Databáze českého amatérského divadla

Texty: Milan Kyška: Moje cesta k divadlu /a SČDO/. Psáno v roce 2008

Moje cesta za divadlem

Pan profesor Černý mě před časem vybídl, abych napsal jak to bylo se Svazem českých divadelních ochotníků, kde se tu vzal. O tyto informace měl zájem také pan Valenta pro DATABÁZI amatérského divadla.
Cožpak o to, gebír k tomu mám. Byl jsem u toho, když Svaz vznikal. Ale vzhledem k tomu, že nemám k dispozici archivní materiály (archiv, ve kterém byly všechny písemnosti uloženy, vzal jednoho dne za své, když horliví brigádníci při úklidu klubovny pražského PIMPRLETE dali do sběru tu kupu lejster ve skříních), budou některá moje tvrzení bez záruky.
Je tu ještě jeden malér: pro počítač je třeba připravit podklady způsobem, který je mi zatím cizí (i když pilně pracuji na tom, abych si jej osvojil).Ale čas kvačí a já jsem po staru sepsal písmo, které snad poslouží jiným zpracovatelům jako pramínek – na pramen si netroufám. Už proto ne, že se mi do toho „domácího cvičení“ připletly vyloženě osobní, zcela soukromé reminiscence, které je mi líto zahodit. Dovolím si ty bláboly zařadit jako první část svého raportu.
Další problém bude v tom, že některé údaje z tohoto textu jsou už v DATABÁZI uloženy, ale nemám sílu (ani čas) provést patřičnou revizi. Když mám vůbec něco „vyprodukovat“,musím hodit na papír (přes počítač), co mám připraveno.

Poznámka: Právě jsem si v Amatérské scéně přečetl, jak jsem odpovídal na všetečné otázky Vlasty Ondráčka. Zjistil jsem, že se mi podařilo ve zkratce vyjádřit to podstatné. Mám teď pochybnosti, jestli má smysl ještě něco psát?

Ale už jsem začal…

Abych osvětlil svůj vztah k divadlu, vrátím se až do dětství
.
Na samém začátku byl zájem o divadlo loutkové. Už jako malý kluk jsem od podzimu do jara chodil neděli co neděli „do pimprlat“. Plzeň byla odedávna loutkářskou baštou – vedle Skupova Divadélka feriálních osad (kam jsem nechodil) bylo nejprve ve starém baráku zvaném Rossia a později v restauraci na Mikulášském náměstí pimprlové divadlo rodiny Novákových – a tam jsem chodil..Každou neděli! Vždycky jsem se těšil nejen na vlastní hru, ale také na „přídavky“. To byla samostatná vystoupení některých typických loutek (Grundle a Šlafunda) nebo ukázky virtuózního ovládání marionet-hrálo se výhradně závěsnými loutkam. Sokolík se houpal a cvičil na hrazdě, kominíkovi, který dusal po jevišti (byl to „dupák“) vyskakovali ze širokých rukávů malí kominíčci, jindy tančila skupina selských chlapců a dívek v krojích jakési kolo. Moc se mi líbil také polykač mečů nebo Kašpárkova Rozárka. Prostě, bylo na co koukat! Vzpomínám si, jak jsem mohl oči nechat na rytířích, kteří se producírovali v nablýskaném brnění, hrozně jsem po takovém brnění toužil. Dodnes cítím to strašné zklamání když jsem se jednou dostal do zákulisí a zjistil, že mi ti rytíři sahají sotva do pasu!

Záliba v pimprlatech mi zůstala dlouho, skoro do puberty.
Ale já nebyl pouhý divák Já jsem také loutkové divadlo hrál. Nevím, kde se u nás vzalo divadýlko, jakých bylo v době mého dětství v rodinách hodně. Na něm jsem předváděl s několika loutkami variace na to co jsem viděl u Nováků. A fungoval jsem dokonce jako scénograf a kostýmní výtvarník (tenkrát mi byly tyto odborné termíny ovšem zcela neznámé), když jsem „oblékal“ panáky, které mi vyřezal táta – byli to spíše panáčkové, protože je vyřezával z násady na koště. Na tak malou figurku se samozřejmě nedalo šít, takže jsem to oblečení lepil syndetikonem. Taky jsme s tátou vyřezávali z překližky trůn, stůl, postel…
O prázdninách jsem hrál pimprlové divadlo svým mladším bratrancům v zahradní besídce. To jsem se prezentoval také jako „scénograf“: baterkou jsem na zadním prospektu vytvářel měsíc v úplňku a předváděl ještě jiné kumšty.
1
Co se týče divadla „člověčího“, to jsem poznal brzy matčinou zásluhou – měla divadlo ráda, hlavně to zpívané, operetu a operu.Mne se pro ty pěvecké „uměny“ snažila také získat. Málem se jí povedl pravý opak,: vzala mě na Prodanou nevěstu, když jsem byl ještě příliš malý. A výsledek? Hodně dlouho jsem nemohl pochopit co se na tom lidem líbí. Až jedna novoroční rozhlasová relace to nechápající období ukončila (od té doby už vím!).

Tady jsem konečně u vlastních začátků mého divadelničení.

Plzeňské středisko STOPA, kde jsem velmi aktivně skautoval, uvedlo v Městském divadle hru Jaroslava Foglara Tábor ve Sluneční zátoce. Bylo to na začátku okupace. Dostal jsem roli člena zelené družiny. Připravovali jsme se opravdu zodpovědně, dokonce jsme podnikli studijní cestu do Prahy, kde se toto „drama“ hrálo v Divadle Míly Melanové (dnešní Divadlo v Dlouhé) Režii naší hry měl profesionál, inspicient Městského divadla pan Matějovič. To jméno si pamatuju po tolika letech stejně jako to, že jsem za své výkony sklízel výbuchy smíchu dětského obecenstva. V jednom jednání měla totiž zelená družina službu a vařila oběd. Já jsem dělal knedlíky – čelem do hlediště jsem na stole válel v mouce tenisák a občas jsem s ním uhodil o vál a knedlík pěkně vyskočil. Za tuto „kreaci“ jsem sklidil zdrcující kritiku od bratra Bráby, který jako opravdový ochotník těžce nesl, že si tak lacinými prostředky kupuji obecenstvo.
Kolik představení jsme odehráli už nevím – brzy byl JUNÁK zlikvidován a bylo po hraní.
.
Ale potom, ještě na gymplu, jsem v ochotnickém spolku MASKA „studoval“ roli, ze které si dodnes pamatuju větu :“Hrom aby všechny ty kontokorenty po poli honil!“

Následovala hodně dlouhá pauza vyplněná sborovým zpíváním. V tom jsme pokračoval i po nucené přestávce během tříletého působení „na dráze“, kam jsem se dostal v červenci 1942 po maturitě. Brzy po příchodu do Prahy na právnickou fakultu UK v srpnu 1945 jsem začal zpívat ve sboru složeném z vysokoškoláků; s ním jsem poznal mnoho pražských (a několik mimopražských)
chrámových kůrů

Pak přišel konec studií, po promoci dvouletá vojna a po roce povinné ochrany, který jsem prožil ve Sběrných surovinách, nasazení do výroby v organizovaném náboru: V prosinci 1952 jsem šel zachraňovat výrobu. Usiloval jsem o tu záchranu osm let! V té době jsem se vyučil frézařem a vystudoval při zaměstnání strojnickou průmyslovku; na rozdíl od maturity na „klasáku“ jsem na průmyslovce maturoval s vyznamenáním.

Dostal jsem se pěkně daleko od divadla, že? Ale už se vracím.

Ve fabrice se pochopitelně usilovně slavil Mezinárodní den žen. Na jedné té slávě měl být také nějaký program. Mladý inženýr, člen ochotnického souboru, připravoval scénku, do které potřeboval muže. Vůbec nevím, proč si vyhlédl právě mne – prostě v té scénce jsem debutoval jako ochotník. (je o tom dokonce dokumentární fotografie). A už to jelo!
Začal jsem docházet do ochotnického souboru – jméno mi bohužel vypadlo z paměti. Mé vzpomínky na toto období jsou jen mlhavé – vím, že jsme uváděli Voskovce a Wericha „ Si pořádně zařádit“-hrál jsem tam policajta – pokud se dá za hraní označit to, že jsem na jevišti stál jako tvrdé Y!. Pak jsme začali nacvičovat Nezvalovu Loretku, kde jsem měl v roli lékaře kouřit. Na konci druhé zkoušky mě režisér seřval, že držím cigaretu jako prase kost. A já, nekuřák, si dával tak záležet!
.
2



Abych si „zvýšil kvalifikaci v ochotnictví“ přihlásil jsem se do tříleté Lidové akademie umění – obor divadlo, kterou jsem absolvoval s glejtem, jenž prokazoval, že jsem (výborně) způsobilý vést amatérský divadelní soubor. Nejen jako absolvent LAU, ale také jako praktický ochotník jsem se pak stal členem Pražského poradního sboru pro divadlo. Ten několik let pracoval pod patronancí metodičky pro divadlo Emy Armandové, později Václava Vaniše. Předsedou poradního sboru byl dlouhá léta novinář a ochotník Vladimír Mölzer.Po jeho odchodu z funkce jsem předsednictví podědil já.

Ale to jsem hodně předběhl dobu. Musím se vrátit do roku 1960, kdy jsem s velkými kádrovými problémy nastoupil po konkurzu do Scénografické laboratoře Národního divadla jako konstruktér jevištních zařízení. (Tady je třeba uvést, že vedoucí Laboratoře Ing. Miroslav Kouřil mě přijal navzdory velmi špatnému kádrovému posudku. Za to jsem mu byl opravdu vděčný.) Později, v roce 1963 ,jsem provedl jako pracovník (nyní už samostatného Scénografického ústavu) pasportizaci všech československých profesionálních divadel (i loutkových) – od Chebu až po Prešov. ..

V ochotnické „tvorbě“ jsem byl dost agilní: pro Výstaviště jsem napsal a provedl několik „estrád“ pro děti, v Malostranské besedě jsem se souborem „Střep 13“ uvedl pásmo z tvorby básníka Miroslava Holuba – byl to můj spolužák z plzeňského (klasického) gymnázia. Ve vysočanském GONGU jsem v době svého působení v SCÚ režíroval dramatizaci Maupassantova Polibku ve snu –„čaroval“ jsem tu se světly a tylem. Na kontě mám také režii Andersenových Červených pantoflíčků v Tatrovce.

V roce 1965 jsem se rozešel – ne v dobrém – s ředitelem Scénografického ústavu a tři roky jsem pak působil ve Výzkumném ústavu imunologickém, odkud jsem na jaře 1968 přešel do Československé televize, kam mne zlákali bývalí spolupracovníci z SCÚ.

Teprve teď jsem v době, kdy vrcholily snahy po vytvoření ochotnické organizace, po které již dlouho ochotníci ze všech koutů Čech i Moravy volali. Měla nahradit Ústřední matici divadelního ochotnictva českoslovanského, zrušenou tzv. Soběslavským plánem.

Iniciativa přišla z venkova, kde býval spolkový život velmi intenzivní. My v Praze jsme na počátku roku 1968 dostali pro informaci návrh stanov zamýšlené organizace, který měl být v srpnu předložen na Jiráskově Hronově široké ochotnické obci. Návrh jsme v poradním sboru důkladně projednali a měli jsme k němu nemálo připomínek. Já, protože jsem na Hronov pravidelně jezdil, jsem byl pověřen, abych je na hronovském shromáždění přednesl. Byl jsem překvapen nejen velkou účastí ochotníků na zasedání, ale také náramným zaujetím pro věc. Prokazovalo to vystoupení představitelů divadelních nadšenců ze všech oblastí Čech, Moravy i Slezska. Bylo jasné, že Jiráskův Hronov je správným místem pro tak důležité rozhodování. Je třeba uvést: nebylo pochyb o tom, že organizace vzniknout MUSÍ, protože je nanejvýš potřebná. Šlo ovšem o to, jaké úkoly má plnit, jakou bude mít působnost, jaký bude její vztah ke státním orgánům.

Jednání bylo rušné. I když se projevovaly značné rozdíly v postojích i představách různých delegací, jedno bylo velice radostné: všichni měli opravdový zájem.

Výsledkem několikahodinového rokování a dohadování bylo ustavení přípravného výboru. Jeho úkolem bude
1) vypracování stanov Svazu českých divadelních ochotníků (pro tento název se vyslovila v hlasování většina účastníků)
2) projednání těchto stanov s ministerstvem vnitra a jejich schválení
3) svolání ustavující konference na Jiráskův Hronov v roce 1969.

3
Já jsem se svým vystoupením s pražskými připomínkami a v další diskusi patřičně „zviditelnil“, i dostalo se mi té cti, že jsem byl zvolen předsedou přípravného výboru. Bylo to rozhodnutí celkem racionální: jako (vystudovaný) právník bydlící v Praze jsem měl jak potřebné organizační předpoklady, tak relativně dobrou možnost´účastnit se projednávání stanov na ministerstvu. Tak jsem to také chápal, proto jsem mandát neodmítl.
Plni elánu jsme se rozjížděli po skončení 38. Jiráskova Hronova. Měli jsme oprávněný pocit dobře vykonané práce a těšili se, že se nám podaří vytvořit organizaci, která bude důstojným pokračovatele ÚMDOČ.

Ale nebyli jsme doma ani týden – a přišel 21. SRPEN. Okamžitě bylo jasno, že všechno bude jinak než jsme předpokládali. Samozřejmě také bylo. Místo nadějné perspektivy, jež se rýsovala během hronovského jednání, se opět začala vracet vrcholným řídícím orgánům kuráž a každý náš úspěch byl výsledkem dlouhých a obtížných jednání.

I když se pracovalo za málo příznivých podmínek, přípravný výbor zadaný úkol splnil: dosáhl toho, že civilní úsek ministerstva vnitra po několikerém přepracování návrh stanov schválil 13. května. 1969 pod čj. VS/2-1002/69.
.
Mohla tedy být svolána ustavující konference.

Ta se konala 10.8.1969 na 39. Jiráskově Hronově. Byli na ni vybíráni v souborech a v poradních sborech aktivní ochotníci, kterým tu přípravný výbor předložil stanovy s patřičným výkladem. Na konferenci byly projednány a přijaty. Hned byl také podle nich zvolen ústřední výbor –kandidáty navrhovaly v oblastech opět soubory a poradní sbory. Při sestavování kandidátky se dbalo toho, aby byly zastoupeny pokud možno všechny kouty naší vlasti. Ústřední výbor měl dvanáctičlenné předsednictvo, na němž leželo hlavní břemeno činnosti.

Budování organizace bylo ovšem složité – bez placeného aparátu a bez vlastních svazových prostor! Záleželo především na agilnosti a organizačních schopnostech členů – funkcionářů v okresních a krajských výborech, které byly zakládány podle možností a podmínek. Vybudování této struktury, bez které by se situace nedala zvládnout, považovali členové ústředního výboru Svazu (tohle označení se nám pramálo líbilo, příliš připomínalo jiný vrcholný orgán!) za přednostní úkol. Je možno s uspokojením prohlásit, že se jej dařilo relativně dobře plnit – hlavně díky velké obětavosti a nadšení členů výboru i kontrolní komise -.Při rozdělování úkolů jsme mezi těmito dvěma organizačními útvary nedělali rozdíl..
(Možná, že tady bude vhodné připomenout maličkost –tak se to jeví dnes - ale v době vzniku Svazu to byla věc dost zásadní: rozhodli jsme totiž, že oficiální oslovování bude „přítel“.ne soudruh.)

Při úvodních úvahách a diskusích v roce 1968 nám bylo jasné, že budeme pracovat vedle zařízení státní správy určených pro oblast „lidové umělecké tvořivosti“ (řečeno tehdejší terminologií). Ovšem na konci „Pražského jara“, po sovětské okupaci (co jiného byla „bratrská pomoc“?), se situace jevila podstatně jinak. Srpen zvrátil naše představy že náš poměr k ÚDLUT (ÚKVOČ) bude na úrovni partnerství – až dosud jsme měli dobré vztahy především proto, že vedoucí funkci Ústavu měl Jaroslav Šindelář, sám praktický ochotník. Znovu se začala upevňovat „nadvláda“ státních a stranických orgánů a my jsme museli doslova bojovat o každý záměr, se kterým jsme přišli. Tady musím uvést zajímavý poznatek: mnohdy nebylo tak problematické jednání na ministerstvu kultury resp. ÚDLUT (ÚKVOČ) jako jednání v krajích nebo okresech, kde bylo mnoho zarputilých a omezených stranických funkcionářů. Zvláště vyvedený byl v tomto směru východočeský kraj
. 4


Naše situace se výrazně zlepšila, když se na III. konferenci 2.12.1972 autonomní složkou Svazu stali amatérští loutkáři jako Skupina amatérských loutkářů. V jejich čele stál JUDr. Petr Slunečko, sám aktivní loutkář, autor loutkových her a režisér., Loutkáři původně usilovali o vlastní organizaci, ale dali přednost organizaci společné. Ukázalo se, že to bylo rozhodnutí oběma složkám amatérského divadla prospěšné.

Dnes už si vůbec nedovedu představit, jak se nám podařilo svolat (a zajistit) ustavující konferenci na Hronově v devětašedesátém – a byla to už konference zcela regulérní, její delegáti byli skutečně voleni, takže ústřední orgán (výbor), který z konference vzešel hlasováním podle stanov, měl všechny znaky skutečně demokratické organizace.

Bláhově jsem se domníval, že na konferenci předám žezlo jinému „šťastlivci“. Neprotestoval jsem, když jsem byl kandidován (a zvolen) do ústředního výboru ( my jsme občas říkali „výstřední úbor“), ale nenapadlo mě, že zvolený výbor nenajde vhodnějšího předsedu. Bránil jsem se – jak by ne – zkušenosti z přípravného roku ukazovaly na složitou situaci Svazu při budování organizační struktury a prosazování poslání. Ale moje obrana byla málo účinná. Z Hronova jsem odjížděl opět jako předseda, tentokrát už 1. ústředního výboru SČDO.

KANDIDÁTKA 1. ÚV SČDO-1.svazová konference – ustavující, 10.8.1969), HRONOV
Jiří Beneš/ Cyril Bláha / Josef Brož / Josef Doležal / Miroslav Etzler / František Frýda / Herzog /
Miloš Honsa / Jan Humhej/ JUDr. Miloš Jurák / Jiří Kareš / Marie Kneslová / JUDr. Josef Koutský/
František Křanovský / JUDr. Milan Kyška / Ladislav Lhota / Jaroslav Makrot / PhMr. Jindřich Nebeský / Antonín Stránský / Josef Vavřička
KANDIDÁTKA ÚKRK
Otakar Kurfirst / Tomáš Milička / Ludvík Němec / Josef Svoboda / Voráček

KANDIDÁTKA 2. svazové konference – 2.8.1970, HRONOV
Jiří Beneš / Cyril Bláha / Josef Brož / Delongová / Josef Doležal / Miroslav Etzler / František Frýda / Herzog / Miloš Honsa /Jan Humhej /Jiří Kareš / Marie Kneslová / JUDr. Viktor Knobloch / JUDr. Josef Koutský / Králík / Bronislav Křanovský /JUDr. Milan Kyška / Ladislav Lhota / Jaroslav Makrot / Tomáš Milička / Moučka /PhMr. Jindřich Nebeský / Josef Němec / Roubík / Antonín Stránský / Josef Svoboda / PhDr. Stanislava Valová / Josef Vavřička / Leonard Waletzký

KANDIDÁTKA 3. svazové konference – 2.12.1972, PRAHA – začlenění loutkářů
Jiří Beneš / Cyril Bláha / Božena Dalecká / Marie Hejralová / Miloš Honsa / Karel Jiráček / Bronislav Křanovský / Ladislav Lhota / Vlastimil Ondráček / Josef Pšenička / Antonín Stránský /
Eduard Vavruška – SAL / PhDr. Stanislava Weigová (Valová) / MUDr. Miloš Blaha – SAL / Václav Cink / Igor Dojiva / Josef Hejtmánek / Marie Horáková / Václav Kalaš – SAL / JUDr. Milan Kyška /Ludmila Masáková / Jan Peška / JUDr. Petr Slunečko – SAL / Tabáčková / Ing. Petr Weig
/ Weiss
ÚKRK
JUDr. Viktor Knobloch, / Tomáš Milička / Josef Němec / Alois Polák – SAL / Josef Svoboda
Předseda smírčí rady: JUDr. Zdeněk Kokta

SPLNĚNÝ SEN
Radostné může být konstatování, že se vytvořením Svazu splnilo toužebné přání mnoha set – ba tisíců ochotníků – je tu opět JEJICH organizace . Já osobně jsem si uvědomoval (a nebyl jsem samozřejmě sám), že za změněných okolností budou výsledky naší práce patrně dost omezené. Ale tahle skepse rozhodně neovlivnila negativně úsilí, které jsem jako „první mezi rovnými“ se členy ústředního výboru vynakládal na plnění úkolů, které jsme si začali klást.


5.
Řešili jsme paralelně dva hlavní úkoly:
a) definovat nejdůležitější´úkoly v oblasti poslání Svazu
b) vybudovat organizační strukturu ve smyslu stanov.

ad a) Cíle byly jasné – dovedli jsme je celkem bez problémů pojmenovat; horší ovšem bylo
najít cesty k jejich dosažení
ad b) Při přípravě stanov jsme vycházeli z toho, že by bylo nejlépe, kdyby se organizační uspořádání Svazu krylo s hierarchií orgánů státních. Na papíře se to dalo vyjádřit snadno, jenomže ve skutečnosti to bylo nesmírně složité.

Musím se přiznat, že mi vůbec není jasné, jak se nám vlastně podařilo v těch začátcích – bez „aparátu“ a bez prostorů –ustavit několik desítek okresních výborů, někde i krajské. Tyto výbory přitom nejenom vznikaly, ony také začaly pracovat, fungovaly!

Inu, vysvětlení je nasnadě: nadšení a obětavost, jaké už nikde nejsou k vidění – to byl ten hnací motor, to bylo tajemství úspěchu.

Myslím, že je nejvyšší čas skončit toto slohové cvičení. Užitečné patrně bude hodit na papír ještě informace o významných svazových akcích, které mám k dispozici.


SCÉNOGRAFICKÁ ŠKOLA

Hned v začátcích činnosti SČDO jsme se v ÚV zamýšleli nad českým amatérským divadlem. Za prvořadý úkol jsme považovali směřování ke zvyšování jeho úrovně. Jednoznačně jsme se shodli na tom, že nejvíce problémů je v oblasti scénografie – vlastně se ani o scénografii v pravém slova smyslu mluvit nedalo. V mnoha souborech se stále užívalo kulisových stavebnic vyráběných továrensky. Bylo několik typů prostředí – zámecký pokoj, hradní síň, náves, krajina s rybníkem, les, jeskyně, hladomorna, selská světnice apod. To bylo v rozporu se stránkou hereckou a režijní, které byly většinou uspokojivé. Toto zjištění vedlo k rozhodnutí o zřízení Scénografické školy
Nejagilnější v přípravě školy byl Miloš Honsa z karlovarského souboru D3, který se také stal prvním „ředitelem“. Scénografickou školu jsme uvedli v život po výběrových pohovorech (13. listopadu ) dne 12. prosince 1976. Byla tříletá a měla dobrou úroveň, protože se nám podařilo získat kvalitní lektory, kteří svou profesionální odborností dovedli během výuky orientovat nadané posluchače k samostatné práci pro konkrétní soubory. Není neskromné poukázat na to, že práce posluchačů školy dosáhly takové úrovně, že je bylo možno vystavit na Pražském Quadriennale v roce 1979. Zde je ovšem nutno zdůraznit, že tu významnou roli sehrála pomoc ředitelky Divadelního ústavu dr. Evy Soukupové, především proto, že bylo třeba nejprve změnit statut PQ – ten totiž vůbec nepočítal s možností účasti amatérů. Také při získání výstavního prostoru v Městské knihovně jsme měli podporu Divadelního ústavu a jeho ředitelky.
Účast na Quadriennale se nám podařilo zopakovat ještě v roce 1983, kdy nám výstavní prostory poskytlo Divadlo Na Vinohradech.
Pro úplnost je třeba uvést, že školou prošli jak ochotničtí, tak loutkářští scénografové.Výuka obou větví probíhala paralelně a měla stejně dobré výsledky.
Škola byla slavnostně zakončena na 49. Jiráskově Hronově..

Z absolventů školy se po jejím skončení zformoval Klub scénografů, který vedle výstav
pořádal občasné semináře k výměně informací a zkušenost


6
Úspěšná byla později také REŽISÉRSKÁ ŠKOLA, která měla dokonce několik běhů .Absolventi pracovali v klubech, které se ustavily po skončení školy.

POMOC NÁRODNÍMU DIVADLU

Za jednu z nejvýznamnějších akcí můžeme zcela jistě považovat brigádnickou pomoc ochotnických souborů při rekonstrukci Národního divadla , která probíhala tři roky a skončila v roce 1983 znovuotevřením Zlaté kapličky.
V soutěži, kterou jsme pro své členské soubory vyhlásili, odpracovali ochotníci ze všech koutů Čech a Moravy přes dvacet tisíc pracovních hodin – samozřejmě bezplatně. Není to žádné „hausnumero“! Vedení Národního divadla přesně evidovalo odpracované hodiny – styčným orgánem a koordinátorem akce byl významný člen SČDO, pracovník techniky ND (a režisér žižkovské Malé scény) Pavel Hora. Národní Divadlo0 hradilo náklady na dopravu z míst někdy hodně vzdálených. Členové souborů pracovali s velikým nadšením – považovali si za čest, že mohou pomoci naší první scéně.
Výsledky soutěže jsme po skončení akce slavnostně vyhlásili. Národní divadlo úsilí našich členů odměnilo hlavní zkouškou Jiráskovy Lucerny, kterou věnovalo brigádníkům. (Distribuci vstupenek jsme provedli podle výsledků soutěže.) Pro hosty představení to byl mimořádný zážitek..
Ochotníci touto akcí prokázali v praxi svůj vztah k divadlu vůbec a k Národnímu divadlu zejména. í

SVAZOVÉ KONFERENCE
1968 – HRONOV – rozhodnutí o ustavení SČDO
1. 10.8.1969 – HRONOV – ustavující
2. 2.8.1970 – HRONOV
3. .2.12.1972 – PRAHA –začlenění loutkářů
4. . 9.-10..11.1974 – ŽATEC
5. 6.11.1976 –PRAHA, ŽOFÍN
6. .27.9.1980 – PRAHA – ŽOFÍN
7. .30.11.1985 – PRAHA –SAVARIN
8. 7.4.1990 – PRAHA

SPOLEČENSKÉ PLESY
1.
2. 30.3.1974 ŽOFÍN
3. 5.4.1975
4. 27.3.1976
5. 18.3.1977
6. 15.4.1978
7. 7.4.1979
8. 29.3.1980
9. 14.3.1981 RADIOPALÁC
10. . 20.3.1982 ŽOFÍN
11. 12.3.1983 RADIOPALÁC
12. 7.4.1984 ŽOFÍN
13. . 9.3.1985
14. .
15. . 14.3.1987 ŽOFÍN
16. .
17. . 16.4.1988 ŽOFÍN
18. 11.3.1989 ŽOFÍN
7

EDICE
1972 1. díl Sborníku stoletých souborů (24 souborů)
1973 2.díl Sborníku (32 souborů)
Sborník padesátiletých loutkářských souborů

VYSOKÉ NAD JIZEROU

Za nejvýznamnější akcí vůbec považuji iniciativu, která vyústila v konstituování soutěže a přehlídky (původně vesnických a zemědělských) divadelních souborů. Byl to výsledek mého jednání na tehdejším Svazu družstevních rolníků s tajemnicí Libuší Erbsovou, která měla pro ochotnické divadlo velké pochopení. Podařilo se vyvolat v život přehlídku, která se nejprve realizovala v Žebráku, místě s dlouholetou ochotnickou tradicí. Vysoké nad Jizerou však nabídlo lepší, téměř ideální podmínky. Tak vznikla v místě působení nejstaršího českého ochotnického souboru přehlídka, která se svým významem blíží Jiráskovu Hronovu.
O této přehlídce je samostatný perfektní blok informací.
í.
Z celé řady dalších akcí jen připomínky:

SOUTĚŽ A PŘEHLÍDKY „ O POHÁREK SČDO - monology a dialogy
Každoročně od roku 1973, od roku 1979 celonárodní v Hlinsku, od roku 1988 v Přerově

SOUTĚŽ A PŘEHLÍDKY JEDNOAKTOVÝCH HER
Poprvé v roce 1983, tříletý interval, přehlídkové místo ŽELEČ (K ROKU ČESKÉHO DIVADLA)

TÉMATICKÉ PŘEHLÍDKY ŠTRAMBERK
1987 – autorské divadlo / 1988 – hudební divadlo / 1989 – dílo bratří Čapků

SEMINÁŘE JEVIŠTNÍHO SVÍCENÍ
SOUTĚŽE DIVADELNÍ FOTOGRAFIE

Jsem si dobře vědom toho, že jsou tyto informace nesoustavné a „děravé“. Ale na víc si netroufám bez dokonalých archivních podkladů A snad je lepší něco než nic.

Na letošním Jiráskově Hronově (2008) si SČDO připomene čtyřicet let své existence. V životě společnosti je to zcela zanedbatelné, ale pro organizaci (tohoto typu) je to výročí významné. A pro nás, nemnoho pamětníků vzniku, tím spíše. Dnes ovšem vidíme mnoho věcí jinak, dnes víme kde jsme dělali chyby. Ale to je pochopitelné, po bitvě je každý generálem.

Já osobně se domnívám, že se můžeme ohlížet s čistým svědomím :pracovali jsme podle sil a možností a není sporu o tom, že se nám přece jen dost věcí povedl

Stojím už několik let opodál svazového dění, amatérské divadlo ovšem stále – a s potěšením .
sleduji..Naši mladší a mladí následovníci si vědí rady v dnešních možnostech.

l. A já jim držím palce a provolávám zplna hrdla „ZLOMTE VAZ!“

2008
Milan Kyška
8





Milí přátelé,
(doufám, že je to stále oficiální oslovení)

myslím, že už mezi námi není mnoho pamětníků onoho památného dne, kdy jsme se tu před 40 lety celé hodiny dohadovali o podobě a poslání organizace, kterou jsme tu chtěli založit – měla být nástupkyní Ústřední matice divadelních ochotníků českolovanských. Všichni jsme tenkrát byli zajedno v tom, že je potřebná. Tehdy tu sedělo hodně pamětníků Matice, někteří bývali dokonce jejími funkcionáři. Některé návrhy, které měly sloužit jako podklad k diskusi, měly vadu:stavěly na matičních schématech a nebraly v úvahu, že se společenská situace od zrušení Matice výrazně změnila. Proto jsme se dost obtížně dostávali k formulování zásad, jimiž by se nová organizace měla řídit. Jednoduché nebylo například ani rozhodnutí o názvu, dost dlouho trvalo než jsme rozhodli, že budeme ochotníci a ne amatéři. Ano, dnes to vyvolává úsměv, ale tehdy to byl závažný bod programu.
Na ledaco jsme měli rozdílné názory, ale všichni jsme měli stejný zájem a hlavně dobrou vůli překonat všechny rozpory a položit zde základ organizaci, po které se už léta mezi ochotníky volalo. Proto se po mnohahodinovém rokování a dohadování podařilo dospět k položení základů Svazu českých divadelních ochotníků – tak se bude ta naše organizace jmenovat! Zformulovali jsme zásady, jimiž se bude Svaz řídit, a vytýčili úkoly, které bude řešit A hned jsme také zvolili přípravný výbor a uložili mu:
1) vypracování stanov a jejich schválení na ministerstvu vnitra
2) svolání ustavující konference na příští Jiráskův Hronov.

S průběhem i výsledky tohoto sněmování, na němž byli „herci z libosti“ opravdu ze všech koutů republiky, jsme mohli být - a také byli – opravdu spokojeni. S dobrými pocity, plni optimismu, jsme se rozjížděli z Hronova – několik dní před 21. srpnem. Ten ovšem mnoho věcí změnil.

Domnívám se, že jsme tenkrát před 40 lety udělali kus dobré práce. Jinak by asi nebylo co slavit.
Jsem už pěkně starý „fořt“ a delší dobu už jen pozoruji. S potěšením zjišťuji, že se má Svaz k světu. Mám z toho upřímnou radost a přeju vám všem, kdo „v tom jedete“ upřímné
ZLOMTE VAZ!

(Nepředneseno) Milan Kyška
/rok 2008/

Související Osobnosti

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':