Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2001, č. 4, s. 18 - 23, Lenka Láźňovská.

PADESÁTÁ LOUTKÁŔSKÁ CHRUDIM

Den první
Je neděle, l. července 2001, 15,00 hod. Na Chrudim začíná opět pálit slunce a Žižkovo náměstí se zaplňuje davem lidí. První věta symfonie nazvané 50.loutkářská Chrudim začíná.
Tou první větou je už několik let tradiční Loutkářský štrůdl. Začal přesně a vkusně představením Učené prase Studia dell‘arte z Českých Budějovic a poté jej chrudimský Kacafírek vodil od zastavení k zastavení. Množství lidí pořadatele trochu zaskočilo, takže např. Bajaju Studny Hosín nemohli vidět a slyšet úplně všichni. Zato herce na chůdách v bizardních maskách (soubor Kvelb, rovněž z Českých Budějovic), kteří průvod navigovali, viděli a jejich buben i slyšeli všichni. Asi nejvydařenějšími zastaveními byla Princezna Jasněnka Radima Korába a Petra Poláka z Brna v meandrech potoka u divadla a pohádka Kvelbu O princezně Jasněnce.
O půl páté štrůdl dorazil před Divadlo K. Pippicha, kde se na schodech uskutečnil vlastní zahajovací akt. Jeho protagonistou byl starosta města Jaroslav Libý a také vyřezávaná socha Kašpárka (autorem chrudimský výtvarník pan Cyprián), kterou pan starosta odhalil. Mezi čestnými hosty byla zástupkyně Kanceláře prezidenta republiky PhDr. Lenka Štětinová. Letošní Chrudim se totiž poprvé ve své historii uskutečnila pod záštitou prezidenta ČR. Večer jsme zhlédli hostující představení Kytice ostravského Divadla loutek, které po herecké, režijní (režie známý Petr Nosálek) a zejména hudební stránce bylo profesionálně dokonalé. I když souhlasím s Luďkem Richtrem, že se občas zdá, jakoby ideálem bylo smát se čemukoliv. Zemřela matka - jaká psina, tělo bez hlavy - sranda k popukání. Tím ale první chrudimský večer nekončil. Ještě Král Ubu Divadelní společnosti Elf, Kozlí muž Studny Hosín, a to prý se očekával supertajný příjezd Heleny Štáchové. V Čechách se však žádné tajemství neudrží v tajnosti, takže už odpoledne na Máničku čekaly chrudimské děti s loutkami. Zda se skutečně dostavila, nevím. Závěrečnou tečkou byl půlnoční ohňostroj. To už vplouváme plnými plachtami do věty druhé, tj. hlavního programu.
Den druhý až čtvrtý
Tyto dny byly bohatě naplněny tím podstatným, ba nejdůležitějším.
Více než stovka seminaristů se každé dopoledne vzdělávala v šesti specializovaných dílnách. S tradičním francouzským maňasem Quignolem a jeho světem pracovaly Yvette Thiebauld Veriér z Théâtre de Guignol - Lyon a někdejší absolventka Loutkářské katedry DAMU a dodnes slušně mluvící česky Gladys Kalfon z Théâtre de Fortune - Grenoble. Do tématu muzika v divadle nahlíželi pod vedením pedagoga DAMU Vráti Šrámka. Výtvarně divadelní seminář počítal s artefakty vzniklými na místě a hledal vztahy a příběhy, vážící se na ně. Vedl jej další pedagog DAMU Karel Vostárek. Seminář řezbáře a herce divadla Julie § spol. Františka Watzla byl úvodem do technologie výroby loutek. Už tradiční autorsko-dramatizátorský seminář vedl tentokrát Mirek Slavík, vedoucí souboru HUDRADLO ze Zlivi. Seminář pro rodiče a jejich děti vedli manželé Vybíralovi z Plzně a Irena Holemá z Nejhodnějších medvídků z Hradce Králové. Pro velký zájem byl otevřen jak seminář pro mladší děti (učitelé ZUŠ z Prahy Iveta Dřízhalová a Tomáš Komárek), tak pro starší děti na téma Od tvoření k stvoření (Dagmar Jandová a Ludmila Hutterová z Plzně). Od rána do večera se na třech scénách (velké jeviště Divadla K. Pippicha, Malá scéna tamtéž a Kino na sídlišti) prezentovaly inscenace amatérských loutkářských souborů, které uspěly v sedmi regionálních přehlídkách. Formulaci od rána do večera neberte úplně doslova. Inscenace na jevišti se hrály dvakrát (odpoledne a večer), v ostatních prostorách nejméně třikrát. Dopolední představení na Malé scéně a v Kině byly vyhrazeny veřejnosti, první odpolední naopak pro seminaristy a porotu. V porotě 50. LCH zasedli Luděk Richter (předseda) loutkář, režisér, teoretik a mnohé další, loutkář z Olomouce Pavel Němeček, loutkoherečka plzeňské Alfy Blanka Joseph Luňáková, výtvarník z hradeckého Draku Marek Zákostelecký a herec pražského Divadla v Dlouhé Martin Matejka. Z původně šesti nominovaných účast odřekl pouze pražský soubor, zbylých pět doplnila programová rada z doporučených na konečné číslo 17 kousků, z toho byly čtyři soubory z Plzně, tři z Hradce Králové (soubor DNO uváděl dvě inscenace), dva ze Svitav. Nejvíc souborů bylo z východních Čech (celkem šest), následují západní Čechy se čtyřmi, severní Čechy se dvěma, jižní Morava, severní Morava a Slezsko, střední Čechy, jižní Čechy měly po jednom zástupci. Byli mezi nimi ostřílení matadoři jako Střípek Plzeň, V boudě Plzeň, svitavské Céčko, Spolek loutkářů v Lounech, Poli Hradec Králové, Rámus Plzeň, Tatrmani ze Sudoměřic u Bechyně, ZUŠ Žerotín Olomouc ad. Po dlouhých 22 letech byl v Chrudimi LS Před branou Rakovník. Úplným nováčkem byl mladý soubor DNO z Hradce Králové, který měřeno počtem ocenění, byl nakonec velmi úspěšný. Co tedy bylo letos k vidění:
Samuel (volně podle J. Londona), Rámus Plzeň. Dramaturgicky objevná inscenace, vyprávějící příběh matky, která tvrdohlavě pojmenovává své vždy tragicky zahynulé syny po svém stejmenném bratrovi, rovněž s tragickým osudem. V rámci parodovaného televizního pořadu Tabu z produkce stanice Nova jsou zřetelné dva plány - činoherní (aktéři ve studiu) a loutkový (rakvičkárna, jíž se ilustruje a také podle mého názoru zcizuje vyprávění o matce a jejích synech) - jednoho syna uvařila v polévce, jiný, námořník zahynul na moři, dalšího dementního zabil otec atd. Při vší drsnosti málo drsná, pak by absurdnost osudu matky a jejích děti, vztah vesnice k ní, odlidštěnost studia, vyzněly ještě grosteskněji. Možná, že to bylo dáno nejistotou zřetelně slabšího činoherního plánu a také velmi nešikovně řešenou scénou včetně odchodů a příchodů. Pokud se Martin Matejka nadchl tím, že inscenace byla budována od tématu, pak musím poznamenat, že jeho některé roviny byly matoucí, zejména klíčová otázka, zda bůh matku trestá za tvrdohlavost, nebo zda je to relativnost lidského osudu.
Jan za chrta dán (pověst chlumeckého kraje), Tak co? ZUŠ Chlumec nad Cidlinou. Staroloutkářský kus hraný titěrnými marionetkami podle vlastního návrhu souboru. Pohádkový příběh o králi, který za svého milovaného chrta dá čarodějnici chlapce Jana. Základním problémem této inscenace je ujasnění žánru a stylu. Na počátku vypadá jako hra ve hře, svádí k domněnce, že příběh bude traktován s nadsázkou. Chyba lávky, ve skutečnosti je neurčitě civilní. Rozpaky vyvolává také samotný příběh - jaký je hradní pán, proč se dopustí tak nelidského chování, jaký je jeho vztah k dalším postavám příběhu, jaký je Jan a co pánova dcera Kráska - neurčitá milá Jana. Několikrát opakované Jan za chrta dán vypadá jako základní téma, pak je ona pseudolehkost mimo žánr a ona monotonnost temporytmu vyvolává u publika malátnost. Mladičký soubor s tříletou zkušeností prostě má před sebou ještě kus cesty.
Dlouhý, Široký a Bystrozraký (Vladimír Verner), Spolek loutkářů Louny. Známá pohádka vyvolala u zkušeného a v práci s marionetou velmi zručného souboru pokušení vystavět místo příběhu s tahem a jasnou motivací postav množství komických situací, žertů všeho druhu a gagů. Místo co by se jednalo, o jednání se pouze mluví. Slabý příběh podkreslený hudbou ve stylu někdejší televizní přestávky vypadal, že jen omylem vypadl z nějakých padesátých let, jakoby loutkové divadlo od té doby nikam nepokročilo. Škoda práce, a já nepochybuji, že byla poctivá.
Finist, jasný sokol (na motivy ruské lidové pohádky), Střípek Plzeň. Příběh o síle lásky, který svou lyrikou i patetičností je poetice Střípku posledních let blízký. S využitím svébytného divadelního jazyka založeného na nadsázce a přesném humorném pointování situací, loutkářskou precizností a scénografickou vynalézavostí (skvělé Baby Jagy jako bizardní a pitoreskní živáčkové) připravil Střípek opět skvělou podívanou, jíž k dokonalosti příliš neschází. Snad přesnější proporce komických prostředků vzhledem k lyričnosti příběhu (v nadsázkách se totiž ztrácejí dramatické polohy příběhu a znejasňuje motivace jednání postav, např. stojí Marja vůbec o Finista? Žádné příkoří se jí v lese neděje, naopak Baby Jagy jsou na ni hodnější než macecha apod. Chci pochválit všechny zcizovací efekty, např. beznohý Meresjev jako kouzelný dědeček, pirohy apod. Naopak inscenaci nepomohly maňásci s bezduchými panenkovskými hlavami, díky nimž jsou např. sestry k nerozeznání. Prostě někde ubrat a jinde zpřesnit.
Sedmero krkavců (volně podle B.Němcové), Štafle na knoflík Plzeň.
Neznat pohádku, zůstal by divák v trapné nejistotě, neboť příběh sdělovaný z jeviště byl nezrozumitelný. Jako hlavní téma inscenace jsem přečetla boj dvou sokyní o přízeň bratra-manžela. Mezi tím bylo hodně pěkného zpívání sedmi děvčat a jednoho chlapce, štafle, velké bílé plátno použité na stínoherní zobrazení krkavců (nebylo jich sedm a byli rozmazaní), divné špalkové loutky ostatních postav, stmívání a roztmívání. Stejnoměrný temporytmus zvolna plynoucí bez ohledu na dramatičnost situace. Jakoby si Štafle hrály pro sebe, nikoliv něco sdělovaly divákům.
Kašpar u čarodějnice aneb V moci zlých duchů (podle textu Václava J. Sojky upravil Vladimír Pech), V boudě Plzeň. Pouťová fraška ze staré loutkářské kuchyně umožnila souboru pravděpodobně v čistotě práce s loutkou nejlépe ze všech ukázat, jak využít možnosti loutky a zároveň diváka pobavit. Rámec hry ve hře byl chrudimský, neboť inscenace není určena pro interiér. Plzeňští dokázali odolat pokušení přehltit kus srandou. Loutky byly moc pěkné (také si soubor za ně odnesl cenu), interpretace některých postav příkladná. Trochu nejasný byl konec a také postava kohouta, vlastně hybatele děje, by měla být jasnější.
Pohádky, Tatrmani Sudoměřice u Bechyně. Pět dramatizací pohádek rozdílných jak zemí původu, tak naturelem či použitím inscenačních prostředků a řada problémů. Klíčovým je dramaturgie - Tatrmanům, respektive Tatrmankám se nepodařilo najít jednotící klíč (proč zrovna tyto příběhy, a v tomto pořadí). Dalším scénografie - byť jsou např. jednotlivé loutky zajímavé, tak až na indickou pohádku Jak se Dhruva stal hvězdou, se nepodařilo najít hlubší provázanost výtvarné složky s dějem. A konečně třetí - herecký. Chybí schopnost pracovat s tempem a rytmem a výrazem. Zvláště u první pohádky Kouzelné chřestidlo ze střední a jižní Ameriky s totemovýmni loutkami a poslední Obrova zahrada podle O. Wilda s drátěnými loutkami se mi zdálo, že slečny veškerou svou energii spotřebují na nelehké vodění. Strašidelná pohádka podle M. Nesvadby a O třech malých prasátkách podle H. Doskočilové s jistější loutkohereckou prací zase ztroskotávaly na slaboučkém textu, v němž není co hrát. Josef Brůček, spojující dílo svých svěřenek na jevišti průvodním textem, vyplňujícím čas potřebný na přestavbu, dílo zkázy dokonal. Slaboduché řeči, prošpikované komunální satirou (Temelín). To se Ti, Pepo, opravdu nepovedlo. Inu, po loňské slávě Vojína Kuřátka nic moc.
Jak se Honza naučil bát (Vlasta Špicnerová), Podivíni z Podivína.
Honza se přímo v pohádce bát nenaučí, a místo pointy závěrečná písnička. A další dramaturgický zádrhel - princezna, která se bojí lidí, je spíš sama straší, takže chudák služka se jí tak lekne, že si zláme vaz atp. Text prostě není svatý Grál, přátelé. Pěkné loutky ostře kontrastovaly s otlučenými praktikábly a občas se vznášely ve vzduchu jako duchové, zatímco jejich vodiči svižně jednali. Tedy pohádka sice naplněna nebyla, ale byla zábavná patrně i pro děti.
Tak trochu o kůzlátkách (J. Polanská), Spolek loutkářů Vozichet Jablonec nad Nisou. Pohrávání si s motivy známé pohádky o neposlušných kůzlátkách a vlkovi označovali mnozí přítomní jako “pěknou ptákovinu”. Pobavila by ale patrně víc, kdyby všechny loutkoherecké akce byly dotaženy. Maňasy mají pěkné dřevěné hlavičky, pěkně bouchají, ale jinak jsou nevýrazné a obtížně rozeznatelné. Viděli jsme dvě rakvičkárny a jednu klauniádu a celkem tři vydařená cvičení na téma gag. Nic víc a nic míň.
Variace na slavné téma Cyrano (E. Rostand, Jiří Jelínek), DNO Hradec Králové. S využitím všech podstatných faktů příběhu duchaplného, leč marně milujícího Cyrana (přidána pouze postava služky) vystavěl soubor lehoučkou a zábavnou inscenaci, postavenou na v jednom představení trochu méně čitelnou, v druhém naprosto přesnou práci prstových rukavic - loutek představujících jednotlivé postavy příběhu. Rukavice mají schopnost čitelného gesta, které je samo o sobě metaforické, avšak musí být přesné.
Občas nebylo jasné, zda rukavice je znakem postavy či postava samotná. Např. když se Roxana obléká na schůzku s Kristiánem, svléká si rukavici, to je jasné, avšak když Kristián sděluje Cyranovi, že Roxana více miluje duši tj. Cyrana, odhazuje rukavici a odchází do boje, to čitelné nebylo. Takže DNO zůstává věrno příběhu, avšak převádí jej do roviny humoru a nadsázky, aniž by šlo o parodii příběhu. Hodně jim to usnadňuje brilantní Jelínkova úprava. Jako loutková variace činoherního kusu to bylo působivé a právem oceněné.
Stejný soubor přivezl ještě další absurdní kousek nazvaný Báj-Báj (na textu se podíleli tři členové souboru). Z pohádky do pohádky (včetně však Dona Quijota a Foglarova Ježka v kleci) hrané pidiloutkami na scénách cca sedmi paralelních rodinných divadélek. Cestují jimi dva bratři ve snaze zachránit zakletou sestru, kterou však už dávno zahubily jejich vlastní meče. Jak se splétají a zaplétají jednotlivé pohádky Sněhurka, Červená Karkulka, Tři zlaté vlasy a další příběhy, dochází k mnoha absurdním situacím (Don Quijot po pádu opony přijde o druhou nohu, z klece vysvobozený ježek je otráven Sněhurčiným jablkem a doražen oponou, vykoupenou rybku sežere krab apod. Otázkou zůstává, zda je v inscenaci nějaká výpověď, a při vší postmodernosti lze žádat dodržování nějakých vlastních principů. Foglar a Cervantes jsou prostě mimo. Nicméně děti se dobře bavily a kus většinou označily za nejlepší.
Havrane z kamene (T. Pěkný), ZUŠ Žerotín Olomouc. Kultivované, ve všech složkách propojené představení, u nějž lze ještě vyzdvihnout žánrovou čistotu a u mladého souboru nevídané respektování hry partnera. Olomoučtí mají však problémy s temporytmem a neporadili si s přesnou charakteristikou postav. Pak bohužel vztah Juliány a Mladé nemá šanci vyniknout. Mladá trpí od počátku, soubor hraje výsledek, nikoliv proces. Vráťa Šrámek upozornil na nevyužitost hudební složky, nelze vrstvit tóny na sebe, je třeba více pracovat s kontrastem, stylovým odstíněním. Podařilo se sdělit příběh, jemuž však chybí konec.
Strom (A. Kliment), soubor Tlupatlapa Dramatické školičky Svitavy.
Zajímavá atmosféra, velmi výtvarné divadlo s čitelným tématem. Člověk může zůstat u příjemného pocitu tajemné magie a neklást si žádné otázky. V opačném případě však zjistí, že spoustě významů, o nichž tuší, že mu něco mají sdělovat, prostě nerozumí. Klíč není ani v hereckém plánu - nejasný je postoj lidí - totemů ze špalků, jsou zoufalí nebo rezignovali?, ani ve scénografii (všechno je dřevo) ani v hudebním plánu (opět V. Šrámek upozornil, že muzika K. Šefrny je pěkná, ale takřka stejná). Symboly a alegorie prostě k divákovi nedoputovaly.
Budulínek č. 3, Bifule Hradec Králové. Inscenátoři se přiznali, že věc spíchli trochu narychlo, když hrozilo nebezpečí, že se soubor rozpadne. Bylo to patrné. Oblíbený princip pohádky na ruby známe už ze šedesátých let, kdy to byla jedna z cest, jak popularizovat loutkové divadlo pro děti. Polehňova úprava Pehrova a Ladova textu z toho udělala trochu otravnou satiru na didaktickou hříčku pro děti, aniž nalezla adekvátní náhradu původního příběhu. O nic se nehraje a nehraje se ani o ničem. Snad by bylo lepší nesporné loutkoherecké kvality investovat do lepšího kusu.
Rakvičkárna 1 + 2, Poli Hradec Králové. Autor, inscenátor a loutkoherec v jedné osobě Jiří Polehňa má pro tento žánr srdeční slabost. Tentokrát to byly vpodstatě dva stejné příběhy černého humoru inscenované jako jarmareční výstupy. Jeden každý sám o sobě by patrně vyzněl lépe. Rozhodně by nekladly otázku po dramaturgii, přesnosti, temporytmu, něco se dlouho exponuje, podstatné věci naopak se odehrají příliš rychle.
Kašpárek, Honza a čert (V. Čvrtek), LS Před branou Rakovník. Inscenace má dva problémy. Základním je kvalita textu - Čvrtkovu hru režisér J. Suk ještě upravoval a vyšel mu z toho velmi plochý příběh s neujasněnými vztahy a motivací jednotlivých postav. Tím druhým je posunutí charakteru postavy Kašpárka do hodného chlapce, pomáhajícího zachraňovat českému Honzovi Rozárku. Obě postavy splývají v jednu. Je otázkou, proč tam Kašpárek vůbec je. Marek Zákostelecký připomněl, že Kašpar je přisprostlý svéráz, který rád rozdmýchává, ale nerad to potom vyřizuje a už vůbec netouží někoho zachraňovat. Také čert je málo strašidelný. Škoda, přitom mladý rakovnický soubor ukázal, že to s marionetou umí a ani se nechce věřit, že to byla jejich první zkušenost.
Penzion Grillparzer (podle J. Irwinga, v úpravě B. Šefrnové a P. Mohra), Loutkářský soubor C Svitavy. Magická Irwingova próza Svět podle Garpa není uceleným příběhem, není jím ani svitavská inscenace. Čaruje s atmosférou a méně sděluje obrazem. Zvláštní fluidum tajemství a nostalgie však samy o sobě nenahradí absenci signálů, o čem se hraje. Garp, malý chlapec, panák, rozhodně není hybatelem a my se ani z činoherního ani z loutkohereckého plánu nedozvíme jeho pohled na zvláštní děje v penzionu, natož proč rodina, doprovázející otce, který navštěvuje penziony a hotely a stanovuje jejich kategorii, zjihne, když se setká s troskami cirkusu (nešikovný medvěd, zmrzačený provazochodec, vykladač snů). Styl inscenace se dá pojmenovat jako civilismus pracující s tichem, pauzami. Je to velmi křehké, nostalgické a přebujele lyrické. Pro mě, diváka, je to však za sklem. Byla jsem z toho velmi smutná.
Luděk Richter ve svém závěrečném slovu řekl, že “amatérské loutkářství za dobu existence LCH dospělo, vyrovnalo se s ostatními divadelními obory a ve svých špičkách předstihlo i mnohé soubory profesionální”. Souhlasím, ale opravdu to ve všech sedmnácti inscenacích letošní přehlídka potvrdila? Potěšila rozhodně návratem k umění hry s loutkou. Už to nejsou jenom plzeňské soubory Střípek a V boudě, soubor z Loun i Jiří Polehňa, objevily se i další (Rakovník, DNO ad). Ostatně host letošní přehlídky a čestný prezident UNIMy Henryk Jurkowski z Polska řekl, jak ho potěšilo, že se v Chrudimi setkal s opravdovou loutkou. Většinou prý vidí jen předměty. Někdy naléhavost tématu a zaujetí jím způsobila, že vznikly zašifrované inscenace, u nichž však divák často zůstal vně. Potěšila schopnost autorských dramatizací či úprav textu (vrcholem byla patrně Jelínkova úprava Cyrana), často však soubory sáhly po nekvalitní předloze. Myslím, že hlavní devízou letošní Chrudimi bylo mládí jejích účastníků. Ať stáli na jevišti, či pracovali v semináři. Oni jsou zárukou, že pimprlata u nás nezahynou.
Co jiného se letos ještě dělo...
Patrně den D letošní přehlídky byl čtvrtek. Jednak přijel ministr kultury ČR, jednak se uskutečnil očekávaný Večer loutkářských osobností. Pan ministr pohovořil se starostou a jeho náměstky, zhlédl představení Céčka Penzion Grillparzer, po něm předal Cenu MK ČR Karlu Šefrnovi, a bez pauzy se ihned odebral do velkého divadla na Havrane z kamene olomoucké omladiny manželů Němečkových. Mělo to pro něj patrně zvláštní půvab, neboť hlavní roli Mladé ztvárnila jeho dcera. Pokud jde o akt předání Ceny, byl sám o sobě důstojný a dojemný. Publikum povstalo a dlouho tleskalo Karlovi, který stál sám s kyticí a diplomem v ruce na jevišti. Ozvaly se hlasy, že akt byl příliš komorní a téměř utajený. Zhlédla jej cca stovka dospělých seminaristů, lektoři, porotci a hosté. Svým způsobem to opravdu uzavřené bylo, ale jako člověk, který viděl do zákulisí, musím poznamenat, že místo a čas předání neměly alternativu (časový harmonogram pobytu ministra, žádná pauza mezi oběma inscenacemi, po Havranovi byly už schody před Divadlem plné lidí čekajících na koncert Ondřeje Havelky). Nápad chrudimských předávat Cenu právě na koncertu také nebyl vydařený. Večer (spíše noc) loutkářských osobností, moderovaný věcně a se smyslem pro míru jednou z loutkářských legend Janem Dvořákem starším (režisér, dramaturg, autor, legendární ředitel a umělecký šéf Draku /1965-1980/, pedagog DAMU, lektor a porotce), se opravdu vydařil. Výčet osobností by byl dlouhý. Za všechny připomenu František Písek (Jitřenka Brno), Zdarek Pop (Kašpárkova říše loutek Olomouc), Karel Šefrna (C Svitavy), Miroslav Ryšavý (Pimprle Praha), Hana Zezulová, Bohumír Koubek a ing. Jan Novák (Říše loutek Praha), Miroslav Linhard (Žabáci Šumperk), Petr Slunečko (Jiskra Praha), Daniela Weissová (Čmukaři Turnov), Luděk Richter (Paraple Praha), Josef Brůček (Tatrmani Sudoměřice), Jiří Oudes (Těšováček Dolní Těšov), Dagmar Jandová (zakladatelka Střípku Plzeň), Ivana Faitlová (současná vedoucí Střípku), Jiří Polehňa (Hradec Králové). Všem, na něž jsem zapomněla, se omlouvám. Vzniklo lidské, velmi neformální vzpomínání na jednotlivá desetiletí. Lidské proto, že se vzpomínalo především na bohatýrské kousky mládí většiny účastníků spojené s Chrudimí, a neformální proto, že nikdo nikoho nenapomínal (s výjimkou domluveného, ale nedoržovaného limitu tři minuty pro každého), nedošlo k žádné konfrontaci. Vzniklo srdečné lidské společenství několika generací českých loutkářů. Ti mladí v sále (a nebylo jich málo) slyšeli to, co dnes snad ještě nechápou. Loutkařina všem přítomným pamětníkům obohatila a zkrášlila život, který by bez ní byl mnohem chudší. V divadle, podobně jako Karel Šefrna, našli své nejlepší přátele.
Tím však nabídka letošní LCH nebyla vyčerpána. Byla přece jubilejní. V doplňkovém programu jsme zhlédli představení profesionálních souborů Kuba Plzeň –Petr Mlád Princ Bajaja a nočního Bezhlavého rytíře Naivního divadla Liberec. Zvláště to druhé, jež putuje také po hradech a zámcích, vřele všem doporučuji. Na letní scéně před Divadlem téměř každý den před davy lidí koncertovaly skvělé kapely – Čechomor, Ondřej Havelka a jeho Melody makers, Beatles revival, Wabi Daněk. Každý z nich se náramně vydařil. Každý den vycházel festivalový zpravodaj Chrupajda (chrudimská padesátka) v režii Čmukařů a k jubileu vydaly za podpory MK ČR občanské sdružení Dobré divadlo dětem, IPOS-ARTAMA a Chrudimská beseda cenný almanach 50 Loutkářských Chrudimí.
Co říci závěrem…
Padesátá loutkářská Chrudim, kterou uspořádali z pověření MK ČR město Chrudim a IPOS-ARTAMA, se po všech stránkách vydařila. Zaplatily ji město (dalo 490 tis. Kč), MK ČR (prostřednictvím sdružení Společnosti amatérské divadlo a svět) 350 tis. a 60 tis. na Almanach a IPOS-ARTAMA 50 tis. Sponzorem byla firma Holcim Prachovice. Myslím, že pořadatelé dobře učinili, když celou akci koncipovali jako svátek pro loutkáře a pro město. Díky Večeru osobností přijelo do Chrudimi několik generací loutkářů, z nichž zvláště ti starší měli v minulých letech občas pocit, že se s nimi nepočítá. Oni se jistě nebudou zajímat o semináře, a přesto musejí mít důvod přijet. Vedle hlavního programu by zde měli najít něco, co je osloví. Mám na mysli doplňková představení a také případné zahraniční hosty. Letos jediným hostem bylo Štúdio Gong z Bánské Bystrice a jejich inscenace Nebojsa. Patrně to bude chtít programovou spolupráci s Českým střediskem UNIMA, Českým střediskem AITA/IATA apod. Pak by se asi nestalo, aby se čestný prezident UNIMA pan Jurkowski musel trochu domáhat pozornosti, místo co by byl obletován jako celebrita. Snad by v programové brožuře a na plakátě nemusely být gramatické chyby. Ale to byly patrně jediné pihy na kráse letošní přehlídky.
Lenka Lázňovská
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':