Databáze českého amatérského divadla

Texty: RICHTER, Luděk: Kronika 49. loutkářské Chrudimi, Loutkář 2000, č. 4

KRONIKA 49. LOUTKÁŘSKÉ CHRUDIMI

NEBOLI LCH MĚSÍC ZA MĚSÍCEM, DEN ZA DNEM, HODINU ZA HODINOU

JEŠTĚ NEŽ ZAČALA

Na přelomu dubna a května dostávám VYKŘIČNÍK a se zvědavostí čtu, co všechno na letošní LCH bude: 6 tvůrčích dopolední v 9 seminářích, tolikéž čísel festivalového zpravodaje Rádlo, 1 loutkářský bál, 1 loutkářská pouť, 2 zábavná večerní setkání s loutkářskými osobnostmi, 5 diskusních popolední, 1 české a 1 německé inspirativní představení a hlavně 19 inscenací, vyslaných sedmi krajovými porotami: po jedné z Prahy a jižních Čech (druhá odřekla) a z Čech západních, po dvou ze severních Čech, severní Moravy (a Slezska) a z Moravy jižní a deset z Čech východních (z toho tři ze Svitav, dvě ze Žamberka a dvě z hradeckých Jesliček). Chrudim bude, zdá se, bohatá.
O měsíc později přicházejí dopisy, v nichž jsou lektoři a seminaristé zváni, aby se dostavili do Chrudimi 1. července do devíti hodin, aby mohli od 10.00 začít pracovat. A aby se dopravili vlakem či autobusem, neb na automobil nejsou peníze... To by ale museli Pražští a Brněnští vyjet v 6.00, Plzeňští ve 4.00, Chebští, Děčínští a Jeseničtí ve 2.00 - a ještě by jim musely právě v tu dobu vlaky jet a přesně podle jejich potřeb a přání na sebe navazovat. Doufat, že lidé přijedou o den dřív lze stěží - i kdyby snad věděli o možnosti přespat v Chrudimi noc předem, kde by na to vzali při té drahotě peníze; a čas? Mám obavy, že se nás na semináři sejde tak dvacet procent.

DEN PRVÝ - SOBOTA 1. ČERVENCE

PŘÍJEZD
Slunce svítí a lidé se pomaličku sjíždějí. Obvyklá fronta a drobné zmatky při zápisu jsou venkoncem pochopitelné - je třeba ubytovat spoustu lidí. Ti, co přijedou po desáté už mohou psát i oslavné články na rychle jdoucí příjem.

ÚVODNÍ SCHŮZKA A SEMINÁŘ
Ouha! Byl jsem optimista. Dostavit se stačilo 10,25 % seminaristů. Kolem 11.00 se rozpouštíme. Kolem 12.00 přichází dalších 10,25 %. Inu, záměr začít ráno byl bohulibý, ale mimo realitu. Škoda: promrhala se jedna šestina času a peněz na semináře...

OBĚD S RÁDLEM
"Rádlo" je už druhý rok název zpravodaje LCH (asi že bude rýt; nebo orat?). Nejprve rubriky: Na záložce něco o Chrudimi, pak nás "Chrudimská beseda informuje". "Smršť" - aha! Zajímavě nazvaná rubrika pro "kritiky, recenze, úvahy a hodnocení soutěžních představení". Ono se soutěží? V každém případě se asi předpokládá bouřlivé počasí. Zatím jsou tu však vyžádané fotografie lektorů aj. "jako do pasu". Vida, vida. Soudě z trojportrétu, Čmukaři mají pas společný a David Szalay nabízí pasové kontrole svou tvář v klaunské masce! V rubrice "Představujeme" ne a ne rozeznat, co psaly krajské poroty (kdo v nich byl se už vůbec nedozvídáme) a kdo psal ony "fenomenální" charakteristiky pod nimi. "Fernet Shock" je rozhovor. "Osobnost" - tomu rozumím. "Matyáš Gala"??? Chm, chm, chm... Asi to bude "Galymatyáš". Ale že až tak vtipně nazvaný! V každém případě je nejdelší - tři stránky. Poslední je "Dětská stránka": obrázky, křížovky, básničky, soutěže...
Proč "Představujeme" dnes Rychlé šípy a Velice americkou pohádku, které uvidíme až zítra a dnešní Sněhovou královnu budeme představovat až zítra, když už jí budeme všichni znát?
A co je to "Book pro prvničky" (str.10) - studoval jsem krom rodné češtiny jen angličtinu a finštinu, rozumím slovenštině, trochu ruštině a pramaličko němčině. Tak nevím.
PS: "Johannes doktor Faust" se píše s malým "d", zato však s dvěma "n" (str.3 a znovu několikrát v č.3 a 4). "Stolečku, prostři se!" se píše s čárkou (protože je to oslovení) a s vykřičníkem (protože je to věta rozkazovací). (Vyřiďte to prosím i redakci programové brožury; a taky, že bývá zvykem uvádět názvy souborů u všech, a ne jen u vybraných představení Štrůdlu.)

14.00 LOUTKÁŘSKÝ ŠTRŮDL
Což je nápad odborné rady pro amatérské loutkářství při ARTAMA: seznámit loutkářský lid s Chrudimí tím, že na několika významných místech bude postupně odehráno cosi, co o onom místě něco poví. Chrudimská beseda se toho nápadu chopila a uskutečnila ho. To "něco poví" učinila hezká slečna z listu papíru a hraje se, co objednala brněnská agentura: na Kopanici, na náměstí Žižkově, Resslově a Všehrdově, v Široké ulici a na závěr u krásně upraveného náhonu vedle divadla. Někde je málo místa, takže vidí jen někteří, něco je moc dlouhé, takže vydrží jen trpěliví, něco není moc pro loutkáře... ale nápad je to pěkný. Dík za jeho realizaci.

17.00 PAN STAROSTA OFICIÁLNĚ ZAHAJUJE
Praví, že LCH se uskutečňuje díky velkému úsilí Chrudimské besedy - a já se v duchu ptám, kde zůstalo velké úsilí pořadatelů krajových přehlídek, jejich porot, ARTAMA, odborné rady, festivalového výboru a mnoha dalších...

A začínají představení hlavního programu. LCH má toho času k disposici tři prostory: podlouhlé KINO s improvizovaným jevištěm cca 6x3 m, s velkou výškou, postranními paravany a několika reflektory, bez opony, VELKÝ SÁL DIVADLA KARLA PIPPICHA (dále DKP) s oponou, provazištěm a dalším velmi solidním divadelním vybavením, a konečně MALÝ SÁL téhož divadla, kde je jeviště cca 5x3,5 m, s výškou cca 3 m, několika reflektory a oponou.

18.00 MALÁ SCÉNA
Usedám o otvírám programovou brožuru. Je mi trochu divné, že na fotografii (velikosti poštovní známky) vypadá scéna jinak, než ta na jevišti, ale budiž.
KŘEPELKY ZUŠ Žamberk: Na tom našem dvoře (napsala a režii má Olga Strnadová; od 4 let, 15 minut, nominace z VČ = východních Čech)
Několik lidových písniček propojených do jednoduchého příběhu, stejně jednoduché spodové loutečky a za nízkým paravanem tři malé holčičky a jejich vedoucí. Příjemná a chytrá ilustrace v tom nejlepším slova smyslu, včetně citu pro detail i celek. A hlavně: pěkné autentické dětské herectví s loutkou. Porota je dokonce odměnila kolektivní cenou za herectví, společně s následující inscenací.
MRAVENEC ZUŠ Žamberk: Jak Franta na čerchmanty vyzrál (napsala a režii má Olga Strnadová; od 8 let, 40 min., nominace z VČ)
Když vybíravá Káča odešla vymáhat vdavky do pekla, vymohl si Franta nejprve svolení od Lucifera, který se jí rád zbavil, pak opil čerty v bráně, namluvil Káče, že ji v pekle čekají muka - a už je tu veselka. To vše hraje maňásky pět dětí za hudební a mluvičské pomoci své vedoucí.
Pár dramaturgických nepřesností (proč Franta opíjí čerty, když už má povolení Káču odvést a všichni se jí rádi zbaví, proč už Káče nevadí Frantova chudoba, když se vlastně nepolepšila, ale jen lekla muk; "faustovský" obraz s anděly je pěkný, ale funkčně je to jen ozdobná "bublina") nedokáže zásadně narušit příznivý dojem z nápadité režie, vkusné scénografie a citlivého herectví.
V 18.45 vždy před DKP hraje kapela (dnes Šlapeto), ale my musíme "šlapat" na večeři, neboť...

20.00 VELKÁ SCÉNA DKP
DIVADÉLKO NA DLANI Opava: Sněhová královna (na motivy Hanse Christiana Andersena napsal a režii má Josef Vilímec; od 6 let, 50 min., doporučení ze SM)
Á - tak sem patří ta záhadná fotografie z programu! V pozadí metr a půl vysoké svislé tyče s příčnými trny, na něž se aranžují látky a čtyři herci, kteří před sebou nosí masku, z níž splývají šaty zhruba metrových loutek.
Příběh jistě vyprávět nemusím. Hrající režisér a autor hudby jej přepsal ve verších, které tomuhle zranitelnému příběhu jen dodali na sladkobolnosti, místy až cukrkandlové, a hlavně na upovídanosti. O všem se tu dlouze a květnatě mluví - ať je to cit nebo čin, nic se neděje, nikdo nejedná. A i kdyby to snad text dovolil, nedovolili by to loutky: jedna hercova ruka musí držet zezadu loutku, jejíž mělce reliéfní obličej, pojednaný výtvarně tak, že nemáme šanci se s postavami citově sblížit, nedovoluje ani otočit se z poloprofilu, natož z profilu, a "tělo" jen visí k zemi. A tak jediné, co loutky dělají je, že stojí bokem vedle sebe, mávají jedinou rukou a přednášejí slova. V prostoru a za použití prostoru se neodehrává nic a tak vzniká i otázka, k čemu jsou ty dlouhé přestavby zmíněných tyčí, jestliže nikdy nevstoupí do děje a děj do nich.
Škoda. Škoda jistě veliké práce a snahy sympatického souboru - ale tady se od začátku nastoupilo do špatného vlaku: neakční text, nefunkční loutky, nefunkční scéna, absence režijního zpracování. Výsledkem je naprosto neloutkové "loutkové" (ne)divadlo.
Tím však den nekončí.

23.00 ještě hraje Divadlo Líšeň v parku jako host stínohru na námět z indické mytologie Sávitrí. Pěkné stínoherně i hudebně.

Následuje cesta na vzdálené internáty, kde nám bylo vymezeno lůžko - a někdy před jednou jsem v posteli: čtu tam seminární texty došlé včera poštou.






DEN DRUHÝ - NEDĚLE

8.30 SEMINÁŘE konečně začínají. Jako vždy v posledních deseti letech se v nich schází 180-200 nadšenců, ochotných učit se ve svém volném čase a za ne právě malý poplatek (v průběhu tří let vzrostl z 300,- na 870,- Kč) jak lépe zadarmo hrát pro své bližní loutkové divadlo. Těch seminářů je nakonec deset (přestože lektoři těsně před LCH odřekli seminář výtvarný): Hlasová výchova loutkáře (Jana Konvalinková), Pohybový seminář (Michal Hecht), Hudební rytmika a rytmika divadelního výrazu (Libor Duchek), Gag v loutkovém divadle (Daniela Weissová, Jaroslav Ipser a Romana Zemenová), Dramaturgicko-dramatizační seminář - Od nápadu k inscenaci (Luděk Richter a Miroslav Slavík), tři dětské semináře (Pavlína Kordová, Eva Foglová, Miroslava Vydrová, Blanka Kolínová, Jiří Pokorný a Jana Procházková) a Rodinný seminář (Michal Vybíral a Irena Holemá). Pracují jednak mezi resusci-pannami a obdobnými pomůckami v zdravotní škole, jednak v Okresním muzeu (ne však mezi sbírkami). My začínáme povídáním o včerejších představeních a protože jsme seminář dramaturgický, věnujeme jim až hodinu a půl. Pak máme na programu Krásku a zvíře. Pracuje se do 13.00 a následuje...

OBĚD S RÁDLEM
A vida: tady si už můžeme přečíst, jak vidí inscenace porota! To se bude diskutovat! (str. 4)
Nešťastné fixní rubriky - chudák Milada Mašatová, ta krásná paní, na níž tolik lidí chtělo vzpomenout, se dostala až do "Galymatyáše"! (str. 10)
Když někdo napíše "setkávání", myslí tím, že se setkával a není vhodno krátit mu titulek na "setkání". Já jsem se s Miladou, díky bohu, setkával. Věčná škoda, že týden před LCH zemřela. (str.9)
Nebylo by možné všechny ty K., A., J., L., H., F. a S. napsat tak, jak se opravdu jmenují, abychom se dozvěděli, zda jde o Karla či Kamila, Adélu či Alenu, Jana, Josefa, Jaroslava nebo Jiřího, Lenku či Ludmilu, Hanu či Helenu, Františka či Felixe a Stevena nebo Stanislava? Je to i s.(lušnost). Vyřiďte, prosím, totéž i redakci programové brožury.
Na chůdách nebylo Continuo, ale Kvelb. (str.11)
PS: "Japonec" se píše s velkým "J" (str.6). "Jesličkové soubory" (str.7) se naopak píší s malým "j" (nejsou-li na začátku věty). "Johannes doktor Faust" se píše s malým "d", zato však s dvěma "n" (str.7).

14.00 DISKUSE v divadelní kavárně, která vyniká tím, že se tu nedá větrat, při vhodném počasí tedy po nějakém čase ani dýchat.
Na začátku jsou vyzváni lektoři dětského a rodinného semináře, aby nám sdělili, jak to viděly děti. Děti "to viděly" jednak formou slovního hodnocení (za ne zcela šťastnou považuji hru na kritiky s udělováním známek ala "vhodné pro derniéru"; dítě, jež se má za kritika, je totiž ještě horším kritikem, než kritik, který přichází, aby kritizoval), jednak tím, že malovaly obrázky (smysl jejich předvádění bez odborné psychologicko teatrologické analýzy mi, přiznávám se, uniká).
Poté přednesou tři porotci své hodnocení (které známe již z Rádla) a optají se, co my na to. My na to málokdy máloco, protože je-li sklizeno, dají se nanejvýš paběrkovat klásky; pokud ovšem nemáte respekt k poklasnému. Diskusi příliš nepomohl ani "zasedací pořádek", dle něhož porotci sedí proti řadám "diskutujících", kteří si hledí na záda. O to živěji se, naštěstí, diskutuje v seminářích a po ulicích.
Dnes nás čeká pět představení:

16.00 KINO
BODI Jaroměř: Starý příběh jaroměřský (napsala a režii má Jana Dvořáčková; od 4 let, 45 min, doporučení z VČ)
Čtyři až pět lidí stojí pietně v pozadí, zatímco dva až tři hrají zdařilými replikami maličkých marionetek před poněkud neuměle namalovanými kulisami příběh o sličné panně Sidónii, která se raději nechala čarodějčiným lektvarem zošklivit, aby se uchránila před dotěrným nápadníkem a uchovala se pro milovaného poetu Vilíma.
Styl nadsazené staropimprlárny (na pomezí parodie) se slušným smyslem pro výraz i pro rytmus, který však od scény s čarodějnicí poněkud upadá. Kdyby polovička herců nečetla při hraní text ze zadní strany portálu, zmizela by možná i určitá herecká nedotaženost a zesílila autenticita projevu takto těžko dosažitelná. A za odstranění by stálo i pár nejasností dramaturgických: slepou, nikam nevedoucí uličkou se ukáže usilování služebné Anny o Sidónina milého Vilíma a jasné není ani to, jaký účin má kouzelná láhev na čerta. A nejsem si ani jist, zda je možné (zvlášť pro čtyřleté děti) jen tak nechat Kašpárka v pekle - zvlášť, když finále je pak poněkud chabé.
Příjemné představení naznačilo, že Jaroměřští zrají.
Tím spíš je škoda, že Východočeši při své krajové přehlídce už nemají čas ani na diskusi souborů s porotou - mohli se řadě zbytečných chyb a nedotažeností vyhnout.

DdDd Děčín: Velice americká pohádka (autor Pavel Šrut, úprava a režie Jana Štrbová; od 5 let, 15 min., nominace ??? z DS Nový Bor)
Neposlušné a líné Alence skočí v lese na záda skřet, jenž zmaří každý její pokus o útěk pomocí svého kouzelného nehtu a teprve když se Alenka rozvzpomene na maminčiny dovednosti, uplete skřetovi rukavice a vymaže je lepem, zbaví se ho. A protože pohádka má ještě druhý plán - plán dětí, které si tohle všechno hrají - je přijata i dětmi.
Vztah mezi oběma plány je poněkud neuspořádaný - někdy není úplně jasné, co patří kam a proč, jedno nepomáhá druhému a příběh se tak spíš znejasňuje. Možná, že by místo těchto zcizení stály za hlubší vypracování spíše vztahy mezi postavami. Jediná loutka - poněkud neobratný zelený skřet v "životní" velikosti - loutkové divadlo sice nedělá, ale jeho animace prozrazuje poučenost režisérky i dovednost chlapce, který s ním hraje. V rozboru dílčích problémů by však mohlo zapadnout to hlavní: že jde o divadelní práci s dětmi, která přináší potěšení i zážitky nejen jim, ale i divákům.

18.00 MALÁ SCÉNA
BIFULE ZUŠ NA STŘEZINĚ Hradec Králové: Rychlé šípy (na motivy Jaroslava Foglara napsali a režii mají Jiří Jelínek a Kamil Bělohlávek; od 12 let, 15 min., doporučení z VČ)
Známý příběh o vzniku Rychlých šípů a neférovém vhození překážky pod nohy Mirka Dušína nám přijdou zahrát dva velmi "rozpačití" chlapci a dívka ve skautských stejnokrojích. Ostatní už odjeli budovat tábor. Loutkami jsou pro ně několikacentimetroví "igráčci" - umělohmotné ostře barevné figurky ze sedmdesátých let - připevnění na dráty. Překážkou hozenou do cesty je poleno, které Mirka připlácne k zemi. A když už všechno míří k vítězství cti nad nízkostí, postaví dívka na jevišťátko dívčí idol sexuální ženskosti - panenku Barbie, několikanásobně převyšující "igráčky" - a všichni chlapci, nejprve ti loutkoví a pak i ti živí, se vším bouchnou a jdou, jdou pryč z jeviště za sličnou skautkou.
Inscenace rozdělila diváky do dvou táborů. Nelze pochybovat o tom, že jde o parodii. Prostředky, jimiž je příběh sdělován se dostávají do komického rozporu s až patetickou myšlenkou Foglarova příběhu: naivistická scéna, melodie z filmových indiánek a kovbojek, malí, ostře barevní umělohmotní "piňdulíci", způsob, jakým se s nimi hraje ("mydlí" se jimi na scéně způsobem pěti až šestiletých dětí) a hlavně pak to, že nejde o to sdělit především příběh Rychlých šípů a jeho téma - ty jsou jen pozadím, odrazištěm pro téma všemocné síly vítězících hormonů.
Spor je o to, zda v přístupu k Foglarově zápletce jde o výsměch (čemuž nepochybně nahrává i mimická charakteristika skautů, jejichž "naivita" hraničí s mentální retardací, ne-li imbecilitou), či jen o úsměvný pohled za kulisy krásných ideálů, jež ctíme, ale víme, že pak jsou ještě jiné věci, které...
Porota viděla stěžejní dilema, jímž se trápili diváci, jednoduše: udělila souboru cenu za dramatizaci klasického textu Jaroslava Foglara-Jestřába. Ve skutečnosti však o dramatizaci v pravém slova smyslu nejde a nešlo o ni zjevně ani inscenátorům. Hradečtí použili útržku jedné malé epizody k vytvoření anekdotky o vlastním, odlišném obsahu: nepřišli nám říci, že čest vítězí i když ji někdo podrazí nohu, ale že čest-nečest, v určitém okamžiku zní otázka úplně jinak. A o tom Foglar nepíše.
Já osobně pak vidím problém v samotném závěru inscenace, kdy tři skauti, kteří nám dali najevo, že přišli hrát, náhle tuto rovinu opouštějí a odcházejí za vábením svých vášní, aniž dají sebeméně najevo, že by o nás věděli.

BIFULE ZUŠ NA STŘEZINĚ Hradec Králové: Oskarky (povídky Oskara Wilda upravili a režii mají Jiří Jelínek a Zuzana Krausová; od 10 let (?), 40 min., doporučení z VČ)
Oskarky vznikly propojením, chtělo by se říci prokřížením, dvou povídek: Strašidla cantervillského a Zločinu sira Arthura. Ty se v inscenaci nejprve rozjíždějí samostatně na dvou paralelních jevišťátcích-servírovacích stolcích, k nimž přináleží i pár sloužících, toužících sejít se. Později se postavy ze "sira Arthura" začínají objevovat i na Canterville.
Rychlé šípy rozpoltily publikum v přijetí z hlediska vztahu k látce, ale po jiných stránkách je to slušně zvládnutá drobnička. Oskarky považuji za omyl dramaturgický a režijní. Propojení dvou Wildových povídek je na úkor každé z nich a žádnou třetí, novou hodnotu nepřináší. V Strašidle cantervillském jsou deformovány či rovnou vypuštěny pro pochopení a jakékoli téma důležité momenty (polarita vztahu Angličanů a Američanů k Strašidlu a skrze něj k životu vůbec, pomoc a prozření mladé Američanky, jež tuto nesmiřitelnost syntetizuje...) a vznikají jen nové, nezodpověditelné a nezodpovězené otázky: Proč posílá po vraždě toužící sir Arthur svou matku právě na Canterville? V jakém vztahu je on a jeho rodina k zde žijícím Američanům a nač to má vliv? Proč se zhroutí, když se dozví, že zastřelený chiromant byl padouch?... Cantervillský příběh prakticky neskončí a Arthurův skončí dosti neurčitě. Plán, který vše "spojuje" - touha služky z jedné a sluhy z druhé domácnosti sejít se - není během děje rozvíjen a jediný výsledek - že si nakonec mohou nalít šálek čaje - je trochu málo na inscenaci, v níž se spotřebovaly dvě slušné povídky, z nichž zbyla jen jakási "romantická duchárna".
Zatímco u Rychlých šípů bylo vrcení miniloutkami přijatelné, neboť sloužilo jen náznakovému odvyprávění příběhu diletujícími skauty, u Oskarek podobný způsob práce s loutkou (tentokrát vlastnoručně vyrobenými a pomalovanými marionetkami), která má nést samotný příběh, vyznívá jako nedostatečnost a svou monotónností přispívá k pocitu vleklosti celé inscenace. Temporytmus se staví od příběhu a témat v něm uložených. Není-li v tomto bodě stavba dobře založena, je temporytmická zdlouhavost vcelku přirozeným důsledkem.
Opakovat to, čím jsem uzavíral úvahu o Jaroměřských, by asi bylo zbytečné. Ale zamyslet se nad smyslem krajových přehlídek za to stojí. Jistě jím není jen udělovat ceny a posílat na LCH, ale především poznávat, učit se myslet, slyšet názory druhých a dozvídat se o své práci třebas i něco, co není zcela příjemné; pětiřádkové "posudky" tuhle funkci nahradit nemohou.

20.00 VELKÁ SCÉNA DKP
TATRMANI Bechyně: Zachraňte vojína Kuřátko (na motivy filmu Stevena Spielberga a básničky Františka Hrubína napsal a režíroval Josef Brůček; od 10 let (?), 30 min., doporučení z JČ)
Vojín Kuřátko se uprostřed válečné vřavy ztratí v obilí, volá o pomoc a zatímco velení pro jeho záchranu rozvíjí fantasmagorickou akci vrcholící svržením atomové bomby, zachraňuje Kuřátko nemluvně, vrací je šílené matce, roztrhá atomový hřib a když ho Pohádka vyzve ke konání dobra, rozmetá v rozčílení na kusy i ji. Svět-scéna se zbortila a Kuřátko kráčí kamsi do dáli, kde stane před jakýmsi pošmourným zrcadlem.
Brůček neváhá přivést na scénu výbuchy petard, spodové vojáky, kterým hoří u zadku rachejtle, tank střílející oheň, letadlo shazující atomovou bombu, ani následný atomový hřib a nakonec i oblíbený závěr jeho katastrofických divadel - pád celé scény. Hlavní hrdiny představuje zajímavá řezbovaná marioneta Kuřátka, navázaná sošná Matka v neuvěřitelném výponu vpřed a rozpadávací Pohádka, nad nimiž na nebesích dlí velitelství ala Poslední večeře Páně.
Svým způsobem je to ohromující filmový obraz přenesený na loutkové jeviště. Není to surrealismus, nejsou to abstraktní podvědomé fantazie. Je to svého druhu "hyperrealismus", jehož směšnost (a svým způsobem i hrůznost) vzniká právě přenesením do titěrného světa loutek. Rozmáchlá Brůčkova travestie základních motivů Spielbergova filmu Zachraňte vojína Ryana a Hrubínovy básničky Kuřátko a obilí (uvádět oba jako autory inscenace je ovšem mystifikace) nese v sobě základní gestus mnoha Brůčkových inscenací: na jedné straně zdánlivá směšnost k nesmyslnosti dovedené nadsázky, na druhé hluboce tragický motiv hledání místa člověka ve světě, končící až anarchistickou vzpourou (jejímž výrazem je i ta tak častá destrukce hmoty - papíru, či celé jevištní stavby muchláním, trháním, pálením, pocákáním barvami či zřícením všeho). Právě tento střet tvoří podstatu Brůčkova typu absurdity. Patrná je od samého začátku jak v prokřížení obou východisek (kuřátko ztracené na poli válečném), tak v střetu naivisticky pojaté marionety kuřátka v přilbě a Brůčkova heroického přednesu. Žel, dramaturgicky a režijně zůstává Brůček sám sobě ještě leccos dlužen. K dořešení stále ještě zbývá neúměrně dlouhá scéna kuřátka řečnícího v ovsu za loutkářsky bezmocného plácání křídly a obdobně zdlouhavá deklamace statické Pohádky, jakož i pětkrát za sebou se opakující proběhnutí šílené matky, jejímž jediným akčním gestem jsou dopředu natažené ruce; jako by tyto loutky byly chápány spíš sochařsky - ve svém konečném výrazu a ne loutkářsky jako prostředek k proměňujícímu se jednání.
Základní téma matení pojmů a degradace lidskosti na prázdná slova a nesmyslné počiny, které ve jménu lidskosti způsobují spíše zkázu, je vyřčeno velmi brzy a v poměrně dlouhém čase není již dál rozváděno, posouváno či budováno, ale spíš vršením dalších a dalších obrazů jen opakováno, nanejvýš zesilováno.
Nepříliš sdělný (a technicky ne zcela zvládnutý) je závěr, v němž se Kuřátko, jež zabloudilo v sobě (?), blíží ke kulatému zrcadlu v pozadí scény.
A ku prospěchu není ani netvarovaný temporytmus, projevující se v lehké těžkopádnosti některých scén a v tom, že se ztrácejí akcenty a mizí rozdíl mezi důležitým a méně důležitým.
Těch několik dní, které soubor ve svém nynějším složení (původně chtěl Josef Brůček hrát s dvěma zkušenými členy bechyňského DS Lužnice, na krajové přehlídce hrál všechno sám, teď mu vypomáhají tři studentky a jeden student SPŠK) zkoušení věnoval, bylo zřejmě málo na to, aby si soubor stačil vlastně hotovou inscenaci nejen osvojit, ale i technicky zvládnout. Což lze na druhou stranu chápat i jako naději do budoucna.
Nicméně porotu Brůčkovo katastrofické divadlo zaujalo už teď natolik, že mu udělila hlavní cenu.

21.30 MALÁ SCÉNA: SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Karel Šefrna a jeho žena Blanka mi kladou všelijaké vzpomínkové i současné otázky a móc hezky o mně mluví. Já si připadám jako vystavované zvířátko (historický druh) - ale naštěstí se to zvrhne v docela příjemné povídání. Končíme půl hodiny před půlnocí.
Rychle ubíhám svůj kilometr do ubytovny na kraji města a čtu Kosmovu kroniku, kterou daremná seminaristka předala až dnes.

DEN TŘETÍ - PONDĚLÍ

8.30-13.00 SEMINÁŘ: Dnes řešíme včerejší inscenace a pak Finista, jasného sokola a Bruncvíka.

OBĚD S RÁDLEM
Hodnocení krajové poroty je hodnocení krajové poroty. A nelze ho seškrtat, jak redakce potřebuje vzhledem k předem vymezenému místu. Prostě proto, že inscenace byla na LCH přijata na základě hodnocení, jak ho napsal porotce a ne jeho zkráceniny, natož zkomoleniny.
Proč "Představujeme" vojína Kuřátko až post festum, čili poté, co ho už známe?
PS: "Strašidlo cantervillské" se píše s malým "c" (str.5,6, v č.2 str.7).

14.00 DISKUSE v divadelní kavárně - viz maior.
A čeká nás rekordní odpoledne: i s hostem šest představení.

16.00 KINO
Ale tuhle fotografii, "dokumentující" Zrcadlení, už jsem přeci viděl! Listuji zpátky programovou brožurou - a opravdu: je to táž, která byla u "Sněhové královny" (správně) i u žamberského "Na tom našem dvoře" (chybně). Až bude někdy z tohoto programu vycházet nezasvěcený historik, bude asi soudit, že si soubory v té těžké době půjčovaly navzájem jednu a tutéž výpravu i herce. Ale ke které inscenaci patří ten snímek doopravdy, zjistí jen těžko.

JŮLIE DRAMATICKÁ ŠKOLIČKA Svitavy: Zrcadlení (autorská inscenace v režii Jany Mandlové; od 15 let, 35 min., doporučení z VČ)
Na holé scéně leží několik těl, za nimi na stěně visí bílá maska. Přichází dívka, nasazuje si ji a když se přiblíží k hromadě, začnou se ruce ležících svíjet jako hadi a pak se objeví i jejich tváře v maskách. Dívka masku odkládá a následuje několik obrázků hraných stylizovanou "pantomimou" a zvukem slov: škola, mejdan, modlářská sekta, tibetští mniši (?)... Dívka se vždy dostane až na vrchol společnosti - a odchází. Nakonec si opět vezme masku a splyne s ostatními z hromady.
Bohužel nevím, zda maska je kladem, záporem či nutnou sebeobranou, a odkud kam tedy význam příběhu dospěl. Je lepší život bez masky, nebo s ní, jinak řečeno: je člověk víc sám sebou, tedy když se snaží nemaskován přizpůsobit ostatním, což mu nevyhovuje, nebo naopak?
Jde o typicky mladou, až k abstrakci intelektualizující inscenaci, jíž se řeší zásadní existenciální otázky tohoto věku vyhraňování, uvědomování a sebeidentifikace. Nijak ji tím nedeklasuji. Naopak. Mám rád divadlo, v němž aktéři skrze inscenaci vypovídají o svém vztahu k životu, ke světu, k vybrané látce, vypovídají o sobě. Pak jsou pro mne stejně zajímaví a stejně hodnotní, ať je jim deset, pětatřicet nebo sedmdesát.
Ale i při svém velmi svobodomyslném a širokém pojetí loutkovosti, a třebas bych i visel vzhůru nohama, nenalézám žádný prvek, jímž by se tato inscenace mohla dotknout sebeširší definice loutky. Je to inscenace, která se jak co do důležitosti, tak co do času uplatnění, primárně a takřka bezvýhradně vyjadřuje pohybem lidského těla: velmi stylizované pohybové divadlo hraničící s pantomimou, na začátku a na konci ohraničené dvacetivteřinovými sekvencemi s maskami.
Nevyjadřuji tedy své výhrady ani tak k divadelním hodnotám této inscenace, jako k jejímu druhovému zařazení. Vím, že hranice oborů jsou rozpíjivé a prostupné a že třeba výtvarné divadlo má s divadlem loutkovým leccos společného. Ale mluvit o téhle inscenaci jako o výtvarné by bylo stejně přesné, jako považovat ji za operu. Zrcadlení je možná na pomezí všeličehos - ale loutkového divadla ne. Jde o téměř typovou inscenaci, jež by měla směřovat k přehlídce pohybového divadla, respektive k Šrámkovu Písku.

PADLUKE ZŠ Smržovka: Johannes doktor Faust (povídku Kamila Bednáře upravil a režii má Martin Šulc; od 10 let, 20 min., nominace ??? z DS Hradec Králové)
Jen o něco málo mladší - třináctiletý - Martin Šulc přistoupil k divadlu zcela jinak, než jeho svitavské skorovrstevnice. Bednářovo převyprávění nejslavnějšího loutkářského kusu uchopil tak, jak mu sám rozumí a jak ho cítí. Je to pro něj trochu legrační, trochu pohádkový, trochu romantický příběh, který dává příležitost zahrát si na divadlo. Opatřil si patnácticentimetrové válečkové loutky na drátku, vyrobil a omaloval rodinné divadélko 60x40 cm, na stůl navázal pár plechovek, do kterých se dá kopnout, aby se zdůraznil tvrdý dopad, a ještě pár elektronických udělátek, vytvářejících všeliké starobylé i novobylé zvuky, a hezky sólo to "rozbalil".
Na nějaké velké téma, samozřejmě, nedošlo. Došlo na příběh a tématem je radost ze hry, v níž je možné odpustit i těch pár odkoukaných čmukařovských "grifů" ("A já jsem Kašpárek..."). Takové téma ho arciť činí trochu závislejším na jeho momentální disponovanosti, ale i na vstřícnosti publika. Přes některé zdlouhavější momenty (zejména od podepsání smlouvy) - všechna čest tomu, jak tu "kládu" utáhl.
Od poroty obdržel cenu za divadelní kutilství.

18.00 MALÁ SCÉNA
MRÁZ PO ZÁDECH Praha: Začarovaný les (text Zdeňka Schmoranze upravili a režii mají Eva Špreňarová a Drahomír Mráz; od 7 let (?), 30 min., nominace z Prahy)
Soubor je svým způsobem jedenáctým reprezentantem východních Čech - založili jej po odchodu do Prahy z hradeckého LS Bifule. Jejich "Začarovaný les" je více o samotné hrající dvojici, než o Schmoranzově textu, a bez znalosti předlohy bych vlastně ani nedokázal říci, oč v něm jde. Soubor se soustřeďuje spíš na způsob prezentace, který však bez hledání vnitřního vztahu k postavám a jejich motivacím upadá často do hlasových šarží o to výraznějších, oč prázdnějších.
Podobně i s pětadvaceticentimetrovými marionetami na drátě jako by se víc hledalo, co zajímavého s nimi lze udělat, než čím zajímavým by mohly sdělit tu či onu situaci. Zkrátka a dobře jsou spíše prostředkem jisté exhibice inscenátorů, než subjekty jevištního dění, nesoucího nějaké téma.
Marek Zákostelecký to nazval laciností. A já, bohužel, nemohu, než souhlasit. Dokládají to i žoviální žertíky typu "Zpěv je můj klokan - tedy koníček" a nedvojsmyslně dvojsmyslné repliky "Nedala mě - (dlouhá pauza) - prsten" či "Chceš-li, dám ti". Programová brožura praví, že inscenace je pro diváky od sedmi let. Tak nevím. Trápí mě to proto, že oba sympatičtí a divadelně disponovaní mladí lidé jakoby uvěřili, že možné je vše a smích přátel a kamarádů je tou nejvyšší hodnotou, ať se vyrobí jakkoli.

DaLS OB Blučina: Tobiáš (autor Zdeněk Florián, upravila a režii má Hana Kratochvílová; od 4 let, 30 min., doporučení z JM)
Pohádka pro nejmenší vypráví o tom, jak psíkovi, nespokojenému se svým vzhledem, doporučují všechna zvířátka v ZOO to, co jim připadá na nich samých nejkrásnější či nejdůležitější, až vznikne podivná obluda a pes dojde k tomu, že nejlepší bude zůstat, jak je.
Šest blučinských děvčat a jejich vedoucí hrají v odkrytém vedení pomocí plyšového psa a několika pošitých nafukovacích míčů, které však svou velikostí naopak všechna zvířata "zestejňují" a nedovolují předvést právě to, co si na sobě to které zvíře nejvíce cení.
Problémy jsou v dramaturgicko-režijním zvládnutí látky, jež je i pro malé děti místy až moc doslovná, ba popisná (např. zdlouhavé rozhovory v ZOO, závěrečné vysvětlení toho, co jsme všichni viděli a neorganicky připojená závěrečná píseň), místy zas příliš spoléhá na to, že něco stačí říci a nepřevede to do jevištního jednání.
Zatímco přibližně stejně staré Jůlie zrcadlily především problematiku svého věku, Blučinští se pokusili zahrát pohádku pro malé děti. Proč ne? Dokáží-li to. Otázku, zda je dětský text vhodný pro dorůstající slečny, považuji za mylně formulovanou. Jinak bychom se museli také ptát, zda je přiměřené, aby pro děti hráli lidé kolem dvacítky, čtyřicítky, neřku-li šedesátky. A nakonec bychom všichni - od dětí až po starce - museli hrát jen pro své vrstevníky. Vzpomínám, jak s právě takto "starými" děvčaty hrála pro mateřinkové děti Milada Mašatová. A jaké to bylo divadlo!
Problém je jinde. V tom dokázat být dětem partnerem - tedy: dokázat se dětem přiblížit a přitom zůstat důstojně sám sebou, nepitvořit se a nepředstírat něco, co nejsem. Hraju-li pak inscenaci určenou malým dětem před dospělým publikem, je to ještě těžší, neboť nesmím ustrnout ani v jedné rovině, propadnout ani jednomu pokušení: nepředstírat, že mám před sebou děti a nehodit inscenaci přes palubu jen proto, že na ni kouká někdo, komu není určena. Blučinská děvčata tak docela onu pitoreskní situaci, kdy oslovují dospělé diváky jako děti, nezvládla s patřičným nadhledem a šarmem: mluvila k nám jako k dětem, ale prozrazovala pocit trapnosti z vědomí, že tomu tak není.
Byť výsledek nebyl zdaleka jednoznačný, považuji tuhle inscenaci za další pokrok v řadě inscenací Hany Kratochvílové. Především smyslem pro nadsázku, zkratku a rytmus v takových obrazech, jako je výsměch psů, nebo tím, jak se dokázala vyhnout laciným vtípkům některých předchozích inscenací.

20.00 VELKÁ SCÉNA DKP
SPOJÁČEK Liberec: Jedna šprušle za druhou (autor Karel Čavojský, režie Rudolf Krause; od 4 let, 40 min., doporučení ze SČ)
Další z inscenací, u níž se mi přetěžko vzpomíná na děj. Přijde herec v jakési tunice, prohlásí, že je Duch Prďous a dlouze nám vysvětluje, co je to šprušle. Marionetový čaroděj Cobydup žádá Prďouse, aby ho naučil čarovat. Výsledkem je, že chudinka princezna šlápne na začarovanou šprušli a musí dělat dřepy, od čehož ji osvobodí až princ.
O to víc si pamatuji vypravěče. Ani tak ne to, o čem mluvil, ale že pořád mluvil. A tak se z vypravěče-komunikátora, který má navázat kontakt s divákem stal kdosi, kdo sice kontakt nenavázal, ale zato "převálcoval" vše ostatní. Proč byl duchem, když se nijak "duchovně" neprojevoval, nevím. Vysvětlení jeho jména ve spojení se zápachem mi sice leccos vysvětluje, ale podobně jako opakované obraty typu "flákneš sebou" je považuji za vhodné spíš do hostince čtvrté cenové skupiny než pro děti od čtyř let.
S univerzálně "hezkými" loutkami únanovského typu, se tři loutkáři snaží vskutku něco hrát a je třeba říci, že to umí. Jen kdyby bylo co hrát! Neakční hra s přemírou slov a disproporčním partem vypravěčského ducha neumožňuje disponovanému souboru předvést, co v něm vězí. Chybí jí jasný problém, který by se jednáním řešil, chybí téma a tak chybí i tah celé inscenace.

21.30 VELKÝ SÁL MUZEA
WILD & VOGEL Stuttgart: Exit - hamletovská fantazie (námět Michael Vogel, režie Frank Soehnle; pro dospělé, inspirativní host)
Jedna žena obstarávající živou hudbu a světla, jeden herec, různorodé loutky od maňasa až po velké tyčové loutky, velká praktikáblová šikma, kterou v závěru Hamlet, zoufale hledající východ, rozorá na jeden jediný veliký hřbitov, hodně exprese, příkladné nasazení a mimořádný herecký i loutkoherecký výkon. Inspirativní, velmi působivý zážitek. Tolik o hostu, který by stál za samostatnou studii.
PS: Proč má ten už tak nečitelný snímek v programové brožuře v sobě ještě emblém 49. LCH?

Myslí-li si někdo, že před jedenáctou je možno jít spát, mýlí se. Začíná
22.30 LOUTKÁŘSKÝ BÁL ...ale nějak se rozplynul. Paní Bohuňková (která ples organizovala) za to v převleku za "občanku Chrudimě" o dva dny později loutkáře vypeskovala v Rádle (vím, že předbíhám, ale za dva dny by už téměř nikdo nevěděl, oč jde). Možná, že by však bylo lepší zamyslet se nad vhodností času (začátek ve 22.30, po šesti představeních), místa (dlážděné foyer před šatnami Muzea, kde není kam si sednout, až příliš připomíná nádraží) a snad i kapely (která, zdá se, nenadchla). Loutkáři prostě nejsou zlobivé, nesvéprávné děti, kterým paní učitelka vyčiní, když nepřijdou na školní večírek, nýbrž svobodní, vesměs plnoletí lidé, kteří jdou tam, kde je jim dobře a kde je něco zajímá.
Já jsem šel do postele - dočítat Kosmu.

DEN ČTVRTÝ - ÚTERÝ

8.30-13.00 SEMINÁŘ: Představení, Dóra-Jekatěrina a Léčba neklidem.

OBĚD S RÁDLEM
Tak nevím. Jmenuje se lektor Vybíral Michal nebo Martin, když tu jsou na jedné stránce obě verze? A ať už se jmenuje Michal nebo Martin, proč sám sobě ve své recenzi říká Mirek? (str.5)
Proč "Představujeme" Tobiáše, Začarovaný les a Zrcadlení den poté, co jsme je viděli, a proč ne"Představujeme" dnešního Uforina, Gogo, Šlapací království a Putování za Sněhurkou?
Hurá! Po čtyřech dnech poprvé (ale bohužel i naposled) poznávám na str.8 v rubrice Fernet Shock portrétovanou osobu - podle brýlí. Mohl by to být... Ano. Je to Jirka Polehňa. Ten se má! Na ostatní se taky vyplýtvalo po čtvrtině tiskové strany a přece jsou k nepoznání.
Ale ouvej - str.9: "Jakým způsobem jsou vybírána představení na LCH":
a) Není pravda, že krajová porota "jednomu představení udělí přímou nominaci na LCH" - KP může, ale nemusí nominovat jednu inscenaci.
b) Další inscenace může KP doporučit, ale v propozicích není nikde nic o "udaném pořadí".
c) Doporučené inscenace nehodnotí "Organizační rada" (protože takový orgán neexistuje), nýbrž odborná rada ARTAMA pro amatérské loutkářství. Nerozhoduje však o nich ona, nýbrž programová rada, což je orgán jmenovaný festivalovým výborem LCH. Festivalový výbor je nejvyšší orgán LCH, rozhodující o podobě festivalu. Je tvořen po jednom zástupci občanských sdružení, která v tomto oboru působí (t.č. DDD, SAL-SČDO, UNIMA, VSVD), ARTAMA a města Chrudimi.
d) Rada ani nikdo jiný zatím nikdy neuvažoval o možnosti "korigovat nevyrovnanost jednotlivých regionů", natož aby se o to snažil.
e) Na Jiráskův Hronov nepostupují "vítězové LCH" (už proto, že tu žádní nejsou vyhlašováni, neb LCH je podle svého statutu nesoutěžní přehlídka), ale ti, koho tam porota LCH doporučí (což mohou v některých případech být ti, pro které jsou na JH vhodné podmínky a kteří zároveň mohou) a které FV JH akceptuje.
PS: Blučina na předloňské LCH nehrála inscenaci v níž by mohl být "duch smrtící Doňy de la Pasquy" (str.5), ale nejvýš "Doni Lucie de la Packy".

14.00 DISKUSE v divadelní kavárně - viz maior.

16.00 KINO
STAROST Prostějov: Uforin a Dišperanda (text Aloise Gallata upravil a režii á Ivan Čech; od 6 let (?)m 40 minut, nominace z JM)
Inscenace patří mezi ty, s jejichž dějem mám jisté potíže, neboť mi utkvělo víc všechno okolo. Před trojdílný paravan ze starobylých látek vystoupí herec a během rozdávání programů nám sděluje, že kočovná společnost je všelijaká a principálka zlá. To se projevuje tím, že jmenovaná během představení posílá všechny na scénu, sděluje scénické poznámky, případně herce napomíná a jednou se i popere se svou kolegyní - na samotnou hru to nemá velký vliv, v nic to nevyústí a zveřejňování scénických poznámek je evidentně z jiné poetiky, než je ta kočovně pouliční.
Hraje se odkrytě sedmdesáticentimetrovými historickými marionetami, ale i herci jsou bohatě kostýmováni - a ,žel bohu, jsou nápadnější a poutají pozornost víc, než loutky. Občas herci pověsí loutky do výše (a znejistí tak naše povědomí o tom, kde mají podlahu) a gestikulují přímo jejich ručičkami, nebo hrají sami vedle visících loutek. Ale pořád nevím, proč zrovna teď zrovna takhle - nebyl mi sdělen klíč: co je loutka, co herec, kdy jeden přejímá roli druhého... Zdá se, že Prostějovští rozjeli více plánů a linií, než stačili dotáhnout až do smysluplného konce.
Závěr, v němž dochází postupně k řadě úmrtí, realizovaných tím, že loutky jsou (bez jakéhokoli vztahu, jenž by to zhodnocoval) házeny na hromadu před diváky, vyznívá až cynicky.
Letité úsilí Prostějovských o modernizovanou rekonstrukci starých loutkářských kusů je jistě sympatické. Ale dokud nedokáží hrou přesvědčit o smysluplnosti a účinnosti obou svých plánů, je útěcha, že "někteří kritici a zejména naši mnozí diváci nás... přesvědčují, že námi zvolená cesta je správná", jen těšínským jablíčkem, jež dávají sami sobě. Zvolená cesta je správná. Jen po ní dojít až do konce. Myslím, že letos na ní urazili zas o kousek víc, hlavně v zlepšujícím se výrazu poněkud zakřiknutého herectví.

18.00 MALÁ SCÉNA
GOGO & CHRU CHRU Svitavy: Gogo & Chru Chru (autorská inscenace souboru; od 18 let, 30 min., doporučení z VČ)
Dvě dvacetileté dívky přivedou stejně starého mladého muže, navázaného coby Kašpárka a ohlásí prvý titul "Carlos a Carlos" (kterak dva muži zápasili o ženu, která se ukázala být slepicí), po něm se ve variaci objeví znovu a ohlásí "Jaruš a Maruš" (jak si uvařili čínu) a poslední část "Gogo" (o tajemném balíku, v němž všichni očekávali zabíjačku), jejíž závěr prolne opět do rámce: poté, co Kašpar-maňásek praští paličkou posledního z maňasů, vypadnou z paravanu herečky a osvobozený herec odchází z místnosti. Začátek a konec tohoto rámce je srozumitelný; jeho dvě mezičásti už méně.
Jsou to "tři krátké příběhy, jejichž hlavním tématem je honba za jídlem a co je maňásek schopen pro jídlo učiniti." Tři absurdní rakvičkárny, založené na akci, zvuku a pár slovech. Tři rakvičkárny, pohrávající si s drastičností i morbiditou. Svitavští se odvážili hodně daleko, ale dokázali dojít, aniž spadli do propasti samoúčelného násilnictví, jímž tak oplývají lepkavé akční filmy plné krve, na něž se 90 % naší populace od dětí až po dospělé dívá, aby se pak pohoršovali nad tím, když dřevěná palička udeří o dřevěnou palici loutky. Jako správné rakvičkárny jsou osvobozující svým humorem, nadhledem, v němž smrt je jen "jako", v němž se smiřujeme s faktem nesmiřitelné smrti tím, že se jí smějeme v její nereálné, kdykoli odvolatelné podobě.
Žánr náročný na přesné timování gagu, pointování, ale i práci maňáska s rekvizitou herecky i loutkoherecky výborně zvládají. Snad jen u komplikovanějších epizod by mohl být temporytmus ještě trochu přesnější.





20.00 VELKÁ SCÉNA DKP
DRAMATICKÁ ŠKOLIČKA Svitavy: Putování za Sněhurkou (napsal a režii má Karel Šefrna; od 6 let, 40 min., doporučení z VČ)
Sněhurka zatím není v dohledu a tak se trpaslíci rozhodnou pomoci princovi, který shání Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého kvůli nalezení a vysvobození princezny. Což se i podaří. A když padne znovu otázka po Sněhurce, ukáže se, že Sněhurkami je všech sedm hrajících děvčat.
Karel Šefrna se touhle inscenací vrátil třicet let zpátky, na počátek dráhy Céčka: jednoduchými tyčkovými loutkami víceméně geometrického střihu, lehkou nezávazností nezbytných písniček, snadností děje i celou poetikou, připomínající mladá divadla přelomu 60. a 70. let. Téma se nijak zvlášť nenabízí, velké herecké ani loutkoherecké výkony také ne (ač soubor dostal cenu za kolektivní herectví), ale je to příjemné, mladé, osvěžující.
Vady tu jsou. Není tak docela jasné, proč je trpaslíků šest (všichni čekáme, kdy zasáhne ten sedmý), proč se v Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého promění jen někteří, proč ty tři zbylé nechá čaroděj zkamenět (a proč prince s doprovodem ne) a když jsou osvobozeni, proč je při prvním setkání s čarodějem skrývají a pak už ne, není také jasné, jak to, že Dlouhý svou dlouhost a Široký svou širokost jen předstírají (a čím pak může zejména Široký zasáhnout ve prospěch příběhu a vypít moře), zatímco trpaslík, který se prohlásil Bystrozrakým je bystrozrakostí vskutku nadán, je trochu nejasné i čemu ono propojení obou pohádek posloužilo...
Ale vše je vedeno v tak uvolněné rovině, že má člověk chuť se ani neptat. Je v tom kus populárního Karlova člověčenství - toho, s nímž rozepíná na závěr diskusí, když nechal všechny vypovídat, svou širokou náruč a smetá do koše vše, co bylo dosud vysloveno s výkřikem: "Ale lidi, dyť to není pravda. Mně se to líbilo." Budiž to tentokrát závěrečnou odměnou i jemu.

OPAL Opava: Šlapací království (hru Zdeňka Svěráka upravila a režii má Mirka Halámková; od 6 let, 45 min., nominace ze SM)
V tom království musí být ticho a klid, na což zvlášť dbá královský sekretář, který uvrhne do vězení i elektrikáře Karla. Jenže do toho je zamilovaná princezna Bohunka, odmítající násilnického nápadníka, jenž ji nakonec unese. Karel ji však s pomocí spřátelených elektrických sloupů zachrání, stává se králem a už se může mluvit nahlas.
Velká scéna je zaplněna vlevo skříní, jež se otočením proměňuje ve vězení, v němž sedí tři nemohoucí plošní zločinci a jeden stejně nemohoucí žák základní školy a mechanicky klapu pusami, vpravo je elektrický sloup ze štaflí a prostředek zaplňuje širokánský barevný panel o třech plánech, znázorňující krajinu s cestou a sloupy. Tam za celou třičtvrtěhodinovou inscenaci jedenkrát projede plošný cyklista, pak plošné auto a za ním opět cyklista. Ostatní se hraje herecky, přičemž jednou jede král s rádcem v plošném autě (zatímco doktor jezdí na reálné, trojrozměrné koloběžce).
Svěrákovu rozhlasovou hru z přelomu šedesátých a sedmdesátých let Opavští sice aktualizovali několika "narážkami na vedení" typu "Karel na Hrad" či "Už je to tady" - ale tahle analogie je naprosto vnějšková a nadto laciná. A hlavně neřeší to nejdůležitější. Inscenace zůstala rozhlasovou hrou - včetně toho, že celou hrou nás z forbíny provází rozhlasový reportér, který nám vše, co vidíme či bychom měli vidět, popisuje a komentuje "na mikrofon".
Myslím, že tentokrát šlápli ti dobří Opavští od samého začátku vedle. Zcela chybí dramaturgická úprava textu, která by ji učinila předlohou divadelní. Není tu absolutně žádné jednání (tím méně loutkou) - a text v této podobě s ním ani nepočítá, protože pro rozhlasové účely musel vše, co bychom normálně měli vidět, popsat v slovech. Pro jednání loutky - a to je na rozdíl od jednání hereckého vždy povahy akčně-scénografické - tu vůbec nebylo nalezeno místo. A ani režijní a výtvarné pojetí se nesetkaly: buď režisérka neřekla výtvarnici, co chce na scéně dělat, nebo to, co jí výtvarnice nabídla, nevyužila.
A, žel, nefunguje ani to, co by text dovolil. Každý text má určitý princip, který nelze porušit, aniž by ztratil smysl. Pohádková alegorie, v níž to, proti čemu se bojuje, je tichošlápkovství, musí být nutně založena na napětí mezi vynucovaným "tichem" a osvobozujícím účinkem hlasitě vysloveného (nebo i vyzpívaného), prostě dynamického. Tady se (s prominutím) huláká od samého začátku a napořád - ať mluví král nebo rádce nebo princezna nebo Karel nebo reportér. O čem pak hrát?
To, co v domácích podmínkách sousedské vzájemné "lidskosti" krajo-přehlídkových diváků a víceméně premiérové "nažhavenosti" hrajících působí jako slibný začátek, jevívá se na LCH jako málo potěšlivý finální produkt. Opavským - a nejen Opalu - jakoby chyběla schopnost aktivně vnímat (ne je jen vyslechnout) připomínky a reakce a dál na inscenacích pracovat, dotahovat je, čistit a znovu a znovu je v jednotlivých představeních rozžívat jiskrou autenticity. A tak po třech měsících odevzdávají na LCH vychladlou sochu své inscenace tak, jak od ní před čtvrt rokem odpadl majzlík dramaturga, režiséra i většiny herců. Odvažuji se takto rýt do jejich duší proto, že je mám rád.

21.30 MALÁ SCÉNA: SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Besedu s manžely Řehořkovými vede Vítězslav Kuschmitz. Já na ni nemohu, neb píši vyžádanou recenzi o právě shlédnutém Šlapacím království. Když v jedenáct hodin přijdu do redakce Rádla, dozvídám se, že už mají číslo uzavřeno. Že jsem raději nešel na Řehořkovi! Vyprávěli prý o svém loutkářsko-pedagogickém působení v Austrálii a bylo to prý zajímavé.
Takhle mi zbývá než postel a v ní Bajaja - dnes nám byl v semináři předložen jako úkol navíc.

DEN PÁTÝ - STŘEDA, CYRILA A METODĚJE

8.30-13.00 SEMINÁŘ: Diskuse o představeních a Kosmova kronika se Strašidlem cantervillským.

OBĚD S RÁDLEM
Aj! To jsme to schytali: "Styďte se...", píše nám MM, "Jak je možné, že při večeru s Karlem Šefrnou je Malý sál DKP nacpán k prasknutí a když je večer s lidmi, které neznáte (manželé Řehořkovi - pozn. LR), zeje sál prázdnotou." Chudák Karel! Vždyť on ani žádný večer letos neměl. A zpucovat ho za to, že na něj loni přišlo hodně lidí - to si snad nezaslouží. Ale vážně. Neměl by text správně znít: "Styď se, redakce Rádla, že jsi neučinila předem něco, aby se "neznámí" stali známými a tudíž přitažlivými, namísto toho, abys článek manželů Řehořkových, upozorňující na to, co nám nabídnou, uveřejnila teprv dnes, tři stránky za tímto spíláním!"?
Proč "Představujeme" den po představení Zrcadlení už podruhé a Putování za Sněhurkou nikdy? A proč ne"Představujeme" ani jedno z dnešních představení?
PS: "Na Hrad" (je-li myšlen pražský) se píše s velkým "H" (str.4). "Ufornin" je ve skutečnosti Uforin (str.6).
14.00 DISKUSE v divadelní kavárně - viz maior.

16.00 KINO
ČMUKAŘI Turnov: Pletené pohádky (autorská inscenace souboru; od 4 let, 45 minut, doporučení z VČ)
Před osmnácti léty udělali Jarda Ipser a Dáda Weissová Pletené pohádky. Letos s nimi Jarda vystoupil na LCH, ale jeho partnerku vystřídala Romana Zemenová.
Mívám ve zvyku pro navození plastické představy naznačit v základních rysech děj. U téhle inscenace se mi to nedaří. (I to o něčem svědčí.) Sahám tedy po programu. "Čtyři pohádky o zvířátkách: Kůzlátka a vlk, O statečném zajíci, O statečném kůzleti, O zlé koze". Čtyři pohádky jsou uvedeny krátkými vstupy, v nichž oba protagonisté "jako" pletou maňásky, s nimiž je pak "napadne" hrát. Tím je také zdůvodněno, proč jsou loutky pletené. Některé (koza, kůzle, vlk) jsou zajímavé, jiné (zajíc) se svou plochostí při obrácení do profilu "ztrácejí".
To, co mi z inscenace utkvělo především, je solidní, standardní (což u Čmukařů znamená i kvalitní) nijak však nevybočující a to, co už od nich známe nepřevyšující herectví s loutkou. Hlodá ve mně otázka, zda by se stejnou bravurou neodehráli své party i kdyby dostali zadání půl hodiny před představením. Jinak řečeno: to, co - při vší nepředstírané úctě - postrádám, je větší diferenciace, tedy konkretizace a individualizace od inscenace k inscenaci a od postavy k postavě. Nezapojení herectví do služeb jedinečných, individualizovaných postav právě téhle a žádné jiné pohádky, ve spojení s méně výraznou dramaturgickou stavbou a u posledních dvou pohádek i s temporytmickou rozháraností, je tím, co mi ony pohádky činí poněkud rozmlženými.
Měl jsem tuhle inscenaci už před osmnácti lety a mám ji i dnes za jednu z těch méně jiskřivých v kolekci Čmukařů. Samozřejmě při vědomí, že se pohybujeme na poměrně vysoké laťce, k níž patří i to, že inscenace výborně navazuje vztah a komunikuje s dětskými diváky.
Škoda, že se o ní nediskutovalo. Nebyl čas, nebyl prostor, nebyla chuť. Soubor dostal cenu za inscenaci, Romana Zemenová a Jaroslav Ipser za loutkoherecký výkon.

18.00 MALÁ SCÉNA
RÁMUS Plzeň: Podobizna (povídku Nikolaje Vasiljeviče Gogola upravila a režii má Zdena Vašíčková; pro mládež, inspirativní host)
Inscenace má své problémy ("skutečné umění" na začátku je méně zajímavé, než následující stupňované parodie - s výjimkou té poslední, která je úletem do krajin trapna nejen v obraze, ale i v diváckém pocitu, nepřesně vedený vztah mezi korumpovaným malířem a korumpovaným souborem, poněkud tezovitě agitkové vedení tématu), ale je rozhodně zajímavým pokusem o vyrovnání se s aktuálním tématem komercionalizace a nijak zvlášť neskrývané korupce umění.
S Radimem Svobodou a Mirkou Vydrovou jsme byli onou porotou, která Podobiznu doporučila "jen" jako inspirativního hosta, a to pro její neloutkovost. Dodnes si myslíme, že oprávněně. Metaforické použití předmětů na začátku (vlasy jako vlny moře...) není příliš přesvědčivé a pozdější loutky jsou tu použity jen jako nástroj k předvedení obrazu špatného divadla (respektive přístupu k tvorbě), o jehož loutkovost vůbec nejde. A na tomhle názoru nemůže nic změnit ani několik na LCH shlédnutých inscenací, jejichž loutkovost je ještě mizivější či nulová.

20.00 VELKÁ SCÉNA DKP
STŘÍPEK Plzeň: Havrane z kamene (pohádku Tomáše Pěkného upravila a režii má Ivana Faitlová; od 7 let, 50 min., doporučení 1999 ze ZČ)
Mladá čarodějnice hledá východisko ze samoty v přátelství s vdavekchtivou Juliánou, jíž pomůže ke štěstí za cenu zpřetrhání všech pout k vlastnímu světu, aby nakonec zůstala stejně sama - a přece se vydala cestou lidí, neboť u nich, je alespoň naděje na cit a ona se nechce stát kamenem.
Ivana Faitlová a Střípek vždy usilovali víceméně o ten typ divadelnosti, který se stal "normou" poetiky a postupů kamenných loutkových divadel. Proč ne - není-li to jen prázdná nápodoba, ale skutečná vlastní tvorba, a začíná-li od obsahu (včetně toho, jenž v sobě nese soubor) a ne od formy a kalkulovatelné "úspěšnosti". Profesionalita není v jejich případě polohanlivým synonymem pro prázdnotu lesklé rutiny, nýbrž kvalitou přístupu.
Scénu tvoří na koso postavený blok praktikáblu, přerůstající na špici v naznačeného kamenného havrana (v okamžiku, kdy promluví, dýchne v jeho hlubinách světlo) a na něm hranice z prken (snad by nemusela být tak "úhledná"), proměňovaná v průběhu děje na studánku, dům bohatého sedláka Berky či stromy odcházející do války namísto vojáků, až se nakonec stává znakem rozvrácení světa zásahy Mladé.
Je těžké nepokračovat při popisu scény herci - a to nejen jejich kostýmy, ale i akcí - neboť hranice mezi scénografií a herectvím, mezi gestem scénografickým a hereckým, je tu takřka nerozlišitelná. Pět herců v splývavých hábitech, s křivolakými větvemi propletenými v trávovitých vlasech a drženými v rukou vytváří Čarodějnice, které z přírody vystupují a zase se v ní proměňují - stávají se samy právě tím světem, který Mladá svými zásahy rozvrací. Také Mladá je zpočátku herečka, zatímco lidé (Juliána, později Berka) jsou loutky (maroty), a teprve poté, co přijme lidské šaty a změní si podobu, stává se loutkou i ona. Vzdálená vesnice je pak naznačena miniloutkami na tyčích. Faktem arciť je, že výtvarná podoba loutek Mladé a Juliány je v tuto chvíli nejslabším článkem scénografie a celé inscenace: jejich hračkovitý a nepříliš přitažlivý zjev nedovoluje divákovi plně se ztotožnit s hlavními postavami a může i navodit otázku, zda proměna Mladé z čarodějnice-člověka v loutku je v divákově citovém vztahu k postavě přínosem či ztrátou.
Herecké i loutkoherecké výkony obou protagonistek - Martiny Hartmannové v roli Mladé a Evy Waskové v roli Juliány - jsou však excelentní jak v jednání pohybem, tak slovem: obsahově funkční, přesné ve významu a přitom naplněné autentickým citem. Co je však neméně podstatné - byť si to na prvý pohled divák nemusí uvědomit - neméně mimořádný je i kolektivní výkon zbylých tří hereček a dvou herců, kteří svými těly, hlasy, loutkami a dynamizovanými scénografickými prvky vytvářejí nejen zmíněné čarodějnice a další postavy, ale i celý oživlý svět, jenž je nepostradatelným činitelem této inscenace. Nejenže jsou ukáznění a přesní, ale jejich přesnost vyplývá z cítění situace takže i v roli krajiny je hereckým jednáním vlastním tělem. To, že se ani nehnou, či koordinovaně hnou právě v tom okamžiku, kdy je třeba, v míře, která je třeba a ve významu, který má být vytvořen, je podloženo stejnou mírou hereckého umění - byť jiného druhu - jako individuální sólový výstup.
Střípek tu podal herecké a loutkoherecké výkony, které jim může závidět pětadevadesát procent profesionálních loutkářských produkcí. Chápu, že Martina Hartmannová, která v současnosti hraje také v plzeňské Alfě, jako profesionál cenu dostat nemohla; bylo by to poměřování nerovných možností. Ale je nepochopitelné, že cenu za tak mimořádný (loutko-)herecký výkon nedostala Eva Wasková a celý kolektiv souboru; zvlášť, když se ceny za herectví rozdávaly na letošní LCH tak velkoryse. I když vždycky poměřujeme jablka s hruškami (proto také nemám rád "hlavní" či "první" ceny a pořadí vůbec), přeci jen by měly být ceny - a to jak v rámci jednoho ročníku, tak, v mezích možností, i mezi jednotlivými ročníky navzájem, souměřitelné
Inscenaci doplňuje funkční jevištní hudba a velmi emotivní svícení, využívající širokou škálu černobílých i barevných odstínů (jeho realizátor by měl být plným právem uveden mezi ostatními tvůrci v programu).
Dvouletá svědomitá práce se souboru vrátila v podobě diváckého přijetí představení, při němž dospělí i malé děti (které těsně po začátku deklarovaly svůj úmysl "jít se vyčurat") v jakémsi vypjatém strnutí podlehli magii představení, jež - soudě z potlesku i následných reakcí - získalo absolutně nejvyšší ohlas v laické i odborné veřejnosti. Od poroty získalo cenu za inscenaci a Ivana Faitlová za režii a dramaturgii.

21.30 DISKUSE tentokrát přímo ve velkém sále: my v hledišti, porota na forbíně... - inu, moc z ní nebylo.

Chvíli posedím s přáteli a v noci dočítám Bajaju.

DEN ŠESTÝ A POSLEDNÍ - ČTVRTEK, MISTRA JANA HUSA

8.30-12.00 SEMINÁŘ: Krom diskuse o představeních jsme konečně zdolali Bajaju. V 11.00 začínají ukázky z práce seminářů v zdravotní škole a v Muzeu: výstavka výtvarných prací rodinného semináře, etudy semináře dětského a pohybového. Seminář o gagu a rytmický seminář pak obohatí řadou drobniček pouť. (Dramaturgický seminář vcelku pravidelně "předvádí" ukázky své práce z minulých let přímo na jevištích LCH.)

OBĚD S RÁDLEM
Tak nevím: Je dobré zvát třináctiletého Martina Šulce (Johannes doktor Faust) na Fernet (Shock)? Z čehož lze vyvodit dvě věci. Jednak, že si nejsem jist, zda je ta rubrika vhodně nazvána, když se do ní každý nevejde. Jednak (aniž se tím chci dotknout talentovaného Martina), zda největší souvislý blok zpravodaje (jediný celostránkový materiál, oproti němuž je např. rubrika "Osobnost" třetinová) by přeci jen neměl mířit k lidem, kteří si to zasluhují už léta. Z těch, co na letošní LCH byli přítomni a nedostalo se na ně třeba (abecedně): Josef Brůček, Martina Hartmannová, Dagmar Jandová, František Kaska, Petr Mlád, Ivana a Pavel Němečkovi, František Písek, Miroslav Slavík, Olga Strnadová, Zdena Vašíčková, Daniela Weissová, Marek Zákostelecký...
Proč "Představujeme" až den poté, co je už známe, Pletené pohádky a Havrana a dokonce dva dni po uvedení Uforina? Pakli to všechno proto, že jsme si jednou provždy stanovili velikost rubriky, stanovili jsme si ji špatně.
PS: Dík. Zpravodaj je práce přetěžká.




13.00 vyráží PRŮVOD od DKP do Městských sadů, kde vypukne
13.30 LOUTKÁŘSKÁ POUŤ
Závěrečné slovo poroty pronáší a ceny vyhlašuje Marek Zákostelecký. My loutkáři rukama Ivety Dřízhalové (organizátorky LCH v rámci ARTAMA) vracíme klíč od města a to nám slibuje, že nás za rok na jubilejní 50. loutkářské Chrudimi zas rádo přivítá.
A pak už na několika místech parku zároveň běží představení, představeníčka a ukázky seminaristů, amatérských souborů i profesionálních skupin. Jak už to tak bývá, kvalita je různá, ale pocit pospolitosti funguje. Slunce svítí, divadlo se hraje, lidé spolu prohazují (pro letošek) posledních pár slov, loučí se a časem i pomalu trousí na vlaky, autobusy či ke svým automobilům. Je kolem čtvrté hodiny a 49. loutkářská Chrudim se pomalu a nenápadně ukládá do historie.

LCH PO 14 DNECH

Konstatování, že letošní LCH byla východočeskou přehlídkou s několika hosty, je sice pravdivé, ale nelze popřít, že většina východočeských inscenací byla na LCH vyslána oprávněně. Asi je to jistý obraz (nejen letošní) úrovně kvality v krajích. Na druhé straně však to může být i obraz jistého rozkývání míry (sebe)kritičnosti jednotlivých krajových porot. Dávám tedy k úvaze, zda by pro zachování dobré vůle a jakés takés proporce v rámci celostátní přehlídky nestálo za to omezit se v návrzích do širšího výběru na pět inscenací z jednoho kraje. A ještě poznámka: krajové dětské scény mohou navrhovat inscenace do širšího výběru (a je to vítáno), ne však nominovat.

Po loňském poklesu se letos amatérští loutkáři zase vzepjali. Řada nadprůměrných až vynikajících inscenací se výrazně rozrostla: vedle Havrana, Kuřátka či Pletených pohádek k nim patří i Gogo, obě žamberské inscenace a k velmi příjemným lze počítat i Rychlé šípy, Putování za Sněhurkou, Johanna doktora Fausta či Starý příběh jaroměřský. Na zklamání je i prstů jedné ruky příliš. Kdyby měl být tento nárůst trvalejšího rázu, mohli bychom se radovat z rozšiřující se špičky kvalitních inscenací amatérských loutkářů, již po léta představovaly zhruba čtyři soubory, k nimž se čas od času přidala jednotlivá inscenace.

Je-li něco nesporným rysem letošní LCH, pak je to skutečnost, že je na konci století mladá - což je ta nejkrásnější naděje do budoucnosti, ať se to nostalgikům líbí, nebo ne: amatérské loutkové divadlo má šanci nevyhynout. Z devatenácti letošních souborů je jich dvanáct pod 25 let, z toho šest je dětských. Díky jejich vedoucím.

Čas od času je slyšet výčitky, že amatérští loutkáři nehrají pro děti. Není to jejich povinnost. Ale hrají: 12 inscenací je vysloveně pro nejmenší do 10 let, další 3 do 15 let a zbylé 4 pro mládež a dospělé (a to i když vycházím z vlastního odhadu; inscenátoři jdou ve svém odhadu ještě níž - ale pochybuji, že třeba Oskarky či Kuřátko jsou optimální od 10 let, Začarovaný les od 7 a Uforin od 6).

Převažují pohádkové texty (11x), následují klasické texty starých loutkářů a jejich parafráze (5x), zatímco současné "civilní" látky se objevily 3x (Rychlé šípy, Kuřátko, Zrcadlení). V přístupu je častá travestie až parodie v pohledu na předlohu či námět (7x).

Zajímavým rysem je i rozsah škály pojetí loutkovosti.
Vedle těch inscenací, v nichž loutka-neživý předmět (či část těla) je v pravém slova smyslu hlavním nebo i jediným jednajícím subjektem, jehož jednáním vzniká děj, jímž je sdělováno téma inscenace, objevuje se celá řada dalších užití loutky.
Ve "Velice americké pohádce" je loutka (skřet) použita pro vytvoření fantastické postavy, herecky těžko zvládnutelné, a zároveň z jiného hlediska jako nástroj vytrestání hlavní hrdinky skupinou hrajících dětí.
V "Johannovi doktoru Faustovi" jsou loutky subjekty svého příběhu, ale jako vždy tam, kde jde o zveřejňované "předvádění" divadla, jsou jen jednou částí sdělení, nástrojem šířeji založeného vyprávění loutkovým divadlem, v němž má v každé chvíli stejně velký význam i sám loutkoherec. Což může v méně vydařených případech vést i k tomu, že loutka je jen prostředkem "loutkářovy" exhibice.
V řadě dalších případů loutky neslouží jako subjekty děje nesoucího téma, ale v té či oné míře slouží jako pomocný prostředek pro "vyšší", nadřazený plán, v němž hlavními subjekty děje jsou herci. Loutka není dominantním či alespoň rovnocenným a nepominutelným nositelem děje, jednání loutky není hlavním zprostředkovatelem sdělení inscenace, nýbrž jen prostředkem předvádění, ukazování něčeho, co není ani zdaleka tím hlavním, o čem inscenace vypovídá.
U "Rychlých šípů" to má ještě podobu načrtnutí ideálu, k němuž se tři mladí skauti hlásí - ale hlavní význam přichází až za tím a nad tím v plánu hereckém, když dívka-skautka odvede chlapce od jejich klukovských hraček-loutek prostřednictvím své hračky-ženského idolu Barbie k své vlastní ženské tělesnosti.
V případě plzeňské "Podobizny" je část hraná s loutkami ukázkou určitého druhu divadla: loutka byla užita proto, že se na ní dá dobře demonstrovat určitá pokleslá praxe, zlozvyky a chyby netvořivého divadla vůbec; loutkové divadlo by tu mohlo být beze změny významů nahrazeno třeba stejně parodovaným diletantstvím činoherním či sladkobolností seriálového pseudoumění (což by dokonce pro téma bylo přesnější; který sponzor by žádal "něco umělečtějšího - tedy loutkového"?)
V některých případech je za loutkovost považována jen zdánlivá výtvarnost divadla, přičemž funkce tohoto výtvarna v ději, jeho dynamika při sdělování významů jednáním je mizivá až žádná. O těch případech, kdy je za loutkovost považováno užití ojedinělého výtvarného prvku, či se v několikavteřinové irelevantní sekvenci mihne něco, co by za jiných okolností loutkou být mohlo, nebo kdy se herec jen skrývá za nošený znak (nejednající) loutky, už byla řeč. Ty však naštěstí na 49. loutkářské Chrudimi ani zdaleka nepřevažovaly.
Luděk Richter
Loutkář

Související Osobnosti

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':