představu, že to bude „talking blues“. Harmonii jsem si vypůjčil, v blues se toho stejně už moc vymyslet nedá, melodii to nemá, protože se to jenom rytmicky přeříkává. Text napsal Martin podle podobného návodu jako u Modlitby podle kapitol knížky, které se nedostaly do scénáře a bylo nám jich líto.
Tondovy písně byly textově svázány s předlohou více či méně, ale ponejvíce náladou:
“Večer holku pomilovat, před nudou se někam schovat…..
Lepší je jít se někam napít, nepřemýšlet , kdo bude to platit, / to se mi líbí, takhle bez starostí život žít.“
Nebo doktorova osamělost:
„S tou svojí havětí sdílíš i lože / vždyť i ten jezevec má družku v noře / To jsou jen přetvářky, že vůbec nic ti neschází……“

V bordelu:
„V posteli dopít poslední drink / pustit gramofon jazz nebo swing / Přítmí lampy, parfém, který znáš / za večerní lásku honorář.“
Tak to bylo něco málo o textech. K melodiím a harmoniím, jenom to, že nás to i po tolika letech baví hrát, vymýšlet dovětky, dohry, předělávat verze, nahrávat v bigbítových aranžmá. Prostě si myslím, že ještě dneska se to dá poslouchat. Ostatně to nejlépe posoudíte Vy sami.
František Širl

Sokrates, Ferda mravenec a já

Znáte to, když se třetí přidá k páru, není to ono. Obzvlášť, když jeden je Ferda mravenec a druhý Sokrates, říznutý Diogénem. Ten Ferda dokázal téměř všechny lidské praktické činnosti a ten druhý byl chodící moudro. Oba mě vzali mezi sebe, abych je doplnil. Nechápal jsem jak.
Mravenec dokázal bezvadně malovat, postavit z čehokoli cokoliv a bezvadně prospíval ve škole. Ten filosof zase ohromoval svými nápady, humorem a logikou. Pochopte, že tak průměrnému a nedokonalému jedinci, tedy mé maličkosti, se nikdy nemůže nepodařit je doplnit, natož je čímkoliv ohromit – stal jsem se vycpávkou, nebo v lepším případě náhradníkem toho, kdo zrovna z dvojice chyběl. Nikdy mě to neuráželo. Naopak stal jsem se rád součástí jejich bezvadných plánů a taškařic, kdy jeden z nich zavelel, druhý doplnil a já vytvořil okolí. Někdy to bylo i opačně: druhý zavelel, první doplnil, ale já … opět vytvořil okolí.
Stalo se, že se dohodli, že divadlo je fajn a že ho budou provozovat. Napsali si text a začali shánět herce. Mezi prvními oslovili mě. Pýcha se mnou lomcovala. Při nácviku tohoto kusu jsem se téměř stal jejich rovnocenným partnerem.
Společně jsme navštěvovali divadelní představení kolegů profesionálů, probírali televizní inscenace, chodili do kina na nejžhavější novinky a inspirovali se. Premiéra prvního kusu naplnila očekávání obou a hnala je k tvorbě nových skečů, her, scének a jiných dramatických tvarů. Dokonce mě brali na konferenciérská vystoupení, kde jsme spolu uváděli country kapelu našich kamarádů.
Nic naplat, očekávání po novém kusu se nenaplnilo a mravenec postupně upřednostňoval studium architektury, filosof profesní kariéru v zeleném a já zase jenom čuměl.
To víte, že jsme se pořád tak nějak scházeli. Sršely nápady a plány, ale kde nic, tu nic. Ale dokonalá rána do tvůrčího snažení bylo rozhodnutí Diogéna studovat v zahraničí, tedy abyste tomu rozuměli, v Rusku. Mravenec i já jsme se mu to snažili rozmluvit, ale on se nenechal zviklat a po intenzivním kurzu ruštiny práskl do bot. Po těchto událostech bylo zřejmé, že se čtyři roky nic nestane, ale opak se stal pravdou. Filosof, jako kdyby měl špatné svědomí, pozval mravence na návštěvu do země neomezených možností a spolu navštívili divadelní představení hry A. Šukšina Po ránu se probudili…pak už to šlo ráz na ráz. Filosof ještě jednou navštívil divadlo a spolu s naším budoucím kolegou získali scénář v obrázkovém písmu, promiňte v azbuce.
Tady upřesním vývoj. O následujících letních prázdninách jsem se dopustil zásadního průšvihu. Nechtěl jsem jim do toho moc mluvit, ale nějak mi to ruské téma nepřipadlo dvakrát košér. Pořád jsem měl tak nějak ještě pod kůží tu ruskou okupaci a postavy hry mi nepřipadly zajímavé pro náš středoevropský živel. Ale Diogénes mě přesvědčil o naléhavosti textu a po takové malé opilecké kalvárii, kdy jsme málem zlikvidovali mého Trabanta, přišel důležitý signál pro můj tvůrčí přerod. Šli jsme do toho…a všichni tři!
Filosof spolu se svou milou ženou překládali a my jsme spolu s mravencem pomáhali zbavovat text zbytečných rusismů. Mezi kamarády jsme posháněli herce a mravenec domluvil naše působiště na Starém Městě v paláci U Melounu.
Podržte se, my jsme to dotáhli do úspěšné premiéry! Asi mi nebudete věřit, ale konečně jsem si uvědomil, že je oba už nějak doplňuji.
Pak už následovaly další úspěšné i neúspěšné hry, na kterých s námi spolupracoval i další kolega, dejme tomu, mravenec II., spolu s dalšími kolegy z bývalého divadla GONG. Takže doplňuji, doplňuji a doplňuji.
A tak to vážení, táhneme dodnes a dá-li Pánbůh, potáhneme ještě dál… Jan Řičař
Písně:

Ve sborníku nemohou být uvedeny všechny známé a populární písně souboru. Uvádíme zcela namátkou jen ty, které získaly slávu a uznání širokého publika:


Modlitba
(ze hry „Brej den, pane doktor“)
Text: Martin Wolf
Hudba: František Širl
Zpívají: Antonín Hron, František Širl a soubor

Pane náš, jenž jsi dal
šanci žít všem komárům
mouchám, hadům, ovádům
toulavejm psům.

Pane náš, jenž jsi dal
šanci růst všem plevelům
kopřivám i kaktusům
všem bodlákům.

Pane náš, snad i dáš
šanci být všem syčákům
pobudům i pijákům
všem tulákům.


Operetka
(ze hry „… to si teda přehnal“)
Hudba a text: Jan Duběda
Zpívá: L. Knieradl-Peničová, recitativ: R.Slivka (Podkolatov)

Miluji svojí zahradu
ta mi vždy zvedne náladu
ráda pak sázím květiny
ať růže anebo jiřiny

Já prořezávám křoviny
a odstraňuji krtiny
lituji každé vteřiny
kdy nemám ruce od hlíny

P: A co hudbu, máte ráda hudbu?

Zpívám si nejen ve vaně
u oběda i snídaně
ptáčci pak zobou oddaně
co nasypu jim do dlaně

P: A verše, verše také?

Já ráno čtu si Puškina
a s Lermontovem usínám
ta čistoskvoucí ruština
ta je mi dražší nežli platina


Na Sicílii
(Ze hry „… to si teda přehnal“)
Text: Josef Nitra
Hudba: Jan Duběda
Zpívají: O.Kovařík, J.Řičař, J.Krajník

Na Sicílii Italky žijí
země zaslíbená
Na milování na Sicílii
vzpomínky krásné mám

Ref. Ale u nás v Petěrburgu takové to není

A v Normandii Francouzsky žijí
země zaslíbená
Na milování tam v Normandii
vzpomínky krásné mám

Ref. Ale u nás v Petěrburgu…

V Katalánii Španělky žijí
země zaslíbená
Na milování v Katalánii
vzpomínky krásné mám

Ref. Ale u nás v Petěrburgu…

A na Istrii Slovinky žijí
země zaslíbená
Na milování tam na Istrii
vzpomínky krásné mám

Ref. Ale u nás v Petěrburgu takové to není
kdo tu potká hezkou ženskou ten se s ní hned žení


Pomluva
(Ze hry „… to si teda přehnal“)
Text: Josef Nitra
Hudba: Jan Duběda
Zpívá: R.Šilhart

Pomluva, pomluva
nejlepší je pomluva
na ní dobrý recept mám
a taky intriky všechny znám

Když nepomůže domluva
a dohoní tě pomluva
otoč ji rychle proti všem
ať se kupředu hnem

Ref. Když já jednou do pomluvy
pořádně se dám
nenaletím na výmluvy
ze svatby pohřeb udělám

Pomluva, pomluva
nejlepší je pomluva
na ní dobrý recept mám
a taky intriky všechny znám

Když nepomůže domluva
a dohoní tě pomluva
otoč ji rychle proti všem
ať se kupředu hnem


Pořád někam jdeš
(Ze hry „… to si teda přehnal“)
Text: Josef Nitra
Hudba: Jan Duběda
Zpívají: H.Zajícová a všichni


Pořád někam jdeš
A už ani nevíš kam
O štěstí se rveš
Věř mi to, já to znám
Život, který chceš
Ti pořád uniká
Je kluzký, jako pleš
Věř mi, já ho znám
Někdy vzteky řveš
A někdy je to prima flám

Pořád někam jdeš
A už ani nevíš kam
Ať se hneš kam hneš
Stále jsi na to sám
A nejhorší je lež
V tom určitě pravdu mám
Utíkej před ní než
Ti naposled zavřou krám
Utíkej před ní než
Ti naposled zavřou krám

xxx

Významní přátelé a příznivci souboru
Bocan (Petič) Pavel – člen souboru Old Fellows, který se vrátil
Bartoušek Ivan – televizní kritik a částečný člen souboru Old Fellows
Blatnický Milan – nerealizovaný návrh scény pro Gogola
Brothánková – přítelkyně a příznivkyně souboru, o které nikdo nic neví
Dohnalová Jana – odborná dramaturgická spolupráce na scénáři „Když ptáčka lapají“ (2007)
Duchková Jitka – zástupce zřizovatele MěÚ Praha 9 a přítelkyně sdružení
Havlátko Jaroslav – V.I.P.
Horáková Iva – zápůjčka kostýmů pro představení Šukšina (2001)
Hudec Ladislav – významný pamětník
Charvátová Irena – vedoucí odboru kultury MěÚ Praha 9 a přítelkyně sdružení
Chotovinská Drahuška – druhá nejvěrnější divačka, hned po Lili
Jeschke (Derviš) Petr – V.I.P., bez něhož bychom se neznali
Kofroň Vašek – policie ČR
Kochová Marcela – statická stráž v jediném představení „Ivan Vasilijevič“
Kovaříková Drahomíra – překladatelka z ruštiny, účetní
Kreuziger Filip – fotograf a tiskař prvních prospektů a plakátů
Kubátová Marie RNDr. – příznivec pohádky Trautnberk vrací úder
Kulhánková Alena – příznivkyně divadla a zástupce zřizovatele VHMP U Melounu
Mareš (Kokoška) Zbyněk – první zvukař a manažér skupiny Old Fellows
Maroušková Marie – členka souboru Bufo, pohybová příprava Gogola v roce 2003
Pavel – řečený Soptík – osvětlovač tří představení „O Zamilovaném čertovi II.“
Pekárek Radomír – fotograf a autor kalendáře Post-scripta pro rok 2005
Pekárek Vladimír – spolutvůrce scény pohádky „O zamilovaném čertovi II.“
Pivoňková Barbora – budoucí kmenová fotografka souboru
Prusková Markéta – účastnice na zkouškách „Trautnberk vrací úder“ a premiérová herečka ve hře „Steinbeck III.“
Růžička Martin – Fundus Barrandov – zápůjčky
Statek „Tři lípy“ v Třebotově – sponzor
Stavení „U Typolta“ v Hradišťku pod Medníkem – sponzor
Šlajchrt Viktor – scénář hry Loquis
Štastný Jaroslav – člen původní skupiny Old Fellows
Vodička Zdeněk a penzion Max – sponzor
Troška Zdeněk – režisér chlebodárce






Vydáno u příležitosti oslavy 35-tého výročí divadla BlaF (rok 1979 nezapočítán) a 25-tého výročí činnosti divadelního spolku Post scriptum v restauraci „U Slavíků“ v Korunní ulici na Vinohradech. Publikace byla vytištěna v Repro-Fetterle v květnu 2007. Jazyková úprava a ilustrace M. Pivoňková. Sborník sestavil a neověřené údaje shromáždil L. Pivoňka. Žádná práva ani povinnosti nejsou zaručeny.
(Výše uvedená publikace je v originálu doplněná o grafické stránky s fotografiemi představení,divadelních akcí, plakátů apod.)
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':