Databáze českého amatérského divadla

Texty: Alena Exnarová: Příjemný a inspirativní víkend v Jesličkách, Loutkář 2004

Alena Exnarová: Příjemný a inspirativní víkend v Jesličkách
O Regionální loutkářské přehlídce v královéhradeckých Jesličkách píšu už poněkolikáté a v mnohém mi nezbývá, než se opakovat. Ale jsou to opakování radostná. I ta letošní přehlídka, společná pro Královéhradecký a Pardubický kraj, měla velmi dobrou úroveň. Byla pestrá, pokud jde o typy souborů, žánry, druhy loutek a výrazové prostředky vůbec a byla velmi nabitá – od pátečního večera do nedělního poledne (2.- 4. dubna) jsme viděli celkem 21 představení, z toho dvě nesoutěžní. A to už se letos nevešly nejmladší dětské loutkářské soubory, které se této přehlídky tak rády účastní – sedm inscenací muselo být zařazeno jen na regionální přehlídku dětských souborů (zatímco v předešlých letech některé tyto soubory absolvovaly přehlídky obě). My pamětníci jsme trochu litovali, protože jsme si uvědomili, o co přijdeme: až dosud jsme totiž měli možnost sledovat některé soubory či jednotlivce od jejich prvních loutkářských krůčků přes postupné vyzrávání k občas zajímavé osobité poetice. Tradičně musím vyzdvihnout také skvělou péči Jesliček – jak technické služby Jirky Polehni a jeho „bandy“, tak i všech kamarádů u baru, protože pořád bylo co jíst i pít, takže jsme vůbec nikam nemuseli (ono by taky nebylo kdy). Dokud Jirka ve dvě ráno nezavelel dost, silnější nátury zvládli ještě v noci ze soboty na neděli po skončení představení posedět a pozpívat při minikapele sestávající z harmoniky a basy. Přiznám se,že jsem jim dost záviděla.
A jak vděční jsme letos byli také za krásné teplé a slunečné počasí – dvě představení se tak mohla konat venku a my se mohli alespoň trochu nadechnout a užít si už konečně přicházejícího jara.
Pokud jde o jednotlivá představení, začnu „zuškami“ v pořadí v jakém jsme je na přehlídce viděli. Zahájil Druhý druhák, ZUŠ Na Střezině Hradec Králové s pokusem o jevištní ztvárnění sci-fi dvou autorů - fiktivního Philipa van Couena a skutečného Jiřího Polehni – s názvem Adaptanti v Polehňově režii. Příběh o kontaminaci nejprve lidí v lodi a nakonec i celé země, kam se vracejí v naději, že je tam vše v pořádku. Základem scény je velká obrazovka a po jejích stranách igelitové pásy (výkryty), před tím stoly s počítači – prostředí znázorňující kosmickou loď. V tomto prostoru se hraje činoherně, za obrazovkou se pak mají, za použití masek a černého divadla, odehrávat situace vně lodi. Zajímavý a jistě nosný nápad. Ale v realizaci samotné je všechno zahlceno slovy a part za obrazovkou velmi omezen. Inscenaci by prospěla redukce textu, soustředění se na akci a rozehrání loutkového partu (který zatím moc loutkový není).
Kristýnka I, ZUŠ Na Střezině Hradec Králové, tedy Kristýna Matějová, předvedla své autorské představení Žížaly v režii Jirky Polehni. Je to stínohra odehrávající se na miniaturním divadélku na stole a sestávající z čitelně vypointovaných „žížalích“ minipříběhů. Soustředěná animace obohacená o znalost práce se světlem (rozostřování) je nesporným kladem této inscenace.
Bruncvíkové Dramatické školičky ze Svitav se představili inscenací Havrane z kamene, k níž na motivy knihy Tomáše Pěkného naspala scénář Jana Mandlová. Režie, hudba a výprava rovněž Jana. Inscenace se vyznačuje baladičností, soustředěným kolektivním výkonem, nezanedbatelným zapojením hudební a světelné složky. Problémem je, že se vše odehrává v stále stejném rytmu. Zřejmě je to způsobeno úsilím, s nímž se všichni herci pokládají do příběhu o potřebě přátelství. V inscenaci nejlépe fungují obrazy s hudbou. Ale v okamžiku, kdy herci vstupují do postav, přestává inscenace fungovat. Především chybí zřetelné zobrazení vzájemného vztahu Malé čarodějnice a Juliány, chybí svár, boj, zoufalství... Ale inscenace měla právě premiéru, takže jistě ještě uzraje. Zaděláno je nadějně.
Soubor „Tak co?“ ZUŠ Chlumec nad Cidlinou je jedním z těch, jejichž vývoj máme možnost sledovat už pár let. Na inscenaci V rukavičkách se přece jen projevila různá zkušenost jednotlivých členů souboru a také snaha vedoucí Romany Hlubučkové spojit v celek etudy (předlohy: Charms, Palla, Grym a kol.), které vznikaly jednotlivě. Jednotící linka je pak více méně vnějšková - v použití rukavic jako výrazových prostředků. Pokud si klademe otázky po vnitřním smyslu, nedokážeme si odpovědět. Nejvýrazněji provedenou etudou s jasnou pointou je etuda první Kdo řekl mňau, v níž se nezapře invence dvou nejzkušenějších členek souboru, Aleny Popelkové a Petry Hlubučkové.
Bruncvíkové-Pidiženušky Dramatické školičky Svitavy uvedly pod společným názvem Pidiženušky tři hrobnické pohádky (Zlatá paže, Pidiženuška a Tomáš Tumáš) podle knihy Pavla Šruta Kočičí král. Úprava a loutky Pidiženušky, režie Jana Mandlová. Hraje vždy dvojice dívek. Výtvarno je nápadité – v první pohádce jsou loutky vytvořeny ze zašpuntovaných lahví, v druhé ze špuntů od těchto lahví, ve třetí jsou atributy hrobníka a jeho ženy čepice, rakev je vytvořena černým hadrem a kocouři krabičkami od sirek... Práce se zvolenými prostředky je nápaditá a napětí je udržováno i vzájemným vztahem mezi herečkami. Prostě radost se dívat. Ale: stejně jako u chlumeckého souboru, pokusila se režisérka dodatečně propojit hotové příběhy, čímž poněkud rozmazala jejich pointy. V tomto případě je to problém snadno odstranitelný.
Fakariáti, ZUŠ Vysoké Mýto pracující pod vedením Ireny Truhlářové, se v inscenaci Společenská latrína utkali s tvorbou Daniila Charmse. Úvod o člověku, který nemá nic provedený postupným zabalením látkami naznačené postavy do klobouku, byl velmi slibný. Dál už bohužel všechno dělali s vědomím, že jde o absurditu a pointy se začaly ztrácet ve vymyšlenostech, které se na nás valily. Možná je trochu zbytečný a zavádějící i novinářský rámec. Ve své snaze vypořádat se s Charmsovou tvorbou nejsou Fakariáti ojedinělí, ale je pravda, že si s tímto nelehkým úkolem poradil zatím málokdo. Úvod inscenace naznačuje, že vysokomýtští na to mají. Třeba se ještě dočkáme.
Tlupatlapa Dramatické školičky Svitavy připravila tentokrát v režii Karla Šefrny a pod názvem Goluxové inscenaci na motivy knihy Jamese Thurbera Třinácetry hodiny. Základem scény je jakýsi trojúhelník – visí na něm kyvadlo, (fungující, rozbité atd....), které znázorňuje čas. A tento trojhúhelník je i funkčním základem scény vůbec. Soubor se snaží o sugestivní vyprávění příběhu. Celek inscenace působí kompaktně, ale poněkud jednotvárně. Specifický Thurbrův humor se díky tomu trochu vytrácí. Zřejmě i atmosférotvorné svícení má na tom svůj podíl. V programu je řečeno a na jevišti naznačeno, že by to mělo být divadlo masek a atributů - ale masky jsou zatím pouze přítomny a velká gesta a hra tělem vlastní tomuto typu divadla se zatím nekoná. Stejně tak atributy nevnímáme tolik jako atributy, ale jejich využití pouze jako práci s rekvizitou. Nicméně: viděli jsme premiéru a jak známe svitavské...
Tak tolik „zušky“. Nabízí se mi navázat dvěma inscenacemi studentů prvního ročníku KALD DAMU, protože tvůrkyní jednoho z nich je odchovankyně ZUŠ Na Střezině Mirka Venclová, která vystupuje pod názvem Jeden Eda. V příběhu nazvaném I Karkulka ví, proč je leopard skvrnitý se pokusila propojit notoricky známou pohádku s dalším příběhem, což není snadné a také je třeba říci, že se to tak úplně nepodařilo. Záměr je čitelný – Karkulka nám má sdělit, že se máme dívat kolem sebe, protože všude jsou žirafy, jinými slovy, svět je plný netušených krás. Ale aby se k nám tohle sdělení opravdu dostalo, musela by být inscenace obraznější. Takhle nás vyrušuje vodění malých louteček na jakoby marionetovém jevišťátku (které vzniká otevřením okna z místnosti, kde spí Karkulka) viditelnou (a najednou příliš hmotnou) rukou. Ba vlastně tyto loutečky nejsou ani moc animovány, spíš slouží jako ilustrace. Nakonec Karkulka odchází po probuzení stejným jevišťátkem za babičkou. Je to reál, je to sen? Racionálně víme, ale imaginace se nedostavuje.
Té jsme si vydatně užili při představení Teatra Matita (KALD DAMU). Slovinec Matija Solce nám předvedl, v naprosté souhře s kamarádem basistou, své Malé noční příběhy. Jeviště: žehlící prkno překryté ubrusem a nasvícené stolní lampou. Loutkoherec „upozaděný“ pod černým kloboukem. Mimická loutka spisovatele, kterému se nedaří a po několika pokusech o začátek příběhu odchází spát. Dokonalá animace, přesný timing, ani gesto navíc. Spisovatel odchází a v jeho snu ožívá kniha, do níž píše a vystupují z ní všechny postavy započatých příběhů (i s těmi „blbostmi“, které o nich začal psát), ožívá i stolní lampička a stává se jednající postavou.... Opět přesná animace, přesné pointy. Nakonec – probuzení spisovatele, osvíceného ve snu konečně myšlenkou. Postavy svých nezdařených začátku v ní spojuje do jediného příběhu, který se chystá napsat. Báječné.
A teď z trochu jiného soudku – z tradičního. I když – není tradice jako tradice a ani letos v Jesličkách tomu tak nebylo. LS Brum Broumov se vždycky programově věnoval tradičnímu marionetovému divadlu. Před časem se na regionální přehlídce objevil po delší odmlce a těsně po tom, co se v novém složení pokusil obnovit činnost. Drží se také tradice svých předchůdců: používá playback. I přesto je třeba konstatovat, že se mu celkem daří synchronizovat pohyb s řečí a že nezapře i snahy o humor a vybudování situací. Rozhodně patří k tomu lepšímu, co je v tomto typu divadla k vidění. Letos se v režii Zdeňka Beneše představil se starší českou pohádkovou hrou Čertimlým. Trochu si znesnadnil úlohu použitím marionet na nitích (starší sériová výroba podniku Výstavnictví), jejichž ovládání není právě snadné. Kdyby sáhl do svého fundu pro marionety na drátě, umožnily by mu razantnější pohyb a lepší vybudování humorných situací, které předloha tu a tam nabízí. Ale i tak jsme je rádi viděli.
Ta další tradice už není až tak tradiční. Tradiční jsou ale zdroje a inspirace divadlem českých kočovných loutkářů. Nejprve POLI Hradec Králové, jinak „sólovka“ Jirky Polehni Don Šajn. Jirku známe v poslední době spíš z jeho maňáskáren. Ale tady se hraje na dvou židlích malými marionetami (výtvarně zajímavými, jako ostatně u Jirky vždycky) nejstručnější „vejcuc“ klasické hry. Je až neuvěřitelné, jak duch hry i v této asi dvanáctiminutové délce zůstává zachován. Don Šajn všechny povraždí, za pomoci sluhy-Kašpárka (výtvarně poněkud netradičně vyvedeného jako ošklivého skřeta) popadají mrtvoly do kufru, aby Dona Šajna na samý závěr ztrestal sám principál… Královéhradecké DNO zase, inspirováno starými loutkářskými texty ( Faustem), zahrálo parafrázi Jirky Jelínka a Kamila Bělohlávka Doktor Kraus. V takřka klasickém kukátku, výtvarně výraznými marionetami a půvabnými „plošňáky (pod výtvarnem je podepsán Kamil) za doprovodu nepostradatelné hudby (podepsaní Bára a Jan Kratochvílovi), předvedli během deseti minut vše podstatné. Nejhezčí na tom pro mne bylo, že i při vší současnosti a typickém humoru Dna nepřestala být ta tradice v dobrém slova smyslu cítit.
Poslední letošní tradice pak nebyla tradice loutkářská, ale neméně zajímavá. Soubor Geissler Hofkomedianten Náchod zinscenoval v režii Petra Haška text benediktínů z Broumovského kláštera Škola Kristova a škola života, tedy školskou hru z 18.století i s dochovanou hudbou. Děje se ve scéně z bílých šál, na něž se promítají dobové obrazy. Kostýmy herců jsou bílo šedé, stejně jako loutky, zajímavě tvořené prodlouženým rukávem s drátěným vyztužením a obličejem z prstů ruky. Hudba a zpěv jsou nedílnou součástí inscenace. Nejde ovšem o historickou rekonstrukci tohoto sporu mezi životem podle morálky křesťanské a morálky světské, ale o hledání toho aktuálního, co s sebou toto téma přináší. Jde ovšem nikoliv o aktualizaci textu, ale o aktualizaci ve formě (například odkazy na demonstrace či fotbal – udělování žlutých a červených karet – atd.). Při příchodu do hlediště obdržíme kámen. V závěru inscenace jdeme volit způsob života, pro který se rozhodneme. Je to v podstatě agitační divadlo – jednoduché, ale divadelně přitažlivé. A nutí nás zamyslet se a zdůvodnit si sami pro sebe, proč jsme volili tak, jak jsme volili. Je skoro až neuvěřitelné, že v podstatě stejní herci účinkovali pod hlavičkou souboru J.S.T.E.Artyžok a DRED Náchod v tolik odlišné inscenaci Ondřeje Pumra Mluvící kráva. Je to v podstatě zvláštní druh recese. Hodně drsné marionetové divadlo – marionetami jsou ovšem dotvořené potraviny: chleba je otec, cibule s očima z oliv dcera, kus navázaného hovězího je kráva... Materiál umožňuje naturalistickou likvidaci postav. Všichni končí v guláši, který je na závěr všeho uvařen. Kdo má tento druh humoru rád, pobaví se. Já osobně beru smysluplnou naturalistickou práci s materiálem (rozseknutí dcery-cibule sekyrou apod.) Ale vulgarismy v textu považuji za zbytečné. Dokonce se domnívám, že kontrast mezi naturalistickým provedením a decentním textem by byl zábavnější.
DNO, jak už tak bývá jejich zvykem, předvedlo celý blok inscenací (o hudbě, písních a atmosféře, kterou dokážou vytvořit ani nemluvě). Kromě již zmíněného Dr. Krause to byly Splátky domů, po nimiž jsou podepsáni Johanka Švarcová, Martin Škeřík a Jirka Jelínek. Na práci s magnetickou tabulí a písmenky, která vytahovali z krabičky (vytažené písmeno = začáteční písmeno oslovení partnera) předvedli peripetie partnerského vztahu od láskyplnosti přes hádku, udobření a vplutí do reality (večeře). Inscenace Stop (režie Jirka Jelínek a DNO) nám podráždila bránice ztělesněním auta Kamilem Bělohlávkem a řidiče Jirkou Knihou za pomoci jen minimálních doplňků, ale v projevu dokonale přesném. Řidič pak bere stopařku a všechno nasvědčuje tomu, že by mohlo dojít k znásilnění, ale nakonec - šup ze hry do reality, jde jen o hrátky manželského páru. Pointa mi trochu připomněla předcházející inscenaci (ale svým způsobem i loňskou Okolostola ) - asi tím, že se dotýká partnerských vztahů a soužití. Hraní si je užitečné, ale realita nepominutelná. Potom jsme v tomto bloku viděli představení nazvané Bomba, které bylo nesoutěžní, ale invenci souboru rozhodně nezapřelo. Nesoutěžní bylo proto, že není loutkové. Loutková a soutěžní byla ovšem inscenace Kamila Bělohlávka, Jirky Jelínka a Matěje Pospíšila na motivy indiánských pohádek z parní lázně nazvaná Popohahe – nahaté loutky (z lepenky a papíru) v parní lázni měly skutečně všechny atributy svého pohlaví a velmi vtipně jich bylo využito v akci. Na úplný závěr přehlídky jsme pak ještě viděli Epos, který se odehrával venku a který pojednával o neúspěšné cestě človíčka ze Slezského předměstí (to je čtvrť v Hradci Králové) za pokladem. Co k tomu všemu od DNA dodat: jako vždy tvořivost, nápaditost, muzikálnost, vtip – a taky duše.
Vrcholem letošní přehlídky bylo představení Ani Anička, ale Alenka souboru (tentokrát) Rajče, Městečko Trnávka. Inscenace, volně inspirovaná L.Carollem a dětstvím aktérů, je imaginativní a intimní. Svým duchem je Carollově předloze velmi blízko. Odehrává se převážně na zemi, těsně před diváky sedícími v půlkruhu kolem vymezeného prostoru. Začíná, ještě za tmy, uspáním Alenky. A pak už se před námi odvíjí hra s předměty a hračkami, něco na pomezí snu a reality – tak, jak už se sny zdávají a jak se v nich odrážejí naše zážitky a traumata. Má to v sobě hravost a napětí a zdá se, že všechno vzniká právě tady a teď, před námi. Je to jakoby náhodné, ale má to asociativní řád a celek je kompaktní. Sledujeme například soustředěné, obřadně dlouhé rozkládání dětského nádobíčka - ale není to vůbec dlouhé a pomalu ani nedýcháme. Téměř magická je práce s lampičkou, která podle potřeby z různých úhlů nasvěcuje a vypichuje to, co je právě podstatné - i světlo a stín tak hrají svou roli. Alenkou jsou všichni čtyři aktéři a tvůrci inscenace – Zdena Henslová, Monika Formanová, Jiří Jelínek a Radovan Selinger – a znakem je slamák, který si předávají. Je nastolen princip hry k pochopení tohoto světa. Je to pobídka k tomu, že takhle si můžeme hrát i my.
Stejně jako v loňském roce, potěšila mimo soutěž naše dušičky Hanka Voříšková, tentokrát společně s Helenou Vedralovou, lidovou poezií v obrazech a písních Kde lásko, kdes byla?. Bylo to poetické, úsměvné, něžné, miniaturní – tak jak tomu jsme u Hanky zvyklí. Je až neuvěřitelné, kolik drobnůstek vymyslí, z kolika kapes a kapsiček je vytahá (a ani jednou se nesplete). Pookřáli jsme.
Co dodat na závěr? Snad si jen přát, aby nám všem, kdo jsme ten víkendový maratón absolvovali, hezké zážitky vydržely co nejdéle a aby byly dobrou inspirací pro všechny věci příští. Těším se zase za rok v Jesličkách na shledanou.
Alena Exnarová

Související Ročníky přehlídek

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':