Databáze českého amatérského divadla

Texty: Richter, L.: Tatrman/Tatrmani Sudoměřice u Bechyně / Bechyně. In Divadla svítící do tmy II. Praha, Nipos 2002

TATRMAN/TATRMANI Sudoměřice u Bechyně/Bechyně
Luděk Richter

Někdy v roce 1981 mi vyprávěla Eva Machková, která tehdy čerstvě převzala do své péče amatérské loutkářství, o jakémsi souboru z jižních Čech. Není to prý žádný zázrak, ale vede ho chlapík, který je sice nepoučený, ale zajímavý. Jmenuje se Brůček. Pozval jsem ho na prosincové (S)hledání a on přijel s ekologickou groteskou Červus dlouhusfurt dokolus obrovský. Eva Machková měla pravdu v obou částech svého soudu. Inscenace nebyla nijak ohromující, ale ani zavrženíhodná, a pro Brůčka bylo (S)hledání velkým startovním impulzem. Poznal tu trochu jiné loutkové divadlo v podání svitavského Céčka, (tehdy) modřišických Čmukařů, pražského Paraplete... a hlavně otevřenou, přátelskou, ale kritickou debatu o všem viděném. Účastníci (S)hledání kladli po každém představení na papírky otázky začínající „Proč...“ a hrající se snažili za pomoci pléna na ně hledat odpovědi. Vyhnuli jsme se tak útočné kritice, která většinou spíš lidi uzavře a posunuli problémy od statického „je to tak a tak“ do polohy hledání příčin a řešení. Brůček to přijal a jeho tvorbě v dalších bezmála dvaceti letech to svědčilo. Zásadní vliv na něj měl i Jan Dvořák z hradeckého Draka, jehož jihočeskou lidovou konzervatoř Brůček navštěvoval: Ten natolik přehodil výhybky v mém uvažování o divadle (a možná, že i ve vnímání života kolem), že jsem pak již jel jakoby poněkud jinak, či jinudy. Možná že po stejné trati, ale už ne rychlíkem, ze kterého je vidět jen rozmazaně míhající se skutečnost.
Rodák z pražského Žižkova, který jižní Čechy „vyženil“, založil soubor Tatrman či Tatrmani – podle toho, zda v něm hrál sám, s některým ze svých dvou synů (v tom případě byly sídlem Sudoměřice u Bechyně), nebo se skupinou studentů Střední keramické školy v Bechyni. Ať tvořil Tatrmany kdokoli, vždy to byl Josef Brůček – jeho vidění světa, jeho základní inscenační prostředky a postupy, jeho poetiky...
Po prvém pokusu o zpracování Thurberových Třinácterých hodin v inscenaci Golux (1980) s bechyňskými středoškoláky zaplnil celá osmdesátá léta přehršlí drobnějších výstupů, vesměs s překvapivými, neotřelými prostředky. V desetiminutovém Příběhu (1981) pomocí napnutého papíru, protrhávaného a rozparcelovávaného tlustými fixami ve svých rukách převyprávěl příběh dvou soudců, kteří tak dlouho vyznačují na papíře, co je „mojemoje“, až svůj papírový svět zničí a teprve nad vytrysklou krví seznají: „Jsme jedné krve – ty i já“.
Už tady jsou přítomny všechny znaky brůčkovského divadla:
• netradiční, provokativní prostředky a materiály (papír i barvy se budou vyskytovat znovu a znovu),
• destrukce scény (už od Goluxe se mluví o brůčkovském „katastrofickém divadle“),
• absurdní i černý humor s tragickým podtextem,
• patetizujicí řeč i akce.
Po dvou méně výrazných inscenacích – kolektivní Etudy (1982) a Brůčkův Kamínek křemínek beznohý (1983) – přichází Klasické romantické drama (Jos. Brůček, 1984), v němž je vše opačně, než bývá zvykem: na přestávky se pro přestavbu kulis otvírá opona rodinného divadélka, a když opona padá, vidíme Brůčka a jeho syny hrát za ní pomyslnými „marionetami“ bouřlivé drama. Když dobro zvítězí, narodí se marionetářské „vahadlo“ – „Copak nám přinese?“
Karkulčina cesta a Iluzionista (obě Jos. Brůček, 1985) i Resumé (E. Jílková, 1986) a Žába na prameni (kolektivní úprava lidové pohádky, 1986) rozvíjejí absurdní poetiku v obsahu i formě, včetně způsobů závěrečné destrukce scény, použití ohně, vody, barev... Završením této etapy je individuální výstup Poslední Kašpárkova šance (Jos. Brůček, 1986), sarkastická parodie na nectnosti netvořivého loutkářství, nahrazované loutkářským „kutílkovstvím“ – od červenoknihovničkově falešných, sentimentálních sociálních motivů až po absenci čehokoli divadelního. Brůček otevře oponu rodinného divadélka, zapne magnetofon, z něhož se line monotónní dialog, a jednou za minutu za dvě strčí ve „správné“ chvíli do některé ze zavěšených marionetek, zapálí si jakoby mimoděk cigaretu, když je řeč o podivné jiskře v oku padouchově a nalije si pivo, když se mluví o potůčku slz, když o blyskotavém zlatě, čistí si brýle. To jsou prvky nepochybně oživující poněkud monotónní stavbu, je však otázka, zda s tématem souvisejí či od něj odvádějí. Cimrmanovský duch se pak završí v „děkovačce“, kdy herec vysloví jediné slovo, které se zachovalo z původního textu.
Změnu po všech stránkách znamenala následující inscenace A když je někdy všecko na draka (1987). Brůčkovi synové společně s dalšími dvěma dětmi inscenují verše Mileny Lukešové o těžkostech dospívání v nejednoduché inscenační kompozici slova a akce s dřívky jakési „stavebnice“, kterou se snaží během veršů poskládat a ona se jim boří pod rukama či s papíry, které jsou muchlány, a je přetěžké je opět vyhladit. To vše ještě ve dvou rovinách, v nichž se každé z rozdílně starých dětí vyrovnává se svými problémy svými prostředky. Je to inscenace silná a v Brůčkově repertoáru opravdu výjimečná.
Po ne až tak objevné inscenaci Jak Kašpárek přemohl krutého draka (J. Brůček, 1988) zakončují Tatrmani ve složení Josef a Jan Brůčkovi 80. léta další pro soubor nepříliš typickou, ale pozoruhodnou inscenací – arménskou pohádkou O hadu a Šivarovi (1989). Moralitku inscenují oblečení, navlečeni či skryti ve veliké plachtě z pytloviny, jež je jim kostýmem i scénou, pomocí tyčkových loutek s velkými tesanými hlavami. Opravdovost snahy poctivě převyprávět sdělení pohádky bez úhybných žertů a přihlásit se k jejímu poslání je sympatická i účinná.
Série dalších drobniček, obměňujících a rozvíjejících absurdní náměty absurdními prostředky, trpí někdy nesrozumitelností či dojmem samoúčelnosti. Samostatně či pod souhrnným názvem Útržky a trhance se tak postupně objevily roku 1989 Červená Karkulka (kolektivní dramatizace), 1990 Sen, Nekonečný příběh (obě J. Brůček) a 1991 Vítězství lásky (J. Brůček), Čára (kolektiv) a nejzajímavější Nepovedené představení (D. Charms). Hojně se tu pracuje s papírem, barvami, provázky a jinými prostředky výtvarného divadla; loutky jsou spíše výjimkou. Éru rodinného divadla Tatrman (Josef sám) respektive Tatrmani (Josef, Petr a Jan Brůčkovi) zakončuje roku 1993 Setkání (I. Wernisch) – opět pár tyčí, papír a barvy a opět vyvstávají otázky po srozumitelností, nahodilosti či záměrnosti, introvertnosti či snaze o komunikaci.
Pak už začíná období studentského divadla Tatrmani Bechyně a s ním i trvalý příklon k existujícím předlohám vesměs autorů absurdních próz či poezie nebo pohádek s mysticko-absurdní zápletkou. Roku 1994 soubor inscenuje Pět variací na Další pohádku pro Františku vzešlých z textů I. Jirouse a roku 1995 Sežrané spisy (I. Wernisch, kolektiv), zajímavé hledáním metafor v nejrozmanitějších předmětech a materiálech, jež vytvářejí druhé významy nad Wernischovými texty a svébytným způsobem je „interpretují“: pes jako bota uvázaná na provázku, skleněný půlitr jako kyvadlo, krabička zápalek coby plechový tubus – prostředky užívané v absurdních protivýznamech vůči tomu, co „zobrazují“.
Na přelomu tisíciletí dochází k výrazné změně: Brůček již nechrlí drobné inscenace ve vysokém tempu, dramaturgie vychází spíše z pohádky a patrný je i jemný posun od čirého absurdna k absurdnu s prvky mystiky. Keltská pohádka Ondřej Coffey (1998, dramatizace kolektiv) o podivném snu ze záhrobí přivede soubor k až poetické stínohře, zajímavé i po stránce výtvarné.
Noční stráž (2000, kol. dramatizace pohádky B. Němcové), vyprávějící o službě u mrtvého, byla pozoruhodná hledáním prostorové metafory do perspektivy sešikmené scény pro marionety a maňásky. I přes nedotaženosti v tematických významech a v tvárnosti herců šlo o velmi sympatický a zajímavý pokus.
Největším úspěchem Tatrmanů se ovšem stala inscenace Zachraňte vojína Kuřátko (2000), plánovaná pro trojčlenný soubor, zahraná nejprve Josefem Brůčkem samotným jen za pomoci synů a nakonec prezentovaná kromě něj ještě čtveřicí studentů. Parodie na Spielbergův film o vojínu Ryanovi využívá půdorysu Hrubínovy pohádky Kuřátko a obilí. Mystika tu dostává parodické rysy a Brůček se znovu rozvzpomíná na ironizující patos Příběhu, Klasického romantického dramatu či Poslední Kašpárkovy šance. Rozmáchle pojatá scéna s širokoúhlým „oknem“ pro jednoduše řezbované marionety (silnější ve své sošné podstatě než v ne vždy naplněné akci) je ještě doplněna nahoře dalším jevištěm, kde coby Poslední večeře Páně trůní sbor vojenských náčelníků. Nechybí ani střelba z tanků a výbuch atomové pumy, jenž nakonec umožní katastrofické finále, v němž se celá scéna řítí a Kuřátko se v prázdném prostoru vydává hledat... „Zabloudilo Kuřátko...“ I přes významové nedotaženosti je to imponující odraz směšnosti i tragédie současného světa na přelomu tisíciletí.
Následující Pohádky (směs pěti lidových i autorských předloh, 2001), po nichž se Tatrmani odmlčeli, žel, působily poněkud lehkovážně a bezobsažně a nedokázaly přinést nic nového ani po stránce formální. Inscenace Neuhasitelný lásky žár aneb Dnes nevýslovný lásky žár plane! nám zůstane utajena, neboť se hrála jen jedinkrát k 120. výročí narození K. H. Hilara 5. 11. 2005.
Co je pro Tatrmany typické a čím obohatili české divadlo? Téměř vždy jde o experimentální autorské hledání odpovědí na existenciální otázky bytí. S hudbou a zpěvem nepracuje Brůček vůbec. Vypěstoval si svébytné rétorické herectví deklamace (jakoby pateticky přednášel), k němuž přikládá výrazně nadsazené akční výtvarné gesto. Scénografie není stěžejní ve své výtvarné podobě, ale spíše ve způsobu použití, technologickém pojetí, překvapivých nápadech, jimž je vše podřízeno. Někdy používá předměty jako jednající postavy, tedy loutky včetně figurativních, jindy jsou předměty, materiál nebo barvy rozhýbaným výtvarným znakem bez vlastností subjektu či rekvizitou v rukou herců. Jako scénograf má Brůček rád poloimprovizované syrové objekty, jejichž nedbalost se stává stylem a do jisté míry i obsahem inscenací: evokuje nejistotu, jež často ústí do „katastrofického“ zřícení scény v závěru inscenace, jako součásti patetického jevištního gesta. Patetické gesto (tělesné, výtvarné i akční) dodává jeho inscenacím groteskně tragický rozměr.
Tatrmani reprezentují v českém loutkářství snad nejdůsledněji proud absurdity. Tu u Brůčka tvoří na jedné straně zdánlivá směšnost k nesmyslnosti dovedené nadsázky, na druhé hluboce tragický motiv hledání místa člověka ve světě, končící až anarchistickou vzpourou. Jejím výrazem je i častá destrukce hmoty – papíru, či celé jevištní stavby muchláním, trháním, pálením, pocákáním barvami či zřícením všeho.
Brůček má blíž k jednodušším, přímočařejším kompozicím, ke kratším útvarům anekdotického charakteru, volněji sřetězeným či mozaikovitým kompozicím (A když je někdy všecko na draka), a zejména v prvé polovině 90. let k pásmům drobnějších celků (Lukešová, Wernisch, Jirous, Charms). Celistvé fabulační syžety jsou u něj méně časté a i v nich přesouvá důraz spíše na momenty absurdní nepatřičnosti, nesouvislosti, protikladnosti, nahodilosti a zdánlivé nepochopitelnosti jevů.
Až na výjimky jde buď o vlastní Brůčkovy náměty, nebo o texty spřízněných autorů (Thurber, Wernisch, Jirous, Charms...), vycházející z téhož pocitu nepochopitelnosti světa. I když adaptuje autory jiného ražení (Němcová, lidové pohádky), vybírá z nich motivy nesrozumitelnosti světa, jeho nepřekonatelné vnitřní rozporuplnosti či mystické záhadnosti (O hadu a Šivarovi, Ondřej Coffey, Noční stráž); u Lukešové (A když je někdy všecko na draka) mají podobu zmatků dospívání. Myšlenkově jasně vymezené látky, jako je Příběh, tvoří výraznou menšinu.

LITERATURA
STUDIE A MEDAILONY:
HLEDÁNÍ výrazu, České autorské divadlo v 80. letech (sestavili Vítězslava Šrámková a Jan Vedral), Informační a poradenské středisko pro místní kulturu, Praha, nedatováno
MÍSTOPIS českého amatérského divadla I A–M, str. 54, II. N–Ž, str. 505, IPOS Praha 2001, 2002
RICHTER, Luděk: 50 Loutkářských Chrudimí. Praha, DDD, Chrudimská beseda, IPOS 2001
VAŠÍČEK, Pavel: Loutkové divadlo v letech 1970–1989. In Cesty českého amatérského divadla. Praha, IPOS 1988, s. 323–350

VÝZNAMNĚJŠÍ ČASOPISECKÉ ČLÁNKY:
MALÍKOVÁ, Nina: Počítání Tatrmanů, Loutkář 2001, č. 1, s. 24
PROVAZNÍK, Jaroslav: Rozhovor v severním křídle aneb 4x jak s Josefem Brůčkem, Československý loutkář 1984, č. 7, s. 84
RICHTER, Luděk: Heslo Tatrmani Sudoměřice u Bechyně/Bechyně, ČTVRTzimník DDD 2000, Loutkář 2001, č. 1, s. 22

TEXTY HER:
O hadu a Šivarovi – Brůček Josef, arménská pohádka (zkrácený a komentovaný text), Československý loutkář 1990, č. 2, s. 46
Zachraňte vojína Kuřátko – Brůček Josef inspirován S. Spielbergem a Fr. Hrubínem, ČTVRTzimník DDD 2000

TATRMAN/TATRMANI inscenace a účast na přehlídkách 1980–2006
D dětský soubor
I individuální výstup (Josef Brůček)
R rodinný soubor (Josef, Petr a Jan Brůčkovi)
S středoškolský soubor
IP inspirativní program

1980 GOLUX – J. Thurber, kolektiv (S); (S)hledání Tuchoměřice 1983
1981 PŘÍBĚH – Josef Brůček (I); 32. LCH 1983, FEMAD 1986, JH–DP 1988
1982 ETUDY – kolektiv (D)
1983 KAMÍNEK KŘEMÍNEK BEZNOHÝ – J. Brůček (D)
1984 KLASICKÉ ROMANTICKÉ DRAMA – J. Brůček (R); (S)hledání Tuchoměřice 1983, 34. LCH-DP 1985, 35. LCH-DP 1986, FEMAD 1986, JH–DP 1988
1985 KARKULČINA CESTA – J. Brůček (R); (S)hledání Tuchoměřice 15. 12. 1984
ILUZIONISTA – J. Brůček (R); (S)hledání Tuchoměřice 15. 12. 1984
1986 REZUMÉ – E. Jílková: Nanda a obchodník se sny, kolektiv (D): (S)hledání Zliv 1985
ŽÁBA NA PRAMENI – úprava pohádky kolektiv (R)
POSLEDNÍ KAŠPÁRKOVA ŠANCE – J. Brůček (I): 35. LCH 1986, ŠP 1986, FEMAD 1986, JH-DP 1988
1987 A KDYŽ JE NĚKDY VŠECKO NA DRAKA – M. Lukešová (D); 36. LCH 1987, FEMAD 1987
1988 JAK KAŠPÁREK PŘEMOHL KRUTÉHO DRAKA – J. Brůček (D)
1989 O HADU A ŠIVAROVI – arménská pohádka (R); 38. LCH 1989, JH-DP 1989, FEMAD 1989, Festival ruských a sovětských her Svitavy 1989
ČERVENÁ KARKULKA – kolektivní dramatizace (R); 40. LCH-DP/pouť 1989
1990 SEN – J. Brůček (R); 40. LCH 1991, v pořadu Útržky a trhance
NEKONEČNÝ PŘÍBĚH – J. Brůček (R)
1991 VÍTĚZSTVÍ LÁSKY – J. Brůček (R); 40. LCH 1991, v pořadu Útržky a trhance
NEPOVEDENÉ PŘEDSTAVENÍ – D. Charms (R); 40. LCH 1991, v pořadu Útržky a trhance: Vítězství lásky, Sen, Nepovedené představení)
ČÁRA – kolektiv (R)
1993 SETKÁNÍ – I. Wernisch (R): Faustování 1993
1994 PĚT VARIACÍ NA DALŠÍ POHÁDKU PRO FRANTIŠKU – I. Jirous, kolektiv (S); 43. LCH–IP 1994, Faustování 1994
1995 SEŽRANÉ SPISY – I. Wernisch, kolektiv (S); ŠP 1995, 44. LCH–IP 1995, 5. Přelet 1995
1998 ONDŘEJ COFFEY – kol. dramatizace keltské pohádky (S); ŠP 1998, 47. LCH 1998, Přelet 1998, Faustování 1998
2000 NOČNÍ STRÁŽ – kol. dramatizace pohádky B. Němcové (S)
ZACHRAŇTE VOJÍNA KUŘÁTKO – J. Brůček (I/S); 49. LCH 2000, JH 2000, Přelet Faustování 2000
2001 POHÁDKY – Kouzelné chřestidlo, Strašidelná pohádka, Jak se Dhruva stal hvězdou, O čtyřech malých prasátkách, Obrova zahrádka – indiánská, Miloš Nesvadba, Eliška Merhautová, Hana Doskočilová, Oscar Wilde; 50. LCH 2001, Přelet 2001 – S)
2005 NEUHASITELNÝ LÁSKY ŽÁR aneb DNES NEVÝSLOVNÝ LÁSKY ŽÁR PLANE! – Josef Brůček; Jan Brůček, Zuzana Lacová (R/S)
2005 LSD Sudoměřice u Bechyně: PĚT NEDĚL V BALÓNU ANEB DVA MĚSÍCE V AFRICE – Jules Verne, Josef Brůček); 55. LCH 2006
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':