Databáze českého amatérského divadla

Texty: Mníšek pod Brdy: VESELÝ, Miloš – BUCHTOVÁ, Jana – ŘECHTÁČKOVÁ, Magda: Divadelnictví.

VESELÝ, Miloš – BUCHTOVÁ, Jana – ŘECHTÁČKOVÁ, Magda: Divadelnictví. (Starší verze kapitoly pro publikaci o obci.)

Dříve než se dostaneme ke spolkové činnosti ochotníků, nelze pominout tu skutečnost, že jakési náznaky toho, co se později nazývalo ochotnickým a ještě později amatérským divadlem, byly na mníšeckém panství zaznamenány již v 18. století, a to jako církevní hry pašijové a také hry školní mládeže, které byly pořádány na oslavu narozenin tehdejšího majitele panství, Josefa z Unwertů (1798-1822) . Na pořádání takových představení se účastnili školní děti zaměstnanci na panství a mníšečtí občané, členové řemeslnických cechů .Největší zásluhu o ně ale měli místní kněží a kantoři.
Rovněž různé cechovní zábavy, pořádané v Mníšku, byly prokládány dramatickými vystoupeními.
Z těchto počátků později vznikla čtenářsko-ochotnická beseda, jejíž členové již pořádali divadelní představení , a byly to nejprve nesmělé pokusy o aktovky a večery doplněné recitací a zpěvy, později pak za přispění studentů a zcestovalých tovaryšů, a obrozenecké doby, troufli si místní i na uvedení Klicperových a Tylových her, jak je měly v repertoáru kočovné divadelní společnosti. Ostatně znalý kronikář vzpomíná, že s jednou takovou společností sem v 50. letech 19. století přišel i Jindřich Mošna a účinkoval s místními ochotníky, také člen Smíchovské Arény, Pavel Švanda prý s místními hrál divadlo. Členy besedy byli např. paní Přibíková, paní Vinšová, pan Hrubý či pan Bureš a další.
V roce 1841 byla založena knihovna pro mládež „Ve škole i krom školy“, a ta krom jiné činnosti soustřeďovala kolem sebe rovněž ochotníky, kteří v místě i okolí hráli vlastenecké hry.
Významným mezníkem v divadelní činnosti místních ochotníků se stal rok 1889, kdy C. a k. místodržitelství v Praze schválilo dne 24.května „Stanovy ochotnického divadla v Mníšku“ .
Tím se činnost ochotníků do této doby roztříštěná a občasná soustředila do jednoho spolku. Stále tu důležitou roli hráli studenti, kteří přinášeli nové hry a nové podněty do činnosti místních ochotníků. Repertoár byl všude, kde žilo ochotnické divadlo volen obdobně, jsou uváděny převážně hry českých autorů. Spolek pořádal také různé akademie a společenské večery, kde se uplatnil nehynoucí smysl mladých studentů pro různé šprýmy a recesi. Členy, alespoň přispívajícími byla snad celá místní honorace, řemeslníci, úředníci, obchodníci. Být členem souboru byla otázka cti.


Činnost souboru se zdárně rozvíjela až do vypuknutí l. světové války. Repertoár byl stále bohatší, jak si začali členové souboru více troufat po získání zkušeností. Stále však zůstávají nejoblíbenějšími hry Tylovy, Klicperovy, Stroupežnického, všemi generacemi ochotníků velmi oblíbená „ Lucerna“ A. Jiráska , ale začínají se uvádět také veselohry Šamberkovy a Bozděchovy , Kvapilova „Princezna Pampeliška“ a podobně. Hereckou divadelní činnost doplňuje pořádání aranžování „Živých obrazů“, tehdy velmi módní záležitost.
Divadlo se hrálo ve „Velké“ restauraci, kde byl v té době sál v němž se odbývaly všechny společenské záležitosti města . Teprve mnohem později, kdy soubor byl součástí Sokola, byla pořízena větší a pro divadlo i cvičení příhodnější „Sokolovna“.
První světová válka znamenala postupný odliv mužské části souboru na frontu, ale jeho činnost neustala. Mužské role zaskakovaly ženy a výtěžky z představení byly dávány ve prospěch válečných vdov a sirotků. V té době se souborem hrálo také několik členek kočovné divadelní společnosti, které zde přečkávaly válku.
Po válce se soubor stal součástí místního „Sokola“ v činnosti bylo pokračováno a soubor se rychle rozrůstal. Byl obohacen o složku hudební a pěveckou, což umožňovalo obohatit představení o hudební a pěvecké vložky, ale také hrát módní operetky. Jen pro zajímavost, pěvecký sbor řídila členka ochotnického souboru paní Marie Vágnerová /F.Háj/, stejně jako pěvecký sbor kostelní. Později tuto štafetu převzali opět další učitelé, možná si ještě pamětníci vzpomenou na pana učitele Heidla.
Přibyla i složka taneční.. Záhy byl v každém stavení alespoň jeden „herec“ a divadelní kroužek Sokola měl tolik členů, že mohl hrát „na dvě party“. Bylo až 10 premiér do roka. Tato činnost byla nejen zábavou pro účinkující a diváky, ale také jejich duchovním obohacením. Pamětníků z této doby je už velmi málo, ale ti nejstarší ještě stále vzpomínají na některé své druhy a spoustu legrace, kterou s nimi a s divadlem zažili. Například prý při představení hry Jaroslava Vrchlického „Noc na Karlštejně“ doslova zářil „herec“ Eda Minařík, který se zásadně moc role neučil a tady měl představovat vévodu bavorského. Ve snaze dohnat mezery v textu neboť celá hra je v „řeči vázané“, bifloval na poslední chvilku roli a vyběhl ke svému stěžejnímu výstupu bez meče šermoval divadelní knihou a královna Eliška neměla co lámat. Byla řada příhod, kdy si herci popletli nástupy nebo monology a zdařilo se jim zmást spoluhráče i diváky, na to prý byl zvláště zaměřen pan Oldřich Jirotka, který vystupoval téměř ve všech představeních a pak si hry popletl. Krom již uvedených jmen se vyskytují další a další, vzpomeňme na postavy paní Brabcové, Fanynky Řechtáčkové, Růženy Martínkové pánů Želiny, Martínka, Šocha, Řechtáčka , Ády Jirotky, pana Netrefy a dalších. Hercem i maskérem byl místní holič, pan Třešňák. O hudbu se často staral mníšecký řídící učitel pan Czizewski.
Ke klasickému repertoáru, všech ochotnických scén, se připojily i hry místních rodáků, a to F.X.Svobody, a to jak jeho sociální dramata, tak hlavně nestárnoucí veselohry.
Za zvláštní zmínku stojí inscenování hry určené adresně tomuto souboru, a to byla dramatizace známého díla F.Háje /Marie Wágnerové/ nazvaná „Kája Mařík v pohádce“, kde byly skloubeny motivy knihy Kája Mařík a půvabných pohádek plných víl a skřítků, jejichž autorkou je rovněž F.Háj. Hra vznikla ve spolupráci s učitelem a později ředitelem školy, F.Martínkem, kterému byla také věnována. Byla se zpěvy a tanci a samozřejmě i s hudbou, na jevišti se vystřídalo 80 účinkujících, a byl zapojen celý soubor a hlavně školní děti. Hra byla uváděna s velikým úspěchem.
Když již bylo zmíněno účinkování školních dětí, nelze nepřipomenout, že tradice školních divadelních představení byla rovněž velká, každoročně bylo uspořádáno alespoň jedno představení dětí, samozřejmě za pomoci dospělých ochotníků. Bývaly to pohádky se zpěvy a tanci, aby se uplatnilo co nejvíce dětských herců. Pamětníky je nejvíce vzpomínáno uvedení hry Jánošík, obzvláště jejího druhého opakování, před začátkem 2.sv. války, kdy roli Jánošíka, hrála dívka, Růžena Šiková , která pak s celou svou rodinou zahynula v koncentračním táboře v Osvětimi, jako celá řada dalších židovských obyvatel Mníšku pod Brdy.
Soubor divadelníků si troufal čím dál tím více i na závažná témata, za připomenutí stojí zejména uvedení Čapkovy „Matky“ těsně před začátkem II. světové války. Výkon téměř hodný profesionála zde podle pamětníků předvedla prý Fanynka Řechtáčková, v titulní roli, která i se svým bratrem rovněž patřila k oporám souboru .
Ani okupace nepřetrhla ochotnickou práci v Mníšku. Když byla nacisty zakázána činnost Sokola a jeho majetek byl zkonfiskován, pokračoval soubor jako samostatný kroužek. Hrálo se v sále „Sokolovny“, ale často také v přírodě. Každá hra byla podrobena cenzuře, ale hrálo se stále. Za zmínku stojí představení Jiráskovy „Lucerny“. Tato pohádka skrývá mnoho jinotajů, které v příhodné době a prostředí dovedou roznítit vlastenecké myšlenky a tehdy se stalo vlastně nechtěné, co mohlo mít tragické následky. Na konci hry, kdy kněžna rozbije lucernu a zbaví tak mlýn poslední potupné poddanské povinnosti, což se odehrává u lípy, symbolu slovanství a v této hře stromu posvátného , symbolu svobody, začala se kácet kulisa lípy a ruce všech, kdo byli na scéně se zvedají vzhůru, aby lípu zachytily. Přitom mlynář pronáší plamennou řeč o svobodě, odkazu předků a rozhodnutí svobodu bránit. V době okupace tato slova padla na úrodnou půdu, a celé hlediště povstalo a málem také přísahalo. Hra měla veliký aplaus a o jejím závěru se toho vyprávělo v okolí tolik, až to podnítilo velitelství místního gestapa jít představení zkontrolovat, přesto, že k uvedení hry byl předem dán jeho souhlas. Moc se jim závěr nelíbil, i když v dalších reprízách nebylo toho pathosu zdaleka tolik, jako pod padající lípou.
Po skončení války v roce 1945 se program souboru obohatil o hry dalších autorů, zvláště pak o pohádkové hry Jana Drdy. Ty byly vděčně přijímány publikem i účinkujícími. V té době se hrálo také pro děti nedělní skautské loutkové divadlo, a to na faře, později v domečku před zámeckou branou.
Výstavba průmyslového závodu znamenala příchod nových obyvatel do Mníšku, nových členů a nápadů do činnosti souboru, zároveň probíhala generační výměna. Do roku 1949 pracoval soubor jako součást „Sokola“, potom pod hlavičkou „Osvětové besedy“ v Mníšku a od roku 1958 pak pod Závodním klubem Hrudkoven. Znovu se členská základna velmi rozrostla. Po nějakou dobu zde byly vlastně soubory dva, a to „Stará scéna“ a „Mladá scéna“, které měly odlišný repertoár, ale jejich členové se často prolínali. Opět se tu střídala plejáda oblíbených „herců“, pod střídavým vedením pánů režisérů Horky a Želiny a občasného vedení Oldřicha Jirotky. Mezi „opory společnosti“ patřily v té době paní Libuše Horková, Jarka Řeháková, půvabná Růžena Langrová, paní Stárková a mnoho dalších. Z pánů potom pan Nushart, téměř ideální představitel rozšafných starců, Jiří Kintr, nápaditý a zanícený ochotník , Václav Michálek a další. To tedy byla „Stará scéna“ s tradiční volbou uváděných osvědčených her. „Mladá scéna“ zase pracovala pod vedením ing. Jana Fice. Skladba repertoáru byla poněkud jiná, byla uvedena Moliérova „Skapinova šibalství“,nebo „Nebe na zemi“ V W s hudbou Jaroslava Ježka.. K oporám tohoto souboru patřili Vlastík Marhoul, Karel Tuháček, Jan Mikulčík, Dějka Melníková, a další.
Tehdy jezdil místní ochotníky /oba soubory/ líčit maskér Národního divadla pan Zděblo. Na úpravě scény spolupracoval místní amatérský malíř pan Žebera, hudební složku pak obstarával pan Talůžek se svým orchestrem, ale také pan učitel Cihelka s dalším učitelem, panem Broumem.
Oblíbenou se stala přírodní scéna v zámeckém parku. Jistě si mnoho mníšeckých vzpomene na zde uvedené Stroupežnického „Naše Furianty“ a hlavně na díky přírodě, kouzelné inscenaci Jiráskovy „Lucerny“.
Současně zde vzniklo „Divadlo hudby a poesie“, které pořádalo řadu literárních večerů s recitací, taneční soubor, který vedl pan Lhotka. Tanečníci byli oživením při mnoha příležitostech. Pěvecký sbor vedený paní učitelkou Hanzlíkovou. Je zajímavé, že někdy byla jedna osoba činná ve všech souborech, které se snažily vzájemně si vypomoci a podporovaly se ve své činnosti.
V této době rovněž pod hlavičkou Závodního klubu, velmi čile fungovalo loutkové divadlo, které bylo vedeno Jiřím Králem, a představení byla hojná a oblíbená. Na repertoáru byly klasické loutkové pohádky, ale i řada her novějších. Škoda, že se z té doby nezachovala kronika nebo fotografie, aby tuto část divadelnictví v Mníšku dokreslily.

Po této „zlaté éře“ ochotnické, nebo chcete-li amatérské divadelní činnosti, nastal ovšem útlum. Zánikem Hrudkoven, které činnost souborů finančně podporovaly, ale také rozvojem hlavně televizní tvorby, která náhle přiblížila profesionální umění až do domu „ke kanapi a papučím“, ustal zájem o ochotničení. S rozvojem dopravy jak osobní, tak autobusové se také stalo profesionální divadlo velmi blízkým a jednoduše dosažitelným.
Několikrát ještě byly učiněny pokusy o vzkříšení, ale vždy poměrně rychle ustaly, jak se tak skupinky nadšenců sešly a zase rozpadly. Stále znovu se objevovala stejná jména, jen osoby byly již ve starším vydání a jejich počet doplňovali další nadšenci, kteří se tu střídali.
Soubor pracoval pod hlavičkou Tělovýchovné jednoty, jako reminiscence na doby, kdy byl součástí „Sokola“, chvíli pak existoval pod hlavičkou „Svazu invalidů“ a pak opět Tělovýchovná jednota. Zní zde znovu jména Václava Michálka, Oldřicha Jirotky, Jiřího Krále a Jaroslava Nusharta, Mirka Štechra z dam potom Růženy Langrové a Jarky Řehákové jako ochotnických stálic.
Vznikla řada divadelních představení, některá zdařilejší, jiná méně zdařilá, ale už se nepodařilo udržet delší dobu chod souboru. Hrála se řada pohádkových her, maně vzpomínám na hru o „Zakleté princezně“, kdy si představitel mocného kouzelníka , Jiří Král, vystačil k zoufalství spoluhráčů na scéně a k potěšení těch za scénou suchým a opakovaným konstatování faktu : „Jsem Dajmón“, zato koulel očima o sto šest, a pohádka se dohrála dovyprávěná zakletou princeznou. Při jiném představení zase půvabné tančící víly poněkud neustály svou éteričnost a motaly se po scéně div že neporazily i kulisy. V té době byl členem souboru i Oldřich Inkin, a bylo humorné shánět pro něj jakýkoliv kostým, neboť co měl do výšky, měl i do šířky. Vždycky ty největší problémy byly ale s textem, u mnohých to byl stálý průvodní jev, takže nápověda byl nejdůležitější a nejhýčkanější osobou souboru.
Soubor se v té době celkem úspěšně zúčastňoval divadelních přehlídek, které byly tehdejším Okresním kulturním střediskem Praha západ pořádány v Libčicích nad Vltavou.
V této době na okrese byla různorodá skladba amatérského divadla, byly zde tvůrčí soubory např. Ánfas, nebo chvíli i divadlo Vizita jehož vedoucím byl dnes velmi oblíbený herec a moderátor Jaroslav Dušek. Mníšecký soubor setrvával na tradičním pojetí ochotnického divadla, rovněž i volbou repertoáru, a tím se poněkud vymykal novým proudům v amatérském divadle.
Pod hlavičkou Tělovýchovné jednoty asi tři roky pracoval také dětský soubor, který za technické pomoci dospělých odehrál několik poměrně zdařilých pohádek, ale jeho práce skončila, když parta dětí dorostla věku, kdy se rozprchly ze školy a noví nadšenci je nenahradili. Byla to taková zajímavá vlna zájmu dětí, ale je pravda, že i tady se objevila skutečnost, že členové souboru byli zároveň členy tělovýchovných oddílů a různých jiných kroužků, byla to parta dětí s mnoha zájmy a zálibami, dětí, které byly ochotné pracovat.
V současné době zde žádný místní soubor neúčinkuje. Takže zbývá organizování představení ochotnických souborů z okolí, nejčastěji z Prahy. Nejbližší ochotnický spolek působí v nedaleké Líšnici a je proto logické, že zde působí i několik mníšečáků. Jen loutkové divadlo provozuje pan Nushart v Rymani. Byl po celou řadu let členem všech divadelních souborů, a nyní, kdy je v důchodu, oživuje alespoň herce dřevěné, což je jistě velmi záslužné.
Doufejme, že v budoucnu bude možno zajít i na pokračovatele veliké ochotnické historie Mníšku.
Podklady : Ing. Miloš Veselý
Jana Buchtová
Magda Řechtáčková

Související Pojmy

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':