Texty: RICHTEROVÁ, Petra: Venkovské ochotnické divadlo v okolí Kardašovy Řečice a jeho místo v tradiční lidové kultuře.

VENKOVSKÉ OCHOTNICKÉ DIVADLO V OKOLÍ KARDAŠOVY ŘEČICE A JEHO MÍSTO V TRADIČNÍ LIDOVÉ KULTUŘE

Petra Richterová (Prachatické muzeum)

Ochotnické divadlo funguje na venkově jako fenomén již od 19. století. K období jeho největšího rozkvětu vzhledem k rozvinutým komunikačním a technickým možnostem bezesporu patří doba meziválečná. Specifickou kulturní roli pak sehrálo za 2. světové války jako v podstatě jediná dostupná forma zábavy. Vedle této formy divadla ovšem paralelně fungovalo i tradiční lidové divadlo ve výročních obchůzkách a divadelních příležitostech rodinného cyklu. Ani ostatní prvky lidové kultury nelze v této době považovat za zcela zaniklé.

V našem článku se zaměříme na ochotnické divadlo provozované v několika menších obcích na Kardašořečicku – chudší zemědělské krajině sousedící s jihočeskými soběslavsko-veselskými Blaty. Doňov, Újezdec a Záhoří spolu těsně sousedí, jednotlivé generace se setkávaly od začátku v doňovské škole. Každá z těchto obcí měla poněkud jiné podmínky kulturní komunikace s většími centry, každá také provozovala poněkud jinou formu venkovského ochotnického divadla, odlišnou od jeho městského protějšku. Shodný pro tyto obce byl stupeň udržení tradiční lidové kultury. V první polovině 20. století nelze již mluvit v této oblasti o lidovém oděvu či o lidovém stavitelství (nicméně některá stavení s tradiční štukovou výzdobou dotvářejí charakter obcí dodnes), přežily některé prvky tradičního zemědělství zejména u menších zemědělců a především tradiční uspořádání v rodině i obci. Posvátná byla úcta k rodičům (mnohde se jim ještě alespoň částečně vykalo, u bohatších onikalo), stejně tak se ctila příslušnost k obci.

Nejdéle se v životě obce udržely výroční a rodinné obyčeje, z nichž mnohé nabízejí divadelní příležitosti. U obřadů rodinného cyklu můžeme divadelní prvky pozorovat zejména při svatbách. Obvyklá scéna s panenkou, údajným to nemanželským dítětem ženichovým, mohla chybět jen málokdy. Bohatší na divadelní příležitosti jsou výroční obyčeje. Součástí masopustního veselí byly i ve městě průvody maškar, jejichž samozřejmou součástí byla postava báby s nůší na zádech, ve které nesla dědka, nebo postava medvědáře; v některých obcích však chyběla v průvodu hudba.

Masopustního průvodu se účastnili většinou stále stejní lidé s toutéž maskou, v obci už vyhlášenou. Také doba adventní zachovala své tradiční obchůzky. Je zajímavé, že málokde pamatují obchůzku Lucií, zato však mnohde ještě vzpomínají obchůzky Barborek. Vykonávaly je dívky v bílém rouchu s obličejem překrytým čtvrtkou s otvory pro oči, nos a ústa, které po celou dobu nesměly promluvit ani slovo. O mnoho živější byla obchůzka mikulášská. Ta byla zase doménou mládenců, kteří by ovšem nejraději Mikuláše vynechali a všichni se převlékli za čerty. Kromě toho, že strašili a obdarovávali malé děti, byli také postrachem děvčat na přástkách, která se před nimi zachraňovala útěkem na pec.

O vlastním lidovém divadle nemáme z této oblasti žádné přímé zprávy. Můžeme se jen domnívat, že zde bylo v 19. století provozováno. Vodítkem nám budiž jednak publikovaná vánoční hra ze Soběslavi,(1) jednoho z ohraničujících měst oblasti, jednak zápis o hře o sv. Dorotě přímo z Kardašovy Řečice. Autorem zápisu je Jaromír Hrubý, který jej ve svém Místopise Řečice Kardašovy ukryl do jedné z poznámek. Dovídáme se z něj jen to, že s hrou o svaté Dorotě chodilo v Řečici asi šest osob (mezi nimi Theofil, Dorota, anděl a čert) ještě ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století, tedy v době prvních řečických ochotnických pokusů. Z textu uvedl Hrubý jen čtyři verše: „Theofile, Theofile! – Kdo pak to volá mile? – Anděl od Boha poslaný, od Doroty krásné panny!“ (2)

Kromě lidového divadla a zejména jeho prvků v rodinném a výročním zvykosloví mohli diváci, ale především ochotničtí herci zakusit i vliv „profesionální“ scény. Možností bylo několik, ale zde hrála významnou úlohu poloha té které obce – každá nabízela možnosti jiné. Doňov umožňoval jako průjezdní obec na hlavní trase z Jindřichova Hradce do Veselí nad Lužnicí zastávky nejen profesionálním divadelním kočovným společnostem, ale třeba i kočovným Romům, kteří si rádi předvedením dramatických výstupů něco přivydělali. Záhoří naopak mohlo skvěle využít své polohy na železniční trati a navštívit městská představení v Kardašově Řečici, Jindřichově Hradci, Veselí nad Lužnicí (všechna tato města obhospodařovaly také ochotnické spolky, ale své pravidelné „štace“ tu měli i profesionálové) nebo třeba až v Praze.

Mluvíme-li o vlivech na divadelní vnímání nevycházejících z tradiční kultury vesnice, nesmíme zapomenout na dětské školní divadlo. To bylo provozováno při škole v Doňově, kam příslušely i děti ze sousedního Záhoří a Újezdce. První školní představení bylo sehráno v roce 1902 a jejich tradice pokračovala s přestávkami až do roku 1961. Pravidelně se hrálo představení vánoční a jedno letní či jarní, později se termíny ustálily asi na dobu dnešních tzv. besídek (podzimní a jarní). Nezapomenutelný vliv na celou generaci válečných herců, zejména záhořských, měl řídící Jan Hes, který do Doňova přišel roku 1926. Pořádal pravidelná školní představení, která se tentokrát hrála nejen na škole v Doňově, ale někdy i v Záhoří, odkud mnoho zúčastněných dětských herců pocházelo, a tak se mu podařilo vychovat generaci, kterou bavilo vyjadřovat se divadelními prostředky, a to i před vlastní komunitou.

Velký význam pro propagaci a pořádání ochotnických divadelních představení měl spolkový život. V každé obci existoval v první polovině 20. století minimálně jeden spolek, častěji alespoň dva. Ty kromě své běžné činnosti zajišťovaly i kulturní život v obci, který sestával z přednášek, pořádání plesů či různých slavností a někdy právě i divadelních představení.

V Doňově tuto funkci zastával odbor Národní jednoty pošumavské, založený roku 1902. Nicméně první divadelní představení zde bylo sehráno už roku 1901 (Doňov takto nese prvenství ze všech zkoumaných obcí), a to díky aktivitě místních studentů – resp. Františka Jecha, budoucího historika, kterému byl nápomocen Matěj Dvořák z Drahova. Roku 1900 se společně rozhodli uspořádat výlet, a díky jeho velkému úspěchu si troufl i v létě následujícího roku vedle výletu do Křimuše na divadelní představení. Účinkující tohoto představení byla mládež z blízka i dáli, tři dokonce až z Jindřichova Hradce a jedna dívka z Prahy, toho času návštěvou u hajného Pokorného. Studenti bez jakéhokoliv divadelního zázemí si vypomáhali všelijak: kulisy a opony vypůjčili z Dírné, jeviště sestavili z dostupného obecního materiálu Josef a Jaroslav Malinovští. Představení následovalo po odpoledním výletu v osm hodin, a protože se pochopitelně nemohlo obejít bez dobročinného účelu, hrálo se ve prospěch zřízení obecní knihovny, která byla otevřena ještě téhož roku. Akce byla pro Doňov zajímavou zkušeností, na hru F. F. Šamberka Josef Kajetán Tyl stejně jako na její představitele vzpomínali místní ještě dlouho.

Na základě předchozích řádků lze říct, že divadelní aktivity Národní jednoty pošumavské měly už vyšlapanou cestičku. Když se jí navíc ujali opět studenti (spolu s místními děvčaty), a to hned v roce 1902, kdy bylo předchozí představení ještě v živé paměti, byl úspěch téměř jistý. To, že organizátory představení nebyli už samotní studenti, ale spolek sdružující členy-přispěvatele, pak zasáhlo do divadelního vybavení. Opona ani kulisy již nebyly zapůjčovány, ale oponu spolek zakoupil (za celých 5 Kč) a kulisy si namalovali sami herci. Tak bylo vytvořeno zázemí pro budoucí spolky: k již zřízenému jevišti se přidala i opona a kulisy. Tím se ovšem ochranná ruka Národní jednoty pošumavské vyčerpala. Stávající herecké sdružení nebylo totiž možno pro různorodá bydliště udržet, a tak bylo nutné, aby se herci rekrutovali výhradně z řad domácích obyvatel. Obě sehraná studentská představení pak zřejmě dala podnět i pro divadelní představení školní.

O další ochotnické fázi divadelních představení v Doňově nemáme mnoho zpráv – i kronikář Václav Mazalovský, který sám divadlo hrával, se omezil na konstatování, že za války ochotnické divadlo vzkvétalo a hrávala se nejméně dvě představení ročně. Jakékoliv jiné zprávy, ať již novinářské nebo archivní, také chybí. Jsme tedy odkázáni jen na výpovědi pamětníků Jana Jakeše (*1914) a Václava Mazalovského (*1923), kteří reprezentují dvě etapy vývoje divadla: válečnou a předválečnou. Přístup byl velmi podobný, jen některé podmínky se změnily. Za největší rozdíl můžeme považovat režisérský přístup: zatímco starší J. Jakeš uvádí, že sice režírovali i sami, ale nejčastěji měl vůdčí režisérské slovo učitel, mladší V. Mazalovský jmenuje dva režiséry, Kadlece a Srnku, oba jen o něco málo starší, než byl on sám. Celkem logicky je rozdílný i podíl režisérů na tvoření představení a míra jejich autority. Místní učitel má svým vzděláním navrch, proto je nutné ho poslechnout. Na něm také leží veškeré zařizování – od shánění hry a povolení až po určení, kde budou herci stát při představení. A to i přesto, že se ochotníci snažili domlouvat společně na schůzi v hospodě.

Mazalovského generace vycházející z modelu režiséra-kamaráda vytvářela představení společně, režisér herce příliš neusměrňoval, ale ani nehodnotil, což s odstupem času vnímá i V. Mazalovský jako chybu, bez níž by se podle jeho slov vyhlášené divadlo mohlo dostat na větší úroveň. K hodnocení po představení totiž tradičně patřilo jen zhodnocení hlasitosti každého projevu. Jestliže ovšem na režisérovi neležela už veškerá tíha představení, nutno dodat, že i veškeré jiné zařizování kolem představení bylo ve spolku rozděleno. Např. válečná povolení zařizoval právě V. Mazalovský. Jak uvedl, většinou byly deklamovány i věty, které neprošly censurou, protože herci je měly naučeny a navíc si mohli být jisti, že ze vsi je nikdo neudá.

Jestliže v režisérském přístupu se obě generace lišily, v ostatních věcech už byly víceméně zajedno. Hrálo se většinou dvakrát do roka, za války někdy i třikrát, spíše v zimě než v létě. Představení se odbývala v místní hospodě (čp. 23), kde měli herci i zázemí, včetně šatničky, ačkoliv váleční herci využívali vstřícnosti mladých manželů hostinských a převlékali se v kuchyni. Jeviště bylo pro každé představení znovu sestavováno. Obec pro tento účel vyčlenila dříví. Jeviště na kozách mělo rozměry zhruba 5 x 3 m. Před jevištěm měla svou kukaň nápověda, za války ji dělal pan Krejčí. Kostýmy na představení si půjčovali od Habeše ze Soběslavi, nebo pokud šlo o venkovskou hru, spokojili se tím, co našli po domech. Podobně se také sháněly židle a lavice pro diváky, protože hospoda jich pojmula na dvě stě, ale pro běžný provoz s takovou kapacitou nepočítala. Líčit je před představením jezdil pan Sláma z Kardašovy Řečice, holič a ochotník. Když se hrálo v létě, bylo to možné i na návsi pod kaštany, kde J. Jakeš hrál kus Synové sedláka Hory a „něco krojovanýho“ tam sehrála i další generace ochotníků.

Divadlo hrála většinou mládež, děvčata od patnácti až šestnácti let, muži zůstávali i po svatbě a hráli i do pětatřiceti, např. J. Jakeš začal hrát až ve dvaceti a skončil kolem třicítky, ale pamatuje i hrající čtyřicátníky. Oba informátoři pocházejí z velkých statků, ale nepřipouštějí, že by se mezi ochotníky dělaly nějaké sociální rozdíly.

Co se týče vybírání hry, hrálo se většinou to, co mělo úspěch v okolí. Druhou možností sehnání dobrého kusu byla nabídka nakladatelství. Pár knih se objednalo a která se zalíbila, tu si spolek zaplatil, ostatní vrátil. Při tomto rozhodování za války hrála roli i přirozená ctižádost spolku, protože nejednou bylo rozhodnutí podřízeno hledisku „to je těžký, tak to budem hrát“.

Roli si každý opisoval sám. Zkoušelo se po večerech, po práci. Po čtené zkoušce se stavělo jeviště a zkoušelo se v hospodě, zatímco hospodští hosté se bavili u piva. Přihlížet mohla i nehrající mládež, která se v hospodě scházela. O takových přípravách divadla se brzy vědělo i v okolí, přesto se do sousedního Záhoří a Újezdce, stálých návštěvníků doňovského divadla, vyvěšovaly plakáty, které zhotovovali sami herci. Návštěvnost Záhoří a Újezdce byla pravidelně oplácena při jejich představeních, kromě toho si někteří nadšenci troufl i na kole na představení i do Dírné, Dráchova, Řípce nebo do Řečice. S hostováním jinde už to bylo horší, ale Jakešova generace jednou hrála venku ve Vlastiboři, což si domluvili mezi sebou učitelé.
O tom, co přesně ochotníci hráli, příliš nevíme. Pamětníci si vzpomněli pouze na dvě hry, J. Jakeš na hru Synové sedláka Hory, venkovský obrázek od Viktora Fraňka, a V. Mazalovský na Černé oči Ely Malcové. S tou měli u obecenstva velký úspěch a nic nevadilo, že hlavní představitelka měla oči modré. Postarší obecenstvo prý tak dojal knězův monolog o blížící se smrti, že plakal i kovář. Úspěch měli ochotníci viditelně i s dalšími kusy, neboť roku 1944 si mohli dovolit nabídnout obci celých 10.000 korun, vydělaných na divadelních představení, na zřízení telefonní hovorny.

Újezdec patří k nejmenším obcím ze sledované oblasti. Jeho obyvatelé se tak při různých činnostech družili k blízkému Doňovu nebo Záhoří. Přestože i zde působily postupem času hned dva spolky: Místní osvětová komise (založená 1918) a odbor Národní jednoty pošumavské (založený 1927 – před jeho založením rozšiřovali újezdečtí členskou základnu v Doňově); pořádání ochotnického divadla se však často obešlo bez spolků. O prvním představení máme kronikářskou zmínku k roku 1923, z přiložené novinářské zprávy se však dozvídáme, že ochotnický kroužek se v Újezdci ustavil už v roce 1921. Roku 1923 byla sehrána dvě představení, hra Brouček a silvestrovská scénka Sylvestr čaroděj v ševcovské dílně. Pak se divadlo opět na pár let odmlčelo a znovu povstalo až po dvou letech. 26. prosince 1925 byla sehrána hra Z manželského ráje pod protektorátem Místní komise osvětové. Je to pravděpodobně ono první představení s mládeží, o kterém hovoří paní Stiborová (*1910), že je s nimi nacvičil učitel Dvořák. Hrála v něm pouze mládež, nesdružená pod žádný spolek, a protože se režisér-učitel neosvědčil, napříště si představení režírovala sama. Roku 1926 byly sehrány hry Pojď na mé srdce, Kdo nemiloval, nežil, Silvestrovský večírek. V roce 1927 byla založena Národní jednota Pošumavská, která hned roku 1928 zakoupila nové jeviště (za 1800 Kč od pana Jeníčka, hostinského ze Zlukova). Roku 1930 na něm bylo sehráno představení Hřích lesního Křikavy. Téhož roku také odboru zapůjčil jindřichohradecký odbor 700 Kč na doplacení kupní ceny jeviště. Čilý divadelní ruch pokračuje i ve třicátých letech. Roku 1932 bylo sehráno představení Ferda šéfem, 1933 byla pořádána dokonce čtyři divadelní představení, dvě na jevišti a jedno v přírodě – v přírodě to byla Vojnarka, která byla sehrána zároveň v Třebějicích. Roku 1934 byl sehrán kus Sojčí péro a v přírodě A odpusť nám naše viny. Následuje přestávka v psaní kroniky, takže o dalším dění víme jen tolik, že se hrálo i za války, ale po válce už divadlo obnoveno nebylo. Z her, na které vzpomínají pamětníci, můžeme jmenovat Dvě vdovy, Nevěsty z Českého ráje, Paličova dcera, Švejk.

V Újezdci byla nadmíru oblíbená představení „v přírodě“ (většinou na návsi); po první herecké generaci, která hrála většinou o Vánocích, přichází další, která většinou hraje v létě (nebo je to pro ni takový zážitek, že si na zimní představení prostě nevzpomíná). Mezi představení v přírodě, odůvodňovaná tím, že jim mohlo přihlížet více lidí, patří už zmíněná Vojnarka, sehraná roku 1934. Nehrála se na návsi, ale přímo ve dvoře jednoho z největších statků ve vsi. Ve statku pak byla hra inscenována i při pohostinském představení v Třebějicích. Na toto představení nadšeně vzpomíná generace válečných herců, která je viděla v dětském věku, a možná i to ji přimělo k inscenování dalších her v přírodě. Nevěsty z Českého ráje byly sehrány před Šaškovejma (čp.12), v prostoru mezi dvěma staveními, a hrálo se tak, že z jedněch vrat se vycházelo, do druhých vcházelo, obecenstvo pak stálo shromážděné na návsi. Lepší podmínky měli diváci při hře Dvě vdovy, která byla situována před kovárnou. Diváci seděli nebo postávali pod lipami v stinném, leč poněkud úzkém prostoru mezi kovárnou a návesním rybníčkem. I s touto hrou ochotníci hostovali, a to v Zhořelicích, kam se dostali na valníku taženém koňmi.

Pokud se nehrálo venku, hrálo se ve Wankeově hostinci, kde se muselo postavit jeviště s nápovědní boudou, kulisy, děděné z generace na generaci, byly uklizené na půdě. Kostýmy měli herci své, kroje si půjčovali od „tety Musilový“ nebo z Jindřichova Hradce. Převlékali se v hospodě za kulisami, kde také zůstávali skryti ti, kteří zrovna nehráli. Líčili se většinou sami (zastala to dobře i paní Stiborová), jen poprvé je přijel nalíčit holič Kukačka z Kardašovy Řečice. V hostinci se také po představení pořádala taneční zábava. V zimě probíhaly v hospodě i zkoušky, v létě se mládež k učení svých rolí scházela v sadu.

Zvláštní kapitolou byla silvestrovská představení. Nejstarší generace při nich hrála tzv. kuplety – krátké komické výstupy o malém počtu herců. Vyhlášeným komikem v obci byl pan Dutka, otec Václava Dutky (*1921), představitele další herecké a režisérské generace. Dutka st. proslul zejména postavou Švejka, pro kterou byl jako stvořen. Že i takovému rozenému komiku mohla k úspěchu napomoci souhra náhod, o tom nás přesvědčí příhoda, kterou vyprávěla paní Stiborová: Táta Dutka byl sice úspěšný herec, ale také velký trémista. Těsně před svým vystoupením tedy ještě rychle doběhl na záchod, ale ve spěchu si nechal viset tkanice od podvlékaček přes kalhoty. Vstoupil na jeviště – a hnedle ho vítaly salvy smíchu. Komický efekt byl ještě zvýšen, když se mu při promluvě nečekaně v ruce rozpadla dýmka. Pochopitelně všichni mysleli, že šlo o úmysl, a nestačili ho chválit, jak to má pěkně vypočítané.

Přestože v silvestrovských zábavách vystupoval i Dutka st., byl kroužek ochotníků, snad i proto, že netvořil spolek jako takový, záležitostí výhradně mládeže. Režíroval je Jidřich Šimpach, domkář, ale nacvičoval s nimi i záhořský režisér Mixa nebo doňovský Srnka. Vůbec tu fungovaly zajímavé meziobecní vztahy. Kromě spolupráce režií podporoval Mixa místní nadané herce i tím, že jim dával příležitosti v hrách secvičovaných v Záhoří.
Na divadlo do okolních obcí chodili újezdečtí nejčastěji právě do Záhoří (za války byl vyhlášeným hercem Jan Kodým) nebo do Zlukova. Naopak záhořští a zlukovští chodili k nim, a nemusela to být vždy výprava příjemná. To platí o zlukovských ochotnících, kteří hráli za vedení pana řídícího Hamra a považovali svůj spolek za vyhlášený (troufali si i na operety a jejich zpěvačky byly „slavné“). Zlukovští při jedné své návštěvě někdy ve dvacátých nebo třicátých letech nejen že si posedali do předních řad, ale jejich režisér dokonce kontroloval podle knížky, zda újezdečtí ochotníci hrají dobře. Újezdeckým ochotníkům bylo vlastní i hostování v jiných obcích – představení v Třebějicích a Zhořelicích již byla zmiňována.

Městskému ochotnickému divadlu se svou snahou o profesionalitu nejvíce přiblížil ochotnický život v Záhoří. Na konci svého působení, během druhé světové války, vyprodukoval dokonce budoucího profesionálního herce – Josefa Mixu (*1921), proslaveného především hlavní rolí ve filmu Strakonický dudák. Právě on měl největší zásluhy na vysoké úrovni představení té doby. Než se však záhořští k vysoké úrovni propracovali, nelišili se příliš od své konkurence v ostatních obcích. Pod prvním představením v Záhoří je podepsán Sbor dobrovolných hasičů, založený 1908. V roce 1911 sehrál veselohry Nešťastná tragedie a Cholera, které měly zabezpečit příjem na zřízení veřejné knihovny. O rok později se sbor rozhodl finančně přispět na pořízení divadelního jeviště. V roce 1935 si pak někteří hasiči zahráli v divadelním představení Utrpením ke štěstí. To už ale spadalo pod působnost Spolku divadelních ochotníků.

Spolek divadelních ochotníků byl v Záhoří založen 9. března 1919, jeho prvním předsedou byl zvolen Jan Holšán st. Spolek sdružoval jak členy činné, tak členy pouze přispívající, měl sedmičlenný výbor a kromě předsedy ještě funkce jednatele, pokladníka, dozorce inventáře, revizora účtů a člena pověřeného obchůzkou. Později byla obchůzka zrušena a na její místo bylo používáno obecního návěstí. Mezi povinnosti jednatele patřilo i spravování divadelní knihovničky, jednatelské knihy, korespondence, divadelních časopisů a držení spolkového razítka. Režisér byl volen pro každé představení zvlášť, buď se sám někdo přihlásil s hrou, kterou by chtěl sehrát, nebo byl někdo navržen. Roku 1927 bylo uvažováno o vstupu do Ústřední matice divadelního ochotnictva československého (ÚMDOČ). Ještě 17. ledna byl spolek většinově pro, ale na schůzi 8. února, kdy bylo na programu i čtení tiskopisů Ústřední maticí zaslaných, bylo členství jednohlasně zamítnuto a spolek se rozhodl fungovat zcela samostatně. To vydrželo jen do roku 1939, kdy byl spolek jako takový zrušen a přešel pod Kulturní odbor Mladého národního souručenství (MNS). Vznikly kvůli tomu mnohé rozepře, protože někteří starší členové měli pocit, že jich mládež příliš nedbá a že se nemohou výrazně prosadit, což vedlo k omezení dosavadního počtu členů spolku. Bylo ustanoveno nové vedení, do něhož se dostala i mládež, nově bylo zavedeno oslovování bratr – sestra, k výběru her byl ustanoven čtyřčlenný výbor, místo předsedy byl volen bratr náčelník, vedle něhož působili ještě jednatel a kulturní referent. Takto spolek působil rozhodně ještě roku 1942. Tímto rokem však zápisy jednatelské knihy končí, a tak se dalšího osudu můžeme jen domýšlet. Několik aktivních členů pak působilo spolu s Josefem Mixou a zástupci talentované mládeže okolních obcí v Divadelním kroužku mladých v Kardašově Řečici. V řečických zápisech se kroužek objevuje v letech 1944 – 1945. Jeho cílem bylo vytvořit jakousi malou scénu, nesvázanou vlivem starých členů, s hodnotným dramaturgickým plánem. Mladí začali večerem poesie a po jeho úspěchu se věnovali inscenování české i světové klasiky. Po válce odešel režisér Mixa studovat herectví u E. F. Buriana a záhy byl přijat za člena Národního divadla. Tím se ztratila vedoucí osobnost a kroužek mladých v Řečici stejně jako kroužek ochotníků v Záhoří již nebyl obnoven.

Záhořský spolek měl už od svého zřízení vlastní jeviště, malovanou oponu a kulisu lesa, kterou namaloval akademický malíř Molík. Zatímco opony nebo kulisy si spolky jednotlivých obcí podle potřeb půjčovaly (za zapůjčení lesa si například záhořští účtovali 20 Kč, za oponu 40 Kč), půjčování jeviště bylo stanovami přísně zakázáno. Dřevěná konstrukce (asi 4 x 4 m) na dřevěných kozách zhruba půl metru vysokých se stavěla pro každé představení zvlášť v místním hostinci a její uskladnění činilo ochotníkům nemalé problémy. Hostinci se platil nájem za spotřebované světlo a teplo (pohyboval se většinou kolem 80 Kč, za války pak snadno přesáhl i stovku), a když chtěli ochotníci moc šetřit, po představení v hostinci sami vytřeli. Samozřejmostí bylo před představením nanosit dostatečné množství židlí, vypůjčených z jednotlivých stavení.

Jako jinde, ani v Záhoří se nehrálo pouze v hostinci, oblíbené byly také hry v přírodě. Záhořští měli dvě možnosti, kde inscenovat venkovní představení. Pokud potřebovali kulisu domů, využili prostranství mezi čp. 9 a 8. Vrata jednoho statku pak sloužila jako přirozený vchod na scénu. Nevýhoda byla pouze jedna: v zatáčce nebyl dostatečně velký prostor pro publikum. Tuto nepraktičnost vyřešily další inscenace u Hamrů v sadě, tj. na velkém prostranství krytém stromy u čp. 2. Tam se inscenovalo dětské představení Ječmínkovo tajemství nebo Hadrián z Římsů. Diváci seděli na lavicích z trámů a na jeviště klidně mohl přijet i kůň.

O službách Karla Máje z Jindřichova Hradce jsme se již zmiňovali. Také Záhoří patřilo k obcím, které využívaly jeho půjčovnu kostýmů, tedy samozřejmě pouze v případě, kdy nebyli ochotníci schopni najít „pár hadrů po barácích“ sami. V Záhoří navíc K. Máj také maskoval. Za dlouholetého působení spolku nebyl samozřejmě jediný, maskoval tu i holič Šimůnek, pan Krásl, Glück, Metelka z Dírné či řídící Hes. Vydání za maskéra se pohybovalo od 20 do 50 korun, ale například maskování i se zapůjčením krojů dosáhlo roku 1941 úctyhodných 241 korun.

Maskéři nečinili jediný větší výdaj za představení. Podobně štědře byla odměňována i hudba, která hrála před a po představení, někdy i ke zkrácení dlouhých přestávek. Za čtyřčlennou kapelu se platilo 150 Kč, za jednoho hudebníka 40 Kč. Bývalo zvykem, že po představení následovala taneční zábava venku, na tanečním parketu vedle hostince. Za války z tance sešlo, ale hudba v podobě gramofonových desek se využívala ke krácení chvíle i nadále.

Určité výdaje měli ochotníci i s plakáty, které si však nejprve malovali sami, až později je nechávali tisknout, za války povinně dvojjazyčně a s tehdy povinným nápisem „Juden Eintritt verboten“ (Židům vstup zakázán). Autorský poplatek za provozování činil dalších 30 – 50 korun; jednotlivé knížky obvykle nestály více než 10 Kč a ochotníci se prohřešovali proti autorským právům, zdůrazňovaným v každém výtisku, neboť jednotlivé role rozepisovali.

Hry vybírali ochotníci z nabídek jednotlivých nakladatelství, oblíbená byla Thalia, Lidové umění, později Švejdův divadelní sborník. Knihy byly objednány a v případě nezájmu vráceny. Pokud se hra zalíbila režisérovi, byla veřejně přečtena, a teprve potom bylo rozhodnuto o jejím sehrání. I tady platilo, že měřítkem vkusu mohl být repertoár okolních souborů, to znamená, zaujalo-li něco režiséra, rád to přenesl i do své obce.(3)

Výběr hry, ačkoliv prošel schválením prakticky všech členů spolku, záležel tedy především na režisérovi. Na něm už pak záviselo i obsazení rolí a ztvárnění hry do konečné podoby představení. To probíhalo na zkouškách, pořádaných po večerech i dva měsíce dopředu. Mládež se scházela podle svých rolí ve zkoušeném výstupu dvakrát týdně u někoho v bytě nebo v hostinci. Režisér, někdy mladší někdy starší (protože zejména režiséři se udrželi ve spolku poměrně dlouho a pracovali i s novými generacemi herců), uplatňoval svou autoritu způsobem sobě vlastním. Někdy na herce dostatečně nestačil, někdy byl až příliš nadšen pro precizní ztvárnění postav. To byl případ Josefa Mixy, posledního v dlouhé řadě záhořských režisérů.(4) Vypráví se o něm, že tak dlouho trval na svém, dokud herec nepředvedl vše přesně podle jeho představ, a neváhal přitom udělit i políček tomu, kdo to nezvládal. Na straně druhé ovšem talentovaným hercům nechával určitou volnost a rád připustil jejich ztvárnění, bylo-li dobré.

Spolek až do svého přesměrování k Mládeži Národního souručenství nesdružoval pouze mladé, měl obvykle 20 – 25 členů, nejen herců. Dolní věková hranice hereckých sil byla asi 15 let, horní v podstatě neexistovala. Faktem však zůstává, že po svatbě už hrál málokdo a starší členové se více věnovali práci funkcionářů nebo režisérů. I tak tvořila většinu členů spolku mládež, a to jak z bohatých statků, tak z rodin domkářů, nebo i čeleď z okolních vsí, která v Záhoří sloužila. Často hrávala prakticky celá rodina: po generaci otců nastoupily jejich děti, ve stejné generaci se uplatňovali veškeří sourozenci, bratranci i sestřenice.

Jednotlivé herecké generace mají vlastní názor na to, jak a kdy se hrálo nejlépe. Předválečná generace tvrdí, že za války už se příliš nehrálo, generace válečných herců pak nedá dopustit na svůj přínos a podpořena faktem, že za války nebyla jiná zábava povolena, je přesvědčena o největším počtu představení právě za války. Pravda je taková, že se hrálo vlastně pořád stejně. Dvakrát ročně, v zimě o Vánocích a v postu, kdy nebylo možno pořádat bály, na jaře o Velikonocích, případně někdy i letní představení v přírodě. V seznamu jednotlivých her jsme si mohli všimnout snad jen mírného poklesu za krize let třicátých.

Platilo pravidlo, že když se přespolní přišli podívat na divadlo, návštěva se jim oplatila. Tak chodili záhořští pravidelně na představení do Lžína, Doňova, Újezdce, Pleší, Kardašovy Řečice, Dírné. Také záhořští ochotníci se svým uměním cestovali. Pohostinská vystoupení se konala na žádost ochotnických spolků daných obcí a vykonávala se většinou na kole. Ochotníci hostovali v Samosolech a Horusicích (s Hrobčickým), s Maryšou dokonce v Kardašově Řečici.

Na shromážděném materiálu vidíme, že venkovské ochotnické divadlo, jakkoliv má prvky městské kultury, pořád se od městského ochotnického divadla značně liší a v době meziválečné, kdy se ve městech profilují soubory již na bázi dnes chápaného amatérství (tj. stejný repertoár, stejné vyjadřovací schopnosti a v podstatě i stejné publikum jako u profesionálního divadla), venkov stále ještě upomíná spíše na počátky ochotnického divadla u nás. Není tomu tak všude, ochotníci v jednotlivých obcích vykazují různou míru snahy dosáhnout profesionality města. Avšak problém může být do velké míry také v publiku, jak můžeme dobře pozorovat zejména na případu záhořských snah, jejichž naplněním se stává ovšem až Divadelní studio mladých při Spolku divadelních ochotníků v Kardašově Řečici.

Dosud jsme popisovali stav ochotnického divadla z pohledu herce, režiséra nebo prostě člena ochotnického spolku, který má zájem nabídnout své obci dostatečnou kulturní aktivitu. Jeho snahy a mnohdy také přístup vycházejí z principů městské kultury – nezřídka tu působí významná osobnost poznamenaná již životem ve městě (studenti, kantoři). Nicméně bez publika by divadlo fungovat nemohlo a neméně důležitá je pro něj role obce. Na rozdíl od města znalo venkovské publikum především divadelní prvky tradiční kultury, mnohdy se jich také samo účastnilo a přes ně vnímalo divadelní snahy ochotnické. Zajímavý je v této souvislosti přístup herců – čím více se snažili o divadlo na vysoké úrovni, tím více se stranili projevů tradičních, např. účast při masopustním reji masek pro ně byla naprosto nepřípustná. Naopak v obcích, kde se profesionalitou svých divadelních aktivit příliš nezabývali, zúčastňovali se herci takovýchto výročních obyčejů naprosto běžně a s chutí. Co se týče rozvinutějších forem lidového divadla (dorotské hry, vánoční nebo tříkrálové hry), ty mohly zažít snad jen opravdu první diváci venkovských ochotnických představení (připomeňme první představení v Doňově roku 1901). To ovšem neznamená, že by lidové divadlo bylo naprosto bez vlivu na vnímání diváka. Ochotnickému divadlu se totiž nepodařilo jen vřadit se smysluplně do struktury roku (obsadilo pro divadlo tradiční termíny Vánoc a Velikonoc, dokonce i prázdné místo postu, kdy oblíbené taneční zábavy nepřicházely v úvahu), ale přejmout i některé společenské funkce lidového divadla.

Vypomůžeme si tu prací Petra Bogatyreva, který pro lidové divadlo stanovil funkce náboženskou, obřadovou, regionální (kterou dále dělí na aktivně a pasivně kolektivní), estetickou, satirickou a sociální, nacionální, hospodářskou, a také divadlo jako znak věku nebo pohlaví.(5) Je docela dobře možné, aby ochotnické divadlo zastávalo s drobnými obměnami tytéž funkce. Nemůžeme například popřít jeho hospodářskou funkci. I když neměla zřejmě vliv na úpravy her, jak zmiňuje Bogatyrev, mohla sloužit naprosto stejně jako hospodářská funkce her lidových, zejména obchůzkových. U her sousedských fungovala hospodářská stránka představení podobně jako u představení ochotnických, výtěžek především musel pokrýt náklady. Zabezpečení chudých vrstev, které se spoléhaly na výtěžek malého obchůzkového divadla, bralo ochotnické divadlo na svá bedra stejně dobře, možná že výsledky mohly být i lepší. Na hospodářskou složku představení se nezapomínalo nikdy, často byla přímo důvodem, proč hrát – dobročinné účely byly navíc všeobecně diváctvem podporovány.

V mnoha etapách svého vývoje mohlo ochotnické divadlo uplatnit velmi dobře i funkci nacionální, která se lidového divadla na našem území příliš nedotkla. Především na počátku působení ochotnického divadla se v něm hledal výrazný projev vlastenectví, o čemž mj. svědčí i jeho podpora Národní jednotou pošumavskou. Také na konci působení ochotnického divadla na vesnici, tedy v době 2. světové války, hrála nacionální funkce roli, která sice nemusela vždy vystupovat do popředí, rozhodně však přítomná byla.

Podobně i funkce satirická a sociální měla velké možnosti projevit se právě za války, neboť bylo proti komu bojovat. Byla sice okleštěná censurou, pokud si však bylo společenství jisté svými diváky, nic mu nebránilo použít i vět censurou vyškrtnutých. Satirická a sociální funkce mohly být také přítomné už v příběhu hry. Často si venkovští herci vybírali k předvedení hry s námětem z venkovského života, ve kterých se řešil problém mamonářství nebo sňatku sociálně odlišných skupin (na rozdíl od skutečnosti většinou ve prospěch sociálně nerovných sňatků). Zajímavý může být i fakt, že pokud se hrál kus z městského prostředí, šlo většinou o frašku – mohlo se venkovské obecenstvo bavit nad hloupostmi „cizího“ světa podobným způsobem, jako když měšťané inscenovali Kocmánkova interludia s náměty hloupých sedláků.

V této souvislosti nelze nezmínit funkci zábavnou, kterou sice Bogatyrev nejmenuje, ale i ona byla v lidových hrách přítomna. Svědčí pro ni jak laškovné náměty masopustních her, tak především přítomnost komické fi gury v hrách vážných. Kromě toho i k vážnému námětu mohli diváci přistupovat jako k zábavě – i když se zrovna nesmáli, přišli se pobavit, to znamená vytrhnout ze všedního života a prožít si krátkou absenci práce spolu s ostatními diváky. U ochotnického divadla právě zřetelnost této funkce vyvolala mnohé spory o vhodnosti hraného repertoáru.

Estetická funkce nebyla stejně jako u lidového divadla funkcí nejdůležitější. I když se diváci nechali unášet všemi prostředky uměleckého vyjádření, jistě s oblibou podléhali i účinnosti katarze, nechodili na představení jako na umění (chodili na „dívadla“ – dívat se, na podívanou). Estetickou funkci možná řadili na první místo někteří herci nebo režiséři ochotnických představení, kteří pak i ze stejného důvodu navštěvovali představení okolních vesnic, ale rozhodně ne běžní diváci, kterých bylo většina. K zábavnému večeru navíc často patřila také tancovačka před hospodou, která je velkým rozdílem mezi ochotnickým divadlem na venkově a ve městě, kde už na konci druhé poloviny 20. století estetická funkce jednoznačně převládala.

Podobně odlišné od městského prostředí je i ochotnické divadlo jako znak věku nebo pohlaví. Ochotnické divadlo na venkově je záležitost především mládeže, alespoň v jeho herní části (podobně také lidové divadlo vždy bývalo záležitostí mládeže), protože mládež nemá ani zdaleka tolik nejrůznějších povinností a může se divadlu ve svých volných chvílích nejlépe věnovat.

Naplnění regionální funkce je celkem sporadické. Hra, kterou napsal ochotníkům i obecenstvu naprosto neznámý a vzdálený autor, nemohla být jevem pasivně nebo aktivně kolektivním, ale protože i u venkovských ochotníků byly běžné škrty, můžeme o pasivně kolektivním jevu přizpůsobení hry podmínkám vesnice uvažovat. Vhodnější však bude, vyložíme-li regionální funkci pojmem funkce společensky sdružovací. Pro ochotnické divadlo jde o funkci přinejmenším tak důležitou, jako je funkce zábavní nebo hospodářská. V rámci obce a pro obec bylo totiž sehráno divadlo, které se od všech okolních odlišuje především tím, že je „naše“. Nic na tom nemění fakt, že mezi obcemi bylo v případě potřeby možné jak zapůjčení jeviště, kulis nebo opony, tak samotných herců. Prostředky nejsou podstatné – divadlo se hraje „tady“ a naše obec („my“) je tak schopná, že něco takového dokáže zorganizovat. V druhém plánu je tato společensky sdružovací funkce uplatněna na úzké společenství ochotnického spolku. Jedna generace bývá mnohem víc stmelena společnou prací, společnou seberealizací, než kdyby se „jen“ scházela k společnému zpěvu písní. Pro samotné herce bývají vzpomínky na společně prožité zkoušky a výlety na okolní představení mnohem důležitější, než trémou poznamenané vzpomínky na představení. Mnozí herci by se také k herectví nikdy nedostali, kdyby nebyli příslušníky jedné „hravé“ generace. Společensky sdružovací funkce do určité míry funguje stále i ve městě, a to i ve fázi, kdy lze divadlo nazvat spíše jako amatérské než ochotnické.

Dostali jsme se na konec výčtu funkcí ochotnického divadla společných s divadlem lidovým. Jejich většinová shoda samozřejmě nemůže být důvodem k slučování těchto dvou pojmů. Mohla být však zřejmě důvodem, proč diváci formu ochotnického divadla přijali jako sobě vlastní. To se ostatně také projevilo v toleranci k prostředkům ochotnického divadla, s kterými bychom se ve stejné době ve městě (a to zřejmě i u menších spolků) těžko setkali. Máme na mysli až středověké dědictví jeviště jako prostoru tvořeného herci, toleranci vůči hercům, kteří ne vždy realisticky představují to, o čem mluví, nebo i přítomnost herců v hledišti v případě, že už mají odehráno. Vymezení prostoru hereckou akcí, u lidového divadla tolik obdivované, se objevuje i v představeních ochotnické epochy, a to při představeních „v přírodě“. Ať už se hraje ve statku nebo před ním, na návsi, jen zřídka se objevuje prkenné jeviště a diváci bývají nuceni přihlížet vstoje, takže se hrací prostor, na jedné straně ohraničený kulisami budov, může proměňovat. Nejde sice o pravidlo ochotnického herectví, důležité však je, že divák je schopen takové jednání přijmout. Podobně je schopen akceptovat onen ochotnickými příručkami tepaný zmiňovaný fakt, že například hlavní postava, která má mít černé oči nebo černé vlasy, má barvu opačnou. Je schopen tolerovat nepřesnosti kostýmu nebo prostředí, protože je zvyklý na divadelní utváření reality slovem. A už vůbec mu nevadí přechod herce z herecké pozice do divácké během představení. Člověk, který není v herecké akci, ztrácí svůj herecký náboj.

Zcela do venkovských představ zapadly také ochotnické hry. Oblíbená byla trojitá kompozice, typizované charakterově černobílé postavy, spojování tragického s komickým buď samostatnými komickými postavami, nebo analogickým příběhem hlavních hrdinů vytvářeným vedlejšími postavami spíše v rovině komické, veškerá poučení do života vyprávěná přes příběh lásky. Prvky typické pro lidové divadlo se tu snoubí s prostředky běžnými například pro pohádku, kterou stále bylo veškeré obyvatelstvo obce živeno přinejmenším v dětském věku. Ochotnické divadlo nabízelo publiku již něco známého, neustále, byť v drobných obměnách, opakovaného, podobně jako kdysi u náboženských her. Opakování stále stejných milostných příběhů, které byly soudobou kritikou chápány jako zbytečné omílání téhož bez jakékoliv umělecké hodnoty, venkovskému publiku naopak zcela vyhovovalo. Bylo takovým prostředkům uvyklé a bylo schopné vzít si i nějaké poučení z příběhu, nad kterým se dojalo. Mělo tak jedinečnou možnost využít spojnic s lidovým divadlem a ochotnické divadlo si přivlastnit (možná podobně, jako to kdysi učinilo s původně městskými náboženskými hrami). Nakonec vytvořilo určitý typ pasivně kolektivního působení, který např. nedovolil umělecky výrazným jedincům inscenovat ve větší míře hry z městského prostředí, kusy s lechtivou tematikou a podobně. Na rozdíl od menších spolků ve městech nemohly venkovské spolky předvádět módní operetky s dvojsmyslnými vtipy ani frašky, které by vykazovaly obhroublejší druh humoru. Pokud se inscenovala hra, která uměleckou úrovní vybočovala z běžného repertoáru, sahalo se zpravidla opět ke hře z venkovského prostředí, která tak předváděla vlastně známé typy postav a lišila se jen propracovanějšími charakteristikami postav hlavních.

Ochotničtí aktivisté jako by se dostávali do určitého napětí s obcí, pro kterou svou práci vytvářejí. Obci totiž naprosto vyhovuje, že může ochotnické divadlo nějakým způsobem uchopit a zařadit do své kultury, ochotnické divadlo se jí stává po zániku jiných odvětví lidové kultury (např. lidového oděvu) určitým sebevyjadřovacím prostředkem a dost možná, že kdyby bylo možno uchovat ochotnické divadlo bez vnějších vlivů, prodělalo by podobný proces „zlidovění“ jako kdysi divadlo liturgické a po něm městské. Na druhé straně stojí právě divadelníci, ovlivňovaní neustále soudobou uměleckou produkcí a navíc dohledem uměnímilovných teoretiků. Chtějí proto svému divadlu vtisknout umělecký charakter, stejně jako jejich kolegové ve městě chtějí dělat divadlo pro divadlo, chtějí se stát divadlem amatérským. Novější doba s novými možnostmi komunikace spolků takto smýšlejících by jim to určitě umožnila. Byli však do značné míry sevřeni požadavky obce, pro niž divadlo připravovali. Je tak vlastně paradoxem, že tak jak byl život obce podroben širšímu měřítku celonárodní kultury, jak se přizpůsoboval a unifikoval, ochotnické divadlo na venkově postupně zanikalo. Nová struktura obce neměla čas na zaplňování funkcí lidového divadla a k plnění především funkce estetické se občané necítili dostatečně povoláni.

POZNÁMKY:
1. Mašek, A. P.: Jak hrávali na Soběslavsku na svaté Tři krále. In: Fryšová, E.: Jihočeská Blata. Praha 1913, s. 129 -141.
2. Hrubý, J.: Místopis Řečice Kardašovy I. Kardašova Řečice 1929, s. 235.
3. Postupně byly sehrány tyto hry: 1919 Tvrdohlavci (J. Kühnl), Černé oči (P. M. Malloch), 1920 Vojnarka (A. Jirásek), Na statku a v chaloupce (J. Mervart), 1921 Z manželského ráje (F. Oliva), Kostnické plameny (F. J. Karas), 1922 Vesnická královna Helenka z Pazderny (M. Loučenský), Pýcha předchází pád (Fr. Židlický), 1923 Kandidáti ženitby (A. Lokay), 1924 Nevěsta legionářova (J. Balda), 1925 Tajemství myslivny (F. Ballek-Brodský), Divoká Mařka (J. Balda), 1926 Karel Havlíček Borovský (F. F. Šamberk), 1927 Poklad, 1928 Česká chaloupka (K. Piskoř), 1929 Láska není žádný obchod (V. Franěk), 1930 Vdavky Nanynky Kulichovy (R. Pohorská), 1931 Otčim (A. Veselý-Rožďálovský), 1932 Osudem zrazeni (F. Oliva), Ferda detektivem (M. Vrána-Trocnovský), 1933 Na Benešově gruntě (V. Franěk), 1934 Hospodář a výměnkář (J. E. Šlechta), 1935 Čtveráctví krajánka Švejka (R. Mařík), Hrůzostrašná sylvestrovská noc (J. Balda), Počkám až na Nový rok (J. Balda), Pan Klouzačka plešatec (T. Labuťa), Pan Fogltanc vypráví o Praze (K.Balák), 1936 Chléb náš vezdejší, Ječmínkovo tajemství (F. Wenig, dětské), Rozmysli si Mařenko (Fr. Cimler), 1937 Černé jezero (A. Bogner-Ahasver), 1938 Vlčí máky (E. Malcová), Neříkej hochu, že máš mne rád (V. Bárta), Slib z fronty (P. Brázda – J. Frey), 1939 Mlýn na samotě (J. Kubík), Zemský ráj to na pohled (B. Rajská- -Smolíková), 1940 Její Veličenstvo láska (B. Rajská-Smolíková), Vojnarka (A. Jirásek), 1941 Jakubův dvůr (J. J. Kalivoda), 1942 Paličova dcera (J. K. Tyl), Václav Hrobčický z Hrobčic (L. Stroupežnický), Palackého třída 27 (F. F. Šamberk), 1943 Proud (M. Halbe), Dědictví (J. Grmela), Maryša (A. a V. Mrštíkové), Hadrián z Římsů (V. K. Klicpera).
4. K těm předchozím patřili Jan Kodým, Vojtěch Podlaha, František Hamr, Trčka, František Maňas, Jan Kadlec, Jan Holšán a Bohumil Holšán.
5. Bogatyrev, P.: Ľudové divadlo české a slovenské. Bratislava 1973, s. 29-47.

PRAMENY A LITERATURA:
Fond Národní jednoty pošumavské. Státní oblastní archiv v Třeboni. Jednací protokol Sdružení divadelních ochotníků v Záhoří (1919 – 1942). V držení ochotníka J. Kodýma, Záhoří čp. 11.
Jednatelské knihy a Knihy zápisů o sehraných představeních Spolku divadelních ochotníků v Kardašově Řečici, 1873 – 1940. Státní okresní archiv v Jindřichově Hradci, spolkový fond města Kardašovy Řečice.
Kronika požárnického sboru v Záhoří (zal. 1908). V držení J. Nekuta, Záhoří čp. 8.
Letopisy obce Oujezdec (od r. 1922). V majetku Státního okresního archivu v Jindřichově Hradci, kopie v Obecní knihovně Újezdec.
Mazalovský, V.: Pamětní kniha obce Doňova. (V držení autora, Doňov čp. 4, a v rozmnožených kopiích i u jiných občanů Doňova, mj. i v Obecní knihovně Újezdec).
Nekut, J.: Pamětní kniha. V držení autora, Záhoří čp. 8.
Pamětní kniha školy v Doňově, 1895 – 1940. Kopie v Obecní knihovně Újezdec, A 17.
Schulchronik – školní kronika, 1940 – 1975. (tamtéž, A 15)
Spolek divadelních ochotníků v Kardašově Řečici, 1940 – 1971. V majetku ochotníka St. Slámy, Kardašova Řečice, Hradní 308.
Žádosti o povolení představení. Státní okresní archiv v Jindřichově Hradci, policejní spisy Fondu Okresního úřadu v Třeboni.
Bogatyrev, P.: Ľudové divadlo české a slovenské. Bratislava 1973.
Cimler, F.: Ochotnický režisér a herec. Praha 1934.
Císař, J. a kol.: Cesty českého amatérského divadla. Praha 1998.
Fryšová, E.: Jihočeská Blata. Praha 1913, s. 129-141.
Hrubý, J.: Místopis Řečice Kardašovy I a III. Kardašova Řečice 1929 a 1934.
Kalista, Z.: Selské čili sousedské hry českého baroka. Praha 1941.
Kopecký, J.: České barokní divadlo lidové. Dějiny českého divadla I. Praha 1968, s. 280-346.
Menčík, F.: Prostonárodní hry divadelní I. Vánoční hry. Holešov 1894.
Sirovátka, Oldřich: České lidové divadlo. Český lid 79, 1962, s. 49-54.
Slivka, M.: Herec v ľudovom divadle. Slovenské divadlo 20, 1972, s. 297-327.
Slivka, M.: Slovenské ľudové divadlo I. Genéza a vývoj hier. Bratislava 1992.
Sochorová, L.: Sousedské divadlo doby národního obrození. Praha 1987.

Publikováno: Národní ústav lidové kultury Strážnice, Národopisná revue 1/2007, ročník XVII., str. 16–25.