Databáze českého amatérského divadla

Texty: CÍSAŘ, Jan: Paměť divadla 11. 70. a 80. léta 20. století - divadlo pro děti

Paměť divadla XI

Jan Císař

Píšu toto jedenácté pokračování Pamětí divadla necelých 24 hodin poté, co jsem se vrátil z rakovnické Popelky, která je – jak známo – národní přehlídkou amatérského činoherního divadla pro děti. Našel jsem v této přehlídce v posledních letech zalíbení. Nejen pro její atmosféru a ani ne pouze proto, že tam nemusím žádným způsobem zveřejňovat své názory na zhlédnutá představení a dokonce ani o nich – nechci-li – složitě přemýšlet; stačí mně jen ten prostý základní estetický soud: líbí – nelíbí. Ale je to především proto, že tam vidím zajímavé amatérské divadlo, které ledacos vypovídá o jeho současném stavu, tendencích a trendech. A tak jsem v okamžiku, kdy jsem začal psát toto pokračování Pamětí divadla, nemohl uniknout jakési sebereflexi. To jest úvaze o tom, proč tomu tak v přítomnosti je, proč tahle příchylnost k Popelce a divadlu pro děti u mne nastala, když po dlouhá léta byla tato kapitola pro mne zneklidňující, stresující, někdy dokonce až traumatizující a proč jsem se vyhýbal tomuto typu amatérského divadla, jak jen jsem mohl.
Ale musím začít od Adama. Když jsem začal hojně a často porotovat amatérské divadlo, setkával jsem se při různých příležitostech s představeními pro děti. A byl jsem většinou zaskočen až šokován. Neboť v naprosté převaze to byla představení svou podobou děsivá – textem počínaje a jeho divadelní realizací konče. Nejvíce mne překvapovalo, že těch děsivostí se dopouštěly i soubory, které jinak – hrály-li pro dospělé – patřily k slušným, dobrým, když ne dokonce k nejlepším. Z tohoto důvodu mě tenhle fenomén v amatérském divadle začal zajímat. Zahájil jsem průzkum, proč tomu tak je. V mnohém mi v tomto pátrání pomohlo amatérské loutkové divadlo, v němž jsem se setkal s „pravidelně“ hrajícími soubory. Dokonce mě kdysi Milada Mašatová pozvala do Olomouce na festival tohoto typu souborů – Čechovu Olomouc. A měl jsem za sebou i zkušenosti z divadla profesionálního – činoherního a především loutkového. Dám-li všechny ty letité poznatky a zkušenosti dohromady, dojdu asi k těmto závěrům:
Především si myslím, že sám dětský divák je prvním nepřítelem kvalitního divadla pro děti, protože se vyznačuje vysokou stálostí i velkým zájmem o divadlo. Jinak řečeno: poptávka téměř vždycky převyšuje nabídku, vždycky je velký zájem rodičů (a také prarodičů) dopřát – jistě z nejrůznějších příčin, s nihž některé nejsou vskutku výrazem hlubokého vztahu k divadlu – svým ratolestem divadelní zážitek, pobavit je představením. Téměř každá produkce pro děti – zejména v malých a menších místech – má zaručenou vysokou návštěvnost. A tak nevzniká kvůli počtu divákům tlak na kvalitu jako záruku přitažlivosti, ale naopak: pouhé produkování těchto představení v co největším počtu se může chápat jako velká zásluha; prostě důležité je, že představení pro děti vzniklo, že existuje.
Velice často jsem se také potkával s představou dětského diváka jako diváka, jenž musí být vychováván, neboť se vlastně teprve stává divákem. Nebo ještě lépe: je nutné učit jej být divákem. Má to dvě roviny. Ta první předpokládá, že teprve až dítě dospěje, bude plnohodnotným divákem, že po celé dětství teprve jako divák dozrává. Jistě, určitá základní pravidla dítě musí pochopit, aby mohlo divadlo vnímat právě jako divadlo. Ale to zvládne hravě, lehce a rychle. A pak už se stává divákem, pro něhož platí to, co pro každého diváka: má své – řečeno se Zichem – divadelní zaměření, něco od divadla očekává a je buď zklamán, nebo nadšen; podle toho, jak představení jeho očekávání splní. Tyhle problémy patřily rovněž k těm, jež snižovaly divadelní kvalitu dětských představení. Neboť se jaksi samozřejmě předpokládalo, že vnímání dětského diváka je v něčem omezeno, že se mu musí vycházet vstříc v některých postupech, které mu vnímání usnadňují, a že na některé divadelní principy prostě nemůže dosáhnout. Nepopírám, že dětský divák má menší životní a divadelní zkušenosti, že nemůže složitý divadelní jazyk plně pochopit, že mu nemůže porozumět.
Ale: měl jsem to štěstí, že jsem se v první polovině 70. let dostal mezi profesionální loutkáře, kde tehdy mimo jiné procesy a změny probíhala diskuze – dlouhodobě a razantně – o tomto tématu. Nástup některých souborů – zejména královéhradeckého Draku a libereckého Naivního divadla – je prostě nekompromisně a kategoricky otevřel. Vzpomínám třeba na „drakovskou“ Šípkovou Růženku, která byla vystavěna jako složitá montáž různých výrazových prostředků nesoucích rozsáhlou síť různých referenčních odkazů, pojmenování a sdělení různých skutečností, z níž vznikala složitá významová výstavba. Klasický, tradiční, jednoduchý a známý pohádkový příběh byla tak zasazen do dalších souvislostí, z nichž se vynořoval především svět divadla, neboť byl nabídnut pohled do zákulisí divadla, v němž probíhá baletní představení Čajkovského Šípkové Růženky.
Tato struktura – stejně jako jiných představeních tohoto typu – vyvolávala námitky, že dětský divák se v tom nemůže orientovat a tedy tomu nemůže rozumět. Zastánci tohoto divadelního jazyka argumentovali a obhajovali se tvrzením, že takové představení má řadu pater. Děti podle svých předpokladů a dispozic dojdou do toho patra, do něhož mohou dojít, a naplní tak na základě svého divadelního zaměření svůj zážitek. Ověřoval jsem si a zkoumal všechny tyto otázky ještě jinak. Působil jsem v téže době v Naivním divadle jako „poradce“ tehdejšího ředitele tohoto souboru, Oldřicha Augusty. V něm dvojice Pavel Polák a Jana Hoskovcová realizovala své slavné „mateřinky“ – představení pro nejmenší dětské diváky jako inscenace plné imaginace a schopné vyvolávat četné konotace – to jest asociace a představy přesahující přímočaré a jednoduché, přesně ohraničené sdělení. Totéž platilo pro celou poetiku Naivního divadla. Uplatňovala se v ní maximálně herecká fantazie, která objevovala nové a nové souvislosti možné jenom na divadle. Bavily se děti a bavili jsme se i my, dospělí diváci. Ne proto, že bychom se vraceli do dětských let. Ale proto, že jsme v té hravosti, v té hře využívající možností loutkového divadla objevovali hodnoty překračující svou rozlohou pouhé převyprávění nějakého elementárního příběhu.
Tohle všechno jsem téměř vždycky postrádal v amatérském divadle pro děti. A tak jsem se jednou vypravil do Stráže pod Ralskem, kde tehdy probíhala česká národní přehlídka amatérského činoherního divadla pro děti, abych se o něco podrobněji s touto problematikou seznámil tak říkajíc přímo v centru dění. Zažil jsem tam věci neuvěřitelné, dokonce jsem do zpravodaje této přehlídky napsal o jednom představení, že je to pro mne divadelní skanzen, neboť jsem měl pocit, že vidím české ochotnické divadlo na úsvitu národního obrození. Nebo alespoň jsem si představoval, že takhle nějak se v té době české ochotnické divadlo hrálo. Od té doby jsem pojal ohromnou úctu k těm, kteří neúnavně pracovali na tomto poli amatérského divadla. Ne že bych občas na nějaké přehlídce nepotkal představení pro děti, které mělo divadelní kvalitu. Ale celkově jsem byl přesvědčen, že konají práci sice záslužnou, ušlechtilou a chvályhodnou – leč zbytečnou a marnou. Zdálo se mně, že je v samotné povaze amatérského divadla pro děti skryto cosi, co důsledně a nekompromisně brání tomu, aby jako celek pozdvihlo svou úroveň. Dokonce jsem si někdy v duchu říkal jestli by se ta energie a ty schopnosti napřené k této sysifovské činnosti neměly přesunout alespoň částečně jinam, kde by přinesly větší užitek a prospěch.
Byl jsem prostě přesvědčen, že nezdolatelným dnem českého amatérského divadla je divadlo pro děti, že se s tím nedá nic dělat, že se přímo bytostně zdráhá přijmout jakékoliv podněty z vývoje současného divadla a že mně nezbývá nic jiného, než pokud možno se mu vyhýbat a nijak se k němu nevyjadřovat. A pak jsem před dvěma lety zajel do Rakovníka na Popelku, abych se na vlastní oči podíval, jestli tento stav trvá. A byl jsem překvapen, doslova zaskočen. Neboť představení, která jsem tam během dvou a půl dne viděl, byla hrána a realizována v tom duchu, s nímž jsem se začal seznamovat v těch 70. letech v profesionálním loutkovém divadle: hra tu uvolňovala scénickou fantazii, významová výstavba se nedala ničím svazovat, ale přitom se dětem dostávalo plné příležitosti najít si to, co je podle jejich subjektivního zájmu přitahuje, a tak mít z představení zážitek. Vloni jsem do Rakovníka nemohl, jel jsem až letos. A znovu jsem se v závěru týdne setkal s dvěma představeními tohoto druhu. A nemám důvodu nevěřit porotě, že tam byla ještě další dvě téhož rodu.
Proto jsem pokládal za přímo nutné tyto Paměti divadla věnovat minulosti divadla pro děti. Jsem povahou skeptik. Proto si nemyslím, že se takto hraje divadlo pro děti všude a že tu nadále neexistuje proud, v němž se udržují všechny příčiny, které z tohoto druhu amatérského hraní činí záležitost krajně problematickou. Ale na druhé straně se asi vskutku prosazuje jiné pojetí a jiné postupy. Nepochybně díky všem, kteří zasvětili dlouhá léta tomu, aby pozvedli úroveň tohoto odvětví této amatérské činnosti. A – předpokládám – i díky některým trendům a tendencím, jež se v našem amatérském divadle po jistý čas projevují.


Paměť divadla XI. Jan Císař. AS 2008/6, s. 57.

Související Osobnosti

Související Bibliografie

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':