Databáze českého amatérského divadla

Texty: STROTZER, Milan: POAN-HISTORY od počátku do roku 1976

POAN‒HISTORY
OD POČÁTKU DO ROKU 1976

Začalo to v sále Vojenského automobilního učiliště v Nitře na podzim roku 1966. Dva novopečení posluchači učiliště, kteří za stejným cílem ‒ dělat divadlo a vybrat si kolegy, navštěvovali sérii představení, která se pod názvem „Četa baví rotu“, konala na jevišti v sále klubu výše uvedené školy. A tak se stalo, že Ostravák Ladislav Gavroň zastavil Nymburáka Milana Strotzera, slovo dalo slovo a nový soubor byl na světě včetně jasného programu. Tím programem bylo „absolutní nedivadlo“, tak jak ho v Praze dělal Ivan Vyskočil. Nutno podotknout, že program „absolutního nedivadla“ byl jasný více méně sporadicky, neboť nikdo z nově ustaveného souboru do té doby Ivana Vyskočila nikdy neviděl, natož jeho představení.
Nicméně, byl sestaven první scénář, z poloviny z vlastních výtvorů Milana Strotzera a z poloviny z textů, které se nám moc líbili a zdáli zkrátka fajn, ač ve většině případů autor nebyl znám. Texty se zabývaly vztahy mezi lidmi ‒ těmi pěknými i těmi, které by neměly mít místa mezi lidmi. Vzniklo tak první představení ‒ textapeal Absolutního nedivadla v Nitře s názvem „Co je to žít? Lidsky!“ Hlavními aktéry představení byli Láďa Gavroň a Milan Strotzer, kteří přednášeli své oblíbené texty,vhodně doplňované hudbou, kterou ve většině představení obstarávali Láďa Hanzlík a Dany Oravec. V představení docházelo k velmi blízkému kontaktu publika s účinkujícími, a to do té míry, že posluchači i účinkující měli pocit, jakoby se sešli v kruhu blízkých přátel a přednášeli si, co se jim líbí.
Absolutní nedivadlo se s tímto představením zúčastnilo Armádní soutěže umělecké tvořivosti (ASUT) a dosáhlo tak prvního oficiálního uznání na festivalu vojenských škol, který se konal v dubnu 1967 v Martině. V porotě, která představení na festival doporučila, byli mezi jinými i tehdejší herci oblastního divadla v Nitře Ivan Palúch a Věra Hladká. Těm patří dík za to, že Absolutní nedivadlo nenechali odjet do Martina bez přípravy. V malé Ivanově garsonce a konečně i na prknech nitranského divadla strávili spoustu hodin, aby „nedivadelníky“ naučili alespoň trochu mluvit a chodit po jevišti.
Po festivalu v Martině následovala řada vystoupení v Nitře, Partyzánském, Brně, Nymburce, Vyškově a v Praze. V listopadu 1967 získalo představení l. cenu v soutěži divadel malých forem O štít města Vyškova.

Koncem roku 1967 byla uvedena premiéra představení „Pane, navštivte můj stánek! Forma tohoto představení byla obdobná, jako u představení Co je to žít? Lidsky! V představení bylo použito povídek a veršů s milostnou tématikou od známých i neznámých autorů.
Téhož roku bylo uvedeno také představení pod názvem „Lenin“. Vymykalo se programu Absolutního nedivadla a blížilo se svou formou spíše k produkcím tzv. divadel poezie.
Odložením vojenského stejnokroje hlavních tvůrců Absolutního nedivadla v Nitře skončila v roce 1968 první etapa historie POANu, nepočítáme-li poslední 14. reprízu představení Co je to žít? Lidsky! v Divadle hudby Domu kultury NHKG v Ostravě-Zábřehu v dubnu 1969.

V roce 1969 byla počata etapa druhá, a sice v Nymburce, kde Milan Strotzer posbíral partu lidí s cílem obnovit Absolutní nedivadlo jako stálou scénu, na které by začínající veršo- a jiní tepci mohli publikovat své výtvory. Vzhledem k tomu, že program této scény neměl mít jen formu absolutního nedivadla, ale měly tu mít své místo i večery poezie, kabaret a představení ryze divadelního charakteru, dal M. Strotzer souboru nové jméno POAN. Pokud se někdo pídil po významu této zkratky, dostal obyčejně tuto odpověď: „POAN to nic neznamená, je to zkrátka POAN“. Nicméně, zkratka vznikla z původně zamýšleného názvu Polabské absolutní nedivadlo. Tato zkratka měla však i nespočet jiných vysvětlení, jejichž znění se nesluší uvádět.
A tak se začalo zkoušet. Pro začátek bylo nově nastudováno představení „Co je to žít? Lidsky!“, leč k jeho uvedení na plánované stálé scéně v Nymburce tehdy nedošlo. Soubor neměl vhodné prostory pro své produkce a díky nepochopení ze strany institucí a podniků, které mohli věci pomoci, uvedl jen několik málo představení na zájezdech v Poděbradech, Starém Hraběcí, Českém Šternberku a Opolanech.

Zvrat k lepšímu nastal až v roce 1973, kdy za pomoci Zdeňka Stromajera bylo umožněno realizovat nesplněné plány POANu. Milan Strotzer znovu sehnal novou partu lidí, byly zajištěny prostory k produkcím a i potřebná materiální a finanční základna.
A tak se začalo opět zkoušet. Pro začátek bylo již potřetí nově nastudováno představení „Co je to žít? Lidsky!“ Dne 11. 4. 1974 byla otevřena 1. sezóna POANu ‒ malého nedivadelního studia v Nymburce při ZO SSM Nymburk I. Zahajovacím představením, jehož hlavními aktéry byli tentokrát Milan Strotzer a Jiří Seidl za hudebního doprovodu kytaristy Zdeňka Baštince a skupiny Gradace, byla počata řada pravidelných čtvrtečních vystoupení ve vinárně hotelu Záložna v Nymburce. Hrálo se každých čtrnáct dní (kromě prázdnin), přičemž každý měsíc bylo uvedeno nové představení. Text-appeal „Co je to žít? Lidsky!“ byl doplněn koncertním vystoupením Z. Baštince a výstavkou artprotisů spojenou s besedou s jejich tvůrcem Petrem Říhou.

V květnu 1974 bylo uvedeno představení „Pane, navštivte můj stánek! Hlavní slovo měli v představení opět Milan Strotzer s Jiřím Seidlem, tentokrát doplňováni zpěvem Lídy Zdražilové a klavírem Petra Sýkory. Představení bylo doplněno malou módní přehlídkou, připravenou z kolekce modelů výrobního družstva Polaban Poděbrady.
V Červnu 1974 mělo premiéru představení Vladimíra Vodrážky „ Promiňte, tady někdo střílel?!“ Představení mělo charakter literárně-hudebního kabaretu, který čerpal z knihy J. Hammana Po stopách divokého západu a z humorně laděné knížky J. R. Picka Ruce vzhůru, boys! S přednášenými reáliemi o divokém Západě, které obstarávali Vladimír Vodrážka s Miluškou Liškovou, kontrastoval pár ostřílených cowboyů, představovaných M. Strotzerem a J. Seidlem. Představení bylo doplněno westernovou muzikou, kterou v alternaci obstarávaly bluegrassová skupina Vyprahlo a skupina Ne nic moc. Diváci si přišli na své i v soutěži ve střelbě a v jízdě na houpacích koních. Toto představení bylo jedním z úspěšných, která POAN uvedl.

Nová sezóna 1974-75 byla zahájena 17. 10. 1974 premiérou neméně úspěšného autorského představení Jiřího Tepera a Jaroslava Kellera „Zlomky blázna“. Toto představení bylo literárně-hudebním kabaretem, jehož hlavními aktéry byli jeho autoři, vhodně pak doplňováni skupinou Zelený Karkul. Střídáním vážných textů s texty humornými, až mnohdy nevázanými, mělo představení sympatický a osobitý ráz. Byla zde spousta věcí k zamyšlení a ještě víc k srdečnému smíchu ‒ výsledkem byla čtyřhodinová představení (záleželo pochopitelně na publiku), která nebrala konce.
V listopadu 1974 byla uvedena premiéra představení připraveného M. Strotzerem „Nuž , modlete se, milenci!“ Představení bylo večerem poezie Françoise Villona a seznámením s jeho životní poutí. Bylo doplněno prózou Johna Erskina z knihy Nezbedný mistr balad a středověkými studentskými písněmi v úpravě Petra Traxlera. Přednesu se zhostili Milan Strotzer, Jiří Seidl, Ludmila Janoušková. Hudebního doprovodu a zpěvu pak Jaroslav Keller, Ladislav Kouřík, Jiří Teper, sestry Abigail a Ester Pípalovy.
V prosinci 1974 mělo svou nymburskou premiéru autorské dílko M. Strotzera nazvané „Pohádka o pátku“. Představení bylo jevištní realizací poetického textu ‒ příběhu zrcadlícího nekonvenčním způsobem milostné vztahy mladých lidí. Představení mělo podobu vyprávěného divadla. Díky doplnění stěžejního textu nejrůznějšími ruchy, magnetofonovými nahrávkami populární hudby, většinou odvážně vybíranými, a živým vystoupením zpěváků, byla výsledkem jakási koláž rozhlasové formy s živou „jevištní recitací“, a to v přímé podřízenosti danému prostoru produkce. Roli hlavního vypravěče velmi pěkně ztvárnil Jiří Seidl vedle Ludmily Janouškové a zpěváků Abigail Pípalové a Ladislava Soukupa. Představení bylo doplněno výstavkou kresleného humoru, besedou s jeho tvůrci a malou módní přehlídkou připravenou z kolekce modelů n. p. Pragoděv. POAN se s „Pohádkou o pátku“ zúčastnil soutěže o účast na XIX. Šrámkově Písku. Z krajského kola soutěže však představení dále nepostoupilo. Přesto bylo představení jedno z úspěšných, které POAN uvedl.
V lednu 1975 byla uvedena premiéra představení „Opera od Chlandy“, jehož autory byli Jiří Teper a Jaroslav Keller. Představení bylo založeno na stejném principu jako „Zlomky blázna“ a stejně tak úspěšné. Výjimkou bylo pouze to, že osou představení byla Haškova poezie a humor. Vedle autorů J. Tepera a J. Kellera, z nichž J. Teper byl v obou uvedených představeních nepřebernou pokladnicí humoru, hrála a zpívala opět skupina Zelený Karkul, jako hosté pak Miroslav Havelka a Abigail Pípalová.
K výročí 700 let založení města Nymburka byla v únoru 1975 uvedena premiéra představení „255.675 nebo 262.249?“ Scénář napsal Vladimír Vodrážka s použitím dostupných historických materiálů, zejména knihy o Nymburce, kterou napsal prof. František Kulhánek a dobových písní. Představení mělo formu populárně-naučného pořadu, kde čtený text naplněný historickými fakty doplňovaly písničky (dílem dobové, dílem vlastní skladby Vl. Vodrážky), scénky, magnetofonové záznamy písní, bitev atp. To vše bylo dokreslováno projekcí fotografií a diapozitivů. Představení provázeli slovem Vl. Vodrážka, J. Seidl, M. Strotzer a L. Janoušková-Seidlová; zpívali a na kytary hráli Věra Petříková a Jaroslav Keller. POAN se s tímto pořadem zúčastnil v září roku 1975 krajského kola IV. tribuny nových a osvědčených forem kulturně-výchovné činnosti. V prosinci 1975 s ním vystoupil na víceoborové přehlídce ZUČ, která se konala u příležitosti závěru oslav 700 let města Nymburka v Hálkově divadle v Nymburce.
V březnu roku 1975 uvedl POAN premiéru představení „Generace Dabble Dose“. Představení bylo recitálem hudební skupiny Gradace. Tento recitál byl pohledem do jedenáctileté historie této skupiny. Za spolupráce skupiny Gradace jej připravili J. Teper a M. Strotzer. Představení provázel slovem J. Teper. Živé vystoupení skupiny bylo doplněno promítáním filmu z někdejšího vystoupení skupiny, projekcí fotografií a magnetofonovými záznamy starších skladeb. Jako host představení zpívala Lída Fišková-Benešová.
V dubnu až červnu roku 1975 byla opakována představení Promiňte, tady někdo střílel, Zlomky blázna, 255.675 nebo 262.249 ?, Pohádka o pátku a Opera od Chlandy.
Sezóna byla uzavřena 26. 6. 1975 představením, které sestavil M. Strotzer a nazval „POAN ‒ SESION“. Bylo téměř čtyřhodinovou přehlídkou celé produkce POANu. Představení uváděl M. Strotzer, spolu s ním pak v něm hráli, přednášeli a zpívali J. Seidl, VI. Vodrážka, J. Teper, L. Seidlová, V. Petříková, J. Keller, sestry A. a E. Pípalovy, M. Havelka, A. Hlavička a J. Černý.
Představením „POAN ‒ SESSION“ neskončila jenom sezóna, ale také pravidelná vystoupení konaná každých čtrnáct dní ve vinárně hotelu Záložna v Nymburce. Za celou dobu trvání POANu v Nymburce se totiž nenašel nikdo, kdo by převzal organizační zajištění bezezbytku do svých rukou. A tak vedoucí souboru M. Strotzer, který až dosud udržoval maraton produkcí v běhu, jak po stránce organizační, tak dramaturgické bez podstatné pomoci ostatních členů souboru, přičemž se podílel na vlastní tvorbě většiny představení jako autor, scénárista, režisér, herec, opustil snahu o udržení „stálé scény“.
Pro opuštění systému pravidelných produkcí mluvil i druhý důvod. Žádné z uvedených představení nebylo, zejména z nedostatku časového prostoru, dovedeno takříkajíc do konce. Všechna představení, a to i vlivem prostoru vinárny, měla spíše charakter klubových produkcí. A tak pro následující sezónu 1975-1976 bylo rozhodnuto o novém programu, který by bylo možno uvést slovy „někdy méně, znamená více“.

Za účelem naplnění nového programu se koncem roku 1975 v bytě J. Seidla sešli Vl. Vodrážka a M. Strotzer a napsali společně „Pohádku o Červené Karkulce“. Dne 17. 2. 1976 byla uvedena její premiéra na jevišti sálku Okresního kulturního střediska v Nymburce. Představení mělo podobu kabaretu s podtitulkem „se zpěvy, volně podle bratří Grimmů ‒ kus vhodný pro dospělé Karkulky a vlky všeho druhu“. Byla to parafráze známé pohádky, kde vedle nespoutané legrace bylo vzato na ostny úplatkářství a jiné neduhy, které jsou vlastní vlkům a neměly by mít mezi lidmi místo. V představení hráli a zpívali J. Seidl, M. Strotzer, V. Petříková-Mudrová, Vl. Vodrážka, J. Keller a L. Seidlová.
Pohádka o Červené Karkulce byla nejúspěšnějším představením POANu, z těch které dosud uvedl. Dne 18. 3. 1976 na základě rozhodnutí poroty krajského kola soutěže o účast na XX. Šrámkově Písku, postoupilo představení do ústředního výběrového kola soutěže, které se konalo 24. 4. 1976 v Malostranské besedě v Praze. Dne 27. 3. 1976 získalo představení 2. místo na 1. národním festivalu divadel malých forem v oboru humor a satira na jevišti v Chomutově. Po festivalu v Chomutově byla pohádka o červené Karkulce reprízována v Poříčanech, Kněžicích, Lysé nad Labem, Poděbradech, Pardubicích a několikrát v Nymburce (celkem 15 repríz).

Milan Strotzer, 1976

Související Pojmy

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':