Databáze českého amatérského divadla

Texty: Davídek, Jiří: AS 2000, č. 2.

25. Festival pražských amatérských loutkářů

Ve dnech 24.-26. března 2000 proběhla již po pětadvacáté tradiční soutěžní přehlídka pražských amatérských loutkářů v neméně tradičních prostorách LD Jiskra v Praze - Kobylisích. Proti předchozím rokům zaznamenala letos mnohem početnější účast přihlášených souborů i uvedených představení. Porota, ale především návštěvníci festivalu (dětští i dospělí) s uspokojením ocenili fakt, že dominujícím znakem všech uvedených inscenací byla prezentace loutek v široké paletě druhů a technik jejich ovládání. Dramaturgický výběr her nabídl bohatou škálu podívané od pohádkových příběhů klasických divadelních forem až po vlastní autorskou tvorbu a dramatizace zajímavých textových předloh z pera předních českých literátů. Za nejvýraznější a nepřehlédnutelný klad však považuji skutečnost mimořádného omlazení v řadách tvůrců i realizátorů téměř všech představení. Vzestupný trend nastupujícího mládí signalizovalo již několik předcházejících festivalů - ten letošní jakoby vyvrcholil. Zkušená starší a střední generace se samozřejmě nijak nevytratila, ale mladí viditelně převažovali. A nejen to. Přinášeli ve svých inscenacích a ve své interpretaci svěžest a vitalitu, aniž by v nich převládlo samoúčelné a soběstačné experimentování. Podrobněji se o tom zmíním v hodnocení jednotlivých představení. Umělecká a technická kvalita inscenací i výkonů jednotlivců či kolektivů, zvládnutí řemesla byly samozřejmě limitovány mírou talentu, zkušeností a vlivem vedoucích osobností s nimiž tvoří. Bohužel stejně samozřejmě se v některých případech "reprizovala" jistá nepoučitelnost ze starých chyb a omylů, znovu se potvrdila potřebnost až nutnost většího zájmu o metodickou odbornou pomoc a radu. Mnohé "vady na kráse" má u některých souborů na svědomí složitá až tíživá ekonomická a existenční situace. Zájem orgánů, které by měly podporovat a pečovat o tento druh zájmové umělecké činnosti je v mnohých městských částech Prahy velmi rozdílný. Tam, kde o ní pečují a podporují její rozvoj a trvalou existenci, dávají nezvratný důkaz o tom, že to jde, když se chce, když se nepodceňuje její společenská potřebnost, když na odpovědných místech pracují odpovědní a kulturní lidé. - Tolik úvodem a nyní podrobnější pohled do programu soutěžní přehlídky na souhrn názorů, pocitů a hodnocení jednotlivých představení.
Přehlídku před zcela zaplněným sálem zahájilo Strakaté divadlo z Prahy 4 hrou O.Augusty O chaloupce z marcipánu. Představení nenechalo nikoho na pochybách, že jde o vědomou retrospektivu do začátku šedesátých let. Výpravou a hudbou počínaje, režií a loutkohereckými výkony konče, tedy produkce, nad kterou by se podle současných měřítek mělo pouze odmítavě mávnout rukou. Jenže: před absolutně pozorným a hrou zcela zaujatým publikem se odvíjel příběh na amatéry (a dnes již i profesionály) s téměř dokonale animovanými javajkami, bez jediné technické vady, ačkoliv se to prací s rekvizitami či rychlými záměnami loutek jen hemžilo. Obdivuhodná byla i muzikálnost, které byla podřízena plynulá výměna dekorací a mnohdy až melodramatický způsob vodění loutek. Bylo v tom představení téměř všechno, co se dnes už "nenosí" a dokonce oficiálně odmítá. Ale ono to absolutně fungovalo, ono to oslovovalo diváky, (jak dnes tak často a rádi říkáme), a navíc to bylo stylově čisté. Osobně jsem byl tím užitečným návratem potěšen a litoval jsem jen jediné, že soubor nepožádal nějakého profesionálního dramaturga, který by z Augustova textu odstranil jistý nános prachu, který se na něm usadil. Divákům určitě tenhle "film pro pamětníky" nevadil, protože byl živý a působivý. Navíc ukázal, jak se kdysi umělo dnes podceňované loutkářské řemeslo. A představte si, že za tím paravánem hrála parta docela mladičkých lidí, cílevědomě vedená loutkářským bardem V.Andělem.
Druhé představení s poněkud nepřesným titulem Dvě americké pohádky (byly totiž tři - česká od F.Nepila a dvě "americké" od P.Šruta) přinesl soubor Vavřinec ze ZUŠ Praha 5. Již po několikáté prokázal tento soubor trvalé kvality svého originálního pohledu na tradiční texty a jejich prezentaci nekonvenčním dramatickým vyjádřením v použití loutkových prostředků. Nepilova pohádečka O hodné sani a zlé princezně bylo milé, rekvizitami a kornoutovými loutkami ilustrované vyprávění pro diváky předškolního věku. Oba Šrutovy texty, Obr jménem Drobeček a O Ježíši a Satanovi směřovaly spíš k divákům starším.
Měly rychlejší spád, spoustu vtipných jevištních nápadů a svěží, vkusný humor. Dá se už dokonce hovořit o jistém rukopisu tohoto souboru, a to jak z hlediska dramaturgického výběru a směřování, tak i z hlediska osobité inscenační koncepce tvorby. To vše pod taktovkou či inspiračním vlivem vedoucí osobnosti R.Svobodové. Bohužel, zcela zásadní výhrada patří úrovni jevištní řeči. Je škoda, že právě soubor mající zázemí v ZUŠ tak málo dbá o kvalitu mluveného slova. Otevřené vokály i ta sluchu nelahodící "pražština" zbytečně ubližuje všemu dobrému a mimořádně zajímavému, co soubor ve své produkci nabízí divákům.
Sympatická dvojice D.Mráz a E.Špreňarová, titulující se jako soubor Mráz v zádech, představila na festivalu Schmoranzův klasický Začarovaný les v nekonvenčním kabátě a především mimořádně komediálními kreacemi představitele všech mužských rolí inscenace, se smyslem pro humor, zkratku, nadsázku a výrazně dobře mluveným slovem. Dívčí interpretka sice místy zanikala intenzitou hlasu a čistotou dikce, ale zcela rovnocenně sekundovala svým smyslem pro humor i charakterizací ženských postav. (Poněkud mdlý, jakoby stranou mluvený byl její Kašpárek.) Blýskla se ovšem odvážným smyslem pro okamžitou improvizaci při nechtěném pádu na nespolehlivé konstrukci vyvýšeného hracího stupínku, hrou na kytaru a příjemně znějícím zpěvem. Představení bylo vzorovou ukázkou, jak dramaturgicky upravit stařičký text a prezentovat ho bez levných aktualizací dnešním divákům s humorem a lehkou hravostí. I když festivalové uvedení na narychlo upravené a konstrukčně nešťastně řešené předscéně neslo mnohé stopy nedodělanosti a drobných nahodilostí, bylo představení oceněno Hlavní cenou pražské přehlídky s přímým postupem na Loutkářskou Chrudim 2000.
Zřejmým omylem bylo soutěžní uvedení rádoby tradiční maňáskové taškařice - Frydolín aneb Podvodu strašná odplata v provedení sokolského souboru Frydolín z Hostivaře. Snad by uspělo jako podvečerní žertík pro pobavení dospělých a hlavně loutkářů. Ostatně s tímto záměrem bylo jako mimodivadelní žertovná produkce souborem zamýšleno a secvičeno. Nedopatřením (i přes upozornění pořadatelů) a díky zvědavosti publika bylo hlediště zaplněno i dětmi, kterým samozřejmě nebyla tahle nepříliš vkusná "pikanterie" určena. - Nebojte se, ta nevinná dítka žádné morální úhony nedošla, protože velmi nedokonalá animace loutek a nesrozumitelně šumlovaný text nepřešly přes rampu. V sále zbyly jen rozpaky a snad i otázka - proč vedení festivalu tu inscenaci přijalo pro dopolední a navíc soutěžní představení. Existuje vůbec nějaký výběr či kriteria jako kdysi?
Divadlo před branou z Rakovníka uvedlo hru I.Peřinové Pohádka na draka. Bylo to představení hrané s upřímnou snaživostí, leč s malými loutkářskými schopnostmi a snad i malou divadelní zkušeností jeho tvůrců. Mělo vkusnou, jednoduchou výpravu a docela hezké loutky. Chyběli vodičsky i mluvičsky zvládnuté postavy. (Čestnou výjimkou byla pouze představitelka princezny.) Daň z nezkušenosti a nedostatku jevištní fantazie zaplatil i představitel živé role čaroděje, oblečený ještě evidentním omylem v kostýmu, který zcela postrádal hlavní atribut pohádkové zápletky - čarovné obruče, o nichž se ve hře neustále mluví. Drak Habánek postrádal autorkou předepsaný humor a roztomilost. Absence režie se podepsala i na řešení aranžmá scén a postav v jevištním prostoru, zbyla jen začátečnická neobratnost, zvolna plynoucí stereotypní nuda. Soubor nutně potřebuje odbornou, metodicky vedenou pomoc.
Poslední den pražského festivalu přinesl čtyři představení. Tím prvním byla premiéra nové hry P.Slunečka Když Pánbůh chodil se svatým Petrem po zemi, kterou uvedl domácí soubor LD Jiskra z Prahy 8. Autor se obrátil ke klasice starých českých pohádek a napsal baladicky laděné jevištní vyprávění, které velmi vzdáleně připomíná filmového Dařbujána a Pandrholu. Vědomě potlačil jakýkoliv humor, aby nechal vyniknout, pro diváky srozumitelně, vážnější filozofické myšlenky o životě a smrti. Z literárního hlediska docela zdařile. Jako režisér si předsevzal nabídnout divákům "jakoby orlojem" inspirované scénické vyprávění a tomu podřídil veškeré dění na jevišti. Výsledkem se stala poněkud nudná, volně plynoucí statická ilustrace, ve které se vytratila všeobecně známá vodičská virtuozita loutkářů z Jiskry, hlasová charakteristika postav zůstala spíš načrtnutá, deklamovaná. Výprava je plošná a ve zkratce. Nic proti tomu! Je funkční a dává prostor. Režie ho však neužívá. - Dobrá, dejme tomu, že jde o vizi loutkového scénického "oratoria" - proč ne! Jenže pak musí být ta oratorní statičnost vyvážena něčím, co udělá atmosféru, např. světla, hudba, vizuálně zajímavé kompozice aranžování postav a scén. Hraje se ovšem v téměř plném světle a jakoby v Jiskře měli jen žluté filtry. Aranžmá je málo nápadité, scénicky nevyvážené, chudé. Hudba má profesionální kompozici, ale atmosféru vytvoří vlastně jen jediná píseň, mimochodem výtěčně a líbezně zazpívaná J.Jirsovou, která jako by přímo nabízela jakou poetikou mohla nebo měla být inspirována režijní koncepce. Celá inscenace dělá dojem, že dobrý záměr zůstal nedokončený. Pan režisér se mnou tvrdě nesouhlasí a já se tedy ptám: jde snad o střet dvou názorů a nebo o to, aby vznikla a na jevišti žila skutečně dobrá a dotažená inscenace nebo zůstane u střetu dvou názorů? Osobně a bez emocí bych se přimlouval za tu první možnost. - Někdy je nutné překročit vlastní stín! Dokonce bych řekl, že už je načase!
Představení souboru Pimprle z Prahy 10 ukázalo, jak se dá zabít i tak báječný, loutkářsky vděčný a inspirativní materiál, jakým je hra M.Mašatové Čtyři pohádky o jednom drakovi. Dekorace a loutky neposuzuji, byly dílem profesionální výtvarnice a dávaly všechny možnosti k hraní. To by ovšem loutky musely v rukách (především loutkoherečky) hrát a nebýt jen nošeny (při dobré vůli) nebo spíš překážet mrckující "primadoně", které naprosto nevadilo, že jí verše kulhají a ztrácejí rytmus, že je doplňuje vlastními slovy a pouliční češtinou, bez schopnosti naplnit jejich opakovací půvab mnohostí intonačních a významových barev. Truchlivý výsledek u tak známé a loutkáři amatéry i profesionály ověřené, fantazií prošpikované minikomedie! Bohužel to nebylo v případě tohoto souboru poprvé! - Proč?
Cinybulkův Ostrov splněných přání v podání smíchovského Kováčku byl na festivalu již loni. Letos to měl být patrně reparát. Nevyšel. Zůstalo vše při starém, snad ještě o špetku horší. I ten nový představitel ježibaby byl herecky a vodičsky báječně komediální a oceněný jako jeho loňský předchůdce. - Abych byl spravedlivý: nechtěl bych dělat to pimprlové divadlo bez střechy nad hlavou a za tak obtížných podmínek jako Kováček. Je těžké jej kritizovat, když ten Černý Petr vlastně leží v rukách funkcionářů v pátém pražském obvodu. - Inu, Praha 5 není Praha 8. Ten rozdíl je sakramentsky znát! A mohu přidat další: proč?
Absolutně nepochopím, proč inscenace souboru Vhlavědrát s keltskou pohádkou T.Pěkného nebyla na přehlídce hrána soutěžně. Havran byl patrně nejinspirativnějším představením festivalu, ve kterém jeho tvůrcům šlo o něco navíc, čeho se pokoušeli před diváky a spolu s nimi dobrat. Rozhodně si nezvolili jednoduché téma, nepočítali s diváky jako pasivními konzumenty, kteří se dojímají nad tím, "že se ten panáček hýbá jako živý". Svou hru naplnili (možná i trochu zbytněle) velkou mírou fantazie, metafor a muzikálností. Ne vše bylo zcela sdělné a dotažené, i jevištní slovo určitě potřebuje vytříbit, přenést přes rampu k divákovi - ale bylo to divadlo, dobré loutkové divadlo, mělo to šťávu a múzičnost! - Nu a třetí proč (se soubor Vhlavědrát nepřihlásil hrát soutěžně) je na světě.
Co říci závěrem? - Je dost důvodů se zamyslet. Třeba nad tím, že honba za početností přihlášených nemusí vždy být i synonimem kvality představení. Že dobré inscenace mohou stejně dobře vytvořit neopotřebovaní mladí, právě tak jako někteří "bardi". Že je načase vzepřít se nepoučitelnosti a neochotě vědět a umět víc než včera, a to nejen v ovládnutí základů loutkářského řemesla. Že je třeba zbavit se sklonů k uražené a neopodstatněné ješitnosti a soběstředného primadonství...Těch "drobných detailů" je víc než dost. - Přesto věřím, že amatérské loutkové divadlo má perspektivu. Má pořád dost svých "Hamletů" i "Donů Quijotů", i věrných diváků a obdivovatelů. Že má pořád naději a dost dobrých důvodů k vitalitě i v příštím století.
Jiří Davídek
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':