Databáze českého amatérského divadla

Texty: V. Šrámková: Nad sólovým přednesem na jubilejním WP, AS 1997, č. 4

Pohoda, pohoda..., přísliby, přísliby...
(Nad sólovým přednesem na jubilejním Wolkrově Prostějově)
Prostějovský kulturní klub DUHA, který je za město pověřen pořádáním WP spolu s odborným pracovištěm IPOS-ARTAMA (Pověřeným Ministerstvem kultury ČR), věnoval přípravě jubilejního ročníku skutečně nemalé úsilí. Účastníci mohli zhlédnout také dvě výstavy fotografů, kteří festivalové dění s fotoaparátem v ruce zaznamenávají už celé čtvrtstoletí - Boba Pacholíka a Karla Nováka. Pamětníci si tak připomenuli osobnosti, které WP profilovaly či navštívily, i významné inscenace; pro ty nejmladší to mohl byt „úvod do problematiky". Program byl vyšperkován skvělými inspirativními představeními, z nichž pro směrování přehlídky a divadla poezie byla nejspíš nejpodnětnější inscenace Průběžná 0(s)trava krve - scénická koláž ostravské komorní scény Aréna, v níž se podařilo vyjádřit drsnou poezii a duši města - „ocelového srdce republiky". Ostatně -jak z dalšího vysvitne - mohla a měla by být inspirací i pro sólisty - především silným nasazením (vnitřním zaujetím a jeho jasným vnějším projevem) interpretů i přítomností hodnocení, názoru v každé fázi jejich výkonu. Šlo o politikum, které nebylo levnou či jednoduchou ideologizací. Představení mělo zaslouženě velký ohlas u publika, které navíc fandilo režisérovi Radovanu Lipusovi, jednomu ze současných lektorů a bývalých účastníků WP. - Ostatně „probírka" lektorského sboru ukázala, že pouze necelou třetinu tvoří odborníci, kteří festivalem neprošli jako amatéři.
Ředitelka' DUHY, Alice Gregusova v rozhovoru pro „Zpravodájnik WP ' srovnala současné přehlídky s těmi před dvaceti lety, jichž se sama zúčastnila jako recitátorka: „V sedmdesátých letech byly texty víc filozofické, snažili jsme se v nich pomocí metafor vyslovit svůj nesouhlas s tehdejší situací a měli jsme radost z toho, když se nám to podařilo. Nyní jsou texty víc humorné, recitátoři jsou otevřenější. Je cítit větší svobodu projevu." Jednoznačná preference humorných textů a hravých přednesů usilujících o zábavnost, kterou jsme zažili v uplynulých, řekněme, pěti letech a která přinesla v přednesu značné experimentování např. s využitím mimojazykových prosředků, ale i se stylizací mluvního projevu (zvlášť výrazná byla tato tendence u odchovanců královéhradeckých Jesliček), byla letos vystřídána větší dramaturgickou rozmanitostí. Vedle stále oblíbených nonsensových básní se prosadily texty, u nichž mohl být akcentován - mnohdy i na úkor dramatičtějších poloh - jejich humanistický podtext, který se ovšem často projevil až v přílišné obecnosti (např. u Čapkových apokryfů). Nejdůsažnější odlišnost od 70. let se - celkem pochopitelně - nejvíc projevila v první kategorii (15 - 17 let), která ztratila významné vzepětí a sílu předchozích dvou ročníků ve prospěch kategorie druhé. Šlo o určitou nezávaznost přednesů, jejich lehkou „nahozenost", nedotaženost formální i myšlenkovou. Porota nejmladší kategorie dokonce napsala: „... není každý ročník ročníkem posvícenským ... Někdy se nám zdálo, že vybraná literární předloha recitátorovi doslova zavazí, neboť se s ní rozcházel tak, že místo toho, aby skrze ni vypovídal o sobě, „ukazoval" jen cosi vnějšího. A tak docházelo k tomu, že všechno bylo „jako". Humor byl jen rádoby humor, smutek a bolest (tam toho prýštilo nejvíc) byl „jakosmutkem" a „jakobolestí". A tak byl letos v této skupině udělen jediný titul laureáta Davidu Peškovi ze Sokolova, který přesvědčil o určitosti svého literárního zájmu: - volil z nejsoučasnější české poezie - uvedl velmi dobře sestavenou montáž Výběr z básní J. H. Krchovského a verše Jáchyma Topola Nechce mě. Jeho výkon byl jednou z mála vzrušujících generačních výpovědí letošní přehlídky.
I když přednes bývá zhusta doménou dívek, na letošním WP byla mezi 43 přednášejícími třetina mladých mužů a dokázala se prosadit. Nejosobitější výkony a řadu přednašečských příslibů přinesla tentokrát druhá věková kategorie (17 - 20 let). Jejími laureáty se stal další talentovaný mlaaík - Jan Adámek z Brna a Blanka Koutská z Prahy, s níž jsme se v recitační soutěži nesetkali poprvé. Jan si v obou kolech zvolil autora, který je jeho přednašečskému naturelu bytostně blízký – J. Kerouaca. Jeho spontánní, bezprostřední a osobitý výkon vynikal citlivostí pro autorovu formální specifiku i schopností nalézt jednotlivé významové polohy textu a jeho vnitřní napětí. Blanka je typem jemné, introvertní recitátorky, která si umí vybrat text (J. Tardieu: Je to zvíře?, J. Prévert: Obejmi mě) a předat ho posluchači, místy je ovšem na hranici slyšitelnosti. V této kategorii bylo uděleno dokonce pět čestných uznání, především proto, že se interpretům často nepodařilo udržet vyrovnanou úroveň v obou soutěžních výkonecn. Jmenujme z nich alespoň Terezu Hofovou z Prahy, jejíž přednes Kafkovy prózy Sen se vyznačoval strhující sugestivitou.
Ve třetí kategorii si tituly laureátů odnesly dvě zkušené inter-pretky, které na pomyslných stupních vítězů nestály poprvé. Kamila Drtilová z Leštiny se zvláštně cudným ženským přístupem přednášela Holanovu Ódu na radost, která se pro svůj silný erotický podtext zdá být vyhrazena pro interpretaci mužům (léta ji výborně recituje Rudolf Kviz). Méně práva byla - svou tradiční niterností a střídmostí výrazových prostředků - expresívní, společensky úzkostné Mikuláškově básní Cosi je ve vzduchu. Jana Machalíková (donedávna Holečková) z Prahy se rozhodla, že letošním rokem s vlastním přednesem a účastí na WP končí a nadále se bude věnovat pedagogickému působení v oblasti dětského přednesu a dramatické výchovy. Titul laureatky získala v prvé řadě za barvitý, skvěle vystavěný přednes Fulghumovy prózy o Normanovi a jeho roli v pohádce o Popelce z knihy Ach, jo. S kompozicí čtyř Shakespearových sonetů (v překladu Stanislava Rubáše, za nějž tento recitátor a student pražské filozofické fakulty získal Cenu obce překladatelů) by bylo možné zvláště v první polovině poněkud polemizovat. Ke zralým výkonům v této kategorii patřil dále přednes Zuzany Tomanové (S. Burianová: Se mnou je práce), Radky Tesárkové (J. Skácel: Harfa ve sněhu) a Magdalény Hrudníkové (J. Prévert: Jako zázrakem).
Setkání přednašečů ve dvou přehlídkových dnech, při semináři i závěrečném pořadu laureátů a oceněných se vyznačovalo vzájemnou pozorností, velmi příjemnou atmosférou, až pohodou a řadou recitačních příslibů, jimž nechyběly schopnosti a předpoklady - spíše postrádaly potřebu silnější výpovědi a technickou vybavenost. Chce to prostě víc vůle a víc práce.
Vítězslava Šrámková
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':