Databáze českého amatérského divadla

Texty: ZAHÁLKA, Michal: Červený Kostelec témat i humoru, Divadelní HROMADA, 2015, jaro-léto, s. 19-21

Červený Kostelec témat i humoru

Michal Zahálka

Jsou věci, které se v Kostelci nemění: třeba že je tam příjemně, že je tam divadlo, na které se člověk může s potěšením dívat, a milí lidé, na které se těší. Ty věci, které se mění, jsou ve srovnání s nimi skoro nepodstatné: třeba ty inscenace. A letos také lektorský sbor, do nějž se po roční pauze vrátila Regina Szymiková a který nově posílil režisér a pedagog Jakub Korčák. A co že bylo v Kostelci letos k vidění? Domácí soubor zahájil inscenací Nebe na zemi, v níž se démon východočeského autorského divadla Vlastimil Klepáček pustil do slavné předlohy Voskovce a Wericha - s překvapivou pietou. Je to škoda, protože divadlo V W je bytostným založením divadlem autorským a jeho texty (až na nepočetné výjimky, mezi něž se Nebe na zemi zrovna nepočítá) svou rozvolněnou, revuální stavbou pří- mo lákají k tvůrčímu vpádu inscenátorů. Inscenace tak trochu doplácí na limity přeci jen již poněkud zvetšelého textu, nicméně i tak nabízí pozoruhodné komediální vý kony, zejména díky Mileně Langrové a Nadě Eflerové v rolích Horácia a Scipia.

Chlumecký soubor Klicpera navázal pokusem o jednoho z nejčastěji uváděných a zároveň i jednoho z nejnesnadnějších světových dramatiků: Georgese Feydeaua a jeho Brouka v hlavě. Tato dobře známá fraška vyžaduje přepečlivou situační výstavbu, zejména (avšak nejen) ve scéně zběsilé honičky v pochybném hotýlku U galantní kočičky, a komediálně nadaného tahouna ve dvojroli elegantního Emanuela Champboisyho a opileckého trhana Boutona. V té první věci bychom mohli k inscenaci Jaroslava Málka mít, přísně vzato, jisté výhrady, ovšem tahouna se jí v osobě Martina Mišíka nepochybně dostá- vá - a solidní výkon, dlužno podotknout, podává i zbytek souboru.

Druhou inscenací domácího souboru byla Noc na Karlštejně, kterou nejen podle Vrchlického původní hry, ale i slavné filmově-muzikálové adaptace připravila režisérka Marcela Kollertová. Výsledkem je solidní výpravná inscenace s opulentními kostýmy, komplikovanou točitou scénou a dokonce i šermířskými výstupy, jíž vévodí vladařsky sošný Jan Brož v roli Karla IV.

Trutnovské Ďyvadlo Neklid inscenovalo hru Joan Shirleyové Vražda sexem v úpravě a režii Petra Vanžury. Text je, řekněme, ne zcela brilantní anglickou fraškou o zmatcích v jednom domě, který okrajově nabízí témata krize středního věku a výčitek svědomí. Soubor se v duchu svého hesla o „divadle, které vedle legrace přináší i myšlenku,“ pokusil akcentovat ta vážnější témata, domnívám se však, že se tím poněkud naruší nijak zvlášť pevná výstavba textu. Výsledek tak pro mě při všech sympatiích k hereckým výkonům i k pokusu o vědomou práci s tématem byl jakýmsi žánrovým nedorozuměním, na kterém se ukazuje, jak zásadní pro zdar inscenace je volba kvalitního, nosného textu.

Ještě výraznější zásah do předlohy provedl Vladimír Hetflejš s úpickým souborem v inscenaci Konec dětí, vzniklé na podkladě dávné rozhlasové hry Jaromíra Ptáč ka o dívce, která (řečeno s tvůrci) „trvale uspala“ své těž- ce postižené novorozeně. Můžeme tvůrcům vyčítat, že občas hrají na až příliš sentimentální notu, že k výchozí- mu tématu přidávají další a další problémy tak, že celek asi až zbytečně přetěžkají, a že se občas v rozporu s proklamovanou objektivitou pouští na hranu citového vydí- rání - i tak ale zůstane nesmírně cenný počin, který má, jak jsme posléze viděli v kosteleckém klubu, schopnost vyvolat vášnivou diskuzi. A vedle ní i nepopiratelné divadelní kvality, mezi něž patří silný výkon Lenky Šrejberové v hlavní roli.

Pakliže Vražda sexem je poněkud problematickým textem s výraznými rysy anglické frašky, Peklo v hotelu Westminster věhlasného komediografa Raye Cooneyho je čistou fraškou, která patří k tomu nejlepšímu ze svého žánru. U amatérských inscenací se často stává, že tvůrci pojmou úmysl humor ve fraškách dohrávat „komediálním“ herectvím zběsile nadsazených gest a groteskně vykulených očí. Ne tak jaroměřský soubor a jeho režisérka Eva Urbancová: na jevišti vidíme postavy, které seriózně řeší problém, který je může ohrozit, a humor pramení ze stá le šílenějších a bezvýchodnějších situací, do nichž se při tom dostávají. A herecké výkony Milana Hrycíka, Josefa Horáčka a Lenky Němcové patří k tomu nejlepšímu, co komediální část kosteleckého repertoáru nabídla.

Vrchlabský soubor si zvolil předlohu proslulou a zá- roveň prudce lokální: podle Formanova proslulého filmu Hoří, má panenko vytvořil mohutné, takřka dvouhodinové zábavné pásmo se zpěvy, tanci i dobře známými scénkami; energie, nasazení a sytost hereckého projevu vzbuzují velkou úctu, neutuchající atak na diváckou bránici se pro mě ovšem po čase stal kontraproduktivním. Uznávám ovšem, že u velké části publika představení bodovalo, a coby bytostně lidové divadlo je i proto inscenace Václava Vondrušky nesporným úspěchem.

Vamberští v čele s režisérkou Alenou Joachimsthalerovou spojili své síly se Sašou Gregarem a společně se vrhli na nesnadný úkol: Deset malých černoušků Agathy Christie. Mám dlouhodobě podezření, že klasická detektivka dnešnímu jevišti zrovna nesluší, a že při vší lásce a obdivu zrovna autorské divadelní texty Agathy Christie přinášejí více problémů než užitku: snad až na Svědkyni obžaloby všechny své náměty zpracovala podstatně lépe prozaicky, a výhod filmového média následně velice dovedně využívají scénáristé jejích četných adaptací. Vamberská inscenace jako by si byla vědoma toho, že text, jehož napětí plyne z postupných úmrtí, už dnes pozbyl trochy svého účinu, ovšem vydala se tak trochu dvěma směry zároveň. Na jedné straně se textu lehce parodicky (vedením některých figur i silnou stylizací některých úmrtí) vysmívá, na té druhé zároveň ale chce být zcela vážně hororovou (například v hudbě a tajemných zvucích). Za prohřešek proti smyslu žánru potom pokládám fakt, že přinejmenším některých vražd se vrah dopustit prokazatelně nemohl. Přesto jde ale v mnoha ohledech o poučený pokus utkat se s nesnadnou látkou, k jehož kladům patří i pěkným českým slovem řečeno vystajlovaná scénografie.

Dalším cenným pokusem byl Čechovův Višňový sad, jak jej v hradeckých Jesličkách Josefa Tejkla viděl Josef Jan Kopecký. Říkám-li „cenný pokus“, myslím to vážně, ačkoliv si tentokrát myslím, že jde o pokus, který úplně nevyšel. Kopecký čte Čechovův text jako absurdní, nedě- jovou hru, a tuto nedějovost posiluje výtvarnou stylizací, silným zapojením hudby i vedením herců, kteří záměrně nehrají dramatické situace. Že je Čechov dramatik bez děje a dramatických situací, to pokládám spíš za zažitý mýtus než za závěr, k němuž lze dojít analýzou materiálu, ovšem proč ne, možné je všechno a neexistuje nelegitimní přístup. Potom by ale bylo potřeba, aby výsledná inscenace dostatečně kompenzovala to, oč diváka připraví co do situací. Na kosteleckém představení se mi zdálo, že těch skutečně silných, metaforických výtvarných obrazů, které tuto kompenzaci poskytují, je tu bohužel příliš málo, i když jsou. Díky za ně, i za ten ambiciózní pokus, který je cennější než hra na jistotu, i když nutně nevyjde.

Týnišťský soubor U.F.O. - Unie ftipných osobností se představil s autorskou komedií pojmenovanou Schopnosti žen, která sleduje milostné nezdary krásné mladé ženy, která absolvuje sérii schůzek s dokonale nepoužitelnými muži, zarámované do parodické přednášky dvou akademiků, muže a ženy, kteří rozebírají vzniklé situace. Zábavná, nenáročná hříčka, která dává příslib úspěšné tvorby nově vzniklého souboru i autora Jindřicha Bartoše.

Druhá dramaturgická volba Josefa Jana Kopeckého, provedená tentokrát pod hlavičkou třebovského TRIARIA, mě osobně silně potěšila: coby jeden z českých překladatelů her francouzského dramatika Floriana Zellera (byť ne přímo této) vítám nasazení titulu Ten druhý (dosud hrané jako Ten třetí). Jde o zábavný a silný text na pomezí absurdního a bulvárního divadla, který vychá- zí z půdorysu milostného trojúhelníku, ovšem mezi jednotlivými scénami zahrnuje četné logické rozpory, které znejisťují divákovo vnímání, a dění nabývá na výhružné absurditě. Nakonec tak není nutně zřejmé, kdo je vlastně kdo, a jestli je tématem milostný trojúhelník, nebo nervové zhroucení. Kopecký oproti české premiéře v režii Petra Štindla v hradecké Besedě vědomě akcentuje temnější, nekomediální stránky textu, což se mu daří i díky trojici vynikajících hereckých výkonů: svého, Zdeňka Tesaře a Terezy Vodochodské. Poučená, rozmyšlená, zručně vybudovaná inscenace kvalitní hry.

Třebovský soubor Hýbl, který se dlouhodobě věnuje hudebnímu divadlu, sáhl po slavné Suchého a Havlíkově Kytici, materiálu při vší své proslulosti nesnadném. Inscenace v úpravě a režii Jiřího Jireše ovšem prokazuje hudebně-dramatické dovednosti souboru, a místy se velice šťastně potkává s kvalitami Suchého libreta; mým osobním vrcholem byl Zlatý kolovrat, který pokládám za divadelně nejvymyšlenější. Celek se v rámci náročné přehlídky už může jevit poněkud dlouze, ale vpravdě múzické dovednosti souboru nakonec stejně převáží.

U Putování s urnou amerického dramatika Kellyho McAllistera, jak jej zahrál pardubický Exil v režii Nadi Kubínkové, mám v první řadě asi lehký problém s materi- álem; hra v mých očích ne úplně organicky kombinuje černý humor s až psychologickou drásavostí osudů ne šťastníků ztracených v bezcílném životě kdesi na americkém Středozápadě. Ani inscenaci se potom po mém soudu nedaří najít skutečně funkční žánrový klíč, jakkoliv jí nechybí režijní ani herecké dovednosti, které jsou v Exilu tradičně na vysoké úrovni.

O nesmírně příjemné zakončení přehlídky se potom postaral náchodský soubor s dnes již klasickou Ahlforsovou komedií Popel a pálenka, v níž si velké herecké sólo nadělila režisérka Ludmila Šmídová. Snad až překvapivě dobře se jí povedlo vystříhat neduhů, k nimž mívají herecké „seberežie“ sklony: sebe sama i své partnery dovedla k situačně zdatně vybudované, vkusné a zábavné inscenaci, která co do divadelního řemesla patří nesporně ke kosteleckým vrcholům.

Kdybych měl nějak pojmenovat téma, o kterém jsem v rámci přehlídky vytrvale přemýšlel, byla by to důležitost dramaturgie. Dramaturgie ve smyslu pečlivé volby textu, jeho analýzy pro inscenační potřeby i ve hlídání toho, zda se textu dostává, co jeho jest. Je vidět, že řada východo- českých souborů si s dramaturgií práci dává a s texty se snaží pracovat třeba i proti jejich srsti, ale cílevědomě a s rozmyslem. Nemusí to vždycky vyjít, ale i tak: je to dobrá zpráva, která slibuje mnohé zase pro další ročník Kostelce. Na ten se už teď těší
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':