Texty: Kosová, Petra: Roman Černík a jeho Evrybáby. Rozhovor. AS 2005, č. 4

ROMAN ČERNÍK A JEHO EVRYBÁBY

Poprvé zkusil letos na západě Čech účast na festivalu soubor, který vzešel z certifikátu dramatické výchovy při Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. A uspěl: Evrybáby vedené Romanem Černíkem postoupily z oblastní přehlídky v Klatovech na Wolkrův Prostějov a tam získaly čestné uznání. Jakkoli jsou Evrybáby festivalovým nováčkem, jejich vedoucí Roman Černík je velmi zkušený. A je i garantem zmíněného certifikátu a také vůdčí osobností sdružení Johan, které vytvořilo v Plzni jediné zázemí pro alternativní kulturu v opuštěné budově nádraží Plzeň-Jižní předměstí.
Jak jsem viděla při letošní prezentaci projektů dramatického certifikátu, studenti by mohli nabídnout pro festivaly víc divadelních představení. Nebo to není ve vašem zájmu?
Jeden z našich záměrů je, aby přehlídky zažili. Takže mají jako jeden ročníkový úkol pomoc při organizaci takové akce. Ve 3. ročníku vznikají také divadelní projekty, ale bohužel až po regionálních přehlídkách. Evrybáby jsou jiný případ. Jsou ve 2. ročníku a pracovaly na divadelní dílně v Rakousku, kde se ze skupiny spolužaček stal skutečný divadelní soubor. S tím, co vzniklo v dílně, pak ještě pracovaly nad rámec studia a výsledkem bylo představení Útržky z rodinného alba. Věřím, že Evrybáby budou inspirací pro ostatní.
Festivaly jsou pro studenty cenným zdrojem inspirace, ale oni sami jsou rovněž inspirující – třeba vznikem inscenace. Zatímco ostatní soubory při práci směřují většinou k představení jako primárnímu cíli, u studentů je to jiné…
Jejich cíl je především osahat si divadelní řemeslo – nejen v setkání s lektory a učiteli. Chceme také, aby věděli jak produkovat představení a podobně. Je to proto, že jednou budou pracovat se svými žáky a tato zkušenost je nezastupitelná. Často se setkávám s tím, že učitelé zkoušejí i ve velmi dobré víře s dětmi divadlo, ale protože sami nemají dokonce ani základní divadelní vybavenost, výsledky jejich práce tím bývají poznamenané.
Máš možnost srovnání z mnoha přehlídek. Začněme oblastními přehlídkami, neboť Johan některé pořádá – včetně té oblastní k Wolkrovu Prostějovu. Čím podle tebe nejvíc trpí v současné době interpretace poezie?
Jako klíčový problém vnímám, že chybí místo, kde by třeba středoškolští učitelé mohli získat nový impuls, jak se studenty pracovat – moje zkušenost je taková, že tahle složka je hodně podceněná. A to je škoda. Umění je to, co se děje, a ne to, o čem se mluví. Sleduji dětské přehlídky, takže vím, že řada dětských recitátorů získává velmi kvalitní řemeslo. Ve chvíli, kdy mohou sami začít vypovídat, protože už mají vlastní pohled na svět – a to středoškoláci sakra mají – tak najednou mizí, protože není nikdo, kdo by jim pomohl. Nemyslím direktivní vedení, ale někoho, kdo by jim umožnil vyslovit se prostřednictvím uměleckého činu. V tomto věku vychováváme kulturní spoluobčany, diváky do divadel a kritické televizní diváky. Učitel už asi není garantem pravdy o štěpování jabloní, jako byl Jan Jakub Ryba, ale může být určitým příkladem, jak se dá kultivovaně naložit s talentem - a také se svobodou.
Teď k letošnímu Wolkrovu Prostějovu, kde jsi doprovázel Evrybáby. Ty jsi byl v Prostějově po dlouhé době. Můžeš shrnout své dojmy?
Můj zážitek je poněkud zakřiknutý. Hodně se to točilo kolem Národního domu, ale ve městě přehlídka neexistovala. Je pravda, že jsem neviděl zahajovací ceremoniál, kde účinkoval třeba Dominik Tesař s pouličními produkcemi, ale stejně mi bylo líto, že poezie nevyšla více z divadla mezi lidi a bylo mi líto, že jsme si nepřivezli věci, které děláme v plzeňských ulicích. Přehlídka samotná se mi zdála skromnější, zřejmě se zrovna neurodilo. Asi je to dané tím, že žánr divadla poezie je velmi těžký: je třeba umět interpretovat poezii a ještě umět použít správné divadelní prostředky. Připadá mi to škoda vzhledem k tradici, jakou divadlo poezie v Čechách má. Myslím třeba na Divadlo Na okraji nebo na Hanácké divadlo, které z Prostějova vzešlo.
Znáš i prostředí Jiráskova Hronova. Soubory, které tam postupují z Wolkrova Prostějova, si často připadají jako zástupci nerespektovaného, druhořadého žánru. Je ten pocit přehnaný?
Podívejme se, z jakých přehlídek tam soubory jedou a kolik z nich je klasicky činoherních. A vidíme, že jsou v takové převaze, že podobný pocit mají i soubory, které postupují ze Šrámkova Písku nebo z Loutkářské Chrudimi. Koneckonců si ten Jiráskův Hronov udělali ochotníci s Jiráskem ve 20. letech a dodnes se ne všichni sžívají s tím, že tam vedle nich vystupují ti naháči z Písku nebo divadla poezie, nebo že tam někde poskakují dřevění panáčci. Promítá se to i do složení workshopů a lektorské rady. Tak si myslím, že to k tomu patří, a zaplaťpánbůh, že alespoň ta možnost je. Ale je fakt, že právě pro mnohé mladé lidi, kteří se účastní seminářů – je jich možná 300 – poskytuje Jiráskův Hronov životní orientaci ve světě divadla. A když tam bude chybět něco, co k divadlu – a v českém prostředí obzvlášť – patří… Wolkrovská představení bývají často uvedena na začátku, nebo na konci, nebo v noci - to je možné vnímat jako jakési nedocenění. My máme také takovou zkušenost, když jezdíme z Písku, a vím, jak to prožívají loutkáři. Prostě nejsme ti Hamletáři. To tak je.
Rozhovor připravila Petra Kosová
(autorka je redaktorka ČRo Plzeň a členka souboru MY, Plzeň)