Databáze českého amatérského divadla

Texty: ZAHÁLKA Michal: Kostelecké třináctky, Divadelní HROMADA, 2013, jaro-léto, s. 19-21

Kostelecké třináctky

Třináct představení od třináctého března roku '13 – kdybych byl pověrčivý, byl bych se letošní červenokostelecké přehlídky obával, ale i tak by těch pět dní v Kostelci mé obavy zdárně zažehnalo. A jelikož pověrčivý nejsem, na přehlídku jsem se těšil a ani v nejmenším mě nezklamala – dovolím si tedy hned na tomto místě vyslovit jménem svým i jménem celé poroty velké poděkování všem organizátorům za skvělé zázemí a všem souborům za inspirativní představení, o nichž by měl stručně pojednat následující článek.

Mimořádně podnětný byl trojlístek české obrozenecké klasiky, se kterou si vesměs nevědí příliš rady ani profesionální divadla. Domácí soubor NA TAHU zahájil přehlídku svým Strakonickým dudákem – ze strany režiséra Jana Brože šlo především o obdivuhodný organizační výkon se zapojením obětavé práce několika desítek lidí, před nímž nezbývá než smeknout. Inscenace by si však zasloužila o poznání pevnější vedení a rozvržení situací – i tak zdánlivě prostá, přímočará a lehounká hra, s jejímiž naivně čirými promluvami má dnešní „autentické“ herectví nemalý problém, potřebuje patřičný konflikt a tempo. V červenokostelecké inscenaci se ke kýženému cíli blíží několik scén, zejména čestným uznáním oceněný výstup Jiřího Kubiny v roli hajného Trnky.

S jinou Tylovou hrou, Paní marjánkou, matkou pluku, si v královéhradeckém Divadle Jesličky Josefa Tejkla pohrál Honza Dvořák. Vznikl, jak praví podtitul, Obrozenecký skoromuzikál o tom, že některé hodnoty by opravu měly zůstat věčné – předlohu Dvořák docela silně upravuje, ovšem po smyslu, zachovává nemalou míru jímavého sentimentu a přidává jen špetku ironie. Výsledkem je zábavná, vtipná i dojemná inscenace s velice dobře provedenými zpěvy a cappella, která naprosto vyhověla inscenačnímu záměru, aby Tyl „udělal pěknou parádu a návštěvníci se na něj rádi podívali“.

Ambiciózní pokus o Klicperu – konkrétně o veselohru Každý něco pro vlast – přivezli letos Úpičtí v režii Pavla Švorčíka. Úpravu E. F. Buriana hrají v ostré stylizaci, předznamenané už mohutně začerveněnými líčky a okázale biedermeierovou výpravou. Inscenace je velice pečlivě vymyšlena a vybudována, na pohled působí nesmírně sympaticky – a přece je pohříchu málo zábavná. V provedení náročného tvaru totiž chybí větší uvolnění a dojem hravosti, jako by herce ony velkolepé kostýmy sešněrovaly i vnitřně. Najdeme tu skvostné momenty, v nichž se herci bezezbytku potkávají s nemalými nároky zvoleného tvaru (pamětihodná je scéna, v níž paní správcovou Ziny Rýgrové navštíví čtveřice vdoviček), celek je ale bohužel především demonstrací toho, že chybělo jen málo, aby to bylo takříkajíc „vono“. I tak ale před Úpicí klobouk dolů za jeden z nejodvážnějších pokusů letošního ročníku.

Světovou klasiku reprezentoval o poznání mladší text vybudovaný na pravidelném „realistickém“ půdorysu – Pygmalion G. B. Shawa v provedení souboru z Hronova. Proslulá hra poskytla velké příležitosti schopným hercům v čele s Lucií Peterkovou a Miroslavem Lelkem – a především se ukázala jako ideální materiál pro režiséra Miroslava Houšťka, který prokázal schopnost pevně vybudovat inscenaci: co do tradičního režijního řemesla, jde patrně o vůbec nejpropracovanější inscenaci přehlídky. Škoda jen, že chyběla odvaha k větším škrtům, jež by mnohomluvné hře bezpochyby prospěly – na rozdíl od přestavbových hudebních odkazů na My Fair Lady, která je přeci jen z trochu jiného divadelního (ale i tematického) těsta.

Klasikou zhruba z téže doby – ovšem nikoliv divadelní, nýbrž literární – je i Strašidlo Cantervillské Oscara Wildea. Třebechovický Symposion sáhl po dramatizaci Jana Skopečka, Rudolf Faltejsek ji upravil a Pavel Faltejsek režíroval. Inscenaci trochu ubližuje několik nevýhodných řešení a rozhodnutí: dlouhá expozice působí jako pramálo dramatický sled nejrůznějších hovorů na okraj (nejčastěji o psovi), pojetí klíčových postav zase zmatňuje klíčový kontrast mezi pověrčivými Brity a neotřesitelně sebevědomými Američany, kteří se nějakým strašidlem nenechají rozházet. Výsledkem je bez potíží sledovatelný šrumec, ale nelze se ubránit dojmu, že schopný třebechovický soubor tentokrát tak docela nenaplnil svůj vysoký standard.

Havlíčkobrodské ADIVADLO v čele s režisérkou Lídou Honzovou sáhlo po Drdově pohádkové hře Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert – kdysi oblíbeném kousku, který se po roce 1989 objevuje na scénách profesionálních divadel už docela výjimečně. Nikoliv náhodou: značná část hry stojí na dnes téměř neudržitelné alegorii pekla coby západní mocnosti a čertů (především jednoho v podobě falešného klerika) coby jejích agentů-záškodníků. Tento podstatný motiv havlíčkobrodská inscenace bohužel zachovává, stejně jako jistou repetitivnost textu – představení tak trvá bezmála půl třetí hodiny, což je podstatně víc, než by si prostý příběh Plajznerky a Trepifajksla zasloužil. Přesto jde ale v základu o povedené lidové divadlo, které má ideálního tahouna v podobě bodrého Trepifajksla v sytém provedení Františka Beneše.

Tři v tom Jaroslava Vostrého je slavný dell'artovský ohlas napsaný na tělo někdejšímu souboru Činoherního klubu a jeho improvizačním schopnostem – a každá další inscenace se s tím musí nějak vypořádat. Obvykle to, popravdě řečeno, nedopadá slavně, bydžovský soubor Jirásek pod vedením hostujícího Saši Gregara ale dospěl k mimořádně pozoruhodnému výsledku. Vydali se docela novou cestou, z dell'artovského východiska zbyl v inscenaci opravdu jen příběh o trojím dobývání domu milenek – a živelnou hereckou improvizaci nahradila postmoderně nevybíravá kaskáda vymyšlených a narežírovaných gagů, vtípků, výtvarných a hudebních odkazů sahajících až k současné české politické scéně. Inscenaci jako by však (alespoň při kosteleckém představení) zatím scházela vnitřní energie a nestrojená živost – i takhle má sice energie požehnaně, ale místy působí vnějškově, narežírovaně.

Od klasiky a jejích ohlasů teď k textům takzvaně moderním. Třebovský TRIARIUS – konkrétně tedy jeho principál Josef Jan Kopecký – se představil s chytrou inscenací Topolovy Kočky na kolejích. Ve spolupráci s herečkou Veronikou Stasiowskou se Kopeckému na prázdné scéně (jen s několika světelnými kužely) povedlo vytvořit křehkou, ale přesto zdatně vybudovanou komorní inscenaci, a především (i díky citlivé úpravě) působí Topolův bezmála půlstoletí starý text jako bytostně současná, aktuální záležitost.

Druhá z triariovských inscenací – Harrowerův Blackbird, na němž Kopecký spolupracoval s Andreou Moličovou – se přinejmenším v Kostelci jevila méně šťastně. Ublížil jí patrně příliš velký prostor a unavené dopoledne, ale i bez nich by se inscenace patrně jevila jako poněkud nedobudovaná a málo pevná. Volba hry jednoho z nejzajímavějších současných britských dramatiků a zároveň volba kontroverzního tématu si nicméně zaslouží uznání.

Oblíbenou Nicolajovu hru Tři na lavičce – pod titulem Až se zima zeptá, nebudu se bát – inscenovala v polickém DS Kolár Ivana Richterová, která si zároveň zahrála partnerku protagonistů slavného kusu. Šťastně ve své režii nechala především prostor oběma svým hereckým kolegům: František Pivoňka i Pavel Zuzek hrají své seniory s vtipem a nadhledem. Mimořádně sympatické na inscenaci je, že nepodléhá sentimentu, k němuž hořké téma hry už svedlo nemálo jejích inscenátorů.

Taková milá slečna autorů Churchilla a Yeldhama v podání Chrudimských především opět ukázala, že to zdánlivě nejsnazší, divácky vstřícné bulvární divadlo je ve skutečnosti asi tím nejtěžším, co může inscenátory potkat, a potýká se s ním i nemálo profesionálních divadelníků. Netroufám si soudit, o kolik lépe vypadá chrudimská inscenace režiséra Karla Břízy jindy a jinde, ale při představení v Červeném Kostelci se na zážitku zjevně podepsala únava z předešlé noci na straně diváků i účinkujících a dosti ledabylý přístup k interpretaci jednotlivých (v textu i jeho českém překladu poměrně přesně budovaných) dialogů. Přičteme-li si k tomu několik vysloveně nevýhodných úprav textu, znesnadňujících chápání už tak zapeklité komedie, vyjde z toho nepříliš uspokojivé, byť třeba sympatické divadlo. Budiž však inscenátorům připočteno k dobru, že všechny výtky a výhrady čestně přijali.

Pardubický Exil přivezl jinou současnou britskou komedii, Brýle Eltona Johna Davida Farra – text méně založený na čistém komediálním řemesle, který má v něčem blízko třeba k posmutněle ironickému humoru Nikolaje Koljady (ostatně její dosud nejúspěšnější českou inscenaci má na svědomí právě přední český koljadovec Ivan Krejčí ve své domovské ostravské Aréně). Exilácká inscenace v režii Zuzany Novákové (za asistence Marie Kučerové) má švih a ideální představitele pro ústřední svéráznou mileneckou dvojici: Aleše Dvořáka coby podivínského ne-až-tak-docela outsidera Billa a Naďu Kubínkovou, jejíž výkon v roli Julie je z těch na poměry amatérského divadla zcela mimořádných. Kdybych chtěl hledat výhrady, snad bych řekl, že expozice s návštěvou Billova bratra s přáteli by si zasloužila zkrátit – to ale bude možná tím, že nemám vztah k těmto podobám fotbalového a hudebního fanouškovství. Že si mě představení i přesto nakonec získalo, to je vlastně nejlepší doklad o jeho kvalitách.

Nu, a na závěr ke Kuchařce a generálovi: autorský kousek Vlastimila Klepáčka je možná nejryzejší ukázkou toho, jak vypadá lidové divadlo. Razantní, živelná komika, šťavnatá čeština a jistý starosvětský nádech, to vše dělá z Klepáčkovy inscenace ojedinělého pokračovatele tradic prvorepublikového lidového kabaretu. Ke cti Klepáčkovi slouží také to, jak gentlemansky nechává na jevišti velký prostor své znamenité spoluhráčce Nadě Eflerové. A konečně bylo festivalové představení nejpádnějším připomenutím známé pravdy, že divadlo dělají především diváci; těm kosteleckým (i dojíždějícím) patří dík za hojnou festivalovou návštěvu a za atmosféru.

Související Pojmy

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':