Texty: AS 2004, č. 3, s. 69 - 70. rozhovor Lenka Lázňovská

AMATÉŘI SE MUSEJÍ NAUČIT JISTÉ PROFESIONALITĚ, říká režisér Jaromír Hruška

Už první inscenace tehdy maturanta Jaromíra Hrušky na sebe na počátkách devadesátých let upozornila. Se souborem D 111 z Českých Budějovic se s inscenací komedie J. Biledouxe Ještě skleničku dostala až na Jiráskův Hronov. Posléze J. Hruška vystudoval režii na DAMU, avšak k amatérskému divadlu se stále vrací, a vždy s velkým úspěchem. Otevřeně říká, že si jej soubory (zatím pouze jihočeské) najímají. Amatérská scéna se ho na Divadelní Třebíči zeptala, jak se mu s amatéry pracuje. Samozřejmě se řeč stočila i na nejnovější inscenaci Krausovy hry Nahniličko s prachatickým souborem.
V osmnácti režírovat, to byla docela troufalost…
Snad, ale já mám divadlo v genech. Jsem potomek Anny Letenské.
Kolik inscenací jste s amatéry nastudoval?
Tolik jich zase nebylo, lehce to spočítám. S D 111 Ještě skleničku, Naše furianty, Hráče a s Prachatickým ochotnickým spolkem Nahniličko a připravujeme Molièrova Lakomce.
Vystudoval jste režii na DAMU, přesto amatérské divadlo neopouštíte. Proč?
Dobře se mi s nimi pracuje.
V jakém smyslu dobře?
Jsou otevřenější a hlavně s nimi mohu pracovat kdy chci a na čem chci. Nejsem vázán žádnou dramaturgií ani divadelním fermanem. Mohu si vybrat titul a stanovit termíny. To je ohromná svoboda, kterou v profesionálním divadle nemáte. Já takovou tvůrčí svobodu preferuji víc než jakousi stavovskou čest. Navíc se člověk pohybuje v prostředí, které i profesionálovi dává hodně podnětů, včetně dramaturgie. Např. amatéři často zakopnou o text, na nějž by profesionál nepřišel a profesionální dramaturg mávl rukou, kdežto oni po něm sáhnou. Nejde o to, že bych byl nucen udělat to skvěle, důležitější je, že se text vůbec objeví a najde se v něm třeba jedna dobrá situace, která může inspirovat k celé dramaturgicko-režijní koncepci. Práce s amatéry je pro mě určitě sbírání podnětů.
Takže je to pro Vás taková tvůrčí laboratoř?
Je to prostě hraní si a zkoušení, aniž by to bylo bráno tak, že amatéři jsou pokusní králíci. To v žádném případě. Ta práce je oboustranně brána velmi vážně. Je vždy dvoucestná.
Příprava divadelní inscenace je složitý proces. Nemáte problém s časovými nároky a také s tím, že amatéři jsou svobodní lidé, kteří to podstupují dobrovolně a mohou kdykoliv odejít?
Jsou jistě svobodní, ale ta svoboda, to je svobodné rozhodnutí, zda chtějí nebo ne, stojí na začátku práce. Např. ŠOS si mě najal a zaplatil a šlo mu o výsledek. Chtěli se naučit jistému řádu, profesionalitě v přístupu k práci. I amatéři ji budou muset mít, chtějí-li dnes přežít. Většinou platí za nájmy, takže musejí být úspěšní, musejí získat publikum. To také znamená uspět na přehlídkách a festivalech. Já v tom nevidím nic špatného, když např. na Divadelní Třebíči existuje určitá rivalita. Ona však přináší i divadelní kvalitu. Ta je strašně důležitá. Stejně tak profesionály musí zajímat, že amatérské divadlo tlačí na profesionální, které je zkostnatělé a často, na rozdíl od amatérského, nereflektuje dobu a společenskou situaci. Není dostatečně pružné. Já občas sedávám v porotách a vidím, jak amatéři umějí hledat. Takže amatérské divadlo pomáhalo a pomáhá posouvat vývoj divadla a mělo by proto profesionály zajímat.
Přesto profesionálů, kteří pracují s amatéry, a nikdo neříká, že by to měli dělat zadarmo, je málo…
Víte, je to strašně namáhavá práce a upřímně řečeno na to, aby člověk pracoval s amatéry, potřebuje víc než talent. Vy je musíte napřed naučit hrát divadlo, mít pro něj cit a k dispozici máte včetně inscenace tři měsíce. Tento rychlokurz vyžaduje obrovskou profesionalitu a zvládnutí divadelní technologie, s níž se v takovém rozsahu profesionál nemusí vůbec potkat. Nedivím se, že se do toho kolegové nehrnou.
To mluvíte i o přípravě inscenace Nahniličko? Jak dlouho jste ji studovali?
Jak to tak bývá, asi 6 až 8 týdnů. Čtené zkoušky jsou dvakrát týdně. Generálkové týdny se jedou denně. To je nutné. Herci nesmějí vypadnout, jakmile začnou nasávat něco dalšího ze života a nežijou pouze divadlem, je to špatné. Většinou se to láme premiérou, to už mají zažité a nepustí. Inscenace se pak nemusí třeba dva měsíce hrát, pak se jednou otočí a naskočí. Je to důležité, aby proces přípravy byl intenzivní, což klade časové nároky. I to je důvod, který profesionála odradí.
Jak pracujete s typovým obsazením?
To je moje výsostné právo. Tak 14 dnů se čte a teprve potom rozdávám role. Času je málo, a proto se inscenace musí obsadit tak, aby existovala predispozice, že to vyjde. Nemůžete experimentovat.
Pracoval byste s jakýmkoliv souborem? Nebo si kladete podmínky?
Mám jedinou podmínku. Soubor musí chtít naučit se dělat divadlo. To je zásadnější než výše honoráře. Společným cílem musí být inscenace, která má něco sdělit. Bez toho se dobré umění nedá dělat.
Takže ŠOS Vás oslovil a co bylo dál?
Oslovil, já souhlasil a vybral hru, kterou jsem měl v hlavě z neuskutečněného projektu. Práci jsem podmínil kultivací souboru, v němž byly stojaté vody, které potřebovaly rozvířit. Soubor se musel nakopnout, aby se vědělo, že existuje, žije a dýchá. To je v dnešní době velmi důležité, to je nejlepší reklama. Krausův text, byť má mnohé nevýhody, např. některé věci neřeší, byl souboru hodně blízký. Prachatice jsou malé město a hra vypovídá o ledačem, co nemáme jako společnost úplně vyřešeno ve vztahu k vlastní nedávné minulosti. Soudil jsem, že cesta k tomuto textu by mohla být poměrně rychlá.
Myslíte si, že jste soubor vybavil, takže byť byste s ním už dál nepracoval, lépe najde vlastní cestu?
Nevím, nemusím to však řešit. Soubor mě požádal o další inscenaci. Budeme dělat Molièrova Lakomce. Uvědomuji si, že to bude těžká práce. Je to jiný žánr. Musejí se naučit jednat textem a vytvářet obrazy. Nejde to přes situace jako v Krausovi. Nahniličko je výsostná kompoziční záležitost, v níž funguje mnoho prostředků, takže si herci mohou občas odpočinout, kdežto v Molièrovi, co neuhrají, to nebudou mít. Aby se soubor utvrdil ve své cestě, podnikneme ještě tuto zkušenost. Je však pravda, že jedna inscenace nic neznamená. Lehce by se to mohlo převážit do nostalgie z úspěchu, z něhož můžu žít. Chtěl bych, aby Nahniličko byl začátek nové cesty, nikoliv pouhé vybočení.
Na západ od nás, např. v Německu, Belgii, Nizozemí se řada profesionálních režisérů živí jako stálí režiséři amatérských a nezávislých scén. Dalo by se tím uživit i u nás?
Já si myslím, že u nás se divadlem vůbec uživit nedá. Já nejsem v angažmá a živím se nákupem a prodejem. Abych u amatérů dostal odpovídající cenu, muselo by se patrně spojit několik souborů.
Vás to k profesionálnímu divadlu netáhne. Máte vzdělání, invenci …
Zatím to puzení nemám. Jistě je za tím i vědomí, že se tím uživit nedá tak, jak bych si představoval. Stálé angažmá mě neláká, snad až někdy na stará kolena. Člověk zleniví, když má za sebou instituci, zbytní a umělecky ho to srazí. Fakt, že se vidí se stále stejnými lidmi, mu dává málo podnětů. Režisér je umělec jako každý jiný a nečerpá jen sám ze sebe, nýbrž i z okolí.
Nebojíte se, že s amatéry riskujete a pro profesionální divadlo můžete ztratit glanc?
Každá inscenace je risk a loterie. Jdu do toho jen tehdy, když ji mám v hlavě. Byl jsem postaven do různých situací. Např. povolali mě, abych nastudoval Havlovu Žebráckou operu. Měl jsem na to málo času. Musíte se spolehnout na to, že něco umíte, a nebát se. Každá nová inscenace by měla být výš než ta předcházející. Věřím, že se tímto přístupem pěstuji, a že když bych chtěl do profesionálního divadla, tak by se to zúročilo.
Děkuji za rozhovor.

Připravila Lenka Lázňovská