Databáze českého amatérského divadla

Texty: KOPŘIVA - 30 let PŘEHLÍDKY NETRADIČNÍHO DIVADLA - 2016, autor Luděk Richter

KOPŘIVA
30 LET PŘEHLÍDKY NETRADIČNÍHO DIVADLA

Co je netradiční divadlo?
A je to tady! Věčná otázka, na níž se určitě nikdy všichni neshodneme.
Alternativní či netradiční lze být jen vůči něčemu - v daném případě vůči tradici inscenování víceméně měšťanského divadla 19. a 20. století, jež tak či onak ctí a naplňuje ideál iluzivně pojaté realističnosti. Netradiční či alternativní divadlo narušuje konvence a tím i otupující automatismy v mnoha směrech:
• nejde mu ani přibližně, volně, stylizovaně o vytvoření iluze skutečnosti, cílem ani prostředkem není zobrazení jevové podoby života
• neusiluje o iluzivní totožnost mezi "materiálem" zobrazovaného a zobrazujícího: lidské tělo často používá jako prostředek zobrazení neživého světa a naopak, jednu postavu může hrát více herců (loutek) či jeden herec (loutka) může hrát více postav...
• nectí se tu pasivně zákonitosti jednoty času, místa a děje
• předlohou či námětem se stávají i látky absolutně nedramatické, netypické; netradiční divadlo většinou nevychází z tzv. pravidelných textů (dramatických textů, her), jež by "jen" interpretovalo, nýbrž z textů "nedramatických", v jejichž adaptacích je již obsažen pohled inscenátorů na obsah i formu budoucí inscenace, případně z vlastních textů či témat
• stýká se a prolíná s jinými uměleckými, ba i mimouměleckými obory, využívá prvků žonglérských i artistických, blíží se cirkusu, výtvarné akci, koncertu, tanci, volné hře, happeningu...
• jeho výstupy jsou na hranici para- či quasidivadelních produkcí
• je to divadlo proměny, divadlo výrazně znakové, divadlo výrazného pohybu divadelního znaku, divadlo tíhnoucí k metafoře, divadlo většinou chudé prostředky a bohaté fantazií
• mívá blízko k divadlu otevřenému, epickému...
Se všemi názvy typu tradiční, alternativní, klasický... je potíž už proto, že i tradice... se vyvíjí a mění a to, co bylo včera netradiční, alternativní, je zítra běžné, stává se součástí tradice, ne-li konvence. To je zákon vývoje v umění.
Díky procesu zevšedňování, etablování a zapomínání se naopak netradiční alternativou vcelku pravidelně stávají i velmi tradiční, ale pozapomenuté zdroje, přístupy a postupy, jestliže se dostanou do kontrastu k právě převládající konvenci. Příkladem může být obrodivá síla lidového divadla, jak ji využil před druhou světovou válkou E. F. Burian a od té doby již několikrát mnozí další.
Jde tedy o pojmy veskrze relativní: i v divadle svým způsobem "všechno už bylo". A jde o to, v jakých souvislostech a v jakém vztahu k současnosti a v jakých vztazích vnitřních je inscenace vytvořena.
Proč stojí za to netradiční divadlo pěstovat a sledovat?
Co je na netradičnosti či alternativnosti cenného? Netradičnost není jen jakousi přípravou na budoucnost a pro cosi jiného; přináší sama o sobě v okamžiku svého vzniku nepochybné hodnoty. Čtu-li na stránkách zpravodaje Kopřivy a slýchám tu i onde vyznání diváků, většinou mladých, jak na netradičním divadle poznali, že divadlo nemusí být jen zaprášená vznešená nuda, sterilní krása či naopak bezduchá podívaná, je snad odpověď po smyslu netradičního či alternativního divadla nasnadě.
Novost, jinakost a tím méně extravagance či naschválismus samy o sobě žádnou hodnotou nejsou; to snad jen v reklamě na prací prášky. Cenné je to, že se s novými postupy, prostředky, látkami či tématy objevují nové pohledy, nové obsahy a s nimi přichází i katarze pro diváky.
Netradiční či alternativní divadlo souvisí s hledáním, experimenty, je tím místem, kde se hledá a rodí nové, je laboratoří, z níž po "ověření" a zpřístupnění většinovému divákovi "tradiční" divadlo, čerpá nutné podněty pro svůj vývoj, přejímá jeho přístupy, postupy, zákonitosti... : alternativa se stává "normou", netradičnost tradicí, v horším případě konvencí.
K čemu je dobré dělat jeho přehlídku?
Každé srovnání toho, co v tom či onom oboru vzniká, pomáhá vyjasnit co je co, co má jakou kvalitu, jaké nabízí možnosti... Každé soustředění více inscenací nabízí poznání, kam právě směřujeme, což pomáhá orientaci - v divadle i v životě. Každá přehlídka přináší inspiraci divadelníkům i divákům.
A především: o tuhle přehlídku je zájem - na rozdíl od mnohých jiných přehlídek na tuhle chodí lidé a to převážně "běžní" diváci - nedivadelníci.
Proč zrovna v Kopřivnici?
První odpověď je jen zdánlivě žertovná: protože je tu Jiří Cachnín a dalších pár nadšenců, kteří se odhodlali podnik tak náročný a riskantní rok co rok uskutečňovat. Chci tím říci, že by se takováto přehlídka mohla klidně konat třeba i ve Frýdku-Místku či Novém Jičíně, kdyby... (viz maior). Ale že je v každém případě dobře, že se koná právě v tomhle poněkud poddolovaném a průmyslem zaprášeném kraji.
Poptávka tu evidentně je. Každoroční nával diváků, zejména mladých a převážně "normálních" (tj. nepocházejících z řad samotných amatérských či profesionálních divadelníků) dokazuje, že v oblasti je o tento druh divadla zájem nemalý a nabídka nepřílišná. A úžasné je, jak Kopřiva respektuje života běh a člověka potřeby: v pátek i v sobotu se začíná až po obědě a co kdo nedospal dopoledne, může dohonit v neděli, kdy už se neděje nic.
Když už jsme u divadelníků: Vždycky je mi líto, že zatímco drtivá většina hrajících amatérů zůstává, aby viděla své kolegy, inspirovala se a třeba i poučila, drtivá většina profesionálů odjíždí hned po představení či nejpozději příští ráno. Možná i to je jedna z kapiček přispívajících k tomu, že podle rozdílu v kvalitě inscenací bychom většinou nepoznali, kdo je kdo. Ale buďme spravedliví: I v "nedostatku času" se však někteří "špičkoví" amatéři, žel, začínají profesionálům blížit. Já vím: práce je tolik, život je krátký a času tak málo! Ano. Ale pro to, co opravdu chceme, si ho vždycky najdeme.
Jak šel čas?
Prvá Kopřiva s velkým K, kterou jsem viděl, byla ta sedmá v roce 1993 - a od té doby ji jezdím obdivovat i pěstit pravidelně. Proč? Protože na ní vždycky vidím něco nového. Protože mě na ní vždycky něco překvapí. Protože v rozmanitosti jejích druhů a žánrů se mi věci vyjevují v nových souvislostech a vidím na nich to, čeho jsem si jindy třeba ani nevšiml. Protože poučit a inspirovat se může člověk i na dílku ne příliš vydařeném, jichž tu však nikdy nebyla většina. Nepodléhejme hysterizující "novinářštině": krize tu k vidění opravdu nebyla. Přesto, že jednou je líp a podruhé hůř, nepletu-li se, na žádné Kopřivě nechyběla alespoň jedna inscenace, která pro mě byla objevem a zážitkem - takovým, o kterém si člověk říká: To bych chtěl vidět ještě někdy znovu!
Na mé prvé Kopřivě v roce 1993 to byl brněnský Mirek Lopatka, který v tradici své předrevoluční Nepojízdné housenky předvedl zcela netradiční divadlo poezie prvé třídy: Pouť, inscenace, která si vystačila s jediným hercem, několika holemi a poezií, naplnila padesát minut obrovskou metaforikou a hereckým nasazením, s nímž divák nemůže nejít.
Roky tučné
Následovaly roku tučné, v nichž inspirace přicházela takořka masově.
1994 - fantazijní kreace královéhradeckého Draka Nalaďte si vidličku, v níž Jiří Vyšohlíd s dvěma kolegy dokázal diváky držet v napětí jevištním dějem, tvořeným "pouhým" hudebním rozehráváním takřka všeho na světě, či přinejmenším na jevišti. Markova Mysteria buffa (vzniklá ještě v Draku, zde uváděná pod hlavičkou Divadla Na zábradlí) - chudé divadlo, bohaté na tvořivou fantazii, naplněné uchvacující výkonem hereckým a loutkohereckým a hlavně silným sdělením.
A další "loutkářský" rok - 1995. Turnovští Čmukaři se svou Léčbou neklidem, naplněnou suchým anglickým humorem a paradoxy, jež loutkové divadlo nabízí už svou materiální metaforikou. Vodňanské Divadlo Continuo se svou předposlední divadelní inscenací Mrakavy, vytvořenou na motivy lidových písní ze Sušilovy sbírky - inscenace podnětná prací s loutkou, scénografií i hudebností (byť ta jim právě v tomto představení moc nevyšla). Variace na Dona Quijota, nazvané Tak trochu, v nichž svitavské Céčko ukázalo sílu syntetického divadla akce, hudby a výtvarna v nenapodobitelném metaforickém vidění. Naivní divadlo Liberec se svým nejlepším dílem porevoluční éry - Bezhlavým rytířem, v němž je tradiční látka her tzv. lidových loutkářů tradiční technikou marionet na drátě podána netradičně jako nanejvýš současné divadlo plné humoru, napětí i poezie. Pozoruhodné pololoutkářské Svatbičky Studia Dům Brno, nabité nápady, byť poněkud strojově prováděnými. A k tomu dvě pohybová divadla ruské provenience či alespoň inspirace - především skvělý herecký výkon Teatru novovo fronta v inscenaci Očima vlka - zachycená na jejich zenitu.
Kopřivu 1996 jsem "proučil" na DAMU a tudíž, žel, neviděl.
Vynahradil jsem si to na jedenáctém ročníku roku 1997, hned třemi vynikajícími inscenacemi zcela odlišných žánrů: hravou Cestou kolem světa pražského CD 94, kousavým absurdním humorem a výbornou hereckou interpretací vynikajícím Tatkem Ubu Bábkového divadla Žilina a Kometou polskojazyčného Teatru im. mjr. Szmausa z Českého Těšína - inscenací s osobitou a přece typicky "polskou" poetikou, v níž konkrétní realita výtvarně akčních obrazů vytváří cosi blízkého neuchopitelnému mystériu; groteskní poloha mezi tajemnou snivostí a směšností ústí do tragického vyznění.
Roky hubené
Skladba přehlídek je vždycky závislá na tom, co se urodí, co soubory vytvoří. Ale přestože další čtyři roky by se daly nazvat roky hubenými co do množství vrcholných zážitků (jakoby nejistoty divadelní byly odrazem desiluse společenské), stálo za to sledovat vývoj a tíhnutí divadelního hledání. A i ty inspirující zážitky se vždycky našly.
Na Kopřivě 1998 třeba Stará pověst pražsko-budějovického Kvelbu s její dynamikou hereckého projevu (člověk si při těch až jurodivých erupcích vzpomněl na antickou myšlenku o herci, jenž se za diváka obětuje) a nezkrotnou výtvarně akční fantazií, jíž Dominik Tesař, ač "neloutkář", naše loutkářství a divadelnictví vůbec obohatil.
Roku 1999 byl nepochybným vrcholem Zojčin byt v podání studentů pražské DAMU. Inscenace tradiční co do textového zdroje a do jisté míry i herectví, netradiční však žánrovým pojetím a hereckým nasazením ve vysoké stylizaci. Inscenace magická, groteskní i hrůzná.
Z Kopřivy 2000 utkvěly především dvě inscenace. Lišák je lišák je typickou produkcí Petra Váši, v níž se na dadaistickém půdorysu uplatňuje nápaditá hra se slovy v rytmicko melodické stylizaci - zkrátka jeho "fyzické básnictví". C-Dance z Ústí nad Orlicí přijel jako náhradník s pořadem jevištního tance Všechno má svůj čas. Přivezl tak pozoruhodnou ukázku kombinace netradičního obsahu i pojetí tance a dokonalého řemeslného umu. A divadelníkům je vždy k užitku připomenout, jak příbuzné jevištní obory vyžadují vedle tvořivé fantazie i dokonalou tělesnou vybavenost a kázeň.
Hvězdou Kopřivy 2001 bylo Teatro Tatro z Nitry se svou quasicirkusovou féerií Bianka Braselli, dáma s dvěma hlavami - přehlídkou loutkářských nápadů, technické dotaženosti a hereckého nasazení, jejímž výsledkem byly gejzíry smíchu, ale i groteskní dojemnost lidských snů.
Povodeň
Téměř jako předznamenání nadcházejících povodní roku 2002 protrhla se i přehrada divadelní hojnosti - a vody, které to způsobily, přicházely z hor loutkářských. Ostravské Divadlo loutek vyneslo svůj Trumf, satirickou komedii I. A. Krylova, v arénovém prostoru, v němž hranice mezi hercem a divákem mizela nejen díky těsné blízkosti. Brněnské Divadlo Líšeň dostálo své pověsti hledajících experimentátorů inscenací Sávitrí. Technika barevné stínohry sice není nijak nová, v Orientu je to dokonce tradice z nejtradičnějších, v našich luzích je však netradiční už sama evokace orientální atmosféry a cítění času i přihlášení se k pohádkové báji dospělými. Stejně tak dostál své roli provokatéra Josef Brůček, alias Tatrmani Sudoměřice u Bechyně v inscenaci Zachraňte vojína Kuřátko. Kdosi kdesi to nazval genialitou - to je hodnocení víc než "přátelské". Ale nelze popřít, že zkřížení Spielbergovy vážně míněné "limonády" a Hrubínovy veršované pohádky přineslo sdělení nového obsahu - ne jen parodii na velikášsky falešný "slaďák", ale svým způsobem až existenciální otázku člověka naší doby uprostřed mediálních super, hyper, mega a giga masáží všeho druhu. Faustovská variace polského Teatru Banialuka z Bielsko-Bialej Medyk sama o sobě vychází rovněž z látky velmi tradiční. Tradiční jsou ve své podstatě i dřevěné totémové loutky a zcela nový není ani podíl herce a loutky na postavě. Netradiční je však celek - syntéza všech složek, práce s prostorem, časem a dějem, jejímž výsledkem je působivé sdělení. A konečně vrchol tohoto ročníku, čnějícího jako hora v rovinách - hradecké Dno a jeho Variace na slavné téma Cyrano. Velká tradiční hra, velké téma, velká slova, uchopena malými prostředky rukavic zastupujících postavu, tvořenou čas od času i hercem, dává vzniknout divadlu zatraceně netradičnímu - a přitom velkému a naplněnému. Není to pouhá legrácka, natož parodie. Uprostřed smíchu vyrůstá jímavé téma o nepochopení, nevnímání, necítění.
Zpátky na zem
Upřímně řečeno, rok 2002 byl anomálie - příjemná, ale anomálie. Z výšin zpět na zem do popovodňové reality se vrátil ročník 2003. Dno v něm pokračovalo ve svém tažení dvěma drobničkami - Rybstory a Oslík - jež se se Cyranem rovnat nemohly, ale i v nich jde o pouhou legraci jen zdánlivě. Za kypící jazykovou hravostí, obracením slov, jejich významů i znění, absurdním propojování reality lidské a předmětně-loutkové je i tady skryto to, co je na inscenacích Dna cenné: hlubší lidský význam.
Ročníku 2004 dominovala inscenace brněnského Hadivadla Top Dogs. "Netradiční" je už sám text - koláž výroků, výkřiků, monologů a dialogů, z níž je teprve potřeba poskládat si jakous takous fabuli a smysl, jenž nese. A podobné je to s herectvím. V rytmu i tvaru silně stylizovaný pohyb a mluva nejsou samoúčelem, nýbrž součástí obrazu odlidštěného světa vrcholných manažerů, vyvedených z míry tím, že najednou je nikdo nepotřebuje.
Zážitkem Kopřivy zatím poslední, ročníku 2005, byla pro mne opět inscenace hradeckého Dna (tentokrát ve spojení s dvěma herci Klicperova divadla) Paris. Čistě herecká kreace na motivy Romea a Julie se pokouší posunout ohnisko na postavu Parida, nešťastníka, který ve své nemotorné snaze dojít štěstí dostává rány zprava i zleva, aniž ví proč. Neuvěřitelným způsobem se tu nejen snášejí, ale i doplňují a vzájemně posilují prvky až drastické komiky a civilního herectví. A opět tu lze najít příznačné rysy, jimiž Dno obohacuje české divadlo: groteskní kombinace směšna a tragična, hravosti a cílení k výpovědi, zdánlivé nevázanosti a zodpovědnosti, gejzíry nápadů, jimiž nově nasvěcuje fazety leckdy zdánlivě banálních a mnohdy velmi "tradičních" příběhů a odhaluje tak v nich nové významy.
Roku 2006 se žádný zázrak nekonal. Košičan pražského Divadla Vosto5 vyzněl poněkud zdlouhavě, Boží Duha brněnského Divadla u stolu byla sice herecky zajímavá, ale tradičnější divadlo by těžko pohledal a jisté rozpaky vzbudily vzhledem k podtitulu přehlídky i aktovky Syn a Zima ostravského Divadla Petra Bezruče. Za to potěšily obě slovenské inscenace: reminiscence Osvobozeného divadla v podání Túlavého divadla z Bratislavy, nazvaná Piano revue a vskutku netradiční zpracování textů Daniila Charmse Spomienky budúceho starca v podání Divadelního sdružení Partyzánské.
Holduj tanci pohybu...
V roce 2007 měly převahu inscenace taneční a pohybové. Amatérský diptych Arcanum a Zrození kopřivnické Iluze byl slibný - jen z něj nebylo úplně jasné, zda se pokouší vyjádřit nějaké téma, či jen v etudách zkouší, co vše je možné. Hudebník Pavel Fajt a turecká tanečnice Berrak Yedek v Autopilote naopak svou profesionalitu nezapřeli a největší potěšení plynulo právě z toho, jak jeden ovládá dokonale své bubny a druhý tělo. Převážně pohybová, pro změnu pantomimická, byla i inscenace brněnského souboru Neslyším Pojď do mého světa; vynikající groteska, plná krásných citlivých okamžiků a dokonalé syntézy pohybu, hudby, zpěvu a výtvarna. Silné stylizace pohybu užívá pro typicky polskou mysticko-groteskní polohu i Teatr Wierszalin z Bialystocku v inscenaci Bóg Niźiński, snad vinou jazykové bariéry poměrně obtížně srozumitelnou. Pražský soubor Antonín D.S. patřil k jednomu z vrcholů; jeho Surovosti laskavosti odpovídají titulu: kontrasty laskavě sdělovaných surovostí a surově vyznívajících laskavostí byly dalším pokusem souboru o pronikání pod povrch zdání, zaběhaných klišé, prázdných manýr a falešných rituálů. Medený drak bratislavských studentů loutkářství je exteriérová inscenace příjemná především studentskou hravostí i opravdovostí přístupu. Směřování k tradičnějšímu divadlu reprezentovala Malá scéna Zlín se svou psycho-sociologickou črtou Madame Melville a herecky výborně provedený opus Daniely Hanákové a Janusze Klimszy Casanova na duchcovském zámku.
...a taky loutkám
Mezi nejzajímavější inscenace ročníku 2008 patřily Lapohádky královéhradeckého Dna, fantaskní obrazová a hudební revue, vycházející z několika výrazně mytologizujících laponských pohádek, jejichž syrovost se podivuhodně propojuje s nevtíravým humorem, nevšední obrazivostí a inscenační nápaditostí. Pozoruhodné bylo i vystoupení pražské Vizity, která svou improvizovanou verbálně-hudební kreaci tentokrát nazvala Zapomenutý tramp. Brněnské Divadlo Husa na provázku přivezlo "road movie o třech kamarádech" Nesnesitelná lehkost jízdy a za zmínku stojí i typicky polsky expresivní inscenace Wschodzenia (Vzestup) Cieszynskieho studia teatralneho či divadelně-taneční projekt Reality Boulevard pražského ProARTu.
Roku 2009 chybělo Polsko. Svou netradičností i vtipem zaujal především semilský loutkářský Hugo, expresivním herectvím Othello alebo Škrtič benátský Bábkového divadla ze Žiliny a Pokušenie Prešporského divadla z Bratislavy, jež přidalo i pozoruhodnou tanečně-pohybovou stylizaci. Překvapila dramaturgická chudoba Dona Quijota z Doudleb či lascivní podbízivost ostravských Dvou pod balkónem ve Veroně. Ročník však nepatřil k nejsilnějším.
Ten další, čtyřiadvacátý v roce 2010 mi, žel bohu, utekl; proporotoval jsem jej na přehlídce divadla hraného dětmi v Olomouci.
Kopřiva či Kopřivy?
Po změně vedení v místním kulturním domě došlo v roce 2011 k pitoreskní situaci: zakladatel, duše a tvůrce všech jejích ročníků Jiří Cachnín uspořádal její pětadvácátý ročník a o týden později si svou Kopřivu udělal i zdejší Kulturní dům. Zatímco druhá Kopřiva vsadila na penězi a atrakcemi "vyfutrovanější" repertoár, původní Cachnínova Kopřiva tentokrát nabídla konfrontaci čtyř českých a čtyř slovenských inscenací dvou amatérských a čtyř profesionálních souborů. K nejzajímavějším patřily Moravské pašije Víti Marčíka, nápadité a divadelní fantazií nabité autorské zpracování velikonočních motivů se zajímavými loutkami, dále groteskní a přitom dojímavý herecký koncert jediného herce Levočské divadelní společnosti nazvaný Pastier a vynalézavá pouliční produkce Starého divadla Karola Špičáka z Nitry Žena, pánboh, čertisko a sedem zakliatych, hraná na ulici kolem novinového kiosku s hojným využitím principů lidového divadla a hudby.
Nešťastné "dvojkopřiví" pokračovalo i v roce 2012. Zatímco honosnější z obou přehlídek netradičních divadel se odehrála v KD Kopřivnice o týden později, ta, jíž přivedl na svět a již šestadvacátý rok pěstoval Jiří Cachnín, proběhla v Kopřivnici a ve Štramberku a přinesla tři inscenace české, čtyři slovenské a jedno scénické čtení ze Zlína. Divadlo převážně pohybového druhu na ní reprezentovalo brněnské dámské Divadlo Kufr svou Dvojkou (vpravo nahoře), poněkud samoúčelnou záminkou k předvádění "novocirkusových" dovedností, především žonglování a akrobacie, a také Slovo mímovo Miro Kasprzyka z Liptovského Mikuláše, pokus o převedení přísloví a pořekadel do pantomimické řeči. K sebezpytné cool dramatice má blízko jak Skleněná nádoba kopřivnické Stonožky-Údivadla, tak parafráze Hamleta v podání souboru Kontra ze Spišské Nové Vsi, ale rovněž scénické čtení Čarování Městského divadla Zlín; groteskně zabarvené jsou Dvere Prešporského divadla Bratislava. Túlavé divadlo z téhož města zůstává u svých lehkonohých komedií, jejichž hlavní ambicí je pobavit - tentokrát inscenací Cyrano, alebo Balábilé o nose. Asi nejambicióznější (vedle Hamleta) a vlastně i nejnetradičnější inscenací přehlídky netradičního divadla byl Marčíkův Labyrint světa.
V roce 2013 se dvě Kopřivy pro jednou zase spojily v jednu, a tak se hrálo jak kopřivnickém Kulturním, tak v Katolickém domě a Domě dětí a mládeže a také v Kulturním domě štramberském. Z deseti inscenací (tři z nich ze Slovenska) bylo nejsilnější Lamento/Z tance v prach a zase do tance pražského NoD, zabývající se rozporem vnějšího bezproblémového, téměř barvotiskového svatého obrázku kalkatské světice Matky Terezy a vnitřního boje, který svádí o nalezení cesty z pochyb ke skutečné víře. Lamento nejlépe ze všech inscenací této Kopřivy naplnilo kritérium netradičnosti a zároveň sdělnosti. Jinak přehlídka nabídla sice kvalitní inscenace, ale bez výraznějších špiček. Netradičnost, již má ve štítě, bude asi vždycky vyvolávat otázku, co je a co není tradiční. Aktivizace dětí v inscenaci Jak sluníčko přišlo na Zem ostravského Klaunského divadla Mimo, formou manupulativního "děti, pomozte mi sluníčko zavolat" má k netradičnosti stejně daleko, jako dramaturgicko režijní zmatečnost, případně naschvály či neumětelství, vydávající se za "postmodernu". Těžko také považovat divadlo za netradiční jenom proto, že v něm hraje jediný herec (efektní, ale dramaturgicky nevybudované Mystérium Svět jihlavského Divadla Tejp či herecky excelentní Nenávidím Divadla Kontra ze Spišské Nové Vsi). Něžná brněnského Divadla u stolu je nepochybně vynikající inscenace, jejíž netradičnost se omezuje na základní scénografické řešení a tanečně pohybové prvky, vyjadřující nepopisným způsobem vnitřní city postavy. Komediální pouliční výstup nitranského Teatro Tatro Zázračný divadelný automat je zábavný a nápaditý - žel jde jen o sérii nahodile následujících čísel, jimž navíc ubírá na působivosti vytržení ze situace, pro níž byly vytvořeny (zimní olympijské hry ve Vancouveru); "netradičnost" této groteskní burlesky je k vidění poměrně často. Variace lásky banskobystrického divadla Na Rázcestí by si mohly co do netradičnosti nárokovat pomyslnou "stříbrnou medaili" především za hereckou práci s hrnečky v druhé z (nepříliš spojitých) epizod; ta prvá o shánění ženicha se zřejmě o něco podobného pokouší prací s manekýny v životní velikosti - ale ti spíše evokují otázky po jejich funkčnosti i hře s nimi. Závěrečné představení Denně (poníci slabosti) pražského Divadla Na zábradlí je rozhodně netradiční- stačí-li k naplnění netradičnosti dát na scénu cokoli a dělat víceméně cokoli, co divák nečeká; vtipné hry s jazykem to nevytrhnou.
Roku 2014 mi nedovolila účast programová rada Loutkářské Chrudimi, v roce 2015 jsem nebyl přizván. Letošní rok 2016, v němž vynikla Maryša brněnského Ha-divadla, Pan Theodor Mundstock J. A. Haidlera a svým způsobem i Osiřelý západ ostravského Divadla Petra Bezruče, shrnuji v rubrice Sklizeň.
Čím je Kopřiva specifická?
Tím, že se tu setkává divadlo herecké, loutkové, pohybové, taneční i výtvarně orientované, divadlo poezie, divadlo ansámblové i jednoho herce, formy malé i velké...; občas - snad pro připomenutí - i nějaké to divadlo tradiční. A tak jediné, co tu chybí jsou divadla dětská a divadla tvořící pro děti - ke škodě Kopřivy - neboť i mezi nimi se mnohdy objevují věci nevídané, netradiční, alternativní - a nikterak nedokonalé či méněcenné či pro dospělé nezajímavé.
Hrají tu statutární a nezávislé profesionální soubory, studentské skupiny i soubory amatérské - ty (až na občasnou účast domovského kopřivnického souboru) v poslední době, žel, poměrně méně, ač leckdy přinášejí nejen netradičnější, ale i zajímavější a kvalitnější inscenace než leckteří profesionálové.
A vedle divadla českého rok co rok až tři, čtyři divadla slovenská, polská, ruská, ale taky třeba nakouknutí do tvorby v Praze žijícího Japonce či nahlédnutí do tureckého divadelního světa.. Slovenské divadlo vnáší často civilistní témata, někdy v poetice až krutého pohledu na člověka a společnost, zmaru a ošklivosti, jindy společensko-satiricky laděné komedie, v inscenacích slovenských loutkářů, především Teatra Tatra, i reminiscence lidového divadla. Poláci zase své typické symbolické divadlo plné křesťansky založeného mystična, se silným podílem výtvarně pojaté akce.
Kopřiva nabízí široké žánrové rozpětí od populárních komedií (jež publikum vždy ocení), přes zábavná i vážná seriózní díla či mravoučné agitky až po sebezpytné psychotické kusy a postmodernistické "schízy": pohádky, téměř klasickou činohru, lyrickou poezii, jarmareční frašky, satirické komedie, existenciální groteskní parodie, mysteriózní obrazivé vize, klasické rytírny i takořka tragédie.
Různost je tu pravidlem. A přitom není Kopřiva bezbřehá. Ať je vymezení netradičního divadla jakkoli obtížné a nikdy se všichni neshodneme na tom, co do něj ještě patří a co už ne, jasné směřování tu je zřetelné. To cenné je, že se tu takto různorodé inscenace scházejí vedle sebe a Kopřiva tím jak běžnému, nespecializovanému publiku, tak těm, kdo se zaměřují jen určitým směrem, umožňuje setkat se s tím, s čím by se jinak třeba nepotkali.
A přitom nejde o guláš, vařený pejskem a kočičkou, alébrž vždy o zajímavý výběr, založený na pozoruhodném rozhledu dramaturga přehlídky Jiřího Cachnína. Netvrdím, že vždycky stejně zajímavý: jako každá přehlídka, i Kopřiva je závislá na tom, co právě vznikne, co je k dispozici, na co jsou peníze, prostory, technické podmínky... Ale svůj význam - pro místo, region i české divadelnictví - si stále udržuje.
Luděk Richter

Související Osobnosti

Související Přehlídky

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':