Databáze českého amatérského divadla

Texty: Nebraska, 150 let krajanského ochotnického divadla v USA 1868 - 2018

NEBRASKA
Jak již bylo zmíněno v úvodu knihy, stát Nebraska patří k nejvíce zpracovaným státům z hlediska spolkové činnosti, ale zejména také z hlediska ochotnického života. I přesto, že tyto spolky vznikají v malých městech či při farách, je jejich činnost velmi významná. Samozřejmě se jedná o divadelní činnost, ale také o stavbu divadel a divadelních sálů. „Bohatou a pestrou byla divadelní činnost našich přistěhovalců od samých počátků českého osidlování Nebrasky. Byli to prostí zemědělci a řemeslníci, kteří více než před sto roky budovali skromné domovy na této tak nehostinné prérii Nového světa, kde hledali a také našli svobodu. Tito chudí, čeští lidé, bez znalosti cizí řeči, avšak dobří vlastenci, muži a ženy s oddaností a pevnou vírou zachovat, zajistit a předat příštímu dědici jejich víru, mateřskou řeč a bohatost národního folkloru: českou písničku, lidový tanec, české zvyky a kroje si také uchovali ve svých srdcích lásku pro české divadlo. A byly to zprvu čtenářské divadelní kluby organizované nadšenci už první generace přistěhovalců. Kluby pomohli udržet nejen styk mezi krajany, tehdy skoro ztracenými na periférii prérie, bez viditelných hranic. Tyto krajanské spolky byly také vydatnou pomocí při zachování mateřské řeči české, když tu zatím nebylo českých kurzů, škol a tělovýchovných a pojišťovacích organizací. V obci Crete, v okresu Saline, jeden z takových českých vlastenců Josef Jindra (budovatel prvního českého hřbitova v Nebrasce) byl první, který roku 1867 založil český čtenářský spolek. Později byl tento spolek změněn v organizaci sokolskou a pak v Česko-slovanskou podporující společnost. Podle zachovaných zpráv první české divadlo v Salinském okresu, a snad i v Nebrasce, bylo sehráno někdy kolem roku 1869, a to pod vedením Jana M. Svobody, asi dvě míle od obce Creta (zaznamenala Růžena Rosická v dokumentární historii o Češích v Nebrasce). Toho roku čtenářský a dramatický klub sehrál Veselohru Rekrutýrka v Kocourkově. Svobodův sál, kde bylo představení uvedeno, o rozměru 16 x 22 ft. (4,8 x 6,7 m) sestával z hlediště osvětlovaným dvěma malými okny, hrubých prken položených na dřevěných „kozách“, což byla podlaha primitivního jeviště. Bílý kalikový závěs byl zároveň ručně zvedanou oponou. Josef Jindra byl režisérem této veselohry, herci byli: Jan Svoboda, Frank Nedela, Vít Jelínek, Frank Zemanek, Václav Aksamit, Anton Herman, paní Alžběta Aronpová a slečna Nedělová (provdaná Kubíková). Osmiletá Barbora Nedělová představovala v této veselohře malého chlapce. A téhož roku začala divadelní činnost i v Omaze. První české divadlo v Omaze bylo sehráno někdy na podzim roku 1869, a to v Štěpánkově dřevěné síni na rohu Třinácté a William ulici, kde je nyní Prague hotel. Omažští začali také s veselohrou: Vesnický kantor. Matěj Nerad hrál roli kantora a rozpustilé školáky sehráli F. M. Mareš, Jan Štíbal, Frank Vodička, Flora Pintnerová a Eleonora Vodičková (provdaná Marešová). Konstrukce jeviště byla na tu dobu sice jednoduchá, ale praktická. Jeviště bylo postaveno v rohu síně a to na „kozách“, přes které byla položená hrubá prkna. Kaliková pěkně malovaná opona se spouštěla na válci. Kulisy byly upevněny na válečkách a vytahovaly se ke stropu tak „šikovně“, že jedna kulisa v zápalu této hry spadla a trefila „pana kantora“ přes jeho brýle, které měl vyříznuté z plechu, událost zaznamenal František Vodička. Úspěch tohoto prvního divadla v Omaze povzbudil omažské ochotníky, kteří ještě téhož roku, v měsíci říjnu, předvedli další hru, a to Divotvorný klobouk. Hra sepsaná, tehdy už populárním autorem her, Václavem Klimentem Klicperou (1792–1859). Po těchto hrách v Omaze nastalo odmlčení, a to až do roku 1874, kdy přijel Frank Josef Sadílek z Chicaga se svojí ženou. Tento divadelní nadšenec znovu oživil české hry a jeho přičiněním byl založen 23. května 1874 Dramatický spolek Klicpera. Jeho předsedou se stal F. J. Sadílek, režisérem F. M. Mareš a pokladníkem F. B. Zdrubek. Nový ochotnický spolek zahájil dramatickou činnost hrou Katovo poslední dílo. V této hře, která měla veliký úspěch, mimo jiné účinkovali F. J. Sadílek, F. B. Zdrubek, F. M. Mareš, Matěj Nerad a F. Vodička, hlavní ženskou úlohu měla paní Zdrubková. Omažští ochotníci sehráli poté řadu jiných úspěšných her. Avšak po odjezdu F. J. Sadílka do Wilere se česká divadelní scéna v Omaze opět odmlčela. Teprve po příjezdu Jana Rosického, počátkem roku 1876, nastalo opět oživení divadelní činnosti. (Historie počátku divadelnictví v Omaze v Nebrasce se poměrně různí, myslím však, že zachované písemné vzpomínky F. Vodičky, jsou pravděpodobné). Také čeští vlastenci v okresu Colfax se dali do práce. Pravděpodobně první divadlo v tomto okrese, tak početně osídleném našinci, bylo sehráno roku 1874 v kostelní farnosti Tábor, poblíž obce Howells. Byla to hra Hluchoněmý Frantík. V divadle účinkovali: Frank. J. Jonas s manželkou, Jiří Jonáš, slečna Marie Šindelářová (provdaná Polednová) a Josef Šindelář v titulní roli. Toto divadlo bylo uvedeno v režii F. J. Jonase. Primitivní oponou byly dva kusy plátna sešité dohromady. Stejného roku byla uvedena i hra Frantík, pražský student a opět s J. B. Šindelářem v titulní roli. Zájem a obliba českého divadla v Nebrasce se nyní šířila do všech okresů Nebrasky osídlených českými přistěhovalci. Jakmile v osadách jen trochu mohli, pořádali divadelní přestavení. Technicky stále dokonalejší jeviště byla budována skoro ve všech síních českých spolků: Západní Česko Bratrské Jednoty (Z.Č.B.J.), v sokolovnách i v sálech katolických spolků. Dodnes je možné vidět tato jeviště v Albie, Bee, Burwell, Clarkson, Crete, Dwight, Linwood, Loma, Milligan, Ord, Prague, Morse Bluff, Table Rock, Tábor (Z.Č.B.J.), v Omaze, ve Schuyler, Verdigre, Weston a Wilber a ještě v jiných budovách českých spolků. Snad tento můj stručný úvod ke studii o divadlech v Nebrasce není úplným, ale jsem si jist, že skoro ve čtyřiceti osadách Nebrasky česka divadla byla v minulosti hrána. Ale dnes? Jeviště v českých sálech Nebrasky jsou tichá. Kdysi a po dlouhou dobu v minulosti, tak bohatá činnost divadelní je dnes mrtvou. Se smutkem v srdci a važte se mnou, jak bolestná je tato pravda. Mnohé stavby, budované tak příkladnou obětavostí českých lidí, jestě tu sice stojí, ale jeviště v nich, kdysi živá krásou mateřské řeči, už dávno oněměla. Ješte i dnes je možno vyhledat a zhlédnout tato kdysi tak významná střediska, stánky českého slova, práce i zábavy. A jestli citlivá duše a české srdce nám dovolí aspoň na chvíli zastínit náš zrak, snad v našem snění se nám vybaví obraz českého divadla. Mnoho českých divadel bylo založeno v Nebrasce po r. 1914. Největšího rozkvětu divadla zaznamenala ve 20. a 30. letech 20. století. Tyto spolky často uváděly hry v českých překladech, jako Charleyova teta, ale raději uváděly české klasiky doby Národního obrození, tedy hry J. K. Tyla Paličova dcera, Jiráskovu Lucernu či Klicperův Divotvorný klobouk.
„Dvě nejvýznamnější divadelní centra v Nebrasce byla Omaha a Wilber. Ve všech divadelních aktivitách hrál nejvýznamnější roli Sokol. Období největšího rozmachu tu bylo mezi lety 1907 a 1937, kdy se každým rokem uváděla česká hra, a stalo se to tradicí. V Omaze se české divadlo hrálo asi 80 let a mělo bezpochyby nejdelší tradici. V divadelnictví byly aktivní nejen první generace, ale i druhá, třetí, čtvrtá generace až do druhé světové války."
Kučera cituje článek z Omažských novin (The Omaha Herald Magazine, 25. 9. 1927): „Žádný Čech nemůže být bez svého „divadla“, i kdyby už zapomněl, co to slovo znamená. “Významným divadelním centrem, jak jsem již uvedl, byl Wilber v Nebrasce. Po roce 1867 následovala hrstka her, ale drama tam zůstalo sporadické až do příchodu Franka J. Sadílka v roce 1874, který na čas obnovil zájem o divadlo. I Josef Schulesser v roce 1877 přijel do Wilberu z Chicaga, kde byl významným členem putovní divadelní skupiny Aloise Prokopa. Režíroval české hry v Hokufově síni po dobu dvaceti sedmi let až do své smrti v roce 1903. Divadelní spolek Tyl byl založen v tomto městě už v r. 1893. Ale již předtím, J. K. Schulesser uvedl českou hru J. K. Tyla Paličova dcera. Tento divadelní spolek uváděl operety, historické hry a různá další dramata. Někdy byli jeho protagonisté členové Sokolu Omaha, jindy Dramatického spolku Wilber. V Milliganu byl v roce 1899 založen spolek Záboj. Dalším výzmaným spolkem, který vznikl v roce 1926 jako Ochotnické družstvo a v příštím roce se reorganizoval jako Ochotnický kroužek, hrál až do roku 1938, a byl jedním z hlavních sponzorů výstavby nového Milligan Auditoria nebo-li Narodní síně v roce 1929. Mezi nejvýznamnějšími spolky v období rozvoje byli, Západní Česká Bratrská Jednota (Z.Č.B.J.) a česká tělocvičná jednota Sokol. Několik českých katolických farností také založilo spolky, například Čtenářský spolek Jablonský ve farnosti sv. Václava v roce 1900 v městě Dodge. Uváděna byla i loutková představení. Tyto dramatické spolky uváděly české hry až do roku 1936. Poslední uvedená česká hra byla Mařenku si neber!, kterou hrál sokolský dramatický odbor, premiéru měl 24. ledna 1942. Druhá světová válka přerušila divadelní aktivity. Tam tkví kořeny v úpadku českého amatérského divadla v USA a nezájem dalších mladších generací o český jazyk a české divadlo.


Opony českého divadla v Nebrasce
Popularita dramatického představení v devatenáctém století byla mezi rodilými Američany dobře zdokumentována, ale méně povědomí máme o postavení divadla, které hráli cizinci narozeni v zahraničí. Kronikáři dramatu na Středozápadě se spoléhali na standardní anglické zdroje, což vedlo k tomu, že v širších studiích bylo identifikováno velmi málo divadel přistěhovalců.
Stejně tak etnické monografie popisovaly roli dramatu v jednotlivých skupinách, ovšem tento vývoj nebyl ve větším americkém kontextu. Dům opery byl v amerických komunitách tak všudypřítomný, že by příležitostní pozorovatelé mohli předpokládat, že divadlo přistěhovalců pouze napodobovalo americký vzor. Bližší pohled na jednu skupinu – Čechů – přináší několik předběžných pozorování a závěrů: Česko-americké divadlo nijak nesouviselo se svým anglicko-americkým protějškem. Obchodní charakter amerického divadla se projevil i ve stavebnictví. Divadelní prostory z devatenáctého století, bez ohledu na velikost nebo typ, se nacházely hlavně v horních patrech bloků s obchodními domy na hlavních třídách. Ačkoli vzhled a technická propracovanost hlediště nebo „domu“ se v průběhu let vyvinuly v závislosti na velikosti komunity a částce investované do výstavby, na Středozápadě dominovaly nadřazené obchodní bloky až do přelomu 20. století. Stavby divadel nebo operních domů byly někdy dokončeny díky populárnímu předplatnému, občas díky daru od bohatého podnikatele, nejvíce však byly budovány za účelem výnosného obchodování. Na rozdíl od tohoto komerčního vývoje bylo divadlo u Čechů spíše domácím a participačním fenoménem. Česká láska k dramatu, stejně jako obecně k Evropanům, byla v době osídlení v Severní Americe staletá. Datuje se přinejmenším do středověku, kdy jsou populární představení inspirovaná křesťanstvím a folklórem. Nejstarší zaznamenané české hry se inspirovaly náboženskými svátky, které inicioval duchovní a byly hrány v latině. Později se laická veřejnost začala divadla sama účastnit a drama přišlo více se světským obsahem a vystupovalo se v národním jazyce. Architektonicky se česko-americké divadlo rozvíjelo i na výrazných liniích. První česká hra v Nebrasce se konala v malém sále postaveném Janem Svobodou na jeho farmě nedaleko Cretey. Jeviště, měřící pouze šest metrů, obsadilo jednu stranu haly a bylo vyrobeno umístěním těžkých prken přes dvě kozy. Na přední oponu bylo použito bílé kaliko. Divadlo ve Štěpánkově síni bylo popisováno jako hrubě postavené nacházející se v budově, která nebyla omítnutá uvnitř ani natřená zvenku. Podmínky se výrazně zlepšily v roce 1874 se stavbou Kučerova divadelního sálu. Předčasné představení her v soukromých sálech v českých městech následovalo americké vzory. Bohatší nebo podnikatelští Češi vybudovali všeobecné obchodní sály nad obchodními zařízeními, které byly využívány pro všechny druhy veřejných shromáždění. Ačkoli fenomenální růst česko-amerických komunit a dobrovolných sdružení později vyústil ve výstavbu veřejných sálů, někteří Češi pokračovali v provozování soukromých divadelních zařízení americkým způsobem. Snad nejznámější jsou Hokufova síň ve Wilberu, Janáčkova opera v Schuyleru a Pospíšilova operní budova v Bloomfieldu. Menší budovou byla například Kovandova opera ve Westonu. Takové soukromé podniky prosperovaly hlavně tam, kde nebyla vybudována veřejná zařízení, nebo kde bylo soukromé zařízení větší či komplikovanějším způsobem dostupné. Až s nástupem Česko–slovanských podporujících společností (Č.S.P.S.) a Sokola se zahajuje výstavba vlastních veřejných sálů. Podobně tomu tak bylo i ve starších českých osadách Iowy, Wisconsinu a Chicaga. Příkladem je i komorní sál, postavený kolem roku 1885 Č.S.P.S. v Humboldtu a další v Pishelville. Každý česko-americký veřejný sál postavený v Nebrasce po roce 1900 v sobě zahrnoval divadelní scénu pro dramatické představení. Většina z nich byla postavena Z.Č.B.J., která se oddělila od staršího Č.S.P.S. v roce 1897 na setkání v Omaze. Stavba těchto veřejných sálů nebo divadel je odlišuje nejen od amerického vzoru komerční výstavby, nýbrž má i svůj symbolický význam. České národní obrození, období velkého kulturního oživení, bylo v Čechách významně symbolizováno stavbou Národního divadla v Praze. Budova doslova patřila českému národu. Jeho otevření v roce 1881 je doprovázeno slovy „Národ sobě“. České sály, divadla a opony ve Spojených státech, z nichž mnohé byly označovány jako „Národní síň“, by mohly být považovány za malé americké verze Národního divadla, protože jsou důležité pro české komunity. Česká divadla byla odlišná od většiny svých amerických protějšků v umístění na hlavní úrovni stavby a v segregaci od komerčních zařízení. Výsledkem je, že jejich architektonický charakter je spíše jako veřejná budova. Přijetí vlastních architektonických návrhů, spíše než využití amerických stylů, navenek symbolizovalo českou veřejnou identitu. Češi tento národní charakter vyjádřili zásadně jedním ze dvou způsobů; první ve slovanském novorenesančním slohu nebo druhým, který zachoval populární provinciální barokní styl. Významy těchto stylů se staly mnohem jasnějšími na oponách uvnitř budov. Jejich základní rysy následovaly dědictví divadelního designu založeného v renesanční Evropě. Ve své nejzákladnější podobě mělo divadlo na jednom konci velkého sálu vyvýšenou část orámovanou prosceniovým obloukem a na zadní straně galerii. Pragmatické obavy; velká plocha podlahy s pohyblivými sedáky umožnila využít prostor pro mnoho druhů akcí. Více funkcí, pro které byly postaveny české sály, včetně tělocviku, tance, koncertů, projevů, pohřbů a banketů, vyžadovalo vedle dramatu také design, který byl přizpůsoben modelu sálu pro všeobecné účely. Jeviště a scenérie následovaly také vývoj, který byl poprvé představen v období renesance. Jeviště se lišila velikostí a propracovaností, ale obecně česká pódiová patra byla plochá, zatímco přední tahy, pokud existovaly, byly pouze navrženy, následovaly spíše kontinentální než anglické praxe. Vzhledem k jejich typicky menší velikosti a pragmatickým úvahám si česká divadla ponechala dveře proscénia z pódia do zákulisí na obou stranách oblouku. Ty poskytovaly jediný vnitřní prostor přístupu k jevišti. Typické kulisy scenérie se skládaly z variací na starém systému křídel a tahů, který vytvořil nastavení hloubky, vylepšené perspektivním malováním. Systém byl tvořen scénami namalovanými na kulisách, se sadami křídel na každé straně a úzkými hraničními závěsy. Většina z nich byla svinutá, zatímco některé větší české domy, například sály v Crete a Omaze, měly nad jevištěm prostor, kde byly uloženy trvale jako celek. Takto vybavená divadla by mohla podpořit putovní skupiny, které už nemusely přepravovat svou vlastní scenérii, stejně tak jako jeviště na místní produkci. Scény obyčejných akcií zahrnovaly prostý interiér, luxusní interiér, městskou scénu, venkovskou scénu, scénu místnosti nebo lesa a scénu zahrady. V devatenáctém století komerční studia poskytovala většinu z nich, používajících standardní návrhy. Dodávat scenérie jakékoli velikosti objednané místními spolky nebyl problém. Divadlo se rozvíjelo s historií dramatu, scény byly měněny v plném pohledu na publikum, často k jejich potěšení a zábavě. Přední opony však byly v elitních divadlech používány v době, kdy bylo v Americe představeno drama. Zelené závěsy byly zpočátku populární, ale s příchodem válcových opon v polovině devatenáctého století, byl možný nový umělecký výraz. Zpočátku byly tyto opony provozovány pouze při zahájení a ukončení hry, ale později byly použity i mezi akty, které skrývaly změny scény. Během devatenáctého století byly romantické přírodní scény populární na oponách a velké společnosti replikovaly stejné scény opon mnohokrát. Barnumův vliv se projevil ve druhé polovině devatenáctého století se zavedením reklamní opony jako přední opony. Všechny tyto vlivy a trendy jsou v různé míře patrné v scenérii českých divadel v Nebrasce. Kolekce obsahuje proscénium, reklamní oponu s prostorem pro reklamu, rustikální scénu ve vesnici, dvě zahrady a dvě lesní scény. Zatímco Clarkson zachoval proscenium, hradní pozadí, scénu venkovské vesnice a města, les a dvě zahradní scény. Opony v Slavinově síni poblíž Ordu se vyznačují úplnými soubory doplňujících křídel. Tato kolekce zahrnuje proscenium, stejně jako rustikální interiér, luxusní interiér, městskou scénu a scénu lesa. České divadelní opony v Nebrasce společně tvoří pozoruhodnou sbírku a reprezentují obecně americkou scénografii na počátku dvacátého století. Důležitější však je, že mnoho českých opon je symbolem výrazného kulturního dědictví, které bylo oživeno při národním obrození a obnoveno na americké půdě během rozkvětu česko-americké kultury ve 20. století. Tyto národní nebo symbolické opony jsou bohatě evokující a divadelnímu interiéru propůjčují nezaměnitelnou auru. Mnohé z nich byly namalovány v místě. V této roli jsou zastoupeny dva druhy opon: prospekty proscénia a kulisy. Prospekty proscenium se pohybují od striktně obrazového až po více amerikanizované motivy a opony alegorické, až po ty se symbolickým obsahem. Jediná alegorická opona v Nebrasce se objevuje v Clarksonově opeře, která byla postavena v roce 1915 pod záštitou Z.Č.B.J. Zapadní svornost. V roce 1929 oponu namaloval v Crete malíř Jack Ballard. Opona je umístěna v komplikovaně malovaném oválném rámu, s motivem velkomoravského knížete Svatopluka na jeho smrtelném loži, který svým synům dává svou poslední radu. Ballard je také autorem elegantní prosceniové opony Sokola Crete z roku 1923. Tato symbolická scéna s využitím pozlaceného oválného rámu zasazeného do iluze předního rámu tažených opon se zaměřuje na Vyšehrad, původní český hrad. Bylo to první sídlo moci přemyslovských knížat v desátém století a je spojeno s legendou Libuše, princezna, která si vzala rolníka Přemysla za manžela. Tím položili základ rodu Přemyslovců, který trval až do roku 1306. Další ztvárnění Vyšehradu maloval v roce 1932 Ballard; je středobodem reklamní opony, která dříve visela ve staré opeře ve Wilberu. Zdaleka nejoblíbenější symbolickou scénou opon jsou Hradčany v Praze, známé jako Pražský hrad. Osídlený od desátého století, ve čtrnáctém císařem Karlem IV. Z hradu učinil sídlo Svaté říše římské, odkud se staral o Zlatý věk české kultury. Velkolepá prosceniová opona v sále Bílá Hora Hall ve Verdigre nabízí Hradčany v úplném výhledu ze Seminární zahrady, parku s výhledem na Prahu. Scéna je zasazena do pozlaceného prosceniového rámu, na jaře se stromy zobrazují v plném květu. Vše je vykresleno v detailech. Na Malé Straně je jasně vidět katedrála sv. Mikuláše, stejně jako katedrála sv. Víta na Hradě, s prominentní transeptickou věží.
Žádný z Nebraských pohledů na hrad neukazuje katedrálu v její současné podobě, protože její dokončení ve 20. století, dlouho po emigraci, kulminovalo téměř 500 let výstavby. Dvě další opony jsou jednoduše namalovány, ale v celkové kompozici jsou ikoničtější. Proscéniová opona v Slavín Hall v Ord, namalovaná v roce 1923, ve středu je pohled na Hradčany, nad nimiž jsou štíty nesoucí české erby. Nad nimi je americký orel. Celek je zasazen do červené opony „velveteen“, která je obklopena reklamami. Stylizovaný výhled na Hrad je z Malé Strany a směřuje nahoru na Hradčany. Na oponě namalované 1922 v Kollár Hall poblíž Du Bois je Pražský hrad zobrazen ze severu, nebo „zadní“ strany, orámovaný drapérií a stoupající hranicí. Na hranicích je nápis s nápisem na vrchu Jan Kollár, zatímco štít Spojených států a znak s mottem Z.Č.B.J. se vyskytují podél spodního okraje. Motto „Pravda, Láska a Věrnost“, překládá se jako „Pravda, Láska a Loajalita.“ Na hranicích nad Hradem jsou prominentně umístěny tři portréty českých národních hrdinů, umístěné v tondii. Na levé straně je Jan Hus, český náboženský reformátor, jehož mučednictví v roce 1415 vyvolalo ozbrojenou obranu reforem, které inspiroval. Ústředním portrétem je biskup protestantského českého bratra Jana Amose Komenského a mezinárodně známý filosof a pedagog. Na pravé straně je Karel Havlíček Borovský, novinář národního obrození a hlavní zastánce politického sebeurčení Čechů. Dvě další opony zachycují významné české památky. Prosceniová opona ve starém česko-moravském sále v Brainardu nabízí romantický výhled na Národní divadlo v Praze, které je vidět z Vltavy. Na druhé straně je znázorněn Karlštejn. Hrad je zde zobrazen, jak tomu bylo v době emigrace v devatenáctém století, před jeho obnovou během století. Další a snad nejkrásnější prospekty se nachází v Národní síni ve městě Milligan. Česko-americké divadelní opony jednoznačně představují symbolické a trvalé aspekty českého kulturního příspěvku k americké historii. Od alegorických a symbolických až po reprezentativní zobrazení a dramatická vystoupení, kterých se tyto obrazy staly součástí, odhalují české opony divadelní přítomnost, která byla tradiční i domorodá. Charakter českých příspěvků k tomuto umění byl odlišný od amerických forem v jeho prominentním místním původu, jeho zaměření na kulturní identitu a v její dlouhověkosti. Tyto příspěvky se odrážejí materiálně v odlišných divadelních budovách, stejně jako v elegantních předních oponách a zadních prospektech. České divadelní opony jsou dědictvím česko-amerického života a trvalého dramatického vyjádření sofistikované venkovské kultury“.

Související Geografické celky

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':