Texty: Blatenské listy 11. 5. 2002, roč. 13(23), Veselé paničky windsorské

Veselí Ochotníci Blatenští


Vzdávám tímto hold "Spolku Divadelních Ochotníků v Blatné" za nastudování a provedení "Veselých windsorských paniček" od pana Williama Shakespeara!
Diváci usedají, napjaté očekávání. Škvírou v oponě je vidět zešeřelou scénu a jakýsi stínový pohyb. A pak náhle světla v sále zhasínají, otevírá se opona a dostáváme se do atmosféry královského města Windsoru někdy v 16. stol. Převelebný dvojctihodný pan David Veleba a pan smírčí soudce Zachariáš Bluma doprovázený svým poněkud flegmatickým synovcem Bartolomějem Věchýtkem vcházejí na jeviště o čemsi rozmlouvaje. A nejde o nic menšího než o stížnost ke králi. Sudí byl uražen,jeho majetek popleněn a on plane pomstychtivostí. Kdo rozhněval pana sudího? Liška podšitá, proradný rytíř Falstaf se svojí družinou.
Nu, a odtud se počíná odvíjet děj plný zápletek, legrace i nečekaných zvratl1. Divák je postupně vtahován do toho, co se odehrává na scéně, a jenom opona mezi jednotlivými akty mu dává vydechnout.
Postarší, avšak dosud bohatýrský rytíř Falstaf hromovým hlasem spílá zlolajnému světu, neboť sám je na vině, a hned zas falešnickými lichotkami se snaží vyloudit lásku, či spíše peníze. Paní Hošková s paní Vodičkovou vnášejí něco ženského pl1vabu a lechtivé lstivosti do hrubě přímočarého mužského světa. Hostinský od Podvazku je intrikán, jak se na správného hostinského sluší. On, ale i velebníček, jak se zdá, bude pěkný ptáček!
Anička je to, oč tu běží. Bohatá, ale i velice půvabná Anička Hošková se stává terčem laskomin hned tří nápadníků. Prchlivý doktůrek Cajus je jako břitva a dokonce hotov se pro ni bít. O Aničku se uchází i elegantní zchudlý šlechtic Fenton, kavalír to dobrých mravů. Ten je však poněkud ztrápen tím, že za bouřlivého mládí rozházel valnou část svého jmění při světských radovánkách, což se zdá být vážnou vadou na kráse u pana otce Hoška. Soudcův synovec se Aničky sice spíše bojí, avšak chce mít klid a tak se na naléhání svého strýčka k nápadníkům přidává i on.
Koho Anička ve skutečnosti miluje? O tom přece ví pouze Panna Čiperná, hospodyně nerudného francouzského doktora Cajuse. Jaká je to ale prefikaná dáma! Hraje to na všechny strany a všude se uchází o důvěru. Snad brala školu u našich milých politiků ....
Falstaf se snaží vzbudit dojem, že ne peníze, avšak láska hýbou jeho nitrem a vypadá to, že mu dámy naletí. Jako správný voják rozhoduje se vésti boj současně na dvou frontách, což se mu stává osudným. Podceňuje ženskou zvídavost a touhu sdílet tajemství s osobami stejného pohlaví. Aby nezůstalo pouze u jediné, dělá Falstaf i další chybu.. Svěřuje se se záměrem zneuctit pokladnice počestných měštek svým kumpánl1m Bardolfovi, Pistolemu a Berkdeberovi. A ti to pěkně za tepla vycinkali manželům. Jak vidíme, zadělal si na pěkný průšvih. Však mu také naše dvě lady, paní Hošková s paní Vodičkovou, pořádně zatopí. Když mu nestačí ani výprask, ani koupel v Temži, chystá se na něho něco ještě mnohem horšího. Bude zesměšněn, popálen čertem a poštípán rozpustilými elfy. Snad budeme nakonec svědky i jeho zmoudření.
Mezitím manžel Vodička, sžíraný žárlivostí, snaží se polapit domnělého cizoložníka, jenž mu však řízením "osudu" uniká v truhle.
Prostě, blatenští ochotníci opět nezklamali. Dlouholetá tradice a tvrdá práce dělají své. Vždyť někteří herci na jevišti jsou již druhou a možná ještě starší ochotnickou generací. Musím říci, že svým rodičům ostudu rozhodně nedělají!
Jak vidno, herci si užili. Chuť zahrát si z nich na jevišti přímo sršela. Jaká souhra mladých a starších! Kéž by tomu bylo tak i v životě. Ale ani diváci nepřišli zkrátka. Bohatá navštívenost i trojí vytleskání při závěrečné děkovačce hovoří samo za sebe. Nemluvě o upřímném potlesku mezi jednotlivými akty.
Na divadle není žádná role malá! I pěkného výkonu pážat, sluhů a elfů bylo třeba, aby představení mělo tu pravou šťávu.
Závěrečná replika zhrzeného rytíře Falstafa, herce a režiséra v jedné osobě, totiž že láska dělá z lidí hlupce a z blbců lidi, přivádí vše na dobrou míru. Sám si nasazuje parohy, jež chtěl nasazovat jiným, a vypadá to, že je o něco moudřejší. Vše se vysvětluje a nakonec se jdou windsorští měšťané v dobré míře společně poveselit do místní hospůdky U podvazku. A tak to má být. Vztek, zloba, pomstychtivost a zášť život jenom kazí. Je lépe setrvávat v dobrém.
I výběr hry o něčem napovídá. Na scéně jsme neviděli žádné mrtvoly, netekly potoky krve, diváci neomdlévali hrůzou. Dokonce i souboj se zvrhl ve frašku a jeho aktéři se stávají přáteli. Vše se dá vyřešit pěkně po lidsku.
Herci si na jevišti počínali velice důvěryhodně, vše bylo pečlivě nazkoušeno. Kdyby však do svého výkonu nevložili něco ze sebe, nebyli bychom jistě svědky tak vynikajícího, přirozeně hravého provedení Shakespearovy divadelní hry.
Rád bych za sebe, a myslím, že i za všechny diváky, kteří představení zhlédli, poděkoval všem hercům, režii, těm, kdo zabezpečovali technické zázemí, výpravu, kulisy, kostýmy, a vůbec všem nadšencům, kteří se na představení podíleli.
Ano, jedině s nadšením se dá přinášet radost a pohoda druhým na úkor vlastního času a námahy. Tedy díky za krásný večer a nezbývá než těšit se na další představení!

Luboš Vinš