Databáze českého amatérského divadla

Texty: RICHTER, Luděk: HESLO: DNO Hradec Králové. Loutkář 2005, č. 1, str. 24-26.

HESLO: DNO Hradec Králové

Dno vzniklo roku 2000, když se kolem Jiřího Jelínka a několika dalších odchovanců hradeckého divadla Jesličky (ZUŠ Na Střezině) začalo shromažďovat společenství lidí, spjatých generačním cítěním života, divadla, hudby, výtvarna a kultury vůbec. Za dobu své existence (včetně "jesličkové" prehistorie) vytvořili přes dvacet inscenací, vesměs pěti až dvacetiminutových drobniček, které při svých vystoupeních spojují do proměnlivých pásem, prokládaných muzikou, písněmi, básněmi, povídkami a komentáři, ale také hodinovou Revue, půlhodinové Variace na slavné téma Cyrano a Okolostola. Právě ty vynikají jako trojice dosavadních vrcholů Dna.
Dno pěstuje zcizované, epické divadlo, v němž má místo vyprávění, přiznané předvádění, syntéza hudby (častý je tu instrumentalista, zpěvák či dokonce celý orchestr přítomný po celou dobu v pozadí), velmi stylizovaného pohybu (mnohdy až do minimalistického tance), výtvarna, ale i slova. Prolínání divadelních, literárních, hudebních a výtvarných aktivit je patrné nejen v samotných inscenacích, ale i v tom, jak Dno provazuje své drobničky do větších celků. Činí tak pomocí jednotlivých hudebních čísel - písní (mnohdy zas naopak prolnutých divadelními prvky - např. píseň Děti, děti, dětičky) a poloimprovizovaným slovem Jiřího Jelínka.
Na první pohled nejnápadnějším rysem Dna je až neuvěřitelná hravost: schopnost hry a proměny v práci s předmětem, obrazem, příběhem a možná především se slovem.
Jelínkovo obracení slov na ruby, hledání jejich možných druhých, nečekaných významů či spojení, spojování jednotlivých slov do nových významů... prolíná vše od názvů přes komentáře a jednotlivé situace až po budování celých inscenací: Dno uspořádalo už dva "MÍRné festiVÁLKY", Operetka není malá opera, jak bychom očekávali, ale "Au pair retka", PříBĚH není jen příběh, ale běh při, Rybstory je "múzy-kal" a Anatomie? - "loutky jsou na hraní a na to my je používáme". Gejzíry slovních hříček je nabito Okolostola: tři rumy vyvolají představu rumiště - v Rumunsku - kde dětem přináší dárky Dárkula... a Jelínek jimi hýří i coby průvodce v komponovaných pořadech: "Zahrajem´ vám jednu píseň taneční. Voni všechny ční. Ale tahle, ta neční."
Nejhlubší významy pak tyto hříčky nesou v Jelínkových básnických či písničkových textech a v jeho prózách, kde nejde o pouhé humorné přesmyčky, nýbrž o významy postupně rozvíjené z dvojznačností (Sněhuláci), podobností či souvislostí slov: Naše Vendula, ta je odulá, včera strčila hlavu do úla. Fryntovsko-plíhalovský humor (aniž tím má být naznačena jakákoli odvozenost) v obsahu i formě úsečných překvapivých point (Kvákaj kachny v jezírku / Kdo z vás jim to stopne / Vytahuji z kapsy sirku / Jezírko je ropné) leckdy skrývá texty velmi poetické, ba něžné (Dva nezralé vlčí máky / Vyšly sobě do polí / Tam si nejspíš povídaly / Dít se mohlo cokoli / Byli oba značně mladí / Tak se mohlo leccos stát / Od těch dob se vlčí máky / Nepřestaly červenat). Jindy nečekané podobnosti a spojitosti vytvářejí významy povahy až existenciální (Rohlíky stojej frontu na pekárnu / Tiše si lepší místa závidí / Zvolna si říkaj: Hochu, já už stárnu / Rohlíky stojej frontu na lidi / :A fronta plná Frantů: / Rohlíky stojej frontu / A místa za mák není / Ve frontě do diskontu / Čekaj na svoje vykoupení) či tragicky groteskní (Takovej ten opravdickej strach, jako maj´ vojevůdci a prasata před porážkou).
Nezůstává však jen u slov. Nezřídka je zdrojem hravého humoru propojování či konfrontace slova a obrazu: je ohlášen výstup sobecký cyklista a vzápětí vidíme soba na kole, jenž srazí auto. Na převádění slov do doslovných obrazů je založena celá Anatomie: slova jdou hlavní hrdince jedním uchem tam, druhým ven, má jich plnou hlavu, miluje svého milence k sežrání, ale pak jí leží v žaludku - což vše vidíme provedeno ve výtvarně-loutkářské podobě.
Loutkovost inscenací Dna je samostatnou kapitolou. Kolísá od čistě hereckých kreací (365 vteřin) přes inscenace v nichž předměty-rekvizity hrají významnou roli, nestávají se však loutkami představujícími samostatně jednající subjekty (Revue, Okolostola, 4 1), až po výsostně loutkářské inscenace. Jejich příkladem může být "Cyrano", v němž jsou hlavními představiteli postav ruce v různobarevných rukavicích. O loutkářském cítění souboru svědčí to, jak účinně osciluje mezi představováním celku postavy rukou v rukavici a "jazykem" typickým pro tuto část těla (pars pro toto): ukazování prstem, výhrůžná gesta... Podobně mají neikonický charakter metafor i loutky v Gomézovi: kráska je květina, zloduch paprička, nepřílišný hrdina střapec a propast slaměný klobouk. Dno se nevyhýbá ani plně figurativním loutkám (anekdota Oslík, Anatomie), ale nesměřuje ani s nimi k iluzi, nýbrž je přiznaně používá jako nástroj vyprávění příběhu.
Netradiční použití předmětů a loutek, hudby a zpěvu umožňuje souboru dosahovat výrazné groteskní nadsázky.
To, čím získává Dno obrovskou popularitu u svých vrstevníků, ale i diváků o generaci starších, je také lehkost, jakoby pouhá "nahozenost", zdánlivá neumělost až nedbalost improvizovaných letmých a povrchních legrácek, vnukající dojem, že takhle samozřejmě by to dokázal i divák sám. Lehkost tu vskutku povětšinou přítomna je. Dno tvoří relativně snadno a rychle (což vyplývá z jejich cítění divadla... jako prodloužení životního stylu), ale prakticky nikdy nejde o povrchní a prázdné gesto. Nedbalost je jen zdánlivá, neboť inscenace i jednotlivá čísla jsou podloženy nejen značně přesnými významy, ale i znamenitým řemeslným zvládáním koordinace akcí, tanečních čísel, a samostatné koncertní uvedení by snesly i mnohé pěvecké výkony zejména dívčí části souboru.
Svému generačnímu okruhu, ale i dobovému cítění vůbec konvenuje i zdánlivá absurdita či nonsensovost inscenací Dna. Na rozdíl od mnohých jiných "absurdistů" či "nonsensistů" je však u Dna vždy patrný názor na svět a pozitivní přístup k němu. Jejich "nonsens" není výrazem vnitřního zmatku ani touhy po destrukci, ale výtryskem radostné hry, potřeby hry. Od Bia Desilusion přes Cyrana, Oslíka, Revue až po Okolostola či 365 vteřin lze pozorovat dokonce narůstající myšlenkovou přesnost, pevnost a sílu tématické linie - to co je leckdy tak málo chápáno i tvůrci značně ambiciózními: totiž že dramaturgický význam vedený třebas i jinými než verbálními prostředky je nezbytným základem dobrého divadla.
Síla inscenací Dna je právě v tom, že to vše dokáže činit metaforicky - prostřednictvím vizuálních a zvukových obrazů. Nejlepší inscenace Dna slučují hledání a objevování i sdělení; nejsou tedy jen informací o subjektivním experimentálním procesu, ale i objektivní výpovědí.
Součástí přitažlivosti Dna zejména pro mladé diváky je i "revoltující" netradičnost, jinakost pohledu, nahlížení věcí z druhé strany, zkrátka to, co soubor nazývá "de-mýtus". Nejde o bourání velkých mýtů či odhalování velkých a skutečných pravd. Většinou nejde o to sdělit, že věci se mají jinak, nýbrž že mohou být i jinak. Dno je ukazuje v takové podobě, která odhaluje i jejich úsměvnou či směšnou tvář. Nejde však ani o klasickou parodii, natož o satiru či jiný druh zesměšnění. Jde o snahu dívat se za všeobecně přijímané a snadno viditelné, za nezpochybnitelné, zdánlivě nezvratné jistoty, ale i za běžný význam slov. A nejde jen o mýty či legendy formalizované, takořka kanonizované, ale i o módní idoly, moderní ikony, filmové, hudební, divadelní i životní manýry a stereotypy, jakož i pokleslosti všeho druhu - a pokleslostí se stává každé klišé, myšlenkové i formální. Je to "demýtizace", jež si mnohdy zároveň s perziflovanými jevy pohrává.
V inscenaci Báj-Báj šlo jen o anekdotický zvrat-překvapení, založené na tom, že bratři po návratu k stromu, do něhož zabodli nůž-znamení, zjišťují, že jím probodli a přibodli svou hledanou sestru, ukrytou za stromem - aniž je tu vybudována druhá, hlubší myšlenková rovina, poukazující na jinou pravdu, odhalující nějaký jiný pohled na život... Jde vlastně jen o náhodu.
Rychlé šípy pohoršily některé ctitele Foglarova odkazu, myslím, neprávem. Soubor se nestavěl proti obsahu či formě předlohy, nezesměšňoval ji, ani nezpochybňoval. Vedle krásných (a potřebných) ideálů určitého věku postavil svůj obraz reality dále jdoucího života. S nadšením (a naivitou) přehraná epizoda s klackem hozeným pod nohy Mirka Dušína končí, když se objeví ztepilá dívka. Končí krásné období čirých chlapeckých ideálů v barvě černé a bílé, začíná chaos pábení a vábení života.
Dokonce i co do východiska a stavby "nejklasičtější" z inscenací Dna - Variace na slavné téma Cyrano - je doplněna a završena partem služebné, která k, za a nad Rostandovo sdělení o nedocenění vnímavé lásky Cyranovy dodává repliku o své lásce, nepovšimnuté "vnímavým" Cyranem, a klade tak k otázce individuální "spravedlnosti" lásky otázku obecné "spravedlnosti" lásky.
Schopnost sebereflexe - či autorského nahlížení sebe sama, ba svého druhu "demýtizace" sebe sama, patří k nejcennějším schopnostem Dna, jež tvoří ze zdánlivých nicůtek leckdy i poměrně hlubokou výpověď, založenou na hledání sebe sama. Projevila se už v Rychlých šípech a velmi patrná je i v inscenaci Okolostola. Dno (či Jiří Jelínek coby autor a režisér osobně), známé svou eruptivní schopností hrát si kdykoli a s čímkoli, tu na příběhu dvojice, přetvářející hrou všechno v cokoli, samo sebe upozorňuje, že hra je nádherná - ale není jediným obsahem života a dokáže být i nesnesitelná a zcela rozvrátit vztah obou mladých lidí, ztratí-li kontakt s realitou a změní celý život v samoúčelnou, bezcílnou hru.
Dno se za krátký čas své existence stalo fenoménem přesahujícím hranice divadla a nabalujícím kolem sebe mladé lidi způsobem života a divadelního bytí. Je to mladé divadlo, poskytující mladým lidem inteligentní a vkusnou zábavu odpovídající jejich vnímání světa, života, zábavy... Lze jen doufat, že vydrží se svým nábojem tvořivé energie pokud možno do poslední vteřiny oněch sedmi až osmi let osudem zpravidla vyměřených podobně intenzivně pracujícím skupinám, ne-li, že je překoná - navzdory tomu, že jeho členové stojí na prahu života se všemi jeho turbulencemi zamilovávání se a rozchodů, svateb a porodů, rozjezdů na studia a nástupů do zaměstnání...
(Upozorňujeme též na recenze inscenací Dna v ČTVRTzimníku 2000, ČTVRTzimníku 2001, ČTVRTletníku 2002, ČTVRTpodzimníku 2003.)

DOSAVADNÍ INSCENACE
(*jsou označeny inscenace, které Dno převzalo do svého repertoáru)
Školní práce z prehistorie
1997 *Dalibor
1998 *Žesťa (Konec samoty pana Žesti)

soubor Bifule ZUŠ Na Střezině Hradec Králové
1999 duben Bio Desilusion
1999 říjen *Rychlé šípy
2000 duben Oskarky

DNO
2000 léto *Báj-báj
2000 prosinec *Variace na slavné téma Cyrano
2001 červen *Hop
2001 říjen *Rybstory
2001 prosinec *Oslík
2002 únor *Rýže
2002 duben *Revue
2002 květen *Operetka
2002 srpen *Goméz
2002 říjen *příBĚH
2002/2003 přelom *Anatomie
2003 únor *Únor
2003 březen *4 a 1
2003 březen *Okolostola
2003 duben *365 vteřin
2003 květen *Stop
2003 říjen *(Z) Splátky domů
2003 prosinec *Bomba
2004 duben *Epos
2004 ? *Popohane
2004 ? *Dr. Kraus


Luděk Richter, Čtvrtletník DDD DIVADLO PRO DĚTI, jaro 2004; Loutkář 2005, č. 1, str. 24-26
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':