Databáze českého amatérského divadla

Texty: Langenbrunn: Karl Hans Strobl: Nebeští zástupové (Vánoční hra v Langenbrunnu)

KARL HANS STROBL : Nebeští zástupové (Vánoční hra v Langenbrunnu)
(Pozn. Místo Langenbrunn se nepodařilo identifikovat. JV 2014)
Zblízka viděno, vyjímali se arciť docela pozemsky ti zástupové, poněvadž totiž vskutku v nijakém pádu nepocházeli z oblačných niv věčné blaženosti, nýbrž z chalup jedné vsi, ze stavení ležících řadou mezi lesnatými vrchy, nejprve jednotlivě a s odstupy, pak ale šmahem nakupených kolem zdejšího kostela. Jejich nebeská povolání, totiž těch zástupů, netrvala také jako u těch okřídlených poslů Božích od věků do věků, ale jen malý kousíček času na samém přelomu odcházejícího a nového roku, přesněji ode druhé neděle adventní až do svátku Tří králů.
Vánoční hra, k jejímuž provedení se, odloživše veškery své jinak neohroženě bojové životní talenty a ctnosti, semkli s vážnou mravní opravdovostí, byla prastará, byla jim zachována ve své prachem pokryté prostomyslné naivitě z jakéhosi dávno uplynulého a cizího nám století a byla zajisté i díky tomu plna hranatostí a obhroublých výrazů, nad nimiž se tu však kupodivu nikdo nijak nepozastavoval, poněvadž mu hluboká víra po předcích dovolovala nahlédnout pravé podstaty.
Poněvadž však mládeže chtivé nějaké té role ve zmíněné hře bývalo vždy nepoměrně víc než sám počet hrajících postav vyžadoval, platila ve vsi od nepaměti dohoda, že dochází k tzv. "dvojitému obsazení", tj. k alternacím jednotlivých rolí, jak se ve městě u divadla říká. Byli tedy dva svatí Josefové, dvě Panny Marie, dva Herodové a tak dál až k samému Satanáši nejníže a nejvýš pak až k milému Pánubohu, který nehledě na svou nejsvětější trojjedinost a nedělitelnost tu byl rovněž obsazen dvojmo. Tak se v té svaté hře nakonec vytříbily i dvě skupiny, dva herecké sbory, z nichž ten jeden, nazývaný zástupem "andělským", hrával každou neděli až ke Štědrému dni, ten druhý zas, zvaný zástupem "královským", od Štědrého dne o nedělích a svátcích až do samých Tří králů. Zástupové andělský i královský se po celá desetiletí od zmíněného už rozdvojení vždy vzorně snášívali, nelezli si nikdy navzájem do zelí už proto, že druhá skupina přece vždycky jen začala tam, kde prvá s týmž celým kusem v úplnosti přestala, takže jakékoli soupeření bylo z podstaty věci vyloučeno a na Tři krále se po posledním představení obojí jednosvorně vypravili se zpěvem koled dům od domu, od jedné dobré panímámy ke druhé, na obou stranách Tři krále vepředu, tedy šest králů jářku úhrnem, a za nimi všechny hrající osoby toho bohumilého kusu až po ty oba "draganty" Herodovy, co ve dvou velkých koších nesli obdržené výslužky v podobě čerstvých vajec, voňavých vánoček, šrůtek domácího uzeného i celých věnců lesklých vuřtů k následně vždy domluvenému dělení kořisti na přísně komunistickém základě (jak jiný význam měl asi tenkrát autor na mysli, než cítíme my, nelze ani uhodnout - pozn. překl.), při kteréžto slávě si i sám Pánbůh přišel nakonec na totéž co trochu přitroublý pastýř Jára (v originále Lenzai, Lenz značí německy i vesna, jaro - pozn. překl.).
Mezitím jednoho nijak zvláště pěkného dne vypukla světová válečná vřava a té se vbrzku natolik mezi lidmi zalíbilo, že i poté, co ve velkém zhasla, nedokázala přece ustat alespoň v líčení všelijakých svých drobných úkladů natrvalo a docela. Tak nakonec v přestrojení zavítala i do dotud v blaženém vnějším míru poklidně dřímajícího Langenbrunnu (podle všech dostupných slovníků jde o místní jméno na českém historickém území, tedy případně i na Šumavě, toliko fiktivní - pozn. překl.), aby i toto místo zaslíbila svému prospěchu a dílu.
Začalo to všechno tím, že pan farář oslovil jednou na sklonku léta Fricka, to jest ratolest páně poštmistra Zwettela a hned po několika úvodních větách o konci prázdnin a o novém začátku školy obrátil se naň přímou otázkou, zda bude letos ve vánoční hře mezi "andělskými" opět představovat zase jako minule archanděla Gabriela.
Fricek odpověděl souhlasně.
"Taktak," mínil farář a vedl po delším odkašlávání řeč dál, zdali už Fricek coby žák humanistického gymnázia nepomyslel někdy na to, že ta hra o Vánocích tu uváděná je místy přece jen jaksi nepřiměřeně obhroublá a neotesaná, ba rouhačská, neřku-li rovnou bezbožná už tím, že se v ní osoby svaté chovají spíše coby obyčejní lidé, častující se navíc selskými vtipy.
Až dosud si sice Fricek Zwettelů o tom všem rozhodně nepřipouštěl myšlenek víc než kdokoli jiný z Langenbrunnu, ale jako gymnazista se náhle opravdu cítil přímo povinován si co možná nejrychleji tyto myšlenky činit o to hlubší.
Poté, co právě nad tím pan farář vyjádřil své přímo otcovské uspokojení, dovolil si jen jakoby mimochodem připomenout, že ovšem od někoho jako je Fricek ani nic jiného neočekával, poněvadž dotyčný stojí na docela jiné duševní úrovni než řekněme jeho blízký kamarád Hans, totiž syn pana řídícího Zugsbratla, kterýžto je zabedněný až natolik, že jemu sdělené názory páně farářovy na vánoční hru neprokázal se ochoten sdílet. Teď nedokázal farář ke svému lichotnému uznání Frickových předností připojit nic lepšího, nežli že ve zřejmé snaze jinocha plně získat na svou stranu postavil do přímého protikladu osvícenou mysl téhož s ostudnou zatemnělostí ducha P.T. Zugsbratla mladšího. Třeba poznamenat, že přáteli si ti oba už tak jako tak nebyli, to minulo a poměrně odnedávna se z nich stali jeden druhému navzájem těmi nejzarytějšími soky. Datovat se to dalo poměrně přesně oním náhlým rozpuštěním Spolku Karla Maye, v němž do té doby figurovali pospolu jako málem pokrevní bratři, kteří s význačným houfcem vesnické chasy prožívali během léta všecka svá indiánská dobrodružství.
Abychom to řekli krátce: zakladatelem zmíněného Spolku Karla Maye byl totiž právě Hans Zugsbratl, jenž podrobné znalosti Divokého Západu načerpal z několika vypravěčských pasáží svého literárního idolu a dokázal je zprostředkovat s přesvědčivě působící zasvěceností ostatním věrným. K naprosto nezbytným indiánským rekvizitám pak náleželo, že jeden každý z těchto účastníků života prérijních rudochů vlastnil vedle lasa a tomahavku, ručnice zvané "riffle" a Bowieho nože rovněž poncho, to jest přehoz s otvorem uprostřed, jímž se při navlékání prostrkovala hlava. A právě tento otvor pro hlavu měl se stát osudným pro přátelství mezi Old Shatterhandem a Vinnetouem. Neboť poté, co byl Vinnetou několikrát marně vyzván, aby své indiánské vybavení doplnil o řečené poncho, prohlásil o něm Old Shatterhand, že je prostě zbabělcem a jeho vysvětlení, že mu doma nechtějí dát kus látky jen na to, aby do něho vystřihl otvor, nelze chápat jinak než jako pouhou výmluvu. Pořádný Apač si dokáže opatřit poncho, i kdyby ho to mělo stát vlastní skalp, takže objeví-li se Vinnetou propříště opět bez poncha, bude bez ohledu na veškero pokrevní bratrství ze Spolku Karla Maye prostě vyloučen. Načež Fricek Zwettel jednou pod ochranou noční tmy odcizil staré kuchařce Anně nádherně teplou flanelovou deku, kterou si tak ráda přehazovala přes nohy a nelítostně krutým zásahem nůžek učinil z něho rázem kýžené poncho. Přečin byl záhy kýmsi vyzrazen. Vyplynula z toho očitá nebezpečnost Spolku Karla Maye a ježto za duchovního původce téhož sdružení byl označen Hans, dopadla na hříšníky ruka trestající Nemesis jak v domě poštmistrovic, tak u řídících. To se ovšem nedalo odpustit, poněvadž muž ze Západu jakož i Indián nezradí přece přítele ani na mučidlech. Od té doby počínaje bylo mezi někdejšími přáteli nastoleno cosi, čemu se na Korzice říká krevní msta.
To byla ovšem jen jedna příčina jejich nepřátelství. Ta druhá se jmenovala Rézi a byla dcerou místního hostinského. Ta osmnáctiletá dívka byla kalendářově asi o dva roky starší než každý z obou mayovských druhů, to jest než Old Shatterhand i Vinnetou, vánočně pak vzato než archanděl Gabriel i ďábel jednotlivě.
Abychom se touto oklikou vrátili k farářovi, tento právě sdělil jinochovi poté, co už si byl jist jeho zásadním souhlasem, že v zájmu odstranění staré a pohoršení vyvolávající vánoční hry sepsal on sám nový pobožný divadelní kus škodlivých rysů zbavený, na jehož ději i veršování nelze ani té nejzbožnější z myslí dojít nijaké úhony. Nahradit touto hrou onu starou bude právě úkolem "andělského" zástupu v čele s Frickem, když se téhož úkolu předtím za zástup nazývaný "královským" odmítl zhostit Hans Zugsbratl.
Věc byla vyřízena obratem ruky; zároveň jaksi mimochodem dokázal k tomu dodat pan farář i předem už jasný otcovský souhlas páně poštmistrův. Pro Fricka vzešel z řečeného paktu nejeden zisk: úhlavnímu nepříteli upřel tak dosavadní prvenství a získal nad ním převahu; už tím, že prostřednictvím farářovým byl zbaven čtyři neděle před Vánocemi povinnosti školní docházky pro nezbytně nutnou přípravu na roli v nové hře, namísto aby jako v letech předchozích musel ozlomkrk putovat sem a tam o vlastní újmě. Hans naproti tomu musel trčet až do počátku vánočních prázdnin ve městě. Nedosti na tom: Hans nejenže byl takříkajíc vyhozen ze sedla tím, že nová hra v nastudování "andělských" vlastně postavila "královské" s jejich obhroublým venkovským spektáklem zcela mimo soutěž. Pro Fricka se nejrůžovějším jevil na celé věci ten fakt, že jeho vzestup, jeho dlouhé prázdniny kvůli nové, vylepšené hře, to všechno se vlastně dělo v nejniternějším vztahu k Rézi, jež ozařovala jako slunečný středobod jeho duši až do jejích nejzazších zákoutí.
Stalo se tak veskrze po intervenčních zásazích duchovního mistra slova. Sám pan ředitel doporučil jeho vlivem prodloužit Fricku Zwettelovi zimní prázdniny k bledé závisti jeho soka Hanse.
Fricek se tedy vrátil domů do vsi a herecké zkoušky upraveného kusu mohly začít pod nejvyšším dohledem tvůrce nové verze, která se spolu s celým souborem zdála zrát k plné jeho spokojenosti. Tu a tam zahlédl Fricek vynořit se zvědavou tvářičku Rézinu v temném pozadí sálu a pak se mu draly verše z hrdla ještě lahodněji a zdobněji než jindy. Měla s sebou bratrance, studenta z Prahy, s buršáckou čapkou i šerpou, jehož Fricek nesnesl už pro povýšený výraz, který dotyčný nasazoval, daleko víc však už pro samotný fakt, že kdekoli se s Rézi potkal, vynořila se vedle ní vztáhlá postava bratrancova jako nějaký vykřičník na konci věty. Mezitím nadešel den prvého uvedení kusu a v předních řadách lavic usedlo všechno, co mělo v Langenbrunnu nějaké jméno a společenské uznání, od starosty až k náčelníkovi strážnické stanice, zatímco selské publikum se tísnilo vestoje až u samých dveří ze sálu. Hra začala a není snad ani k vypovězení, jak čistě vypulírována teď zněla. Ničehož nic nezůstalo z grobiánských rozprávění pastýřů, nic z krutostí Heroda a jeho "dragantů", nic tu už nebylo o dvou židovských handlířích či o krčmáři z města Betléma a jeho hašteřivé ženě, kteří oba svorně odmítli poskytnout nocleh svaté rodině. Všechno šlo hbitě napřed, jak nově psáno, ani slovo zbytečně navíc či snad míň nevadilo veršování neslýchaně přiměřenému veškeré posvátnosti námětu.
Jak ale kus míjel, protahovaly se selské tváře diváků vzadu víc a více, jen starosta obce přiškrceně vyrážel slova obdivu; nepomohlo nijak, že redaktor mravně rozhorleného listu, jemuž se farář upsal, byl nadšením bez sebe a dal to později i černé na bílém patřičně najevo. Fricek se točil poté, když po posledních slovech hry odložil v hasičské kůlně i roucho archandělovo, tak dlouho kolem Rézi, až našel konečně odvahu zeptat se jí na to, co o celém představení soudí.
Rézi se jen zasmála a sdělila Frickovi, že mu pod andělským rouchem bylo vidět kalhoty, což o hře samé vypovídalo poměrně málo; student však, který ovšem stál po jejím boku i tentokráte, netázán nikým vyjádřil své nepokryté mínění, že totiž v životě nikdy ještě nic tak nudného neviděl.
Totéž se ostatně zdálo být názorem obecným, neboť už při druhém uvedení hry zel sál napůl prázdnotou a o třetím seděl v prvé řadě lavic jen sám farář s nejužším kruhem věrných. "Nic se neděje," pravil duchovní pastýř, rozhodnut vztrvat, "na to lepší si musejí lidé vždycky teprve zvykat."
Mezitím se s vánočním časem do vsi vrátil i Hans Zugsbratl a ačkoli převaha Fricka Zwettela už v srdci téhož vůbec netkvěla v pocitu tak namyšleném a sebejistém jako dřív, nedal Fricek na sobě nic znát a dělal, jako by se všemi těmi úspěchy a vavříny vítězství on ani pan farář vlastně nevěděli co si dřív počít. Zugsbratl sice vypadal jako naložen v žíravině kyselostí přímo přesycené, nechal si to ale pro sebe a šklíbil se jen samou škodolibostí, když viděl Rézi pospolu s tím šerpou opásaným buršem z Prahy, z čehož vyvozoval, že přinejmenším v tomhle bodě nemá nad ním Fricek navrch.
Nu a tak nadešel sám Štědrý večer a po něm Boží Hod vánoční, o němž měla zbožná hra přejít do rukou zástupu královského. Tentokrát měl kus podle nového řádu věcí zůstat v péči těch andělských a Fricek v hasičské kůlně právě navlékal archandělské roucho přes svůj světský šat, když přiběhl jeden ze sboristů a křičel:
"Už hrajou!"
"Kdo hraje?" vykřikl Fricek v odpověď.
"Královští!" To byla ovšem zvěst, která dokáže zvednout na nohy. Fricek i neměl ještě ani čas ani správně nasadit svou blonďatou paruku, i dlouhá křídla měl na zádech jen tak narychlo, a také ti ostatní vězeli jemu rovni nejvýš naspěch v posvátných kostýmech; tak teď spolu vyběhli všichni dohromady do obecního hostince.
Jak chtěli najednou do sálu dovnitř, nedaly se dveře nejprve vůbec otevřít, tak nacpáno bylo v místnosti a museli pronikat po jednom a komu se to povedlo, uzřel, že stará vánoční hra je v právě v tom nejlepším a to ve veškeré své hulvátské obhroublosti a drsné neomalenosti. Na jevišti stanul právě satanáš, tj. Hans Zugsbratl, chřestil řetězy, cenil zuby a vřeštěl:
"Sakradibix! Sakradibix!
I, wann i daherkimm, da gibt 's fei nix!
Schaut 's enk die höllische Pratz'n an,
Für mi is der größte Fäustling z'klan." "Sakradibix, sakradibix,
kam přídu já, tu nezvostane nic!
Pohleďte jen mý pracky pekelný,
kdo z vás se jim pěstičkou ubrání?"
Ano, byli to královští, jejich zástup přišel stvrdit své právo, a i když kus předváděli jen v nahrubo slátaných úborech, poněvadž pravé kostýmy zůstávaly v rukou těch andělských, líbili se sedlákům přece víc a ti se smáli každému veselému místu, neboť to, co tu viděli, byla ta jejich vánoční hra, skutečná a pravá.
Farář se dal hned po začátku na útěk, ale toho si nikdo vlastně ani nevšiml, a když se Fricek se svou andělskou parukou chtěl prodrat dovnitř, aby pronesl řeč, nevěda ovšem ještě jakou vlastně, otočil se k němu jeden z přítomných tváří a řekl: "Co tu chceš? Máte dohráno!" A zezadu ho někdo zatahal za křídla, až to v nich prasklo, zcela bez úcty k jeho archandělské důstojnosti; a netrvalo nijak dlouho, všichni andělští, jimž se podařilo vedrat se do sálu, včetně svatého Josefa a svatých Tří králů od Východu, octli se zase venku za dveřmi.
Hra uvnitř směřovala nerušeně ke konci. Jakmile ale zazněla závěrečná slova sboru:
"Ihr lieben Christen insgemein,
Lasst uns alle recht dankbar sein.
Loben wir Gott den Herrn schon,
Der uns gesandt hat seinen lieben Sohn." "Milí křesťani vespolek,
nechte nám vyslovit svůj vděk.
Pochválen provždy buď Nebes Pán,
že Jeho Syn nám všem byl dán."
a po nich královský zástup opouštěl hostinský sál, bylo proti němu zřít vzteklý zástup andělských, shromážděný a semknutý v bitevní šik. Na roli archanděla, navíc farářovým básnickým geniem očištěnou a mravně vylepšenou, zaznělo arciť poněkud divoce, když Fricek Zwettel zvedl hlas a mocně vzkřikl nade všemi, že je to sprostá a drzá neomalenost, že královský zástup by měl být rozpuštěn z moci úřední, jak pravil pan farář, propříště že bude z jeviště prostě bez meškání vypohlavkován.
Na tento řízný andělský pozdrav na způsob přesvědčivé rány obuškem ozval se jménem svého nebeského voje Hans Zugsbratl: jen ať přijdou a jestli to ještě nevědí, můžou si zkusit hnedle, jak se to má s rozpuštěním zástupu královského.
Teď by mohla slovní šarvátka jako u homérských bojovníků ještě nějakou chvíli pokračovat, ba celá záležitost jí mohla dojít obratu, kdyby ovšem v té chvíli nezasáhla vyšší moc, skrze níž se ojevila na obzoru jistá nám známá Rézi, provázená ovšem svým nepostradatelným bratrancem, nasadivším pro tu příležitost svůj co nejuštěpačnější a nejpovýšenější výraz. Při pohledu na ně vypučelo hrdinství obou soků náhlým květem nejprudšího hněvu a to, co jim bylo z tajného citu trpět bolem, steskem duše a jejím zoufalstvím, vrhlo je nezadržitelně proti sobě navzájem, oba plné žlučovité nenávisti vůči sokovi v lásce.
Jako by neznal lepší legraci, křičel Hans Zugsbratl cosi o někom, kdo vyzrazuje kamarády jako stará drbna, čímž zřejmě narážel na událost s ponchem a nestatečnost Frickovu na domácích mučidlech. Tváří v tvář milované a jejímu povýšenému bratranci byla podobná urážka těžko snesitelná. Bez dalšího uvažování se vrhl Fricek na svého soupeře a v příštím okamžiku se váleli archanděl Gabriel se satanášem do sebe zaklesnuti ve sněhu právě u Réziných nohou.
Germánská čest a věrnost si žádá, aby se muži bojové družiny chytli u krku, činí-li tak jejich vojevodové. Protistojící houfce se dlouho nerozpakovaly a brzy se mezi nebeskými zástupy rozhořela bitva na celé čáře. K jakým nesmrtelným činům tu došlo, nedá se snad ani jednotlivě popsat; následné zprávy z bojiště nehovořily na obou stranách o ničem jiném než o vítězství, aniž byla zmíněna jakákoli porážka kteréhokoli z obou vojů.
Poté, co se přední jejich řady dostatečně zvalchovaly navzájem a zdálo se, že temné pudy nabývají vrchu nad andělem světla, byly náhle opět vyšší mocí takříkajíc uchopeny za límec a v zapřisáhlé slepotě postaveny opět rovnou na nohy.
Tou vyšší mocí byly tentokráte pěsti bratrance z Prahy. Jak se ti dva, které od sebe roztrhl, pustili, uviděli teprve, že si ztropili na svém vnějším vzhledu vlastně jen málo škod. Archandělu Gabrielovi se ztratila paruka plná zlatistých kadeří, takže jeho černá kštice s uličnickou čupřinou na temeni trčela ježatě vzhůru a levé křídlo, které měl zlomeno, naopak viselo bezvládně ze zad. Satanáš měl utržený ocas a ovčí kožich jeho dědečka, obrácený chlupy navrch, vykazoval několik holých míst, jejichž předchozí porost zůstal archandělu vězet mezi prsty.
Poté, co si bojovníci sečetli své rány, všimli si ještě něčeho: že totiž Rézi trvá zatvrzele a nezadržitelně na rozpustilém úsměvu a vůbec s tím, zdá se, nemíní přestat. Tu se zastyděli, zjistili svůj blud a hříšný pád, jakož pochopili, že na posledně jmenovaném, prvém ze všech hříšných pádů, nese vinu žena.
Bratranec ale pravil, že už toho snad bylo dost a celá čestná záležitost byla vyřízena způsobem rytířským, takže poté, co odloží svá nebeská odění, měli by za ním ještě přijít, poněvadž má oběma co povědět. Sdělil jim tolik, že oba se prokázali být statečnými jinochy a pro jeho korpus, až se oba v Praze později jistě octnou, bude potěšením získat buršovstvu dva lišáky tak švarné.
Tu vzrostla jim v srdcích nelíčená pýcha, podali si ruce na usmířenou a náhlá záře, nově se rozklenuvší nad jejich budoucností, byla zřejmě tak oslepivá, že na ně odjezd pražského bratrance po konci vánočních prázdnin z Langenbrunnu už coby ohlášeného snoubence Rézina vlastně ani neučinil nijaký zvláštní dojem. - Jakkoli nekrvavě a bez vítěze proběhla a skončila bitva mezi nebeskými zástupy, zanechala na bojišti přece jen jednoho mrtvého.
Byla jím vánoční hra páně farářova.
Je třeba přijmout, že tehdy zašla, zanikla a zmizela beze stopy a že v budouvnu zůstalo i u potomků někdejších soupeřících zástupů andělských jakož královských při té staré grobiánské, selské, mravně nedosti vztříbené hře o Narození Páně.

Weihnachtsgeschichten aus dem Sudetenland (1988), s. 69-76

P.S. Ten značně ironický text jsem překládal léta Páně 2004 na faře v Nových Hutích (Kaltenbach). Antologie "sudetoněmeckých" vánočních povídek, z níž je tato Stroblova převzata a uvedena do češtiny, v poznámkách o autorech cituje titul původního souboru, v němž originál vyšel poprvé. Bylo to právě před 70 lety, než jsem si jej dovolil přeložit, co vyšel v berlínském Ullsteinově nakladatelství ve svazku nazvaném "Heimat. Die deutsche Landschaft in Erzählungen deutscher Dichter". Ani motiv mayovský mi nedá zapomenout, že proslavený autor pro mládež, mimochodem stále oblíbená četba i ještě dospělého prý Adolfa Hitlera, má ve svém díle rovněž motivy česko-bavorské (např. román Der Weg zum Glück z roku 1886/1887 dokonce s postavou Ludvíka Bavorského trávícího inkognito čas kdesi v pohraničním mlýně na českém pomezí), na základě nichž se nabízí i srovnání s tvorbou Karla Klostermanna či Adalberta Stiftera, jak to činí v ročence Stifter Jahrbuch 1996 článek nazvaný výmluvně Old Shatterhand in Böhmen.

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2014
Ex: http://kohoutikriz.org/
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':