Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2001, č. 3, s. 39 - 41, Karel Vostárek.

Liberté, Égalité, Fraternité

Sobota a Květná neděle 7.- 8.4. 2001. Hradec Králové, Divadlo Jesličky. Regionální loutkářská přehlídka.
Příjemné neformální prostředí a atmosféra vzájemné vstřícnosti. Tak by se dala charakterizovat tato „krajská“ přehlídka. Dokonce i rozborové semináře s porotou probíhaly v tomto duchu „bratrství“ . Bylo to otevřené povídání o vzniku inscenace a hledání cest a cestiček „kudy na to“ za hojné účasti souborů i diskutujících.
Když si procházím poznámky z představení, vyplývá z nich, že největší „rezervy“ u většiny inscenací jsou v oblasti její řídící složky, tedy v režii. Marná sláva, když představení neváže výrazný jednotící pohled, rozpadá se dílo na jednotlivosti a objeví se rozpory, které jsou přítomny vždy, ale za ideálních okolností bychom je vůbec nevnímali. Je přitom zcela lhostejné, je-li režisérem „kolektiv“ nebo jednotlivec. Z toho pro mne vyplývá, že nejdůležitější je režií dané jasné směřování, které při představení vede diváka ke konkrétnímu noetickému vyznění díla.
Soukromé divadlo Poli Hradec Králové - Rakvičkárna 1 + 2. Autor, režie a scénografie: Jiří Polehňa. Maňásci.
Příjemné otevření přehlídky dvěma krátkými rakvičkárnami. První výstup, ke své škodě, pouze rámcově „kopíroval“ půdorys „klasické rakvičkárny“, avšak poměrně nevýrazně a jen v obecné rovině. Ve druhém příběhu se Jiřímu Polehňovi dařilo podstatně lépe, hlavně ve zvukovém plánu, ale i vztahy na scéně byly razantnější, konkrétnější a přesnější. Přínosem pro rytmizování situací bylo použití „činelků“, a dá se říci, takřka brilantní zvládnutí zvukového plánu (kazoo, pišček). Diplom za mistrovství ve hře na kazoo a herecký výkon.
ZUŠ Chlumec nad Cidlinou - Věra Provazníková: O Šípkové Růžence. Úprava: Hana Budínská. Režie: Romana Hlubučková. Plošné loutky na tyči.
Dětský soubor zde prezentoval svůj první divadelní tvar. Poměrná přirozenost dětí oslabila to, že inscenace působila poměrně „spartakiádně“ a že se režisérce nepodařilo vystavět mizanscény tak, aby dětští protagonisté mohli vstoupit do uvěřitelných vztahů v situaci. Veršovaný text plynul ze scény v rytmu kolovrátku a plošné loutky se hýbaly podle téhož klíče.
Šíro MŠ Lázně Bělohrad - Ljuba Štíplová: K čemu svádí harampádí. Úprava a režie: Mirka Grohová a Lenka Zívrová. Oživené předměty.
Pásmo z dětských říkadel L. Štíplové uvedené „dvorečkovým“ principem. Herci postupně vyndávají různé předměty z velkého proutěného koše, který jako z udělání našli „právě teď“ na půdě. V programu přehlídky jsem se dočetl, že jde o oživené předměty. Proč ne? V první básničce to opravdu vypadá slibně, neboť ožívají rukavice, stříhají ušima a panáčkují coby králík a zajíc, stejně věrohodně a vtipně působí „hlávky“ zelí (pletené, zelené klobouky na hlavách hereček). Bohužel, v dalších říkadlech se ztrácí zpočátku nabídnutý klíč a není nastolen jiný adekvátní princip. Předměty se objevují bez jakékoli zřejmé vazby a „cokoli se může stát čímkoli“. Předměty „neožívají“, ale není to tím, že by se nepohybovaly, spíše nenavazují vztahy, a tudíž se nestanou jevištní postavou příběhu. Mini příběhy končí bez vtipu a bez pointy.
„Tak co?“ ZUŠ Chlumec nad Cidlinou - V. Horyna: Jan za chrta dán (pověst o Chlumeckém kraji). Úprava: A. Popelková + kolektiv. Režie: Romana Hlubučková. Marionety.
Zdá se mi, že v Chlumci postupně uzrává zatím „adolescentní“ soubor na dobré úrovni. Zpracování místní pověsti s použitím „kubizujících“ marionetek stojí za povšimnutí. Přestože situace jsou nevyrovnané, někde hutná a vtipná zkratka (jako deus ex machina se snese „corbusierovský“ kostelík…Bože, odpusť mi…bim, bim, bim,…. Bůh mu odpustil…, kde ho pochováme?), jinde poměrně zdlouhavý, popisný text i jednání. Myslím, že divák ani nevnímá tradičně nic neříkající scénu ze židlí přehozených kusem neurčité látky. Ta je ilustrativně zmnožena o další „hadry“, navádějící svou barevností podle toho, zda jsme v lese, nebo před hradem. Přesto je zde zřejmá snaha o téměř generační a autorské uchopení tématu.
Čestné uznání za zvukový plán a loutky. Čestné uznání za zpracování místní pověsti.
BRUM Broumov - Lidová pohádka O princezně Čárypíše. Úprava a scénografie: soubor. Hudba : Miloš Roško. Režie: František Macháček. Marionety.
Tradičně svérázný marionetářský portál nás uvedl do hry Marie Němcové-Záhořové, napsané kolem roku 1920 pro maňásky. Veršovaný, dobový text zdlouhavě plyne z magnetofonu a postavy se neurčitě plouhají po scéně a jeden plán míjí druhý. Situace jsou nekonkrétní, marionety na scéně nejednají a ani Kašpárek mluvený ženským hlasem nepřinese jakýkoli vzruch, vše plyne, až odplyne. Škoda, dovedu si představit „onačejší muziku“ od tohoto rázovitého souboru s takto výrazně pojednanými loutkami. Přimlouvám se za to, aby se Kašpárek zase stal „pořádným kouskem“ chlapíka, a nebyl jen „ukňouranou holkou“.
ZUŠ Na Střezině Hradec Králové - M.Venclová J.Žáček: O nepořádném křečkovi. Úprava: Jolana Branyová a Mirka Venclová. Scénografie a režie: Jolana Branyová. Látkoví manekýni.
Kultivovaně udělaná „mateřinka“ s přehršlí zajímavých nápadů, hlavně ve scénografii. Je nutno dodat, také suverénně zahraná. Při bližším ohledání se ale začíná stavba příběhu postupně rozplývat a nakonec ze všeho zůstane pouze zvednutý mentorský prst: „Dětičky buďte pořádné, nebo dopadnete jako „Já“ a budete se muset nakonec polepšit!“ Režie nenašla oblouk spojení začátku a konce, a nechá nás tak v mnohém ohledu tápat.
„Tak co?“ ZUŠ Chlumec nad Cidlinou - B. Němcová: Naposled aneb Sůl nad zlato. Dramatizace a úprava: kolektiv. Režie: kolektiv a Romana Hlubučková. Hadráci na tyči.
Podruhé soubor „Tak co?“, i když v obměněné sestavě. Opět pokus o zcela vlastní uchopení látky B. Němcové. Proměna textu je zde však tak výrazná, že bychom v něm „naši Božku“ jen těžko hledali. Zdá se, že „Kolektiv“ má ještě před sebou jistý čas autorského zrání. Text a situace jsou spíše schematické a také ne zcela přehledné, mnohé by mohla vyřešit režie, ale to je bohužel i zde nejslabší složka inscenace.
LS Bifule ZUŠ Na Sřezině Hradec Králové - 3 x stínohra. Autor a scénografie: kolektiv. Režie: Jiří Polehňa. Stínoherní loutky.
Tři kratičké stínohry využívající projekci „Meotaru“. Zdá se, že tento tvar nemá zatím jinou ambici, než být pro své protagonisty spíše prostorem pro objevování a mapování této zajímavé techniky. Nešť, avšak jako „materiál“ by byly stravitelnější příběhy s výraznější pointou, ba i špetka režie by také prospěla.
Dramatická školička Svitavy - Alexandr Kliment: Strom lidožrout. Dramatizace, úprava, scénické řešení: Karel Šefrna a Jana Mandlová. Na podkladě kolektivní práce souboru s literárním textem. Texty písní a hudba: Karel Šefrna. Režie: Karel Šefrna a Jana Mandlová.
Podmanivá hudba, živý oheň, štípané rustikální špalky,výrazně výtvarné svícení i dekorativní velká větev v „roli“ stromu, to vše spolu s protagonisty vytváří poetické a emotivní obrazy (začínám se těšit). Tajemná atmosféra plná napjatého očekávání. Ocitáme se v zajetí vlády mýtu, vyžadující „kruté a zbytečné oběti“. Avšak situace na jevišti jsou pro mne málo konkrétní, byť poetické. Jednání postav je těžko uvěřitelné a příběh proto přestává být srozumitelný. Inscenace „těžkne“, stává se jaksi monotónní. Představení bohužel i ve svém vrcholu, vzpouře proti nesmyslnosti starých pořádků, postrádá skutečnou dynamiku revoluce. „Nahozený řemen“ očekávání a vstřícnosti se postupem času zadrhne a padá. Škoda. Že by chybělo trochu života do toho umírání?
DNO Hradec Králové - E. Rostand, Jiří Jelínek: Variace na slavné téma CYRANO. Režie: kolektiv. Konzultace: Tomáš Komárek.
Na jevišti kde nic tu nic – přesněji jen jeden ošuntělý paravan, kostýmy se silou mocí snaží dát najevo, že jsou takzvaně neutrální a jevištní postavy většinou představují „banální“ rukavice. To vše si ale divák uvědomí až dávno po představení, zda mu to vůbec vytane na mysli. Protože tento minimalismus je zde bezesporu nositelem invence a kreativity. Jeden příklad za všechny: „nestydatě“ obnažený „ukazovák“ u loutky Cyrana (zastupuje nos, meč…). Od počátku nás uchvátí naprostá samozřejmost, lehkost a úsměvný nadhled i patos všeho, co se na jevišti děje. Počínaje dynamickou hudbou, přes herecké výkony, či animací prstových loutek konče. Výsledný tvar má kvalitu téměř briliantového výbrusu a divák, odcházeje s úsměvem i se slzou v oku, může být po právu přesvědčen, že to pan Rostand napsal pro činohru a rukavice. Diplom za inscenaci. Diplomy všem pěti účinkujícím za herecké výkony.
LS „C“ Svitavy - John Irving: (Svět podle Garpa): Penzion Grillparzer. Překlad: Radoslav Nenadál. Plošné loutky.
Příjemné a kratičké vstupní extempore Karla Šefrny nám pootevře dveře do nostalgického vzpomínání nad odcházejícími časy hotýlků ve starém Rakousku. Bohužel, dále již divadelnosti ubývá a sdělení se přesouvá spíše do roviny ilustrované epiky. Tomuto principu odpovídá i zdařilá etuda „jízdy autem“ byť vtipně oživená o přejetí slepice a opravu kola. Herecky ovládá rodinu i jeviště „panovačná babička“ Blanky Šefrnové. Zcela nevýrazný je zatím loutkový plán, který nám mohl zprostředkovat prolnutí metafyzicko-existenciální koexistenci nevnímaného světa. Tak i neforemný hadrový panák představující postavu mladšího bratra, není šťastnou volbou a nijak nenavazuje na „papundeklového“ bratra v nočních scénách. Diplom Blance Šefrnové za herecký výkon
Čmukaři Turnov – Celestýna. Na námět F. Rojase upravili Jaroslav Ipser, Daniela Weisová a Romana Zemenová. Režie: Daniela Weisová. Marionety.
Mé loutkářské srdce se zatetelilo radostí: „Oj! To jsou krásné řezbované loutky.“ A začalo se těšit „joj, to bude pochutnáníčko“. Ale ouha. Můj apetit zůstal upoután pouze tak dlouho, než se postupně objevily všechny loutky, když už postav nepřibývalo a situace se také v podstatě také opakovaly, začalo se v mých víčkách nebezpečně hromadit olovo, nebo snad nějaký jiný ještě těžší prvek. Nechci režisérce křivdit, ale jako by postavám a situacím v inscenaci chybělo ostří, a to jak v lásce tak ve smrti. A když pak nastane závěrečný masakr, nedotýká se to ani mého srdce ani bránice, a já volám po katarzi: „Oj, jo, joj!“
LS Bifule, ZUŠ Na Střezině Hradec Králové - Lada, Pehr, Polehňa: Budulínek č. 3. Scénografie:Erika Čičmanová. Hudba: Monika Janáková. Úprava a režie: Jiří Polehňa. Maňásci.
Úvodní dialog tet mě velice vylekal jak svou délkou, tak „povolenou“ dikcí obou protagonistek. Budulínek a lištičky se potom museli hodně snažit, aby upoutali mé znavené oko. Nejsem si jist, zda jsem postřehl všechny zákruty příběhu, ale mám neodbytný pocit, že má jisté mezery a na konci zase nic. Příjemná a celistvá stránka inscenace je scénografie, byť na čtvrtou lištičku s logopedickou vadou nezbyla látka na zrzavý kožíšek. Čestné uznání za scénografii.
ZUŠ Na Střezině Hradec Králové - Fridrich Feld: Kočka, která mluvila všemi jazyky světa. Dramatizace a režie: Josef Tejkl. Scénografie a výroba loutky: Ivečka Tejklová. Hudební spolupráce: Eva Černíková a Jiří Kašpar. Pohybová spolupráce: Petra Šustová. Marioneta.
Muzikálový nástup ansámblu suverénních „kočiček“ sliboval, že půjde o současné, svěží a dívčí téma. Ale neříkej „hop“ dokud sedíš v hledišti. Kde se vzal tu se vzal didaktický „pohádkový“ příběh, vyprávěný dívkami vtěsnanými do nepříjemných šarží. Zdlouhavý, nedramatický a zmatený příběh o mluvící kočce přerušila ještě jedna píseň, a jako z udělání opět ze zcela jiného muzikálu. Postavy na scéně stále mluví a moc nejednají, mizanscény jsou „vepsí“, režie a scénografie se bohužel nedostavila. Kočka, o které se celou dobu povídá, se objeví až těsně před koncem coby loutka. Vypadá jako chumel zmuchlané plsti a její pohyby připomínají spíše epileptický záchvat než kočku. Zůstalo mi záhadou, jak že to nakonec dopadlo, ale byl jsem opravdu rád, že už je konec.
DNO Hradec Králové - Baj – baj. Autor a režie: Jiří Jelínek, M. Stránská, K. Bělohlávek.
Tak, ještě tuhle „desetiminutovku“ a budeme to mít za sebou, chvála Bohu, bleskne mi hlavou. A tak s jistým ulehčením usedám do hlediště. Na jevišti jsou rozestaveny „mansionky“ rodinných divadélek jejichž portály kryjí kartónové oponky s nápisem „B A J – B A J“. Je to pozdrav na rozloučenou, nebo vstup do bájného příběhu? Tyto úvahy zažene vstupní porod „bájných“ trojčat, vzápětí na to je zlým čarodějem unesena již dospělá sestra dvou statečných bratří. Ti se odhodlaně vydají za vysvobozením své unesené sestry. Je to cesta z pohádky do pohádky, probíhající simultánně od středního divadélka ke krajním scénám. Absurdní situace, ve kterých se postavy ocitají, vyvolávají v hledišti salvy smíchu. Našli bychom na příběhu i na scéně mnoho nesourodého materiálu, ale ono to jaksi nevadí, ba spíše naopak. Při bližším ohledání zjistíme, že nejde jen o náhodný výběr, ale o intuitivní a promyšlenou práci s mýtem. Vděčně se smějeme brilantně postaveným gagům. V závěrečné scéně nám smích ztuhne na rtech, když bratři objeví svou sestru, kterou sami omylem zapíchli při své přísaze věrnosti. Tato drobná inscenace přímo myšlenkově navazuje na loňské „Rychlé šípy“ a je to pro mne radost, protože je jasné, že nešlo o „náhodný výstřel“, ale o zcela konkrétní krystalizující poetiku. Diplom za inscenaci.
Porota nominovala k přímému postupu Národní přehlídku 50. Loutkářskou Chrudim inscenaci „Variace na slavné téma CYRANO“. V širším výběru navrhla porota představení v tomto pořadí: Baj – baj, Penzion Grillparzer, Rakvičkárna 1+2, Strom lidožrout. V nejširším výběru navrhla porota ještě tato představení: Jan za chrta dán, Budulínek č.3.
Karel Vostárek

Související Ročníky přehlídek

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':