Databáze českého amatérského divadla

Texty: Dostál, Pavel. Vzpomínky Josefa Richtra: Jak mi Pavel Dostál nechal sebrat slepé střevo (Napsáno 2014)

Josef Richter - jorich@seznam.cz (2014)
Jak mi Pavel Dostál nechal sebrat slepé střevo

Nevím jak je tomu dnes, ale za socialismu děti základních škol povinně dvakrát ročně navštěvovaly v rámci školní výuky divadelní představení. Pro nás z venkova to bylo tak trochu dobrodružství. Cesta autobusem, dobrá limča a žvýkačky v divadelním bufetu, také brambůrky a hlavně divadelní přítmí ideální na pošťuchování holek. Vůbec nás nezajímalo, co se odehrává na jevišti, tu zdramatizovaná pohádka, tu klasika od Jiráska či Němcové, ale klasika sem, klasika tam, důležitější pro nás diváky bylo přivázat holkám sedícím v řadě před námi copy k sedadlům. Tedy až do té doby než se na jevišti olomouckého divadla objevil progresivní divadelní kus ze školního prostředí se zpěvem a tancem Výtečníci. Šustot balíčků bonbonů a brambůrků utichl, koukali jsme na to s otevřenou pusou a žvýkačky se najednou válely po zemi. Holky ty už jsme se spíše pokoušeli chytit v té tmě za ruku nebo přes rameno. Byl totiž rok 1968 a do divadelního tehdy víceméně ochotnického prostředí naskočil textoautoroherec Pavel Dostál a musikoautoroherec Richard Pogoda spolu s celou řadou svých spolužáků a spolužaček, patrně z tehdejší SVVŠ. Na to představení se nedalo ani po letech zapomenout. Kromě toho byl záznam představení odvysílán i ze studia ostravské televize. Dodnes, a je to už více než 45 let, si z tohoto muzikálu pamatuji zhudebněný zpívaný text Archimedova zákona, včetně hezké melodie.
Dětská školní léta skončila, přišla ta pubertální a po nich už zařazení do pracovního procesu budování socialismu. Normalizace roku 1971, ale leccos změnila a o tom, na jaké škole mohl ten či onen svá pubertální léta strávit a kde mohl poté pracovat, o tom nerozhodovaly vědomosti, ale hlavně politická příslušnost rodičů. Já jsem po škole nastoupil jako provozní chemik v národním podniku v Olomouci. Vyráběly se tam léky a vitamíny. Například se tam dovážel vitamín C ze Sovětského svazu a ten se tam musel přepracovávat do poživatelné a především účinné formy. Jinak se totiž nehodil ani jako prášek na praní. Já osobně jsem pracoval na vitamínu B2, ale také např. na Ketazonu, což je prostředek proti revmatickým potížím. Práce to byla na tři směny, tedy včetně těch nočních. Jednou v noci jak tak koukám z okna jednoho z vyšších pater provozu, nestačil jsem se divit. Nejdřív jsem myslel, že je to nějaké deja vú, ale byla to skutečnost. Hned jsem ho poznal. Slavný divadelní textoautoherec P. Dostál zde dělal navážeče uhlí pro podnikovou kotelnu. Kotelna zde nesloužila k vytápění budov, ale především k výrobě důležitého energetického zdroje a to k výrobě tlakové páry. Ta pak rozváděna potrubím ke stovkám duplikačních chemických kotlů, podobně jak to známe z palíren slivovice, sloužila k vyhřívání jejich obsahů a tím k uskutečňování různých chemických reakcí. Páry tedy bylo potřeba nonstop značné množství a Pavel tak sotva stačil v takřka nepřetržitém sledu plnit uhlím celokovový vozík o objemu asi jeden metr krychlový a zásobovat jím podobně politicky postiženého kotelníka. Občas jsem mu zamával, i když nevěděl, kdo mu to mává a proč. Po několika měsících ale už navážel někdo úplně jiný.
Po několika letech, po absolvování další chemické školy, jsem z Farmakonu odešel a nastoupil do Výzkumného ústavu farmacie a biochemie, což bylo sice takřka vedle Farmakonu, ale byl to úplně jiný podnik se sídlem v Praze a v Olomouci to bylo jenom jeho detašované, tedy odloučené pracoviště. A tady jsem se opět setkal s Pavlem Dostálem. Už nebyl špinavý od mouru jako čert, měl svou kancelář a i ty montérky už oblékal jen výjimečně. Pracoval tam jako bezpečnostní technik, případně propočítával potřebu množství surovin pro některé chemické výroby. Na stole pod sklem měl rodinné fotky, dále přítele Miroslava Horníčka, který mu byl snad dokonce na svatbě, také pak bývalého zavražděného amerického presidenta Kennedyho a největší část plochy desky stolu zabíral osobní kondiciogram. Sám nevím, kam na to chodil, bylo to už trochu vyčpělé téma. Film Jáchyme, hoď ho do stroje!, který kondiciogramy propagoval a proslavil, byl uveden do kin roku 1971 a od té doby už uplynulo více než 10 let. V té nekonečné soustavě plusů mínusů a křížků měl vyznačeny své šťastné dny rezervované např. pro premiéry svých divadelních her a jiných osobních rozhodnutí. Každého asi čtvrt roku přinesl nový rozpis, bylo to už tehdy z nějakého počítače, vypracované na základě data jeho narození a posílali mu to myslím až někde z Prahy. Připadalo nám to naivní a kolegové se ptali, na co to má. Mimo jiné prý také na to, aby věděl, kdy už odejdou ti Rusi. Olomouc jich byla vskutku plná. (Jednou na VŘSR mě násilím zatáhli do hospody a páč sem věděl co je zrovna za výročí, tak mne tam tak vožhrali, že jsem se na noční sotva doplazil a nikdo mi neuvěřil, že jsem za to nemohl). Já jen vím, že se podle kondiciogramu také podruhé oženil, a když se mu narodilo i v druhém manželství dítě, tak v jeden svůj šťastný den kupoval i automatickou pračku. K tomu jsem mu ale musel přidat štěstí já, který jsem tuhle Tatramatku doma už měl, protože byly jen dva typy - s vyvářkou a bez ní. Jako netechnický typ si prostě zamluvil tu, co zrovna měli, s výhřevem do 60°C. V té by ale použité plenky spíše jen zapral do hněda, než vypral. Naštěstí dal na mě.
Ve VÚFB se sice také vyráběla léčiva, především se zde ale vyvíjela. Patřila k nim třeba umělá sladidla nebo jsme se např. podíleli na přípravě technologického postupu výroby přípravku proti kašli dodnes distribuovaného pod názvem Stoptusin. Přitom je to obyčejný butamirát citrát, ale ta obyčejnost je obyčejná skutečně jen pro farmaceutické odborníky. Užívalo se to v kapalné podobě a nosili jsme to domů po litrech. Když kašel nadobro opustil všechny naše rodiny, naše známé a známé našich známých a všichni to navíc i přežili, jiné testy tehdy neprobíhaly, tak bylo jasné, že to bude účinný lék.
S Pavlem jsem se tady rychle skamarádil, ale nebyl jsem žádná výjimka. Byl to kamarádský typ jaksi od přírody, kamarádil s každým a nedělal žádné rozdíly, šéf nešéf a když se k nám přijeli podívat Japonci, jak to děláme, mluvil s nimi „japonsky“. Sice mu nerozuměli a nikdo tehdy také u nás neuměl nejen japonsky ale ani anglicky, ale s pomocí jeho hereckých gest pochopili, že ta rez co z už vysloužilých plechových skříňových sušek padá během sušení do butamirátu citrátu, bude po vysušení odstraněna filtrací. Jenže k tomu bylo nutné butamirát citrát opět rozpustit v nějakém rozpouštědle a poté znovu sušit ve starých sušárnách s padající rzí. Na to se ho naštěstí už Japonci nezeptali a výrobní licenci koupili. Reznerez, „Japonci koupí všecko,“ řekl.
Noční směny tady bývaly výjimkou, ale Pavel na ně chodil rád. Právě na nočních totiž psával své divadelní hry. Do rána měl kolem sebe vždycky nastláno plno zmačkaného papíru, ani do koše to nevlezlo a říkal: „Čím víc odpadu tím lepší kus.“ Když jsem mu v té době dával číst své sbírky básní, čímž jsem si ho vlastně už v počátku naší kolegiality získal, tak říkal: „jo dobrý, ale má to málo odpadu. Musíš víc vyhazovat.“
Jako parta jsme se spolu s dalšími kolegy také občas zašli pobavit do nějaké vinárny, případně jsme v tzv. závodním klubu Rudý koutek pořádali pro náš kolektiv kulturní a taneční akce. Slavili jsme tady také různá zaměstnanecká kulatá výročí či pracovní úspěchy, i když ty jsme s pomocí čistého etanolu, ze kterého jsme uměli dělat vynikající Becherovku, Fernet Stock apod. slavili také přímo na pracovišti, pod dohledem našeho technika nebezpečnosti práce Pavla Dostála.
Podnik v té době navíc budoval rekreační zařízení pod Kralickým Sněžníkem. Lepilo se to postupně, dvě chatky se nakonec spojily rozsáhlým sociálním zařízením pod společnou střechu, ale nikdy to nebylo hotovo. Jezdívali jsme tam často, vždy tak čtyři pět lidí, provedli nějaké nátěry, údržbu a podobně. Pavel, ten chodil nejraději do lesa krást už vzrostlejší lesní stromky - smrčky, borovice apod. a ty vysazoval několik let neustále kolem naší rekreační boudy, až ji úplně zalesnil. Kvůli práci a taky neustálým oslavám, na lyžování, za čímž účelem bylo toto rekreační centrum budováno, nám nezbyl v žádnou roční dubu čas.
Během zaměstnání ve VÚFB Pavel režisérsky ochotničil v přerovském divadélku závodního klubu železničářů Dostavník, kde právě realizoval svou novou hru Epochální výlet pana Broučka do XV. století aneb maminka moc dobře věděla proč neletěla. My, tedy celý podnik, sotva jsme vešli do autobusu, jsme pak byli pozváni na premiéru. Zajímavé bylo, že hra pro diváky začala už příchodem do sálu, kde se nás jednotlivě ujali herci, zasypávali nás konfetkami a tančili s námi, protože ta hra měla jakousi divadelní předehru a my jsme se hned v začátku nečekaně stali coby návštěvníci bavícími se na plese, ochotnickými statisty.
Pamatuji si samozřejmě jak děj, tak některé písně z této hry, ale nejvíc mne zaujalo tedy krom sporých kulis, kostýmní vybavení. Tvořily je především cedule zavěšené na krku herců, z jedné strany kalich a byl to husita, z druhé strany kříž a byl to křižák. K pochopení ale musím doporučit, aby jste si osvěžili obsah Čechova románu o panu Broučkovi. Parodovat současnou dobu už by bylo složitější: Herci by sice také nemuseli převlékat kabáty, ale těch dvoustranných cedulí by museli na krku nosit poněkud více. Ale slezme z jeviště a vraťme se ještě do výroby a výzkumu.
Přes všechnu Pavlovu upřímnost, nerad mluvil o svém soukromí. (Jeho máma pracovala jako uklízečka v Moravských železárnách v Olomouci a měla problémy s alkoholem. Ve výplatních dnech ji Pavel ještě v době svých žákovských let čekával před bránou podniku a peníze jí musel vzít, aby prý si mohl aspoň zaplatit školní obědy). O svém vzdělání pak přímo fabuloval a to i jako ministr kultury. Z toho co mi sám říkal, vím, že po ukončení tehdy osmileté základní školy pokračoval na tzv. jedenáctiletce, což byla tříletá všeobecně vzdělávací škola, která nahradila tehdy zrušená gymnázia. Ale protože po ukončení této školy, během jejíhož studia rozvíjel především svůj umělecký talent a autorské nadání na olomoucké neprofesionální divadelní scéně, z něho, jak říkal, nic nebylo, udělal si v některém chemickém učilišti, s velkou pravděpodobností v Odborném učilišti Farmakon, kde je jméno Pavel Dostál uváděno mezi absolventy, jako už vystudovaný středoškolák, jen závěrečnou učňovskou zkoušku a stal se provozním chemikem. S touto kvalifikací pak není problém stát se hercem, spisovatelem, ředitelem, či třeba i ministrem a to čehokoliv. Já myslím, že stejně tak dlouho a dobře jako kulturu, by dokázal vést třeba i armádu, zcela jistě ale zdravotnictví.
Chválit Pavla Dostála jako herce, autora divadelních her a také jako ministra je ovšem pořád málo. Stalo se mi jednou v práci, že mne z ničeho nic začalo bolet břicho. Navštívil jsem sice závodní lékařku, ale její diagnóza byla, že kdo ví, co jsem snědl a že mám zasukovaná střeva. Vrátil jsem se na šatnu a tam zůstal ležet na podlaze. Válendy jsme tam tedy jaksi opravdu neměli. Kolegové mě radili napít se mléka – to jsme denně fasovali, sníst čokoládu – tu mi hned také obstarali, strčit si prst do zadku – taky nepomohlo, ale naštěstí přišel kolega Pavel Dostál a poté co jsem mu vysvětlil, co mne bolí a jak mi je, okamžitě uvážil, že to jistě bude slepé střevo. Ihned telefonicky a poté i osobně velmi sprostě seřval naši závodní MUDrcku a doporučil ji ucházet se o zaměstnání pasačky krav a mně zavolal rychlou sanitku. Tím začíná už trochu jiný, ale především už jen můj osobní, i když velmi zajímavý příběh. Jisté ale je, že to bylo skutečně slepé střevo a operace na poslední chvíli, která mne vrátila do života.
Na svatbu, kde jsem měl i čtyři své pracovní kolegy přijet tehdy nemohl, ale poslal mi blahopřání s tímto textem: V Olomouci, 22. října 1982.
„Za to může spermie, ta mrňavá bestie. Ta vám tedy zatkla tipec, tak a máte šmytec. Neberte to tragicky, je to přece logický, že se velká láska mění, někdy taky na ženění. Že se mění na vdavky, dostanete přídavky! Čímž zvýšíte zároveň, svou životní úroveň. A pokud to nesvedete?, Bože tak se rozvedete. Buďte spolu navždycky, kolegové chemický. Pavel Dostál a spol.“ Přibyly k tomu ještě dvě další spermie a tak se zdá, že navždycky, už to je.
Jako poslance jsem ho pak potkal už jen dvakrát. Pracoval jsem už také někde jinde. Sháněl pro svou, tehdy ještě poslaneckou misi fotografa. Škoda, že jsme se nenašli. Jako ministr už pak byl pro mne hodně vysoko, a také hodně daleko. A u toho to také zůstalo. Už pár let není mezi námi, a do nebe je to skutečně hodně vysoko a hodně daleko.
Že mi zachránil život? O tom by slyšet nechtěl, prostě mi jen nechal sebrat slepé střevo. Pavle, Výtečníku!, díky.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':