Databáze českého amatérského divadla

Texty: Radok Alfréd, expozice v Městském muzeu Týn nad Vltavou, životopis

VII. SÁL
Expozice režiséra Alfréda Radoka

Radokova rodina pochází z blízkých Kolodějí nad Lužnicí. Všichni Radokové byli židé. Jejich předkové přišli do Koloděj po roce 1680, kdy zasáhla Týn nad Vltavou morová epidemie a všichni židé tehdy museli opustit vltavotýnské panství. Z historie je známý především Bernard Radok /Alfrédův dědeček/, který byl v roce 1868 jmenován prvním kolodějským poštmistrem. Jeho syn Viktor Radok, Alfrédův otec, byl majitel mlýna na řece Lužnici v Kolodějích.
Alfréd Radok se zde narodil 17. prosince roku 1914. V zdělání získával nejprve v letech 1926-1930 na Státním reálném gymnáziu v Českých Budějovicích, v letech 1930-1932 na Státním reformním reálném gymnáziu v Prachaticích a v letech 1932-1936 na Obchodní akademii v Písku. Poté následovaly dva roky vojenské služby. Po vojně odešel Alfréd nakrátko do Prahy, pokoušel se o studia na několika vysokých školách, ale zaskočila jej doba. Po listopadových událostech roku 1939 začala být situace pro Radokovu rodinu zlá. Uvažovali i o emigraci, ale dědečkovi Bernardovi bylo tehdy již 90 let, a tak se rozhodli zůstat. Alfréd se spolu se svým mladším bratrem Emilem ukrýval nějaký čas na venkově.
V roce 1940 odešel Alfréd do Valašského Meziříčí, kde mu poskytl záchranný pracovní pobyt otec jeho lásky a celoživotní družky Marie Tesařové. Alfréd tady založil ochotnický soubor, zrežíroval „Krále Lávru“ a úspěch představení byl tak obrovský, že jej vynesl jako režijní talent přímo do Burianova divadla D 41. Alfréd Radok o tomto období později napsal: „Byl to můj osud a moje štěstí, že mým učitelem byl právě Emil František Burian a jeho divadlo.“
Existenci D 41 ale ukončil zásah nacistů. E.F.Burian byl zatčen, divadlo zavřeno. Prostory a inventář D 41 převzalo Městské divadlo Na Poříčí i s většinou členů původního divadelního souboru. Alfréd Radok neměl snadnou pozici, jeho okolí vědělo, že má „částečně závadný původ“, přestože byl od dětství po matce vyznáním katolík. Jak uvádí Zdeněk Hedbávný ve své knize: „Patří k jedinečnosti Radokovy osobnosti, že protektorátní atmosféru využil pro sebe jako školu umění a divadla“. Ale na divadle je možno zasáhnout do děje, změní se kulisy, přestaví scéna, na konci spadne opona a děj se vrací do reality. Radokův život a osud změnit nešel. Aby se mohl věnovat své práci, začal používat pseudonym Vladimír Bureš. V březnu 1942 režíroval pod tímto jménem v Plzni Šrámkův „Ostrov veliké lásky“. Těsně před dubnovou premiérou byly kýmsi přestavěny kulisy Radokova osudu, jeho otec Viktor dostal povolávací rozkaz k transportu do Terezína. Alfréd poté působil dalšího půl roku v Městském divadle v Plzni, ke konci roku 1942 dostal na základě svého původu výpověď. Ministerstvo lidové osvěty se vyjádřilo, že: „Nesouhlasí se zaměstnáním míšence v Městském divadle v Plzni“. Radok zde poté působil jen jako hostující režisér. V letech 1943-45 sem přišla také jeho partnerka Marie Tesařová, která mezitím vystudovala herectví. Oficiálně byl Alfréd Radok od počátku roku 1943 zaměstnán jako administrativní síla Vinohradského divadla. Neoficiálně byl lektorem a pomocným režisérem. Ředitel divadla Jiří Plachý mu nabídl i samostatnou režii, ale Radok ji odmítl. Bylo by to balancování na příliš tenké hraně.
Prvního září 1944 byla Goebbelsovým rozkazem zastavena činnost všech divadel v Protektorátu. Ve stejnou dobu dostal Alfréd Radok povolání do transportu. Byl odvezen do internačního tábora pro židovské míšence v Klettendorfu. Alfréd prožil v koncentračním táboře nálet na Vratislav, kdy bomby dopadaly jen deset km od tábora. Spolu s dvěma přáteli se mu podařilo na počátku roku 1945 z tábora uprchnout.
Válku nepřežil Alfrédův dědeček Bernard, kterého jako pětadevadesátiletého starce transportovali do Terezína, kde zemřel. Nepřežil ji ani Afrédův otec Viktor, zemřel počátkem března 1945 v Malé pevnosti v Terezíně.
Po osvobození začal Alfréd Radok pracovat v Divadle 5. května. Na podzim přišel jeho další životní zlom: 16. října 1945 se oženil se svojí dlouholetou láskou Marií Tesařovou. Ale problémy v pracovní oblasti nekončily. Opět se kolem něho rozpoutal boj kritiků. Jedni jeho inscenace a zásahy do původních divadelních předloh odsuzovali, druzí naopak tvrdili, že je jednou z nejzajímavějších osobností českého divadla. Rok po osvobození zažil Alfréd Radok tutéž absurdní situaci jako ve válečných letech: 2. července 1946 dostal od ředitelství Divadla 5. května doporučený dopis, ve kterém mu bylo oznámeno, že s ním z rozpočtových důvodů nemůže divadlo pro sezónu 1946-47 počítat. Alfréd Radok se ocitl v tíživé existenční situaci, tím spíše, že se kromě své rodiny staral o matku. Přestože byl oficiálně propuštěn, dokončil bez nároku na mzdu svoji inscenaci “Hoffmannových povídek“.
20. října 1946 přijal angažmá v Divadle satiry v Praze. Stal se v něm režisérem a spolu s Oldřichem Lipským i uměleckým vedoucím, nadále spolupracoval s Činohrou 5. května, Divadlem malých pionýrů a Velkou operou.
V roce 1947 získal Cenu země české za rok 1946, za režii. Spolu s ním byli vyznamenáni např. Jiří Trnka, Česká filharmonie vedená Rafaelem Kubelíkem, Emil Filla a další. Jméno Alfréda Radoka se tak objevilo na seznamu 12 nejúspěšnějších českých umělců. Spolupracoval dále s činohrou Národního divadla a v rovce 1948 natočil svůj první celovečerní filmu „Daleká cesta“. Předlohou mu byla povídka Erika Kolára „Cesta“, jejíž podstatná část se odehrává v židovském ghettu Terezín. Film zpracoval Alfréd Radok jako jedno ze svých nejdůležitějších životních témat. Na jaře roku 1949 byla práce dokončena. Film byl vzápětí odsunut z Prahy a minimálně promítán jen na venkově. Po roce 1968 byl pak trezorován docela.
S rokem 1950 přišla režie hry „Jedenácté přikázání“ v Divadle státního filmu. Hra na jevišti se prolínala s promítáním filmových dotáček a tento Radokův nápad položil základ pozdější slavné Laterny magiky.
Honba na Alfréda Radoka však neskončila. V roce 1952 dostal další výpověď, tentokrát pro své „nedostatečné politické uvědomění“. Vzápětí mu ředitel František Smažík nabídl práci ve Vesnickém divadle.
V roce 1952 vznikl další celovečerní Radokův film „Divotvorný klobouk“.
Rok 1954 byl pro Radoka dalším životním mezníkem. 28. července se mu /6 let po dceři Barbaře/ narodil syn David. Navíc se mu podařil návrat do Národního divadla. 17. prosince tohoto roku oslavil své čtyřicáté narozeniny.
V roce 1956 natočil podle knihy Adolfa Branalda film „Dědeček automobil“, třetí celovečerní dílo.
Roku 1958 vznikla Laterna magika, která přinesla Alfrédu Radokovi mezinárodní popularitu. Jednalo se o program předváděný v kulturní síni československého pavilónu na Světové výstavě v Bruselu 1958. Ohlas byl obrovský. Noviny psaly o mnohahodinových frontách lidí čekajících na vstupenky. Laterna magika se stala samostatnou „výzkumnou“ scénou Národního divadla.
A přišel další paradox. Radokova práce na druhém programu Laterny magiky byla tvrdě odsouzena. 5. května 1960 zbavilo Ministerstvo školství a kultury Radoka funkce uměleckého vedoucího Laterny magiky, v červenci byl zbaven funkce spolurežiséra a bylo mu oznámeno, že jeho pracovní poměr k 30. září končí. Koncem ledna 1961 jej postihl infarkt myokardu.
Po zotavení nastoupil jako režisér Městských divadel pražských a působil zde až do roku 1965. Jako jevištní technik pracoval tehdy v Městských divadlech pražských Václav Havel, který se při inscenacích „Švédské zápalky“ a „Zlodějky z města Londýna“ stal Radokovým asistentem a na dlouhá budoucí léta jeho přítelem.
V prosinci roku 1962 Alfréd Radok opět vážně onemocněl, postihl jej druhý infarkt. Lékaři mu doporučovali změnu zaměstnání a životního stylu, ale Radok se nemínil vzdát.
Sezónu 1965-66 začal v Mnichově v divadle Kammerspiele, jako hostující režisér. Rozešel se s Městskými divadly pražskými a vrátil se do činohry Národního divadla. Jeho úspěšná práce pokračovala do léta roku 1968. Marie Tesařová – Radoková na toto období vzpomíná: „...Alfréd byl po infarktech, podepsal 2000 slov, a tak jsem čekala, že pro něho přijdou. Že to bude jako za Němců. To by nepřežil. Rozhodli jsme se rychle.“ Manželé Radokovi se rozhodli pro emigraci. Alfréd měl sjednanou pohostinskou režii ve švédském Göteborgu, a tak 23. srpna opustila celá rodina republiku. Kromě režijní práce ve Švédsku pak pracoval Radok také v Belgii, Německu a Norsku.
V roce 1976 dostal Alfréd Radok nabídku ke spolupráci s vídeňským Burgtheaterem. Měl zde režírovat dvě aktovky Václava Havla: „Audienci“ a „Vernisáž“. Odmítl prý letět do Vídně letadlem, neboť nechtěl letět nad Československem. Ve Vídni jej ale postihl třetí infarkt. Zemřel zde 22. dubna 1976.
Pochován byl na předměstí Göteborgu. Na jeho hrobě je deska se reliéfem stromu vyrvaného z půdy, vyvráceného z kořenů. 28. října 1991 byl Alfréd Radok vyznamenán Řádem T.G.Masaryka III. stupně in memoriam. Vyznamenání předal president Václav Havel Davidu Radokovi, který v té době režíroval v Praze ve Stavovském divadle operu „Don Giovanni".

(Ex: http://old.tnv.cz/kultura-a-volny-cas/mestske-muzeum/stale-expozice/2006-03-13-1.html) -121029

Související Osobnosti

Související Organizace

Související Pojmy

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':