Texty: Police nad Metují, historie divadla ve městě in čl. 60.Polické divadelní hry 2007, Miroslav Pichl

60. Polické divadelní hry

Miroslav Pichl

Rok 2007 měl v historii Polických divadelních her zvláštní místo. Bylo to totiž již pošedesáté, kdy se na prknech jeviště Kolárova divadla sešli hlavně amatérští „herci z ochoty“, aby na této tradiční přehlídce ukázali polickým divákům své umění a vzdali hold bohyni divadla Thálii.
Tomuto krásnému výročí však předcházela dlouhá a často i trnitá cesta. Začíná u prvního doloženého divadelního kusu Hrabě Beňovský, uvedeného v sále hostince U černého koně roku 1820, kde se pak „hrávalo častěji od sdružených měšťanských synků a dcer divadlo, kteréžto dál a dál se vzmáhalo“. A skutečně se vzmáhalo. Od této doby poličtí ochotníci s nadšením a obětavostí uvedli do života spoustu her a vystřídali četná prostá jeviště v sálech polických hostinců. Mnozí tehdejší ochotníci našli v divadle víc než zálibu. Patřili k nim tehdejší řemeslníci a živnostníci, kteří vkládali do divadla svoje vlastenecké city a naděje do budoucnosti.
Významným mezníkem v dějinách polického ochotnického spolku se stal rok 1877, kdy vznikl řádný Spolek divadelních ochotníků Kolár s úředně schválenými stanovami. Postupem doby však u mnohých činitelů ochotnického spolku nabývala vrchu touha po vlastním trvalém kulturním stánku, který by byl oporou nejen pro další rozvoj polického ochotnického divadelnictví, ale i pro ostatní kulturní činnost ve městě. Prvním krokem k naplnění této představy byl rok 1918, kdy zásluhou režiséra Jana Pejskara vzniklo Družstvo pro postavení divadla, s cílem opatřit finanční prostředky k postavení nové divadelní budovy. Uběhlo 20 let, které byly nejen naplněny hledáním vhodného místa pro budoucí divadlo, ale hlavně usilovnou snahou získat potřebné finance. Pořádaly se různé slavnosti, plesy, vznikla tradice polických poutí, jejichž výtěžek významně přispíval k naplnění pokladny. Konaly se i veřejné sbírky, připomínající někdejší sbírky na stavbu Národního divadla. Vzrušené události roku 1938 nakonec uspíšily rozhodnutí o zahájení stavby nové budovy divadla. S vědomím, že nastala snad poslední vhodná příležitost, bylo urychleně rozhodnuto o zahájení stavby. Dne 9. července 1939 byly slavnostně položeny základní kameny, stavba utěšeně pokračovala i díky brigádnické pomoci ochotníků a ostatních občanů a již dne 27. června 1940 byla provedena zemským úřadem kolaudace budovy Kolárova divadla, projektované architektem Čeňkem Mužíkem z Chocně.
Po slavnostním otevření budovy dne 29. června 1940 bylo uvedeno celkem 10 divadelních inscenací. Ty se staly zrodem pravidelně se opakující přehlídky ochotnického divadla v příštích letech – Polických divadelních her (PDH). Nebyla však ta tradice PDH zase tak souvislá. Již v roce 1944 byly hry německými úřady zakázány a podařilo se je obnovit až v roce 1946. Rok 1950 byl svým způsobem také významný: Divadelní spolek Kolár v Polici nad Metují byl donucen vstoupit jako dramatický kroužek do Závodního klubu ROH Kovopol a převést veškerý majetek spolku, tj. celou divadelní budovu se zařízením, inventářem, divadelními rekvizitami, spolkovou knihovnou a peněžní hotovostí do správy Revolučního odborového hnutí. Ke všemu nebyly PDH ten rok ani dovoleny – pro změnu zase úřady komunistickými, což trvalo s výjimkou roku 1954, až do roku 1955. Pak se však PDH střídaly rok za rokem pravidelně. V roce 1970 proběhly důstojné oslavy 150 let trvání ochotnického divadla v Polici nad Metují, které se však staly jakousi tečkou za dosud pravidelnou ochotnickou činností. Po několika velmi úspěšných inscenacích polických ochotníků (Masér v dámské lázni, Tři v tom, Kat a blázen) nastala stagnace. V letech 1984 a 1986 polický soubor dokonce žádnou divadelní hru nenastudoval. Vleká otrava husákovské normalizace prostupovala celou společností, ochotníky nevyjímajíc. Navíc z důvodů postupného chátrání technického vybavení divadla nakonec došlo k zastavení všech jevištních akcí a tím načas skončily i Polické divadelní hry.
Ani změna politického systému v roce 1989 nepřinesla v ochotnické činnosti zpočátku žádoucí obrat. Roku 1992 převzalo budovu Kolárova divadla město Police nad Metují, což byl veskrze pozitivní počin. V několika etapách se postupně podařilo uskutečnit velkolepou rekonstrukci technického zázemí, interiérů i exteriérů divadelní budovy. Na činnost ochotnického souboru to však velký dopad nemělo. Po čtyřiceti letech komunistického nevolnictví se mnoha lidem objevily dosud nepoznané možnosti svobodného cestování i smysluplného uplatnění v soukromém a politickém životě. Na divadlo tak trochu nezbýval čas. Pak však přichází touha po chvílích oddechu, mnozí, mezi nimi hlavně noví mladí adepti, objevují, stejně jako předtím jejich předchůdci, kouzlo ochotnického divadla. Vznikají velmi úspěšné inscenace mladého polického souboru, které obecenstvo PDH s nadšením přijímá: Revizor (1994), Hrátky s čertem (1996), Mnoho povyku pro nic (1997), Ženitba (1999), Námluvy, Mistr Pleticha (2001), Truchlící pozůstalí (2002) a Někdo to rád horké (2005).
Uplynulo dlouhých 67 let od doby, kdy poličtí ochotníci i jejich oddaní a věrní diváci pohlíželi s hrdostí na svůj nový stánek, tak těžce vydupaný ze země. Tehdy vznikla i šťastná myšlenka, připomínat si tyto nevšední okamžiky rok co rok formou divadelní přehlídky umění ochotnických herců. Je potěšující, že i přes všechny překážky předcházejících dob se tento festival přenesl až do dnešní doby, zachoval si přízeň diváků a zájem ochotnických herců. Šedesáté výročí PDH je toho výmluvným dokladem.

Amatérská scéna 2008, č.1