Databáze českého amatérského divadla

Texty: Vzpomínky Marty Kröhnové, roz. Kudláčkové, 2005

Dne 15. prosince 2005 v bytě manželů Pourových v Častolovicích poskytla své vzpomínky další pamětnice, účastnice XVIII. Jiráskova Hronova, paní Marta KRÖHNOVÁ, roz. Kudláčková, t. č. bytem v Praze

Narodila se v Častolovicích 25. 5. 1925. Zde též vychodila pětitřídní Obecnou školu, poté měšťanskou školu v Kostelci nad Orlicí a v letech 1941 – 42 tehdy už jen dvouletou Rodinnou školu v Rychnově nad Kněžnou. (V dalších válečných letech byla škola původně tříletá zrušena). Ve svém občanském životě pracovala paní Kröhnová zejména jako prodavačka obchodních domů v Praze, kam se s manželem, rovněž divadelníkem, odstěhovala.
Její manžel Bohdan Kröhn se narodil v obci Brusbory (Podkarpatská Rus), kde byl jeho tatínek ve službách finanční stráže. V r. 1938 při vyhnání Čechů se rodina odebrala do domovské otcovy obce, kterou byly Častolovice. Mladí se seznámili v tanečních r. 1941 a jak s úsměvem paní Marta vzpomíná – manžel se jí tenkrát poklonil poprvé a známost skončila šťastným manželstvím, které trvalo 57 let, tedy do r. 2003, kdy pan Bohdan zemřel.
Paní Marta začala hrát divadlo v Častolovicích. Na prvé stránce rodinného alba, které mi zapůjčila, jsem si přečetla tato slova: „Častolovické ochotnické divadlo je staré. Zrodilo se v polovině 19. století. Generace za generací mu dávaly život, mládí, elán za trochu potlesku a popularity. A tak tomu bylo i na začátku války (2. světové), kdy skupina mládeže, převážně studentů, jako Bureš, Průša, Hroneš, Kröhn, Praus, Kovaříček, Morávek, Bělka, Kudláčková, Voborníková, Srbová, Růžičková aj. se odvážně pustili do ochotnického divadla. Jejich kolektiv se měnil. Jedni odcházeli, druzí přicházeli. Někteří však byli vytrvalí a ti právě umožnili, aby toto divadelní album vzniklo.“
Následují fotografie ze hry Kateřina (1942) a Tetaurova Zpovědníka (z téhož roku). Další inscenace zmiňovány nejsou (ve vzpomínkách paní Vanické je například zmiňován i rok 1944 a dotvrzen fotografií).
Z poválečného období uvádí paní Kröhnová ve shodě s albem studium hry Mirko Paška Aramejská brána, kterou čtyřčlenný herecký kolektiv v režii Václava Procházky úspěšně prošel sítem tehdejších okrskových, krajských i zemských soutěží, a tak se v roce 1948, jak praví album, „zúčastnili celostátní přehlídky nejlepších ochotnických souborů ČSR na XVIII. Jiráskově Hronově.“
Na dobové fotografii je pak vidět početná asi 30 členná delegace občanů Častolovic včetně hostujícího výtvarníka scény p. Alana Granáta a dalších technických spolupracovníků, bez nichž by inscenace nebyla možná a jsou tam samozřejmě i všichni herci s režisérem. Častolovští jsou pak zachyceni i u Jiráskova hrobu při kladení pamětních věnců, což patřilo k tehdejším rituálům, a při této příležitosti jsem se paní Marty zeptala na její pocity a vzpomínky z tehdejšího účinkování. Zapsala jsem si, že soubor se přehlídky účastnil asi 2 – 3 dny a velmi je překvapila slavnostní výzdoba a uvítací transparenty vyvěšené na ulicích. Zároveň s nimi tam hostovalo podle jejích vzpomínek ještě asi 7 – 8 dalších souborů. Protože oni přijeli na JH jako vítězové oblasti, hrálo se jim vcelku dobře. K jejich nemilému překvapení však si po příjezdu domů přečetli v novinách hodnocení poroty, paní utkvělo jméno A. M. Brousila, v níž se souboru vytýká, že předloha, teda hra, neodpovídá nové době – paní Kröhnová podotkla, že přehlídka se konala už po únorovém převratu a pan porotce chtěl dát zřejmě najevo, že noví vládci nepřipustí na veřejnost nic, co by nějak připomínalo doby před Únorem. Paškova Aramejská brána je komorní konverzační hra s jemně melancholickým podtextem – mladá dívka nevalné pověsti dostane od kultivovaného doktora, který navštěvuje její tetu, radu, aby „prošla Aramejskou bránou očištění.“ Kritik tedy odsoudil hru jako buržoazní přežitek a já jsem si uvědomila, že doby, které nastávaly, musely být pro kultivované mladé lidi dost krušné. Vždyť paní Marta začala hrát v roce 1939, byl to Zvíkovský rarášek, a přítomná paní Pourová připojuje vzpomínku, že herce tehdy líčil její tatínek pan Jiruška. Ani pak celkem nikdo nenamítal nic proti výběru hry, který vždy prováděl většinou režisér, na tom se ostatně shodli všichni pamětníci.
V souvislosti s účastí na JH jsem se rovněž zeptala, zda se paní Marta pamatuje na nějaké vzdělávací kurzy, ty nepotvrdila. Vzpomínala kromě režisérů Zacha, Černého a Václava Procházky zejména na Ing. V. Páva, o němž její muž do rodinného alba napsal: „Rokem 1950 začíná „Pávovo desetiletí“ v častolovickém divadle. Nenápadně se přistěhoval se svou věrnou Fanuš a s Máriem, který byl místním lékařem, a brzy si získal věhlas a slávu, která daleko přesáhla rámce Častolovic. Já s Martou jsme v něm poznali nádherného člověka a získali velkého přítele a divadelního učitele. Obrázek zachycuje chvíli, kdy se v lokále U lva posilňujeme po úspěšném divadelním představení.“ A pan Kröhn pokračuje dokumentací zřejmě výborné inscenace Pávovy Noci na Karlštejně na nádvoří častolovského zámku r. 1954 (3 reprízy, 5000 diváků) a je k nahlédnutí program další jeho inscenace Othella (4 reprízy v r. 1955), v němž manželé Kröhnovi hráli hlavní role (Othello a Desdemona).
Paní Marta pak vzpomíná na zásluhy Ing. Páva o zřízení přírodního divadla, o němž píšeme v dodatcích jinde, a lituje, že pamětní deska, která byla ještě za života Ing. Páva vděčnými ochotníky do divadla pořízena, byla v nedávných letech odcizena.
Ing. Páv se, jak psáno jinde, z Častolovic odstěhoval v r. 1955, hostoval však ve slavné „otevírací“ inscenaci, kterou režijně dokončil Bohdan Kröhn ve spolupráci s paní Matuškovou, a krátce po něm se stěhují do Prahy s rodinou i manželé Kröhnovi.
Ze vzpomínek paní Kröhnové byla cítit silná láska k fenoménu divadla. Říkala doslova: „Tíhu doby jsem necítila, hlavně když bylo co hrát. A protože doba byla opravdu podivná, věřila jsem Ing. Pávovi, že nikdy nevybere nic poplatného, hloupého. A tak když bylo všude říkáno, že je třeba hrát hlavně sovětské hry, vybral Ing. Páv vždycky ruskou klasiku, (Ostrovského Bouře, Svatba Krečinského apod.), že jsme se za to nikdy, ani teď, nemuseli stydět.“
Vzpomínalo se pak ještě společně s manželi Pourovými na aktivity pana Bohdana, jeho výtvarné a hudební dovednosti a nadání – sestra pana Kröhna byla operní pěvkyní – a společně jsme zalitovali, že se těchto vzpomínání pan Bohdan nedožil. Mluvilo se o technicích (kulisácích, zvukařích, oponářích i nápovědkách), kteří odvedli nemálo obětavé práce, stranou od jakékoli slávy a popularity, a o tom, že divadlo v Častolovicích bude u besedníků patřit vždy k nejsvětlejším vzpomínkám.
Dne 15. 12. 2005 zapsala Jana Albrechtová, v. r.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':


(c) NIPOS, Databáze českého amatérského divadla.
Kontakt | GDPR - Ochrana osobních údajů | Prohlášení o přístupnosti
Používáním tohoto webu souhlasíte s použitím cookies, které jsou nezbytné pro jeho provoz, analýzu návštěvnosti a pro součásti webu využívajících tyto služby (např. společnostmi Google a Facebook). Cookies můžete zakázat nebo vymazat v nastavení svého prohlížeče.