Texty: SCHEJBAL, Milan: MUŠKETÝŘI aneb Co už Dumas nenapsal, recenze inscenace Divadýlka na dlani Mladá Boleslav, Wintrův Rakovník 2022

MUŠKETÝŘI aneb Co už Dumas nenapsal

Alexandr Dumas starší napsal v polovině 19. století román, který okamžitě po svém vydání uchvátil velké množství čtenářů, stal se neuvěřitelně populárním, a to postupně doslova ve všech koutech světa. Příběh přináší plno intrik, pomluv, boje o moc, ale především romantické lásky, touhy po spravedlnosti, cti a přátelství, tedy hodnoty, po kterých tolik toužíme a kterých se nám v běžném životě dostává jen sporadicky. Není proto divu, že Tři mušketýři jsou dodnes symboly uvedených hodnot a lákají znovu a znovu filmové i divadelní tvůrce k novým a novým adaptacím. Nejinak je tomu i v případě mladoboleslavského Divadýlka na dlani. Jeho principál, autor, režisér a herec Petr Matoušek ve své textové předloze vyšel z klasického románu, leč posunul děj o několik let později, kdy D´Artagnan je již kapitánem mušketýrů a jeho kamarádi žijí svým vlastním životem. Kardinál Richelieu chce Francii zavést do válečného konfliktu s habsburskou monarchií a chce k tomu využít i služeb samotného Gaskoňce. Příběh se zamotává tak, jak to má v takovémto případě být, aby vše spělo ke šťastnému konci. Nebyl by to však Petr Matoušek, kdyby neuchopil nabídnutou látku po svém a výrazně ji autorsky neobohatil. Připsal postavu Cyrana de Bergerac, který v duchu svého literárního předobrazu bloumá po Paříži a vyjadřuje se pouze ve verších, nechybí ani jeho láska Roxana, zde jedna z dvorních dam královny a dokonce i Albrecht z Valdštejna, který má být díky své ambicióznosti kardinálovým spojencem ve válečném tažení. Není bez zajímavosti, že všechny tyto osobnosti se z historického pohledu mohly skutečně hypoteticky sejít, což mimo jiné svědčí o autorově nepochybné poučenosti. Mylady de Winter a paní Bonacieux byly nahrazeny dvojčaty mademoiselle Mort a mademoiselle Madelaine, které samozřejmě nesly v duchu románové předlohy charakterově opačná znaménka. Petr Matoušek tak připravil poměrně zajímavou a velmi neotřelou textovou základnu, která slibovala i zajímavou a neotřelou jevištní podobu. Ta však nadějná očekávání, bohužel, nenaplnila. Vše se zvláště v první polovině soutěžního představení odehrávalo pouze v rovině reprodukce textu, herci takřka vždy přišli ze středu horizontu prostřihem, stoupli si doprostřed jeviště, odříkali své repliky a stejným způsobem opustili jeviště. Jednotlivé výstupy tudíž trpěly statičností, stávaly se stereotypními a postrádaly znaky dramatické situace, které by nutily ztvárňované postavy skutečně na jevišti jednat. Největším překvapením však byla skutečnost, že absentoval humor, nadsázka a „pohrávání si“ s divadelností, tak typické výrazové prostředky tohoto sympatického divadelního kolektivu. Později se v inscenaci tyto prostředky přece jen objevily, a to ať již záměrné („uklízím scénu, protože bude další obraz“, jízda mušketýrů na koních, knírek u německého hospodského atd.) nebo bezděčně („zlomená“ dýka v zádech) a okamžitě to bylo znát na ohlasu vstřícných diváků. Až později jsem se dozvěděl, že inscenace byla původně koncipována pro venkovní produkci, což mnohé vysvětluje, a to včetně poměrně značného počtu živě zpívaných písní. Vím z vlastní zkušenosti, že scénování v plenéru má přece jen jiné zákonitosti a pravidla a že to, co venku díky mnoha vnějším faktorům přináší potřebnou divadelní kvalitu, může v klasické divadelní budově dopadnout zcela opačně. Myslím, že to může být pro Divadýlko na dlani velká a poučná zkušenost především v tom, že pouhé mechanické přenesení inscenace z plenéru na jeviště nemusí (a podle mě ani nemůže) fungovat plnohodnotně. Přesto i ze soutěžního představení bylo patrné, že většina souboru je dnes na kvalitní herecké úrovni. Z tohoto pohledu zaujala nejvíce Květa Horáková v dvojroli mademoiselle Mort a mademoiselle Madelaine. Mladoboleslavským patří také velký dík za to, že se i s inscenací koncipovanou do jiného divadelního prostředí Wintrova Rakovníku zúčastnili a umožnili tak, že letošní ročník v podstatě důstojně proběhl, což považuji za to vůbec nejdůležitější.

Milan Schejbal