DRTINA, Michal. Nevhodná recenze a následné reakce. Online. Amatérská scéna 10. 7. 2025

Na webu Divadelník.cz vyšel devátého července článek „Kritika nebo dehonestance? Téma po Pikniku v Mostě“, který reaguje na text Jaromíra Hrušky publikovaný na straně tři v pátém čísle Zpravodaje Divadelního Pikniku Most pod názvem „Z lásky hra ostudná“. Redakci Amatérské scény, jejíž spolupracovníci souhrnný článek o této národní přehlídce činoherního a hudebního divadla v současné době připravují, v průběhu dnešního dne přišly reakce na mnohá tvrzení, která se v souvislosti s tímto článkem objevila. Dovolujeme si tyto reakce zveřejnit k doplnění obrazu vzniklé situace. Váženému čtenáři, který se Divadelního Pikniku Most neúčastnil nebo účastnil, ale zmiňovanou problematiku nezaznamenal, doporučujeme k přečtení všechny zveřejněné materiály, aby si mohl následně vytvořit vlastní názor. Číst doporučujeme v níže uvedeném pořadí.

Prvotní recenzi Jaromíra Hrušky s názvem „Z lásky hra ostudná“ najdete zde >>>
(páté číslo Zpravodaje, strana 3.)
Článek s různými reakcemi a názory oslovených najdete v článku na webu Divadelník.cz zde >>>
Reakce programové ředitelky Divadekního Pikniku Most
Reakce z pohledu přímé účastnice diskuse
Dva pohledy, které za lektorský sbor napsal Vít Malota a Sylvie Vůjtková
(texty bodu 3.–5. najdete v uvedeném pořadí v tomto článku níže)

Vyjádření programové ředitelky
Ráda bych se z pozice programové ředitelky Divadelního Pikniku v Mostě a odborné pracovnice pro amatérské činoherní a hudební divadlo Národního institutu pro kulturu, útvaru ARTAMA vyjádřila k situaci, kterou zapříčinila recenze Jaromíra Hrušky na inscenaci Olga Divadelního spolku Dialog Brno ve zpravodaji Divadelního Pikniku.

Text Jaromíra Hrušky považuji za nevhodný a velmi nešťastný. Mrzí mě, že mě na jeho podobu šéfredaktor zpravodaje neupozornil a neměla jsem žádnou možnost vzniklé situaci zabránit. Nevolám po cenzuře a respektuji svobodu projevu a názoru. Považuji ale za nezbytné, aby v rámci zpravodaje celostátní přehlídky měla korektní podobu.

Znepokojuje mě i následné vyhrocení celé situace. Místo konstruktivní polemiky došlo k přehnaně vyostřeným reakcím, které poškodily nad míru povedený a velmi pozitivně hodnocený Divadelní Piknik v Mostě. Navíc poškodily i samotný Národní institut pro kulturu.

Za velmi nevhodnou, a především neoprávněnou považuji kritiku odborné poroty, která analýzu inscenace Olga a diskusi se souborem odvedla profesionálně a korektně. Za nepatřičné považuji i vkládání vulgárních vyjádření do úst účastníkům diskuse od těch, kteří se jí osobně nezúčastnili a vycházejí jen ze zprostředkovaných informací.

Doufám, že polemika o všech okolnostech, které k nastalé situaci vedly, se na úrovni odborné veřejnosti, odborné rady i v rámci Národního institutu pro kulturu povede věcně, bez zkreslování faktů a osobních útoků a přispěje k větší vzájemné toleranci, otevřenosti a slušnosti.

Simona Bezoušková

Reakce účastnice diskuse
Celá situace kolem inscenace Olga, resp. představení Olga v Mostě a vše, co poté nastalo, mi připadá krajně bizarní a nešťastné. Je mi líto, že vše aktéři neřeší mezi sebou a do problematiky jsou zatahováni lidé, kteří by to řešit neměli a nemuseli, je mi líto, že se aktéři chytají toho, co kdo „prý řekl“, aniž by vše opravdu viděli a slyšeli. Byla jsem účastníkem diskuse a svou reakci píši právě jen proto, abych dala vědět, co jsem skutečně slyšela a viděla, nikoli co se mi doneslo, co se kdo domnívá, atd. Toho se budu držet. V Mostě jsem byla od sobotního rána do středečního podvečera, viděla jsem v té době všechna představení a účastnila se všech diskusních seminářů.

Na diskusi k představení Olga bylo kromě souboru a poroty jen pár lidí. Osobně se mi představení nelíbilo, upřímně jsem od něj čekala hodně, protože téma bylo zajímavé, ale jak mě představení zaujalo úplným začátkem, tak se postupně odvíjelo pro mě nesrozumitelně, stále se vlastně jen opakovala úvodní premisa, že Olga Čapková je vnímána jako manželka Karla Čapka. Čekala jsem, kdy to aktérky přestanou stále opakovat a kdy se ukáže jejich postoj, jejich názor, ať už na Olgu Čapkovou, nebo na ty, kteří banální a zjednodušující soudy o ní prohlašují, nebo na jakýkoli vyhrocený, feministický či jiný aktivismus apod., o kterém to možná taky mělo být. Nevím. Čekala jsem zkrátka nějaký názor, nadhled, postoj, myšlenku. Nic z toho pro mě v představení nebylo. Odcházela jsem docela naštvaná, protože mi přišlo, že sleduji nahodilé scénky ze života možná Olgy Čapkové, možná žen, které jsou (ale kým to vlastně) vnímány a posuzovány jako ona. Vůbec jsem nepochopila přínos představení ani v obsahové, ani ve formální rovině. Připadala jsem si hodně upracovaná, protože se vždycky na představení dívám vstřícně a cením si práce na každém představení. Tentokrát jsem si ale říkala, že snad ani herečky nemůžou rozumět tomu, co se to na jevišti děje. Že možná jen opakují něčí slova? A vlastně zcela bez humoru, naopak docela agresivně. Byl to záměr? Naštvat diváky, by také byla možnost a já bych soubor podpořila v naštvání na „společného protivníka“, ale, bohužel, jsem nepochopila, na čí straně oni vlastně jsou a co mi chtějí sdělit. I proto jsem šla na diskusi, že se možná něco dozvím a něco mi „dojde“. Ráda sbírám další pohledy, další názory.

Co se týče poroty a diskuse vůbec, nemůžu citovat každé slovo, ale jsem si jistá, že jako vždy padlo, že tady nejsme soudci, ale že jde o diskusi na národní přehlídce, kde se předpokládá už určitá úroveň a taky to, že soubory procházejí soutěžním sítem a setkaly se už s různými názory, na které musí být připraveni. Jinak by do toho snad nešly. Trvám na tom, že všechny čtyři porotce znám jako slušné lidi a profesionály s velkým zázemím ve smyslu vzdělání a divadelní praxe. Zároveň se pohybují každý v trochu jiné oblasti a nedá se říct, že by porota jako celek nadržovala jednomu divadelnímu vidění, směru, oblasti atp. Na všech debatách, co jsem byla, mluvili velmi otevřeně, vždy opakovali, že jde o jejich názor, konkrétně argumentovali, byli zvědaví na reakce souboru, kterým kladli otázky, aby si ozřejmili, co a jak soubor zamýšlel atd. Někdy byli méně, ale někdy i více kritičtí (Pomona, první představení Exilu aj.) Vždy vše podloženo argumenty a diskuse se nesly v přátelském duchu, i když se soubory nesetkaly jen s chválou. Vždy bylo zřejmé, že jde o divadlo. Stejně tak to bylo na diskusi k Olze s tím, že ano, pochopila jsem, že lektoři byli z představení také velmi rozčarováni. Opakovat, co přesně kdo řekl nebudu, to mi přijde nedůstojné vůči nim, sobě i souboru. Ne kvůli tomu, že by se dělo obsahově něco mimo korektní vyjádření, ale uvádění citací vytržených z kontextu se snad můžeme oprostit. Kdo chtěl, mohl tam být, říct svůj názor a ptát se. Porotci konkrétně a srozumitelně sdělili svoje názory i hodnocení.

Soubor na hodnocení reagoval tím, že dosud byli všude pochopeni, přijati a chváleni, že v Mostě se poprvé setkali se zcela odlišnou kritikou. Na jejich slova o tom, co a jak bylo myšleno opět reagovali lektoři s tím, že logicky poukazovali na nedostatečný klíč, jak inscenační záměr číst atd. Ve stejném smyslu se přidalo několik účastníků diskuse, na stranu souboru se nepřidal nikdo. Osobně mě zaujala dáma, která řekla, že se profesně celý život věnuje historii genderu nebo historii žen a téma ji hodně zajímalo a má stejné námitky a otazníky jako porota. Na mě působil soubor na semináři stejně jako na jevišti – že je všechno přece jasné a jak to můžeme nechápat. To je můj pocit. Sama jsem položila otázku nahlas – že jsem jejich záměr nepochopila a že by mě zajímalo, co oni si myslí o Olze Čapkové, například. Nedostala jsem žádnou odpověď.

Ano, otevřelo se i téma regionální přehlídky, odkud byl soubor poslán. Ale stejně tak byl do Mostu poslán i soubor ze Zábřehu s Velkým vandrem a ač se mu nedostalo pouze chvály, mohl si odvést řadu podnětů k další práci.

Soubor z Brna se vyjádřil tak, že spolupracuje s profesionály a jak už jsem řekla, dosud všichni je chválili. Seminář rozhodně nebyl jeden konflikt nebo tak něco, soubor si zkrátka vyslechl porotu, bylo to pro něj evidentně nemilé a neuměl na to reagovat, ale to je vše. Nestalo se to poprvé a jen těmto aktérům, ať už na straně lektorského sboru nebo souboru.

Na přehlídky a semináře jezdím 35 let.

Pavlína Schejbalová

OLGA
Představení na Divadelním Pikniku v Mostě
z pohledu Lektorského sboru
Divadelní spolek Dialog pod vedením režiséra Miroslava Janíka uvedl v rámci celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla inscenaci Olga. Na počátku stojí otázka, jíž pokládá představitelka přednášející docentky: Co víte o Olze Scheinpflugové? Odpovídá druhá herečka v roli studentky – Byla to žena Karla Čapka.

Výchozí motiv inscenace se tedy obrací k výrazným ženám, jež byly redukovány na pouhé partnerky svých úspěšných mužů. Coby základní teze je to jistě téma nosné, a vhodné k dalšímu (i divadelnímu) zkoumání. Záleží však, jak s ním bude naloženo.

Bez vztahu, bez nadhledu, bez divadla

DS Dialog zvolil volnou formu kabaretu. Takový přístup může zdánlivě působit jako výhodný ve smyslu tvůrčí svobody, ale zdání může klamat. I kabaret si žádá důslednou výstavbu mikrosituací, gagů a především vědomou autorskou práci s tematickým obloukem. Ve všech těchto aspektech zůstalo ze strany Dialogu u těch nejbanálnějších divadelních postupů, laxnosti a nedotaženosti. V pozadí scény stojí flipchartová tabule v půlkruhu obsypaná různými kusy oblečení a dalšími doplňky. Dále židle, poznámkové bloky a víc nic. Problematickým, avšak stále do jisté míry zajímavým, může být už začátek, který velmi svévolně zachází s divadelním časem. Dlouhou dobu strávíme tím, že se díváme na dvě ženy, sedící po obou stranách jeviště. Obě čekají. Mezi dvěma ženami se odehrává v pouhých pohledech a náznacích to nejzábavnější a nejdivadelnější, co celá inscenace nabízí. Bohužel na slibný začátek se nepodaří navázat. Následuje suchopárně podaná přednáška o životě a díle Olgy Scheinpflugové, jejíž obsah je výtahem z příslušného článku na wikipedii. Kdyby bylo takové pojetí divadelně tematizované, a kupříkladu to, co je nám ve škole nudným a ubíjejícím způsobem předkládáno, postupem času získalo lidskou tvář, respektive bychom se dozvěděli, proč se o Olze vůbec bavíme, co byla za člověka apod… Pak by měl takový začátek a přístup opodstatnění. To by byl skutečně divadelní (i autorský) kontrapunkt.

Ale i v dalších nesouvisejících scénkách je rozvíjeno jedno a to samé téma – povrchní přístup k osobě herečky, básnířky a spisovatelky. Redukce jejího osudu na pouhý přílepek ke Karlu Čapkovi. Šlo by jistě o vhodný provokativní autorský záměr, kdyby nezůstalo u pouhého konstatování skutečnosti, jíž bylo lze vystihnout jedinou tezovitou proklamací. Za příklad monotematického autorského i režijně-hereckého uchopení beru situaci, kdy druhá fáze přednášky o Olze končí docentka slovy: „A další ženy? Slavné sportovkyně, autorky, moderátorky, herečky…? Jakmile si najdou chlapa, vdají se a jsou z nich manželky. Za zmínku pak nestojí ani jejich jméno, natožpak jejich úspěchy. Jsou to jen ‚manželky’.“ Na to vyskočí ze židle studentka, vytáhne mobil a z něj čte: “Matouš Ruml vytáhl manželku na taneční parket,” pak udělá pohyb ilustrující obsah zprávy a běží zpět na své místo. Následně se zvedá druhá studentka a stejný proces, ovšem obměněn o znění bulvárního titulku, se opakuje. Je to dokonalý příklad vrstvení téhož a popisnosti, popřípadě divadelně nevhodného postupu. O něčem hraji, následně to verbalizuji a navíc ještě předvedu. To navíc tím nejprvoplánovějším způsobem; když zmiňuji rakovinu prsu, naznačím rukama oblouky prsou apod. Chci-li hrát o hlouposti, je přinejlepším nevýhodné, hraji-li o ní hloupě. To se pak celý divadelní tvar spolu s diváky cyklí v jedné informaci nasvěcované a předkládané stále stejným způsobem. Zakončení situace pak vyplývá vyloženě naivisticky, neboť jedna ze studentek bere fix a na flipchartovou tabuli píše: „Všichni lidé bez rozdílu pohlaví se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv.“ Což je postulát, který ale nijak divadelně nerozvíjí téma Olgy Scheinpflugové, natož feminismu a postavení žen ve společnosti. Opět, jedná se o pouhé dovyslovení toho, o čem se celou dobu hraje.

Lektorský sbor reflektuje pouze jednu konkrétní reprízu

Stejně problematická je i následující scéna, při níž si jedna z hereček bere na hlavu papírovou masku s obličejem Karla Čapka, zatímco druhá s blond kudrnatou parukou představuje Olgu. Postava Karla Čapka čte jeho původní dopisy Olze monotónním až robotickým hlasem. Vše řečené následně komentuje herečka v roli Olgy. I zde jde jen a pouze o vrstvení slov, aniž by k nim soubor divadelně zaujímal jakýkoliv postoj. Jediné, co z onoho odosobněného pojetí Čapkových dopisů vyplývá, je nemístný nátlak staršího spisovatele na tehdy mladou herečku, to už se ale snažím v ničem najít alespoň náznak vnitřního smyslu, který v celé situaci spolu s nábojem, dynamikou, temporytmem či bazálním vztahem protagonistek k pronášeným slovům, zcela absentuje. Opakuji ještě jednou, že lektorský sbor měl možnost reflektovat jednu z mnoha repríz. A jelikož se divadlo odehrává v konkrétním čase a místě, je každá repríza záležitostí neopakovatelnou, čili jedinečnou. Je docela dobře možné, že mohly v jiném kontextu situace inscenace Olga vyznívat odlišně. V Mostě však převládaly autorská i herecká bezradnost, neinvenčnost až trapnost (avšak neúčelná a nijak dále netematizovaná).

Dalším aspektem, jejž publikum i odborná porota řešili, byla feministická stránka věci. Že může výsledný tvar působit v určitém smyslu antifeministicky, je dáno faktem, že z mostecké reprízy nebyl znát jakýkoliv náznak vztahu souboru k probíranému tématu, natož pak nadhled a hravost, jež jsou nedílnou součástí kabaretního divadelního formátu. Všechny tři ženské postavy (navíc s očividně cíleně schematickými jmény Lahodná, Chytrá a Tupá) působí silně nesympaticky, zároveň postrádají stran herecky režijního uchopení potřebný nadhled či komentář. Vrství se tu tedy motiv bezobsažné Olgy Scheinpflugové, o níž se za celou dobu nic kloudného nedozvíme. Cíleně. Dále snaživé, ale hloupé studentky Tupé. Žárlivé a ambiciózní doktorandky Chytré; jejíž postava navíc schválně paroduje v jedné ze scén Hitlera (proč, jaký to má smysl v celku, jakou to nese hodnotu oproti autorské svévolnosti a hře na efekt?), a suchopárné docentky Lahodné, která vypráví tak, že ji daná látka vlastně vůbec nezajímá. V rozhovoru pro Zpravodaj autor a režisér zmiňuje: „Zajímám se trošku o feministická témata (…) Myslím si, že je to obecně i problematika feminismu, že se rozpadá pod slovy, která nedávají smysl. Když se v médiích řeší, že jsou všichni muži špatní a chrlí se to na nás. Česko je konzervativní země. Řekli jsme si, ok, pojďme si s tímhle hrát, udělejme to tímhle problematickým stylem a mluvme o tom, o čem se většinou poučuje, tak, aby to bylo zábavné. Zkusme tenhle aspekt posílit a udělat si z něj srandu, odlehčit ho.“ Odhlédnu od skutečnosti, že autor se dle vlastních slov zajímá o feministickou problematiku velmi povrchně a všeobecně, důležité je, že si určil za cíl vystihnout problematiku současného feminismu stran jeho sémantické vyprázdněnosti. Už jen tvrzení „že v médiích se řeší, že jsou všichni muži špatní“ je problematické na mnoha úrovních; od zjednodušení problematiky, generalizace problému po zkreslování reality a snah vést stran feminismu kultivovanou diskusi. Ale budiž. Problematický aspekt je jistě možno vystihnout a umělecky o něm pojednat. Když však ve výsledném divadelním tvaru zcela absentuje onen „humorný“ rozměr, zůstává pouhá intelektuální ambaláž, která se pro svůj pochybný záměr zmocnila historické postavy (Olgy Scheinpflugové), již užívá co pouhý nástroj. Odsud může plynout dojem antifeministického obsahu či zneuctění samotné paní Scheinpflugové.

Ztráta smyslu v intelektuálním konceptu

Opět: kdyby celá tahle rovina byla herecky (či režijně) shozena a soubor dal jasně najevo svůj vlastní názor na problematiku, bylo by možno vést diskusi nad zvolenými jevištně-hereckými prostředky a jejich mírou. Ale z celého tvaru čněl intelektuální koncept, u něhož se zapomnělo na divadlo a jakýkoli lidský rozměr. Jedna teze roztažená do neúnosných šedesáti minut. Z nichž jak Olga Scheinpflugová, tak Karel Čapek vyznívají jako šablony, pouhé postavičky, jež souboru slouží k jevištní nijak netematizované exhibici. Stejnými zajatci autorů se v takovém případě stávají i diváci, z čehož může (logicky) vyplynout ona silně odmítavá emoce, jež představení po celou dobu jeho trvání provázela a zůstala ve vzduchu ještě dlouho po zaznění střídmého potlesku.

Na závěr osobně: všechny výše uvedené skutečnosti byly panu Janíkovi i celému souboru slušně tlumočeny během rozborového semináře. Bohužel, avšak do jisté míry pochopitelně, došlo u pana Janíka k obranné reakci ve smyslu uzavření se čemukoli, co mu bylo řečeno. Ocitl se ve velmi nepříjemné situaci, kdy měl potřebu práci svou i celého souboru obhájit. V této situaci by se neocitl, nebýt nominace z Kojetína a obdržení všemožných diplomů a cen, kterými se před lektorským sborem na celostátní přehlídce opakovaně zaštiťoval. I přes opakované pokusy vysvětlit panu Janíkovi problematičnost jevištního tvaru z hlediska divadelního i myšlenkového, tento nedokázal konstruktivní kritiku přijmout a zvolil velmi nešťastný přístup ve smyslu: „Počítali jsme s tím, že to bude kontroverzní.“ V tomto případě se však nebavíme o jakékoli formě tematické či divadelní kontroverze (postdrama je tu s námi už přes 50 let), ale o prostém divadelním nezdaru, který v kontextu toho nejlepšího, co amatérské divadlo napříč republikou nabízí, neobstál.

MgA. Vít Malota

Reakce na reakce…
Přestože jsme se jako porota původně chtěli zdržet vlastní reakce – v domnění, že co jsme říci mohli, řekli jsme v rámci rozborové diskuse k inscenaci – naznali jsme, že současný „reakční vývoj“ situace vyžaduje, abychom určité skutečnosti uvedli na pravou míru.

Rozborová diskuse opravdu nezačala slovy „všem za představení poděkujeme, ale vám teda ne,“ jak ve své reakci uvádí pan režisér Janík. Ráda bych si byla myslela, že jde o pouhou emocemi zjitřelou parafrázi, nicméně z textu to vyznívá jakožto doslovná citace, která takto ovšem nezazněla. Čímž jsem si zcela jistá, protože jsem oním člověkem, který celý rozbor zahajoval, a tak měl tato slova údajně pronést. Ano, zahájila jsem rozbor v duchu toho, že by se souboru na úvod – stejně jako všem ostatním souborům na přehlídce – slušelo poděkovat… nicméně že se ono poděkování zdráhám vyslovit, protože by nemohlo být upřímné, protože právě zhlédnuté představení ve mně vyvolalo řadu emocí, k nimž vděčnost bohužel nepatřila. A dále jsem pokračovala k tomu, proč jsem jako divák měla takový problém „s představením jít“. To vše s naprostým respektem k souboru a k úsilí, které vzniku této inscenace věnovali. Obávám se, že pokud by už z tohoto úvodu nebyl zjevný respekt, a skutečně by to proběhlo tak, jak pan Janík popisuje, rozborová diskuse by se asi nemohla rozvinout, protože by to bylo nepřijatelné jak pro soubor, tak pro přítomné diváky, a v neposlední řadě, což je snad zřejmé, také pro samotnou porotu.

Myslím, že nikdo nezpochybňuje, že k rozborovému hodnocení je potřeba přistupovat citlivě, nicméně stejně tak je nutné k němu přistupovat upřímně a pravdivě, jinak je jakákoliv porota na přehlídkách zcela zbytečná. Pakliže se soubor rozhodne, že se vydá cestou autorského divadla, nelze tak přeci činit bez jednoznačného sdělení – k čemu se chci divadlem vyjádřit a co chci divákovi komunikovat. Právě to byl základní problém inscenace Olga – bylo z ní patrné, že ve skutečnosti není inscenací o Olze Scheinpflugové, ale pouze tuto osobnost využívající k jinému sdělení. Ale jaké to sdělení bylo? Že si nezasloužila být pouhou „manželkou Karla Čapka“? To v inscenaci sice několikrát zaznělo, ale nelze říct, že by toto bylo také divadelně zpracováno – v jednotlivých scénách je Olga prezentována a) jako žena, jíž moderátorka talkshow naprosto drtí tím, jak by se jako vzorná manželka měla chovat, a představitelka Olgy se jen bezmocně schovává pod stůl; b) naivně zamilovaná bytost, která je svému muži bezmezně oddaná, v kontrastu s citací z jeho dopisů, které by Olze mohly docela ubližovat… ale nic takového se na scéně neodehrává, protože se pouze ilustruje a demonstruje, nikdo se k ničemu nevztahuje. Je naprosto v pořádku, pokud nebylo záměrem autora vytvořit oslavně feministické dílo a chtěl nabídnout i jiný úhel pohledu, ostatně nic na světě není a priori bílé nebo černé. Nicméně máme-li usuzovat z toho, co jsme zhlédli, máme de facto dvě možnosti: a) žádné vyjasněné sdělení neexistuje, stejně jako není přítomný názor inscenátorů na osobnost Olgy Scheinpflugové, potažmo postavení žen, a pak je to z divadelního hlediska špatně vystavěná inscenace, protože není o čem hrát; b) se jedná o inscenaci, jejímž tématem je toxická feminita, jelikož každá v díle se objevující postava je ztvárňovaná s despektem a zcela ploše, bez jakékoli hloubky či případného rozporu, a to včetně Olgy Scheinpflugové. Pokud tak divák přistoupí na variantu, že to, co se na scéně odehrává, je od inscenátorů zcela záměrné, může jen těžko ignorovat, že všechny objevující se postavy jsou výhradně ženské, a tak se jej oprávněné vzniklý dojem „koncentrované misogynie“ může nejen dotknout, ale také urazit až pohoršit. V tomto duchu také byla vedená rozborová diskuse se souborem, v níž jsme se i za přispění diskutujících z řad diváků věnovali tomu, co považujeme za klíčové problémy scénického uchopení: nejasná struktura jednotlivých scén, která je právě u postdramatického divadla základním stavebním kamenem, který poskytuje klíč ke čtení díla; absenci jakéhokoliv komentáře – vše je herecky pouze ilustrováno a demonstrováno a chybí vztah postav/hereček k tomu, co jim předepisuje text: vzniká tak jakási literární ideová koláž, jíž to, co se na scéně odehrává, nedodává další rozměr, což činí scénické uchopení značně nedivadelním. A právě kvůli těmto zásadním divadelním nedostatkům v rámci rozpravy poroty zaznělo, že značný díl odpovědnosti za nepřijetí inscenace Olgy nese také odborná porota z Kojetína. Protože z reakce souboru bylo zjevné, že tyto připomínky ke zpracování své inscenace slyší poprvé až z našich úst a dosud bylo jejich dílo přijímáno pouze s nekritickým nadšením, což dosvědčují také ocenění za inscenaci, za režii a za všechny herecké výkony v inscenaci, jež si soubor z Kojetína odvezl.

Toto však opravdu není otázka toho, „co koho na divadle baví“, ale pochopení a respektování základních pravidel zvoleného žánru a formy, které by byly stejně diskutabilní v případě interpretační činohry, jako u autorského kabaretu. To ostatně dokazují také výsledky letošního Divadelního Pikniku, kdy z osmi nominovaných a doporučených inscenací na Jiráskův Hronov, byly inscenacím autorského divadla uděleny dvě nominace a jedno doporučení. Je ještě nutné dodat, že do hlavního programu Pikniku byly zařazeny celkem čtyři autorské inscenace (pakliže nepočítáme výrazné autorské adaptace), tedy chtěl-li by naší porotě někdo vyčítat „osobní divadelní preference“, tak pak proto, že výsledky prokazují, že jednoznačně upřednostňujeme autorské divadlo před interpretační činohrou. A přeci i takový závěr by byl lichý, protože výsledky vypovídají jen a pouze o kvalitě daných inscenací bez ohledu na žánry.

Je pochopitelné, že přehlídky mohou mít různorodou úroveň, ať už je to dané geograficky (menší počet souborů, a tím i menší konkurence a výběr), nebo i meziročními rozdíly (některý rok je pozoruhodných inscenací vícero a některé roky zas mohou být slabší). Také proto přeci na národní přehlídky není z každé krajské přehlídky automatický postup nejlepší inscenace, ale existuje systém přímých nominací a doporučení. Právě doporučení přeci reflektují kontext dané krajské přehlídky, zatímco nominace jsou zprávou o tom, že se událo něco výjimečného. Jestli se na národní přehlídce automaticky zvedají nároky na soubory, nemohu posoudit, protože jsem na národní přehlídce byla poprvé. Ale rozhodně by mě z pozice porotkyně ani nenapadlo přistupovat k souborům jinak než k souborům, s nimiž se potkávám na krajských přehlídkách. Snad jen s vědomím, že už inscenátoři zpětnou vazbu obdrželi na krajské přehlídce, a proto řadu připomínek nejspíš neuslyší poprvé. A máloco mě potěší tolik, pokud má člověk možnost zhlédnout inscenaci např. podruhé a zaznamenat, že si soubor vzal předešlou zpětnou vazbu k srdci a že je posunula zas o kousek dál. Zároveň rozumím tomu, že ne pro každého je zpočátku jednoduché přijímat kritickou zpětnou vazbu a nebrat si ji výsostně osobně. Jediné, co k tomu mohu doporučit, je účastnit se i dalších rozborových diskusích, které pak z pozice nezainteresovaného diváka a nikoliv již inscenátora „méně bolí“, ačkoliv jsou stejně kritické (zde samozřejmě záleží na konkrétní inscenaci, jež je reflektována).

Samozřejmě lze argumentovat, že do jisté míry se mohlo jednat o „nepovedené představení“, v divadle je ono „teď a tady“ neodmyslitelné a průběh konkrétní reprízy velmi závisí na daném publiku. Ostatně sám soubor během rozboru přiznal, že po deseti minutách pocítil mezi jevištěm a hledištěm neproniknutelnou bariéru, kterou se mu nepodařilo prolomit. Ono „po deseti minutách“ je ovšem velmi podstatné – festivalové publikum nebylo a priori odměřené nebo znavené – naopak bylo prvních deset minut v napjatém očekávání, čeho se mu dostane. A bohužel se mu dostalo pouze divadelně nezajímavé inscenace s nejasným sdělením, která se tak trochu chtěla vyjádřit ke všemu možnému, ale konkrétně se nevyjádřila vlastně k ničemu.

Těmto aspektům inscenace jsme se jako porota věnovali v rozborové diskusi, nikoho jsme osobně neosočovali, ať už se jedná přímo o pana režiséra či jiné porotce a porotkyně. Důkazem je i to, že po samotném rozboru za námi s Jiřím Ondrou a Vítkem Malotou přišel pan Janík s potřebou dále diskutovat. Věřím, že kdybychom byli skutečně tak nerespektující a necitliví, jak z jeho reakce vyznívá, neměl by sám od sebe potřebu diskusi s námi nadále protahovat, bezpochyby bychom mu za to nestáli. A přeci za námi v patnáctiminutové pauze mezi diskusí a dalším soutěžním představením sám od sebe přišel s touhou se dále obhájit, na což kolega Ondra reagoval slovy, že jeho inscenaci dále rozebírat nechce, protože co mohl říct, zaznělo v rámci rozboru, a dál to nemá potřebu ani sílu komentovat. Zmiňované „osobní výpady“ evokují, že mělo dojít k jakémusi ataku, ostatně výpad značí rychlý pohyb vpřed. Kolega se místo toho stáhl a z pokračování diskuse dobrovolně „vypadl”, zatímco my jsme v pokračování dialogu s panem Janíkem ještě nějakou dobu setrvali. Takže ani na daném místě to nebylo tak urážlivé a šokující, jak to z písemné reakce může vyznívat.

Cílem této reakce není někoho přesvědčit o jakékoliv „pravdě“, pouze objasnit určité okolnosti související přímo s průběhem druhého festivalového představení inscenace Olgy a s následnou rozborovou diskusí a komunikací s panem Janíkem. Porota nijak nespolupracovala přímo s redakcí zpravodaje, ani nekonzultovala, jak má reakce na tuto inscenaci „vyznít“, jak už to ve svém dalším vyjádření uvedl i autor diskutované recenze Jaromír Hruška, a proto se k této recenzi zde také nevyjadřujeme.

Závěrem snad už pouze jediné: jestli se naše slova během rozborových seminářů někoho osobně dotkla, tak nás to skutečně mrzí – to, že někdy ve snaze „komunikovat pochopitelné sdělení“ potřebujeme být důrazní a ostří, neznamená, že snad chceme být necitliví. Žádná zpětná vazba, jakkoli kritická, nemůže být zlá, a je zcela na místě o tom diskutovat. Nemělo by to být ovšem to hlavní, co po letošním Divadelním Pikniku v Mostě zůstane, protože se jednalo o opravdu vydařený festival, na němž celý organizační tým odvedl vskutku obrovský kus vskutku profesionální práce, a to v důsledku této polemiky rozhodně nesmí zapadnout.

MgA. Sylvie Vůjtková

DRTINA, Michal. Nevhodná recenze a následné reakce. Online. Amatérská scéna 10. 7. 2025. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/nevhodna-recenze-a-nasledne-reakce/ [cit. 2025-07-11]