Databáze českého amatérského divadla

Texty: Vašíčková Zdeňka - Medailon osobnosti - autor Barbora Sedláčková, Ateliér Divadlo a výchova, DIFA JAMU Brno, 2009

http://difa.jamu.cz/adv/publikace2.html - text stažen a využit v Databázi českého amatérského divadla se souhlasem ped. vedení ADaV
autorka: Barbora Sedláčková, II. ročník ADaV, 12/2009


Medailon osobnosti
Zdeňka Vašíčková
Datum narození: 19. 6. 1956
Místo narození: Brno

„Dramaťák je osamělá práce uprostřed strašnýho bordelu.“
Autor medailonu: Barbora Sedláčková



Stručný životopis Zdeňky Vašíčkové

Vzdělání:
1962 – 1971 ZDŠ Brno
1971 – 1975 Konzervatoř Brno, obor hudebně – dramatický (maturita)
1975 – 1977 Konzervatoř Brno, obor hudebně – dramatický (absolutorium)

Dosavadní zaměstnání:
1977 – 1983 Loutkové divadlo Radost, Brno – herečka
1983 – 1985 Divadlo dětí – Alfa, Plzeň – herečka
1985 – 1986 Dětský domov, Plzeň – vychovatelka
1986 – 1987 DDM, Nýřany – pedagogická pracovnice
1987 – 1989 KKS, Plzeň – metodička pro dětské a loutkové divadlo a recitaci
1989 – 1996 ZUŠ, Nýřany – učitelka literárně-dramatického oboru (každý rok organizace
tematických táborů – na motivy z literatury, které se konají dodnes)
1995 – 1996 ZvŠl pro tělesně a mentálně postižené – učitelka
1996 – 2001 5. ZUŠ, Plzeň – učitelka literárně – dramatického oboru
2001 – 2002 Charita, Plzeň – pečovatelka
2002 – dosud různé
2005 – dosud Divadlo HRA (M. Lukáš, Z.V.)

Soubory:

1989 – dosud RÁMUS Nýřany – Plzeň
(Kůň ke koním, osel k oslům patří, Kain a Abel, Věrozvěst, Trilogie o pokladu, Rámus kolem
Villona, Hostinec u zlomeného mnicha, Podobizna, Samuel, Showlet, Hra - Oidipus,
Guliverze, (H)říčka, Balkon, Vánoce pro Berušku)

1997 Štafle Nýřany
(Šalamoun a královna ze Sáby, Je potok mělký, Co dobrého učiníš,..)

1999 Knoflík Plzeň
(Viktor a drak, Slečna Boková)

2000 Štafle na Knoflík Plzeň
(Duhová jiskra, Sedmero krkavců)


Kdo je to ta Zdenička?
Když se s touto osobou setkáte, je možné, že si jí na první pohled nevšimnete. Na druhý vás
ale jistojistě okouzlí. Tato malá – velká žena je drobná postavou, působí nesměle, má velmi milý a vřelý úsměv, který vysílá bezelstné vlny a také je tak míněný, je příjemná svým vystupováním a je to ten typ člověka, na kterého se snad nikdy za nic nemůžete zlobit.
V případě Zdeničky ani není za co. Vypadá křehce a přitom, co se amatérského divadla týče,
patří mezi ony statečné, kteří si zaslouží obdiv. Ten můj tedy má a to plným právem. Sama
jsem pod jejím vedením prožila jedny ze svých prvních krůčků po prknech, která znamenají
Svět a stála při mě celé ty roky nesmělých pokusů o hraní či hraní si a stojí dodnes. A navíc,
jen ona si umí „vykloubit“ paži v lokti skoro až do pravého úhlu s naprostou samozřejmostí,
kdykoliv něco vykládá nebo předvádí, a bojí se ptáků – fobie, kterou zdědily i její děti, což
někdy způsobuje zajímavé situace a následně také nezapomenutelné historky. A také skvěle vaří, pro dva až třicet lidí.

O životě, šmrdlání i nešmrdlání
Jako malé osmileté holčičce šlo Zdeničce Vašíčkové velmi dobře recitování. Účastnila se tedy
různých školních soutěží a poté začala chodit do lidové školy umění Jaroslava Kvapila. To byl
také jeden z impulzů, proč se rozhodla zkusit přijímací zkoušky na konzervatoř, na hudebně –
dramatický obor.
„Dodnes nechápu, jak jsem se na konzervu dostala.“ říká, „ Nikdy jsem nebyla ten výrazný,
průbojný typ.“
Dál vypráví, jak v prvním půl roce na této škole vynikala ve hře na klavír, protože na něj
několik let předtím hrála, ale na přijímacích zkouškách to nepřiznala. Profesor plesal radostí,
jak je neuvěřitelně talentovaná, Zdeňka si užívala svých pět minut klavíristické slávy, ale po
půl roce ji ostatní spolužáci dohnali a někteří předehnali. První čtyři roky na konzervatoři
uběhly, Zdenička zvládla dostát všem povinnostem a při tom ještě odnosit a porodit dceru
Klárku. O „svaťáku“ přenechala hlídání své mamince, a zavřela se u spolužačky Jarmily (Žaža).
Maturitu zvládla a rozhodla se zůstat a dostudovat absolutorium. Po dokončení školy byla
přijata do angažmá loutkového divadla Radost, kde také poznala svého budoucího muže,
dramaturga a režiséra Pavla Vašíčka. V Radosti prožila Zdena přes šest let svého života a své
herecké praxe. Našla si vztah k loutkám, které ji z počátku nijak zvlášť neoslovovaly, porodila
své druhé dítě, syna Kubu, a místo hlídání seděly obě děti v hledišti a sledovaly loutkové
divadlo.
„Vlastně jsem nikdy nebyla na mateřské. Nějak jsem to vždycky nakonec zvládla – i studium
na konzervě, i práci v divadle. Byl to ale fofr. Ráno s Kubíčkem do školky, s Klárkou do školy a
v osm mi už začínalo první představení. Nesměli jsme přijít pozdě, ale všichni už byli zvyklí, že
jsem víceméně přilítla rovnou na scénu.“
V roce 1983 byla Pavlu Vašíčkovi nabídnuta práce dramaturga v divadle dětí Alfa v Plzni, a tak
se celá rodina stěhovala na západ Čech. Zdeňka v Alfě sama dva roky hrála, pak se ale
rozhodla pracovat jako vychovatelka v plzeňském dětském domově. Práce vychovatelky se
po roce vzdala, jelikož se rozhodla adoptovat jedno z dětí, holčičku Jarmilku a přišlo jí
nevhodné, jelikož do té doby, když nebylo hlídání, své děti do domova brala, vodit Jarmilu
zpět. Další rok strávila jako pedagogická pracovnice v Domě dětí a mládeže, v malém městě
poblíž Plzně, v Nýřanech. To ale znamenalo práci často i o víkendech a tak byla nucena po
roce opět změnit zaměstnání.
Stala se metodičkou pro dětské a loutkové divadlo a recitaci
v KKS (krajské kulturní středisko). Na toto období Zdenička vzpomíná ráda.
„ Když jsem se jim o tu práci přihlásila, byli nadšení, protože do té chvíle se na tuto pozici
hlásili lidé, kteří o tom neměli ani ponětí. Sáhli po mě tedy všemi deseti a hned mě hodili do
vody, ať plavu – organizovala jsem recitační přehlídky – sháněla prostory, porotu, soutěžící, ..
Byla toho spousta, ale bavilo mě to. Mohla jsem si pozvat lidi, které jsem na přehlídce chtěla
a obdivovala. Hned na svou první „recitačku“ jsem do poroty pozvala velké dámy svého
oboru – Evu Machkovou, Zdenu Joskovou a Soňu Pavelkovou. Když jsem je pak veřejně
představovala, nedokázala jsem ty ženy, které jsem tak dlouho obdivovala pro jejich práci,
nazvat soudružkami. Řekla jsem tedy „paní“ a už mě táhla jedna z pracovnic dozadu, jestli
jsem se nezbláznila, že kdyby to slyšel ředitel, tak by mě nejspíš na místě vyhodil.“
To se ale nestalo, a tak Zdeňka za čas znala všechny amatérské soubory v kraji. Když
potřebovaly oko zvenčí, ozvaly se, ona přijela, občas jim domluvila spolupráci na scénografii
nebo dramaturgii s profesionály z Alfy, a neustále jezdila sem a tam.
„Pořád jsem jezdila vláčkem, autobusem, někdy jsem dokonce měla šoféra s autem. Byla to
taková práce, že měl člověk co dělat od rána do večera, ale když se mu opravdu nechtělo,
mohl si dát kafe a udělat si klidný den. Spolupracovnice Jiřinka vždycky plánovala naše cesty
po kraji tak, abychom si je mohly i nějak zpříjemnit. Třeba, že do Tachova pojedeme v říjnu,
to tam v lesíku zrovna rostou houby.:-)“
Další část Zdenčiny práce spočívala v tom, že objednala na dva roky sál, zařídila lektora (L.
Richter, I. Konývková), přihlásili se učitelé a vedoucí amatérských divadelních souborů, kteří
měli zájem naučit se vést děti nebo soubory k divadlu, loutkohře nebo recitaci a po ukončení
„studia“ dostali cerifikát. V roce 1989 Zdena opět změnila působiště. Stala se učitelkou
literárně – dramatického oboru na základní umělecké škole v Nýřanech. Od této doby také
každoročně pořádá tematické tábory na motivy z literatury.
„Bylo to jiné než dnes. Děti byly do všeho hned nadšené, rodiče zdaleka nic tak neřešili. Pro
práci jsem měla bojové podmínky. Obývali jsme místnost v suterénu. Byl to víceméně sklep,
kde nám přes zimu šla pára od pusy, ale nikomu nic nevadilo. Mělo to své kouzlo. Navíc velká
výhoda byla, že ředitel školy byl divadelní fanoušek, a tak opravdu nic nebyl problém. Když
jsem potřebovala děti uvolnit z vyučování kvůli nějaké přehlídce nebo soustředění, prostě
jsem napsala seznam jmen a bylo.“

Na této škole strávila Zdeňka sedm let a také zde vznikl dětský amatérský soubor Štafle.
V roce 1995 si k „dramaťáku“ ještě přibrala učení na zvláštní škole pro tělesně a mentálně
postižené. Práce bylo najednou nad hlavu – dojíždění a učení v Nýřanech, zvláštní škola, do
toho výchova tří dětí a vedení v té době mladého amatérského divadelního souboru Rámus.
Zdenička se rozhodla nadobro přemístit do Plzně a usídlila se na 5. základní umělecké škole,
opět jakožto učitelka literárně–dramatického oboru a založila amatérský soubor Knoflík.
„V Plzni bylo najednou všechno jinak. Skončila ta volnomyšlenkářská svoboda ze suterénu
školy. Přicházeli rodiče s dětmi a s velkými očekáváními, zároveň už ale nešlo napsat papír se
seznamem jmen, a tím děti omluvit ze školy, abychom mohli odjet na soustředění nebo na
přehlídku. Všechno začalo být těžší.“
Nejvěrnější Zdenčina dítka z Nýřan začala dojíždět na „dramaťák“ do Plzně a spojila se
s Plzeňáky, díky čemuž vznikl útvar Štafle na knoflík, do kterého jsem mimo jiné, v roce 1999
přišla i já.
Vzpomínám si, jak to všechno začalo letním táborem, na téma Keltové, na který jsem
vehementně protestovala jet. Moje dosavadní zkušenosti s tábory pro děti s sebou nesly
povětšinou zážitky traumatického charakteru, a tak jsem si nedovedla představit, že by tomu
mohlo být tentokrát jinak. O tom, jak to ale nakonec dopadlo, svědčil "potáborový" příjezd do
Plzně na hlavní vlakové nádraží. Rodiče si rozebírali své ubrečené ratolesti a nejprve
zvažovali, jestli jsme nebyli týráni nebo neprožili nějaký jiný traumatický zážitek. Když z nás
konečně vylomili kloudné slovo, zavzlykali jsme, že nechceme domů, že nám je líto, že už to
skončilo a já jsem okamžitě požadovala příslib, že od září začnu chodit do dramatického
kroužku ke Zdeničce Vašíčkové. Maminka mi to ráda slíbila, a tak jsem se ocitla v Knoflíku,
posléze ve Štaflích na knoflík a nakonec v Rámusu.
Od onoho mého prvního tábora uplynulo už skoro jedenáct let. Přestože mi připadá, jako by
to bylo před rokem, za tu dobu Zdenička vymyslela a zorganizovala spoustu dalších
nezapomenutelných letních táborů a skvělých soustředění, vybrala mnoho předloh pro naše
inscenace, sepsala mnoho scénářů, vytrpěla i užila si s námi nespočet zkoušek, patlání se ve
škrobu a plácání novinového papírů do tvaru loutkových hlaviček a ušila stovky oblečků pro
ně, projezdila s námi nepočitatelně kilometrů, vlakem, autobusem i autem do různých krajů,
měst i vesnic, na nejrůznější divadelní přehlídky i na mnohem podivnější akce. Zkrátka tolik si
toho zažila ona s námi a my s ní a díky ní i se sebou navzájem, že pro sebe zůstaneme, snad už napořád natolik důležitými osobami, že nám to jen těžko někdo odpáře. Za to budu Zdeňce Vašíčkové nadosmrti vděčná.

Ale jak to bylo dál..
Štafle na knoflík udělaly dvě, dle mého vzpomínání, moc povedená představení – Duhovou
jiskru a pak Sedmero krkavců. O další inscenace jsme se pokoušeli, ale nakonec jsme se asi
v roce 2002 rozpadli. Co ale neohroženě a úspěšně pokračovalo, byl soubor Rámus. Nejprve
starší a šikovní a (v mém případě) především věrní z nás mladších byli nakonec velkoryse
přijati právě tam. Amatérský divadelní soubor Rámus funguje dodnes a je každoročním
účastníkem Loutkářské přehlídky v Chrudimi, kde často slaví velké i menší úspěchy, přestože
měl před nedávnem trochu spící období, jelikož většina souboru dospěla a rozprchla se po
všemožných školách, krajích, zemích a rodinách, v tomto roce můžete vidět inscenaci Vánoce
pro Berušku.
Zdena Vašíčková se od roku 2005 živí hraním pro děti předškolního věku s divadlem HRA,
které založila společně se svým zeťem, Martinem Lukášem.
*****
Dotazník -
Oblíbené jídlo:
Tuňák na rožni a mořský potvory, středozemní kuchyně, obzvlášť řecká a taky buřty
na pivu
Oblíbené pití:
bílé víno
Oblíbené cigarety:
nejlehčí RW – jsou nejlevnější :-)
Oblíbená kniha:
Steinbeck – Na plechárně, Pláň Tortila, Jirotka – Saturnin, K. Emis – Šťastný Jim
Oblíbený film:
Elia Kazan – Na východ od ráje
Oblíbená divadelní hra:
Sholom Aleicheim - Šumař na střeše, Bohuslav Martinů – Trojí přání, Míček Flíček :-)
Oblíbená hudba: The Beatles, Hradišťan, Čechomor, Javory, Spiritual Kvintet, Jarek
Nohavica, Karel Plíhal, A. Vivaldi, Bethovenova Patetická, staré opery

Máš nějaký vzor, co se DV nebo amatérského divadla týče nebo je Ti někdo svou
prací blízký?
Hodně mě inspirovala paní Delongová a skupina kolem ní (Pirko).
Blízcí jsou mi Karel Šefrna z Céčka (Svitavy), Pepa Brůček nebo Roman Černík.

Co pro Tebe znamená dramatická výchova?
V době, kdy jsem se jí začala zabývat, to byl zkrátka způsob života. S dětmi jsme
mívali až třikrát do měsíce soustředění, když nebylo soustředění, zkoušelo se nebo se
jelo někam na přehlídku. Z našeho bytu se začala stávat taková „dramaťácká“
ubytovna. Pamatuji si, že jednou jsem napočítala 21 nocležníků mimo „Vašíčkovic“
rodinu.

Dokážeš pojmenovat, jaké jsou podle Tebe klady a zápory dramatické výchovy?
To se těžko specifikuje. Záleží na spoustě různých aspektů. Ale kladem je určitě učení
se spolupráci a učení se přemýšlet o věcech, ..
Jako zápor vnímám to, že když je učitel nebo vedoucí moc nebo naopak málo citlivý,
může děti dotlačit někam, kam samy nechtějí, nebo naopak se mu všechno rozpadá
pod rukama.

Odkud jsi čerpala metody do praxe s dětmi a amatérskými soubory?
Na konzervatoři nám žádnou metodiku nepředali. Pak ale spolužačka Jája (Žaža –
Jarmila Hrabalová) začala mluvit o Pirku a o tom, jak se tam pracuje s dramatickou
výchovou a mě to nadchlo. Začala jsem číst paní Machkovou, Delongovou a
Pavelkovou. Teorie byla ale pořád hodně jiná než praxe. Dost mi pak pomohla práce
metodičky v KKS - Lidová konzervatoř pro dětské (I. Konývková) a loutkové divadlo (L.
Richter). Stejně jsem vždycky měla problém s tím, jak na to. Teoreticky jsem věděla,
že se v dramaťáku vždy nemusí dojít k inscenaci, ale prakticky jsem to neuměla. Vždy
jsem se snažila dojít k hratelné formě a to člověka dost vyčerpá. A hlavně je to čím dál
těžší, čím víc o tom víš.
Vystudovala jsem herectví, 13 let jsem hrála, neuměla jsem to zkrátka občas „vosrat“.

Jaký je Tvůj obvyklý postup práce s dětmi „od ničeho k něčemu“?
To záleží hlavně na věku dětí. Většinou ale vezmu nějakou literární předlohu
s tématem, které by je v tom jistém věku mohlo oslovovat, dotýkat se jich. Pak na
hodině příběh vyprávím a chci po dětech, aby mi dohrály konec. Pak zkoušíme různé
etudy situací z příběhu. Děti si tak samy nacházejí téma. Scénář se pak snažím psát
jako kompromis mezi zvolenou literární předlohou a samotnou mluvou při etudách
atd. jednotlivých členů. Nikdy nakonec už není dost času představení dozkoušet do
podoby, kterou mám v hlavě, takže na přehlídkách pak trnu, jak příběh dopadne a
jestli se vůbec odehraje tak, jak má anebo mi děti zahrají úplně jiné představení.

Ve své dlouholeté praxi jsi často využívala hru s předmětem. Proč zrovna loutky?
Na konzervatoři jsem k loutkám měla averzi. Začala jsem se s nimi setkávat a
postupně „sbližovat“ až v divadle Radost, kam jsem nastoupila po dokončení
absolutoria. Nejdřív se mi tam nechtělo. Pod pojmem „loutkové divadlo“ jsem si vždy
představila akorát tak Speibla a Hurvínka a navíc jsem se viděla na prknech některého
z činoherních divadel. Jenže v té době moc možností nebylo, spolužačka Jolka do
divadla Radost moc chtěla, a tak jsem s ní občas zašla podívat se na některé
z představení. Pak jsem navíc psala do školy práci na téma „Dítě a divadlo“, a tak jsem
se chtě nechtě k Radosti opět trochu přiblížila. Nakonec si vybrali mě, kamarádku
Jolku a spolužáka Zdeňka Ševčíka do angažmá. Když jsem do divadla nastoupila, byla
většina souboru s představením v Jižní Americe, a tak mě hned uvrtali do všech
možných inscenací, které byly v tak malém počtu herců zvládnutelné a já začala
„šmrdlat“. Postupně jsem k loutkám začala mít blízký vztah. Hrála jsem s nimi i
v divadle Alfa v Plzni a užívala si Skupovu Plzeň a jezdila na Loutkářskou Chrudim.
Loutka je skvělý prostředek, díky němuž se divadlo nemusí přehrávat psychologicky a
to mi je blízké. Vždycky jsem dávala v amatérském divadle přednost znaku před
psychologickým hraním. Přijde mi, že efekt bývá nakonec často silnější a navíc je to
pro některé děti i dospělé „amatéry“ mnohem přijatelnější forma herectví.

Která z inscenací, ve kterých máš prsty, je Tvá nejoblíbenější a proč?
Asi je to Hostinec U zlomeného mnicha (Rámus, 1999, Kavkazský křídový kruh). To
téma příběhu mě v té době hodně oslovilo i z osobních důvodů a navíc mám ráda
epické divadlo – vypravěč plynule přechází do role a pak z ní zase vystupuje, využívání
a oživování předmětů, žádné psychologické herectví.

Související Osobnosti

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':