Databáze českého amatérského divadla

Texty: JANÁČEK, Jiří: Moje cesta Varnsdorfem s batohem poezie na zádech. 1. vyd. MANDAVA 2014, 2. vyd. DČAD

1. vydání textu: MANDAVA 2014. Vlastivědné čtení z Varnsdorfu a Šluknovského výběžku.
Ročenka Klubu přátel muzea Varnsdorf 2013-2014, s. 135-145

Okresní muzeum v Děčíně, pobočka Varnsdorf, zprostředkoval Josef Zbihlej
----------------------------------



JANÁČEK, Jiří: Moje cesta Varnsdorfem s batohem poezie na zádech

Byl konec srpna, prázdniny pomalu končily a já se chystal nastoupit do čtvrtého roku svého učitelování. Překvapil mne telegram: „Nastupte od 1. září 1953 na nově zřízenou jedenáctiletku ve Varnsdorfu.“ Vydal jsem se na cestu neskutečně dlouhým městem z nádraží do Střelecké ulice. Uvítala mě krásná budova školy, ředitel mi nabídl místo zástupce, zděšen jsem odmítl a dostal jsem několikahodinovou lhůtu k rozmyšlení. Když nechci být zástupcem, mohl bych ve Varnsdorfu zůstat a věnovat se vyučování českému jazyku a literatuře. Vyšel jsem na balkon přiléhající ke sborovně a podíval se na podzimní barevné město. V pozadí tenkrát ještě se zachovalým Hrádkem. Pamatuji, jak za mnou přišla kolegyně Říhová a jen tak bokem prohodila, že jsou ve městě dvě kina, v aule školy koncerty vážné hudby a stálé divadlo. Pro mne bylo slovo „divadlo“ vždy slovem kouzelným, a tak jsem zůstal. Řediteli jsem oznámil, že místo přijímám, ale že se chystám ženit a potřeboval bych bydlení. Žádný problém. Ředitel slíbil, ale hned mě bez dlouhých řečí poslal do 9. třídy, která byla první třídou jedenáctiletky. Náplň výkladu první hodiny si musím vymyslet sám. Budu tam třídním.
A tak neoholený mladíček vstoupil do třídy, která se stala jeho osudem. Byli v ní studenti z různých škol. Kdyby nedošlo k reformě jednotné školy s jedenáctiletou docházkou, rozběhli by se do gymnázií, průmyslovek i jiných středních škol. Dívali jsme se na sebe asi podivně, ale hned první moje diagnóza byla kladná. Nejenže poslouchali, ale i vnímali, co povídám, na většině byla zřetelná touha dotáhnout to k maturitě.

První kroky s poezií
Neměl jsem nikdy snahu jen učit. Chtěl jsem své studenty zbavit pustého biflování a ukázat jim, že je tu ještě jiný svět, který je může obohatit. Tak začala naše společná cesta za literaturou, zvláště za poezií, nejen v hodinách literatury, ale i mimo školu. Bylo třeba v té příliš hmotařské šedi doby doplnit citovou složku života. Tenkrát bývalo zvykem na schůzi rodičů, na školním plese a podobných akcích zařadit tzv. kulturní vložku.Vyprovokoval jsem studenty k uvádění krátkých vystoupení s poezií: např. Štipačevovy Sloky lásky, Seifertovy verše ze sbírek Maminka a Chlapec a hvězdy (tady jsme doplnili přednes lidovými písněmi). Pomalu jsem tak vyhledával schopné recitátory a žáky ochotné obětovat čas k pravidelnější práci v kolektivu. Začali jsme také přemýšlet o rozsáhlejší literárně-divadelní akci. Na plese jsme předtančili polonézu a pro mladší spolužáky připravili Pohádkové pásmo.
Nejvíce se vzpomínalo na pohádkové pásmo. Bylo sestaveno z veršovaných pohádek Františka Hrubína, filmové pohádky O pejskovi a kočičce Josefa Čapka a největší část patřila výňatkům z Tylova Strakonického dudáka. Ještě po padesáti letech při maturitním setkání vzpomínal Ivan Žák, představitel Švandy, na rozverné řádění divých žen i mužů (dívek a chlapců) v závěru hry. Připomněl, že Dorotku hrála Eva Šebestiánová, Rosavu Jana Stránská, Kalafunu Jan Teichman a na mne zůstal záludný Vocilka. Snad tady zajiskřilo a vznikl nápad zahrát skutečné divadlo.

Zvítězilo divadlo (i když veršované)
Překulily se prázdniny, co dál? Všichni zatoužili po divadle s kulisami, kostýmy, světly. Vzpomněl jsem na své zkušenosti z loutkového divadla a upravil veršovanou verzi Kvapilovy Princezny Pampelišky. Nebyla to lehká práce, měl jsem omezený počet herců, z Foerstrovy hudby jsme museli ponechat jen nápěvy písní, ostatní hudební doprovod zkomponoval Karel Kubr, učitel hudební školy. Kostýmy jsme vypůjčili v Liberci a mohlo se začít. Studenti se zřekli volných odpolední a pilně zkoušeli. Protože vše, co doprovází a dotváří výkon herce (především scéna), zůstalo jednoduché a primitivní, museli jsme vsadit na Kvapilovy verše. Proto jsme osm měsíců věnovali především mluvenému slovu. Premiéra byla v květnu 1955.
Protože studenti tehdy již 10. třídy Jedenáctileté střední školy věnovali veškeré úsilí přípravě divadla a nezanedbávali při tom studium, je třeba zveřejnit alespoň jejich jména, zvláště proto, že někteří již nejsou mezi námi. Hlavní postavu alternovala J. Stránská a M. Kalfiřtová, dále hráli J. Volfová (chůva), K. Špaček a Zd Samek (alternace kuchaře), P. Staněk (princ z Hispánie), I. Žák (Honza), E. Brožová (Honzova máma), V.Fliegl. F. Krutský, J. Kuba, L. Kalfiřt (střídali se v rolích pastevců), J. Bolomský (primátor města Kocourkova), J. Teichman (starší radní města), M. Dobeš, F. Ducháček (městská stráž). Aby měli téměř všichni svůj podíl na divadelní činnosti, účastnili se na pracích nutných pro uskutečnění představení M. Janáček, Zd. Slováček (scéna), J. Šťastný (světlo), M. Šorfová (inspice), M. Kunzová, M. Jelenová (nápověda). Žákovský hudební soubor řídil Karel Svátek (prof.).
Představení mělo asi 13 repríz. Hrálo se pro varnsdorfské školy a o prázdninách došlo i na zájezdy (Podluží, Krásná Lípa, Rybniště, Dolní Poustevna). Celoroční práce se dostatečně zúročila.
Nelze nevzpomenout na vydatnou pomoc Závodního klubu Elite, který zcela zdarma zapůjčil k uvedení připravené pohádky sál, nazývaný Svoboda. Měl kukátkové jeviště se základním osvětlením a v hledišti asi 200 míst. Pro naši produkci se výborně hodil. K jeho získání přispěli zaměstnanci závodu Elite pánové Smečka a Slováček, kteří pracovali dobrovolně v závodní knihovně. Veškerý provoz (teplo, světlo) jsme neplatili, vše bylo zdarma. Tím se utužila spolupráce školy, souboru a závodu. Téměř veškeré akce podpořila potom knihovna závodu Elite.
Nadšení z divadelního úspěchu opadalo, protagonisté hraného kusu pomalu mizeli. Odmaturovali (1956) a putovali na vysoké školy, jiní do zaměstnání, bohužel ne jen ve Varnsdorfu. Jedenáctiletka měla nyní již tři třídy, ale sestavit nový soubor vyžadovalo čas.

Cesta za sborovým přednesem
Začal jsem přednáškou, která měla doplňovat literaturu vyučovanou ve škole. Hodně pozornosti jsem věnoval poezii. Ani u studentů, ani u veřejnosti neměla tato cesta úspěch. Na první přednášce sedělo 6 návštěvníků. Když jsem v závěru vyzval k debatě o uvádění poezie, zůstali tři. Tudy tedy cesta nevedla. Bylo třeba nějakým způsobem večer oživit.Vyzval jsem proto některé studenty a kolegy ke spolupráci. Pokoušeli jsme se vytvořit zajímavější večer a přednášku doplnit ukázkami. Postupně jsme nechali hovořit samotného básníka o jeho životě a práci, někdy jsme části dramatizovali. Nejdříve jsme tomu říkali literární večer, později literární pásmo, což byl jakýsi předstupeň pozdějšího divadla poezie. Pokusím se alespoň na některé večery vzpomenout a úspěšnější i blíže popsat. V roce 1956 zaznělo pásmo Láska ve verších Jana Nerudy (duben), roku 1958 další večery: K. Schulz, Kámen a bolest (únor), J. Mařánek, Píseň hrdinného života (o Smetanovi – březen), Gogolovy Mrtvé duše (duben), Milostná píseň Jaroslava Seiferta (květen), Sto let almanachu Máj (červen), Francouzská poezie v překladech K. Čapka (říjen), Al. Blok a jeho Dvanáct (listopad).
Největší úspěch měla Milostná píseň J. Seiferta. Večer jsme uzavřeli Písní o Viktorce, kterou básník Ivan Skála považoval za „výsměch pracujícímu člověku“, sbírka prý jej dráždila nihilismem a šosáctvím. Celé vystoupení bylo blízké divadlu poezie. Ale nám tehdy nešlo o divadlo. Do popředí jsme kladli důraz na slovo, přednes, čistotu jazyka. Zdálo se nám, že vše ostatní odvádí od našeho hlavního cíle – předávat čistou poezii Proto v popředí stál přednašeč. Za průhlednou oponou jsme některé básně doprovázeli pohybem, některé inscenovali. Večer doprovázel zpěv milostných lidových písní. Sál naplnil také večer Francouzské poezie v překladech K.Čapka. V první části zazněly jednotlivé básně, Baudelairova Cesta, potom Verlaine, Rimbaude a další. V druhé části bylo předneseno Apollinairovo Pásmo. Slovo doplňovaly na dvou plátnech promítané obrazy malířů patřících do stejných časů. Nesouvisely někdy s náměty básní, byly spíše koloritem doby.
Oba úspěšné večery měly také vliv na studenty a jejich zájem o přednes se zvětšil a rozrostl se i soubor, měl tehdy asi 40 členů z jednotlivých tříd jedenáctiletky. A tak jsme vzkřísili sborovou recitaci. Za vzor jsme si vzali Honzlův Dědrasbor a voiceband E. F. Buriana, hodně jsme čerpali s Dismanových vystoupení v rozhlase. Na prvním vystoupení v říjnu 1958 soubor předvedl sborový přednes Halasova Zpěvu úzkosti.
Přiznejme, že bylo třeba v té podivné době udělat také „radost nadřízeným“. Vybrali jsme večer o názorově komplikovaném básníku Alexanderu Blokovi a soubor se podílel na provedení jeho poemy Dvanáct, která byla součástí večera. Závodní klub byl spokojen a poskytoval souboru na další cestě vše potřebné (prostory, cestovné, dopravu atd.).
Léta 1958 a 1959 jsou poznamenána formováním a hledáním. Repertoár doposud postrádal koncepci. Hledala se spíše cesta k veřejným vystoupením (kronika jich uvádí 13). Abychom vešli ve známost veřejnosti, snažili jsme se uplatnit i v soutěžích (tenkrát neschůdnější cesta vedla přes STM – Soutěž tvořivosti mládeže). Nedomnívejme se, že soutěže byly jakýmsi velkým sněmem milovníků umění. Studenti měli soutěžní setkání a práci v souboru rádi nejenže by byli nadšeni poezií, ale také proto, že v porotách poznali opravu „živé“ básníky, že se dostali na výlet, často do méně známých míst, že v souboru potkali dobrého kamaráda, prostě soubor jim byl místem společenských setkání a vzájemného poznávání. Kronikářka souboru o soutěži v roce 1959 napsala „ V okresním kole jsme získali první místo. Postoupili jsme do krajského kola, ve kterém jsme získali druhé místo, první nebylo uděleno.“ Přístupem krajské poroty jsme byli tenkrát (1959) trochu roztrpčeni. Nikoliv za ono druhé místo, ale za podmínky, jaké nám v Liberci připravili. Požadovali jsme zatemněný sál, protože součástí vystoupení bylo promítání diapozitivů. Zavedli nás do sálu v Lidových sadech, obrovská okna, která nebylo možné zatemnit, a tak naše improvizované vystoupení nestálo za nic, ani za to druhé místo. Porota nás chtěla utěšit, protože nám vytvořila tak nepříznivou situaci.
Popravdě řečeno recitační soubor měl ve svých počátcích spíše vést studenty k estetickému vnímání světa prostřednictvím poezie. Ke vstupu nebylo třeba žádné zkoušky. Tak se tu objevovali i takoví přednášeči, kteří nikdy samostatně nebyli schopni se svým přednesem vystoupit. Vedle nich se objevili i talenty. Někteří členové dokonce potom vystupovali na různých soutěžích. Ti talentovaní, někdy i celý soubor, pomáhali při přípravě literárních večerů pořádaných závodním klubem každý měsíc. Práce s tak velikým souborem a sólisty si postupně vyžádala dramaturgickou přípravu vystoupení i programový výběr večerů poezie. Tak vznikl nápad připravit Nezvalův rok k nedožitým básníkovým narozeninám.

Nezvalův rok
Večery věnované Nezvalovi byly různé. Například beseda s paní Františkou Nezvalovou, která velice kultivovaně a bez trpkosti zavzpomínala na svého manžela, přátelsky připomněl básníka Vilém Závada, jiný večer byl věnován četbě Nezvalových vzpomínek Z mého života (četla je Michaela Bendová, kdysi členka stálého varnsdorfského divadla, potom hrála úspěšně v Liberci a později v Praze). Z Nezvalových básnických sbírek jsme inscenovali jako divadlo poezie sbírku Sbohem a šáteček a nelze opomenout zdařilého Edisona a Signál času (ústřední part pásma přednášel O. Hambálek). Školní osnovy tenkrát připomínaly spíše ne příliš kvalitní Nezvalovu poválečnou tvorbu, proto jsme se obrátili k tvorbě meziválečné a připomněli tak Nezvalův poetismus a surrealismus. Nejvíce času jsme věnovali přípravě divadelní hry Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, kterou jsme uvedli nikoliv jako drama, ale jako čtenou jevištní báseň. Počítali jsme také, že s ní soubor půjde do soutěže.
Skutečně jsme se dočkali a s „Atlantidou“ prošli všemi koly (okresním, krajským) až do touženého Wolkerova Prostějova. Předložili jsme porotě naše pojetí divadelní hry jako čtené básně. Neodolali jsme však tehdejší popularitě Laterny magiky a dramatická místa spojili s reprodukovanou hudbou, diapozitivy a dokonce filmem. Využili jsme moderní techniku na místech, kde jsme chtěli dílo aktualizovat. Nevyšlo nám to, spíše jsme tím dokonalost přednesu sólistů rušili. Dále ještě na některých místech jsme se nevyhnuli báseň dramaticky aranžovat. Neměli jsme sice kostýmy, ale scéna byla divadelně pojata, vertikálně a horizontálně členěna, což už byla spíše cesta k divadlu. Ke všemu nás pronásledovala smůla. Nákladní auto se scénou cestou muselo měnit pneumatiku a do Prostějova přijelo den před představením až v jedenáct večer. Do půlnoci jsme skládali kulisy a v pět ráno již jsme stavěli scénu, abychom si mohli alespoň od šesti hodin udělat zkoušku. Ta byla pochopitelně nervózní jako celé představení. Například sbor začal se svým partem dříve a technika musela odvíjet několik metrů zvukového a filmového materiálu, než se chytila a srovnala s textem hraným na jevišti.To se konečně podařilo, ale zdálo se nám, že jde o věčnost. Po představení jsme besedovali s porotou. Dnes již ani nevím, kdo dělal předsedu, ale pamatuji se, co nám řekl: „Už jsem chtěl vaše vystoupení přerušit, ale vy jste se v druhé polovině natolik vzpamatovali, že jsem byl nakonec rád, že jsem to neudělal.“ Posezení s porotou nás povzbudilo, poznali jsme své chyby a pochopili, že naše síla je v přednesu, zvláště u sólistů. Básník Karel Šiktanc při hodnocení Wolkerova Prostějova v Mladé frontě napsal: „Nebo je soubor, který má za sebou už dlouhou práci, který si vyzkoušel síly na kdejakých úkolech, od nejlehčího k nejtěžšímu, a protože se nechce opakovat, protože si chce otloukat hlavu, přijde do soutěže s nejnáročnějším úkolem. Aby to zkusil, aby se třeba mýlil, ale aby tato práce byla pro každého z nich nejpoutavějším dobrodružstvím.“
Měl pravdu. Během Nezvalova roku jsme inscenovali také Edisona a Signál času. Byl především obsazen sólisty a měl by jistě větší úspěch, ale bylo mi líto nechat za sebou tu nadšenou masu fandící poezii. Proto jelo a vystupovalo všech padesát členů souboru. „V sobotu byly udělovány ceny. Získali jsme třetí místo…“ (Kronika se mýlí, odměnili nás Čestným uznáním, ale protože v kategorii Divadel poezie soutěžily jen tři soubory, má vlastně pravdu. Byli jsme v republice třetí.) „Domů jsme přijeli v neděli. Tak skončily krásné dny, na které bude každý vzpomínat.“ Tím uzavírá kronikářka zprávu o Prostějově. 31. května to bude asi třiapadesát let. Potkáte-li dnes některého z členů souboru, jistě si vzpomene.
A život šel dál. Od paní Františky Nezvalové jsme byli poctěni a směli nazvat náš kolektiv Recitační soubor Vítězslava Nezvala. Začali jsme také spolupracovat se skupinou varnsdorfských výtvarníků, kteří se sdružili pod názvem Kontrast. Pomáhali jsme při vernisážích recitací, úvodními slovy, ale také s kontakty se závodními kluby. Naše popularita se ve veřejném kulturním dění zvětšila. Zvedla se také návštěvnost literárních večerů a besed.

Vítězství a pád
V roce 1961 jsem proto věnoval větší pozornost vybraným sólistům a připravovali jsme pásmo Ejhle, lidstvo! podle knihy Ludvíka Aškenázyho Černá bedýnka. Tentokrát jsme vsadili na sólisty a scénu doplnili pouze fotografiemi, které doprovázely verše v knize, z které jsme vycházeli. Premiéra byla v dubnu 1961 a v soutěži jsme opět prošli až do Wolkerova Prostějova. Poučeni minulými chybami jsme zmenšili obsazení a udělali přísnější výběr přednášejících. Získali jsme stříbrnou medaili v kategorii Divadel poezie. Je na místě pochlubit se účastníky tohoto úspěchu. Vezmu si proto k ruce program večera.
Režie a úprava J. Janáček
Hudba Karel Kubr
Recitující:
J. Weberová, M. Bernardová, H. Havlasová, D. Sykáčková, A. Jindřichová, O. Hambálek, J. Fiala, V. Nejedlo
Zpěv D. Sykáčková, E. Steklá
Hudební obsazení:
Smyčcové kvarteto ZK Elite, K. Kubr, klavír, J. Černý, kytara
Inspice L. Maršálková, V. Pernicová
Technika J. Zbihlej, P. Říha, M. Janáček.
Myslím, že Aškenázy byl největším úspěchem soboru. Vyžadovalo to ovšem hodně času na přípravu a nebylo možné každý měsíc vytvořit kvalitní literární večer, aby závodní klub získal čárku za kulturní činnost. Poslední intenzivnější spolupráce se projevila v květnu 1961 na přípravě pořadu pro Československý rozhlas Praha. Ditou Skálovou a Vladimírem Merhautem byl uveden téměř třicetiminutový program převzatý z večeru L. Aškenázyho. Po vysílání dostával rozhlas řadu žádostí o písničku na starý motiv Ešalony, kterou zpívala Dana Sykáčková. Karel Kubr nestačil opisovat a posílat prosebníkům svůj song:
Ešalony, ešalony,
Kola hrany, kola zvony.
Guláš voní, lžíce cinká,
Kdo se najed, sladce spinká.
Sladce dříme na palandě,
Zdá se mu o panímandě.

Kola duní, zní údery
…a long wayto Tiperrary.
Po prostějovském úspěchu nás přepadala trochu únava a trápila nás stále více otázka: jak dál?
Hodně jsme si slibovali od založení Lidové školy umění, kde jsem vyučoval dramatickou výchovu. Oddělení mladších pracovala dobře, ale večerní vyučování, kam se přihlásili bývalý členové souboru, bylo časově náročnější. Byli jsme také kritizováni, že pracujeme jen se studenty a opomíjíme dělnickou mládež (oficiální recitátorka té doby Ludmile Pelikánová). Čekali jsme, že se do LŠU přihlásí mládež z učňovských škol, ale odezva byla velice slabá. Přesto jsme ještě v roce 1962 uvedli tři literární večery, podobné spíše divadlu poezie, již pod novou firmou – LŠU. V květnu se předvedla mladší generace večerem Věci (podle první Wolkerovy sbírky), starší, většinou sólisté bývalého souboru, inscenovali Šiktancovy Heinovské noci a Patetickou, k soutěžnímu vystoupení jsme připravili americkou poezii Lunapark Ameriky.
Náš pořad prošel zase až do Prostějova, ale tam nám porota dala zabrat. Oprávněně. Vždyť jsme toho moc nevěděli o současné beatnické americké poezii, nedokázali jsme ji také správně interpretovat. Úplně jsme ztroskotali s hudbou. O jazzu, který se hodil k poezii Feflinghettiho nebo Ginsbergově, jsme si nevěděli rady. Jediným zdrojem byla pro nás tehdy vydaná Ferlinghettiho sbírka Lunapark v hlavě a jedno z čísel Světové literatury. Náš styl přednesu neodpovídal na mnoha místech obsahu. Ale měli jsme také již od počátku smůlu. Jeden z recitátorů, který nesl na svých bedrech velkou část Ginsbergova Kvílení, onemocněl údajně žloutenkou, vyklubal se z toho nakonec silný žlučníkový záchvat. Cestu do Prostějova nechtěl riskovat. Bylo nám líto zájezd do soutěže odvolat, soubor se již těšil na rozverný týden ve Wolkerově městě. A tak se našel statečný Josef Zbihlej, který se nebál, naučil se složitý text a zaskočil. Celé představení poznamenala nervozita, především odvážného Josefa. Domů jsme se vraceli smutní, i když odměněni Čestným uznáním, asi za statečnost.
Jistá únava a také poslední neúspěch v Prostějově působila i na práci v souboru, někteří odešli studovat mimo Varnsdorf, někteří spolupracovníci, zvláště učitelé, byli přeloženi. Lidová škola umění neměla takové prostředky jako závodní kluby a muselo by se přemýšlet o skromnějším provozu. Prostě: po pěti tučných letech – přišla léta hubená.
Sám jsem byl několik měsíců nemocen, byl jsem frustrován poznáním, že množství školní i mimoškolní práce mi odvádí od studia materiálu potřebného k zodpovědnému vedení souboru a k přípravě literárních večerů.

Cesta s poezií na bedrech znovu zvítězila
Kdo však si jednou něco začal s poezií, těžko odolá, když se naskytne nová příležitost.Varnsdorfská Střední všeobecně vzdělávací škola (dřívější jedenáctiletka) byla převedena pod vedení Průmyslové školy strojní. Začal jsem tam nejen učit, ale rozhlížet se po nových talentech k uměleckému přednesu. Pomohla mi Lenka Hanselková, která školu již absolvovala, a pracovala jako knihovnice v Závodním klubu Elite. Chtěla studovat knihovnickou školu, a tak získávala praxi. Měla možnost zajistit prostory v klubu i v sálku Svoboda, sama také recitovala. Podařilo se uskutečnit večer k shakespearovskému jubileu. Byly uvedeny Shakespearovy Sonety (1964). V roce 1965 jsem dostal nabídku k práci v Severočeském nakladatelství v Liberci. Do Varnsdorfu jsem se vracel, abych ještě dovedl k maturitě svou poslední třídu. Lenka za mne převzala přípravu již naplánovaných večerů, já jen při návratu z Liberce sledoval přípravy a upravil konečnou podobu večera. Noví členové souboru uchystali večer s názvem Analýza lásky z původních veršů studenta Jana Brožka a s doprovodem studentského big beatu. Ve stejném roce (1965) byl literární večer věnován deníkových záznamům známých osobností nazvaný Příběhy.
V roce 1966 jsme se usadili v malém sálku závodního klubu, kam se vešlo jen 28 židlí a vznikly večery Čteme pro 28:
Setkání generací (verše J.Šotoly a I.Wernische –leden)
Z vlastní tvorby členů souboru (leden)
Sen a pravda (únor)
Z nových knih Severočeského nakladatelství (březen)
O humoru… (duben)
… a růže že tu nekvetou (verše J.Hory a prózy E.Hostovského – květen)
Tímto večerem jsem se rozloučil s Varnsdorfem.

Nesmím zapomenout
Mé vypravování by nebylo úplné, kdybych se věnoval recitačnímu souboru jen obecně a přivlastnil jen sobě úspěchy i neúspěchy téměř padesátičlenného kolektivu. Je mou povinností vyjmenovat alespoň některé velice blízké spolupracovníky.
Začnu Karlem Kubrem. Byl učitelem, později ředitelem Lidové školy umění. Psal pro nás hudbu od „Pampelišky“ až ke všem soutěžním představením. Bohužel není již mezi námi. Nesmím zapomenout na Ivana Žáka, pedagoga, který se naší prací inspiroval a všude, kde vyučoval, věnoval se divadlu a zvláště uměleckému přednesu. Učil ve Varnsdorfu, později přešel do Výchovného ústavu v Chrastavě, kde dokázal přivést žáky, kteří měli za sebou ne právě uspořádaný život, k poezii. Pořádal každoročně recitační soutěž těchto ústavů i zařízení s postiženými dětmi a nazval ji Chrastavská sloka. Dodnes si pamatuje celé pasáže z Princezny Pampelišky. Velice dobře zpíval a stal se členem operního sboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Ještě dnes osvětově působí přednáškami v Chrastavě. Říkávám mu „poslední obrozenec“ v Čechách. Již při volbě diplomové práce se začala PhDr.Vítězslava Horádková, dnes Šrámková, zajímat o vývoj uměleckého přednesu. Hned po studiích pracovala v Ústředním domě lidové umělecké tvořivosti v Praze, kde se zajímala především o rozvoj divadel poezie. V roce 2001 a 2002 vydala spolu s Jiřím Valentou v poradenském středisku ARTAMA dvě rozsáhlé publikace Místopis českého amatérského divadla.. Tyto dvě obsáhlé knihy nyní doplňuje na stránkách internetu pod heslem Databáze českého amatérského divadla. Tam přibývají nová a nová hesla, jimiž pokračuje na knižně vydaném Místopisu. Dr.Šrámková má za sebou řadu publikací a studií o divadle. Je tak věrnou nositelkou odkazu svého varnsdorfského působení. Mezi ty, kteří se zajímali a zajímají o kulturní život Varnsdorfu patří také nenápadný, ale obětavý Josef Zbihlej. Nejdříve pomáhal souboru, kde se dalo, později recitoval. Byl členem řady souborů vznikajících ve Varnsdorfu. Má pedagogické vzdělání a byl zaměstnán ve varnsdorfském muzeu, později se stal jeho ředitelem. Dnes se stará o ediční činnost Kruhu přátel muzea. Jedním z předních recitátorů byl Oldřich Hambálek, dělník s maturitou, prožil pestrý život jako zaměstnanec podniku Elite, kde pracoval v barevně, nejšpinavějším místě závodu, což se jistě podepsalo na jeho zdraví. Není také již mezi námi, ale rád vzpomínám na jeden typický příběh: Jednoho červnového dne roku 1960 jsem Oldu potkal na varnsdorfském „bulváru“ a ukázal mu Nezvalovu knihu s básní Edison. Chtěl jsem, aby se alespoň některé části naučil zpaměti, při recitaci si potom pomůže s knihou v ruce. Olda přikývl. Když jsme se na konci července opět potkali, jen tak bokem prohodil, znám už první zpěv. V říjnu byla premiéra a on předvedl nazpaměť dokonalou znalost všech pěti zpěvů Edisona. Tak to byl Olda Hambálek. Nevím, zda si Jana Weberová, jedna z předních členek souboru, ještě vzpomíná, že jsem na konci zkoušky vždycky říkával: „Zkouška je pozítří v 17 hodin, pro Janu v 16,45“. Lákalo ji divadlo. Vystudovala dramaturgii a úspěšně si vedla v Československém rozhlasu na stanici Vltava. Připravila mnoho pořadů, nejvíce mne zaujala četba příběhů z Tisíce a jedné noci (četli myslím Maciuchová a Somr). Vedle dlouhovlasé blondýnky Jany se obyčejně předváděla černovláska Evelyna Stryhalová. Soubory i poroty nám tuto dvojici záviděly. Po maturitě působila Evelyna na několika českých scénách. Dnes ji najdete na internetu pod heslem Evelyn Opela. Přestěhovala se za manželem a rodiči do Mnichova. Zaznamenala tam poměrně úspěch ve filmu i v televizních seriálech. Rád bych ještě připomněl Lenku Hanselkovou, která pracovala v knihovně Divadelního ústavu v Praze. Libuši Cibulkovou a Hanu Prokopovou, které prošly dramatickým oddělením LŠU a při vstupu na SVVŠ se staly předními sólistkami souboru. Nezapomínám ani na dobrou zpěvačku Danu Sykáčkovou a Jana Brožka, který psával verše, ale stal se starostou.. Jeden večer jsme jeho tvorbě věnovali. Byla by ještě celá řada členů, kteří se zasloužili o to, že soubor žil a nějakou tu stopu ve Varnsdorfu a také v nich samotných snad zanechal.
Patří jim dík.

Besedy s básníky
Naše literární večery jsme vylepšovali besedami s autory. Zvláště dobře se spolupracovalo s Klubem přátel poezie. V roce 1954 nás navštívil O. Kryštofek, 1955 V. Kaplický, 1956 E. Vrchlická. V r. 1959 spisovatelé Severočeského kraje, ve stejném roce jsme získali Fr. Hrubína (byl to asi nejvíce navštívený večer, básníka přivezlo podnikové auto ZK Elite, protože prodělal před několika dny chřipku, ale nechtěl odmítnout), Roku 1959 K. Šiktanc a J. Šotola, 1960 Fr. Nezvalová a V. Závada, 1962 K. Šiktanc, I. Diviš a J. Vohryzek, 1963 J. Brukner a Ant. Brousek, 1966 pracovníci Severočeského nakladatelství v Liberci. Literární besedy s autory postupně získávaly na přílišné oficiálnosti, jindy dostávaly propagandistický ráz, a proto jsme se pomalu s účastí na organizaci vytráceli.
Byla to doba, kdy zájem o poezii rostl. Již roku 1959 týdeník Kultura 59 otevřel článek Viléma Závady debatu o poezii, kde jsem také „ohřál naší polívčičku“. Příspěvky reagovaly na můj článek pro Varnsdorf velice příznivě. Napadlo nás proto udělat ve městě průzkum. Brigádnice poslaná do knihkupectví měla zjistit, kolik se za rok (tuším 1960) prodalo básnických sbírek. Překvapilo nás číslo 1,5 na patnáct tisíc obyvatel včetně kojenců.
Ruksak je prázdný, končím
Závěrem bych rád prozradil, že přes politicky nepříznivou dobu lze v programu souboru vystopovat chystající se nové ovzduší nadcházejících let (zvláště při spolupráci s výtvarníky Kontrastu). Samozřejmě jsme občas do programu zařadili témata, která byla žádána (například Proletářskou poezii Neumanovu, Seifertovu, Wolkerovu a jiných), došlo na besedu nad románem Ant. Zápotockého Rozbřesk, ale celkově jsou ve svém obsahu večery i besedy naplňovány sympatiemi k míru a lásce. Podařilo se bez problémů prosadit večer kontroverzního sovětského básníka Bloka, kdy soubor zakončil jeho poemu verši: „---perlově bílým jde rozsypem sněžným / nad bouří kráčí krokem něžným / s růžemi kol hlavy bílými - / Ježíš Kristus před nimi.“ V posledním Čtení pro 28 prošly dokonce prózy E. Hostovskémo, který již léta žil v emigraci. Nemračme se na členy souboru, že se někdy předváděli ve svazáckých košilích. Možná, že jim to později i trochu prospělo při vstupu na vysokou školu nebo do zaměstnání. Mně a členům souboru šlo především o rozšíření literárního obzoru mladých lidí, ale i veřejnosti. Sloužila nám všem k tomu především poezie. Nikdo nám nebránil, občas jsme byli nuceni zatnout zuby, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“. Ale povedlo se, dokazovala to stále větší přízeň publika. V podobné práci dnes pokračuje básník Milan Hrabal a knihovna. Mohu přiznat, že zůstane třináct let s batohem poezie na zádech ve Varnsdorfu světlým místem v mém životě a doufám, že tomu tak bude i pro více jak padesát členů souboru.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':