Databáze českého amatérského divadla

Texty: JH 2001, Vladimír Hulec: Trocha pohybové poezie nikoho nezabije. AS 2001, č. 5, s. 10 - 11.

Trocha pohybové poezie nikoho nezabije

Letošní ročník JH byl zajímavý otevřením svých hranic směrem k experimentu (Hra o Dorotě), současnému - řekněme - postmodernímu symbolickému divadlu (Ochladzuje sa) a také k různým formám pohybového umění. V oboru pohybového divadla se dokonce svým způsobem odehrál jakýsi „minifestival ve festivalu“. Na jedné straně vystoupil folklorní soubor pražských Vycpálkovců, který - řekněme - reprezentoval národní tradici přehlídky. Vedle něj se objevilo stejně formálně nevýbojné představení s výrazným pohybovým vkladem všech účinkujících, ovšem zaměřené na dětského diváka, muzikál Z deníku kocoura Modroočka DS Tyl Rakovník. Přijela také Pantomima S. I. z Brna, která přivezla svou verzi taneční pantomimy odpovídající moderní üpostfialkovské” pantomimě šedesátých či sedmdesátých let. A na opačném konci se pohybovalo brněnské divadlo poezie Útulek s improvizací na text básně Leoše Slaniny Návštěva u ministra, hradecké Divadlo Jesličky s jinak (ale opět výrazovými prostředky soudobého pohybového divadla) zpracovanými básněmi Walta Whitmana Chvíle přirozenosti. A kdybychom se chtěli divadlem s výrazným vkladem tance či pohybu zabývat hlouběji, mohli bychom ke zmíněným přiřadit i Hru o Dorotě, Maxe a Moritze, či Ochladzuje sa. Toto velké zastoupení tance a pohybu je logické - současné divadlo už mnoho let hodně sází na pohyb a obraz jako na rovnocennou (a často i převažující) výrazovou složku. A tak je dobře, že tento trend zachycuje i amatérské divadlo a že ho mapuje tato přehlídka a dokonce i dílny (Michal Hecht - pantomima, Sergej Fedotov - herecká dílna). Dokonce - mám-li být upřímný - možná nejzajímavější pohybovou produkcí festivalu byla pro mne právě krátká veřejná ukázka z práce studentů Sergeje Fedotova. Tam se totiž herci skrze pohyb dobírali „spodních“ vrstev sdělení, pohyb nesloužil jako kolorit či vnější forma, ale jako cesta k podstatě bytí herce, a tedy i k podstatě divadelní pravdivosti, autenticity, tedy něčeho, co je na divadle jedno z nejcennějších. Ale vraťme se k festivalovým inscenacím.
Největší rozpaky vzbudilo jistě pozvání Vycpálkovců. Patří vůbec folklórní soubory na JH? Ač nejsem kdovíjakým zastáncem žánrové a mezidruhové bezbřehosti (pevná dramaturgie bývá u festivalů potřebná, jinak se rozpliznou jak ty bohnické), chce-li Hronov být důsledně otevřeným mezidruhovým festivalem, je účast či pozvání obdobných souborů plně v souladu s takovou koncepcí. Na druhou stranu je třeba říct, že se tím festival vzdaluje své cílenosti na vzájemná tvůrčí porozumění, neb přece jen rozevírá náruč příliš zeširoka. Vycpálkovci jsou ve svém oboru jistě na špici, ovšem pohybují se po zcela jiných kolejištích a v jiných vodách, s jiným kontextem než ostatní festivalové produkce a většina hostů, a tak jejich pozvání chápu spíše jako nesmělá namlouvání. Bohužel se mi zdálo, že zvolený soubor nebyl tím správným „věrozvěstem“. Je totiž příliš „umělý“, choreograficky i obsahově konvenční, takový řekněme „apartní“. Představení připomínalo spíš revuální pořad, jehož hodnota či zajímavost byla dána víceméně profesionálním zvládnutím všech tanců, profesionální - ovšem velmi konvenční - choreografií a velmi dobrými tanečními, pěveckými i hudebními výkony. Horší už to bylo s kostýmy a scénou, ale to asi zabíhám do přílišných detailů. Pokud bude festival pokračovat v této linii - a dopředu říkám, že jí fandím - bylo by asi lépe hledat ještě dál, obrátit se spíš na jiné taneční kultury u nás, pozvat například rómské či židovské amatérské taneční a hudební soubory. U nich totiž převažuje to, co Vycpálkovcům zásadně chybělo - touha po komunikaci. Z jejich produkce nesálaly ony nezbytné „vnitřní ohně“, bez nichž je umění jen nablýskanou károu, která někam přijede, ukážete ji, a zase v ní odfrčíte. Byla to hezká limuzína, ale zbyl po ní jen trochu přeslazený odér.
O daleko větší komunikaci s divákem se snaží Rakovničtí. Měli na festivalu téměř rituální Tvrdohlavou ženu a již zmíněného kocoura Modroočka. Obě inscenace jsem přijal. Tyl v jejich podání byl sympatickým pokusem překročit hranice tradičně chápané „klasické“ činohry, Modroočko naopak vytvořit živé dětské divadlo. Ani jednoho není nikdy dost. Jistě by se v obou inscenacích dalo najít mnoho sporných míst, nicméně dramaturgická linie souboru je sympaticky ambiciózní, a přitom divadelníci neztrácejí kontakt s divákem. Mám-li v tomto textu zaměřit svou pozornost na pohyb, byla práce Rakovnických v kocouru Modroočkovi na vysoké úrovni. Připomněla mi přístup jednoho z průkopníků pohybového divadla u nás, Václava Martince a jeho Knihu džunglí. Dětský pohybový muzikál je velmi těžký žánr, a tak vyčítat někdy až přílišnou líbivost, konvenčnost v použití některých scénických prvků a postupů, mi přijde malicherné. Inscenace je zkrátka odleskem divadelních zkušeností jejích tvůrců, kteří jistě znají vedle Martince i muzikálové Cats a televizního čertíka Bertíka, a tak Kocour Modroočko byl jakýmsi mixem toho všeho. Divadelně fungoval, a to je nejdůležitější.
Bližší mi je ovšem otevřený divadelní tvar, experiment, a ten nabízeli hlavně tři mladí muži ze souboru Útulek. A tvar to byl - aspoň pro mne - velmi příjemný. Hravá improvizace s pohybem i slovem, otevřená momentálnímu nápadu či vzniklé situaci, a tak vždy odlišná. Přitom Slaninova báseň byl základ, který vždy fungoval jako přístav, když se dění ocitalo ve vzduchoprázdnu. Technicky nikterak výrazně vybavení herci využívali tělo a pohyb jako odrazový můstek k zázraku zvanému „okamžitá přítomnost“. Nešlo ani tak o samu báseň, již (a hlavně autora, jehož osobně znám a tedy vím, jak je „neuchopitelný“, sarkastický, a přitom trochu sentimentální a nostalgický) ovšem pochopili brilantně, šlo především o podstatu navazované komunikace a hravosti. Divák nutně musel opustit své intelektuální „zcizení“ a buď se přidat, anebo „byl mimo“. O nic víc totiž nešlo. Herci nabízeli sami sebe, svůj svět a svůj věk. Jako malá koťátka vybízeli k vzájemnému „kočkování“. Takové chvíle na divadle jsou vzácností, a tak i tato inscenace tou vzácností byla. A navíc přišli i s jednou - aspoň pro mne - formální novinkou. Nazval jsem si ji „literární jazz“. Když jazzmani improvizují, tak pokud se nepohybujeme ve free jazzu, vždy hrají konkrétní skladbu či téma, ke kterému se vracejí, různě je převracejí a nakonec improvizovanou skladbu dohrají do konce. Ten samý přístup měli i Brněnští. Slaninova krátká bláznivá básnička se v jejich podání kroutila, měnila význam, chvílemi se vytrácela, ale byla „dohrána“, byla řečena celá. Její smysl i obsah se tak vyjevoval v různých polohách, významech, barvách. Jako když jamují jazzmani...
Poezii si vybrali i Hradečtí mladíci z Divadla Jesličky. Jejich přístup bychom také mohli popsat hudebně - tentokrát šlo o pevnější, dynamičtější tvar pohybového divadla, tak trochu pokus spojit „obyčejný bigbít“ s prvky rapu a soudobé etnické (world) hudby. Ovšem v pohybovém provedení. Zkušená Ema Zámečníková, režisérka a autorka scénáře, dovedla své studenty k pohybově i zvukově propracovanému tvaru, který byl přesně pointován i rytmicky citlivě členěn. Navíc duchem souzněl se všemi aktéry, z nichž čišela radost a tryskala přirozenost, autenticita. Whitmanovy verše tak zazněly v průzračně čisté podobě, nebyly v pozadí, ale naopak táhly celou inscenaci i v místech, kdy - třeba - pohybová invence mírně vysychala, postupy se opakovaly, negradovaly. Opět tedy „příjemné setkání“.
Opakování postupů a přístupů naopak brzdilo jinak cennou inscenaci brněnské Pantomimy S.I. Sny o létání. Na Hronově a hlavně na každoroční přehlídce pohybového divadla v Kolíně Otevřeno již byly Sny předvedeny v několika verzích. Tato je nejpropracovanější jak po herecké stránce, tak obsahové. Neslyšící se pod Zemánkovým vedením postupně vymaňují z kleští svého uzavřeného světa plného neprostupného ticha a nabízejí divákům své zkušenosti, své sny, touhy, strachy. Je to dlouhá cesta, na které doufám časem ztratí i přílišnou pantomimickou popisnost a pustí se do odvážných pohybových letů, jaké nabízí už například ve svých inscenacích se sluchově handicapovanými Zoja Mikotová. Na Hronově se touto cestou již v některých místech vydali - nezapomenutelné bylo pro mne taneční sólo jedné z členek souboru. Všichni odešli a ona - letuška mezi opuštěnými sedadly - se protáhla do hlubokého záklonu a zasnila, zatančila. Tímto krásným, procítěným sólem pro mne vyvrcholilo taneční divadlo na letošním Jiráskově Hronově.
Vladimír Hulec
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':