Databáze českého amatérského divadla

Texty: CÍSAŘ, Jan: Paměť divadla 08. 60. a 70. léta 20. století - přehlídky

Paměť divadla VIII

Jan Císař

Podruhé jsem vstoupil do amatérského divadla na počátku sedmdesátých let – přesně 8.–14. srpna roku 1971 zásluhou Jiřího Beneše, jenž mne obratně přivedl do poroty 41. Jiráskova Hronova. Je to zvláštní, viděl jsem od té doby mnoho „Jiráskových slavností“, jak se říkávalo těm dnům zasvěceným amatérskému divadlu, a mnohá jejich představení jsem už zapomněl; přijde-li na ně řeč, musím si je pracně vybavovat z paměti, slepovat dohromady různé fragmenty – a někdy se mně to při sebevětší snaze nepovede. Ale ten můj první „porotcovský“ Hronov si pamatuji až překvapivě dobře. Možná proto, že jsem byl stále něčím překvapován a že jsem to také nebral až tak vážně; považoval jsem to stále za jakýsi odskok a ani ve snu mě nenapadlo, že to bude znamenat velkou část mého působení v divadle dalších bezmála čtyřicet let.
Zajisté, že hlavní a nejpodstatnější příčina byla v době. Tehdy už se tzv. normalizace rozběhla na plno a zmizely – tedy přesněji: byly likvidovány – všechny možnosti pro veřejné otevřené uvažování o divadle. Nicméně – stále jsem ještě nenašel a ani nehledal na půdě amatérského divadla náhradu za tyto možnosti. Koneckonců: nebyl jsem sám, tehdy ještě nenastala ta velká éra vstupu řady profesionálů do amatérských vod. A navíc ten 41. JH mě příliš nepřitahoval. Na repertoáru byly tu lepší, tu horší tradiční činohry realistického typu, jejichž největší zásluhou bylo, že se dramaturgickou volbou vyhnuly podprůměrným a ideologicky primitivním současným textům. Dokonce byl na repertoáru ještě Landovského Hodinový hoteliér; hrála ho Desta Děčín s Josefem Doležalem. Bylo to slušné představení a už trochu dýchalo nostalgií po odcházejících časech. Ale jinak nic moc, takže jsem s lehkým srdcem příští rok JH vynechal a vůbec jsem se nezabýval nějakými úvahami, jestli do Hronova ještě pojedu nebo ne.
Rozhodlo ovšem něco jiného – Šrámkův Písek (ŠP) a pánové Vyskočil a Bošek. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak můj vstup na toto pole je pro mne trochu záhadou. Předpokládám, že všechno začalo Pavlem Boškem, který od Jirky Beneše věděl, že jsem celkem lehce přístupný k tomu, abych byl „zlanařen“ pro amatérské divadlo, a tak za mnou oba přišli a řekli, že hledají předsedu pro jakýsi orgán toho typu divadla, jehož festival se odehrává v Písku, a že se jim zdám pro to vhodný. Netušil jsem tehdy nic o Šrámkově Písku a o tom orgánu, jehož předsedou jsem měl být, snad ještě méně – jestli to vůbec bylo možné – ale s oběma pány jsme si rozuměli, byla s nimi zábava, a také se s nimi dalo vážně mluvit o řadě věcí – a tak jsem jejich nabídku přijal. Na rozdíl od JH – nevím přesně, kdy jsem na něm byl po prvé, ale odhaduji to na rok 1972 – byl ŠP tehdy velmi zvláštní směs. Vystupovaly tam nějaké divadelní soubory, jakési zvláštní smíšené soubory a hodně divadla poezie. Pánové Vyskočil a Bošek měli ovšem jasnou představu, co z toho chtějí udělat: přehlídku malých jevištních forem a alternativního divadla. Vyslovil jsem teď termín, který jsme ovšem tehdy nepoužívali a používat nesměli, neboť slovo alternativa bylo v politicko-ideologické klatbě, protože nebyla jiná alternativa než socialismus – a to i v divadle; tak se ponejvíce říkalo netradiční divadlo. Ta koncepce byla samozřejmě vytvářena i ztělesňována na místě osobností a tvorbou Ivana Vyskočila, ale jaksi jsem se do ní hodil, protože jsem měl za sebou tu knížku z poloviny šedesátých let – Divadla, která našla svou dobu – v níž jsem vlastně poprvé malé jevištní formy postavil jako rovnocenné partnery vedle tradičních druhů divadla – najmě a především činohry. A navíc, něco jsem z té alternativy – samozřejmě letmo, nahodile a útržkovitě, jak jsem se v šedesátých letech přece jen více dostal do zahraničí – viděl, něco jsem přečetl a něco mně o ní vyprávěli jiní. Takže jsem mohl jak na hovorech na ŠP, tak i na několika školeních, kterých jsem se s oběma pány účastnil, cosi o tomto divadle říkat a zamýšlet se nad některými souvislostmi. K mému počátečnímu překvapení se zájem o tyto mé vstupy postupně zvětšoval, a tak jsem za tu krátkou dobu let mého plného působení v této oblasti začínal chápat, že v amatérském divadle bude zřejmě možná přece do jisté míry teoretická reflexe divadla.
Opustil jsem malé jevištní formy a netradiční divadlo i ŠP ze dvou důvodů. Prvním bylo, že dosavadní vyhlašovatel této přehlídky ČÚV SSM (to jest Český ústřední výbor Svazu socialistické mládeže) převzal i vedení tzv. odborné části, již doposud zabezpečoval Ústav pro kulturně výchovnou činnost, v jehož rámci jsem se doposud my jako „odbornici“ pohybovali. Vypuklo to na jednom výběrovém „předkole“ v Praze, kde jsme se dostávali do sporů, protože zástupci SSM vystupovali z mocenských pozic bez ohledu na divadelní kvalitu a specifiku celé oblasti. Pamatuji se na Jarmilu Drobnou, která byla na tomto předkole s námi, jak s neuvěřitelnou, dokonale předstíranou naivitou kladla našim vlastně „nadřízeným“ otázky, proč tohle nejde a jak to tedy má být správně. Na ŠP to pokračovalo, „svazáci“ převzali vedení poroty, posouvali všechno jinam, takže jsme se buď museli hádat, nebo nezbývalo než při rozhovorech se soubory mlčet. Zkrátka a dobře: celý ten trend, jenž se v tomto typu amatérského divadla začal prosazovat, byl z různých stran ohrožován. A tak jsem – byv požádán po smrti Jirky Beneše, abych po něm převzal vedení poradního sboru pro amatérskou činohru – bez váhání přijal.
Dívám-li se dnes zpětně na toto období, kdy jsem definitivně zapouštěl kořeny v amatérském divadle, tak se vlastně stále ještě divím; možná s přibývajícím časem čím dále tím více. Neboť dnes už vím, že ta změna, která přišla s tímto typem „alternativního“ divadla byla větší, hlubší, principiálnější a razantnější, než jsme se domnívali. Zasáhla totiž samotné základy, na nichž stálo novodobé české divadlo od poslední třetiny 18. století. V těch základech bylo a je totiž uloženo pojetí společenské funkce divadla jako funkce, která usiluje o účinné a přijatelné poslání ve vztahu k velké pospolitosti. Na počátku to byl národ, později měšťanstvo a proti tomu pak kritická protiměšťanská opozice; nakonec jsme zažili toto pojetí jako oficiální doktrínu o ideologicky politickém poslání divadla ve prospěch socialistické společnosti. Zřejmě tenhle poslední tlak byl tak obrovský a tak absurdní, že přispěl od šedesátých let k tomu, že se ona výchozí báze českého divadla začala pod náporem tzv. malých divadel prolamovat – až malé jevištní formy vstoupily vítězně na půdu amatérského divadla a obrátily jeho pozornost k jednotlivci, k divadlu jako pomocníku a prostředníku osobnostního rozvoje – tedy k individualitě. To je celkem logické a pochopitelné, ale co mne už tehdy stále znovu a znovu překvapovalo, bylo to, že lidé, kteří se v takto zacíleném proudu angažovali, chtěli nejenom takto divadlo dělat, ale měli vůli i snahu divadlu porozumět – chtěli o něm přemýšlet a poznávat je. V okamžiku, kdy jsem pochopil, že tato skupina v amatérském divadle existuje a že nejen roste ale nabývá síly duchovní, koncepční inspirace, bylo pro mne amatérské divadlo zemí zaslíbenou, neboť bylo jasné, že jistá podstatná část tzv. vzdělávací činnosti poskytuje pro toto přemýšlení nemalou – někdy větší, jindy menší – příležitost.
Nebyl jsem už na ŠP ani na jiných akcích „alternativního“ amatérského divadla účasten onoho období, kdy Šrámkovým Pískem prošly nejslavnější české amatérské soubory, z nichž některé už byly poloprofesionální a jiné jen čekaly na okamžik, až se budou moci zprofesionalizovat. Dá se říci, že drtivá většina z nich vytvořila slavnou éru našeho amatérského divadla osmdesátých let, která už vešla do dějin jako legenda. Vrátil jsem se na Šrámkův Písek před třemi lety, ze zvědavosti, neboť jsem chtěl vědět, kam všechno to, co začínalo na počátku 70. let, dospělo. Věděl jsem samozřejmě, že se jeho podoba nutně po listopadu 1989 musela měnit a že se hledá jeho nová koncepce. Dnes je to oficiálně aréna pro experimentující divadlo. Neoficiálně, ale prakticky a záslužně – řekl bych – je to prostor pro prezentaci nejrůznějších podob scénování, scénických tvarů, pro něž neplatí žádná už vyzkoušená kritéria a ani nejsou zařaditelné do estetických norem. V době, kdy vznikala ta vlna, o níž byla řeč, při vší rozdílnosti a různorodosti, diferenciaci a rozvrstvenosti, existovaly některé společné rysy, které ji utvářely a charakterizovaly. Byl to samozřejmě na prvním místě odpor proti všem oficiálním doktrínám a byla to důsledná věrnost autorskému divadlu, které mělo podobu dramatické hry. To byl zásadní a rozhodující vliv Ivana Vyskočila, jenž se projevoval ještě ve dvou polohách: zdůrazňoval význam a funkci improvizace a – mohu-li to tak říci – druhově či žánrově prosazoval podobu kabaretu nebo text-appealu; tedy celek tvořila čísla převážně komediálního ladění. Tady fungoval silně i tvůrčí příklad dvojice Vyskočil–Bošek a samotného Pavla Boška. Z jistého hlediska tu vlastně existovala norma autorského divadla a dramatické hry, která se stala vrcholným a zásadním kritériem.
Další vývoj v tomto směru už vydatně přinášel onu rozrůzněnost. A dnešek na ni stojí. Dokonce bych si troufl říci, že smyslem ŠP je v přítomnosti tuto rozrůzněnost pěstovat v co nejširším měřítku. Dokonce se mně zdá, že v tomto duchu a z tohoto důvodu by se ŠP dal chápat jako jistá škola tolerance a snášenlivosti. A nezapírám, že se mně toto dědictví zdá být z pohledu minulosti velmi přijatelné.

Paměť divadla VIII. Jan Císař. AS 2008/3, s. 68.

Související Osobnosti

Související Bibliografie

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':