Databáze českého amatérského divadla

Texty: Hana Galetková: 53. LCh aneb divadlo ve DNĚ v DNOci. Loutkář 2004, č. 4.

Hana Galetková: 53. Loutkářská Chrudim aneb divadlo ve DNĚ v DNOci
Loutkář, 7.10.2004
Loutkář 4/2004, zpráva o 53. loutkářské Chrudimi


53. Loutkářská Chrudim aneb divadlo ve dně v Dnoci Chrudim je půvabné malé město s příjemnými zákoutími a řekou Chrudimkou, které vytvářejí atmosféru místa s pomalým plynutím času. Jednou do roka Chrudim ožije velkou loutkářskou slavností. Ze všech koutů České země se sjedou loutkáři všeho věku. Ulicemi se rozproudí divadelní krev.
Loutkáři a milovníci loutkového divadla se tentokráte do malebné Chrudimi začali sjíždět již koncem června. Šestidenní maratón amatérského loutkového divadla, 53. Loutkářská Chrudim, se uskutečnil ve dnech od 30. června do 5. července 2004. Mezi hosty festivalu letos patřil také soubor z Polska a ze Slovenska a v rámci soutěžního programu se představil loutkář slovinského původu, toho času student prvního ročníku KALD DAMU. Jeho představení Malé noční příběhy patřilo vůbec k tomu nejlepšímu, co bylo možné letos na této přehlídce vidět. A jak v záverečném slově poroty napsala Iva Peřinová: “Je známo, že české loutkářství má bohatou tradici. Ale zázračnou moc loutky nám přijel předvést slovinský loutkář...“ Tradičně bylo odehráno na desítky představení v Divadle Karla Pippicha, na scéně Divadla MED, mnohé z doprovodných akcí a inspirativních představení na tzv. letní scéně na Resselově náměstí a v Rajském dvoře. Tradičně se uskutečnila i noční prohlídka Muzea loutkářských kultur. Celkem bylo uvedeno 19 inscenací postupujících na 53. Loutkářskou Chrudim z krajských přehlídek, paralelně s nimi v takzvaném otevřeném programu 12 doporučených inscenací (tyto inscenace nebyly posuzovány pětičlenným lektorským sborem), 6 inscenací v doplňkovém programu, 8 koncertů a vzpomínkový večer na Miladu Mašatovou. Na závěr přehlídky nechyběla ani prezentace výsledků všech deseti seminářů, které probíhaly v dopoledních hodinách. Lektorský sbor, který se díval, nechával se okouzlit a následně posuzoval a komentoval soutěžní představení tvořili: předsedkyně Iva Peřinová, přední česká dramatička píšící divadelní hry především pro loutkové divadlo a Naivní divadlo Liberec zvláště, Blanka Šefrnová, členka amatérského divadla „C“ ze Svitav, Hana Galetková, dramaturgyně Divadla loutek Ostrava, Petr Janků, slovenský scénograf, divadelní teoretik a publicista, televizní režisér a hudebník a Jakub Hulák, odborný pracovník IPOS ARTAMA specializující se na dětské divadlo, přednes a dramatickou výchovu. I letos, tak jako minulý rok, probíhalo tzv. uzavřené hodnocení pouze za přítomnosti lektorů a členů hodnoceného souboru. Netradičně měla porota svého tajemníka Jiřího Pokorného, dramaturga Městského divadla v Českém Krumlově, který moderoval veřejné diskuse. Rozhodně byla tato funkce lektorským sborem velmi kvitována. Jiří Pokorný velmi elegantně řešil mnohé provozní nesrovnalosti a byl schopným organizátorem i moderátorem. Snad by stálo za to tuto funkci zachovat.
Z pohledu animace loutek a jejich postavení a prostoru v inscenačním díle, byla jednou z nejlepších, jak jsem již naznačila výše, inscenace slovinského loutkáře Matiji Solceho Malé noční příběhy. Na předešlém ročníku zaujal soubor DNO z Hradce Králové a je známo, že tento soubor není na LCH žádným nováčkem. Karel Makonj ve shrnutí 52. LCH v Loutkáři 4/2003 označil tento soubor za fenomén festivalu, kterého bylo všude plno. I letos tomu bylo tak. DNO doslova ovládlo přehlídku. Osobitá poetika a výrazný autorský podíl jednotlivých členů souboru na inscenacích je základem jeho fenoménu, který není možné napodobovat. Soubor zraje, vyvíjí se a žádná přicházející divadelní výzva nezůstává souborem nepovšimnutá. DNO opět překvapilo, a to především inscenací původního dramatického textu s faustovskou tematikou Dr. Kraus, která měla rozměry regulérní loutkové inscenace. Snaha o původní tvorbu se objevila také u jiných souborů, ale ne vždy by se dala označit za úspěšnou. Také zpracování mytologických látek, nebo dramaturgické oživování starých, zapadlých textů bylo možné zaznamenat na letošní přehlídce.
Středa 30. června 2004
Den zahájení přehlídky. Probíhaly koncerty, představení v doplňkovém programu a průvod městem. Zábava až do pozdních nočních hodin.
Čtvrtek 1. července 2004
Soutěžní program otvírala Hedvika Řezáčová ze souboru DdDd ZUŠ Děčín. One-woman-show Kohout šáh - kohout padišáh - kohout chán - a tak dál zpracovávající text Věry Provazníkové v úpravě Jany Štrbové, režisérky inscenace, bylo příjemným rozjezdem. Příběh byl jednoduchý. Mladá trhovkyně přichází na trh prodávat koření a v rámci nabízení koření, odehraje přítomným pohádku o pyšném kohoutovi. Mladá interpretka Hedvika Řezáčová se nelehkého úkolu v podobě monodramatu, zhostila chvályhodně. Nesporný talent a herecké dispozice mladé herečky se projevily v přesném vnímání a využití jevištního prostoru, v navázání kontaktu s divákem, který po celou dobu představení dokázala udržet. Herečka disponovala celou škálou hereckých výrazových prostředků a měla zvládnutou také základní manipulaci s loutkami a předměty na jevišti. Ne zcela dotažený se zdál dramaturgicko-režijní klíč k předvedení pohádky, tedy zarámování celého příběhu o pyšném kohoutovi. Na začátku herečka exponovala pytlíky s různým kořením a v další fázi vytahuje maňásky, kteří jsou svým výtvarným pojednáním a charakterem jakoby z jiné inscenace. Díky počáteční expozici divák očekává, že se pytlíky s kořením stanou součástí příběhu o kohoutovi. Kdyby tomu tak bylo, došlo by k výraznějšímu propojení rámce s příběhem. V některých pasážích je text spíše deklamován, ač velmi precizně, ale nikoli ztvárňován. Častější divadelní zkratka, se kterou herečka v inscenaci pracuje, někde přímo chybí. I když by celé inscenaci větší dynamika jistě prospěla, nesporně to byl pro všechny přítomné příjemný divadelní zážitek.
Po několikaminutové přestávce následovalo další představení z ranku těch kratších. Diváky čekalo stínové divadlo. V režii Jiřího Polehni se s inscenací Žížaly představil soubor Kristýnka, čítající jednoho člena, Kristýnu Matějovou. Představení se skládalo z drobných loutkářských etud, které měly tu více, tu méně, vypracované pointy. Jediným spojovacím článkem byl hlemýžď, který se objevoval mezi jednotlivými etudami. Nejoriginálněji vypoentovaná byla etuda první, ve které se objevily dvě povahově rozdílné žížaly, seznámily se spolu, koketovaly spolu, začínaly se mít rády, zamilovaly se do sebe... a na závěr došlo k prozrazení, že jde pouze o jednu žížalu se dvěma rozdílnými konci. Stínové divadlo není jednoduchou loutkářskou technikou, ale Kristýna Matějová se úkolu hrát s loutkami stínového divadla zhostila velmi dobře. Představení Žížaly zaujalo svou nápaditostí a využitím možností tohoto divadla, kterým se oba inscenátoři nechali očividně okouzlit. Pracovali s přibližováním a vzdalováním objektů a loutek, pomalým rozbalováním a zjevováním jednoduchých tvarů, atd. V tomto ohledu byli vynalézaví. Méně však již v celkové výstavbě inscenace. Ztráta gradace tkvěla především v řazení nejlépe vypointovaných etud na začátek. Postupně jakoby tvůrcům docházel dech. Inscenaci očividně chyběl stmelující příběh.
Stínohra se na letošním ročníku objevila pouze v tomto případě a na minulém ročníku vůbec. Mladí amatérští umělci se snaží objevovat mnohé podoby loutkového divadla. V případě Kristýny Matějové se v zásadě podařilo naplnit tuto divadelní formu obsahem a představení bylo inspirativním divadelním zážitkem. První soutěžní den uzavřela inscenace Vyšetřování Ikarova pádu v podání souboru Sněženky z Opavy. Mladí umělci si vybrali pro své zpracování text Oldřicha Augusty, který nazkoušeli v režii a scénografii Miroslavy Halámkové. Mytologické příběhy jsou jistě lákavé pro jevištní ztvárnění. Ačkoli se možná zdají být na první pohled pro divadelní soubory zajímavou výzvou, nejedná se o témata snadná k inscenování. Soubor Sněženky projevil sympatickou snahu transformovat na jeviště mytologickou látku, což učinil s upřímnou oddaností, vnitřní disciplínou a respektem k autorovi dramatické předlohy. Ačkoli se inscenace nazývá Vyšetřování Ikarova pádu, o vyšetřování v inscenaci nejde. Ve hře se rozvíjí mnoho motivů, které odbíhají od naznačené hlavní linky příběhu o sochaři Daidalovi a jeho úporné snaze vytvořit jedinečné dílo. Hra je nesmírně narativní, méně však dramatická. Příběh, či příběhy jsou spíše převyprávěny, než předvedeny. Inscenace se vyznačovala přílišnou sošností až strnulostí a míra těchto záměrně užívaných principů nebyla zcela přesně uhlídána. Recitující chór i postavy příběhu mnohdy uvízly v sítích dlouhých promluv. Herci hráli s bílými totemovými loutkami, ovšem manipulovali s nimi a dotvářeli jejich gesta každý s jinou intenzitou. Ztrácela se často dějovost a zadrhával rytmus inscenace. Zdlouhavé příchody a odchody herců z nepojmenovaného prostoru retardovaly děj a jejich časté postavení „mimo hru“ bylo divadelní pouze v momentě, kdy vytvářeli ze svých rukou ptáky a zvuky dotvářeli prostředí. Ne zcela využitou se zdála být také nabízená scénografie v podobě několika bílých krabic. V průběhu inscenace jsme se ocitali v různých prostředích, ale změny v seskupení krabic byly pro diváka pod tíhou jiných jevištních sdělení málo výrazné. Někdy až příliš pietní přístup k tématu, či dramatické předloze může být i na škodu, ačkoli má soubor nespornou chuť i dispozice zpracovávat látku osobitým způsobem.
Pátek 2. července 2004
Den otevíral svou inscenací O vodníkovi Slzínkovi a panence Veselušce Loutkový soubor Radost ze Strakonic. Pohádka vyprávěla o vodnickém klukovi Slzínkovi, jehož rodiče se stále hádají, a on proto pláče až osolí celý rybník. Rodiče ho za to posílají na zkušenou do světa. Na své cestě pomůže malý vodník jednomu pocestnému a nachází vodnici Veselušku, zamilují se do sebe a vše dobře končí. I rodiče se přestanou hádat. Pohádka začala velmi slibně. Příjemným, civilním způsobem pohádku na předscéně dětem začal vyprávět starý vodník, živý herec. Příjemná expozice, kterou začala komunikace mezi jevištěm a hledištěm, ovšem skončila, jakmile se otevřela opona. Strakoničtí loutkáři se jistě v dobrém slova smyslu snažili a přemýšleli o tom, jakým způsobem autorskou pohádku režiséra inscenace Václava Nováka inscenovat. Bohužel ve svém přemýšlení nebyli viditelně jednotní a chyběl potřebný korektiv jednotlivých nápadů a stmelující síla, která by vnímala proporčnost a kompaktnost díla. Viděli jsme tak loutkové představení, ve kterém herci hráli s několika rozdílnými typy loutek, rozdílnou technologií vodění, rozdílnými výtvarnými kvalitami. Divák se po otevření opony setkal s černým divadlem, ovšem veškerá iluze byla zrušena v momentě, kdy z tohoto iluzivního prostředí náhle „vystoupili“ loutkovodiči v „čerňácích“ a vodili tyčové loutky. Iluzivní prostor byl zcela porušen a nabouráván byl i nadále, když do něho naopak „vstoupily“ loutky na niti neskrytě voděné nad tímto prostorem. Herci v černém nejen že mnohdy vykrývali a rušili hru v iluzivním prostoru za nimi, ale šli i mezi diváky. Pro plynulé vedení příběhu zcela zbytečně a neopodstatněně rozehrávali další, v tomto případě již pátý, hrací prostor. V pohádce se neustále opakovalo, co by si děti měly o viděném myslet, což působilo až mentorsky. Vše dohromady zahuštěno všudypřítomnou popisností. Dětský divák je velmi vnímavý a domnívám se, že není potřeba ho neskrývaně z jeviště poučovat a zpochybňovat jeho fantazii. Odvážný krok zkusit inscenovat původní dramatický text se ovšem cení.
Příjemným a osvěžujícím bylo pro mnohé diváky představení Plechové pohádky aneb Tři pohádky o jednom drakovi a jedné chystané svatbě... souboru Kordula. Protagonistka představení Pavlína Kordová vycházela z textu Milady Mašatové. Její herectví bylo na velmi vysoké úrovni a její kultivovaný projev byl příjemný a nenásilně vtahoval diváky do pohádek o třech rozdílných princeznách. První dvě, ubrečenou a parádivou, ani drak nechtěl a třetí již měla svého prince. Snaha herečky o aktivizaci publika byla přirozená, úspěšná a vycházela z jejího nesporného talentu a schopnosti nenásilně kontakt navázat. Míru nevtíravé komunikace udržela po celou dobu inscenace. Byla schopná improvizovat a okamžitě zapracovat do hry neočekávané podněty a situace, které jí publikum poskytovalo. Scénu i loutky si vytvářela, či spíše konstruovala, sama. Loutky, samostatné výtvarné artefakty, vytvořené z různých kusů nádobí, tak zcela svou výtvarnou podobou, použitím i animačními možnostmi odpovídaly charakteru jednotlivých postav tří krátkých pohádek. A herečka dokázala všech možností svých loutek využít. Rozhodně patřil výkon Pavlíny Kordové a její inscenace Plechové pohádky k tomu lepšímu, co bylo možné na 53. Loutkářské Chrudimi vidět. Následovalo představení divadelního spolku Gleisslers Hofkomedianten Škola Kristova a škola světa. Inscenace, k níž podkladem byl barokní text z roku 1743 Škola Kristova a škola světa, provokovala a chtěla provokovat. Stručně vyjádřeno, šlo o volební boj, ve které se utkali Kristus versus Svět. Každý zvlášť lákali na svou stranu jednotlivce i davy, přesvědčovali o svém učení. Kladli pádné argumenty, přebíjeli se svými slovními formulacemi. Před diváky se roztáčel kolotoč volebního úsilí. Jednotlivé obrazy vyjevovaly nejednotnost a váhání žáků školy Kristovy i váhání žáků školy světa a jejich přebíhání z jedné strany na druhou a hledání správné cesty. Rétorika, řídící postava a průvodce celým volebním kláním, nabízela divákům jednotlivé obrazy a na konci je vybídla ke vhození kamene pro jednoho z kandidátů. Mladí umělci sehráli představení, které diváka doslova atakovalo svým svižným až klipovým rytmem, vrstevnatostí jednotlivých obrazů, složitostí sdělení jednotlivých postav, množstvím výrazových prostředků, náporem herecké energie s jakou herci doslova útočili na diváka. Představení vyznělo jako ohromný, barokní obraz, mohutné a silné gesto. Jevištní ztvárnění tohoto starého textu bylo přinejmenším zajímavé a neotřelé. Dvě hlavní postavy, Kristus a Svět, byly vykresleny jako dvě karikatury, směšné, plakátové, ploché postavy s absencí jakékoli plasticity a nebylo tudíž možné ztotožnit se ani s jednou z nich. Jejich výstupy se jevily jako pokřivené, zvrácené. Nebylo k čemu se přiklonit, čeho se zachytit. Do postavy Krista režisér záměrně obsadil dívku. S jemným, šeptajícím, bázlivým hláskem byl Kristus vykreslen jako nejsvětější z nejsvětějších a podstatou i krajností svého vystupování byl stejný jako hrubý, opilecký zhýralec nad zhýralce pan Svět, s přeskakujícím hlasem. Každý ovšem na opačném konci pomyslného žebříčku hodnot. Inscenace s mnoha dobovými aktualizacemi provokovala především svým bezvýchodným řešením, svým nihilistickým vyzněním. Na diváka se valila láva slov, přesně provedených jevištních akcí, skvělé výkony herců ve stylizovaném projevu i výborná animace jednoduše řešených loutek z rukávů šatů. Na půdorysu barokního textu, s barokní nabubřelostí, expresivitou a okázalostí, apelativní deklamací, kdy atmosféru dotvářely také barokní rytiny promítané na velké bílé prospekty, vyrostla jedinečná inscenace ve své rozporuplnosti, jelikož na jejím konci zůstávají mnozí diváci na pochybách, zda hodit svůj kámen pro nebo proti, nebo ho zkrátka nechat ležet stranou. I to je postoj. Doslova a do písmene představení na dobrou noc bylo Popohane. V průběhu sedmi minut dokázalo pánské trio divadelního souboru DNO příjemně pobavit a nočně naladit k prasknutí nabitý sál Divadla MED. Na motivy indiánských Povídek z parní lázně tvůrci zcela po svém převyprávěli příběh mladé dívky, ze které by rád sexuálně neukojitelný Indián učinil ženu, což se mu ale nepodaří a poté, co jí namíchá čarovný nápoj, aby rychleji dospěla, najde si dívka jiného. Originalitu, smysl pro zkratku a výtvarně velmi jednoduše pojednané, ve své jednoduchosti, znakovosti a nadsázce však originální, loutky (na špejli z kartonu vystřižené plošné loutky mužů i medvěda s velkými penisy a role toaletního papíru taktéž na špejli, na které byla nakreslena kyprá žena), příjemně nonšalantní až záměrně ledabylé herectví, to vše obsahovalo večerní představení Popohane. Inscenace vznikla jako svatební dar pro novomanžele, členy souboru DNO, což divákům lídr souboru Jiří Jelínek neopomenul hned v úvodu sdělit. Většina inscenací tohoto souboru je programově postavena na otevřené, upřímné komunikaci s divákem, kdy odkryjí tvůrci hned v úvodu karty, a dokáží si diváky okamžitě naklonit. Pornografická až pedofilní povídka hraná pánskou částí souboru DNO s nadsázkou a černým anglickým humorem vyznívala spíše jako lechtivá loutková minikomedie. Popohane byla bonbónkem na dobrou noc. Těžko bychom ji ovšem mohli srovnávat s ostatními inscenacemi prezentovanými na přehlídce. Mimo jiné, hradecký soubor DNO i letos doslova zachvátil svou poetikou, kreativitou, energií, muzikou a radostí z divadelního bytí celou 53. Loutkářskou Chrudim. Nehledě na to, že jim v tom letos vydatně pomáhal časopis Kniha, který členové souboru DNO denně vydávali a obohacovali tak přehlídku o příjemné, vtipné a výtvarně nápaditě zpracované čtení.
Sobota 3. července 2004.
První představení sobotního odpoledne, Malé noční příběhy souboru Teatro Matita, patřilo, z pohledu všech předešlých i následujících, k těm nejlepším, které bylo možné na 53. loutkářské přehlídce zhlédnout. Slovinský loutkoherec studující prvním rokem na KALD DAMU odehrál se svými loutkami vskutku nezapomenutelné a inspirativní představení. Příběh byl jednoduchý: V nočních hodinách zazvoní budík a spisovatel začíná tvořit své velké dílo. Hledá vhodného hrdinu a není spokojen ani se šnekem, ani s botou, býčkem a ani se žábou. Nedaří se mu, končí psaní, zavírá knihu a jde spát. V ten moment jeho naexponovaní hrdinové ožívají a rozehrávají své individuální příběhy. Šnek závodí s botou v rychlosti, ukáže se, že býček není býček, ale líná a pomalá kráva, kterou ani mrštný toreador nevyprovokuje k pohybu a pěvecky nadaná žába „rozbaluje“ svůj hudební repertoár a touží po lásce. Loutkář Matija Solce je virtuos v loutkovodičském umění. Spisovatel, dvouruční maňas, se v jeho rukou stal živou postavou a divák byl její živostí doslova okouzlen. Publikum se skvěle bavilo každým jeho pohybem, výrazem ve tváři, pootočením, gestem. Pouze v této inscenaci vodič vše podřídil loutce a oživoval ji svým talentem a citem pro loutkovodičské umění. Herec Matija Solce se dokáže vyjadřovat skrze loutky a jeho myšlenky jdou přes loutku k divákům. V rámci celku byl oslabší střední část inscenace. Loutky boty i šneka nebyly příliš výtvarně výrazné a při jejich výstupu mírně klesla divákova pozornost. Atmosféru jednotlivých výstupů dotvářel a podporoval muzikant Rene, který v průběhu představení hrál na elektrickou kytaru. Muzikant nebyl očividně příliš sžitý s inscenací. Větší souhra by inscenaci jistě prospěla, nehledě k tomu, že většinu doprovodných zvuků vytvářel herec sám. Kytarista měl možnost a velký prostor předznamenávat atmosféry následujících výstupů a také je naopak nechávat v divákovi hudebně doslova doznít. Po skvělém výkonu Matiji Solceho to neměl Tomáš Machek s představením O princezně na drraačkuu jednoduché. Sálem ještě nedoznělo okouzlené „ach“ a on již stál na jevišti se zcela jinou poetikou, jiným typem loutek a lapidárním příběhem o krásné panně, o kterou se ucházejí zástupy nápadníků a ona klíček od svého panenství dává nepravému. Představení bylo milé a příjemné. Téměř estrádní číslo, s náznaky lidových pouličních loutkářů, kteří vyprávěli kolemjdoucím krátké poučné příběhy, morality či šprýmy pro pobavení. Žonglování s jednoduchými loutkami pánů nápadníků (klacíky a nepravidelné hranolovité objekty ne nepodobné kamenům), kteří se ucházeli o krásnou pannu, mělo svůj význam a opodstatnění v rámci příběhu. Nebylo pouze zcela zřejmé, kdo příběh vyprávěl. Kdo byl ten muž v zeleném plášti, na kterém měl vyobrazeny pařezy? Divák jej vnímal spíše jako scénografii, ale on celý příběh , byť jen jednou větou, uvedl? Tedy vypravěč? Představení by jistě prospěl vzdušnější, otevřenější, pouliční prostor.
Stop, Splátky domů, Dr. Kraus byly tři miniinscenace uvedené v rámci komponovaného pořadu souboru DNO. Mladé, osvěžující, zábavné, plné energie a nezkrotitelné tvořivosti, kompaktní, vyvážené, bylo představení či spíše jevištní koláž tohoto divadelního společenství. Písně, scénky, etudy, přednes, neskrývaná a upřímná radost z tvorby, radost z komunikace s divákem tvořily představení. Originálně vypointované divadelní skeče propojoval vypravěč, poeta, básník a průvodce Jiří Jelínek. Jelínek je mimo jiné motor, silná osobnost, režisér, určující a stmelující prvek DNA, člověk, který vyplňuje čas, když se přestavuje scéna, člověk, který baví, člověk, bez něhož by DNO nebylo DNO a který by nebyl bez DNA. První miniinscenace nesla název Stop. Příběh manželského páru, který si své nudné a stereotypní soužití ozvláštňuje různými hrami na…. Byla to vtipná divadelní anekdota s nečekanou pointou, v níž se přesně pracovalo s divadelní zkratkou. Herci byli přesní ve výrazu. Výborně „herecky“ bylo ztvárněno také auto, které bravurně animovalo malé plošné loutky ve zpětném zrcátku. Druhá miniinscenace Splátky domů, u které se mnohým název nespojil s předvedeným, byla improvizací zasazenou do pevného rámce. Mladý manželský pár si hraje. Vytahuje z krabičky magnetky-písmena a skládá je na ledničku. Oba mladí manželé se oslovují slovy s počátečním písmenem, které právě vytáhnou. V průběhu této hry má divák možnost v intonacích, nalezených osloveních, i v síle emotivního podtextu s jakým je slovo vysloveno sledovat barevnost a plnost vztahu tohoto páru. Vidí zamilovanost, lhostejnost, nenávist, kajícnost, usmíření... Schopnost herců souboru DNO improvizovat byla obdivuhodná. Třetí miniinscenací, v rámci všech předvedených nejdelší a nejvíce splňující měřítka regulérní inscenace, byl Dr. Kraus. Jakmile „dr. Jelínek“ každé představení uvede proslovem o důvodech inscenování a hraní „kusu“, mezi které v tomto případě patřila „..touha zahrát si s marionetou a tahat za nitky..“, pak je divák i kritik absolutně odzbrojen cokoli kritizovat. V Jelínkově podání to publikum přijímá a odevzdaně sleduje onu radost z tahání. Ovšem tentokráte v dramaturgicky velmi promyšlené hře s faustovskou tematikou, ve které dojde k odhalení, že Pimprle je vlastně Mefisto a v závěru hry, po vyřknutí posledního přání Dr. Krause, který chce být nesmrtelný, odhalení číslo dvě, že celý příběh se odehrával v televizi. Originální a nosný dramaturgický nápad. Opět neočekávaná pointa!
Představení s názvem Goluxové uzavřelo sobotní divadelní maratón. Inscenace byla zajímavým divadelním počinem. Soubor Tlupatlapa ze Svitav si vybral jako předlohu ke své inscenaci text Jamese Thurbera Třináctery hodiny. V podání Tlupatlapy viděli diváci volně převyprávěný příběh o zakleté zemi, kde se zastavil čas. Ryze činoherní inscenace byla velmi zajímavě scénograficky pojednána, ale jakoby se soubor zvláště soustředil na vizuální složku inscenace a méně již na dramatickou stavbu a herectví. Ne dobře si rozvrhnul síly. Úvodní píseň Goluxe byla několika ženskými interpretkami zazpívána velmi zdařile, nesla pro diváka důležitou informaci o postavě a posouvala děj dál. Zvlášť příjemný byl pohybový projev všech interpretek. Inscenace se slibně rozběhla, ale neudržela tempo do konce. Následně se začala drobit v jednotlivostech. Další písně již nenesly pro diváka podstatná sdělení, spíše opakovaly, co již bylo sděleno v dialozích, mnohé byly popisné. Chyběly základní motivace pro jevištní jednání postav. Řada dějových faktů byla před diváka předestřena postrádajíce jakýkoli smysl. Výtvarně efektně zpracované scénické obrazy, světelné efekty dokreslující atmosféry mizanscén, písně i hudba, jako by existovaly samostatně, nezávisle na sobě a na příběhu. Zdálo by se, že šlo o divadlo masek, ale se škraboškami, které měli interpreti na tvářích, se bohužel jako s maskami nepracovalo. Herci v nich hráli civilně a bez vnitřního řádu fungovalo také odkrývání tváře, čímž se narušovala symboličnost tohoto aktu. Škraboška jako výtvarný artefakt fungovala dobře u Goluxe, tohoto podivného tvora. Svitavský soubor je velmi schopný a především dívčí část souboru má již zkušenosti se zpracováváním složitých témat, jak prokázala inscenace Pastýřka, která byla tím nejlepším, co bylo možné vidět na 52. Loutkářské Chrudimi. Inscenace Goluxové jakoby stála teprve na počátku tvorby, jakoby se teprve hledala podoba inscenace. Je zkrátka „zaděláno“ na zajímavou inscenaci.
Neděle 4. července 2004.
Nedělní odpoledne otevřelo v MEDu představení Pidiženušky. Tři hororově laděné pohádky z knihy Pavla Šruta Kočičí král jevištně převyprávěly čtyři interpretky ze souboru Bruncvíkové - Pidiženušky. Nejen že se jim podařilo krátké pohádky Zlatá paže, Pidiženušky a Tomáš Tumáš, které spojuje tzv. hrobní tematika, jevištně velmi zajímavě uchopit, ale nápadité bylo i výtvarné zpracování loutek. Herecký projev dívek nebyl ještě zcela vyzrálý, ale byla na nich vidět radost ze hry. Příliš rozlehlý a roztříštěný prostor Divadla MED jim bohužel nepomáhal při vyznění jednotlivých povídek. Spíše narušoval intimitu, kterou by zvláště tyto hororově laděné příběhy potřebovaly. Na ne příliš hororovém vyznění se podepsalo také necitlivé svícení. Nedotaženým se zdálo být také dramaturgické zasazení a propojení všech tří povídek. V úvodu herečky rozehrály hru s diváky, v druhé povídce ji opustily a rozehrály jinou mezi sebou, ta gradovala až do osobního konfliktu dvou interpretek a při třetí byly do konfliktu vtaženy také ostatní herečky. Transformace jednotlivých povídek na jeviště jakoby vznikala odděleně a režisérka ani nehledala jiné propojení než na základě tematické podobnosti pohádek. Kdyby dívky – herečky rozehrály hru pouze mezi sebou a na základně osobních vztahů a konfliktů si příběhy hrály navzájem, jevilo by se odůvodněným střídání vypravěček a došlo by k výraznějšímu propojení všech tří povídek.
Po krátké přestávce následovala inscenace Prcek Tom a Dlouhán Tom souboru ZUŠ ze Semil. Soubor si jako předlohu pro svou inscenaci vzal taktéž text Pavla Šruta vyprávějící o vzájemném napalování dvou sousedů. Bohatého a ne zrovinka nejchytřejšího a chudého, zato vynalézavého. Pro ztvárnění příběhu o dvou Tomech si tvůrci zvolili maňásky a další jednoduché výtvarné znaky. Ne vždy se podařilo inscenovat dějová fakta Šrutova textu s nadsázkou, kterou mnohá z nich přinejmenším nabízela, pokud ne zrovna vyžadovala. Například smrt Prckovy babičky vyzněla v podání souboru morbidně a onu lehkost a nadsázku, v jiných situacích herecky přesně odehranou, postrádala. Mladým a nezkušeným hercům jakoby chyběl elán a radost z hraní a bytí na jevišti, což zvláště po zhlédnutí předchozí inscenace bylo více viditelné. Často se dokonce mohlo zdát, že inscenace je hrána pouze pro prezentaci tří hereček. Černý paraván, spíše kapsář, zůstával po celou dobu inscenace téměř nevyužitý. V určitých situacích paraván přímo volal po zapracování do hry. Leč marně. Jako scénografie sloužila těla všech čtyř protagonistů, zvláště pak jedné z nich. Ta vytvářela ze svého těla pohoří, mosty, vodopády... Bohužel se často stávalo, že divákovu pozornost upoutávalo spíše dívčino tělo, než originálně vytvářená divadelní metafora. V inscenaci bylo mnoho loutkářských nápadů a herci projevili schopnost zručně animovat maňásky.
Den běžel jako o závod a na Malé scéně Divadla Karla Pippicha následovaly dvě kratší inscenace. Veselé příhody Pachýře a Chroše a Don Šajn. Inscenaci Veselé příhody Pachýře a Chroše vytvořila tříčlenná skupinka mladých mužů souboru Pachýř. Záměrem tohoto představení bylo poukázat na hodnoty dnešní konzumní společnosti, kdy nás obklopuje nuda, stereotypy a povrchnost. Tématu prázdné konzumnosti se podřizovala také práce s divadelními výrazovými prostředky. Tvůrci převraceli naruby „zaužívané“ loutkářské principy. Dialogy byly velmi krátké. Některé komolené repliky byly bohužel často vnímány spíše jako schválnost, než snaha naplnit záměr. Na závěr představení herci platili divákům za to, že přišli a dívali se. Škoda jen, že se potom ještě uklonili, což se vymykalo nastolené poetice „anti“. Navzdory nastolené antipoetice nevyznívala inscenace nihilisticky. Další miniinscenací byl Don Šajn souboru POLI. Režisér a loutkář Jiří Polehňa použil jako základní stavební kámen pro svou one-man-show staré loutkářské texty o donu Šajnovi. Razantně je upravil a seškrtal na minimum. S nadsázkou a lehkou ironií se svou inscenací vysmíval naší verbální kultuře. On se svým donem Šajnem šel rovnou na věc. Důležitá je ovšem míra, a to i míra stručnosti jak textu, tak použitých prostředků. Všechno dění a hraní s loutkami sveřepě směřovalo k závěrečné a překvapující pointě, kdy spravedlnost vzal do rukou samotný loutkář. Škoda jen, že tuto pointu loutkář okatě prozradil již uprostřed hry. Již na předcházejícím ročníku Loutkářské Chrudimi jsme se přesvědčili, že Jiří Polehňa má vytříbený smysl pro humor a hýří nápady, které by si ovšem zasloužily důslednější zpracování, aby i divák z nich měl patřičný divadelní zážitek a s napětím očekával, s čím přijde tento tvůrce příště.
Představení Iča a Urak v podání dvou sloučených souborů se společným názvem BSP uzavíralo tento loutkářský den. Jako předlohu pro svou inscenaci si soubor zvolil knihu autorů M.G. Voskobojnikova a G. A. Menoščikova vydanou v 50. letech v Moskvě a obsahující sibiřské příběhy, písně a říkadla. Vycházeje z reprízy, která se uskutečnila v neděli 4. července 2004 ve 20,00 hodin v Divadle Karla Pippicha, dalo se jen velmi těžko definovat, jaký byl původní záměr inscenátorů, o čem chtěli vypovídat, jaké mělo být sdělení a vyznění inscenace. Divák si nemohl být jistý zda záměrem inscenátorů bylo skrze realistické ztvárnění doby, kdy se recitovaly budovatelské básně a říkalo se „…na věčné časy…“, vyvolat pocit hořkosti, snad i studu, jací jsme byli. Pokud ano, tak se to souboru BSP bohužel nepodařilo. Těžko by také mohlo, když v inscenaci účinkovaly děti, které tuto dobu nemohly zažít. Někteří členové souboru bohužel nemají ještě zcela zvládnuté základní herecké a loutkářské řemeslo, a proto jsou odkázáni hrát civilně, což neodpovídalo nadsázce a stylizaci, se kterou byly některé části textu inscenovány. Inscenátoři byli zřejmě okouzleni formálními prostředky, které však vzhledem k nedůslednému uchopení tématu vyznívaly až samoúčelně. Inscenování příběhů poznamenaných budovatelským duchem, může být z hlediska dramaturgického i zajímavé. Snaha souboru BSP však vyzněla jako těžko identifikovatelné, prázdné gesto.
Pondělí 5. července 2004.
Závěrečný den loutkářského maratónu se skládal z posledních tří představení a půlnočního vyhlášení výsledků. Odpoledne všechny příjemně naladilo pouliční představení souboru DNO Epos, které hráli před chrudimským muzeem na schodech. Kapela divadla DNO šlapala jako vždy zcela přesně, vytvářela atmosféry, přiměla kolemjdoucí chodce zastavit se. Diváci viděli příběh o putování obyčejného člověka za svým snem. Ve vyprávění se vyskytlo mnoho odkazů na známé filmy, knihy, příběhy a pohádky. Divák procházel spletí „odyseovských“ zastavení. Herci animovali různé typy loutek a inscenace hýřila nejen výtvarnými nápady. V rytmu hudby na sebe navazovaly jednotlivé výstupy a celou inscenací jakoby herci protančili. Představení „na schodech“ mělo švih, bavilo a zcela v duchu DNOvské poetiky vyvrcholilo překvapující pointou.
Soubor DNO má velký okruh příznivců všeho věku. Důvodem je originální poetika, nabíjející energie, radost z bytí na jevišti, nebo „na schodech“, stmelenost, pocit sounáležitosti, smysluplnosti, přátelství, otevřenosti, příjemné obyčejnosti a velkého daru divadelnosti. Herci souboru DNO, jak by možná řekl pan profesor Vyskočil, jsou v kondici.
Po Eposu se diváci přesunuli do prostor Divadla MED na poeticky jemné představení Ani Anička, ale Alenka souboru Harmonika. Herci v pomalém rytmu předestírali před diváky pestrý a barevný obraz seskládaný z útržků díla Lewise Carrola, osobních zážitků a vzpomínek z dětství interpretů. Na začátku nastolený rytmus vytvářel pro diváka prostor pro vlastní přemýšlení, vzpomínky a asociace. Tempo inscenace, pomalá animace předmětů i loutek, manipulace se světlem umožňovala vnímat každý jemný pohyb, gesto, mimiku, detail na jevišti. Světlo i tma byli výraznými divadelními prostředky, které společně s ledabyle rozloženými předměty na jevišti vytvářeli zvláštně snovou atmosféru. Jakoby to všechno byly pouze záblesky mysli, oživované vzpomínky, útržky snů,…. Herci si v průběhu představení předávají slamáček symbolizující malou Alenku, a každý z nich se tak na chvíli stává Alenkou, tak jako jí byl v dětství, a měl svůj fantazijní svět, každý z nás. Inscenace zcela důsledně nesleduje jednu dějovou linii, ale zřetelně z ní vystupuje motiv outsiderství. Na konci vše vrcholí vyrovnáním a nalezením sama sebe a Alenka vnitřně vyhrává svůj vlastní boj. Živý jevištní obraz vzpomínek na dětství, který vzdáleně připomínal představení výtvarníka a loutkáře Petra Nikla Obnošené sny.
Posledním představením soutěžní přehlídky byla Hra (Oidipus) v provedení souboru Rámus z Plzně. Soubor vyložil Sofoklova Oidipa jako drama outsidera a zasadil ho do prostředí mateřské školy. Hrdinové příběhu byli ztvárněni plyšovými i jinými hračkami, šikanující většina jako antický chór. Neobvyklé uchopení klasické látky a jistě poctivý tvůrčí záměr celého souboru však bohužel nemohl vyznít pod tíhou všemožných i nemožných použitých divadelních prostředků mezi kterými se mnohdy dala jen velmi těžko vysledovat vazba na oidipovské téma. Inscenace se tak stala nepřehlednou, nesourodou a působila jako samoúčelné divadelní gesto. Jakoby chyběl korektiv, který by přísně sledoval co ještě v rámci tématu funguje a co již dusí. Významové odůvodnění použitých prostředků a motivace postav byly komplikované a krkolomné a divákovi ani nebyl dán prostor, aby vše dešifroval. Velkým kladem inscenace však zůstává energie s jakou herci hráli, nápaditá animace hraček a kvalitně provedená hudba.
Hana Galetková
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':