Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2003, č. 5, s. 29 - 31, Milan Schejbal.

JIRÁSKŮV HRONOV – POSTŘEHY ODJINUD

Je nesporné, že Jiráskův Hronov je již pěknou řádku let pro české amatérské divadlo (a nejen pro něj) zásadním fenoménem. Pro drtivou většinu amatérských divadelníků je metou z nejvyšších, a i ti, kteří na něj pohlížejí s jistou dávkou despektu či pohrdání, většinou neodmítnou se na něm prezentovat. Tak, jak se vše přirozenou cestou vyvíjí, samozřejmě včetně divadla, nezůstal – a doufejme do budoucna, že ani nezůstane – Jiráskův Hronov tohoto vývoje ušetřen. Když mě Milan Strotzer v průběhu letošního JH požádal, abych napsal do Amatérské scény své postřehy o tomto festivalu, čemuž jsem se v minulosti několikrát úspěšně ubránil, souhlasil jsem tentokrát, neboť není vůbec na škodu udělat si čas od času jakousi inventuru a pokusit se pro sebe analyzovat stav věcí. Zároveň si myslím, že je třeba se zamyslet, kterak dát této přehlídce nové životodárné impulsy, a to zejména v oblasti reflexe přehlídkových představení. Nechci se pouštět do hlubokých odborných reflexí inscenací letošního ročníku, ale nemohu se úplně vyhnout ani této oblasti.
Začnu od té části JH, která mi je v posledních letech nejbližší a nejvlastnější. Klub (nejen) mladých divadelníků (K(n)MD) se stal nedílnou a dnes již neodmyslitelnou součástí programu JH. A právem, o čemž svědčí stále větší – dnes už na hranici samé kapacitní únosnosti – počet seminaristů. Za posledních zhruba patnáct let je evidentní zásadní postupný kvalitativní posun náplně těchto seminářů. Vzpomínám si, že když se ve druhé polovině 80. let minulého století začala tato vzdělávací akce zcela nově koncipovat, byla zaměřena ryze teatrologicky, tj. výhradně na divadelní disciplíny směřující k inscenačnímu tvaru, samozřejmě včetně interpretace. Je logické, že takovéhoto klání se účastnili především režiséři amatérských souborů (včetně těch špičkových – namátkou např. František Zborník, Jožo Krasula a další). Osvědčený lektorský čtyřlístek tvořili význační činoherní profesionální režiséři tehdy mladší střední generace Ivan Rajmont, Karel Kříž, Miroslav Krobot a Jiří Fréhar. Myslím, že tehdy byly položeny základní kameny smysluplného a potřebného vzdělávání u tak významné akce, jakou JH je. Šlo totiž především o to, otevřít frekventantům nové divadelní obzory a naučit je divadelně myslet. V 90. letech se pak společenská situace zásadně změnila a nemohla se nepromítnout i do oblasti divadelní. V té době jsem se systematicky začal věnovat lektorské práci v K(n)MD a mé následující postřehy vycházejí právě z této zkušenosti s mladými (někdy i velmi mladými) seminaristy. Především v první polovině 90. let vyrostla nová mladá generace, která byla otevřená všem novým podnětům a jaksi programově ignorovala vše negativní, co život přináší. Zásadně pozitivní pohled na život této generace v sobě nesl i jistá nebezpečí – z hlediska divadelního například nechuť vidět svět konfliktně. V té době se také objevil pro mě nový rys: touha mladých lidí více než kdy předtím spolu komunikovat, chápat se a rozumět si. Ona touha komunikovat spolu se pak přenášela, alespoň dle mé zkušenosti, do samotné divadelní praxe a stala se důležitější než vše ostatní. Praktická cvičení z této oblasti pak vyhrávala na celé čáře a byla frekventanty brána jako zásadní. Zde jsou také, podle mého názoru, kořeny té touhy seminaristů K(n)MD patřit někam a být spolu a to, naštěstí, platí až do dnešních dnů. Tento trend zároveň přivedl do K(n)MD nejen amatérské divadelníky, ale i mladé lidi, jejichž vztah k divadlu nebyl přímo aktivní, ale kteří chtěli některé divadelní postupy aplikovat ve svém (většinou budoucím) povolání. Objevil se tak zcela nový jev, do té doby u nás spíše okrajový. Byl jsem až zaskočen, kolik takovýchto mladých lidí je. Když jsme letos na JH uzavírali několikaletý seminář S, musím říci, že jsem byl víc než potěšen, když dnes již lékaři, učitelé, advokáti či komunální politici aj. se shodli na tom, že týden na Hronově patřil každoročně k jejich největším zážitkům, a postupy, které si zde osvojili, jim pomohly v řadě složitých každodenních situací. Na druhé straně se to ovšem vrací i samotnému divadlu v podobě kulturně vzdělaných lidí se schopností vlastního úsudku. Možná ze stejných důvodů začali do hronovských seminářů jezdit i studenti vysokých uměleckých škol (DAMU, JAMU), budoucí profesionálové, což do té doby byla věc nevídaná.
Postupem času si i tito mladí začali uvědomovat, že pro hodnotný divadelní zážitek zdaleka nestačí jenom umění komunikace. Stejně jako se u nás divadlo jako celek začalo postupně, a mnohdy ve velkých bolestech, vracet zhruba v polovině 90. let ke své nejdůležitější funkci, tj. zobrazovat člověka se všemi jeho radostmi a bolestmi ve světě ostatních lidí a přestalo být víceméně politickou tribunou, tak stejně se jevilo nezbytně nutné osvojit si alespoň základní divadelní zákonitosti. Vynořila se znovu naléhavěji potřeba systematičtějšího režijního vzdělávání, ale i osvojení si základů hereckých psychosomatických disciplín, jako je jevištní řeč či jevištní pohyb. Přesto, že by se konkrétně v těchto disciplínách mělo a mohlo vzdělávat na nižších stupních (např. v regionech), je rozsahem a kvalitou lektorů hronovské setkávání prakticky nezastupitelné. A tak se postupem času a potřebami doby strukturalizoval systém celého K(n)MD. V současné době existují z mého pohledu zhruba čtyři základní okruhy vzdělávání. Jednak jsou to zmíněné psychosomatické disciplíny, jednak semináře zaměřené na konkrétní hereckou a režijní práci (kde se pochopitelně pomítá i umění komunikovat), dále pak semináře teoreticky vzdělávací a v neposlední řadě semináře zaměřené na netradiční divadelní vyjadřování, včetně netradičních prostor. Myslím, že takto strukturovaný systém vzdělávání na JH plně odpovídá požadavkům současného divadla. A to nejen toho amatérského. Čas ukáže, co bude dál…
A ještě poslední poznámku ke K(n)MD. Jistou dobu se stalo takřka tradicí, alespoň u některých seminářů, vždy na závěr předvést ukázku či uzavřený divadelní tvar celotýdenní práce. I mí seminaristé mě každoročně přesvědčovali, že chtějí vystoupit. Rozumím této touze, ale nezdá se mi vždy efektivní. Moje zkušenost je taková, že veškeré úsilí frekventantů je pak v druhé polovině festivalu směrováno pouze k sobotnímu výsledku. Popírá to v některých případech samotnou podstatu pedagogického procesu. Tím v žádném případě nechci popřít, že někdy je sobotní vystoupení organickou tečkou výuky, ale lektor by měl vždy s plnou zodpovědností tuto skutečnost zvážit, neboť se může lehce stát, že se nadělá více škody než užitku. Navíc bere část hronovské divadelní veřejnosti tyto ukázky jako regulérní divadelní tvar, přes veškerá marná upozornění a vysvětlování, a při reflexi těchto produkcí již nejeden seminarista zažil zbytečná zklamání. Paradoxně k tomuto faktu musím zdůraznit, že letošní ukázka práce semináře O (lektor Michal Hecht) – jevištní adaptace inspirovaná knihou O. Wilda Obraz Doriana Graye – patřila k mým největším divadelním zážitkům celého JH.
A nyní bych se rád vyjádřil k té části JH, která se mi v současné době jeví jako nejproblematičtější. A je to oblast zároveň nejchoulostivější, neboť se týká reflexe, kritiky či chcete-li hodnocení představení hlavního programu JH. Už samotný výběr inscenací je posledních několik let předmětem diskuzí (někdy i velmi vášnivých) v odborných kruzích. Chápu, že programová rada JH, která má rozhodující slovo, se snaží vybrat inscenace, které jsou z divadelního hlediska něčím inspirativní, zajímavé či diskutabilní. Potud je vše v naprostém pořádku. Pokud se ale na národní přehlídce FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč vyhlásí oficiálně na závěr vedle nominovaných inscenací pořadí inscenací doporučených a toto pořadí je pak programovou radou zpochybněno, již zdaleka, dle mého názoru, vše v pořádku není. Jestliže je nedodržení pořadí zdůvodňováno atraktivností toho či onoho titulu ve smyslu dramaturgickém, je zpochybněn verdikt poděbradsko-třebíčské poroty, neboť předpokládám (a z vlastní zkušenosti vím, že to tak je), že je do něj ona dramaturgická volba automaticky promítnuta. Navíc v okamžiku vyhlášení pořadí doporučených inscenací je všemi toto bráno jako výsledek celé národní přehlídky - a to ať chceme nebo nechceme. Tato jistá necitlivost může pak někoho vést k úvahám o ne úplně čistých úmyslech programové rady. Z vlastní zkušenosti však mohu jen potvrdit, že tyto úvahy jsou zcela zcestné. Mluvím samozřejmě o oblasti činoherního interpretačního divadla, neboť při doporučení z jiných oblastí dochází ke změně pořadí jen velmi zřídka. Přitom by, dle mého názoru, stačilo vyhlásit na závěr třebíčské přehlídky nominované inscenace (zde by stálo za úvahu rozšířit tuto nominaci na tři) a poté všechny doporučené inscenace bez udání pořadí. Tím by mohla programová rada JH daleko volněji přizpůsobit výběr inscenací určitému dramaturgickému směřování. Ostatně, o tomto problému psal i profesor Císař v prvním čísle Zpravodaje letošního Hronova a myslím, že nadešel čas tento problém konečně řešit.
Samozřejmě je velkou devizou tak významného festivalu, jakým JH bezesporu je, že se zde můžeme setkat s inscenacemi mnoha druhů a žánrů amatérského divadla. Tato jakási „žatva“ vznikla svou přirozenou cestou po roce 1989 a zdaleka nevznikla jako blesk z čistého nebe. Vzpomeňme jen, jak již před tímto datem vedle hlavního oficiálního programu byly paralelně uváděny inspirativní představení v tzv. „vedlejším“ či „doplňkovém“ programu. Bylo pak jen logické, že oba tyto „programy“ splynuly a vytvořily dnešní podobu JH. Vytvoření tohoto širokého proudu však od samého začátku vyvolalo jeden velký otazník: Jak v takovémto případě přistupovat k hodnocení tak rozdílných inscenací¨, a to nejen ve smyslu použití divadelního jazyka? Za oněch uplynulých třináct let se již vyzkoušela řada možností s různými výsledky. A poslední dobou se ustálil model PC klubu (Problémový club) v čele s pěti lektory, kterému předchází v dopoledních hodinách DK – Diskusní klub. Zatímco v DK jde, jednoduše řečeno, o rozbor jednotlivých představení, v PC jde o pojmenování specifických otázek nejen jednoho představení, ale i určité oblasti či trendů. Takto to také, dle mého názoru, několik ročníků v zásadě dobře fungovalo. Z mých návštěv PC klubu (letos jsem se zúčastnil jen zřídka) jsem však již před dvěma lety začal mít pocit až přílišné rozvolněnosti a bezbřehosti diskuzí (především o jednotlivých inscenacích) a tento pocit se mi vloni ještě prohloubil. Mám dojem, že v nastolené rozvolněnosti se ztrácí jistá odpovědnost, která chtě nechtě z funkce lektora tak rozhodujícího semináře, jakým je bezesporu PC klub všemi účastníky z hlediska reflexe představení brán, vyplývá. Jako by v jisté fázi šlo více o prezentaci názoru jednotlivého lektora na to či ono představení, jev nebo trend, než o hlubší pokus své tvrzení doložit či prakticky dokázat. Nejde vůbec o to, aby všichni měli jeden názor (doufám, že tomu je již definitivně odzvoněno), ale o snahu upozornit na prokazatelná pozitiva či negativa toho kterého představení, jevu nebo trendu, ale i na úskalí, která mohou vést k jejich různorodému vnímání. Ať chceme nebo nechceme, vždy bude brán názor lektorů PC klubu jako názor rozhodující. Přemýšlel jsem velmi intenzivně o tom, kterak z problému oné „rozvolněnosti“ ven. Napadlo mě jisté řešení, a to na základě letošní zkušenosti. Redaktoři Zpravodaje JH (mimochodem letos nejzdařilejšího za posledních několik let) oslovili některé frekventanty mého semináře, aby se vždy na několika řádcích vyslovili ke zhlédnutým představením. Vím, že oslovení pohlíželi na tento úkol nejprve s despektem, později je to však zaujalo jako možnost a prostor vyjádřit se a nakonec to brali velmi zodpovědně. A hlavně, začali na představení nahlížet z trošku jiného úhlu než byli zvyklí a vedlo je to k jisté odpovědnosti, neboť si uvědomili, že jejich názor se stává věcí veřejnou. Když jsem s nimi na konci JH diskutoval, byl jsem tímto faktem velmi mile překvapen. A ještě větší překvapení jsem zažil, když na mou otázku, zdali by nechtěli některé ze soutěžních představení vyzdvihnout či ocenit, odpověděli jednomyslně, že rozhodně ano. A to i ti, kteří se zmíněné ankety neúčastnili. A tak jsem si řekl, že by možná nebylo špatné ta představení, která zaujala nejvíce, přece jen nějakým způsobem ocenit. Ne, nechci se vrátit ani náhodou k nějakému soutěžení a vím také, co bych v této chvíli z řady úst slyšel: „Jak lze porovnávat jablka s hruškami?“ Myslím si však, že to za jistých okolností jde. Na přehlídková představení lze také nahlížet z úhlu jakým způsobem nebo kterak inspirativně obohacují divadlo jako celek právě teď (tj. v tom kterém roce). A myslím také, že ocenění takovýchto představení by obohatilo a okořenilo celé festivalové klání a zároveň by mělo určitou výpovědní hodnotu. Nebylo by nezajímavé, kdyby jedno takové ocenění vzešlo i od lektorů PC klubu (nebo event. rozšířeného o další lektory). Předpokládá to ovšem, že se tito chtějí dohodnout. Měl jsem totiž poslední dobou nezřídka dojem opačný. Myslím také, že lektorský sbor může integrovat v současné době pouze jediný člověk, prof. Jan Císař. Nemám důvod mu pochlebovat, ale je to v současnosti nezpochybnitelná a nezastupitelná autorita na poli divadelním – a to jak na profesionálním, tak na amatérském. A ať se to někomu líbí či nikoliv, je zároveň persona grata, jejíž slovo je bráno nejzávazněji. Je však logické, že nezbytně nutně kolem sebe musí mít tým lektorů, který se chce (znovu opakuji!) domluvit. Další ocenění, které by mohlo mít svou váhu, by mohlo vzejít od mladé generace frekventantů K(n)MD a další od dlouholetých pravidelných účastníků JH, včetně frekventantů Klubu režisérů SČDO. Celkově si myslím, že by to jistý obraz o tom kterém ročníku JH podalo (potažmo o stavu amatérského divadla v tom kterém roce) a rozhodně by se podpořila odpovědnost všech zainteresovaných. Ostatně, k nepřímému hodnocení stejně každý rok dochází a vím, že drtivá většina účastníků s napětím očekává ony pololegálně se tvářící „puntíky“ (o Zlatém Aloisovi ani nemluvě). Nastínil jsem zde úvahu, která zatím není ničím jiným než jen úvahou. Rozhodně by však stálo za to se nad nějakou takovou podobou reflexe představení JH zamyslet, neboť ona výše zmíněná odpovědnost na JH opravdu schází.
Teď už mi dovolte jenom pár postřehů k obsahu hlavního programu letošního ročníku. Z mého pohledu byl letošní JH po obsahové stránce asi nejzajímavějším za posledních několik ročníků. Pravda, neviděli jsme asi inscenaci, která by nás bezezbytku uchvátila (ale ruku na srdce – od Roku na vsi boleradických se zde také taková neobjevila), ale na druhé straně jsme mohli být přítomni pouze několika málo „propadákům“, což také není jev právě obvyklý. Na všech ostatních bylo vždy něco pozoruhodného, objevného či inspirujícího. Pro mě, vedle inscenací Amatéři a Hotel Infercontinental, bylo asi nejpříjemnějším překvapením herectví části souboru PrakOta Řetová v inscenaci Biloxi Blues autora Neila Simona, které (až na představitele Seržanta Merwina) nic nepředstíralo a nic „nevyrábělo“, ale čistotou svého osobnostního zaujetí pro mě představovalo obrovskou jevištní sílu a znovu mi dokázalo, v čem také může být amatérské divadlo silné a neopakovatelné.
Ano, Jiráskův Hronov je fenomén a fenoménem jistě zůstane. Upřímně mu přeji, aby dokázal vždy dostatečně včas reflektovat dobu, ve které se divadlo i celá společnost nachází. Festival takového rozsahu, tradice a významu si to rozhodně zaslouží. A bylo by skvělé, kdyby byl počet účastníků JH na hranici kapacitních možností Hronova každý rok.
Milan Schejbal
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':