Texty: Miroslav Kužel, nar. 22.10.1929 - Z rozhovoru s Mirkem Kuželem zaznamenal v březnu 2007 Jan Merta.

Miroslav Kužel, nar. 22.10.1929
Nejedná se o žádné osobní Mirkovo výročí, které bychom rádi připomínali, ale ono datum je tu proto, aby celé vyprávění bylo zařazeno v čase. Ačkoliv jedno výročí a dokonce významné, tu je. V roce 2006 - 30 let existence loutkářského souboru HAD.
V červnu minulého roku (2006), na závěr divadelní sezony loutkového divadla Had, byla v Adalbertinu (Hradecká kulturní a vzdělávací společnost)v Hradci Králové, kde soubor sídlí, otevřena výstava loutek, právě k tomu výročí. Výstava dokumentovala činnost souboru a existenci divadla od doby jeho vzniku v roce 1976, až po současno. Loutky byly vytvořeny v souboru a na jejich vzniku se podíleli dva amatérští výtvarníci, členové souboru. Miroslav Kužel a Jiří Polehňa. Jirka je v loutkářských kruzích známá osobnost, ale Mirek Kužel, jakoby stál tiše v ústraní a přesto to byl právě on, který se svou ženou Jiřinou stáli u zrodu souboru. A vlastně Jirku Polehňu a Slávka Illicha, současného vedoucího souboru a původně i řadu dalších zaměstnanců Stavoprojektu, k loutkovému divadlu přivedli a do loutek zasvěcovali. Výstava dala podnět k tomu, abych si s Mirkem na téma loutkového divadla popovídal a hledal, spolu s ním, kořeny jeho zájmu o loutkové divadlo, které způsobily jeho trvalý zájem o ně a které způsobily, že ovlivnil a získal pro loutkové divadlo řadu dalších lidí. A těm, kteří vytrvali, naplnil život nečekanými pozitivními peripetiemi a obohatil tím i jejich život.
Vlastně jsme vzpomínali oba, neboť celé to období od padesátých let až po dnešek jsme v proměnách loutkového divadla prožívali oba. Sice každý po svém, ale potkávali jsme se při různých příležitostech vzdělávacích, seminářích, přehlídkách i představeních HADu, v poradních sborech atd.. Naše první setkání se uskutečnilo, jak jinak, při loutkovém divadle a to na krajské přehlídce loutkářských souborů v Josefově, (nyní část Jaroměře), 24. května 1959.
Ale o tom, jak to počáteční období, které ho ovlivnilo na celý život, probíhalo, vyprávěl sám.
Mirku pamatuješ se na naše první setkání?
No ano. Poprvé jsme se setkali na krajské přehlídce v Josefově. Vy jste tam hráli Čertův mlýn (Skořepův) javajkami a my jsme hráli Perníkovou chaloupku (Horákovu) marionetami a tu hrajeme s několika obměnami stále. A naše malé obecenstvo ji stále vděčně přijímá.
A proč to bylo právě loutkové divadlo, které tě tak zaujalo?
Proč já jsem k němu začal tíhnout? Otec, když jsme byli malí, mám tam někde ještě fotku - já v kočárku a brácha o 2 a půl roku starší - nám dal pod stromeček obrovské Münzerbergovo skládací divadlo s dekoracemi a loutkami 30-35cm. Některé byly dřevěné, řezbované, některé sádrové. Otec také řezal loutky, ještě mám dvě schované. A taky uměl dobře kreslit a tak dokresloval kulisy a vyráběl všechno co bylo třeba.
A čím byl tvůj otec?
Poštmistr. A jak šel čas, tak na poště, co jsme bydleli, divadlo občas postavil v mezeře dvoukřídlových dveřích mezi jídelnou a ložnicí. Sezvali jsme kamarády a otec, maminka i další známí nám hráli divadlo. A pak, když už jsme byli větší, tak jsme hráli divadlo s bráchou okolním dětem. Táta už o to přestal mít zájem. Divadlo jsme měli stále. Ještě když jsme se přestěhovali do Kostelce, bylo na půdě složené. A když jsem přišel v padesátýmtřetím roce z vojny, divadlo bylo pryč. Táta to asi všechno spálil, nebo to nějak zlikvidoval. Že už to stejně dělat nebudeme a překáželo tady, tak co s tím. Nevím co se stalo. Ale divadlo už nebylo. Je to škoda. V roce 1948 umřela máti a možná, že i to s tím mělo nějakou souvislost.
Vidím, že ty začátky loutkářů jsou si dost podobný. Divadlo jako hračka, která zanechá stopy i v dalším životě a vytvoří vztah k divadlu. To divadlo jsi dostal v Kostelci?
Ne, v Žamberku. Já jsem se narodil v Praze. Táta vystudoval reálku a tenkrát, jako státní zaměstnanec, byl občas přeložen do jiného města. Vzpomínám si, jak říkal, že když pracoval rok na poště, dostal za odměnu, že dobře pracoval, cestu do Benátek. Ten na staré Rakousko nedal dopustit.
My jsme se ale setkali ještě v Kostelci a to jste hráli javajkami Ostrov splněných přání. V rozdělené interpretaci a mluvili herci z ochotnického divadla.
Ano, ten jsme tenkrát hráli, ale poslední byla právě Perníková chaloupka. Ale ještě před tím jsme hráli ……Jo, já jsem se dostal do Kostelce v roce 1942, to mně bylo 13 roků. Blízko pošty byla sokolovna a v šatně se hrálo sokolské loutkové divadlo pro 25cm loutky. Vedl ho pan Bíla, krejčí. Hrálo se jednou za 14 dní. A tam jsem začal. A jak bylo tenkrát zvykem, rozdělená interpretace, dvě zkoušky a hrálo se. To se hrálo, ale pod Osvětovou besedou, Sokol byl rozpuštěn. Pak pan Bíla zemřel asi v roce 1945 a přišel tam Alan Granátu a ten udělal, bylo už po válce, dvě představení Peklo a říše. O Říši a Hitlerově konci. Druhé představení byly ilustrované tři básně z Erbenovy Kytice. Ale tím to divadlo vlastně skončilo.
A tak jsem začal dělat normální ochotnické divadlo. V Kostelci byly tenkrát tři spolky Kolár, Klicpera a Tyl. Začal jsem v Kolárovi a pak pokračoval v Klicperovi. Toto období trvalo až do roku 1957. Hráli jsme samé dobré kusy (dlouhá citace ze seznamu 34 her tehdy uvedených. Klasika a často hrané hry, dobré úrovně). Hráli jsme často. Jednu hru tak za dva až tři měsíce. A hráli jsme jí v Kostelci 2-3x a pak jsme jezdili po okolních obcích. Činnost to byla intenzivní. Konec zapříčilo to, že nám z okresu začali nutit tendenční hry. Např. Partu brusiče Karhana, Mordovou rokli atd. a také sovětské hry. A to jsme nechtěli. Diváci na ně přestali chodit. A tak jsme se zase vrátili k loutkovému divadlu. No a z té doby byl ten Ostrov splněných přání a nakonec i Perníková chaloupka. A před nimi jsme marionetami z Výstavnictví hráli Cestu do pohádky, Cinybulkovo Strašidlo s kozou, televizní úpravu pohádky Dlouhý. Široky a Bystrozraký, kterou jsme hráli i tady v Adalu, tehdy Domě armády a v Rychnově v jízdárně, pak Statečného Honzu od Kožíka. Už jako nerozdělenou interpretaci. Ale tam jsi byl také v porotě s Jindrou Židlickou. To muselo být až koncem padesátých let. Hráli jsme v ZK Orlice, dnes Kulturní klub Rabštejn.
Závodní klub se k nám choval dobře. Třeba nám bez problému zaplatil týdenní pobyt na LCH. Jezdil jsem tam často. Mně se ta Chrudim líbila víc než teď. Pak si pamatuji na semináře v Týništi. Na tebe a na Jirku Holakovského od vás, který dělal technologii. Bylo to po čtyři víkendy. To jsme pracovali na konkrétní hře. Ale krátce po tomto školení týništské loutkové divadlo shořelo do základů a už nikdy nebylo obnoveno. A bylo pěkné.
Ale ty jsi přece studoval?
Ano. Denně jsem dojížděl na Stavební průmyslovku od roku 1944 do 1948. A po škole jsem nastoupil do projekce Pozemních staveb, která se později stala Stavoprojektem. A i tehdy jsem denně dojížděl. A při tom 3x týdně zkoušky a ráno v 5hod. na vlak a po nedělích divadelní školení a semináře a tak to šlo stále. Až na ty dva roky, 1951-53, co jsem byl na vojně. V roce 1964 jsem začal stavět svépomocí první čtyřpodlažní barák v Hradci a v roce 1965 jsme se konečně přestěhovali do Hradce. A v roce 1969 až do 1973 jsem stavěl tento řadový rodinný domek. No a pak úpravy zahrady a okolí a pak mi konečně zase zbyl čas na divadlo. Asi rok jsme s mou ženou Jiřinou dělali s dětmi v ZŠ v Hradci hru Bubák Kája a krátce jsme se u vás v souboru účastnili přípravy hry O veselém hrobaři. V roce 1976 jsme s Jiřinou založili soubor Stavoprojektu. Na moji výzvu se nám tenkrát přihlásilo asi 30 lidí. To byla hrůza. A usídlili jsme se v Osvětové besedě u vás v Malšovicích. Zde jsme zkoušeli a hráli asi 3 roky. Pak nám nabídl správce OB a zároveň vedoucí Adalu pan Lux, abychom přešli hrát tam a jsme tam dodnes.
Ty jsi několikrát zmínil svoji ženu Jiřinu. Já vím, že jste divadlo dělali spolu.
My jsme se poznali samozřejmě v ochotnickém divadle v Kostelci a hned po vojně jsme měli svatbu. A od té doby jsme tu divadelní káru táhli spolu. Jiřina tíhla více k úpravám textů a hudební složce. Však jsi ji také při jedné z porot v Kostelci hudbu pochválil. Byla výborná herečka.
Pamatuji se na vaši první premiéru v Malšovicích. Zvířátka a Petrovští. Hadroví manekýni velikosti dospělého člověka a v rozdělené interpretaci. A k tomu velká návštěva lidí ze Stavoprojektu.
Mirku jaký byl a je vůbec tvůj styl práce?
Já mám rád, když si všechno při přípravě mohu udělat sám. Totiž navrhnout text, zpracovat jej, nechat ho podrobit kritice členů souboru, udělat loutky a také ho i režírovat. Ten způsob jsem uplatňoval v začátku existence souboru a zůstal jsem u něj prakticky až dodnes. A svým způsobem byl přijat souborem jako způsob práce. V uvádění her se střídáme. A ten, kdo s novou hrou přijde, ten ji také celou připraví i třeba za pomoci dalších spolupracovníků, výtvarníka, či technologa, podle svého zaměření.
Ale ty jsi již předal žezlo vedoucího Slávkovi Illichovi, ale stále ještě připravuješ nové hry.
Přijde chvíle, kdy člověk musí odejít, aby dal prostor mladším. U mne nastala v roce 1990. Také proto, že v roce 1989 zemřela moje žena Jiřina a já jsem do divadla přestal chodit. Bez ní mne to nebavilo. Ale asi za 2 roky mě Slávek nabídl takovou menší roli v Čarostřelci a to mne zase k divadlu přitáhlo. Tak se snažím být prospěšný. Co bych jinak dělal?

Mirek naposledy připravil inscenaci Ze života broučků a už má zase na stole knížku pohádek Sandry Vebrové s ilustracemi K.Franty, která ho ponouká k další realizaci. Už si připravuje dřevo na loutky.
Zdaleka jsem nezapsal všechno o čem jsme spolu hovořili, ale byla to dvě příjemně strávená odpoledne nad Mirkovým divadelním životem. Kolik lidí se může pochlubit tím, jak naplnili svůj život. Aby postavil dům, zasadil strom, založil prosperující soubor, měl dceru a zdatné dva vnuky, z nichž jeden je hercem profesionálního divadla v Praze.
Velké pozitivum souboru, které vtiskl do vínku HADU Mirek Kužel. - Stálé hledání, dobrá dramaturgie, různost typů loutek, tvořivá scénografie, na každou inscenaci nové loutky, vynalézavá a stálá touha jít s duchem doby a s vývojem loutkového divadla dopředu. A respektovat svého dětského diváka, kterému v zimní sezoně dává každých 14 dní jedno představení.

Za těch 30 let stihl soubor vytvořit následující inscenace:
/autoři inscenací: Mirek Kužel /MK/, Sláva Illich /SI/, Jiří Polehňa /JP/ /, Vl.Baier /VB/,
1976 Veselé pohádky /MK/,1977 Zvířátka a Petrovští /MK/,1977 Pohádky pana Pohádky /MK/, 1978 Perníková chaloupka 1 /MK/, 1978 Trojlístek pohádek /MK/, 1979 Poklad baby Mračenice /MK/, 1979 Šest tučňáků /scénografie Drak/-/MK/, 1980 Edudant a Fraucimor /MK/, 1981 Námluvy princezny Proserpíny /MK/, Pohádky na draka /MK/, 1982 Kočičí princezna /JP/, 1983 Co se stalo na Bukštejně /JP/, 1984 Čertík Fidibus /MK/, 1985 Esmeralda /JP/, 1986 O kouzelné konvi a prázdném kufru /JP/, 1987 Jak si Kašpar postavil dům /B/, 1988 Perníková chaloupka II – nový text /MK/, 1989 Zlatý klíček /MK/, 1990 Faust /JP/, 1992 Švec a čert /IL/, 1994 Tři zlaté vlasy Děda Vševěda /IL-JP/, 1996 Čarostřelec /VB/, 1996 Pejsek a kočička /MK/, 1997 Perníková chaloupka III /MK/, 2001 Zlatovláska /MK/, 2004 My se vlka nebojíme /IL/, 2005 Ze života broučků /MK/.

Z rozhovoru s Mirkem Kuželem zaznamenal v březnu 2007Jan Merta.

Hromada: Ve službách Thálie, M.Kužel - XI, s. 325, XXVI, s. 31 - 30 let souboru HAD - XLVII, s. 74.