Databáze českého amatérského divadla

Texty: SVOBODOVÁ, Dana a TOMAS, Karel: Přehlídka dětského divadla Jablonec nad Nisou, 11.–13. 4.2014. Deník Dětské scény, č. 0., str. 16 - 18, 13.6.2014.

PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA
JABLONEC NAD NISOU, 11.–13. DUBNA

Krajská přehlídka v Jablonci nad Nisou byla, věřím, že pro všechny zúčastněné, příjemným a milým zážitkem. Velký dík za to patří organizátorům, kterým se podařilo připravit podnětné prostředí pro velmi otevřenou a přátelskou atmosféru.
Již vícekrát nás překvapilo, jak se někdy zcela neplánovaně „vyrojí“ obdobné téma u několika souborů v témže regionu. Čím je tento telepatický vliv vyvolán, netuším, na druhou stranu skýtá divákům zajímavou možnost pozorovat rozdílnosti uchopení podobného. Letos se jako několikrát opakující motiv objevilo téma židovství jakožto skupiny žijící kdesi ve svém světě, odmítané a sužované.
Přehlídku zahájil liberecký soubor Bezejména (3.B, ZŠ Aloisina výšina) s Werichovou pohádkou Jak na Šumavě obři vyhynuli. Soubor bez větších divadelních zkušeností pod vedením Miloslavy Čechlovské nabídl pěkné výtvarné pojetí lidiček – dřevěných špalíků, které umožnily dětem vytvořit uvolněnou a příjemnou úvodní scénu inspirovanou dětskou hrou a stavebnicovou fantazií, které se meze nekladou. Bohužel postupně se příběh čím dál více odkláněl od tohoto hravého směru a časem převládla nepříliš poučená deklamace (místy hledající jistotu v knižní textové předloze), doprovázená občasnou pohybovou ilustrací. Děti byly doma tam, kde měly konkrétní úkoly v rámci kolektivního projevu (hra, rvačka, štronzo). Děti zatím ještě nedokážou propojit akci se slovem, a tak přílišná zahlcenost textem, podpořená i významově nesdělnou postavou dívky s knížkou výrazně retarduje spád vtipné pohádky.
Další část souboru Bezejména, opět vedeného Miloslavou Čechlovskou, přinesla ještě hříčku inspirovanou literární předlohou Hany Doskočilové Vzdálené bubny lépe zní (z knížky Posledního kousne pes), spojenou s dialogickými motivy z afrických pohádek. Opět velmi slibná úvodní scéna, která pracuje se zpěvem, rytmizací a výrazně stylizovaným pohybovým ztvárněním, má atmosféru a okamžitě vytvoří pradávný mytický africký svět. V představení se objevují i další velmi pěkné výtvarně pohybové prvky – stvoření ženy z kamene, rozhádanost lidstva, strom moudrosti,… – a také zvukové – voda, tráva (škoda, že to trochu zkazí zvuk hada), postupně se však v jednoduchém příběhu objevují další a další poměrně závažná témata, která se však vzhledem k jejich množství pouze mihnou a hned „vyšumí“. Vše se nám tak rozmělní na množství statických dialogů, každý o něčem jiném a v jiné rovině. Příběh ke své škodě opouští svou původní výtvarně pohybovou podobu. Stejně jako v minulé inscenaci je zde jedna postava (bůh Akwakasonga) nevyložena – používá výraznou masku i akci s ní, většinou však je odsouzena ke statickému téměř nicnedělání na exponovaném místě jeviště. Její závěrečná proměna, kterou se odchyluje od Doskočilové, zůstává pro diváka špatně čitelná. Určitá rozporuplnost se objeví i v pochopení mytického poselství, že „vzdálené bubny lépe zní“ (z dálky vše vypadá lépe, proto si lidé začali závidět – a je důležité, aby to lidé věděli, proto se bubny samy postaraly o to, aby lidé pochopili, že vzdálené zprávy jsou zkreslené a nebrali vše, co slyší, jako kompletní pravdu – jinak budou žít dál v závisti a nenávisti), které si soubor vyložil trochu odlišně. Přes uvedené problémy se lektorský sbor shodl na ocenění souboru za vydařené vykročení k výrazovému pohybu.
Následoval Bert a Naďa souboru Kámoš Drámoš ZUŠ Turnov a bylo to pohlazení po duši. Autorské představení citlivě vedené Alenou Tomášovou a Romanou Zemenovou řešilo osobitou klučičí a dívčí deníkovou výpověď náctiletých na téma zalíbení a sbližování s druhým pohlavím, vlastního sebepochybování a sebepojetí. Překvapila jak odvaha a upřímnost, s níž se právě tato věková skupina pustila do svého palčivého tématu, tak bravura poetického nádechu, které do představení přinesly velmi citlivě a nenásilně zapojené verše Mileny Lukešové a Jana Kašpara. Dále bylo velmi oceněno promyšlené a zcela vyvážené střídání postav v hlavních rolích za pomocí drobných atributů, které přitom zůstalo zcela přehledné. Ostatní vytvářejí vše kolem nich (typy lidí, prostředí, nábytek…). K dalším kladům patří množství nápadů (např. skvostná scéna v kostele i rozhovor s Bohem), nasazení a zaujetí všech aktérů, spád děje a humor. K problematickým místům patří naopak závěr představení – písnička, která najednou postrádá vtip a nadhled celého předchozího dění – ale nehledejme hnidy na něčem tak příjemném a milém. Představení bylo oceněno za osobitou autorskou výpověď a nominováno k přímému postupu na Dětskou scénu.
I další přestavení DFS Jizerka, vedeného Helenou Janouškovou, s názvem Dá-li bůh, i hříchy budou bylo originální a osvěžující. Inspirováno lidovými texty si bere humorně na paškál jev, který v tomto označení většina dětí dnes nezná, tedy „smrtelné hříchy“. Ne zcela pojmenovatelný žánr pracuje převážně s folklórními a pohybovými prvky. Soubor tvoří v první řadě tanečníci dětského folklorního souboru, ale nutno podotknout, že ani herectví pro ně zdaleka není pole neorané. S jednoduchou, ale kvalitní hudební podporou humorně ztvárňují lidské hemžení a prapůvod řady našich motivací. Přestože představení má své mouchy (vystupování kněze-průvodce dějem z role, elektronický hlas Smrtky, nevíme, co si děti o ‚smrtelných‘ hříších jako Marnivosti, Lenosti či Hněvu doopravdy myslí…), drží pěkně pohromadě a neztratí divákovu pozornost od začátku až do konce. Představení získalo ocenění za inspirativní práci s folklorem v divadelním tvaru.
Páté představení s názvem Golem přivezl soubor BEZEVŠEHO opět z turnovské ZUŠ, veden opět dvojicí Alena Tomášová – Romana Zemenová. Bylo to první představení, které nadneslo problematiku židovství a života „za zdí“. V představení zaujme úžasné výtvarné řešení Golema a scéna vůbec. Papírové krabice jako stěžejní scénografický prvek se před očima mění tu v Golema, tu v zeď či synagogu. Na pozadí pověsti, která je však výrazně autorsky upravena (úloha Golema se v této interpretaci omezuje pouze na nahrazení nedostatku stavebníků), se zobrazuje hlavní židovské téma, zdůrazněné refrénovou písní znějící z okolního světa „Nejsou jako my!“. Představení zcela jistě zaujalo, protože však právě shodnost tématu umožnila porovnání s dalšími inscenacemi s touže tématikou, zůstalo nakonec trochu upozaděno za dalšími ještě výraznějšími a propracovanějšími vystoupeními.
První přehlídkový den uzavřela dvojice dětských představitelů Turnovského divadelního studia, vlastně rodinné divadlo, s představením Romeo a Julietka aneb Montekové a Kapuletky. Toto představení, vytvořené Petrem Hakenem, přineslo mnoho rozpaků a otázek. Dvě nepochybně divadelními dovednostmi velmi obdařené děti zde předvádí rozdílnost holčičího a klukovského světa na pozadí shakespearovského příběhu. V inscenaci je velmi patrný výrazný režijní podíl, což autor a režisér Petr Haken sám přiznává jako záměr – nejde o tvůrčí počin dětí – je to režijní a režírované dětské divadlo. Hodinové vystoupení však zvládne ukázat nejen schopnosti dětí, ale i všechna úskalí tohoto přístupu k dětskému divadlu. Děti působí chvílemi zcela loutkově, s naučenými gesty, která nejdou z nich, jinde nemístně afektovaně, tu nezvykle přemoudřele, což v divákovi vyvolává místy až nelibé pocity. Nezodpovězena zůstává i velká řada otázek; zejména vztah dětí k tématu, vztah k jednotlivým situacím, jejich vzájemný vztah a vůbec, proč je k vyjádření odlišného dívčího a klukovského světa vybrán právě motiv Romea a Julie, kde ho vzaly, co si o něm myslí,…atd., atd. Původní nápad je dobrý, ale velmi rychle se zkomplikuje – dívka, zastupující své zájmy dívčích klubů hraje s nahatými barbínami, které vlastně nesnáší, chlapec propagující fotbal jako svůj životní styl hraje s nepatrnými vojáčky, oba mají neustálé problémy s jejich upevněním na hrací desku, atd. atd. Jako problematický se jeví i dost prvoplánový výběr hudebních motivů včetně Pochodu padlých revolucionářů. Není ujasněný prostor ani situace, kdy se děti setkávají, scéna působí výtvarně nesmyslně. Velmi problematické je i zapojení rodičů (skutečných i divadelních ve dvou osobách), vyloženě trapně působí závěrečné ‚titulky‘ v angličtině a polštině.
Druhý přehlídkový den zahájil soubor KUKI-KUKI ze ZUŠ Železný Brod. Jejich autorské představení Příprava? Nutná! (vedení a režie Milana Vilušínská) podobně jako trutnovský Bert a Naďa řeší téma partnerského sbližování mladších teenagerů. Opět se jedná o autorský příběh, jen protagonistům je o nějaký rok více a dostali se ve sbližování do intimnější pozice. Nutno zase zdůraznit odvahu protagonistů veřejně demonstrovat právě tu oblast, v níž se „zcela jistě cítí dosud nejistě.“ A to je asi největší úskalí zvolené cesty. Přestože někteří se se svým hereckým partem zdárně popasovali (scéna se zubní nití, první pusa,…), jiní se v ní místy evidentně necítili dobře. Představení nemá ujasněnou míru nadsázky – trochu osciluje mezi zcela realistickým pojetím a mnohem schůdnějším a pro diváka zajímavějším nadhledem. Někdy je to trochu na hraně, zásadně však míru vkusu nepřekročí. I zařazení příběhu do jednoho roku (model ‚Rok na vsi‘ s proměnou oblečení od kulichů až kdovíkam) není nijak významotvorné. Z nejistoty vyrůstá i polopatismus při písňovém projevu atd. Vystoupení bylo oceněno za pokus o osobitou výpověď.
Pokračoval soubor Strčprstskrzkrk z DDM Ulita v Tanvaldu (vedoucí Vlaďka Koďousková a Kristýna Hubková), který zahrál představení Duch sira Simona – jakousi svoji velice razantní úpravu Strašidla Cantervillského Oscara Wildea. Po úvodní scéně, která slibovala pohled s nadhledem grotesky, bylo dále již na první pohled zjevné, že začínající soubor si ukousl ve zdánlivě jednoduchém příběhu příliš velké sousto. Nepolíbení divadlem i dětským divadlem působilo místy inzitně, místy až trapně. Zavaleni přemírou textu už dětští představitelé sotva zvládli cokoli jiného. Věřme alespoň, že přehlídka pro ně byla dostatečnou inspirací a že se příště vydají schůdnější a jistě úspěšnější cestou.
Následoval další z židovských příběhů - Jednou v Chelmu tentokrát od souboru Vydýcháno ze ZUŠ Liberec (vedoucí Michaela Homolová a Libuše Vrtišková Hájková. Soubor si z mnoha zpracování „chelmských“ vybral dílčí příběh dvou „hlupáků“ Lemela a Cipy, jinak vlastně Chelm (jakýsi židovský Kocourkov) existuje jen jakoby v pozadí. Na příběhu jejich vztahu ukazuje, že není možné každého hodnotit jen z jednoho pohledu – a že hierarchie důležitosti se může z různého pohledu velmi měnit.
Nejvýraznějším prvkem inscenace je dynamická scénografie, pracující se třemi velkými rámy a prázdnou scénou, jednoduchými a stylově čistými náznakovými „židovskými“ kostýmy, rytmem a pohybem (objevují se i slušně zvládnuté taneční prvky).
Napůl vyprávěný příběh je jednoduchý - Lemel a Cipa vyrůstají v Chelmu a dělají všechno doslova (zde je místy diskutabilní, zda kvalita příslušného vtipu unese situaci). Soubor je multigenerační, tak mu nedělá ani problém proměny hlavních hrdinů ve starší – je to provedeno divadelně a zajímavě. Řada anekdotických situací pokračuje, zajímavé je např. použití „nápoje na zmnožení“, kdy obchodní-podvodník nastaví Lemelovi trojité zrcadlo, kde se odrazy různě prolínají, něco je odrazem Lemela – originálu, jiné odráží již odraz – vše samozřejmě vytvářeno dětmi – vzniká velmi zajímavá pohybová kompozice. Soubor dílčí témata ani charaktery nijak nezatěžkává, takže vlastně proplouváme příběhem na vlně jemných nuancí – a je tak naprosto uvěřitelné poslání příběhu, že totiž „Lemel a Cipa byli hlupáky, ale bylo v nich více lásky, než má kdejaký chytrák“. Inscenace byla oceněna dynamickou scénografii a citlivost při zpracování a divadelnost a navržena do širšího výběru pro celostátní kolo DS.
Představení Pan Brum a jeho dům v režii Aleny Telenské a Jiřiny Polanské zahrál soubor Vikýř DDM Jablonec nad Nisou. Velkou devizou tohoto dílka je úžasná hravá textová předloha Paula Grovese. Soubor onu hravost přijal za svou a textem se evidentně sám bavil. Diváka mohl potěšit řadou nápaditých scénografických ztvárnění (potěšily zejména postavy domů) či vtipných stylizací (třeba vyjádření zvuků). Škoda, že místy se někteří představitelé právě tímto hravým pojetím nechali unést natolik, že sklouzli z příjemné nadsázky k určitému šaškování. Představení bylo oceněno za hravost a práci s předmětem.
Jako předposlední vystoupení přehlídky předvedl TS Magdaléna z Rychnova nad Kněžnou (vedoucí a choreografie Magdaléna Pupík Rellichová) svou poetickou – tanečně divadelní Hlavu dívky inspirovanou stejnojmennou textovou předlohou Václava Hraběte. Spojení poezie s tancem mělo zcela určitě výraznou emocionální atmosféru, zaujalo a rozhodně se bylo na co dívat. Tanec, pohybová souhra, nasazení to vše bylo na velmi vysoké umělecké úrovni. Od prvních okamžiků však bylo jasné, že taneční projev se pohybuje o několik poschodí výše než právě poetická recitační část, tedy mluvní projev. Celé vystoupení tím působilo dosti nevyváženě a vlastně těžko se vnímalo jako jeden celek. Velmi příjemná a emotivní komunikace přes pocity (nepřemýšlet, nehledat, ale cítit a nechat se unášet) rázem nefungovala, došlo-li na slova. Samozřejmě se nabízí otázka, kde je v tomto podání hranice mezi divadelním vystoupením, pohybovým divadlem, divadlem poezie či scénickým tancem. Soubor to neřeší a to je dobře. Otázky vzbuzovala (poměrně vzácná) účast jednoho chlapce v choreografii – vzhledem k tématu by diváka mělo zajímat jeho (pohybové) chápání problematiky, zcela jistě odlišné od dívek. Tomu však soubor zůstal dlužen. Představení bylo oceněno za vypovídající
choreografii a nasazení.
Letošní přehlídku uzavřel ročníkový soubor divadla Vydýcháno ZUŠ Liberec s inscenací textu Kateřiny Oplatkové - Rezkové Anděl nepřišel? (úprava, režie, vedení souboru Libuše Vrtišková Hájková) Potřetí v těchto dvou dnech se objevilo židovské téma tentokrát časově umístěné do toho nejkrutějšího období – holocaustu a chápání této problematiky současnou mladou generací. Změny vztahu k Židům prostřednictvím pohledu dívky – hlavní hrdinky. Změny po příchodu Němců, odchod matky, až k vlastnímu odchodu dívky do transportu. Teenageři, kteří na začátku projevují velmi skeptický názor na interpretaci holocaustu a dějin vůbec na konci mizí do neurčita. Nevíme, nakolik, či zda došlo ke změně jejich názoru (nedokončená rámcová konstrukce). Výtvarně i pojetím byla inscenace dost podobná původní inscenaci Vrtule Slaný – přestože ji tvůrci neznali. Zde zahrály roli velmi přesné scénické poznámky autorky. Představení bylo oceněno za silnou výpověď a zpracování náročného tématu a navrženo do širšího výběru pro Dětskou scénu 2014.
Porota pracovala ve složení Karel Tomas, Kateřina Schwarzová, Pavel Skála, Zuzana Richterová, Dana Svobodová, Vendula Burger.
Dana Svobodová a Karel Tomas
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':